povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

2. 4. 2007

Dávná budoucnost

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Zavřel knihu, promnul si oči a podíval se ven z okna přeplněného vlaku. Uviděl poslední červnové ráno chvíli po rozednění. Byla v něm cítit ta opojná vůně, budoucnost, návrat a očekávání. Vlak zajel do tunelu a on najednou uviděl svojí tvář, podlouhlou, tvrdou, bez známky jakékoli emoce, vyhaslou, klidnou, oči zakryté neprůhlednými brýlemi, vlasy krátce střižené, oblečený do lehké čistě bílé plátěné bundy. Kilometr podzemím souprava prosvištěla za dvacet pět vteřin, hukot ustal a zase se před ním rozlil širý zelený kraj.

Jmenoval se Eduen Diviciacos, ale těch pár lidí, které znal, mu podle iniciálů říkalo ED. Avšak na jméně mu nikdy moc nezáleželo. Bylo mu třicet osm let a od svých osmnácti nepřetržitě sloužil v ozbrojených složkách během doby temna, zlatého věku zbraní i následující krize. Ale teď, když se situace relativně uklidnila, chtěl konečně začít žít normální život, studovat a dohnat všechno, na co dosud neměl čas. Měl poslední úkol, který musí splnit stůj co stůj a v ten okamžik jeho služba definitivně skončí. Pak podstoupí závěrečnou operaci, která mu opět vrátí řeč.

Za svůj život a za jeho následující léta vděčil moderní medicíně. V boji utrpěl mnoho zranění, ale práce snaživých chirurgů ho zase postavila na nohy. Přišel o zrak, ale díky čipům v sítnici opět mohl vidět, výbuch mu utrhl nohu, ale dostal plně funkční náhradu a mohl zase chodit, jiná exploze mu rozdrtila několik kostí, měl průstřely hrudníku z nichž jeden šel skrz srdce, i tehdy mu pomohl téměř magický zákrok a umělý orgán. Poslední kulka nadepsaná jeho jménem mu před dvěma lety rozdrtila hrtan a hlasivky. Ale ani tehdy se medicína nevzdala a zachránila mu život.

Opět otevřel knihu a sklonil se nad ni. Na obalu knihy stálo: Dějiny starého Řecka a Říma. Otočil dvě stránky a dole bylo uvedeno datum vydání: 2077. Přes všechen vývoj úžasných technologií, lety do kosmu nadsvětelnou rychlostí, navazování kontaktu s jinými civilizacemi, se nezajímal o budoucnost. Nezaujala ho obří vesmírná loď kotvící na orbitě, ani příběh Přeživších, ani podivní mimozemští ještěři, kteří se před čtyřiceti lety dostali na Zemi a způsobili dobu temna. Svůj pohled obracel do historie. Podle jeho názoru bylo lidstvo v každé době víceméně stejné a poznat minulost je proto stěžejní.

Otočil několik stránek a ocitl se v době slávy Říma před mnoha staletími. Pročítal kapitolu o Alexandrijské knihovně, o tom, jak málem vyhořela v době, kdy Caesarova armáda obsadila Alexandrii, o tom jak byla zachráněna roku 1165 navzdory oficiálnímu rozhodnutí. Četl a žasl, kolik poznání bylo v jejích zdech uloženo, kolik tehdejší vědy bylo koncentrováno na jednom místě. Pomyslel si, co by se stalo, kdyby doopravdy vyhořela; o kolik let by se asi zpozdil vývoj lidstva. Představoval si, jak by vypadal svět: Praha by byla malým středověkým městem, plným řemeslníků a obchodníků, namísto současné sedmimilionové metropole z šedého surového betonu. Přestal na to myslet. Obdivoval Prahu, ale zároveň jí neměl rád, stejně jako desítky dalších obrovských přelidněných měst, které připomínají les mrakodrapů z oceli a skla, les, kde celá plocha města je pokryta několika patry budov, tak, že nelze poznat, kde byla původní úroveň terénu; města vzkvétající, ale přesto špinavá, dobře známé evropské 'zaprášené ráje'.

Zabodl pohled do knihy a hltal řádky, odstavce a stránky. Vlak mezitím zastavil v Říčanech ve stínu dvou výškových budov, které se tyčily nad nízkým městem rodinných domů a cihlových budov jako strážci z nepřirozeně tmavého betonu. Na vrcholku jižnější věže pořád stály jeřáby a dělníci dostavovali poslední patro.

ED nezvedl hlavu od knihy ani ve chvíli, kdy souprava nehlučně zastavila, vyměnila cestující a měkce se rozjížděla. Po kolejích klouzala nezvykle tiše a klidně.

Za malou chvíli zamračeně pohlédl ven do zelených lesů podél tratě. Vpředu tušil hradby města, temné a tyčící se do výšky.

Je to zvláštní, pomyslel si, jedno veliké město a okolo něj víceméně neobydlená krajina. Věděl, že to není náhoda. Během doby temna nemohla vláda chránit všechny občany země, sotva pokryla velká města. Menší městečka a vesnice byla v ohrožení a lidé se hromadně stěhovali do měst. Tak vznikla současná Praha – rozlohou malá, ale neuvěřitelně vysoká a také hluboká. Stalo se z ní město, kde se k nebi tyčí mrakodrapy už od jejích okrajů, jako strmá hradba znenadání vystupují z krajiny. Když doba temna skončila a svět se stal relativně bezpečnějším, města se rozlila do okolí. Ve stínu obřích budov rostly rodinné domky se zahrádkami a vznikala předměstí plná světla a zeleně. Avšak hrana původního města, které se bálo a proto se obehnalo bariérou, je stále nepřehlédnutelná. V původním stavu zůstalo jihovýchodní město, přezdívané Betonová zahrada.

Otočil se a nalevo zahlédl takzvanou Jizvu, šestikolejnou železniční trať, podél které se souběžně táhla dálnice. Byla to výrazná dopravní tepna z černého asfaltu, světlého betonu a zářivých kolejnic. Táhla se krajinou jako jizva široká necelých čtyřiceti metrů, začínala v nedohlednu a končila ve strmé hradbě starého města. Viděl na ní dlouhé nákladní vlaky, jak jeden za druhým burácí vstříc městu nebo ho spěšně opouštějí, viděl také vysokorychlostní soupravy, jak se ženou rychlostí přes tři sta kilometrů v hodině.

Napravo se jasně rýsovala jihovýchodní hradba. Užasl stejně jako tisíckrát předtím, když viděl řadu mrakodrapů, které se jeden vedle druhého tyčily sto pater nad propastí a tvořily půlkruh o poloměru pět kilometrů kolem celé Betonové zahrady. Byla to děsivá bariéra temných budov, které neměly počátek, protože plynule navazovaly na hlubokou propast. Trať, po které se trmácel vlak s ED na palubě, se napojila na Jizvu a přešla most nad hlubokou nicotou. ED přitiskl tvář na sklo, aby viděl až na dno temnoty. Co dělá takováto obrovská jáma na okraji města, ptal se sám sebe a nenapadala ho žádná přijatelná odpověď. Geologická aktivita nepřicházela v úvahu, zborcená podzemní jeskyně také ne. Snad jedině výbuch. Říká se, že to byl atentát teroristických skupin. Nemohl posoudit nakolik byla tato možnost pravdivá, ale každopádně si byl jistý, že propast nevznikla přirozenou cestou. Přestal bádat, zavřel knihu a hodil jí do batohu.

Vlak přejel most, projel pod hradbou mrakodrapů a ocitl se na prvním nádraží Betonové zahrady.

Dveře se otevřely a vydaly ED do neživých spárů patra -3 jihovýchodního města.

Betonová zahrada byla jedna z nejpozoruhodnějších čtvrtí. Bylo to osmdesát kilometrů čtverečních rovnoměrně pokrytých zástavbou, obehnané desítkami surových výškových budov s obrovským mrakodrapem uprostřed - štíhlou vysokou oválnou budovou v barvě tmavé matné oceli, korunovaná hrozivými jehlami antén a bleskosvodů. Za jakéhokoli světla nebo počasí měla stále stejnou barvu, vypadala nepřirozeně čistá a hladká, přesto na jednom místě byl pomyslný krunýř porušen a odhaloval duši budovy ze skla.

Přestože byla vysoká přes dvě stě metrů, teď na ní neviděl. ED stál na nástupišti, tři patra pod zemí, pod novým povrchem. Za jeho zády se prohnal rychlík a několik nekonečných nákladních vlaků. O patro výš byl slyšet zvuk dálnice.

Nástupiště a šest průjezdních kolejí na rozdíl od zbytku Zahrady nebylo přikryto betonem. Leželo na dně průrvy, která na jedné straně začínala hned za hradbou a na druhé straně se nořila do podzemí města. Skleněnými stropy tam proudilo denní světlo a stíny okolních výškových budov. Jinak byla Zahrada celá bez výjimky pokryta několika patry souvislých prostor. V horních patrech byly živé ulice, byty a obchody. V nižších patrech převládaly sklady a neutuchající továrny, protkané sítí železničních vleček, nákladních výtahů a silnic. Říká se, že kdyby na povrchu byl dokonalý klid a člověk by položil ucho na zem, uslyšel by zvuk velikých neúnavných továren hluboko pod povrchem. Tam dole pracuje srdce města, neustále bije a nikdy neutichá. Byl to následek krize, kdy město muselo být za každou cenu a ve všech ohledech soběstačné. Musely být vybudovány nezávislé zdroje energie a obrovské sklady. Všechny výrobní procesy se přesunuly za bariéru města. Začala se kopat a stavět nekonečná souvislá podzemní patra automatických montážních linek a skladových hal. Z metropole se stal kompletní ekosystém, uzavřený na relativně malém prostoru, ale závratně vysoký a velice hluboký. Víc lidí na povrchu znamenalo víc pater pod zemí. Málokdo přesně věděl, kolik pater bylo pod Betonovou zahradou, ale tvrdilo se, že v průměru kolem čtyřiceti, ale místy až padesát s tím, že se neustále hloubily další.

A nad betonovými kořeny a základy společnosti se k nebi tyčily výškové budovy Prahy.

Pod městem byl rozlehlý a složitý labyrint a tam směřovaly jeho kroky. Stal se Théseem a dole na něj čekal jeho Minotaurus.

Rozhodl se, že půjde pěšky. Vystoupal do povrchového patra 0 a nadechl se vzduchu; nebyl svěží ani voňavý. Bylo to ovzduší obrovského města: nehybné a studené. Vydal se klidnou ulicí stísněnou mezi vysokými stavbami. Rozhlédl se kolem a neviděl mnoho aut. Před padesáti lety byla města plná osobních aut a dopravní zácpy byly na denním pořádku. Ale se ztenčujícími se zásobami fosilních paliv přišly vlády mnoha zemí s novou koncepcí dopravy, která ve velké míře počítala s veřejnou dopravou. Došlo k raketovému rozvoji železniční sítě a překotnému budování metra. Nízké ceny a vysoká rychlost přepravy vytáhly řidiče ze svých vozů. Doprava ve městech se postupně uklidnila, ale ke změně nedošlo přes noc. Stálo to mnoho úsilí a mnoho peněz a byla k tomu potřeba jedna velká vize. Jenom v Betonové zahradě jezdilo šest podzemních linek v různých patrech, hlavní železniční průtah a okružní linka skrz dvacátá patra všech věžáků Hradby. Veřejná doprava byla kolosem a zároveň mistrovským dílem. Přesto ED šel pěšky.

Kráčel kolem neživých věžáků z šedého betonu a topil se v jejich stínech a mohutném dojmu těžké architektury. Občas minul stavbu, která se lišila od ostatních. Byla jiná, monumentální, hrozivá, lehká, štíhlá, vysoká a převážně oděná v tmavých barvách. Byly to následky vlny architektů, kteří říkali, že budova musí působit monumentálně a budit hrůzu. Přesně takový byl mrakodrap v centru Zahrady.

Urazil asi kilometr a pak schodištěm opět sestoupil pod povrch. V této části města v zapadlém komplexu skladů v patře -13 se nalézá i jeho cíl. Pod zemí nastoupil do výtahu, který ho odvezl o dalších šest podlaží hlouběji. Nacházel se na hranici, kam už běžně chodí pouze dělníci a zaměstnanci továren a skladů. Pod jeho nohama už neúnavně pracovaly stroje a nákladní vlaky po klikatých vlečkách rozvážely náklad. Byla to oblast dopravních výtahů, výrobních linek, pásových dopravníků, hydroponických farem a nekonečných skladovacích prostor, kde na úplném dně žhne fůzní jaderný reaktor - pravé srdce Zahrady.

Vydal se tím směrem. Sestupoval dolů systémem starých požárních schodišť, zaprášených žebříků, bočních chodeb a dávno nepoužívaných průlezů. Otevřel zrezivělé dveře čtyřicet metrů pod zemí a klopýtal nepoužívaným kolejištěm ve světě střídmého umělého osvětlení, prašných filtrů, hučící ventilace, klaustrofobických zdí z betonu, kde nikdo neuslyší křik ani volání o pomoc.

Jak sestupoval níž, zesiloval rachot továren. Než stanul ve třináctém podzemním patrě, minul jednu z nich. Byla to téměř plně automatická továrna, jakých jsou v podzemí stovky. Sestávala se z řad mechanických paží, které s chirurgickou přesností sestavovaly jiné stroje. ED napadlo, že toto jsou opravdové kořeny společnosti; hluboko v podzemí pracují a vyživují vysoké a štíhlé rostliny na povrchu.

Poslední patro. Zastavil se před starými rezavými dveřmi. Sundal batoh a vytáhl z něj zbraň – kompaktní samopal, sice malý, ale přesto hrozivý nástroj, který na sobě nese patnáct zářezů. Potěžkal jej a odjistil. Byl lehký, přesný, účinný, smrtící; byl to zbrojní klenot schopný probít neprůstřelnou vestu. Z batohu vyndal několik zásobníků a naplil si jimi kapsy, přestože věděl, že jich pravděpodobně nebude třeba.

Nadešla jeho chvíle. Minotaure, už jdu, pomyslel si a vyrazil dveře. Uviděl člověka v modrém pracovním kompletu. ED neváhal, nerozmýšlel se a instinktivně vystřelil dvě rány do mužova hrudníku. Svalil se na zem, bez výkřiku, beze vzdoru. Procházel dál, kolem polic plných zbraní, další člověk, další výstřel, další mrtvý. Dorazil na křížení chodeb, nepatrně vyhlédl a za rohem čekal další chlapík s pistolí v ruce. Zpozoroval ED a vystřelil salvu jeho směrem. ED se přitiskl zády ke zdi, roh měl po levici. Když za okamžik salva utichla, bleskurychle a s ledovým klidem vykročil za roh, otočil se, zamířil a vypálil dvě rány. To vše ve zlomku vteřiny. Výstřely zasáhly ozbrojence přímo do hlavy, svalil se na zeď a sesunul se po ní na zem.

ED prošel ještě zbytek skladiště, ale už bylo prázdné. Pět výstřelů a tři mrtví.

Nepatrná vysílačka v jeho lebce, která posílá zvuk přímo do sluchového nervu zachrčela: „Tady X1 z velení. ED, máme pro tebe další cíl, kódové jméno Leonid. Je to jeden z velitelů teroristické skupiny. Bydlí ve čtvrti 8, část G, blok 451, dům číslo 47, byt 19/82-187. Podle našich zdrojů bude doma, žije sám. Má vyholenou hlavu, neustále nosí černé brýle a na zátylku má výrazné tetování. Jenom ho zastřel, víc po tobě nechci. Na tvojí pozici posílám policii, aby zabavila všechny jejich zbraně.“

Odcházel od svého údajně posledního úkolu a v patře nad ním dunělo dvacet párů těžkých bot. Nikdy předtím si neuvědomil kolik je ve městě plně vyzbrojených policistů s neprůstřelnými vestami. Asi hodně, pomyslel si, když jsou schopni jich dvě desítky narychlo svolat. Nikdy nepřemýšlel nad počtem tajných agentů a špionů, kteří jsou očima a ušima dalších pořádkových složek, jako třeba příslušníků armády v těžkých mechanických exoskeletech nebo zabijáků jako je právě ED.

Osmnáct mrtvol s jednou zbraní, pomyslel si. Není to moc? Proč zemřeli? Znal odpověď. Byli to teroristé, kteří vyhazovali do vzduchu budovy a zabíjeli nevinné. Před jeho zraky se v mohutných detonacích zřítilo hlavní brněnské nádraží a proměnilo se v mrak prachu. Ale proč to udělali? Proč pomocí bomb v následujících vteřinách přeťali tři mosty? Proč další bomby rozmetaly na prach celé mezinárodní letiště? Nedokázal odpovědět.

Hned po této sérii výbuchů byl velením vyslán do Prahy, aby zakročil přímo v teroristické centrále. Musel jet sám a zasáhnout okamžitě, bez prodlení, mnohem dříve než by mohla situaci vyřešit policie nebo armáda. Neváhal a vyrazil. Avšak letiště bylo v troskách, nádraží se změnilo ve změť prachu a výkřiků, spojení maglevem ještě doutnalo. Všechny způsoby dopravy, pomocí kterých by se dostal do Prahy za méně jak šedesát minut, už neexistovaly. Několik čekajících rychlovlaků zmizelo v plamenech exploze a pod sutinami trosek. Veškeré letadla byla smetena obzvláště ničivým výbuchem.

Jel tedy expresem z jiného nádraží po vedlejší trati a pak přestoupil na příměstský vlak, který projížděl městečky směrem k Praze. Seděl ve voze, díval se z okna, ale víc nemohl udělat a to mu pilo krev. Měl poslání, ale nedokázal zakročit okamžitě.

Aby se odpoutal a tikotu pomyslných hodinek ve své lebce, začetl se do dějin starého Řecka a Říma. Pak vystoupil splnil svůj poslední úkol, ale přesto jeho cesta pokračuje dál. V ten okamžik stál na povrchu betonového města bez duše a směřoval zpátky na nádraží. Cestou zahlédl patnáct policistů, třináct těžce obrněných vojáků v hydraulikou poháněných zbrojích a dva muže, ve kterých poznal stejné zabijáky, jako byl on sám.

Nádraží v proláklině betonové zahrady bylo přeplněné cestujícími, čekali, vystupovali, nastupovali. Kdyby bomba vybuchla právě zde, pomyslel si, zabila by deset tisíc lidí v jediné vteřině.

Chvíli seděl na lavičce a čekal. Puklinou v cementové krustě k němu proniklo trochu slunce, podíval se na oblohu a uviděl bílé mraky jakoby namalované ledabylými tahy štětce. Ostře kontrastovaly s hrubými zaprášenými stavbami a hrozivě lesklými mrakodrapy.

Za několik minut přijela bílá patrová souprava s aerodynamickým čelem. Usadil se v pohodlné sedačce první třídy, otevřel svojí knihu a vrátil se o tisíc tři sta let nazpět. Přečetl kapitolu o Ježíši Kristu, synu Božím, který vykoupil lidstvo svojí smrtí.

Ale kdo by dnes věřil v Boha a vykoupení, pomyslel si, v tomto světě bez duše. Měl pravdu. V Boha nikdo nevěřil, nikdo ho neznal.

Otočil několik stránek nazpět a pročítal pasáže o počátcích Olympijských her. Vzpomněl si na ty loňské, které se konaly v Berlíně. Byl tam vyslán, kvůli nebezpečí útoků lokálními buňkami teroristických organizací. Jednalo se o pět set devatenácté hry v nepřerušené řadě. Vždy obdivoval starobylost olympijské tradice, která byla za všech okolností dodržena.

Než dočetl stránku, vlak zastavil na Hlavním nádraží.

Vystoupil a prodíral se davy lidí proudících oběma směry. Bylo tu velice rušno, jako každý den v týdnu. Vyhlížel z rozbouřeného moře cestujících a všiml si několika desítek policistů, jak s neživými pohledy ostražitě sledují davy a hledají podezřelé.

Co, kdyby šli po mě, pomyslel si, skryli by se v roji, počkali by za rohem a pak by mi zezadu položili ruku na rameno. V ten okamžik by skončila moje svoboda a možná i život.

Nastoupil do přeplněného metra a se zvukem zabírajících elektromotorů se rozjel za svým Minotaurem. Podíval se do stropu a představil si nebetyčnou mohylu z černého kamene nad jeho hlavou, kterou opouštěl, ve které se jen mihl, proletěl jako vystřelený projektil, ale nezahlédl ani zlomek děsivé ohromnosti Hlavního nádraží.

Bylo to dílo prokletého architekta – temně šedá robustní budova vysoká těžko uvěřitelných osm set metrů. Vypadala jako nesmírný monolit, kus leštěného mramoru; měla hladké stěny bez patrných oken. Nebyly tu žádné zaoblené křivky, jen strohé naprosto rovné hrany. Byla užší, dlouhá, vysoká a k vrcholu se zužovala. K nebi se však netyčila jenom jako strohý kvádr, ale skládala se ze dvou částí, které vyrůstají ze společné základny vysoké asi devadesát metrů. Právě v této výšce nádražím procházela vysokorychlostní trať a po mostech se klenula nad celým starým městem až k Citadele. Zadní nižší část nádraží byla jenom prostým dlouhým blokem černého kamene, oddělena od přední věže prolukou. Věž byla taktéž tmavá a závratně vysoká. Horní hranou své zkosené střechy o jediný centimetr překonala výšku osmi set metrů. Tyčila se nad městem jako nesmrtelný pomník a každý, kdo k nádraží přistupoval a podíval se nahoru musel žasnout.

Hlavní nádraží leželo napříč starým kolejištěm, i když v těch dnech jej protínlo několik klasických tratí a jeden maglev. Avšak tato obrovská budova nikdy nesloužila pouze jako dopravní uzel, ale nacházely se zde také kanceláře, byty, obchody. Byla projektována jako soběstačné město se vším všudy. Člověk tam mohl žít deset let a nikdy nemusel opustit tmavé zdi budovy.

Hlavní nádraží však byla druhá nejvyšší a druhá nejhrozivější budova Prahy. Tu první ED spatřil před chvílí, když jeho vlak vyjížděl z Vinohradských tunelů. Uviděl děsivou čtveřici věží, kterým se běžně říkalo Citadela nebo Čtveřice. Byl to monument, který bere dech. ED zakláněl hlavu a díval se k vrcholu, ale nedohlédl na hroty střech, které se zabodávaly do mraků a blížily se slunci. Místo toho jen cítil stín a chlad, který panuje u základů.

Čtveřice byla skupina budov úzkých jako žiletka, bezmála devět set metrů vysokých bodců, sešikovaných do obdélníku. Každá dvojice bližších mrakodrapů byla k sobě natočena užšími stranami a na vrcholku byly oba věžáky zkoseny směrem k sobě. Citadelu nebylo možné přehlédnout, tyčila se v samém středu města. Společně s Hlavním nádražím byla o čtyři sta metrů vyšší než ostatní velemrakodrapy Prahy.

Další z monumentálních představ ztracené generace se nacházel na konečné stanici metra, kam směřoval i ED. Jednalo se o komplex vysokých škol na severu města.

Když se před mnoha lety město rozhodlo, zda postavit tento monument, lidé volali: Nedávejte těm bláznům kreslicí prkna, vezměte jim všechny jejich tužky a pera. Avšak marné bylo jejich volání. Rozhodnutí padlo a začalo se s výstavbou komplexu škol pro dvě stě tisíc studentů.

Nad staveništěm se na tři roky vztyčily jeřáby a stovky dělníků vytvořily umělecké dílo: mnohapatrovou členitou budovu skla, oceli a betonu zabalenou do černého sametu, kterým prokvétaly smaragdové linky; byl to kruh věží s ostrými hranami a dlouhých spojovacích budov, který obepínal vnitřní nádvoří s parky. Ideální sídlo pro několik vysokých škol a desítky fakult.

Tam směřoval podzemní dráhou, na konečnou, pak vystoupit, prodrat se žílami města k srdci labyrintu a prohnat poslední kulku světa hlavou Minotaura.

ED kráčel ulicemi tak úzkými, že by v nich projel jen jeden vůz. Na stěně bylo sprejem načmáráno slovo Thermopylae. Neohlížel se a rázoval vpřed; v nose ho lechtal prach, kolem sebe cítil klid - jen pár lidí se mihlo v ulicích. Ale přesto mu krev bušila ve spáncích, měl cíl, byl naveden do bloku 451, letěl jako řízená střela, která nemůže minout cíl. Stal se z něj ohař, který ucítil pach stopy a neúnavně se žene za svým cílem. A na konci jeho cesty čeká výstřel z pistole, jehla prokainu, rána do zátylku. Měl krvavé poslání, ale vždycky si říkal, že to dělá pro správnou věc. Z vysílačky ve svém uchu slyšel téměř neznatelné bzučení, jako kdyby na druhé straně spojení někdo bez dechu čekal, jak všechno skončí. Umělé oči kamer se otáčely za jeho bílou bundou, zaostřovaly na jeho obličej, fotily ho a zaznamenávaly. Stejně jako předcházejících třicet osm let.

Je tohle pochybnost, říkal si, když hbitě a bez námahy vybíhal schody do devatenáctého patra. Před vybraným bytem se zastavil, z batohu vytáhl svojí zbraň, přesvědčil se, že je nabitá. Odjistil ji a zabouchal na dveře s číslem 19/82-187. Nic se nestalo. Počkal půl vteřiny nebo možná ještě kratší dobu a vyrazil dveře. Vběhl dovnitř, zbraň pohotově připravenou ke střelbě. Prolétl úzkou chodbou, kolem stolu v malé jídelně, rozrazil prosklené dveře do stísněné kuchyňky. Tam stál i jeho cíl: holohlavý muž s černými brýlemi.

Jenom ho zastřel, vzpomněl si na instrukce z velitelství.

„Á, ty jsi můj kat.“ Terorista zvedl oči, zpříma hleděl na ED a klidně pokračoval: „Jeden z davu bezduchých zabijáků, kterým stačí říct jméno a do hodiny je jmenovaný po smrti. Jsi jeden z těch vládních vrahů, kterým vyměnili duši za spoustu implantátů. Před tím, než mě zastřelíš, zeptám se tě: víš, proč to děláš? Já to vím.“

Setinu vteřiny předtím, než se nervový signál z mozku dostal ke konečku prstu, aby stiskl spoušť, si ED uvědomil, že nezná důvody úplně přesně a neví, zdali je jeho cíl opravdu vinen. Vždy dostal úkol a jen ho splnil. Nepřemýšlel o něm. Teď ho ta slova a následující bouře myšlenek zaskočila.

Zaváhal, nevystřelil, ale dál mířil na teroristu.

„A proč nic neříkáš? Aha, ty jsi taky němý.“

V tom si uvědomil, že mezi speciálními agenty je podezřele mnoho němých. Pomyslel si, že tento člověk, ať už je to zločinec nebo ne, zná hodně informací a proto ho nechal mluvit. Prst měl však stále na spoušti, připraven ukončit jeho život v jediném zlomku času.

„Asi tě zajímá, co všechno o vás vím. Mám nějaké informace, které vám určitě nikdy neřekli. A tak můžu v klidu říct, že se z tebe stal nájemný zabiják, sprostý vrah, zločinec.“

ED se zamračil. Holohlavý muž vycítil jeho odpor.

„Copak nevidíš co z tebe udělali? V těle víc kovu než masa. Stal se z tebe pouhý nástroj na prosazování názorů vlády. Víš kolik je v ulicích strážných? Kolik tajných policistů? Stovky! Jsou na každém kroku, všude a sledují nás. Proč? Někdo tvrdí, že kvůli nepokojům, které nastaly po konci krize. Zpočátku tomu tak možná bylo, ale pak se ze strážců stali utlačovatelé. Každého mají na očích, mají záznamy, mají tvůj život v hrsti. Stačí, když se jim znelíbíš a večer už spíš v zinkový rakvi. Z Evropy se stává totalitní zřízení. Amerika už taková je, ale my máme ještě čas. Slyšel jsi o doktoru Benwayovi? Chce vybudovat dokonale separované město v Americe, aby se oddělil od té špíny. Možná se ptáš: a co ty výbuchy? Všechno na nás svedli, byla to jen záminka, jenom šaráda, aby proti nám obrátili veřejnost. Máme zbraně, ale nikdy bychom je nepoužili proti bezbranným lidem.“

ED pomalu neznatelně zatlačil na spoušť.

Jeho oponent si toho všiml, ale nevzrušeně pokračoval dál: „Jak že se jmenuješ? Eduen Diviciacos.“ Terorista vyslovoval jméno velice pomalu. „To je divné jméno na Čecha, nemyslíš? Při těch desítkách operací si mohli dělat úplně všechno s tvojí osobností a vzpomínkami? Jak probíhal tvůj život? Od osmnácti ve službě, předpokládám. Slyšel jsem to už tisíckrát. Poslyš, ucpali ti hubu výhodami, které plynou ze služby v armádě, policii a pak tajné policii. Když jsi začal pochybovat, nasadili tě do nebezpečnějších misí. Kolik jsi měl zranění? Víc zranění znamená větší pochyby. A pak ti vzali názor a vyměnili ho za všechny ty čipy a umělé orgány. Podepsal jsi dohodu, že na sobě necháš zkoušet nové bio-implantáty. Věřil jsi jim, přece ti už tolikrát zachránili život. Jediná podmínka byly další roky služby jako tajný agent. Teď jsi rychlejší než obyčejný člověk, máš větší sílu, výdrž, líp vidíš, jsi odolnější, na sluchovém nervu máš vysílačku, ale už nejsi člověk, protože nemáš názor. A proč nic neříkáš? Jsi němý. Ještě pořád. Proč ti ta zázračná medicína nevrátila řeč už dávno, proč si to nechávají až nakonec? Protože ten, kdo nemluví, nemůže vzdorovat. Bez schopnosti mluvit, můžeš zabít milion lidí, ale nepřesvědčíš nikoho o svém názoru. Asi tě zajímá, jak to všechno vím. Řeknu ti to tak, že doopravdy nejsi jediný, kdo se mě pokoušel zabít.

Před rokem, přesně jako teď, na mě mířil jiný z vládních zabijáků, ale řekl jsem mu to, co teď tobě a on složil zbraň a přidal se k nám. Škoda, že jsi ho dnes zastřelil.“

Tlak na spoušť opět nepatrně povolil.

Terorista promlouval dál: „Mohl jsi někdy říct 'ne' a jednoduše odejít? Teoreticky ano, ale jakmile jsi otevřel pusu, okamžitě ti dali víc peněz, lepší místo a další výhody. Požadovali jenom, abys mlčel a sloužil dál.

Měl jsi přítelkyni? A co tvoje rodiče? Kolik si toho pamatuješ? Asi moc ne, že ano? Řekli ti, že to jsou následky zranění. Ale myslíš si, že je to pravda? Dvacet let jsi zabíjel nebo jsi ležel na chirurgickém stole. Myslíš, že ti nemohli otevřít hlavu a vyházet několik vzpomínek, nějaká fakta překroutit, něco nenávratně vymazat a tak si tě přizpůsobit? Mohli.“

ED uznával, že má pravdu a pomalu sklápěl zbraň.

„Určitě ses občas ptal proč, ale nikdo ti neodpověděl. A poté, co jsi hlasitě žádal, tě vyslali na tvůj poslední úkol. Byla to sebevražda, nemyslíš? Sám jsi měl vybít základnu takzvaných povstalců. Ale nad tím jsi se nepozastavil, protože oni tě naučili nemyslet. Bylo veliké štěstí, že jsi potkal jenom tři ozbrojence. Veliké štěstí. Chtěli se tě zbavit, poslední úkol, který nemůžeš přežít. Slíbili ti dobré zabezpečení po zbytek života, jen když splníš svůj poslední úkol. Ale nemohli dopustit abys přežil. Jsi pro ně stále příliš nebezpečný. Viděl jsem tvoje záznamy, shlédnul jsem ta přísně tajná data. Bylo tam všechno, údaje o tvé výborné efektivitě, ale také poznámky o tom, že máš v sobě příliš pochybností a příliš přemýšlíš. A to je pro ně špatně. Také jsem objevil podrobný seznam chirurgických zákroků a soupis umělých změn paměti. Z hlavy ti vymazali celou dekádu vzpomínek a nahradili je pocitem boje za správnou věc. Ale přesto jsi dokázal pochybovat a to je první krok ke svobodnému myšlení.“ Holohlavý muž se nadechl a rukou přejel po zátylku, kde měl vytetovány verše: Ó xein', angellein Lakedaimoniois hoti téde // keimetha tois keinón rhémasi peithomenoi.

„Všechno to vím proto, že jsem byl jedním z vás - bíle oblečených zabijáků, kteří fungují jako řízená střela, které stačí určit cíl. Ale pak mi došlo, jak systém pracuje, jak do sebe zapadají jednotlivá kola soukolí. Je to systém, který brutálně potlačuje jakýkoli náznak vzdoru. Nikdo nemá možnost ani právo se bránit. Občané jsou pod vaším dohledem a vám vzali svobodné myšlení. Kdo je pro ně nebezpečný, je okamžitě likvidován. Nezáleží při tom v jakém postavení se před tím nacházel. Vezmi si příklad ze sebe. Zpočátku se o tebe dobře starali, protože si v sobě měl implantáty za miliardy Euro, ale pak jsi, přes všechnu jejich snahu, pro ně začal být až příliš nebezpečný. Proto se rozhodli všechno zahodit a zbavit se tě.“

Terorista se odmlčel, ED svěsil zbraň, svět za okny tiše vyčkával.

„Co na to říkáš? Teď mě můžeš zabít, když chceš. Ale dokážeš to udělat i po tom, co jsem ti řekl? Byl by to jen další krůček ve vyhlazení politického odporu a nastolení totalitní vlády.“

ED zajistil zbraň a odložil ji. Nevěděl jestli dělá správnou věc nebo ne, ale nechtěl to riskovat.

Došel k oknu a podíval se na svět z osmnáctého patra. Viděl odpolední slunce, jak proniká mezi šedými kvádry, prosvítá prachem a obarvuje svět do odstínů žluté a oranžové. Svět za sklem byl tichý a klidný, k ED jen slabě - jakoby zvuk umíráčku - doléhalo kvílení sirén zásahových vozů. Otočil se na bezejmenného, ale ten stál k němu zády a se zavřenýma očima naslouchal vzdálenému vřeštění.

ED sebral svojí zbraň a pomyslel si: mrtvi tu ležíme, jak zákony kázaly nám.


publikováno 2. 4. 2007

příbuzné články:
Skupinová samomluva 1
Skupinová samomluva 2
Skupinová samomluva 3
Světlo v zádech #1 - Deset minut spánku
Arytmie

sem odkazují:
Epizody
Co všechno připravuji
Po dlouhé době se zase vidíme...
No víte, já docela nestíhám.
Arytmický chaos
Alternativní epizody
Seznam povídek