k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Dívka, která milovala mraky

30. 11. 2011 (před 7 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Po­ledne po­sled­ního dne a ona seděla na mostě nad mrtvou dál­nicí a dívala se do mraků. Vedle ní leželo horské kolo.

Bílé sple­tence oblaků, krys­ta­licky modré nebe a malá černá skvrna, jakoby díra pro­ra­žená skrz mraky, daleko na vý­chodě. Už nebylo kam spě­chat, už nebylo kam se hnát, nebylo kam utíkat a s prv­ními pří­znaky Cho­roby nebylo ani proč, ale ona se přesto drala pře­hra­dami duchů, letěla na svém kole na tohle místo nad pří­zrač­nou dál­nicí, kde si ko­nečně vy­dechla, sedla a dívala se na západ a sle­do­vala mraky.

Byly to dva roky, co na­po­sledy pro­mlu­vila, když ještě bylo ke komu. Dvě známé tváře, které se ztra­tily v en­t­ro­pic­kém děsu. Už si ani ne­do­ká­zala vzpo­me­nout, jak vy­pa­daly. V jejích vzpo­mín­kách zů­staly jenom dva roz­mlžené oblaky, které se s první vlnou bo­lestí začaly rozpí­jet. Její mozek se roz­pa­dal. Roz­pa­dal se celý svět.

Sta­letí se jí pře­hnala nad hlavou. Mí­je­jící čas, po­slední vte­řiny. Vzpo­mí­nala na všechny dny a při té myš­lence jí ob­jí­mala hrůza. Ne­zů­stalo nic.

„Nikdy se ne­za­sta­vit, hlavně se nikdy ne­za­sta­vit.“ Na­sedla na kolo a vy­stře­lila po as­fal­tové ra­n­veji opuš­tě­ným vzdu­chem. „Proč já? Proč já? Proč já?“ v hlavě ji hučela ne­smírná panika. Kdysi ji za­ží­vala jenom za osa­mě­lých nocí, kdy se ji kolena pod­lo­mila pod tíhou vesmíru a musela běžet ven, roz­rá­žet dveře a křičet na hvězdy, aby roz­pus­tila děs a hrůzu, která ji kor­zo­vala v kos­tech a hor­kých žilách a dechu. „Jedna ztra­cená duše, ztra­cená na ne­pa­tr­ném smítku prachu, která tone v ne­smír­nosti času a pro­storu.“ Ale když se cho­roba začala naplno pro­je­vo­vat, ob­jí­mala jí tahle hrůza svými chlad­nými prsty celý den. Nebylo kam couvat.

„Nikdy se nesmím za­sta­vit,“ zur­čilo jí v hlavě jako ne­pa­trný pra­mí­nek naděje. Když letěla na svém kole, čas se za­sta­vil, čas ne­e­xis­to­val. Když se hnala pří­zrač­ným vzdu­chem, byla tu na­po­řád, byla fo­to­nem na své pouti ba­ži­nami ab­so­lutní nuly. Vzduch jí sviš­těl kolem uší, za­brala do pedálů a ucí­tila odpor pne­u­ma­tik. Chvíle za­po­mnění byly chvíle blaha.

Ale pak se za­sta­vila na svém mostě a sle­do­vala mraky, bílé velryby, jak se líně pře­va­lo­valy ob­lo­hou. Někdy měla pocit, že může slyšet jejich zpěv, ale to bylo jen další stá­dium cho­roby. Kra­jina po­stupně šedla a ztrá­cela život a jen oblaka se nad ní pře­lé­vala s po­sled­ními zbytky naděje v pří­zrač­ných žilách.

A pak se pro­brala ve svém pokoji na­sák­lém dez­in­fekcí. „Jsem jenom pa­ra­zit, nádor na tváři světa, ra­ko­vina, které se tenhle ne­smírný stroj už skoro zbavil a zbývá jenom trochu, než bude kom­pletně očiš­těn.“

Uběhlo ně­ko­lik dnů.

„Spalte všechno, spalte celý svět,“ znělo jí snovou hlavou jakou pra­staré velrybí písně, „spalte hmotu, spalte zemi, spalte všechno dokud ne­zů­stane vůbec nic a budeme se ky­má­cet nad pro­pastí černé díry & nicoty & ne­ko­nečna.“ Po­slední gin-tonik páně chladl na bez­vě­do­mém pultě. „Jaký smysl má exis­tence? Proč po­tře­bu­jeme jsoucno? Jakto že Oc­ca­mova břitva ne­se­řízla všechno na ne­ko­neč­nou nicotu – ne­vesmír.“ Za­smála se, pro­tože věděla, že se jí za­ne­dlouho nic z toho už nebude týkat. Do­sáhla pátého stádia: po­pí­rání, agrese, smlou­vání, de­prese, smí­ření. Pře­sko­čila třetí fázi a agresi a de­presi za­ží­vala na­jed­nou – ma­ni­o­de­pre­sivní fúzi, čiré ší­len­ství, když se jí země dro­bila pod nohama. Skvrna daleko na vý­chodě se zvět­šo­vala.

Za po­slední tři dny pro­spala jenom tři hodiny dokud jí před­stavy mi­ze­jí­cích mraků a noční můry čtvr­tého stádia ne­vy­hnaly upro­střed noci ven. Sedla na svoje horské kolo a hnala se pryč. Stu­dený vzduch ji cir­ku­lo­val hlavou. Už nebylo kam se hnát. Za­sta­vila se na svém mostě a sle­do­vala noční mraky pod­sví­cené mě­sí­cem. „Ne­zů­stane nic.“

Páté stá­dium.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz