k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Dům na okraji dějin

23. 1. 2013 (před 6 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Nikdy bych ne­če­kal, že bu­douc­nost bude vy­pa­dat zrovna takhle. Ani ve snu by mě ne­na­padlo, že čas zrychlí a ztratí všechnu barvu, že se his­to­rie zhroutí sama do sebe.

Seděl jsem ve sta­ro­mód­ním baru Future-Noir – dře­věné sto­ličky, vy­ře­zá­vané skříně a police a světla po­vě­šená tak nízko, že jsem se o ně mohl bouch­nout do hlavy, když jsem vstá­val. Tenhle bar byl jedním z mála, které zů­staly po tom, co se světem pře­hnal požár di­gi­tál­ního ko­ka­inu. Na ve­d­lejší sto­ličce seděl Ne­vi­di­telný Muž a někde vzadu Bratři. Barman v bílé košili, černé vestě a kra­vatě se opíral o bar. Jednou rukou držel knihu a druhou si krou­til knírem.

Svět byl šedivý a pršelo. Už třetím rokem. Bez pře­s­tání.

Dvo­jitá whisky s ledem. Tenhle večer už druhá. Usrkl jsem.

Proč tohle vlastně dělám?

Ne­do­vedl jsem si před­sta­vit jinou cestu od té doby, co jsem se na­ka­zil Šan­ghaj­skou kr­vá­ci­vou ho­reč­kou – jednou z nejdě­si­věj­ších syn­te­tic­kých Chorob, kterou vy­tvo­řili v SGC1, jenom aby na ní o čtyři roky poz­ději slav­nostně ob­je­vili Lék – a v kře­čích téhle straš­livé cho­roby ztra­til zrak. In­fekce Ho­rečky se roz­šíří do zra­ko­vého nervu a očí a všem po­sti­že­ným zničí sít­nici. Pokud pře­žijí. A všichni čtyři roky umí­rali. Já byl jeden z prv­ních, koho ty svině z SGC vy­lé­čily a komu vo­pe­ro­valy im­plan­tát do sít­nice. Dostal jsem na výběr: buď vidět ba­revně, ale roz­ma­zaně nebo vidět svět ostře jako v čer­no­bí­lém filmu. Zvolil jsem druhou mož­nost.

Někdy v té době začalo pršet, ob­je­vil se Ne­vi­di­telný Muž, po­li­cie na všechno začala srát, ti blázni z CC vy­tvo­řili di­gi­tální kokain2 a z his­to­rie se stal po­mí­jivý hu­ri­kán. Nemohl jsem jinak. Můj svět se stal starým bez­útěš­ným filmem bez barev a já v něm začal hrát roli de­tek­tiva. Musel jsem začít pra­co­vat jako ne­zá­vislý vy­šet­řo­va­tel, po ope­raci očí jsem si už ne­do­ká­zal před­sta­vit jinou cestu ži­vo­tem. A ta po­divná vlou­pačka v tom sta­ro­dáv­ném domě ve mě za­ne­chala divnou pachuť.

Začalo to, když jsem na radaru uviděl letku po­li­cej­ních Drone – au­to­nomních lé­ta­jí­cích robotů – příliš velkou na to, aby jenom pro­vá­děli ru­tinní sle­do­vání. Vezli všechno náčiní k ohle­dání místa činu. Zjis­til jsem jejich směr, na­sko­čil do auta a vy­ra­zil šedým deš­ti­vým od­po­led­nem.

Ale nebyl jsem první. Na blá­tivé cestě už stálo dobře známé temně šedé auto, na kapotě na­sprejo­vaná černá si­lu­eta Ri­charda Nixona a pod ní nápis: „I'm not a crook.“ Byli to Bratři. Stáli kousek u auta a v pro­vaz­cích deště zářily dvě pro­méthe­ov­ské ci­ga­rety, které vy­dr­žely hořet celé dny a nikdy ne­vy­hasly.

Vy­stou­pil jsem. Bahno mi čvach­talo pod nohama, voda bub­no­vala do kabátu.

Bratři se na mě oto­čili skoro sou­časně. Oba dva vysocí, ob­le­čeni do exos­ke­letů z in­te­li­gent­ního ma­te­ri­álu s hrubým po­vr­chem, přesně ta­ko­vých jaké po­u­žívá armáda3. Bratři pa­t­řili mezi na­pros­tou špičku in­ves­ti­ga­tivní no­vi­na­řiny, i když to ne­zna­me­nalo nic, pro­tože kon­ku­rence prak­ticky ne­e­xis­to­vala, uto­pená v moři ire­le­vance al­go­rit­mické pu­b­li­cis­tiky – zpráv, které se do­slova píšou sami, na míru kaž­dému či­ta­teli. Vy­bu­do­vali si jméno, když psali o Nemoci a po­da­řilo se jim vy­sto­po­vat její původ až k SGC. To byl zlom. Jak v jejich ka­ri­éře, tak i ve smě­řo­vání spo­leč­nosti. Od té doby psali o roz­kladu a ko­rupci státu a po­li­cej­ních složek. V té době za­lo­žili or­ga­ni­zaci Global Watch­dog, která mě z části pla­tila.

Tak co potom dělali právě tady? Jestli byl ten případ tak dů­le­žitý, pak tu nebylo místo pro mě.

Jeden z bratrů vy­foukl kouř a řekl, že čekali po­li­cii. Ale místo nich na místo zase do­ra­zil jenom vy­šet­řo­va­tel na vlastní pěst. Při­pra­vo­vali článek o úpadku po­li­cie, ze které se stá­vala jenom au­to­ma­ti­zo­vaná sko­řápka. Říkali, že tohle byl už osmý případ za­chy­cený tento týden, ke kte­rému při­le­těly jenom Drony. Ne­při­šel tam žádný stráž­ník, po­li­cista, vy­šet­řo­va­tel nebo de­tek­tiv. Nikdo. Při­le­těly jenom Drony na­lo­žené fo­to­a­pa­ráty, ka­me­rami, sen­zory a scan­nery, pro­ře­zaly se dovnitř přes ne­po­ško­zený zámek, všechno vy­fo­tily, za­zna­me­naly, za­rchi­vo­valy a od­le­těly pryč. Lid­skost zcela po­tla­čena. Bratři měli ještě pár lidí, kteří na tom pra­co­vali a sna­žili se zjis­tit, co se děje z druhé strany ba­ri­kády, za­tímco Bratři se bro­dili blá­ti­vými cestami v še­di­vém dešti. Měli po­de­zření, že po­li­cie a vy­šet­řo­vání už v pod­statě ne­e­xis­tuje, že Drony jenom data vy­klopí do da­ta­báze, pro­že­nou je smeč­kou al­go­ritmů a pro­gramů, které se snaží něco zjis­tit a roz­luš­tit případ, ale vět­ši­nou ne­u­spějí a případ uza­vřou. Celý proces může být au­to­ma­ti­zo­vaný od prv­ního te­le­fo­nátu až po pod­klady pro pro­ku­rá­tora a soudce.

Drony od­le­těly už dávno. Bratři se letmo roz­lou­čili a odjeli pryč se svém pan­cé­řo­va­ném autě a přede mnou se v šeru tyčila si­lu­eta toho his­to­ric­kého domu, jen o málo tmavší než okolní přítmí.

Když stroje případ zahodí jako ne­vy­ře­ši­telný, pro­hnalo se mi hlavou, je to pro­blém, ale co když někoho sku­tečně obviní a od­soudí? Zcela au­to­ma­ti­zo­vaná spra­ve­dl­nost za­ve­dená z důvodu efek­ti­vity a úspor. Chladný systém strojů a pro­gramů, který bdí nad našimi životy a roz­ho­duje o našich osu­dech. Když někdo po­změní Stroj, po­změní i Pravdu? Budeme mít vůli a odvahu Stroji ne­vě­řit a po­klá­dat otázky a zkou­mat jeho úsudek? Můžeme vůbec poznat jeho lež?

Ale to už jsem stál před vcho­dem do domu, který dýchal vlh­kostí a stářím. Mohl být po­sta­vený před více jak čty­ři­ceti lety, v době před dě­ji­nami. Čtyři dekády a už z něj byla sta­ro­žit­nost, re­likvie, ar­te­fakt hodný studia. V době in­stantní re­a­lity čas ubíhal stále rych­leji a ak­ce­le­ro­val k hra­ni­cím sa­mot­ného re­akč­ního času. In­for­mace tady a teď. Nové věci se stá­vají za­sta­ra­lými čím dál rych­leji, no­vinky bled­nou jako hořící papír a my dál ubí­ráme mi­k­ro­sekundy. Tempo dějin bylo str­hu­jící, jako vichřice, jako tro­pická bouře, jako vy­stře­lený pro­jek­til, co se stalo včera, bylo staré, týden staré věci si už nikdo ne­pa­ma­to­val, a co se stalo před rokem byly už dějiny, his­to­rie po které lidé zase tou­žili a sna­žili se ji zase poznat a vstře­bat.

Bratři říkali, že v domě chy­běla jenom jedna velice cenná sta­ro­žit­nost, ale to mohla být každá věc, která ležela na jednom místě dost dlouho, aby se na ní usadil prach. Možná přijde čas, kdy se sou­čas­nost a dějiny budou ode­hrá­vat jednom a v tom samém oka­mžiku.

Pro­chá­zel jsem šedými míst­nostmi. Peníze ani elek­tro­nika ne­od­ci­zeny, na zemi ležela stará ku­lov­nice, další věc z doby před his­to­rií, v jednom pokoji jakoby stopy po zápasu, prádlo po­há­zené po zemi, ale bůh ví jestli to ne­u­dě­laly až po­li­cejní Drony. Žádní oby­va­telé domu. Kam se jenom poděli?

Celé vlou­pání ve mě za­ne­chalo špatný pocit. Za­mí­řil jsem do baru Future-Noir, kde jsem potkal Bratry nad syn­te­tic­kou kávou4 jak se k sobě na­klá­něli a po­lo­hla­sem živě de­ba­to­vali.

Sedl jsem si na sto­ličku a teprve pak jsem si všiml, že vedle sedí Ne­vi­di­telný Muž. On byl na­pros­tou zá­ha­dou, nikdo ne­vě­děl co se s ním dělo, jak a proč, ale po­stupně začal ztrá­cet barvu a bylo vidět skrz něj. Stával se ne­vi­di­tel­ným. Toho dne ztra­til už tolik barvy, že jsem musel sedět na ve­d­lejší sto­ličce, abych si ho vůbec všiml.

Dopil jsem svojí druhou whisky a začal jsem mu vy­prá­vět o pří­padu a po­div­ných okol­nos­tech za kte­rých po­li­cie vy­šet­řuje.

Po­slou­chal mě a pak řekl: „Co když žádný zločin ne­e­xis­to­val? Co když ne­e­xis­to­valo ani vy­šet­řo­vání? A co když to byla jedna věc?“


  1. SGC
  2. viz Bar Cen­zura Bývalé CC byla chytrá a ne­bez­pečná se­branka. Právě oni zabili fil­mový i hu­dební prů­mysl, když vy­na­lezli zábavu šest­krát ná­vy­ko­vější než heroin. … Ale zatím ne­při­šel správný čas.
  3. viz první se­tkání s Pro­métheem ve druhé části po­vídky Ho­rečka
  4. Syn­te­tická káva viz SGC
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz