k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Druhý jarní den

4. 5. 2004 — k47 (♪)

Bo­les­tivé vzpo­mínky, které za­pla­vily moje srdce jsem se roz­hodl léčit ma­ri­hu­a­nou.

Minulý pátek mi dala moje holka košem a zjis­til jsem, že se bez ní už ne­o­be­jdu. Ne­stála vedle mě, když jsem se po­tře­bo­val roz­dě­lit o růz­no­rodé trable a také už ne­le­žela pode mnou nebo nade mnou, když jsme spo­lečně na­chá­zeli vý­cho­disko z těch pro­blémů. Bylo to k ne­vy­dr­žení, taková pa­ra­lýza všech údů, kom­pletní umrt­vení mozku, ne­po­ve­dená eu­tha­na­sie, ale hlavě smutek a stesk. V tu chvíli jsem poznal ony dva ne­pří­jemné pocity. Už před těmi dny jsem si myslel, že jsem ochut­nal stesk, ale to byl jen slabý od­vá­rek, oproti po­ci­tům mi­nu­lých dní. Cítil jsem se asi jako ve vakuu a právě to pal­čivé vzdu­cho­prázdno jsem začal vy­pl­ňo­vat trav­kou. Bylo to po­vzbu­zu­jící. Velmi se mi to líbilo. Ve sta­vech eu­fo­rie jsem ne­vní­mal svojí samotu. Když skvělá nálada opadla a já si uvě­do­mil tu smu­teční nicotu, radši jsem si ubalil dal­šího špeka. Při­pa­dalo mi mnohem lepší sedět v po­hovce a vzná­šet se někde v ob­la­cích, než sedět na tom úplně stej­ném místě a užírat se samými blbými pocity.

Tak to šlo přes víkend, další týden, až do neděle. Byla to taková ta divná neděle, kdy je venku krásně, přesto však trochu po­divně a vám se nechce ven. Ten den jsem se doma válel sám. Rodina odjela kamsi k ja­kýmsi pří­buz­ným. Mají se vrátit až zítra ráno. Brácha dnes odjel do Itálie. Trčil jsem tam sám a čuměl na bednu, kde stejně od rána do noci běžely jenom te­le­shop­pingy. Trochu jsem se nudil. Trochu víc. Už za dal­ších deset minut se nuda nedala vy­dr­žet. Vzal jsem te­le­fon a za­vo­lal ká­mo­šovi.

„Nazdar ty děv­kaři.“ Oslo­vil jsem ho re­la­tivně slušně.

„Něco ti chybí, vole?“ Hned na mě vyjel.

„Jo něco jo. Proč nejsi po­hledná k všemu svolná blon­dýnka.“

„A chtěl bys ně­ja­kou?“

„Bodla by.“

„OK, něco ti tam pošlu. Tak za hodinu čekej ně­ja­kou osa­mě­lou kočku, která by chtěla roz­ve­se­lit.“

„Kurva, kam na ta tvý vy­pe­čený fráze chodíš.“

„Mám na to slov­ník, vole.“

„To je good, tak zatím čau. Čekám na ten tvůj na­dr­že­nej ba­lí­ček.“

„Ma­lič­kost.“ A pak hned za­vě­sil.

Kam tenhle ku­rev­ník na ty svoje holky chodí. Vždycky je schopný po­skyt­nout ně­ko­lik pěk­ných hol­či­ček ko­mu­koli ve kte­rou­koli denní dobu. Radši jsem pře­stal pře­mýš­let o věcech, které stejně ne­roz­luš­tím a zase jsem po­kra­čo­val ve sle­do­vání te­le­shop­pingů, které do ne­bo­žáků vy­datně hus­tily na­bídky, kterým ne­smějí odolat.

Ani ne za hodinu za­zvo­nil do­movní zvonek. Dost rázně mě pro­bral z le­tar­gie. Ote­vřel jsem dveře a chvíli jsem myslel, že asi špatně vidím. „Co to sakra je? Ně­ja­kej tu­ris­tic­kej zájezd, či co?“ po­mys­lel jsem si. Ale za chvíli jsem si uvě­do­mil, že středně velká sku­pinka lidí, sto­jící před ba­rá­kem nejsou tu­risti z Ně­mecka, ale zá­silka od toho zkur­veně schop­ného děv­kaře. Ze zá­stupu ke všemu svol­ných blon­dýn vy­stou­pil ten ka­ma­rád a povídá:

„Na co čekáš? No tak nečum a pusť nás všechny dovnitř.“

Beze slova jsem ode­mknul vrátka a celý ten dav se na­hr­nul ke mně do baráku.

Než jsem se od­hod­lal něco po­vě­dět, začal mi ka­ma­rád vzniklou si­tu­aci osvět­lo­vat: „Začal jsem se shánět po ně­ko­lika osa­mě­lých hol­kách, ale nedalo mi to a tak jsem sehnal tohle všechno. A potom, co jsem to ve finále spo­čí­tal, došlo mi, že to je na jed­noho člo­věka moc a ty to prostě nikdy ne­mů­žeš uko­čí­ro­vat, proto jsem ti s tím vším přišel pích­nout.“

„To si myslíš, že si jako dáme ta­ko­vej ma­si­tej grupáč typu dva na dva­náct?“ zeptal jsem se do­tčeně.

„Jo přesně to si myslím.“

„Tak do toho jdu.“

Roz­jeli jsme to dost zostra, dost dlouhá a tvrdá jízda, kterou jsem do té doby ještě ne­za­žil a myslím, že ani nikdy potom ne­za­žiju. První hodinu a půl si ještě dost jasně pa­ma­tuji. Bylo to po­vzbu­zu­jící, sti­mu­lu­jící, plné or­gasmů. Něco, co se nedá popsat slovy a proto se o to radši nebudu po­kou­šet. Po hodině a půl už mi začal trochu víc do­chá­zet dech a ne­na­padlo mě nic lep­šího, než otevřít láhev čehosi a ra­zantně tak po­vzbu­dit svůj výkon. Po­mohlo to, ale­spoň myslím. Za další chvíli jsme tam začali kouřit trávu, abychom ještě trochu víc uvol­nili už beztak dost uvol­něné zá­brany. Pak se moje vědomí de­fi­ni­tivně za­ha­lilo ja­kýmsi ml­ha­vým oparem ne­vě­domí.

Aniž bych si to nějak uvě­do­mo­val, nebo se tím jak­koli nechal pře­ru­šo­vat v roz­dě­lané čin­nosti, začala nás za různě po­div­ných okol­ností po­stupně opouš­tět jed­not­livá děv­čata. Ně­která cosi una­veně dr­mo­lila o tom, že už musejí jít domů. Jiná už měla dost kouře trávy a odešla zvra­cet před barák. Už se ne­vrá­tila. Jiná byla vy­ho­zena ka­ma­rá­dem se slovy, že je to po­sraná děvka.

Na­ko­nec odešla i po­slední holka, aniž bych si toho všim­nul a v domě jsem zůstal jen já a můj ka­ma­rád.

Za­zvo­nil budík a já se pro­bu­dil v jedné po­steli s mým ká­mo­šem, který ještě spo­ko­jeně pod­ři­mo­val vedle. Ne­vá­hal jsem a pro­bu­dil jsem ho: „Hele vole vstá­vej.“

„Nebuď mě, k sakru já chci ještě spát.“ Ale i přes své pro­testy se po chvíli sku­tečně pro­bral.

„Vzpo­mí­náš si, co se dělo včera?“

„Ne, nemám páru,“ od­po­vě­děl.

„Eh, já si už trochu vzpo­mí­nám.“

„Jo já taky. Nejdřív přišla ta horda holek, pak jsme je začali zpra­co­vá­vat. Potom po­stupně od­chá­zeli. Pak jsme tady zbyli jen my dva. A potom…“ Zdě­šeně se na mě po­dí­val a ne­vě­řícně ze sebe vy­ra­zil: „Ne­ří­kej, že je pravda to, co si myslím, že je pravda.“

„Já to ne­ří­kám, ale ono to je asi pravda.“

„No tak co, tak jsme se spolu na­ko­nec vy­spali, nic moc se neděje…“ po­sta­vil se k pro­blému ka­ma­rád.

„Jo, to je OK. Ale za hodinu tu jsou naši. Měli bychom tenhle bordel ukli­dit.“

Kámoš se roz­hlédl kolem. Za­krou­til hlavou. Zjis­til, že ho pe­kelně bolí hlava a za­krou­til hlavou ještě ra­zant­něji. K tomu všemu si přidal fakt, že ho dost krutě bolí celé tělo a vyřkl ortel: „Sereme na to. Tohle v našem stavu nikdy ne­u­kli­díme.“

Při­takal jsem a vzá­jemně se pod­pí­raje jsme vyšli z pokoje.

„Za tohle mě rodina vydědí,“ na­stí­nil jsem svojí bu­douc­nost.

„Na to ser. Jsi prostě ztra­ce­nej případ. Ale docela dobrý je, že jsem tam k nám na za­čátku dal kameru a všechno jsem to na­tá­čel. Pů­jdeme ke mně a mrk­neme na to.“

To byl dobrý nápad. Trochu si za­vzpo­mí­nat na nej­kru­tější den mého do­sa­vad­ního života. Vlezli jsme do ká­mo­šova dou­pěte a za chvíli už jsme celý průběh sle­do­vali na jeho ši­ro­ko­úhlé te­le­vizi. Nutno po­dotknout, že jsme měli če­listi až na pod­laze a ne­vě­řili jsme vůbec ničemu, z toho co jsme zhlédli.

Na úplný závěr, když už video skon­čilo, jsem řekl: „Tohle je na mě moc, na tohle už tráva ne­stačí. Řekni tomu svýmu ka­ma­rá­díč­kovi aby mi přines trochu ko­ka­inu, myslím, že to mi pomůže.“

Ten den večer jsem se ne­vrá­til domů a pe­kelně jsem se sjel ko­ka­i­nem. Když se to všechno rodiče do­zvě­děli, oka­mžitě mě vy­dě­dili a zřekli se mě.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz