Do ledovce vytesán

Prázdný ztichlý bar a dva blízcí lidé, z nichž jeden umírá a druhý k smrti unavený, smutný a zoufalý neví co dál. Prchavé okamžiky štěstí už dávno zmizely a nahradilo je ledové sevření samoty.

Padal jsem. V hlavě mi hučelo, celý svět jsem viděl v černých a rudých odstínech, ruce se mi třásly, podvědomě jsem se chtěl něčeho chytit, abych získal stabilitu, ale už dávno jsem padal nekonečně hlubokou černou propastí. Cítil jsem ledový vítr ve vlasech a srdce mi svíral strach z toho, že mě pohltí arktické vody nesmírně široké řeky dole v hlubině.

O několik kilometrů dál, v nemocnici nasáklé pachem dezinfekce, dohasínal jeden mladý život.

Té noci jsem seděl v potemnělém a ztichlém baru vytesaném do stěny ledovce, který pomalu odtával a sunul se nesmírně širokým korytem k nekonečnu. Křišťálovou místností se nesly ozvěny.

Bradu jsem si podpíral rukama, havraní vlasy mi padaly do očí a přes tento pohřební závoj jsem jenom nepřítomně zíral na nekonečně dlouhou řadu prázdných panáků. Nemrkal jsem a do unavených a krví podlitých očí mi sedal prach. Intoxikace nepatrně zpomalila smršť myšlenek, ale hurikán v mozkovně zuřil dál a já pociťoval tu mučivou vnitřní prázdnotu, cítil jsem to mrazivé sevření, ten led, který mi pluje žilami a roznáší beznaděj do celého těla.

„Nalij mi ještě jednu,“ řekl jsem už asi popadesáté a snažil jsem se zůstat při vědomí, nezhroutit se a nespadnout z vysoké barové stoličky.

„Co se stalo? Vypadáš jako spráskanej pes?“

„Ani se neptej,“ odpověděl jsem velice pomalu, zvedl hlavu a pak se sám zeptal: „Proč je tady takové ticho? A vůbec, co je vlastně dneska za den?“

„Pondělí dvacet čtyři-dvanáct-nula nula sedm, přesně devět hodin večer. Dneska přece jsou…“

„Už mi to pomalu dochází,“ přerušil jsem barmana. „Víš poslední týden jsem vůbec nespal a tak mi dny nějak splývají dohromady.“ Unaveně jsem se rozhlédl po prázdné místnosti. Vysoké stoličky zapadávaly prachem, jen hrstka lidí u stolů, několik párů a jedna skupinka vlevo v rohu. Místností se nesly pouze tiché hovory, ševel větráků a téměř neslyšitelná hudba z rádia.

Kopl jsem do sebe dalšího panáka neznámého alkoholu. Nevěděl jsem, co tam dělám, proč jsem přišel a čeho chci dosáhnout. Prostě jsem pil a nevěděl co dál.

Rád bych v ten okamžik byl někde jinde, u někoho jiného – bližšího, na místě, kde v tu chvíli pomalu umíraly poslední zbytky mých bláhových nadějí, ale nebylo to možné.

Z rádia se do tichého prostoru linul šum. Barman čistil sklenice bílým ručníkem a rovnal je do polic za sebou. Ozvalo zachrčení a hned potom se místností rozezněla magická stužka slov: This is the end – beautiful friend – this is the end – my only friend, the end.

Nevydržel jsem ten nápor, skryl jsem hlavu do dlaní a tiše plakal.

Kdysi dávno během nějakého léta, z něhož zůstalo pouze několik fotografií a pomalu mizející vzpomínky, chlapec, který se mnohem později bude potápět do tekutých písků, poprvé uslyšel Origin. Tělem mu projelo několik elektrizujících záchvěvů, mozek se zkroutil do nekonečně malé variety a jen naslouchal přívalu zvuku a jeho optimizatropickému náboji. První setkání působilo jako horký polibek, jako vyzývavý a toužící pohled tmavých očí.

Daleko za okny místnosti, kde v ten okamžik seděl, se prohnali dva blázni v rozžhaveném vozidle. Jako neurotičtí chovanci psychiatrických léčeben drmolili nesrozumitelná slova a nervozita a strach z nich přímo sálal, prostoupil každou část jejich vědomí, nasákl jejich těly. ¹

„…něco je za námi, něco jde po nás, něco nás pronásleduje, můžeme vzít zbraň, ale nedokážeme se před tím ubránit, mělo to zůstat pohřbeno v betonovém sarkofágu…“

Klidné letní odpoledne vnímali jako nejčernější bezměsíčnou noc, kde vzduch má hustotu karamelu a oni nemohou dýchat. Jejich svět se pomalu potápěl – stejně jako křižník Potěmkin, na jehož palubě stáli v okamžiku výbuchu.

„…noc, ta jedna zatracená noc, nikdy se nedozvíme, co se vlastně stalo, největší chyba života během jedné zapomenuté noci, ta noc se nikdy nestala, já tomu za žádných okolností neuvěřím, ale následky zůstávají, i když oba dva dobře víme, co se vlastně stalo, ten betonový sarkofág…“

Avšak Origin v ten samý okamžik uslyšeli i jiní. Při něm se poprvé potkali, uslyšeli ho spolu a  naléhavá palčivost se jim zaryla pod kůži.

„Bez-vě-do-mí?! Říkáte, že je v bezvědomí?“

„Ano.“

Rozbuška k náloži v mé hlavě byla zažehnuta.

Desperately in need… of some… strangers hand – In a… desperate land

Začal den, začala noc, po nebi se prohnaly hvězdy, měsíc, slunce, uplynul čas. Bylo ticho, jen písek v hodinách tiše ševelil. Spadaly květy jara do letních polí, na které se snášelo podzimní listí a první závěje zimy.

Probudil jsem se po deseti imaginárních vteřinách spánku, šest dní jsem nedokázal zavřít oči a usnout a teď jsem zase cítil zběsilý tep ve spáncích, bláznivou kanonádu života, která tančí jako šílená na konci svých sil; procitl jsem v hromadě peřin, zasypán knihami, oblečen do kalhot a otrhané košile a objevil své tělo ve zkroucené pozici s bezvládnými končetinami, těžkýma očima a hlavou roztříštěnou na bolavé kousíčky. Byl jsem neustále připraven na cestu, která může vypuknout každým okamžikem. Do uší jsem si zakoval sluchátka, které, jak jsem doufal, vytrhne až patolog. Hudba mě držela při životě, iniciovala elektrickou bouři, která mi projížděla srdcem a mozkem a urychlovala už dávno mrtvé tělo a nekrotickou svalovou tkáň.

„Co to tady máš?“ zeptal se barman a ukázal mi na ruku.

„Kde?“ Zvedl jsem nevlastní končetinu a díval se na ní, jako kdyby to byla nějaká cizí podivná věc, kterou jsem spatřil poprvé v životě. Na hřbetě ruky jsem měl vytetováno symbolické hranaté srdce a pod ním dlouhé zkřížené kosti. „Nevím. Vážně nevím, co to je a kde jsem k tomu přišel.“

„Ach tak.“

„Jak vidíš, už dávno jsem uvnitř mrtvý a odtikávají mi poslední hodiny na tomhle krásném světě. Nalij mi ještě jednu nebo se zblázním.“

Byl jsem odepsaný, byl jsem nešťastný. Jediné světlo mého života pomalu dohasínalo na prakticky neléčitelnou plicní chorobu a soukolí vzpomínek mě drtilo zevnitř. Všechny ty veselé a šťastné dny se najednou staly zející propastí a rotující černou dírou, která mě vtahovala dovnitř. Když jsem seděl v ledovém baru, nacházel jsem se na samotném horizontu událostí, na hranici prostoru odkud se nelze za žádných okolností vrátit a všechno mi pomalu začínalo být jedno. Něco se zlomilo, poslední hradby odporu a naděje padly, v hlavě jsem měl najedou šerou pustinu pokrytou popelem.

„A co se stalo?“ zeptal se barman. Nečekal jsem, že se bude ptát. Podíval jsem se na něj a on vypadal, že to také neplánoval a považoval tuto otázku za příliš osobní, ale reflexy předběhly jeho mysl a on dotaz vypálil od boku a bez varování.

„Však víš, celý život jsi cynická svině, které na nikom moc nezáleží, ale to se potom změní a když se dozvíš, že ta nějaká blízká osoba je na tom velice zle, tak tě to vezme jako nikdy, protože na to nejsi nijak připravený. A přesně tohle se mi stalo. Teď leží v nemocnici na lůžku a čeká na poslední úder svého srdce. Před týdnem mi doktor řekl, že už není při vědomí. Prý se choroba projevila naplno a má velice vážný průběh. Pověděl mi, že nasadili tu slibovanou experimentální léčbu, která už měla v zahraničí velice dobré výsledky, ale prý že nemůže nic zaručit. A od té doby nespím. Ptal jsem se Browbacka, co si o tom myslí. Odpověděl, že tu chorobu zná, ale za celou svojí praxi neviděl jediného uzdraveného pacienta. Tahle prostá pravda z jeho úst mi podrazila nohy.“

„Takhle nemůžeš žít,“ najednou pronesl barman do těžkého vzduchu a jeho slova zněla jako bouchnutí při dopadu utrženého zvonu. Když vibrace ustaly pokračoval: „Udělej něco!“

„Ale co?“

Barman se zadíval ke vchodu, jako kdyby tam byly nějaké indicie, nadechl se a řekl: „Víš, jednou jsem poznal dva chlapi, kteří, když byli sami, se chovali jako neurotické myši: neustále chodili v kruzích a vedli spolu útržkovité hovory. Vypadali jako kdyby měli na břiše pás dynamitu, který má každou chvíli vybuchnout. Z fragmentů jejich konverzace, jsem zaslechl pár slov a poskládal je dohromady. Oni něco pohřbili do obří betonové krychle, ale i přesto je ta věc stále pronásledovala. Zůstaly jim vzpomínky, které je hnali až na okraj světa a pak dál do propasti. To něco, ta bestie mohla být pohřbena v mase betonu, ale taky nemusela. Nezáleželo na tom, protože vždycky zůstane něco, co člověka pronásleduje a nelze se před tím ukrýt. Může to být svědomí, nebezpečná bestie utržená ze řetěze nebo jenom prostá vzpomínka na několik tun cementu, které skrývají nějaké hrozivé tajemství.“ ¹

Bez hlesu jsem se na něj díval a snažil se zachytit každé jeho slovo a pomyslel jsem si: Skalde, ty kouzlíš se slovy!

„Nikdy nevíš o co přicházíš a nemůžeš to zjistit dokud nahý neplaveš v ledové vodě a nesnažíš se dostat ke břehu. Zkus to, udělej to, ne proto, že by ses chtěl zabít, ale aby ses ocitl na úplném dně. Prostě nad ničím nepřemýšlej, udělej to a teprve potom se snaž, jak nejlíp dovedeš. Samozřejmě je to nebezpečné bláznovství, ale přesto skoč do ledové vody po hlavě, nikdy toho nelituj a hlavně nepros o odpuštění, protože toho se nikdy nedočkáš. Šrámy, které v sobě už máš, ti zůstanou a ta bláznivina je nezahojí; ale zase nabereš vzduch do plic a důvod, proč se plácat po světě. Čin, kamaráde, chce to čin. Ten šrapnel v tobě zůstane, ta střepina tě bude i nadále tlačit v hlavě, ale ty dokážeš tu bolest překonat a jít dál.“

„Překonat jí a jít dál,“ poslouchal jsem ho a podvědomě jsem tlumočil jeho myšlenky imaginárnímu obecenstvu. Barmani v opuštěných a klidných podnicích se nezřídka stávají potulnými mesiáši, kteří pouhými několika slovy, ve kterých se skrývají veliké a zásadní pravdy, dokáží dodat trmácení životem nový směr.

„Vždycky něco zůstane. Nikdy nejde zamést starý život pod koberec a na všechno zapomenout, vždycky něco zbude. Oni se snažili pohřbít všechno staré do betonové mohyly, ale očividně jejich záměr nevyšel. Nezůstal jim jenom cement na kalhotách a nějaké mozoly, ale taky ta vzpomínka a svědomí, které se pro ně stalo nepřekonatelnou překážkou.“

Vytřeštil jsem oči a otevřel ústa. Najednou jsem měl pocit, že se dusím, že tonu, že nemůžu dýchat, na zátylku jsem cítil pálení, oheň v žilách mi pulzoval rukama a nohama. Moje tělo bylo příliš malé, příliš titěrná schránka, spíš podobná kleci, chtěl jsem ven, věděl jsem, že jsem ve vězení, věděl jsem, že rozsudek byl vynesen a já jen čekám na vykonání trestu, které může přijít každým okamžikem, nevím kdy, ale vím, že se mu nelze vyhnout. Rychle a zhluboka jsem oddychoval a v rukách jsem měl křeč. Sevřela mě nevolnost bezmoci.

„Musím pryč tohle je vězení a musím hned nebo se zblázním.“ Hodil jsem na stůl několik bankovek a vyrazil ven do zimní noci. Běžel jsem, upaloval, pádil, zdrhal, prchal, dekoval se, utíkal, mizel, se strachem a s úzkostí. Rozvodná síť neuronů zkolabovala a právě teď mi v hlavě zuřila bouře – můj malý soukromý blizard zmučených myšlenek a pocitů.

Svět se proměnil v černý koridor, kterým jsem prolétal. Neohlížel jsem se, nedíval jsem se zpátky, ani jsem se neotáčel směrem, kde se tyčila nestvůrně veliká budova nemocnice, v níž ve změti chodeb a lékařských protokolů umírají mé poslední naděje. Klouzal jsem namrzlým korytem vědomí.

A pak se svět zastavil a já jsem stál na oploceném chodníku na železničním mostě a díval se dolů na zčernalou ledovou hladinu řeky. Metropole už pomalu přestávala dýchat. Ruch nervových spojek, šelest hmyzích pohybů a rytmus srdce města ustaly a kapilární dálnice pokryl popílek spánku. Arktický vítr mi foukal do tváře a všechny slzy se okamžitě měnily v led.

I přesto, že zamrzla i rtuť v teploměrech, jsem v žilách cítil vroucí lávu. Svlékl jsem se do půl těla a opřel se o zábradlí. Z kapsy jsem vytáhl telefon, podíval jsem se na něj, jako kdybych čekal zprávu, která ukončí moje trápení, ale nestalo se vůbec nic. Sevřel jsem ten přístroj v pěsti a s výkřikem jsem ho zahodil. Obloukem plachtil k vodní hladině a v nejvyšším bodě letu začal zvonit.

„Pozdě! Teď už se nedá dělat nic jiného,“ pomyslel jsem si a přeskočil jedno zábradlí, pak přes koleje a postavil jsem se k druhému na samotné hraně mostu. Přehoupl jsem se a chytil se za studený betonový okraj.

„Devatenáct metrů pádu. Devatenáct metrů čerstvého chladného vzduchu. Devatenáct metrů šílenství.“

Visel jsem za ruce a pode mnou se vlnila hladina a vyčkávala na moje studené tělo, které se ponoří do jejích hlubin. Začal jsem se smát jako blázen, jako člověk, který už položil hlavu do budoucí trajektorie ostří gilotiny a došlo mu, že teď už na ničem nezáleží, že teď už nemusí prosit, ani se bát.

Posunul jsem napjaté ruce, abych se držel víc zeširoka, nadechl jsem se a zavřel oči. A pak jsem se přitáhl bradou k betonovému okraji. A znova a znova. Polonahý jsem dělal shyby na okraji mostu během mrazivé noci Vánoc.

Dvacet, třicet, čtyřicet. Smál jsem se.

„Zase trochu žiju, zase cítím, že mi tluče srdce!“

Padesát, šedesát, sedmdesát. Hořce jsem plakal.

„Šťastně nešťastný, na hraně světa!“

Osmdesát, devadesát, sto.

Zastavil jsem se a divoce oddychoval. Zase jsem nehybně visel, ale tentokrát jsem měl ruce tak unavené a už jsem se nedokázal přitáhnout a vylézt zpátky na most.

„A co teď? Co dál? Teď už jenom doufat!“

Pustil jsem se a pozadu padal do hlubiny. Neuvěřitelně pomalu jsem plachtil, ruce a nohy rozpřažené, cítil jsem ledové sevření zimy. Myslel jsem, že se snad zastavil čas, když mi hlavou zněla slova písně: „Když dojde proviant – A břehy jsou ty tam – Námořník hlavu neztrácí – Správnej námořník doufá. – Péo Péo! – Péo Péo!“

1. Zmínka o L&K z nedokončené povídky Na Cestě