k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Corporal Cortex #9

12. 12. 2009 (před 9 lety) — k47 (♪)

„Ale jak…“ řekl mo­de­rá­tor a oka­mžitě začal for­mu­lo­vat svojí otázku z jiného konce. „Vaše práce na tolika pro­jek­tech na­jed­nou musí být časově ná­ročná, jak to ovliv­nǔje váš sou­kromý život? O kterém po­cho­pi­telně nemáme žádné in­for­mace i když by je někdo velice rád znal.“

K. se zasmál a krou­til hlavou. „Jaký sou­kromý život? Nic ta­ko­vého ne­e­xis­tuje.“

„Je to pravda?“ zeptal se bles­kově mo­de­rá­tor.

„Je to tak,“ řekl Škrtič, který se první chopil slova. „Po­dí­vejte se na nás: banda neu­ro­tic­kejch cha­o­tic­kejch vy­vrhelů, který nejsou schopný žít klidný kon­formní životy. Neměli jsme se čeho vzdát, neměli jsme co ztra­tit, byli jsme zkra­cho­valý exis­tence, IRL tro­lové, go­o­nové, ně­který na útěku, ně­který roz­ve­dení, jiný v de­pre­sích nebo s bo­ha­tou sbír­kou poruch osob­nosti, ne­moc­ných, bláz­ni­vých. Tahle věc byla pro nás pro všechny po­třeba, byla jediná možná. Když jsme pře­stali po­u­ží­vat svoje sku­tečný jména, nebylo to pro nic za nic. Museli jsme se do toho po­no­řit naplno. Mě si taky možná nikdo nebude pa­ma­to­vat pod mým sku­teč­ným jménem, možná, že nikoho z nás, možná, že K. bude mít na hrobu na­psaný tohle jedno jediný pís­meno a rok 2014.“

„Vzali byste to zpátky?“

„Nikdy,“ od­po­vě­děl re­zo­lutně Škrtič, „nikdy v životě.“

Škr­tiče jsme na­brali den po Švá­bovi, za­kopli jsme o něj v če­kárně psy­chi­atrie. Po­tře­bo­vali jsme něco vy­jed­nat s dok­to­rem K. a tak jsem tam s ním seděl já a P. Shodou náhod právě před K. byl ob­jed­nán Škrtič. Vyšel ven, v ruce mačkal modrý po­si­lo­vací krou­žek a P. se ho v závanu roz­to­milé kon­ver­zační ne­ši­kov­nosti zeptal, co mu je.

„F32.2 a F43.2,“ od­po­vě­děl kryp­ticky. Asi před­po­klá­dal, že ne­bu­deme vědět o co jde.

„Těžká de­pre­sivní fáze bez psy­cho­tic­kých pří­znaků a to druhý je…“ P. se za­mys­lel. „Jasně, to jsou du­ševní po­ru­chy a po­ru­chy cho­vání sou­vi­se­jící se šes­ti­ne­dě­lím. Ale počkat, tady něco ne­hraje….“

„Vole,“ smál se Škrtič. Nikdy poz­ději ne­do­ká­zal říct, proč ho to tak po­ba­vilo, možná dostal další dávku prášků, možná se stalo něco jiného, ale v ten okma­žik se ne­do­ká­zal pře­stat smát. Až na to, že on patřil mezi těch ně­ko­lik ne­šťast­ných je­dinců u kte­rých člověk ne­do­ká­zal poznat jestli se smějou nebo pláčou. P. si to špatně vy­lo­žil a snažil se Škr­ti­čovi, který se pořád smál a vy­chá­zel s če­kárny, omlu­vit.

„Mě je to moc líto, ne­chtěl jsem.“

Ale to už jsme stáli venku a Škrtič řekl: „Co? Proč se omlou­váš, komiku?“

Začali jsme se s ním bavit a do večera kývl na náš návrh a stal se Škr­ti­čem. Bo­hu­žel jsme v ten oka­mžik úplně za­po­mněli na K. a po­da­řilo se nám ho ob­je­vit až o tři dny poz­ději.

Škrtič byl tlus­ťoch, na rovinu: byl obézní, bledý a ve špatné formě. Zrovna toho dne měl čty­ři­cáté na­ro­ze­niny a neměl je s kým osla­vit. Kdysi dávno, když býval ještě fit, byl ženatý s drob­nou Ja­pon­kou, ná­sle­do­val rozvod, jeho psy­chický stav se zhor­šil, ztloustl, jednak kvůli lékům a pak taky proto, že pře­stal vy­chá­zet z domu. Ale v té době začal v ruce ne­u­stále neu­ro­ticky mačkat po­si­lo­vací krou­žek. Bylo to jako tik, pod­vě­domá reakce, kdy ne­u­stále musel něco dělat, musel si s něčím hrát a dnem a nocí mačka tenhle krou­žek. Když si četl, když se díval na te­le­vizi, když jezdil tram­vají, vždycky. Pak se mu na­jed­nou zdál nějaký měkký, tak si koupil tvrdší, za měsíc zase, pak znova a další a další a další.

A pak jsme spolu jeli v au­to­buse: já, on, P. a R. Po­tře­bo­vali jsme na­kou­pit nějaké věci pro na­tá­čení. Au­to­bu­sák s námi jel jak s hnojem, řezal za­táčky, ostře zrych­lo­val a brzdil, ne­dě­lal si s námi moc sta­rosti. Sekl jednu pra­vo­to­či­vou tak ostře, že jsem spadl a na mě při­stál P. Škrtič zůstal stát. Po­ba­veně se na nás díval a říkal: „Ale no tak pánové, musíte se umět držet.“

„Ještě že jedeme už jenom jednu za­stávku,“ řekl P. když vstal. Po­hle­dem pře­létl Škr­ti­čovu tlapu. „Mohl bys prosím tě trochu po­su­nout ruku.“

„Co se děje?“

Škrtič pohnul dlaň a na tyči, za kterou se ces­tu­jící drželi, odkryl úplně pro­máč­klé místo.

„Co to je? Tahle tyč je docela fest, tady do toho někdo musel nejmíň kop­nout.“

„Tohle jsem udělal já. Držel jsem se.“

„Jak.“

„Nor­málně,“ Škrtič zabral, tvrdé plasty za­křu­paly, zde­for­mo­vali se.

„Ne­u­vě­ři­telné.“

On ani v nejmen­ším nebyl ve formě, ale měl ne­u­vě­ři­tel­nou sílu stisku. Určitě by do­ká­zal jednou rukou uškr­tit člo­věka.

„Škrič tu bydlí se mnou.“ říkal Šváb o tři dny poz­ději, když jsme se k němu nakvar­tý­ro­vali – vět­šina lidí z týmu, večer potom, co se na­jed­nou ob­je­vil K.

„K., kde jsi byl?“

„Ne­ptejte se mě, možná jsem někoho zabil. Musím teď pryč z re­pub­liky, musím odjet, za hra­nice, někam daleko. Nej­spíš mimo Evropu, pro­tože tam všude mě můžou hledat. Po­tře­buju změnit identitu. Musím vy­pad­nout.“ Byl za­dý­chaný a v očích se mu zr­cadlil ne­ko­nečný děs.

Nedal si nic vy­mlu­vit, nedal se za­sta­vit, vy­krou­til se ze se­vření, vzal batoh, zmizel a na pár dnů, během kte­rých musel pro­ží­val další ne­vý­slovné hrůzy, jsme o něm nesly­šeli. Nikdy jsme se ne­do­zvě­děli, co se s K. v té době ve sku­teč­nosti dělo, kam se až dostal a co tam dělal. Nikdy sám neřekl ani ne­na­zna­čil a když jsme se ptali, ne­od­po­ví­dal.

Ke Švá­bovi jsme se vydali proto, že auto mého re­ži­séra – ta jeho orvaná Octa­vie – se zase roz­hodlo stáv­ko­vat a nám se ne­chtělo táh­nout přes celé noční město do ate­li­érů. Místo toho jsme za­kot­vili ve Švá­bově prázd­ném pří­stavu.

„Bydlí tu se mnou,“ říkal, když jsme stáli na prahu. „Jeho byt vy­pa­dal v pod­statě stejně. Když se na­stě­ho­val sem, má to pro nás oba jenom výhody. Tou nej­větší je po­lo­viční nájem. Snížit ná­klady, snížit zá­vazky, větší míra svo­body. To je logika celé téhle věci, víc v tom ne­hle­dejte.“

„Jsi šťastný?“ zeptal jsem se ho, když jsme seděli na ma­lič­kém bal­kónku a čuměli na hvězdy, za­tímco ostatní už slo­žili svoje una­vená těla na pod­lahu a usnuli.

„Šťastný? To je dobrá otázka. Za rok mi bude čty­ři­cet, žádná rodina, kromě vás žádní ka­ma­rádi, žádná po­řádná práce, žádné úspory, žádné ne­mo­vi­tosti. Podle mě­ří­tek spo­leč­nosti bych neměl být ani ná­ho­dou šťastný. Ale nic z toho mi nevadí. Přesto…“ vyndal pá­rátko ze zubů, „pocit štěstí cítím, jenom když někoho mlátím. Na­jed­nou jsem sám, jsem v ringu, jsem živý, plný síly a můžu všechno. Jako kdyby mi tělem projel blesk, zá­chvěv nad­šení. To je sku­tečné štěstí, ne nic z toho, co vidíš kolem Adame.“ Dořekl a zase vrazil pá­rátko mezi če­listi.

Šváb býval silný kuřák, ale z ničeho nic pře­stal. Ne­hnaly ho k tomu obavy o vlastí zdraví nebo ne­do­sta­tek peněz, on neměl důvod ani žádnou zá­minku proč pře­stat, ale jed­no­duše to udělal. Ze dne na den pře­stal. Absti­nenční pří­znaky nebyly nic, co by ne­do­ká­zal vy­dr­žet. Ustál už horší děsy, které s ním lom­co­valy celé hodiny, když na něj padl stít tem­ného ší­len­ství, zůstal stát na nohách, na­de­chl se a šel. Třásl se, srdce mu zbě­sile bušilo, svíral se mu ža­lu­dek a mozek se mu snažil svými ira­ci­o­nál­ními kou­řo­vými sig­nály na­zna­čit, že tady není bez­pečno. Vy­dr­žel. Stejně tak vy­dr­žel i ne­kou­řit. Z té doby si odnesl jenom zvyk ne­u­stále mít v zubech pá­rátko a mi­mo­volně si s ním hrát. Od­na­u­čení kuřáci to tak mívají, zů­stává v nich te mo­to­rický zvyk a z pá­rátka se stane ima­gi­nární a ne­škodná ci­ga­reta.

„Jdu spát, vždycky se pro­bou­zím strašně brzo a když neusnu teď, čekají mě…“ po­dí­val se na ho­dinky, „na­nej­výš tak tři hodiny od­po­činku.“

Zůstal jsem tam sedět a díval jsem se do tmy a sle­do­val mi­ho­tavá světla vzdá­lené noční Me­t­ro­po­lis. Všechno to bylo za­tra­ceně zvláštní. Před rokem jsem byl jenom další zmetek vzdě­lá­va­cího sys­tému, vy­ho­dili mě ze školy, Alma Mater se roz­hodla od­vrh­nout jed­noho ze svých synů. Nebylo možno dál stu­do­vat, ne­do­vedl jsem to. Ne, že by škola byla příliš ná­ročná – měl jsem pocit, že kdy­bych do­o­pravdy chtěl, snažil se a využil všechny svoje schop­nosti naplno, do­kon­čil bych tří­leté stu­dium za jeden, ma­xi­málně dva se­mestry. Ale ono to nešlo. Neměl jsem ne­do­sta­tek času, ne­pra­co­val jsem, neměl jsem tisíce jiných zájmů, ne­proflá­mo­val jsem celé noci, ne­pro­padl jsem WoWku ani CSku. Ale stejně to nešlo. Tak v čem byl pro­blém? Vždycky jsem byl na­dějný stu­dent, první stupeň školy jsem ani ne­za­re­gis­tro­val, druhý jsem se skoro neučil a přesto jsem měl průměr známek 1.07, na střední mi všechno začalo být jedno, byl jsem zkur­ve­nej ex­ce­lentní případ, nová naděje, cokoli si račte přát, i když jsem se nadále neučil, ale přesto mi to všechno lezlo do hlavy samo a měl jsem vý­borné vý­sledky bez námahy. Na střední od­padly nudné před­měty, které se musely na­bi­flo­vat a jejich místo za­u­jaly před­měty, které sta­čilo po­cho­pit, pro­nik­nout do jejich logiky, do struk­tury vědy, naučit se ně­ko­lik vše­o­becně plat­ných pra­vi­del a na jejich zá­kla­dech stavět, od­vo­zo­vat, pře­mýš­let. Ma­te­ma­tika, fyzika, deskrip­tivní ge­o­me­t­rie, pro­gra­mo­vání. Ale ne­zá­le­želo mi na tom. Bylo mi jedno jaký budu mít pro­spěch, bylo mi to úplně jedno, ale přesto jsem od­ma­tu­ro­val s prů­mě­rem 1.0 a prů­běžně se to neslo ve velice po­dob­ném duchu. A to jsem si ani nepsal taháky, ne­pod­vá­děl jsem. Ne že bych s tím měl nějaký mo­rální pro­blém, ale ne­chtěl jsem se s tím za­tě­žo­vat, stejně to bylo zby­tečné, všechno do­padlo stejně. Bylo mi to jedno. Všechno přišlo samo, za­darmo. V té době jsem rozjel kšeft, kdy jsem ostat­ním kres­lil vý­kresy do deskrip­tivní ge­o­me­t­rie za prachy. Pár stovek to dalo, někdy až dva tisíce. Tohle mě bavilo, vy­je­bat s ostat­ními, se tím, co by se dalo kli­šo­vitě nazvat sys­té­mem, se všemi, hac­ko­vat těch ně­ko­lik mi­zer­ných pra­vi­del a vy­mýš­let jak to udělat, aby jed­not­livé vý­kresy vy­pa­daly do­sta­tečně od­lišně, aby nebylo na první pohled vidět, že mají jed­noho tvůrce. Nebyla to špatná doba. Tehdy jsem ještě nějak pod­vě­domě tušil, že žiju. Už tehdy jsem psal, re­spek­tive jsem za­čí­nal. K ak­tivní tvorbě li­te­ra­tury jsem se dostal úplnou ná­ho­dou, ale na­jed­nou se něco změ­nilo. Něco jsem po­cho­pil. Na­jed­nou jsem mohl něco vy­tvo­řit, něco udělat, něco vy­ro­bit. Běžná tech­nika byla už příliš slo­žitá pro běžné smr­tel­níky, ma­nu­ální hobby mě nikdy ne­lá­kalo. Tenhle starej svět se už nedal moc změnit, nebylo možný v něm pra­co­vat a něco vy­tvo­řit, když mám pořád nad hlavou visel Da­moklův meč jeho re­za­vých pra­vi­del. Na druhou stranu v té době se in­ter­net stával velkou věcí, která byla všude do­stupná a každý ji mohl mít. Masová ko­mu­ni­kační síť, pojivo tkáně našeho sto­letí. Vy­tvo­řit něco vir­tu­ál­ního a na­ho­dit to online bylo ne­u­vě­ři­telně jed­no­du­chý, nahrál jsem soubor na ftp a na­jed­nou ho mohl vidět celý svět. Tohle nebyla cen­t­ra­li­zo­vaná me­di­ální kor­po­race, tohle nebyli noviny ani te­le­vize. Tady pla­tilo, že každý mohl. Každý mohl udělat cokoli chtěl, ba­ri­éry ne­e­xis­to­valy. Všechno mi došlo až zpětně, když jsem měl nad­hled ně­ko­lika let, když jsem do­ká­zal po­rov­nat stavy „teď“ a „před tím“. Sa­mo­zřejmě ne­od­dis­ku­to­va­tel­ným faktem bylo to, že já a celá ge­ne­race mých vrs­tev­níků vy­růs­tala s po­čí­tači. Do­slova všichni mladí měli po­čí­tač, všichni ho po­u­ží­vali, hráli na něm, brouz­dali na in­ter­netu. My a po­čí­tače bylo sa­mo­zřejmé spo­jení, ne­po­cho­pi­telné pro naše rodiče. Tech­no­lo­gická sy­ner­gie. A pak, když začala být levně do­stupná rychlá a velice málo ome­zená při­po­jení, zmizel rozdíl mezi stavem online a of­fline. In­ter­net vždycky byl – per­si­tentní kom­po­nenta exis­tence, stejně všu­dypří­tomná jako vzduch nebo in­di­kace času. To byla naše kon­ku­renční výhoda před před­chá­ze­jící ge­ne­rací, která au­to­ma­ticky ne­mu­sela vnímat novou tech­no­lo­gii po­zi­tivně. My jsme se s po­čí­ta­čem na­ro­dili a po­u­ží­vali jsme ho odmala. Ale na druhou stranu mi bylo jasné, že jednou přijde tech­no­lo­gie, kterou i mi ne­za­ži­jeme od po­čátku, která už půjde mimo nás, ne­bu­deme jí ro­zu­mět, ne­bu­deme ji stíhat a budeme ji od­mí­tat a ne­ná­vi­dět. A to se stane a přijde to dost možná ještě dříve než v pří­padě před­chozí ge­ne­race. Tempo vývoje se ne­u­stále zrych­luje a nám možná tenhle divoký vlak ujede za­tra­ceně brzo.

Ovládla mě ne­ko­nečná a skoro až ne­smy­slná touha tvořit. Měl jsem ná­stroj, po­ho­dlný a omni­pre­zentní. Nad­šení se vezlo na jeho vlnách. Začal jsem psát jako za­tra­cený de­vi­ant, jako ne­stu­do­vaný, špatný spi­so­va­tel, ne­vzdě­laný. Ne­vě­děl jsem jak „správně“ psát, jak správně bu­do­vat děj, zá­pletku, gra­daci, pointu nebo cokoli jiného. Nikdo mi to neřekl, nikdo mi to nikdy ne­vy­svět­lil. Nikdo mě nikdy ne­při­vedl na pravou víru. Ale nikdy mi to ne­va­dilo. Měl jsem prsty na klá­ves­nici a víc jsem ne­po­tře­bo­val. Nikdy jsem se ne­sna­žil vzdě­lá­vat v tomto oboru, nikdy jsem se ne­sna­žil pro­sa­dit, jenom ta sa­motná myš­lenka se mi zdála zvrá­cená a snad i ne­bez­pečná. To se přece nikdy nemůže stát. O šest sedm let poz­ději mi ten blázen vydal mojí knihu a roz­to­čilo se tenhle gro­teskní ko­lo­toč. Ší­len­ství. Ani v nej­hor­ších noč­ních můrách jsem si ne­do­ká­zal před­sta­vit, že dneska vůbec někdo může mít o knihy takový zájem. Přišlo mi to svým způ­so­bem ne­mocné. Vy­rostl jsem v pro­středí svě­tové sítě a tam bylo všechno za­darmo. Ať už le­gálně nebo ne­le­gálně. Kdo by si pro­boha chtěl ku­po­vat knihy, když má všechny in­for­mace světa k dis­po­zici na jedno klik­nutí? Kdo by je chtěl tisk­nout, kdo by jim chtěl dělat re­klamu, kdo by je chtěl pro­pa­go­vat, kdo by o nich chtěl pro­boha psát? A na­jed­nou jsem byl v tomhle ka­lei­do­sko­pic­kém bubnu ždí­mačky a můj vy­da­va­tel mě tahal po růz­ných akcích ze kte­rých si pa­ma­tuji stěží po­lo­vinu, ma­xi­málně na po­lo­vině z té po­lo­viny jsem byl aspoň trochu vzhůru. „Co tady sakra chcete? Jděte do prdele a nechte mě spát. Copak nemáte svoje životy, že musíte pře­žvy­ko­vat ten můj, vy zkur­vený pi­ja­vice.“

„Ale my jsme přišli na panel o vaší knížce.“

„Aha, jasně, to dává smysl.“ Na­rov­nal jsem se a uvě­do­mil jsem si, že přede mnou po­se­dává asi osm­de­sát lidí růz­ného věku, po­hlaví a vzdě­lání. Můj vy­da­va­tel se mě pořád snažil pře­svěd­čit, že jsem do­ká­zal při­táh­nout široké spek­trum čte­nářů, těch, které by nikdy neměly o něco po­dob­ného zájem. Nikdy jsem mu ne­vě­řil, po­de­zří­val jsem ho, že si ze mě dělá srandu. „A co mám dělat teď?“ hla­sitě jsem za­šep­tal nej­bliž­šímu chla­pí­kovi, který vy­pa­dal, že má něco do činění s or­ga­ni­zací, nebo se v nej­hor­ším pří­padě zná s bra­tran­cem dok­tora po­řa­da­tele téhle akce. „Kde to vůbec jsem? Jak jsem se sem sakra dostal?“ řekl jsem tomu chla­pí­kovi a pak jsem se otočil na to stádo lidí a vy­pa­dali celkem nad­šeně. Do­zvě­děl jsem se, že jsem na ně­ja­kém kniž­ním ve­letrhu ve městě XYZ a právě v ten oka­mžik se mě měli na něco ptát a já jim měl od­po­ví­dat a říkat nějaké vtipné his­torky a za­jí­mavé po­známky. Tohle že chtěli vědět? Kvůli to­muhle přišli? Dob­ro­volně? Jak jsem s tím mohl jenom sou­hla­sit? Celá tahle věc mi pře­rostla přes hlavu. Nikdy jsem ne­chtěl, aby to takhle skon­čilo. Psal jsem jako ší­le­nec a jako ší­le­nec jsem měl skon­čit v kleci, ve svě­rací ka­za­jce a na před­ních příč­kách se­znamu cílů pro lovce lidí.

Oni na něco čekali, něco jsem musel udělat.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz