k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Domů!

28. 10. 2003 (aktualizováno 6. 5. 2004) (před 15 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

0:34

Té noci se vracel z hos­pody domů.

Ně­ko­lik hodin hol­do­val tvrdým li­ho­vi­nám v za­kou­ře­ném lokále plném lidí. Pak se po­dí­val na ho­dinky a pro­hlá­sil: „Už je půl jedný, půjdu domů, zítra musím do školy.“ Opile se vy­po­tá­cel ven a na­de­chl se čer­stvého vzdu­chu. Ten ho trochu osvě­žil a trochu při­du­sil, zvykl si na jiný. Vy­kro­čil do noci a v hos­tinci zhasla světla. Ale toho si ne­všiml. Měl mozek plný al­ko­holu a vše mu do­chá­zelo velmi pomalu. Dovedl myslet na jediné, jak se do­stane domů. Teprve když do­ra­zil na kři­žo­vatku mdle osvět­lo­va­nou bli­ka­jí­cími světly, došlo mu, že po půl­noci už žádný au­to­bus nejede. „Nevadí,“ řekl si, „půjdu pěšky.“

Opile vy­kro­čil a pro­chá­zel alejí. Začal vát vítr a v jeho proudu létalo listí. Proud větru ze­sí­lil a rval listy ze stromů. Za chvíli ze ze­le­ných korun zů­staly jen holé větve, při­po­mí­na­jící klou­bo­vité ruce starců. Ne­vší­mal si toho a po­tá­cel se vrst­vou listí. Míjel jedno malé za­hrad­nic­tví, kde nyní rostl metr vysoký plevel, až přišel na pěší zónu, za dne ještě po­kry­tou dlaž­bou kamenů. Ale to, jak si všiml, bylo teď jiné. Hro­mady kamenů ležely na hro­ma­dách a v dlažbě zely díry, kte­rými klo­pý­tal. Vedle pěší zóny býval zelený prak. Býval. Ještě před oka­mži­kem, ale mžik­nu­tím oka se pro­mě­nil. Zne­na­dání po­tem­něl, fon­tánka pře­stala bublat, ces­tičky byly za­rostlé a stromy suché.

Pro­chá­zel kolem, ale nic si ne­u­vě­do­mo­val, ne­do­chá­zelo mu, že tu něco ne­hraje. Všechno bylo jiné než v době, kdy tudy šel před ně­ko­lika ho­di­nami do hos­pody. Vše se měnilo do­slova před očima; bo­hu­žel k hor­šímu. Přesto šel dál a z domů okolo od­pa­dá­vala omítka a za okny, osvět­lo­va­nými pouze bli­ká­ním svíček, pletli pa­vouci své sítě. Pořád mu nic ne­při­šlo zvláštní. Zatím ne­po­cí­til strach. Šel dál, zahnul za roh a vstou­pil na ná­městí.

Okna všech domů byla vy­tlu­čená a po­hrá­val si s nimi vítr. Z po­praska­ných zdí budov vy­ku­ko­valy cihly. Kos­telní zvon tiše vy­zvá­něl a ná­městí i temná obloha mu mlčky na­slou­chaly. Teprve teď si uvě­do­mil, že tady něco začíná. Dostal strach a chtěl být odsud co nejdřív pryč. Zrych­lil krok.

Ner­vózně chvátal ulicí směrem k domovu. Chod­níky mu pod nohama za­růs­taly travou a asfalt se pomalu roz­pa­dal, výlohy byly vy­mlá­cené a ob­chody zely prázd­no­tou, jakoby vy­kra­dené před ně­ko­lika lety. Běžel dál. Na konci ulice byla si­tu­ace mnohem horší. Kolem roz­bo­ře­ných zdí se ve vzdu­chu vzná­šel prach a vůně hor­kého as­faltu. Šel dál a vtom uviděl sto metrů před sebou ne­vý­raz­nou po­sta­vičku, uhý­ba­jící z hlavní ulice k sta­di­onu. Běžel za ní až ke vchodu na sta­dion a pak vstou­pil. Si­lu­eta člo­věka se beze stop vy­pa­řila a on se sám ocitl v hracím poli. Ale bylo tu cosi div­ného. Místo ze­le­ného tráv­níku měl pod nohama černou as­fal­to­vou plochu. Do­ko­nale rovnou a ne­zvykle horkou, na to jak byl okolní vzduch chladný. Asfalt se matně leskl ve svitu měsíce a on – opilec tam stál sám se svým stínem ve světě, se kterým se něco děje. Zchát­ralé tri­buny se kolem něj hrbily jako nějací němí svěd­kové.

Vrátil se zpátky na sil­nici a chtěl po­kra­čo­vat dál, ale zůstal stát v němém úžasu ochro­men stra­chem. Za tu malou chvíli, co byl pryč se hlavní ulice změ­nila. Stromy podél sil­nice byly vy­rvány i s kořeny a po­há­zeny všude kolem. Upro­střed sil­nice se až k obzoru táhly pražce, na kte­rých se roz­pa­daly zbytky re­za­vých kolejí. Za­skuhral a začal doufat, že tohle všechno je jen sen. Přes všechny jeho pro­sebné vý­křiky zjis­til, že noční můra ne­u­stu­puje a zhrou­til se. Po­hl­tilo ho bez­vě­domí.

Když se pro­bu­dil, zjis­til, že se ulice zase změ­nila. Místo kolejí se až k obzoru táhla kolona aut. Spíš re­za­vých vraků než aut. Bez řidičů a bez cíle. Jedno vedle dru­hého, někde na­ku­pené v epi­cen­t­rech po­div­ných kolizí. Hro­mady starého železa. Vy­ra­zil podél té bez­útěšné kolony a pře­mýš­lel, co se to děje, jaká noční můra musela potkat právě jeho. Ne­na­chá­zel vy­svět­lení, všechno mu při­pa­dalo tak ab­surdní. Přesto dál šel podél kolony vraků, roz­bi­tých lamp a po­lo­roz­bo­ře­ných domů. Ne­do­šel na konec kolony, ani do svého domu. Všechny cíle se na­jed­nou zdály ne­do­sa­ži­telné. Od­bo­čil na jinou sil­nici, která by měla vést skrz pole přímo k němu domů. Na­jed­nou mu všechno mu při­pa­dalo docela nor­mální. Zvláštní pocit: tady je všechno v po­řádku, ale tři sta metrů vzadu je ne­vy­svět­li­telná noční můra. Ne­vě­děl si rady, ale šel dál. Pro­chá­zel as­fal­to­va­nou cestou v polích a v tom ho pře­padla únava. Nemohl jí odolat, zalezl do křoví ne­da­leko sil­nice a po­lo­žil se na zem, aby se pro­spal. Než zavřel oči, usly­šel a uviděl jak po mostě půl ki­lo­me­tru před ním pro­jíždí vlak. S hou­ká­ním se pře­hnal po mostě a za chvíli jeho osvět­lená okýnka zmi­zela kdesi daleko. Po­mys­lel si: „po­slední expres“ a pak se po­dí­val na nebe a zavřel oči. Vzduch byl těžký a obloha temná…

3:11

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz