k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Dávná budoucnost

CC by-nc-nd (via)

Zavřel knihu, prom­nul si oči a po­dí­val se ven z okna pře­pl­ně­ného vlaku. Uviděl po­slední červ­nové ráno chvíli po ro­ze­dnění. Byla v něm cítit ta opojná vůně, bu­douc­nost, návrat a oče­ká­vání. Vlak zajel do tunelu a on na­jed­nou uviděl svojí tvář, podlouhlou, tvrdou, bez známky ja­ké­koli emoce, vy­haslou, klid­nou, oči za­kryté ne­prů­hled­nými brý­lemi, vlasy krátce stři­žené, ob­le­čený do lehké čistě bílé plá­těné bundy. Ki­lo­metr pod­ze­mím souprava pro­sviš­těla za dvacet pět vteřin, hukot ustal a zase se před ním rozlil širý zelený kraj.

Jme­no­val se Eduen Di­vi­ci­a­cos, ale těch pár lidí, které znal, mu podle ini­ci­álů říkalo ED. Avšak na jméně mu nikdy moc ne­zá­le­želo. Bylo mu třicet osm let a od svých osm­nácti ne­pře­tr­žitě slou­žil v oz­bro­je­ných slož­kách během doby temna, zla­tého věku zbraní i ná­sle­du­jící krize. Ale teď, když se si­tu­ace re­la­tivně uklid­nila, chtěl ko­nečně začít žít nor­mální život, stu­do­vat a dohnat všechno, na co dosud neměl čas. Měl po­slední úkol, který musí splnit stůj co stůj a v ten oka­mžik jeho služba de­fi­ni­tivně skončí. Pak pod­stoupí zá­vě­reč­nou ope­raci, která mu opět vrátí řeč.

Za svůj život a za jeho ná­sle­du­jící léta vděčil mo­derní me­di­cíně. V boji utrpěl mnoho zra­nění, ale práce sna­ži­vých chi­rurgů ho zase po­sta­vila na nohy. Přišel o zrak, ale díky čipům v sít­nici opět mohl vidět, výbuch mu utrhl nohu, ale dostal plně funkční ná­hradu a mohl zase chodit, jiná ex­ploze mu roz­dr­tila ně­ko­lik kostí, měl prů­střely hrud­níku z nichž jeden šel skrz srdce, i tehdy mu pomohl téměř ma­gický zákrok a umělý orgán. Po­slední kulka na­de­psaná jeho jménem mu před dvěma lety roz­dr­tila hrtan a hla­sivky. Ale ani tehdy se me­di­cína ne­vzdala a za­chrá­nila mu život.

Opět ote­vřel knihu a sklo­nil se nad ni. Na obalu knihy stálo: Dějiny starého Řecka a Říma. Otočil dvě stránky a dole bylo uve­deno datum vydání: 2077. Přes vše­chen vývoj úžas­ných tech­no­lo­gií, lety do kosmu nad­svě­tel­nou rych­lostí, na­va­zo­vání kon­taktu s jinými ci­vi­li­za­cemi, se ne­za­jí­mal o bu­douc­nost. Ne­za­u­jala ho obří vesmírná loď kot­vící na orbitě, ani příběh Pře­ži­vších, ani po­divní mi­mo­zemští ješ­těři, kteří se před čty­ři­ceti lety do­stali na Zemi a způ­so­bili dobu temna. Svůj pohled ob­ra­cel do his­to­rie. Podle jeho názoru bylo lid­stvo v každé době ví­ce­méně stejné a poznat mi­nu­lost je proto stě­žejní.

Otočil ně­ko­lik strá­nek a ocitl se v době slávy Říma před mnoha sta­le­tími. Pro­čí­tal ka­pi­tolu o Ale­xan­drij­ské knihovně, o tom, jak málem vy­ho­řela v době, kdy Cae­sa­rova armáda ob­sa­dila Ale­xan­drii, o tom jak byla za­chrá­něna roku 1165 na­vzdory ofi­ci­ál­nímu roz­hod­nutí. Četl a žasl, kolik po­znání bylo v jejích zdech ulo­ženo, kolik teh­dejší vědy bylo kon­cen­t­ro­váno na jednom místě. Po­mys­lel si, co by se stalo, kdyby do­o­pravdy vy­ho­řela; o kolik let by se asi zpoz­dil vývoj lid­stva. Před­sta­vo­val si, jak by vy­pa­dal svět: Praha by byla malým stře­do­vě­kým městem, plným ře­me­sl­níků a ob­chod­níků, na­místo sou­časné sed­mi­mi­li­o­nové me­t­ro­pole z šedého su­ro­vého betonu. Pře­stal na to myslet. Ob­di­vo­val Prahu, ale zá­ro­veň jí neměl rád, stejně jako de­sítky dal­ších ob­rov­ských pře­lid­ně­ných měst, které při­po­mí­nají les mra­kodrapů z oceli a skla, les, kde celá plocha města je po­kryta ně­ko­lika patry budov, tak, že nelze poznat, kde byla pů­vodní úroveň terénu; města vzkvé­ta­jící, ale přesto špi­navá, dobře známé ev­rop­ské 'za­prá­šené ráje'.

Zabodl pohled do knihy a hltal řádky, od­stavce a stránky. Vlak me­zi­tím za­sta­vil v Ří­ča­nech ve stínu dvou výš­ko­vých budov, které se tyčily nad nízkým městem ro­din­ných domů a cih­lo­vých budov jako strážci z ne­při­ro­zeně tma­vého betonu. Na vr­cholku již­nější věže pořád stály jeřáby a děl­níci do­sta­vo­vali po­slední patro.

ED ne­zvedl hlavu od knihy ani ve chvíli, kdy souprava ne­hlučně za­sta­vila, vy­mě­nila ces­tu­jící a měkce se roz­jíž­děla. Po ko­le­jích klouzala ne­zvykle tiše a klidně.

Za malou chvíli za­mra­čeně po­hlédl ven do ze­le­ných lesů podél tratě. Vpředu tušil hradby města, temné a tyčící se do výšky.

Je to zvláštní, po­mys­lel si, jedno veliké město a okolo něj ví­ce­méně ne­o­byd­lená kra­jina. Věděl, že to není náhoda. Během doby temna ne­mohla vláda chrá­nit všechny občany země, sotva po­kryla velká města. Menší měs­tečka a ves­nice byla v ohro­žení a lidé se hro­madně stě­ho­vali do měst. Tak vznikla sou­časná Praha – roz­lo­hou malá, ale ne­u­vě­ři­telně vysoká a také hlu­boká. Stalo se z ní město, kde se k nebi tyčí mra­kodrapy už od jejích okrajů, jako strmá hradba zne­na­dání vy­stu­pují z kra­jiny. Když doba temna skon­čila a svět se stal re­la­tivně bez­peč­něj­ším, města se roz­lila do okolí. Ve stínu obřích budov rostly ro­dinné domky se za­hrád­kami a vzni­kala před­městí plná světla a zeleně. Avšak hrana pů­vod­ního města, které se bálo a proto se obehnalo ba­ri­é­rou, je stále ne­pře­hléd­nu­telná. V pů­vod­ním stavu zů­stalo ji­ho­vý­chodní město, pře­zdí­vané Be­to­nová za­hrada.

Otočil se a nalevo za­hlédl tak­zva­nou Jizvu, šes­ti­ko­lej­nou že­lez­niční trať, podél které se sou­běžně táhla dál­nice. Byla to vý­razná do­pravní tepna z čer­ného as­faltu, svět­lého betonu a zá­ři­vých ko­lej­nic. Táhla se kra­ji­nou jako jizva široká ne­ce­lých čty­ři­ceti metrů, za­čí­nala v ne­do­hlednu a kon­čila ve strmé hradbě starého města. Viděl na ní dlouhé ná­kladní vlaky, jak jeden za druhým burácí vstříc městu nebo ho spěšně opouš­tějí, viděl také vy­so­ko­rych­lostní soupravy, jak se ženou rych­lostí přes tři sta ki­lo­me­trů v hodině.

Na­pravo se jasně rý­so­vala ji­ho­vý­chodní hradba. Užasl stejně jako ti­síc­krát před­tím, když viděl řadu mra­kodrapů, které se jeden vedle dru­hého tyčily sto pater nad pro­pastí a tvo­řily půl­kruh o po­lo­měru pět ki­lo­me­trů kolem celé Be­to­nové za­hrady. Byla to děsivá ba­ri­éra tem­ných budov, které neměly po­čá­tek, pro­tože ply­nule na­va­zo­valy na hlu­bo­kou pro­past. Trať, po které se tr­má­cel vlak s ED na palubě, se na­po­jila na Jizvu a přešla most nad hlu­bo­kou ni­co­tou. ED při­tiskl tvář na sklo, aby viděl až na dno tem­noty. Co dělá ta­ko­váto ob­rov­ská jáma na okraji města, ptal se sám sebe a ne­na­pa­dala ho žádná při­ja­telná od­po­věď. Ge­o­lo­gická ak­ti­vita ne­při­chá­zela v úvahu, zbor­cená pod­zemní jes­kyně také ne. Snad jedině výbuch. Říká se, že to byl aten­tát te­ro­ris­tic­kých skupin. Nemohl po­sou­dit na­ko­lik byla tato mož­nost prav­divá, ale kaž­do­pádně si byl jistý, že pro­past ne­vznikla při­ro­ze­nou cestou. Pře­stal bádat, zavřel knihu a hodil jí do batohu.

Vlak přejel most, projel pod hrad­bou mra­kodrapů a ocitl se na prvním ná­draží Be­to­nové za­hrady.

Dveře se ote­vřely a vydaly ED do ne­ži­vých spárů patra -3 ji­ho­vý­chod­ního města.

Be­to­nová za­hrada byla jedna z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších čtvrtí. Bylo to osm­de­sát ki­lo­me­trů čtve­reč­ních rov­no­měrně po­kry­tých zá­stav­bou, obehnané de­sít­kami su­ro­vých výš­ko­vých budov s ob­rov­ským mra­kodra­pem upro­střed – štíhlou vy­so­kou ovál­nou bu­do­vou v barvě tmavé matné oceli, ko­ru­no­vaná hro­zi­vými jehlami antén a bleskosvodů. Za ja­ké­ho­koli světla nebo počasí měla stále stej­nou barvu, vy­pa­dala ne­při­ro­zeně čistá a hladká, přesto na jednom místě byl po­my­slný krunýř po­ru­šen a od­ha­lo­val duši budovy ze skla.

Přes­tože byla vysoká přes dvě stě metrů, teď na ní ne­vi­děl. ED stál na ná­stu­pišti, tři patra pod zemí, pod novým po­vr­chem. Za jeho zády se pro­hnal rych­lík a ně­ko­lik ne­ko­neč­ných ná­klad­ních vlaků. O patro výš byl slyšet zvuk dál­nice.

Ná­stu­piště a šest prů­jezd­ních kolejí na rozdíl od zbytku Za­hrady nebylo při­kryto be­to­nem. Leželo na dně průrvy, která na jedné straně za­čí­nala hned za hrad­bou a na druhé straně se nořila do pod­zemí města. Skle­ně­nými stropy tam prou­dilo denní světlo a stíny okol­ních výš­ko­vých budov. Jinak byla Za­hrada celá bez vý­jimky po­kryta ně­ko­lika patry sou­vis­lých pro­stor. V hor­ních pa­t­rech byly živé ulice, byty a ob­chody. V niž­ších pa­t­rech pře­vlá­daly sklady a ne­u­tu­cha­jící to­várny, protkané sítí že­lez­nič­ních vleček, ná­klad­ních výtahů a silnic. Říká se, že kdyby na po­vrchu byl do­ko­nalý klid a člověk by po­lo­žil ucho na zem, usly­šel by zvuk ve­li­kých ne­ú­nav­ných to­vá­ren hlu­boko pod po­vr­chem. Tam dole pra­cuje srdce města, ne­u­stále bije a nikdy ne­u­ti­chá. Byl to ná­sle­dek krize, kdy město muselo být za každou cenu a ve všech ohle­dech soběstačné. Musely být vy­bu­do­vány ne­zá­vislé zdroje ener­gie a ob­rov­ské sklady. Všechny vý­robní pro­cesy se pře­su­nuly za ba­ri­éru města. Začala se kopat a stavět ne­ko­nečná sou­vislá pod­zemní patra au­to­ma­tic­kých mon­táž­ních linek a skla­do­vých hal. Z me­t­ro­pole se stal kom­pletní eko­sys­tém, uza­vřený na re­la­tivně malém pro­storu, ale zá­vratně vysoký a velice hlu­boký. Víc lidí na po­vrchu zna­me­nalo víc pater pod zemí. Má­lo­kdo přesně věděl, kolik pater bylo pod Be­to­no­vou za­hra­dou, ale tvr­dilo se, že v prů­měru kolem čty­ři­ceti, ale místy až pa­de­sát s tím, že se ne­u­stále hlou­bily další.

A nad be­to­no­vými kořeny a zá­klady spo­leč­nosti se k nebi tyčily výš­kové budovy Prahy.

Pod městem byl roz­lehlý a slo­žitý la­by­rint a tam smě­řo­valy jeho kroky. Stal se Théseem a dole na něj čekal jeho Mi­no­tau­rus.

Roz­hodl se, že půjde pěšky. Vy­stou­pal do po­vr­cho­vého patra 0 a na­de­chl se vzdu­chu; nebyl svěží ani voňavý. Bylo to ovzduší ob­rov­ského města: ne­hybné a stu­dené. Vydal se klid­nou ulicí stís­ně­nou mezi vy­so­kými stav­bami. Roz­hlédl se kolem a ne­vi­děl mnoho aut. Před pa­de­sáti lety byla města plná osob­ních aut a do­pravní zácpy byly na denním po­řádku. Ale se zten­ču­jí­cími se zá­so­bami fo­sil­ních paliv přišly vlády mnoha zemí s novou kon­cepcí do­pravy, která ve velké míře po­čí­tala s ve­řej­nou do­pra­vou. Došlo k ra­ke­to­vému roz­voji že­lez­niční sítě a pře­kot­nému bu­do­vání metra. Nízké ceny a vysoká rych­lost pře­pravy vy­táhly řidiče ze svých vozů. Do­prava ve měs­tech se po­stupně uklid­nila, ale ke změně ne­do­šlo přes noc. Stálo to mnoho úsilí a mnoho peněz a byla k tomu po­třeba jedna velká vize. Jenom v Be­to­nové za­hradě jez­dilo šest pod­zem­ních linek v růz­ných pa­t­rech, hlavní že­lez­niční průtah a okružní linka skrz dva­cátá patra všech věžáků Hradby. Ve­řejná do­prava byla ko­lo­sem a zá­ro­veň mi­s­trov­ským dílem. Přesto ED šel pěšky.

Kráčel kolem ne­ži­vých věžáků z šedého betonu a topil se v jejich stí­nech a mo­hut­ném dojmu těžké ar­chi­tek­tury. Občas minul stavbu, která se lišila od ostat­ních. Byla jiná, mo­nu­men­tální, hro­zivá, lehká, štíhlá, vysoká a pře­vážně oděná v tma­vých bar­vách. Byly to ná­sledky vlny ar­chi­tektů, kteří říkali, že budova musí pů­so­bit mo­nu­men­tálně a budit hrůzu. Přesně takový byl mra­kodrap v centru Za­hrady.

Urazil asi ki­lo­metr a pak scho­diš­těm opět se­stou­pil pod povrch. V této části města v za­pad­lém kom­plexu skladů v patře -13 se nalézá i jeho cíl. Pod zemí na­stou­pil do výtahu, který ho odvezl o dal­ších šest pod­laží hlou­běji. Na­chá­zel se na hra­nici, kam už běžně chodí pouze děl­níci a za­měst­nanci to­vá­ren a skladů. Pod jeho nohama už ne­ú­navně pra­co­valy stroje a ná­kladní vlaky po kli­ka­tých vleč­kách roz­vá­žely náklad. Byla to oblast do­prav­ních výtahů, vý­rob­ních linek, pá­so­vých do­prav­níků, hyd­ro­po­nic­kých farem a ne­ko­neč­ných skla­do­va­cích pro­stor, kde na úplném dně žhne fůzní ja­derný re­ak­tor – pravé srdce Za­hrady.

Vydal se tím směrem. Se­stu­po­val dolů sys­té­mem sta­rých po­žár­ních scho­dišť, za­prá­še­ných žeb­říků, boč­ních chodeb a dávno ne­po­u­ží­va­ných prů­lezů. Ote­vřel zre­zi­vělé dveře čty­ři­cet metrů pod zemí a klo­pý­tal ne­po­u­ží­va­ným ko­le­jiš­těm ve světě stříd­mého umě­lého osvět­lení, praš­ných filtrů, hučící ven­ti­lace, klaus­tro­fo­bic­kých zdí z betonu, kde nikdo ne­u­slyší křik ani volání o pomoc.

Jak se­stu­po­val níž, ze­si­lo­val rachot to­vá­ren. Než stanul ve tři­nác­tém pod­zem­ním patrě, minul jednu z nich. Byla to téměř plně au­to­ma­tická to­várna, jakých jsou v pod­zemí stovky. Se­stá­vala se z řad me­cha­nic­kých paží, které s chi­rur­gic­kou přes­ností se­sta­vo­valy jiné stroje. ED na­padlo, že toto jsou oprav­dové kořeny spo­leč­nosti; hlu­boko v pod­zemí pra­cují a vy­ži­vují vysoké a štíhlé rost­liny na po­vrchu.

Po­slední patro. Za­sta­vil se před sta­rými re­za­vými dveřmi. Sundal batoh a vytáhl z něj zbraň – kom­paktní sa­mo­pal, sice malý, ale přesto hro­zivý ná­stroj, který na sobě nese pat­náct zářezů. Po­těž­kal jej a od­jis­til. Byl lehký, přesný, účinný, smr­tící; byl to zbrojní klenot schopný probít ne­prů­střel­nou vestu. Z batohu vyndal ně­ko­lik zá­sob­níků a naplil si jimi kapsy, přes­tože věděl, že jich prav­dě­po­dobně nebude třeba.

Na­de­šla jeho chvíle. Mi­no­taure, už jdu, po­mys­lel si a vy­ra­zil dveře. Uviděl člo­věka v modrém pra­cov­ním kom­pletu. ED ne­vá­hal, ne­roz­mýš­lel se a in­stink­tivně vy­stře­lil dvě rány do mužova hrud­níku. Svalil se na zem, bez vý­křiku, beze vzdoru. Pro­chá­zel dál, kolem polic plných zbraní, další člověk, další vý­střel, další mrtvý. Do­ra­zil na kří­žení chodeb, ne­pa­trně vy­hlédl a za rohem čekal další chla­pík s pis­tolí v ruce. Zpo­zo­ro­val ED a vy­stře­lil salvu jeho směrem. ED se při­tiskl zády ke zdi, roh měl po levici. Když za oka­mžik salva utichla, bleskurychle a s le­do­vým klidem vy­kro­čil za roh, otočil se, za­mí­řil a vy­pá­lil dvě rány. To vše ve zlomku vte­řiny. Vý­střely za­sáhly oz­bro­jence přímo do hlavy, svalil se na zeď a se­su­nul se po ní na zem.

ED prošel ještě zbytek skla­diště, ale už bylo prázdné. Pět vý­střelů a tři mrtví.

Ne­pa­trná vy­sí­lačka v jeho lebce, která posílá zvuk přímo do slu­cho­vého nervu za­chr­čela: „Tady X1 z velení. ED, máme pro tebe další cíl, kódové jméno Leonid. Je to jeden z ve­li­telů te­ro­ris­tické sku­piny. Bydlí ve čtvrti 8, část G, blok 451, dům číslo 47, byt 19/82-187. Podle našich zdrojů bude doma, žije sám. Má vy­ho­le­nou hlavu, ne­u­stále nosí černé brýle a na zá­tylku má vý­razné te­to­vání. Jenom ho za­střel, víc po tobě nechci. Na tvojí pozici po­sí­lám po­li­cii, aby za­ba­vila všechny jejich zbraně.“

Od­chá­zel od svého údajně po­sled­ního úkolu a v patře nad ním dunělo dvacet párů těž­kých bot. Nikdy před­tím si ne­u­vě­do­mil kolik je ve městě plně vy­zbro­je­ných po­li­cistů s ne­prů­střel­nými ve­stami. Asi hodně, po­mys­lel si, když jsou schopni jich dvě de­sítky na­rychlo svolat. Nikdy ne­pře­mýš­lel nad počtem taj­ných agentů a špionů, kteří jsou očima a ušima dal­ších po­řád­ko­vých složek, jako třeba pří­sluš­níků armády v těž­kých me­cha­nic­kých exos­ke­le­tech nebo za­bi­jáků jako je právě ED.

Osm­náct mrtvol s jednou zbraní, po­mys­lel si. Není to moc? Proč ze­mřeli? Znal od­po­věď. Byli to te­ro­risté, kteří vy­ha­zo­vali do vzdu­chu budovy a za­bí­jeli ne­vinné. Před jeho zraky se v mo­hut­ných de­to­na­cích zří­tilo hlavní br­něn­ské ná­draží a pro­mě­nilo se v mrak prachu. Ale proč to udě­lali? Proč pomocí bomb v ná­sle­du­jí­cích vte­ři­nách pře­ťali tři mosty? Proč další bomby roz­me­taly na prach celé me­zi­ná­rodní le­tiště? Ne­do­ká­zal od­po­vě­dět.

Hned po této sérii vý­buchů byl ve­le­ním vyslán do Prahy, aby za­kro­čil přímo v te­ro­ris­tické cen­t­rále. Musel jet sám a za­sáh­nout oka­mžitě, bez pro­dlení, mnohem dříve než by mohla si­tu­aci vy­ře­šit po­li­cie nebo armáda. Ne­vá­hal a vy­ra­zil. Avšak le­tiště bylo v tros­kách, ná­draží se změ­nilo ve změť prachu a vý­křiků, spo­jení magle­vem ještě dout­nalo. Všechny způ­soby do­pravy, pomocí kte­rých by se dostal do Prahy za méně jak še­de­sát minut, už ne­e­xis­to­valy. Ně­ko­lik če­ka­jí­cích rych­lo­vlaků zmi­zelo v pla­me­nech ex­ploze a pod su­ti­nami trosek. Veš­keré le­ta­dla byla sme­tena ob­zvláště ni­či­vým vý­bu­chem.

Jel tedy ex­pre­sem z jiného ná­draží po ve­d­lejší trati a pak přestou­pil na pří­měst­ský vlak, který pro­jíž­děl měs­tečky směrem k Praze. Seděl ve voze, díval se z okna, ale víc nemohl udělat a to mu pilo krev. Měl po­slání, ale ne­do­ká­zal za­kro­čit oka­mžitě.

Aby se od­pou­tal a tikotu po­my­sl­ných ho­di­nek ve své lebce, začetl se do dějin starého Řecka a Říma. Pak vy­stou­pil splnil svůj po­slední úkol, ale přesto jeho cesta po­kra­čuje dál. V ten oka­mžik stál na po­vrchu be­to­no­vého města bez duše a smě­řo­val zpátky na ná­draží. Cestou za­hlédl pat­náct po­li­cistů, tři­náct těžce obr­ně­ných vojáků v hyd­rau­li­kou po­há­ně­ných zbro­jích a dva muže, ve kte­rých poznal stejné za­bi­jáky, jako byl on sám.

Ná­draží v pro­láklině be­to­nové za­hrady bylo pře­pl­něné ces­tu­jí­cími, čekali, vy­stu­po­vali, na­stu­po­vali. Kdyby bomba vy­buchla právě zde, po­mys­lel si, zabila by deset tisíc lidí v jediné vte­řině.

Chvíli seděl na la­vičce a čekal. Pukli­nou v ce­men­tové krustě k němu pro­niklo trochu slunce, po­dí­val se na oblohu a uviděl bílé mraky jakoby na­ma­lo­vané le­da­by­lými tahy štětce. Ostře kon­tras­to­valy s hrubými za­prá­še­nými stav­bami a hro­zivě lesk­lými mra­kodrapy.

Za ně­ko­lik minut při­jela bílá pa­t­rová souprava s ae­ro­dy­na­mic­kým čelem. Usadil se v po­ho­dlné se­dačce první třídy, ote­vřel svojí knihu a vrátil se o tisíc tři sta let nazpět. Pře­četl ka­pi­tolu o Ježíši Kristu, synu Božím, který vy­kou­pil lid­stvo svojí smrtí.

Ale kdo by dnes věřil v Boha a vy­kou­pení, po­mys­lel si, v tomto světě bez duše. Měl pravdu. V Boha nikdo ne­vě­řil, nikdo ho neznal.

Otočil ně­ko­lik strá­nek nazpět a pro­čí­tal pasáže o po­čát­cích Olym­pij­ských her. Vzpo­mněl si na ty loňské, které se konaly v Ber­líně. Byl tam vyslán, kvůli ne­bez­pečí útoků lo­kál­ními buň­kami te­ro­ris­tic­kých or­ga­ni­zací. Jed­nalo se o pět set de­va­te­nácté hry v ne­pře­ru­šené řadě. Vždy ob­di­vo­val sta­ro­by­lost olym­pij­ské tra­dice, která byla za všech okol­ností do­dr­žena.

Než dočetl stránku, vlak za­sta­vil na Hlav­ním ná­draží.

Vy­stou­pil a pro­dí­ral se davy lidí prou­dí­cích oběma směry. Bylo tu velice rušno, jako každý den v týdnu. Vy­hlí­žel z roz­bou­ře­ného moře ces­tu­jí­cích a všiml si ně­ko­lika de­sí­tek po­li­cistů, jak s ne­ži­vými po­hledy os­tra­žitě sle­dují davy a hle­dají po­de­zřelé.

Co, kdyby šli po mě, po­mys­lel si, skryli by se v roji, po­čkali by za rohem a pak by mi zezadu po­lo­žili ruku na rameno. V ten oka­mžik by skon­čila moje svo­boda a možná i život.

Na­stou­pil do pře­pl­ně­ného metra a se zvukem za­bí­ra­jí­cích elek­tro­mo­torů se rozjel za svým Mi­no­tau­rem. Po­dí­val se do stropu a před­sta­vil si ne­be­tyč­nou mohylu z čer­ného kamene nad jeho hlavou, kterou opouš­těl, ve které se jen mihl, pro­le­těl jako vy­stře­lený pro­jek­til, ale ne­za­hlédl ani zlomek děsivé ohrom­nosti Hlav­ního ná­draží.

Bylo to dílo pro­kle­tého ar­chi­tekta – temně šedá ro­bustní budova vysoká těžko uvě­ři­tel­ných osm set metrů. Vy­pa­dala jako ne­smírný mo­no­lit, kus leš­tě­ného mra­moru; měla hladké stěny bez pa­tr­ných oken. Nebyly tu žádné za­ob­lené křivky, jen strohé na­prosto rovné hrany. Byla užší, dlouhá, vysoká a k vr­cholu se zu­žo­vala. K nebi se však ne­ty­čila jenom jako strohý kvádr, ale sklá­dala se ze dvou částí, které vy­růs­tají ze spo­lečné zá­kladny vysoké asi de­va­de­sát metrů. Právě v této výšce ná­dra­žím pro­chá­zela vy­so­ko­rych­lostní trať a po mos­tech se kle­nula nad celým starým městem až k Ci­ta­dele. Zadní nižší část ná­draží byla jenom pros­tým dlou­hým blokem čer­ného kamene, od­dě­lena od přední věže pro­lu­kou. Věž byla taktéž tmavá a zá­vratně vysoká. Horní hranou své zko­sené stře­chy o jediný cen­ti­metr pře­ko­nala výšku osmi set metrů. Tyčila se nad městem jako ne­smr­telný pomník a každý, kdo k ná­draží při­stu­po­val a po­dí­val se nahoru musel žas­nout.

Hlavní ná­draží leželo napříč starým ko­le­jiš­těm, i když v těch dnech jej pro­tínlo ně­ko­lik kla­sic­kých tratí a jeden maglev. Avšak tato ob­rov­ská budova nikdy ne­slou­žila pouze jako do­pravní uzel, ale na­chá­zely se zde také kan­ce­láře, byty, ob­chody. Byla pro­jek­to­vána jako soběstačné město se vším všudy. Člověk tam mohl žít deset let a nikdy ne­mu­sel opus­tit tmavé zdi budovy.

Hlavní ná­draží však byla druhá nej­vyšší a druhá nej­hro­zi­vější budova Prahy. Tu první ED spat­řil před chvílí, když jeho vlak vy­jíž­děl z Vi­no­hrad­ských tunelů. Uviděl dě­si­vou čtve­řici věží, kterým se běžně říkalo Ci­ta­dela nebo Čtve­řice. Byl to mo­nu­ment, který bere dech. ED za­klá­něl hlavu a díval se k vr­cholu, ale ne­do­hlédl na hroty střech, které se za­bo­dá­valy do mraků a blí­žily se slunci. Místo toho jen cítil stín a chlad, který panuje u zá­kladů.

Čtve­řice byla sku­pina budov úzkých jako ži­letka, bez­mála devět set metrů vy­so­kých bodců, se­ši­ko­va­ných do ob­dél­níku. Každá dvo­jice bliž­ších mra­kodrapů byla k sobě na­to­čena užšími stra­nami a na vr­cholku byly oba věžáky zko­seny směrem k sobě. Ci­ta­delu nebylo možné pře­hléd­nout, tyčila se v samém středu města. Spo­lečně s Hlav­ním ná­dra­žím byla o čtyři sta metrů vyšší než ostatní ve­le­mra­kodrapy Prahy.

Další z mo­nu­men­tál­ních před­stav ztra­cené ge­ne­race se na­chá­zel na ko­nečné sta­nici metra, kam smě­řo­val i ED. Jed­nalo se o kom­plex vy­so­kých škol na severu města.

Když se před mnoha lety město roz­hodlo, zda po­sta­vit tento mo­nu­ment, lidé volali: Ne­dá­vejte těm bláznům kres­licí prkna, vez­měte jim všechny jejich tužky a pera. Avšak marné bylo jejich volání. Roz­hod­nutí padlo a začalo se s vý­stav­bou kom­plexu škol pro dvě stě tisíc stu­dentů.

Nad sta­ve­niš­těm se na tři roky vzty­čily jeřáby a stovky děl­níků vy­tvo­řily umě­lecké dílo: mno­ha­pa­t­ro­vou čle­ni­tou budovu skla, oceli a betonu za­ba­le­nou do čer­ného sametu, kterým prokvé­taly sma­rag­dové linky; byl to kruh věží s os­t­rými hra­nami a dlou­hých spo­jo­va­cích budov, který obe­pí­nal vnitřní ná­dvoří s parky. Ide­ální sídlo pro ně­ko­lik vy­so­kých škol a de­sítky fakult.

Tam smě­řo­val pod­zemní dráhou, na ko­neč­nou, pak vy­stou­pit, pro­drat se žílami města k srdci la­by­rintu a pro­hnat po­slední kulku světa hlavou Mi­no­taura.

ED kráčel uli­cemi tak úzkými, že by v nich projel jen jeden vůz. Na stěně bylo spre­jem na­čmáráno slovo Ther­mo­py­lae. Ne­o­hlí­žel se a rá­zo­val vpřed; v nose ho lech­tal prach, kolem sebe cítil klid – jen pár lidí se mihlo v uli­cích. Ale přesto mu krev bušila ve spán­cích, měl cíl, byl na­ve­den do bloku 451, letěl jako řízená střela, která nemůže minout cíl. Stal se z něj ohař, který ucítil pach stopy a ne­ú­navně se žene za svým cílem. A na konci jeho cesty čeká vý­střel z pis­tole, jehla pro­ka­inu, rána do zá­tylku. Měl krvavé po­slání, ale vždycky si říkal, že to dělá pro správ­nou věc. Z vy­sí­lačky ve svém uchu slyšel téměř ne­zna­telné bzu­čení, jako kdyby na druhé straně spo­jení někdo bez dechu čekal, jak všechno skončí. Umělé oči kamer se otá­čely za jeho bílou bundou, za­ost­řo­valy na jeho ob­li­čej, fotily ho a za­zna­me­ná­valy. Stejně jako před­chá­ze­jí­cích třicet osm let.

Je tohle po­chyb­nost, říkal si, když hbitě a bez námahy vy­bí­hal schody do de­va­te­nác­tého patra. Před vy­bra­ným bytem se za­sta­vil, z batohu vytáhl svojí zbraň, pře­svěd­čil se, že je nabitá. Od­jis­til ji a za­bou­chal na dveře s číslem 19/82-187. Nic se ne­stalo. Počkal půl vte­řiny nebo možná ještě kratší dobu a vy­ra­zil dveře. Vběhl dovnitř, zbraň po­ho­tově při­pra­ve­nou ke střelbě. Pro­létl úzkou chod­bou, kolem stolu v malé jí­delně, roz­ra­zil pro­sklené dveře do stís­něné ku­chyňky. Tam stál i jeho cíl: ho­lo­hlavý muž s čer­nými brý­lemi.

Jenom ho za­střel, vzpo­mněl si na in­strukce z ve­li­tel­ství.

„Á, ty jsi můj kat.“ Te­ro­rista zvedl oči, zpříma hleděl na ED a klidně po­kra­čo­val: „Jeden z davu bez­du­chých za­bi­jáků, kterým stačí říct jméno a do hodiny je jme­no­vaný po smrti. Jsi jeden z těch vlád­ních vrahů, kterým vy­mě­nili duši za spoustu im­plan­tátů. Před tím, než mě za­stře­líš, zeptám se tě: víš, proč to děláš? Já to vím.“

Setinu vte­řiny před­tím, než se ner­vový signál z mozku dostal ke ko­nečku prstu, aby stiskl spoušť, si ED uvě­do­mil, že nezná důvody úplně přesně a neví, zdali je jeho cíl opravdu vinen. Vždy dostal úkol a jen ho splnil. Ne­pře­mýš­lel o něm. Teď ho ta slova a ná­sle­du­jící bouře myš­le­nek za­sko­čila.

Za­vá­hal, ne­vy­stře­lil, ale dál mířil na te­ro­ristu.

„A proč nic ne­ří­káš? Aha, ty jsi taky němý.“

V tom si uvě­do­mil, že mezi spe­ci­ál­ními agenty je po­de­zřele mnoho němých. Po­mys­lel si, že tento člověk, ať už je to zlo­či­nec nebo ne, zná hodně in­for­mací a proto ho nechal mluvit. Prst měl však stále na spoušti, při­pra­ven ukon­čit jeho život v je­di­ném zlomku času.

„Asi tě zajímá, co všechno o vás vím. Mám nějaké in­for­mace, které vám určitě nikdy ne­řekli. A tak můžu v klidu říct, že se z tebe stal ná­jemný za­bi­ják, sprostý vrah, zlo­či­nec.“

ED se za­mra­čil. Ho­lo­hlavý muž vy­cí­til jeho odpor.

„Copak ne­vi­díš co z tebe udě­lali? V těle víc kovu než masa. Stal se z tebe pouhý ná­stroj na pro­sa­zo­vání názorů vlády. Víš kolik je v uli­cích stráž­ných? Kolik taj­ných po­li­cistů? Stovky! Jsou na každém kroku, všude a sle­dují nás. Proč? Někdo tvrdí, že kvůli ne­po­ko­jům, které na­staly po konci krize. Zpo­čátku tomu tak možná bylo, ale pak se ze strážců stali utla­čo­va­telé. Kaž­dého mají na očích, mají zá­znamy, mají tvůj život v hrsti. Stačí, když se jim zne­lí­bíš a večer už spíš v zin­kový rakvi. Z Evropy se stává to­ta­litní zří­zení. Ame­rika už taková je, ale my máme ještě čas. Slyšel jsi o dok­toru Be­nwa­y­ovi? Chce vy­bu­do­vat do­ko­nale se­pa­ro­vané město v Ame­rice, aby se od­dě­lil od té špíny. Možná se ptáš: a co ty vý­buchy? Všechno na nás svedli, byla to jen zá­minka, jenom šaráda, aby proti nám ob­rá­tili ve­řej­nost. Máme zbraně, ale nikdy bychom je ne­po­u­žili proti bez­bran­ným lidem.“

ED pomalu ne­zna­telně za­tla­čil na spoušť.

Jeho opo­nent si toho všiml, ale ne­vzru­šeně po­kra­čo­val dál: „Jak že se jme­nu­ješ? Eduen Di­vi­ci­a­cos.“ Te­ro­rista vy­slo­vo­val jméno velice pomalu. „To je divné jméno na Čecha, ne­mys­líš? Při těch de­sít­kách ope­rací si mohli dělat úplně všechno s tvojí osob­ností a vzpo­mín­kami? Jak pro­bí­hal tvůj život? Od osm­nácti ve službě, před­po­klá­dám. Slyšel jsem to už ti­síc­krát. Poslyš, ucpali ti hubu vý­ho­dami, které plynou ze služby v armádě, po­li­cii a pak tajné po­li­cii. Když jsi začal po­chy­bo­vat, na­sa­dili tě do ne­bez­peč­něj­ších misí. Kolik jsi měl zra­nění? Víc zra­nění zna­mená větší po­chyby. A pak ti vzali názor a vy­mě­nili ho za všechny ty čipy a umělé orgány. Po­de­psal jsi dohodu, že na sobě necháš zkou­šet nové bio-im­plan­táty. Věřil jsi jim, přece ti už to­li­krát za­chrá­nili život. Jediná pod­mínka byly další roky služby jako tajný agent. Teď jsi rych­lejší než oby­čejný člověk, máš větší sílu, výdrž, líp vidíš, jsi odol­nější, na slu­cho­vém nervu máš vy­sí­lačku, ale už nejsi člověk, pro­tože nemáš názor. A proč nic ne­ří­káš? Jsi němý. Ještě pořád. Proč ti ta zá­zračná me­di­cína ne­vrá­tila řeč už dávno, proč si to ne­chá­vají až na­ko­nec? Pro­tože ten, kdo ne­mluví, nemůže vzdo­ro­vat. Bez schop­nosti mluvit, můžeš zabít milion lidí, ale ne­pře­svěd­číš nikoho o svém názoru. Asi tě zajímá, jak to všechno vím. Řeknu ti to tak, že do­o­pravdy nejsi jediný, kdo se mě po­kou­šel zabít.

Před rokem, přesně jako teď, na mě mířil jiný z vlád­ních za­bi­jáků, ale řekl jsem mu to, co teď tobě a on složil zbraň a přidal se k nám. Škoda, že jsi ho dnes za­stře­lil.“

Tlak na spoušť opět ne­pa­trně po­vo­lil.

Te­ro­rista pro­mlou­val dál: „Mohl jsi někdy říct 'ne' a jed­no­duše odejít? Te­o­re­ticky ano, ale jakmile jsi ote­vřel pusu, oka­mžitě ti dali víc peněz, lepší místo a další výhody. Po­ža­do­vali jenom, abys mlčel a slou­žil dál.

Měl jsi pří­tel­kyni? A co tvoje rodiče? Kolik si toho pa­ma­tu­ješ? Asi moc ne, že ano? Řekli ti, že to jsou ná­sledky zra­nění. Ale myslíš si, že je to pravda? Dvacet let jsi za­bí­jel nebo jsi ležel na chi­rur­gic­kém stole. Myslíš, že ti ne­mohli otevřít hlavu a vy­há­zet ně­ko­lik vzpo­mí­nek, nějaká fakta pře­krou­tit, něco ne­ná­vratně vy­ma­zat a tak si tě při­způ­so­bit? Mohli.“

ED uzná­val, že má pravdu a pomalu sklá­pěl zbraň.

„Určitě ses občas ptal proč, ale nikdo ti ne­od­po­vě­děl. A poté, co jsi hla­sitě žádal, tě vy­slali na tvůj po­slední úkol. Byla to se­be­vražda, ne­mys­líš? Sám jsi měl vybít zá­kladnu tak­zva­ných po­vstalců. Ale nad tím jsi se ne­po­za­sta­vil, pro­tože oni tě na­u­čili ne­mys­let. Bylo veliké štěstí, že jsi potkal jenom tři oz­bro­jence. Veliké štěstí. Chtěli se tě zbavit, po­slední úkol, který ne­mů­žeš přežít. Slí­bili ti dobré za­bez­pe­čení po zbytek života, jen když splníš svůj po­slední úkol. Ale ne­mohli do­pus­tit abys přežil. Jsi pro ně stále příliš ne­bez­pečný. Viděl jsem tvoje zá­znamy, shléd­nul jsem ta přísně tajná data. Bylo tam všechno, údaje o tvé vý­borné efek­ti­vitě, ale také po­známky o tom, že máš v sobě příliš po­chyb­ností a příliš pře­mýš­líš. A to je pro ně špatně. Také jsem ob­je­vil po­drobný seznam chi­rur­gic­kých zá­kroků a soupis umě­lých změn paměti. Z hlavy ti vy­ma­zali celou dekádu vzpo­mí­nek a na­hra­dili je po­ci­tem boje za správ­nou věc. Ale přesto jsi do­ká­zal po­chy­bo­vat a to je první krok ke svo­bod­nému myš­lení.“ Ho­lo­hlavý muž se na­de­chl a rukou přejel po zá­tylku, kde měl vy­te­to­vány verše: Ó xein', an­gellein La­ke­dai­mo­ni­ois hoti téde // ke­i­me­tha tois keinón rhé­masi pe­i­tho­me­noi.

„Všechno to vím proto, že jsem byl jedním z vás – bíle ob­le­če­ných za­bi­jáků, kteří fun­gují jako řízená střela, které stačí určit cíl. Ale pak mi došlo, jak systém pra­cuje, jak do sebe za­pa­dají jed­not­livá kola sou­kolí. Je to systém, který bru­tálně po­tla­čuje ja­ký­koli náznak vzdoru. Nikdo nemá mož­nost ani právo se bránit. Občané jsou pod vaším do­hle­dem a vám vzali svo­bodné myš­lení. Kdo je pro ně ne­bez­pečný, je oka­mžitě li­kvi­do­ván. Ne­zá­leží při tom v jakém po­sta­vení se před tím na­chá­zel. Vezmi si pří­klad ze sebe. Zpo­čátku se o tebe dobře sta­rali, pro­tože si v sobě měl im­plan­táty za mi­li­ardy Euro, ale pak jsi, přes všechnu jejich snahu, pro ně začal být až příliš ne­bez­pečný. Proto se roz­hodli všechno za­ho­dit a zbavit se tě.“

Te­ro­rista se od­ml­čel, ED svěsil zbraň, svět za okny tiše vy­čká­val.

„Co na to říkáš? Teď mě můžeš zabít, když chceš. Ale do­ká­žeš to udělat i po tom, co jsem ti řekl? Byl by to jen další krůček ve vy­hla­zení po­li­tic­kého odporu a na­sto­lení to­ta­litní vlády.“

ED za­jis­til zbraň a od­lo­žil ji. Ne­vě­děl jestli dělá správ­nou věc nebo ne, ale ne­chtěl to ris­ko­vat.

Došel k oknu a po­dí­val se na svět z osm­nác­tého patra. Viděl od­po­lední slunce, jak pro­niká mezi šedými kvádry, pro­svítá pra­chem a obar­vuje svět do od­stínů žluté a oran­žové. Svět za sklem byl tichý a klidný, k ED jen slabě – jakoby zvuk umí­ráčku – do­lé­halo kví­lení sirén zá­sa­ho­vých vozů. Otočil se na be­ze­jmen­ného, ale ten stál k němu zády a se za­vře­nýma očima na­slou­chal vzdá­le­nému vřeš­tění.

ED sebral svojí zbraň a po­mys­lel si: mrtvi tu ležíme, jak zákony kázaly nám.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz