k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Dopadová oblast

3. 7. 2004 — k47 (♪)

Obraz 1. – exo­sféra

Jízda skon­čila.

Po už asi de­sá­tém or­gasmu pro­ži­tém s Ivanem za tuhle noc Šárka spo­ko­jeně vy­dechla. Ješ­těže se ro­ze­šla se svým mi­nu­lým klukem. Byl to buran, který v po­steli na­prosto nic neuměl a vůbec nikdy Šárku po­řádně ne­u­spo­ko­jil. Ale teď se vše změ­nilo.

Nastal obrat o mi­li­ardu pro­cent a Ivan ji na kří­d­lech rozkoše vynesl z chlad­ných hlubin oceánu blíž ke slunci. Při­pa­dala si úplně vy­ří­zená slastí, ale chtěla by ještě trochu víc. Ale ne­od­vá­žila se žádat pří­da­vek po klu­kovi, kte­rého po­znala teprve pře­devčí­rem.

Ivan právě taky pod­stu­po­val pro­hlídku sed­mého nebe. Měl však něco na srdci a hodlal to ven­ti­lo­vat právě teď.

Pře­va­lil se na bok, bradu po­de­přel dlaní a ostý­chavě pro­mlu­vil: „Víš Šárko, ale myslím… stejně jsi to po­znala…“

„Copak?“

„Ehm… dost blbě se to říká, ale dneska jsem se mi­lo­val poprvý.“

Šárka ne­mohla po­pad­nout dech.

„Příště to bude lepší, sli­buju,“ dodal omluvně Ivan.

„Jak lepší? Tohle se už nedá vy­lep­šit. Bylo to na­prosto skvělý,“ od­po­vě­děla Šárka a ne­vě­řila vlast­ním uším, co právě sly­šela. Ivanův výkon za po­sled­ních ně­ko­lik hodin by čekala jedině od tvr­dého pro­fe­si­o­nála, roz­hodně ne od ama­téra při pre­mi­éře.

„Ne ne, tohle říkají všichni zku­še­nější za­čá­teč­ní­kům, aby je ne­od­ra­dili,“ opo­no­val Ivan.

„Mýlíš se Ivane, takhle pěkně jsem se ještě nikdy s nikým ne­po­mi­lo­vala.“

„Můžeš mi říkat co chceš, ale stejně si myslím, že bych to do­ká­zal líp,“ dodal.

Sa­mo­zřejmě by chtěl ještě trochu víc, ale ne­do­vo­lil si to žádat během své pre­mi­éry.

Obraz 2. – ter­mo­sféra

O den dříve:

Jakmile Šár­čini ro­di­čové odjeli na víkend kamsi pryč, stál Ivan u dveří a zvonil. Šárka, se kterou se se­zná­mil teprve včera, mu ode­vřela a vpus­tila ho dál. Jen co si sedl na sofa, ne­na­sytně se na něj vrhla a začala se s ním mazlit.

Jejich něžné hrátky pře­ru­šili až další pří­chozí hosté – osm huličů od po­hledu.

Ivan si je po­mě­řil očima a pozdra­vil je jak šéf, pán domu, boss.

A pak to začalo. Ně­kteří se cho­pili ba­te­rie vod­ních dýnek a zbytek balil špeky do pa­pírků. Vzduch nasákl vůní konopí a počet pro­mile v krvi ho­dov­níků po­váž­livě na­růs­tal.

Do půl­noci byli všichni na sračky a mek­tali kra­viny. Všichni až na Ivana. Ačkoli kon­zu­mo­val ma­ri­hu­anu s nej­větší vervou, na­prosto nic se s ním ne­stalo. Cítil se na­prosto při smyslech.

Kolem jedné hodiny ranní se už za­čí­nal tvrdě nudit. Ja­ký­koli pokus o dialog s vy­smá­tým po­bli­tým bl­bosti ble­ko­ta­jí­cím in­di­vi­duem skon­čil vždy ne­ú­spěšně.

Po­slední smys­lu­plné sou­větí toho večera vyšlo z Šár­či­ných úst a zcela evi­dentně smě­řo­valo k Iva­novi. Znělo: „Zítra ke mně přijď, roz­dáme si to.“

Za­ne­dlouho všichni drogou po­ma­tení usnuli. Ivan ná­sle­do­val jejich pří­kladu a taktéž složil hlavu ke spánku.

Obraz 3. – me­zo­sféra

Ještě o den dříve:

Po­zvání na tak dů­le­ži­tou udá­lost, jakou je oslava osm­náctých na­ro­ze­nin se ne­od­mítá a už vůbec ne, když zve dávný ka­ma­rád.

V přesně takové si­tu­aci se ocitl Ivan, když večer šel do jakési za­padlé na­lé­várny zapít dů­le­žité ži­votní výročí svého starého zná­mého. Ku­ri­ózní však bylo, že dosud se choval velmi zá­sa­dově – až ab­surdně pu­ri­tán­sky – nepil, ne­hu­lil ani ne­kou­řil a dnes chtěl své do­sa­vadní zvyk­losti po­ru­šit. A to jen díky jedné pře­hléd­nu­telné udá­losti.

Když do­ra­zil do hos­pody, zábava se právě roz­jíž­děla. Přidal se do proudu piva i jiných li­ho­vin. Zpo­čátku se bezděčně vezl a za­o­stá­val. Jak se noc na­klá­něla, do­stá­val se do vedení. Po půl­noci už ne­ú­prosně udával tempo a sbíral jeden rekord za druhým. Ale ve chvíli, kdy mu ka­ma­rád, který před chvílí tan­co­val po­lo­nahý na ku­leč­ní­ko­vém stole, začal na­bí­zet orální péči, mu ko­nečně do­cvaklo.

Začal po­čí­tat, co všechno vypil: „Pět piv, šest, sedm, devět, je­de­náct, pak ně­ja­kej ten tvrdej… Tady se něco děje. Přes­něji řečeno vůbec nic.“ Ano, tak nějak vy­pa­dala si­tu­ace. Ač Ivan vy­lohnil skoro tucet piv, vůbec to s ním ne­hnulo. Cítil se na­prosto nor­málně, svěží a plný op­ti­mismu.

Pře­stal se vě­no­vat svým opilým ka­ma­rá­dům, vy­hlédl si nej­hezčí a nej­stříz­li­vější blon­dýnku v blíz­kém okolí a začal s ní vést lech­ti­vou kon­ver­zaci. Jme­no­vala se Šárka.

Toho večera se do sebe docela dost za­kousli a Šárka po­zvala na zítřek Ivana k sobě domů, kde se má konat menší kal­bička.

Obraz 4. – stra­to­sféra

A ještě o den dříve:

Ivan kráčel ulicí rázně a svižně, za­tímco se z nebe začal snášet drobný deštík. Asfalt zvlhl, asi jako kdyby Bůh plakal na jedno ze svých dětí, které se dalo na zcestí.

Ivan za­bou­chal na dveře domu svého zno­vu­ob­je­ve­ného ka­ma­ráda.

Ote­vřel. „Nazdar Ivane neseš mi to?“

„Jasně, všechno péčko, které dneska ne­vy­hnu­telně musíš mít u sebe. Všech deset cédé­ček.“

„Jak se ti to líbilo?“

„Docela síla. Je to ma­te­riál při kterém se dá ‚pra­co­vat‘.“

„Ale mám tady pro tebe ještě něco lep­šího,“ za­chras­til bednou s pa­de­sáti cédéčky a dodal: „A není toho málo.“

„Dej to sem!“ Ivan chňapl po kra­bici a začal se v dis­cích lačně pře­hra­bo­vat.

„A ještě něco Ivane: zítra slavím osm­nác­tiny. Byl bych rád, kdybys přišel.“

„Zajdu tam.“

Obraz 5. – tro­po­sféra

Zas o den dříve:

„Všechno je jednou poprvé,“ říkal si Ivan, když při­běhl na ná­draží a vlak mu před nosem ujíž­děl se su­pě­ním motoru pryč.

Nic naplat. Po­sa­dil se na la­vičku a čekal na další spoj je­doucí za půl hodiny. Kolem prošlo sto lidí a jedna ča­ro­krásná blon­dýna. Pak dlouho nic. Vtom na­jed­nou Ivana z le­tar­gie vytrhl známý ryčný hlas: „Koho to vidím? To není nikdo jiný než Ivan. Nazdar chlape.“

Tento projev patřil Iva­novu dob­rému ka­ma­rádu, se kterým se už ně­ko­lik let ne­vi­děl. Oba dva ne­skrý­vali svoje nad­šení ani po­tě­šení z ne­na­dá­lého se­tkání.

Po­ví­dali si spolu do pří­jezdu vlaku a i potom pro­bí­rali svoje životy – měli spo­leč­nou cestu. Za onu spo­leč­nou hodinu se jejich přá­tel­ství zas ob­no­vilo a zo­ce­lilo. Za­po­me­nutý ka­ma­rád dal Iva­novi ně­ko­lik kom­paktů plných filmů se skvě­lým pří­bě­hem, vý­bor­ným he­rec­kým ob­sa­ze­ním i au­di­o­vi­zu­ál­ními efekty. A on bral, ačkoli si přítel vy­žá­dal vrá­cení všeho do zítřka.

Do­pa­dová oblast

Do­pa­dová oblast, odkud me­te­o­rit po­zpátku vzlétl na svou pouť skrz vrstvy at­mo­sféry, ležela někde na ná­draží. Sta­čilo stih­nout jediný vlak a žádné z výše po­psa­ných udá­lostí by nikdy ne­na­stala.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz