k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Do ledovce vytesán

5. 2. 2008 (před 11 lety) — k47 (♪)
zdroj CC by-nc-nd

Prázdný ztichlý bar a dva blízcí lidé, z nichž jeden umírá a druhý k smrti una­vený, smutný a zou­falý neví co dál. Pr­chavé oka­mžiky štěstí už dávno zmi­zely a na­hra­dilo je ledové se­vření samoty.


Padal jsem. V hlavě mi hučelo, celý svět jsem viděl v čer­ných a rudých od­stí­nech, ruce se mi třásly, pod­vě­domě jsem se chtěl něčeho chytit, abych získal sta­bi­litu, ale už dávno jsem padal ne­ko­nečně hlu­bo­kou černou pro­pastí. Cítil jsem ledový vítr ve vla­sech a srdce mi svíral strach z toho, že mě pohltí ark­tické vody ne­smírně široké řeky dole v hlu­bině.


O ně­ko­lik ki­lo­me­trů dál, v ne­moc­nici na­sáklé pachem dez­in­fekce, do­ha­sí­nal jeden mladý život.


Té noci jsem seděl v po­tem­ně­lém a ztichlém baru vy­te­sa­ném do stěny le­dovce, který pomalu od­tá­val a sunul se ne­smírně ši­ro­kým ko­ry­tem k ne­ko­nečnu. Křiš­ťá­lo­vou míst­ností se nesly ozvěny.

Bradu jsem si pod­pí­ral rukama, ha­vraní vlasy mi padaly do očí a přes tento po­hřební závoj jsem jenom ne­pří­tomně zíral na ne­ko­nečně dlou­hou řadu prázd­ných panáků. Ne­mr­kal jsem a do una­ve­ných a krví pod­li­tých očí mi sedal prach. In­to­xi­kace ne­pa­trně zpo­ma­lila smršť myš­le­nek, ale hu­ri­kán v mozkovně zuřil dál a já po­ci­ťo­val tu mu­či­vou vnitřní prázd­notu, cítil jsem to mra­zivé se­vření, ten led, který mi pluje žilami a roz­náší bez­na­děj do celého těla.


„Nalij mi ještě jednu,“ řekl jsem už asi po­pa­de­sáté a snažil jsem se zůstat při vědomí, ne­zhrou­tit se a ne­spad­nout z vysoké barové sto­ličky.

„Co se stalo? Vy­pa­dáš jako sprás­ka­nej pes?“

„Ani se neptej,“ od­po­vě­děl jsem velice pomalu, zvedl hlavu a pak se sám zeptal: „Proč je tady takové ticho? A vůbec, co je vlastně dneska za den?“

„Pon­dělí dvacet čtyři-dva­náct-nula nula sedm, přesně devět hodin večer. Dneska přece jsou…“

„Už mi to pomalu do­chází,“ pře­ru­šil jsem bar­mana. „Víš po­slední týden jsem vůbec nespal a tak mi dny nějak splý­vají do­hro­mady.“ Una­veně jsem se roz­hlédl po prázdné míst­nosti. Vysoké sto­ličky za­pa­dá­valy pra­chem, jen hrstka lidí u stolů, ně­ko­lik párů a jedna sku­pinka vlevo v rohu. Míst­ností se nesly pouze tiché hovory, ševel vě­t­ráků a téměř nesly­ši­telná hudba z rádia.

Kopl jsem do sebe dal­šího panáka ne­zná­mého al­ko­holu. Ne­vě­děl jsem, co tam dělám, proč jsem přišel a čeho chci do­sáh­nout. Prostě jsem pil a ne­vě­děl co dál.

Rád bych v ten oka­mžik byl někde jinde, u někoho jiného – bliž­šího, na místě, kde v tu chvíli pomalu umí­raly po­slední zbytky mých blá­ho­vých nadějí, ale nebylo to možné.


Z rádia se do ti­chého pro­storu linul šum. Barman čistil skle­nice bílým ruč­ní­kem a rovnal je do polic za sebou. Ozvalo za­chr­čení a hned potom se míst­ností ro­ze­zněla ma­gická stužka slov: This is the end – be­au­ti­ful friend – this is the end – my only friend, the end.

Ne­vy­dr­žel jsem ten nápor, skryl jsem hlavu do dlaní a tiše plakal.


Kdysi dávno během ně­ja­kého léta, z něhož zů­stalo pouze ně­ko­lik fo­to­gra­fií a pomalu mi­ze­jící vzpo­mínky, chla­pec, který se mnohem poz­ději bude po­tá­pět do te­ku­tých písků, poprvé usly­šel Origin. Tělem mu pro­jelo ně­ko­lik elek­tri­zu­jí­cích zá­chvěvů, mozek se zkrou­til do ne­ko­nečně malé va­ri­ety a jen na­slou­chal pří­valu zvuku a jeho op­ti­mi­za­tro­pic­kému náboji. První se­tkání pů­so­bilo jako horký po­li­bek, jako vy­zý­vavý a tou­žící pohled tma­vých očí.

Daleko za okny míst­nosti, kde v ten oka­mžik seděl, se pro­hnali dva blázni v roz­žha­ve­ném vo­zi­dle. Jako neu­ro­tičtí cho­vanci psy­chi­at­ric­kých lé­če­ben dr­mo­lili ne­sro­zu­mi­telná slova a ner­vo­zita a strach z nich přímo sálal, pro­stou­pil každou část jejich vědomí, nasákl jejich těly. 1

„…něco je za námi, něco jde po nás, něco nás pro­ná­sle­duje, můžeme vzít zbraň, ale ne­do­ká­žeme se před tím ubrá­nit, mělo to zůstat po­hřbeno v be­to­no­vém sar­ko­fágu…“

Klidné letní od­po­ledne vní­mali jako nej­čer­nější bez­mě­síč­nou noc, kde vzduch má hus­totu ka­ra­melu a oni ne­mo­hou dýchat. Jejich svět se pomalu po­tá­pěl – stejně jako křiž­ník Po­těm­kin, na jehož palubě stáli v oka­mžiku vý­buchu.

„…noc, ta jedna za­tra­cená noc, nikdy se ne­do­zvíme, co se vlastně stalo, nej­větší chyba života během jedné za­po­me­nuté noci, ta noc se nikdy ne­stala, já tomu za žád­ných okol­ností ne­u­vě­řím, ale ná­sledky zů­stá­vají, i když oba dva dobře víme, co se vlastně stalo, ten be­to­nový sar­ko­fág…“


Avšak Origin v ten samý oka­mžik usly­šeli i jiní. Při něm se poprvé po­tkali, usly­šeli ho spolu a  na­lé­havá pal­či­vost se jim zaryla pod kůži.


„Bez-vě-do-mí?! Říkáte, že je v bez­vě­domí?“

„Ano.“

Roz­buška k náloži v mé hlavě byla za­žeh­nuta.

Despe­ra­tely in need… of some… stran­gers hand – In a… despe­rate land

Začal den, začala noc, po nebi se pro­hnaly hvězdy, měsíc, slunce, uply­nul čas. Bylo ticho, jen písek v ho­di­nách tiše še­ve­lil. Spa­daly květy jara do let­ních polí, na které se sná­šelo pod­zimní listí a první závěje zimy.

Pro­bu­dil jsem se po deseti ima­gi­nár­ních vte­ři­nách spánku, šest dní jsem ne­do­ká­zal zavřít oči a usnout a teď jsem zase cítil zbě­silý tep ve spán­cích, bláz­ni­vou ka­no­nádu života, která tančí jako šílená na konci svých sil; pro­citl jsem v hro­madě peřin, za­sy­pán kni­hami, ob­le­čen do kalhot a otr­hané košile a ob­je­vil své tělo ve zkrou­cené pozici s bez­vlád­nými kon­če­ti­nami, těž­kýma očima a hlavou roz­tříš­tě­nou na bolavé kou­síčky. Byl jsem ne­u­stále při­pra­ven na cestu, která může vy­puk­nout každým oka­mži­kem. Do uší jsem si za­ko­val slu­chátka, které, jak jsem doufal, vy­trhne až pa­to­log. Hudba mě držela při životě, ini­ci­o­vala elek­tric­kou bouři, která mi pro­jíž­děla srdcem a mozkem a urych­lo­vala už dávno mrtvé tělo a nekro­tic­kou sva­lo­vou tkáň.


„Co to tady máš?“ zeptal se barman a ukázal mi na ruku.

„Kde?“ Zvedl jsem ne­vlastní kon­če­tinu a díval se na ní, jako kdyby to byla nějaká cizí po­divná věc, kterou jsem spat­řil poprvé v životě. Na hřbetě ruky jsem měl vy­te­to­váno sym­bo­lické hra­naté srdce a pod ním dlouhé zkří­žené kosti. „Nevím. Vážně nevím, co to je a kde jsem k tomu přišel.“

„Ach tak.“

„Jak vidíš, už dávno jsem uvnitř mrtvý a od­ti­ká­vají mi po­slední hodiny na tomhle krás­ném světě. Nalij mi ještě jednu nebo se zbláz­ním.“

Byl jsem ode­psaný, byl jsem ne­šťastný. Jediné světlo mého života pomalu do­ha­sí­nalo na prak­ticky ne­lé­či­tel­nou plicní cho­robu a sou­kolí vzpo­mí­nek mě drtilo ze­vnitř. Všechny ty veselé a šťastné dny se na­jed­nou staly zející pro­pastí a ro­tu­jící černou dírou, která mě vta­ho­vala dovnitř. Když jsem seděl v le­do­vém baru, na­chá­zel jsem se na sa­mot­ném ho­ri­zontu udá­lostí, na hra­nici pro­storu odkud se nelze za žád­ných okol­ností vrátit a všechno mi pomalu za­čí­nalo být jedno. Něco se zlo­milo, po­slední hradby odporu a naděje padly, v hlavě jsem měl na­je­dou šerou pus­tinu po­kry­tou po­pe­lem.

„A co se stalo?“ zeptal se barman. Ne­če­kal jsem, že se bude ptát. Po­dí­val jsem se na něj a on vy­pa­dal, že to také ne­plá­no­val a po­va­žo­val tuto otázku za příliš osobní, ale re­flexy před­běhly jeho mysl a on dotaz vy­pá­lil od boku a bez va­ro­vání.

„Však víš, celý život jsi cy­nická svině, které na nikom moc ne­zá­leží, ale to se potom změní a když se dozvíš, že ta nějaká blízká osoba je na tom velice zle, tak tě to vezme jako nikdy, pro­tože na to nejsi nijak při­pra­vený. A přesně tohle se mi stalo. Teď leží v ne­moc­nici na lůžku a čeká na po­slední úder svého srdce. Před týdnem mi doktor řekl, že už není při vědomí. Prý se cho­roba pro­je­vila naplno a má velice vážný průběh. Po­vě­děl mi, že na­sa­dili tu sli­bo­va­nou ex­pe­ri­men­tální léčbu, která už měla v za­hra­ničí velice dobré vý­sledky, ale prý že nemůže nic za­ru­čit. A od té doby nespím. Ptal jsem se Browbacka, co si o tom myslí. Od­po­vě­děl, že tu cho­robu zná, ale za celou svojí praxi ne­vi­děl je­di­ného uzdra­ve­ného pa­ci­enta. Tahle prostá pravda z jeho úst mi pod­ra­zila nohy.“

„Takhle ne­mů­žeš žít,“ na­jed­nou pro­nesl barman do těž­kého vzdu­chu a jeho slova zněla jako bouch­nutí při dopadu utr­že­ného zvonu. Když vib­race ustaly po­kra­čo­val: „Udělej něco!“

„Ale co?“

Barman se za­dí­val ke vchodu, jako kdyby tam byly nějaké in­di­cie, na­de­chl se a řekl: „Víš, jednou jsem poznal dva chlapi, kteří, když byli sami, se cho­vali jako neu­ro­tické myši: ne­u­stále cho­dili v kru­zích a vedli spolu útrž­ko­vité hovory. Vy­pa­dali jako kdyby měli na břiše pás dy­na­mitu, který má každou chvíli vy­buch­nout. Z frag­mentů jejich kon­ver­zace, jsem za­sle­chl pár slov a po­sklá­dal je do­hro­mady. Oni něco po­hřbili do obří be­to­nové krychle, ale i přesto je ta věc stále pro­ná­sle­do­vala. Zů­staly jim vzpo­mínky, které je hnali až na okraj světa a pak dál do pro­pasti. To něco, ta bestie mohla být po­hřbena v mase betonu, ale taky ne­mu­sela. Ne­zá­le­želo na tom, pro­tože vždycky zů­stane něco, co člo­věka pro­ná­sle­duje a nelze se před tím ukrýt. Může to být svě­domí, ne­bez­pečná bestie utr­žená ze řetěze nebo jenom prostá vzpo­mínka na ně­ko­lik tun ce­mentu, které skrý­vají nějaké hro­zivé ta­jem­ství.“ 1

Bez hlesu jsem se na něj díval a snažil se za­chy­tit každé jeho slovo a po­mys­lel jsem si: Skalde, ty kouz­líš se slovy!

„Nikdy nevíš o co při­chá­zíš a ne­mů­žeš to zjis­tit dokud nahý ne­pla­veš v ledové vodě a ne­sna­žíš se dostat ke břehu. Zkus to, udělej to, ne proto, že by ses chtěl zabít, ale aby ses ocitl na úplném dně. Prostě nad ničím ne­pře­mýš­lej, udělej to a teprve potom se snaž, jak nejlíp do­ve­deš. Sa­mo­zřejmě je to ne­bez­pečné bláz­nov­ství, ale přesto skoč do ledové vody po hlavě, nikdy toho ne­li­tuj a hlavně nepros o od­puš­tění, pro­tože toho se nikdy ne­do­čkáš. Šrámy, které v sobě už máš, ti zů­sta­nou a ta bláz­ni­vina je ne­za­hojí; ale zase na­be­reš vzduch do plic a důvod, proč se plácat po světě. Čin, ka­ma­ráde, chce to čin. Ten šrap­nel v tobě zů­stane, ta stře­pina tě bude i nadále tlačit v hlavě, ale ty do­ká­žeš tu bolest pře­ko­nat a jít dál.“

„Pře­ko­nat jí a jít dál,“ po­slou­chal jsem ho a pod­vě­domě jsem tlu­mo­čil jeho myš­lenky ima­gi­nár­nímu obe­cen­stvu. Bar­mani v opuš­tě­ných a klid­ných pod­ni­cích se ne­zřídka stá­vají po­tul­nými me­si­áši, kteří pou­hými ně­ko­lika slovy, ve kte­rých se skrý­vají veliké a zá­sadní pravdy, dokáží dodat tr­má­cení ži­vo­tem nový směr.

„Vždycky něco zů­stane. Nikdy nejde zamést starý život pod ko­be­rec a na všechno za­po­me­nout, vždycky něco zbude. Oni se sna­žili po­hřbít všechno staré do be­to­nové mohyly, ale oči­vidně jejich záměr ne­vy­šel. Ne­zů­stal jim jenom cement na kalho­tách a nějaké mozoly, ale taky ta vzpo­mínka a svě­domí, které se pro ně stalo ne­pře­ko­na­tel­nou pře­káž­kou.“


Vy­třeš­til jsem oči a ote­vřel ústa. Na­jed­nou jsem měl pocit, že se dusím, že tonu, že nemůžu dýchat, na zá­tylku jsem cítil pálení, oheň v žilách mi pul­zo­val rukama a nohama. Moje tělo bylo příliš malé, příliš ti­těrná schránka, spíš po­dobná kleci, chtěl jsem ven, věděl jsem, že jsem ve vězení, věděl jsem, že roz­su­dek byl vy­ne­sen a já jen čekám na vy­ko­nání trestu, které může přijít každým oka­mži­kem, nevím kdy, ale vím, že se mu nelze vy­hnout. Rychle a zhlu­boka jsem od­dycho­val a v rukách jsem měl křeč. Se­vřela mě ne­vol­nost bez­moci.

„Musím pryč tohle je vězení a musím hned nebo se zbláz­ním.“ Hodil jsem na stůl ně­ko­lik ban­ko­vek a vy­ra­zil ven do zimní noci. Běžel jsem, upa­lo­val, pádil, zdrhal, prchal, de­ko­val se, utíkal, mizel, se stra­chem a s úz­kostí. Roz­vodná síť neu­ronů zko­la­bo­vala a právě teď mi v hlavě zuřila bouře – můj malý sou­kromý bli­zard zmu­če­ných myš­le­nek a pocitů.

Svět se pro­mě­nil v černý ko­ri­dor, kterým jsem pro­lé­tal. Ne­o­hlí­žel jsem se, ne­dí­val jsem se zpátky, ani jsem se ne­o­tá­čel směrem, kde se tyčila ne­stvůrně veliká budova ne­moc­nice, v níž ve změti chodeb a lé­kař­ských pro­to­kolů umí­rají mé po­slední naděje. Klouzal jsem na­mrz­lým ko­ry­tem vědomí.


A pak se svět za­sta­vil a já jsem stál na oplo­ce­ném chod­níku na že­lez­nič­ním mostě a díval se dolů na zčer­na­lou le­do­vou hla­dinu řeky. Me­t­ro­pole už pomalu pře­stá­vala dýchat. Ruch ner­vo­vých spojek, šelest hmy­zích pohybů a rytmus srdce města ustaly a ka­pi­lární dál­nice pokryl po­pí­lek spánku. Ark­tický vítr mi foukal do tváře a všechny slzy se oka­mžitě měnily v led.


I přesto, že za­mrzla i rtuť v tep­lo­mě­rech, jsem v žilách cítil vroucí lávu. Svlékl jsem se do půl těla a opřel se o zá­bradlí. Z kapsy jsem vytáhl te­le­fon, po­dí­val jsem se na něj, jako kdy­bych čekal zprávu, která ukončí moje trá­pení, ale ne­stalo se vůbec nic. Sevřel jsem ten pří­stroj v pěsti a s vý­kři­kem jsem ho za­ho­dil. Ob­lou­kem plach­til k vodní hla­dině a v nej­vyš­ším bodě letu začal zvonit.

„Pozdě! Teď už se nedá dělat nic jiného,“ po­mys­lel jsem si a pře­sko­čil jedno zá­bradlí, pak přes koleje a po­sta­vil jsem se k dru­hému na sa­motné hraně mostu. Pře­houpl jsem se a chytil se za stu­dený be­to­nový okraj.

„De­va­te­náct metrů pádu. De­va­te­náct metrů čer­stvého chlad­ného vzdu­chu. De­va­te­náct metrů ší­len­ství.“

Visel jsem za ruce a pode mnou se vlnila hla­dina a vy­čká­vala na moje stu­dené tělo, které se ponoří do jejích hlubin. Začal jsem se smát jako blázen, jako člověk, který už po­lo­žil hlavu do bu­doucí tra­jek­to­rie ostří gi­lo­tiny a došlo mu, že teď už na ničem ne­zá­leží, že teď už nemusí prosit, ani se bát.

Po­su­nul jsem na­pjaté ruce, abych se držel víc ze­ši­roka, na­de­chl jsem se a zavřel oči. A pak jsem se při­táhl bradou k be­to­no­vému okraji. A znova a znova. Po­lo­nahý jsem dělal shyby na okraji mostu během mra­zivé noci Vánoc.

Dvacet, třicet, čty­ři­cet. Smál jsem se.

„Zase trochu žiju, zase cítím, že mi tluče srdce!“

Pa­de­sát, še­de­sát, se­dm­de­sát. Hořce jsem plakal.

„Šťastně ne­šťastný, na hraně světa!“

Osm­de­sát, de­va­de­sát, sto.

Za­sta­vil jsem se a divoce od­dycho­val. Zase jsem ne­hybně visel, ale ten­to­krát jsem měl ruce tak una­vené a už jsem se ne­do­ká­zal při­táh­nout a vylézt zpátky na most.

„A co teď? Co dál? Teď už jenom doufat!“


Pustil jsem se a pozadu padal do hlu­biny. Ne­u­vě­ři­telně pomalu jsem plach­til, ruce a nohy roz­přa­žené, cítil jsem ledové se­vření zimy. Myslel jsem, že se snad za­sta­vil čas, když mi hlavou zněla slova písně: „Když dojde pro­vi­ant – A břehy jsou ty tam – Ná­moř­ník hlavu ne­ztrácí – Správ­nej ná­moř­ník doufá. – Péo Péo! – Péo Péo!“


  1. Zmínka o L&K z ne­do­kon­čené po­vídky Na Cestě
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz