povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

28. 10. 2003

Domů!

       
CC by-nc-nd (zdroj)

0:34

Té noci se vracel z hospody domů.

Několik hodin holdoval tvrdým lihovinám v zakouřeném lokále plném lidí. Pak se podíval na hodinky a prohlásil: "Už je půl jedný, půjdu domů, zítra musím do školy." Opile se vypotácel ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Ten ho trochu osvěžil a trochu přidusil, zvykl si na jiný. Vykročil do noci a v hostinci zhasla světla. Ale toho si nevšiml. Měl mozek plný alkoholu a vše mu docházelo velmi pomalu. Dovedl myslet na jediné, jak se dostane domů. Teprve když dorazil na křižovatku mdle osvětlovanou blikajícími světly, došlo mu, že po půlnoci už žádný autobus nejede. "Nevadí," řekl si, "půjdu pěšky."

Opile vykročil a procházel alejí. Začal vát vítr a v jeho proudu létalo listí. Proud větru zesílil a rval listy ze stromů. Za chvíli ze zelených korun zůstaly jen holé větve, připomínající kloubovité ruce starců. Nevšímal si toho a potácel se vrstvou listí. Míjel jedno malé zahradnictví, kde nyní rostl metr vysoký plevel, až přišel na pěší zónu, za dne ještě pokrytou dlažbou kamenů. Ale to, jak si všiml, bylo teď jiné. Hromady kamenů ležely na hromadách a v dlažbě zely díry, kterými klopýtal. Vedle pěší zóny býval zelený prak. Býval. Ještě před okamžikem, ale mžiknutím oka se proměnil. Znenadání potemněl, fontánka přestala bublat, cestičky byly zarostlé a stromy suché.

Procházel kolem, ale nic si neuvědomoval, nedocházelo mu, že tu něco nehraje. Všechno bylo jiné než v době, kdy tudy šel před několika hodinami do hospody. Vše se měnilo doslova před očima; bohužel k horšímu. Přesto šel dál a z domů okolo odpadávala omítka a za okny, osvětlovanými pouze blikáním svíček, pletli pavouci své sítě. Pořád mu nic nepřišlo zvláštní. Zatím nepocítil strach. Šel dál, zahnul za roh a vstoupil na náměstí.

Okna všech domů byla vytlučená a pohrával si s nimi vítr. Z popraskaných zdí budov vykukovaly cihly. Kostelní zvon tiše vyzváněl a náměstí i temná obloha mu mlčky naslouchaly. Teprve teď si uvědomil, že tady něco začíná. Dostal strach a chtěl být odsud co nejdřív pryč. Zrychlil krok.

Nervózně chvátal ulicí směrem k domovu. Chodníky mu pod nohama zarůstaly travou a asfalt se pomalu rozpadal, výlohy byly vymlácené a obchody zely prázdnotou, jakoby vykradené před několika lety. Běžel dál. Na konci ulice byla situace mnohem horší. Kolem rozbořených zdí se ve vzduchu vznášel prach a vůně horkého asfaltu. Šel dál a vtom uviděl sto metrů před sebou nevýraznou postavičku, uhýbající z hlavní ulice k stadionu. Běžel za ní až ke vchodu na stadion a pak vstoupil. Silueta člověka se beze stop vypařila a on se sám ocitl v hracím poli. Ale bylo tu cosi divného. Místo zeleného trávníku měl pod nohama černou asfaltovou plochu. Dokonale rovnou a nezvykle horkou, na to jak byl okolní vzduch chladný. Asfalt se matně leskl ve svitu měsíce a on - opilec tam stál sám se svým stínem ve světě, se kterým se něco děje. Zchátralé tribuny se kolem něj hrbily jako nějací němí svědkové.

Vrátil se zpátky na silnici a chtěl pokračovat dál, ale zůstal stát v němém úžasu ochromen strachem. Za tu malou chvíli, co byl pryč se hlavní ulice změnila. Stromy podél silnice byly vyrvány i s kořeny a poházeny všude kolem. Uprostřed silnice se až k obzoru táhly pražce, na kterých se rozpadaly zbytky rezavých kolejí. Zaskuhral a začal doufat, že tohle všechno je jen sen. Přes všechny jeho prosebné výkřiky zjistil, že noční můra neustupuje a zhroutil se. Pohltilo ho bezvědomí.

Když se probudil, zjistil, že se ulice zase změnila. Místo kolejí se až k obzoru táhla kolona aut. Spíš rezavých vraků než aut. Bez řidičů a bez cíle. Jedno vedle druhého, někde nakupené v epicentrech podivných kolizí. Hromady starého železa. Vyrazil podél té bezútěšné kolony a přemýšlel, co se to děje, jaká noční můra musela potkat právě jeho. Nenacházel vysvětlení, všechno mu připadalo tak absurdní. Přesto dál šel podél kolony vraků, rozbitých lamp a polorozbořených domů. Nedošel na konec kolony, ani do svého domu. Všechny cíle se najednou zdály nedosažitelné. Odbočil na jinou silnici, která by měla vést skrz pole přímo k němu domů. Najednou mu všechno mu připadalo docela normální. Zvláštní pocit: tady je všechno v pořádku, ale tři sta metrů vzadu je nevysvětlitelná noční můra. Nevěděl si rady, ale šel dál. Procházel asfaltovanou cestou v polích a v tom ho přepadla únava. Nemohl jí odolat, zalezl do křoví nedaleko silnice a položil se na zem, aby se prospal. Než zavřel oči, uslyšel a uviděl jak po mostě půl kilometru před ním projíždí vlak. S houkáním se přehnal po mostě a za chvíli jeho osvětlená okýnka zmizela kdesi daleko. Pomyslel si: "poslední expres" a pak se podíval na nebe a zavřel oči. Vzduch byl těžký a obloha temná...

3:11


publikováno 28. 10. 2003

příbuzné články:
Konec?
Postindustrial
Sebenenávist
Historky z podsvětí 3: nic neříkej
Odplata?

sem odkazují:
#44
#74
#118
Seznam povídek