povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

15. 2. 2008

Dům polosyntetických hrůz

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Nezbyla naděje, nezůstalo nic. Jen mizející čistě bílá oblaka v jasném svitu kolidujícího slunce a vysoký monument dávno zašlé slávy tyčící se z moří, které se přelévají přes okraj světa.


Ležel v Domě, v poutech, v pokoji a v bezvědomí. Někdo si dal tu práci, že ho dokonale zbavil identity i paměti a informoval ho o pravidlech této reality.

Tento dům a jeho přilehlé okolí jsou poslední zbytky planety Země, která byla nenávratně zničena. Je to poslední kus skály, které se dá říkat domov v chladné pustině zvané vesmír. Neznamená to, že zde nejsou lidé a že jsi sám. Lidé ještě žijí a není jich úplně málo. Obývají Město. Město je fantastická vize šílenců, sociální experiment, který mohl skončit svatými poli Aalu. Město bylo vybudováno jako poslední útočiště před neodvratným koncem civilizace. Uchýlili se sem snílci, umělci, intelektuálové i běžní lidé, aby přečkali armagedôn. Město je Archa, která musela nechtěně vyplout.

On sám o sobě nevěděl nic. Všechna pravidla reality mu byla vsunuta do lebky a ještě cítil horké jehlice, které mu zašívaly rány na hlavě. Stejně tak tušil, že v lesích kolem hranic města se potulují dravé šelmy. Viděl je, jakoby ve snu, ale přesto příliš jasně. Procházel se za hranicemi zóny, ve zdevastovaných zbytcích lesů a kolem něj kroužili obrovští hladoví polo-mechaničtí tygři. Nacházel se uprostřed pustiny a kilometry kolem něj nebylo nic. Nemohl se bránit, nesměl utíkat, nedokázal čekat. Ale pak přijeli Lovci a v ten okamžik zapomněl.

Na okrajích Světa se nachází nepřátelská pustina - zbytky kolabujícího ekosystému.

Poté, co otevřel oči, si všiml id-karty, kterou někdo s velkou pečlivostí umístil na stolek tak, aby ji okamžitě zpozoroval. Stálo na ní jen černé číslo 2209 na bílém pozadí. Nebyl si jist, zdali patří jemu, ale bylo to velice pravděpodobné. Až za chvíli se pokusil pohnout rukama i nohama a zjistil, že je na posteli pevně připoután a jeho smysly jsou ještě stále otupeny velkými dávkami tranqu.

„2209, ty znáš pravdu!“

Pak najednou ucítil horko a chlad, vlhko a poušť, ticho a hluk, světlotmu. Něco mu vybuchlo v lebce, neurony začínaly jeden po druhém implodovat. Celá armáda kopí se vztyčila a vzpříčila se mu v hlavě. Žárovka u stropu zčernala a pokoj, ve kterém byl upoutám se roztekl. Zbytky vzpomínek, velmi obratně nastrčených na povrch šedé kůry mozkové byly rozmetány.

„A pak přišla tma.“

Probudil se v jiném pokoji, který se skládal z černého světla a hladkých stěn bez oken. Z chodby zaslechl kroky, chůzi pevných bot a hovor: „Kde je číslo 2209? Mám příkaz k Léčení.“

„Měl by být tady.“ Klika pokoje se trochu pohnula a ve dveřích se ukázal proužek jasně bílého světla.

„V tomhle pokoji leží číslo 4418, je zcela šílený a téměř imunní vůči tranqu. Radši tam vůbec nechoď, je v hrozném stavu. Prodělal několik zákroků a myslím, že bys ho nechtěl vidět. 2209 je vedle v pokoji.“

Najednou dostal strach, protože si uvědomil svojí bezmoc. Byl rukama a nohama připoután k tvrdé desce stolu. Sevření železných pout bylo stěží snesitelné a ze zápěstí a z kotníků mu prýštila krev. Nemohl nic dělat a jen ležel a poslouchal.

Z vedlejšího pokoje zaslechl výkřik: „Ty znáš pravdu!“ následovaný ránou, možná výstřelem. Jeho tělem projel záchvěv hrůzy a chtěl zakřičet a vymanit se z ocelových stisků, ale jeho hlas nespolupracoval a ve znavených pažích našel jen pramálo síly. Ležel potichu v černé místnosti s roztaženýma rukama a koupal se ve vlastní beznaději.

„Jsme poslední, kteří zůstali, jsme poslední nadějí. Musíme věřit a ve své víře nepolevovat.“

Po neurčité době - nedokázal určit jestli šlo o vteřinu nebo rok - pouta povolila. Ozvalo se cvaknutí a v tom okamžiku byl volný. Najednou byl svobodný, ale nevěděl, co podniknout a kam jít. Když byl připoután, nemohl dělat nic, ale také se nemusel rozhodovat, co podnikne dál. Svezl se ze stolu a nesměle se postavil na zem. Pod chodidly ucítil studenou dlažbu. Nedokázal říci, kdy naposledy stál nohama na zemi. Nedokázal říct vůbec nic. Chvíli slepě tápal po pokoji a narážel do stěn. Pak se najednou žárovka u stropu rozžehla a osvítila stěny obložené matnými dlaždičkami, které také pokrývaly jediné dveře vedoucí z místnosti. Rozeběhl se k nim, ale nenašel kliku ani způsob jak dveře otevřít. Svezl se na zem. Byl zády opřen o zeď a těsně po levici měl fiktivní východ. Na chodbě proběhlo několik lidí a hlasy: „2444 se zbláznil. Dostal se do skladů a nahradil TATB.“

„RDX?“

Možná usnul, možná na okamžik zemřel a pak se znovu narodil. Dveře cvakly a jeho tvář ovanul chladný vzduch. Cesta je volná. Vyhlédl na chodbu. Byl to dlouhý koridor obložen mléčným sklem s výklenky dveří jednotlivých pokojů, bílá cesta nikam, končící v nekonečnu. Dveře naproti jeho kóji byly také pootevřené. Dovnitř neviděl, jen přečetl číslo, kterým byly označeny: 2115. Rychle přeběhl do protější místnosti a zabouchl za sebou dveře. Srdce mu tlouklo a rychle mělce oddechoval. Rozhlédl se kolem sebe a zahlédl kovovou plochu zrcadla. Přistoupil k němu a uviděl svojí tvář. Jeho tělo paralyzoval děs. Chtěl zakřičet, ale nemohl.

Každý mohl do Domu vejít a pak ho opustit, ale okamžitě se dostal na přední příčky Seznamu. Každý krok každého člověka byl monitorován a zaznamenáván v obří sledovací databázi. Každá vteřina byla zaprotokolována a zaindexována ve statistickém stroji. S přibývajícími údaji mohl systém předpovídat, kde se budou jednotliví lidé nacházet a co budou dělat a s rostoucím množstvím dat se odhad zpřesňoval a doba predikce prodlužovala.

Seděl opřen v bezvědomém spánku v rohu místnosti; právě byl přenesen z jiné místnosti. Neviděl tváře těch lidí a jediné co si pamatoval, byly jehly tranqu a intenzivní podvědomé přeškolování. Hlava mu třeštila a oči ho pálily. Uslyšel na chodbě spěšné kroky a zabouchnutí dveří. Nepamatoval si vůbec nic, ale tušil, že nedávno se stalo něco velkého. Pohlédl na své ruce a uviděl jen zčernalé pahýly. Neměl sílu na jakékoli zděšení a jen apaticky radaroval místnost, velice pomalu, aby mu nic neuniklo. Jeho paměť byla velice důkladně vymýcena. Někdo si dal tu práci, aby spálil všechny jeho vzpomínky včetně těch nejstarších, vymazal i veškeré jeho schopnosti, které nabyl během života včetně těch nejzákladnějších: čtení, psaní, počítání. Vedle jeho nohy ležela kartička s fotografií a číslem. Nebyl si jist, jestli je to jeho obrázek, protože si nevybavoval svůj obličej. Číslo nedokázal přečíst, ale všiml si, že tři ze čtyř cifer jsou stejné. Uprostřed jeho pokoje byla nádoba s vodou, pevně zapuštěná do podlahy. Najednou dostal nesnesitelnou žízeň. Doplazil se k nádobě, ale nemohl nabrat vodu do dlaní. Ponořil tedy hlavu do průzračné kapaliny a pod hladinou otevřel oči. Všiml si trubky, která vedla z nádoby směrem dolů. Zadíval se do ní a na druhém konci spatřil obličej.

„Červ. Je tady červ.“

Stáli u prázdného pokoje 2115.

„Utekl.“

„Okamžitě ho najděte. Je nakažen Parazitem. Musí být podroben léčbě.“

Dům stál v široké ulici za udržovaným trávníkem, celá přední stěna dolního patra byla ve skutečnosti velkými prosklenými dveřmi, které přímo vybízely k návštěvě. Byla to gigantická budova se spoustou pokojů, z nichž většina byla opuštěna, zamčena, nebo dokonce zazděna. Málokdo věděl, komu dům patří a těch pár lidí, kteří znali pravdu, byli jedni z jeho nedobrovolných návštěvníků.

Dveře se rozlétly. „Číslo 2068, za dvanáct dní spácháte zločin. Musíme vás podrobit Léčbě.“

Rány obušky a několik mužů odtahovalo jiného člověka v bezvědomí.


Procházel kolem řad bílých zavřených dveří. V chodbě se vznášelo ticho.

Vždy popošel k dalším dveřím a zkusil zabrat za kliku, pokud tedy nějakou našel. Mnoho vchodů bylo takto zabezpečeno, nikdo je nemohl otevřít, protože to fakticky nebylo možné. Některými klikami se snažil pohnout, ale nestalo se nic. Studená ocel kladla nekonečný odpor a dveře se nepohnuly ani o milimetr, jako kdyby to byly pouhé stěny ve formě dveří. Zabouchal na studenou bělobu, ale neozval se žádný zvuk, žádná dutá ozvěna se nevrátila k jeho uším. Místnosti se zdály jakoby zalité betonem.

Popošel k dalším dveřím, zabral za kliku, nestalo se nic. Otočil se a uslyšel uvnitř hlas, neurčitou tóninu vycházející jakoby z potápěčského zvonu zakopaného hluboko pod zemí.

„My jsme poslední generace, po nás nepřijde už vůbec nikdo. Jsme poslední přeživší lidé této generace, jsme vymírající památka. My jsme poslední generace slavného živočišného druhu, který se sám zničil svojí dokonalostí. My jsme poslední generace lidí, kteří nemohou přežít svůj vlastní úspěch. Vymírající vzpomínka. My jsme příslušníky poslední generace dlouhověkých bytostí, kteří doufali, že překonají všechny nástrahy a nakonec spatří ráj. My jsme poslední generace a nemáme vůbec žádnou naději.“

Hlas zněl dál.

Znovu zabral za kliku a dveře povolily. Vstoupil dovnitř a oslepil ho příval světla.

„My jsme poslední generace a není možné přežít. Byl nastaven kurz, situace je nezvratná, zničili jsme svůj domov a nemůžeme se vrátit zpátky.“

Viděl jen bílé světlo, které ho pálilo do sítnice a slyšel ten hlas. Pak jeho vědomí pohltila černá tma.

„Jsme poslední generace, která sama sebe pomalu vyhlazuje. Nechceme tak skončit, ale nemáme na vybranou.“


Nakonec utekl. Opustil bílé aseptické zdi Domu, prosmýkl se kolem hlasů a kroků nikdy nespatřených lidí. Odněkud z dálky slyšel střelbu, výbuchy a křik. Vídal lidi, kteří se mihli někde daleko na hranici viditelnosti. Všichni měli na spěch, všichni měli plné ruce práce a snažili se zachránit, co se ještě dalo, ačkoli tato snaha byla už naprosto zbytečná. Vyběhl z Domu, utíkal zbytkem města a za ním se hnaly kroky. Kličkoval v uličkách a srdce mu zběsile tlouklo.

Dostal se až na hranici obyvatelné zóny, nadechl se a vykročil vpřed.

Prodíral se houštinami, přeskakoval hnijící kmeny stromů, skrýval se před hlídkami neklidných Lovců, kteří obvykle dlouze číhali, ale teď se jen přihnali, chvíli pročesávali okolí obřími reflektory a narychlo zmizeli. Kilometry se dral neprostupným terénem, procházel umírajícím les a snažil se vyhýbat hladovým šelmám.

Vegetace ustoupila a otevřela se před ním vyprahlá kamenitá poušť, nesmírná rovina, kde bylo velice málo kyslíku. Zápasil s únavou a mdlobami, ale stále pochodoval vpřed.

S každým krokem své cesty silněji pochyboval, kam se chce dostat, docházelo mu, že tam dál není vůbec nic a i když se dostane na konec, už nebude mít sílu se vrátit zpět. Ale proč by vlastně měl chodit zpátky? Za jeho zády nečekala žádná budoucnost a takhle se aspoň přesvědčí, zdali jsou všechna ta slova, která slyšel, pravdivá.

Padl únavou do kamenité země a sebral poslední zbytek sil, aby zvedl hlavu a podíval se před sebe. Nekonečně vzdálený horizont se najednou zlomil a on se díval přímo do černé prázdnoty.

„Sen se hroutí. Není cesty dál. Měl jsem velikou vizi a dával jsem všem naději, ale zklamal jsem. Nemůžeme pokračovat. Sen se hroutí.“


publikováno 15. 2. 2008

příbuzné články:
Sen
Parazit
Někdo se dívá
Terminalita #2 - Peo
Tančící slon

sem odkazují:
Still alive
Rekapitulowacz 20008 - šestý rok samomluvy
NoNoWriMo - šílenství grafomanů
5 měsíců, 28 dnů, 6 hodin, 42 minut a 12 vteřin, čas na novou povídku
Seznam povídek