povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

4. 5. 2004

Druhý jarní den

       

Bolestivé vzpomínky, které zaplavily moje srdce jsem se rozhodl léčit marihuanou.

Minulý pátek mi dala moje holka košem a zjistil jsem, že se bez ní už neobejdu. Nestála vedle mě, když jsem se potřeboval rozdělit o různorodé trable a také už neležela pode mnou nebo nade mnou, když jsme společně nacházeli východisko z těch problémů. Bylo to k nevydržení, taková paralýza všech údů, kompletní umrtvení mozku, nepovedená euthanasie, ale hlavě smutek a stesk. V tu chvíli jsem poznal ony dva nepříjemné pocity. Už před těmi dny jsem si myslel, že jsem ochutnal stesk, ale to byl jen slabý odvárek, oproti pocitům minulých dní. Cítil jsem se asi jako ve vakuu a právě to palčivé vzduchoprázdno jsem začal vyplňovat travkou. Bylo to povzbuzující. Velmi se mi to líbilo. Ve stavech euforie jsem nevnímal svojí samotu. Když skvělá nálada opadla a já si uvědomil tu smuteční nicotu, radši jsem si ubalil dalšího špeka. Připadalo mi mnohem lepší sedět v pohovce a vznášet se někde v oblacích, než sedět na tom úplně stejném místě a užírat se samými blbými pocity.

Tak to šlo přes víkend, další týden, až do neděle. Byla to taková ta divná neděle, kdy je venku krásně, přesto však trochu podivně a vám se nechce ven. Ten den jsem se doma válel sám. Rodina odjela kamsi k jakýmsi příbuzným. Mají se vrátit až zítra ráno. Brácha dnes odjel do Itálie. Trčil jsem tam sám a čuměl na bednu, kde stejně od rána do noci běžely jenom teleshoppingy. Trochu jsem se nudil. Trochu víc. Už za dalších deset minut se nuda nedala vydržet. Vzal jsem telefon a zavolal kámošovi.

"Nazdar ty děvkaři." Oslovil jsem ho relativně slušně.

"Něco ti chybí, vole?" Hned na mě vyjel.

"Jo něco jo. Proč nejsi pohledná k všemu svolná blondýnka."

"A chtěl bys nějakou?"

"Bodla by."

"OK, něco ti tam pošlu. Tak za hodinu čekej nějakou osamělou kočku, která by chtěla rozveselit."

"Kurva, kam na ta tvý vypečený fráze chodíš."

"Mám na to slovník, vole."

"To je good, tak zatím čau. Čekám na ten tvůj nadrženej balíček."

"Maličkost." A pak hned zavěsil.

Kam tenhle kurevník na ty svoje holky chodí. Vždycky je schopný poskytnout několik pěkných holčiček komukoli ve kteroukoli denní dobu. Radši jsem přestal přemýšlet o věcech, které stejně nerozluštím a zase jsem pokračoval ve sledování teleshoppingů, které do nebožáků vydatně hustily nabídky, kterým nesmějí odolat.

Ani ne za hodinu zazvonil domovní zvonek. Dost rázně mě probral z letargie. Otevřel jsem dveře a chvíli jsem myslel, že asi špatně vidím. "Co to sakra je? Nějakej turistickej zájezd, či co?" pomyslel jsem si. Ale za chvíli jsem si uvědomil, že středně velká skupinka lidí, stojící před barákem nejsou turisti z Německa, ale zásilka od toho zkurveně schopného děvkaře. Ze zástupu ke všemu svolných blondýn vystoupil ten kamarád a povídá:

"Na co čekáš? No tak nečum a pusť nás všechny dovnitř."

Beze slova jsem odemknul vrátka a celý ten dav se nahrnul ke mně do baráku.

Než jsem se odhodlal něco povědět, začal mi kamarád vzniklou situaci osvětlovat: "Začal jsem se shánět po několika osamělých holkách, ale nedalo mi to a tak jsem sehnal tohle všechno. A potom, co jsem to ve finále spočítal, došlo mi, že to je na jednoho člověka moc a ty to prostě nikdy nemůžeš ukočírovat, proto jsem ti s tím vším přišel píchnout."

"To si myslíš, že si jako dáme takovej masitej grupáč typu dva na dvanáct?" zeptal jsem se dotčeně.

"Jo přesně to si myslím."

"Tak do toho jdu."

Rozjeli jsme to dost zostra, dost dlouhá a tvrdá jízda, kterou jsem do té doby ještě nezažil a myslím, že ani nikdy potom nezažiju. První hodinu a půl si ještě dost jasně pamatuji. Bylo to povzbuzující, stimulující, plné orgasmů. Něco, co se nedá popsat slovy a proto se o to radši nebudu pokoušet. Po hodině a půl už mi začal trochu víc docházet dech a nenapadlo mě nic lepšího, než otevřít láhev čehosi a razantně tak povzbudit svůj výkon. Pomohlo to, alespoň myslím. Za další chvíli jsme tam začali kouřit trávu, abychom ještě trochu víc uvolnili už beztak dost uvolněné zábrany. Pak se moje vědomí definitivně zahalilo jakýmsi mlhavým oparem nevědomí.

Aniž bych si to nějak uvědomoval, nebo se tím jakkoli nechal přerušovat v rozdělané činnosti, začala nás za různě podivných okolností postupně opouštět jednotlivá děvčata. Některá cosi unaveně drmolila o tom, že už musejí jít domů. Jiná už měla dost kouře trávy a odešla zvracet před barák. Už se nevrátila. Jiná byla vyhozena kamarádem se slovy, že je to posraná děvka.

Nakonec odešla i poslední holka, aniž bych si toho všimnul a v domě jsem zůstal jen já a můj kamarád.

Zazvonil budík a já se probudil v jedné posteli s mým kámošem, který ještě spokojeně podřimoval vedle. Neváhal jsem a probudil jsem ho: "Hele vole vstávej."

"Nebuď mě, k sakru já chci ještě spát." Ale i přes své protesty se po chvíli skutečně probral.

"Vzpomínáš si, co se dělo včera?"

"Ne, nemám páru," odpověděl.

"Eh, já si už trochu vzpomínám."

"Jo já taky. Nejdřív přišla ta horda holek, pak jsme je začali zpracovávat. Potom postupně odcházeli. Pak jsme tady zbyli jen my dva. A potom..." Zděšeně se na mě podíval a nevěřícně ze sebe vyrazil: "Neříkej, že je pravda to, co si myslím, že je pravda."

"Já to neříkám, ale ono to je asi pravda."

"No tak co, tak jsme se spolu nakonec vyspali, nic moc se neděje..." postavil se k problému kamarád.

"Jo, to je OK. Ale za hodinu tu jsou naši. Měli bychom tenhle bordel uklidit."

Kámoš se rozhlédl kolem. Zakroutil hlavou. Zjistil, že ho pekelně bolí hlava a zakroutil hlavou ještě razantněji. K tomu všemu si přidal fakt, že ho dost krutě bolí celé tělo a vyřkl ortel: "Sereme na to. Tohle v našem stavu nikdy neuklidíme."

Přitakal jsem a vzájemně se podpíraje jsme vyšli z pokoje.

"Za tohle mě rodina vydědí," nastínil jsem svojí budoucnost.

"Na to ser. Jsi prostě ztracenej případ. Ale docela dobrý je, že jsem tam k nám na začátku dal kameru a všechno jsem to natáčel. Půjdeme ke mně a mrkneme na to."

To byl dobrý nápad. Trochu si zavzpomínat na nejkrutější den mého dosavadního života. Vlezli jsme do kámošova doupěte a za chvíli už jsme celý průběh sledovali na jeho širokoúhlé televizi. Nutno podotknout, že jsme měli čelisti až na podlaze a nevěřili jsme vůbec ničemu, z toho co jsme zhlédli.

Na úplný závěr, když už video skončilo, jsem řekl: "Tohle je na mě moc, na tohle už tráva nestačí. Řekni tomu svýmu kamarádíčkovi aby mi přines trochu kokainu, myslím, že to mi pomůže."

Ten den večer jsem se nevrátil domů a pekelně jsem se sjel kokainem. Když se to všechno rodiče dozvěděli, okamžitě mě vydědili a zřekli se mě.


publikováno 4. 5. 2004

příbuzné články:
Jarní den
Třetí jarní den
Konec?
Blbá ryba
Náhoda nebo osud

sem odkazují:
#73
Seznam povídek
Jarní­ dny