k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Dům polosyntetických hrůz

CC by-nc-nd (via)

Ne­zbyla naděje, ne­zů­stalo nic. Jen mi­ze­jící čistě bílá oblaka v jasném svitu ko­li­du­jí­cího slunce a vysoký mo­nu­ment dávno zašlé slávy tyčící se z moří, které se pře­lé­vají přes okraj světa.


Ležel v Domě, v pou­tech, v pokoji, v bez­vě­domí. Někdo si dal tu práci, že ho do­ko­nale zbavil iden­tity i paměti a in­for­mo­val ho o pra­vi­dlech této re­a­lity.

Tento dům a jeho při­lehlé okolí jsou po­slední zbytky pla­nety Země, která byla ne­ná­vratně zni­čena. Je to po­slední kus skály, které se dá říkat domov v chladné pus­tině zvané vesmír. Ne­zna­mená to, že zde nejsou lidé a že jsi sám. Lidé ještě žijí a není jich úplně málo. Obý­vají Město. Město je fan­tas­tická vize ší­lenců, so­ci­ální ex­pe­ri­ment, který mohl skon­čit sva­tými poli Aalu. Město bylo vy­bu­do­váno jako po­slední úto­čiště před ne­od­vrat­ným koncem ci­vi­li­zace. Uchý­lili se sem snílci, umělci, in­te­lek­tu­á­lové i běžní lidé, aby pře­čkali ar­magedôn. Město je Archa, která musela ne­chtěně vy­plout.

On sám o sobě ne­vě­děl nic. Všechna pra­vi­dla re­a­lity mu byla vsu­nuta do lebky a ještě cítil horké jeh­lice, které mu za­ší­valy rány na hlavě. Stejně tak tušil, že v lesích kolem hranic města se po­tu­lují dravé šelmy. Viděl je, jakoby ve snu, ale přesto příliš jasně. Pro­chá­zel se za hra­ni­cemi zóny, ve zde­vas­to­va­ných zbyt­cích lesů a kolem něj krou­žili ob­rov­ští hla­doví polo-me­cha­ničtí tygři. Na­chá­zel se upro­střed pus­tiny a ki­lo­me­try kolem něj nebylo nic. Nemohl se bránit, nesměl utíkat, ne­do­ká­zal čekat. Ale pak při­jeli Lovci a v ten oka­mžik za­po­mněl.

Na okra­jích Světa se na­chází ne­přá­tel­ská pus­tina – zbytky ko­la­bu­jí­cího eko­sys­tému.

Poté, co ote­vřel oči, si všiml id-karty, kterou někdo s velkou peč­li­vostí umís­til na stolek tak, aby ji oka­mžitě zpo­zo­ro­val. Stálo na ní jen černé číslo 2209 na bílém pozadí. Nebyl si jist, zdali patří jemu, ale bylo to velice prav­dě­po­dobné. Až za chvíli se po­ku­sil po­hnout rukama i nohama a zjis­til, že je na po­steli pevně při­pou­tán a jeho smysly jsou ještě stále otu­peny vel­kými dáv­kami tranqu.

„2209, ty znáš pravdu!“

Pak na­jed­nou ucítil horko a chlad, vlhko a poušť, ticho a hluk, svět­lotmu. Něco mu vy­buchlo v lebce, neu­rony za­čí­naly jeden po druhém implo­do­vat. Celá armáda kopí se vzty­čila a vzpří­čila se mu v hlavě. Žá­rovka u stropu zčer­nala a pokoj, ve kterém byl upou­tám se roz­tekl. Zbytky vzpo­mí­nek, velmi ob­ratně na­str­če­ných na povrch šedé kůry mozkové byly roz­me­tány.

„A pak přišla tma.“

Pro­bu­dil se v jiném pokoji, který se sklá­dal z čer­ného světla a hlad­kých stěn bez oken. Z chodby za­sle­chl kroky, chůzi pev­ných bot a hovor: „Kde je číslo 2209? Mám příkaz k Léčení.“

„Měl by být tady.“ Klika pokoje se trochu po­hnula a ve dve­řích se ukázal prou­žek jasně bílého světla.

„V tomhle pokoji leží číslo 4418, je zcela šílený a téměř imunní vůči tranqu. Radši tam vůbec nechoď, je v hroz­ném stavu. Pro­dě­lal ně­ko­lik zá­kroků a myslím, že bys ho ne­chtěl vidět. 2209 je vedle v pokoji.“

Na­jed­nou dostal strach, pro­tože si uvě­do­mil svojí bezmoc. Byl rukama a nohama při­pou­tán k tvrdé desce stolu. Se­vření že­lez­ných pout bylo stěží sne­si­telné a ze zá­pěstí a z kot­níků mu prýš­tila krev. Nemohl nic dělat a jen ležel a po­slou­chal.

Z ve­d­lej­šího pokoje za­sle­chl výkřik: „Ty znáš pravdu!“ ná­sle­do­vaný ránou, možná vý­stře­lem. Jeho tělem projel zá­chvěv hrůzy a chtěl za­kři­čet a vy­ma­nit se z oce­lo­vých stisků, ale jeho hlas ne­spo­lu­pra­co­val a ve zna­ve­ných pažích našel jen pra­málo síly. Ležel po­ti­chu v černé míst­nosti s roz­ta­že­nýma rukama a koupal se ve vlastní bez­na­ději.

„Jsme po­slední, kteří zů­stali, jsme po­slední nadějí. Musíme věřit a ve své víře ne­po­le­vo­vat.“

Po ne­u­r­čité době – ne­do­ká­zal určit jestli šlo o vte­řinu nebo rok – pouta po­vo­lila. Ozvalo se cvak­nutí a v tom oka­mžiku byl volný. Na­jed­nou byl svo­bodný, ale ne­vě­děl, co pod­nik­nout a kam jít. Když byl při­pou­tán, nemohl dělat nic, ale také se ne­mu­sel roz­ho­do­vat, co pod­nikne dál. Svezl se ze stolu a ne­směle se po­sta­vil na zem. Pod cho­di­dly ucítil stu­de­nou dlažbu. Ne­do­ká­zal říci, kdy na­po­sledy stál nohama na zemi. Ne­do­ká­zal říct vůbec nic. Chvíli slepě tápal po pokoji a na­rá­žel do stěn. Pak se na­jed­nou žá­rovka u stropu roz­žehla a osví­tila stěny ob­lo­žené mat­nými dlaž­dič­kami, které také po­krý­valy jediné dveře ve­doucí z míst­nosti. Ro­ze­běhl se k nim, ale ne­na­šel kliku ani způsob jak dveře otevřít. Svezl se na zem. Byl zády opřen o zeď a těsně po levici měl fik­tivní východ. Na chodbě pro­běhlo ně­ko­lik lidí a hlasy: „2444 se zbláz­nil. Dostal se do skladů a na­hra­dil TATB.“

„RDX?“

Možná usnul, možná na oka­mžik zemřel a pak se znovu na­ro­dil. Dveře cvakly a jeho tvář ovanul chladný vzduch. Cesta je volná. Vy­hlédl na chodbu. Byl to dlouhý ko­ri­dor ob­lo­žen mléč­ným sklem s vý­klenky dveří jed­not­li­vých pokojů, bílá cesta nikam, kon­čící v ne­ko­nečnu. Dveře na­proti jeho kóji byly také po­o­tevřené. Dovnitř ne­vi­děl, jen pře­četl číslo, kterým byly ozna­čeny: 2115. Rychle pře­běhl do pro­tější míst­nosti a za­bouchl za sebou dveře. Srdce mu tlouklo a rychle mělce od­de­cho­val. Roz­hlédl se kolem sebe a za­hlédl ko­vo­vou plochu zr­ca­dla. Při­stou­pil k němu a uviděl svojí tvář. Jeho tělo pa­ra­ly­zo­val děs. Chtěl za­kři­čet, ale nemohl.

Každý mohl do Domu vejít a pak ho opus­tit, ale oka­mžitě se dostal na přední příčky Se­znamu. Každý krok kaž­dého člo­věka byl mo­ni­to­ro­ván a za­zna­me­ná­ván v obří sle­do­vací da­ta­bázi. Každá vte­řina byla za­pro­to­ko­lo­vána a za­in­de­xo­vána ve sta­tis­tic­kém stroji. S při­bý­va­jí­cími údaji mohl systém před­po­ví­dat, kde se budou jed­not­liví lidé na­chá­zet a co budou dělat a s ros­tou­cím množ­stvím dat se odhad zpřes­ňo­val a doba pre­dikce pro­dlu­žo­vala.

Seděl opřen v bez­vě­do­mém spánku v rohu míst­nosti; právě byl pře­ne­sen z jiné míst­nosti. Ne­vi­děl tváře těch lidí a jediné co si pa­ma­to­val, byly jehly tranqu a in­ten­zivní pod­vě­domé přeško­lo­vání. Hlava mu třeš­tila a oči ho pálily. Usly­šel na chodbě spěšné kroky a za­bouch­nutí dveří. Ne­pa­ma­to­val si vůbec nic, ale tušil, že ne­dávno se stalo něco vel­kého. Po­hlédl na své ruce a uviděl jen zčer­nalé pahýly. Neměl sílu na ja­ké­koli zdě­šení a jen apa­ticky ra­da­ro­val míst­nost, velice pomalu, aby mu nic ne­u­niklo. Jeho paměť byla velice dů­kladně vy­mý­cena. Někdo si dal tu práci, aby spálil všechny jeho vzpo­mínky včetně těch nej­star­ších, vy­ma­zal i veš­keré jeho schop­nosti, které nabyl během života včetně těch nej­zá­klad­něj­ších: čtení, psaní, po­čí­tání. Vedle jeho nohy ležela kar­tička s fo­to­gra­fií a číslem. Nebyl si jist, jestli je to jeho ob­rá­zek, pro­tože si ne­vy­ba­vo­val svůj ob­li­čej. Číslo ne­do­ká­zal pře­číst, ale všiml si, že tři ze čtyř cifer jsou stejné. Upro­střed jeho pokoje byla nádoba s vodou, pevně za­puš­těná do pod­lahy. Na­jed­nou dostal ne­sne­si­tel­nou žízeň. Do­pla­zil se k nádobě, ale nemohl nabrat vodu do dlaní. Po­no­řil tedy hlavu do prů­zračné ka­pa­liny a pod hla­di­nou ote­vřel oči. Všiml si trubky, která vedla z nádoby směrem dolů. Za­dí­val se do ní a na druhém konci spat­řil ob­li­čej.

„Červ. Je tady červ.“

Stáli u prázd­ného pokoje 2115.

„Utekl.“

„Oka­mžitě ho na­jděte. Je na­ka­žen Pa­ra­zi­tem. Musí být podro­ben léčbě.“

Dům stál v široké ulici za udr­žo­va­ným tráv­ní­kem, celá přední stěna dol­ního patra byla ve sku­teč­nosti vel­kými pro­skle­nými dveřmi, které přímo vy­bí­zely k ná­vštěvě. Byla to gi­gan­tická budova se spous­tou pokojů, z nichž vět­šina byla opuš­těna, za­mčena, nebo do­konce za­zděna. Má­lo­kdo věděl, komu dům patří a těch pár lidí, kteří znali pravdu, byli jedni z jeho ne­dob­ro­vol­ných ná­vštěv­níků.

Dveře se roz­létly. „Číslo 2068, za dva­náct dní spácháte zločin. Musíme vás podro­bit Léčbě.“

Rány obušky a ně­ko­lik mužů od­ta­ho­valo jiného člo­věka v bez­vě­domí.


Pro­chá­zel kolem řad bílých za­vře­ných dveří. V chodbě se vzná­šelo ticho.

Vždy po­po­šel k dalším dveřím a zkusil zabrat za kliku, pokud tedy ně­ja­kou našel. Mnoho vchodů bylo takto za­bez­pe­čeno, nikdo je nemohl otevřít, pro­tože to fak­ticky nebylo možné. Ně­kte­rými kli­kami se snažil po­hnout, ale ne­stalo se nic. Stu­dená ocel kladla ne­ko­nečný odpor a dveře se ne­po­hnuly ani o mi­li­metr, jako kdyby to byly pouhé stěny ve formě dveří. Za­bou­chal na stu­de­nou bělobu, ale ne­o­zval se žádný zvuk, žádná dutá ozvěna se ne­vrá­tila k jeho uším. Míst­nosti se zdály jakoby zalité be­to­nem.

Po­po­šel k dalším dveřím, zabral za kliku, ne­stalo se nic. Otočil se a usly­šel uvnitř hlas, ne­u­r­či­tou tóninu vy­chá­ze­jící jakoby z po­tá­pěč­ského zvonu za­ko­pa­ného hlu­boko pod zemí.

„My jsme po­slední ge­ne­race, po nás ne­při­jde už vůbec nikdo. Jsme po­slední pře­ži­vší lidé této ge­ne­race, jsme vy­mí­ra­jící pa­mátka. My jsme po­slední ge­ne­race slav­ného ži­vo­čiš­ného druhu, který se sám zničil svojí do­ko­na­lostí. My jsme po­slední ge­ne­race lidí, kteří ne­mo­hou přežít svůj vlastní úspěch. Vy­mí­ra­jící vzpo­mínka. My jsme pří­sluš­níky po­slední ge­ne­race dlou­ho­vě­kých by­tostí, kteří dou­fali, že pře­ko­nají všechny ná­strahy a na­ko­nec spatří ráj. My jsme po­slední ge­ne­race a nemáme vůbec žádnou naději.“

Hlas zněl dál.

Znovu zabral za kliku a dveře po­vo­lily. Vstou­pil dovnitř a osle­pil ho příval světla.

„My jsme po­slední ge­ne­race a není možné přežít. Byl na­sta­ven kurz, si­tu­ace je ne­zvratná, zni­čili jsme svůj domov a ne­mů­žeme se vrátit zpátky.“

Viděl jen bílé světlo, které ho pálilo do sít­nice a slyšel ten hlas. Pak jeho vědomí po­hl­tila černá tma.

„Jsme po­slední ge­ne­race, která sama sebe pomalu vy­hla­zuje. Ne­chceme tak skon­čit, ale nemáme na vy­bra­nou.“


Na­ko­nec utekl. Opus­til bílé asep­tické zdi Domu, pro­smýkl se kolem hlasů a kroků nikdy ne­spat­ře­ných lidí. Od­ně­kud z dálky slyšel střelbu, vý­buchy a křik. Vídal lidi, kteří se mihli někde daleko na hra­nici vi­di­tel­nosti. Všichni měli na spěch, všichni měli plné ruce práce a sna­žili se za­chrá­nit, co se ještě dalo, ačkoli tato snaha byla už na­prosto zby­tečná. Vyběhl z Domu, utíkal zbyt­kem města a za ním se hnaly kroky. Klič­ko­val v ulič­kách a srdce mu zbě­sile tlouklo.

Dostal se až na hra­nici oby­va­telné zóny, na­de­chl se a vy­kro­čil vpřed.

Pro­dí­ral se houš­ti­nami, pře­ska­ko­val hni­jící kmeny stromů, skrý­val se před hlíd­kami ne­klid­ných Lovců, kteří ob­vykle dlouze číhali, ale teď se jen přihnali, chvíli pro­če­sá­vali okolí obřími re­flek­tory a na­rychlo zmi­zeli. Ki­lo­me­try se dral ne­pro­stup­ným te­ré­nem, pro­chá­zel umí­ra­jí­cím les a snažil se vy­hý­bat hla­do­vým šelmám.

Ve­ge­tace ustou­pila a ote­vřela se před ním vy­prahlá ka­me­nitá poušť, ne­smírná rovina, kde bylo velice málo kys­líku. Zá­pa­sil s únavou a mdlo­bami, ale stále po­cho­do­val vpřed.

S každým krokem své cesty sil­něji po­chy­bo­val, kam se chce dostat, do­chá­zelo mu, že tam dál není vůbec nic a i když se do­stane na konec, už nebude mít sílu se vrátit zpět. Ale proč by vlastně měl chodit zpátky? Za jeho zády ne­če­kala žádná bu­douc­nost a takhle se aspoň pře­svědčí, zdali jsou všechna ta slova, která slyšel, prav­divá.

Padl únavou do ka­me­nité země a sebral po­slední zbytek sil, aby zvedl hlavu a po­dí­val se před sebe. Ne­ko­nečně vzdá­lený ho­ri­zont se na­jed­nou zlomil a on se díval přímo do černé prázd­noty.

„Sen se hroutí. Není cesty dál. Měl jsem ve­li­kou vizi a dával jsem všem naději, ale zkla­mal jsem. Ne­mů­žeme po­kra­čo­vat. Sen se hroutí.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz