k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Corporal Cortex #8

12. 12. 2009 — k47 (♪)

Jestliže se dalo něco o Švá­bovi říct, tak hlavně to, že jeho názory byli silně ne­kon­zis­tentní. Klidně na­dá­val na to, co vždycky mi­lo­val a hájil své ne­přá­tele proti jiným. Dělal to jenom proto, že mu to přišlo jako velice špatný nápad. Ne­dě­lal si s tím sta­rosti. Z toho důvodu nikdy neměl žádný vážný vztah, skoro žádné přá­tele a uvě­do­mo­val si, že ho dřív nebo poz­ději někdo velice na­štvaný za­střelí. Ani s tím si moc ne­dě­lal sta­rosti. Jediné na čem mu zá­le­želo, bylo mlá­cení lidí. Mi­lo­val to. Mi­lo­val i bolest, přímo zářil, když se rval, když byl v ringu, když ne­lo­gicky ris­ko­val. Podle mě musel mimo jiné trpět silnou agre­sivní a hra­niční po­ru­chou osob­nosti – v ma­nu­álu MKN-10 ozna­čo­vané jako F60.3, které pře­rostla do ob­lud­ných roz­měrů a už se ztrá­celo spo­jení s jejím pů­vo­dem v raném dět­ství. On tento chaos a napětí a adre­na­lin po­tře­bo­val k životu, jenom tehdy si při­pa­dal naživu, byl zase plný ener­gie. Byl šťastný. Z toho důvodu také bo­xo­val. Nebyl to box, ale nějaký druh or­ga­ni­zo­vané rvačky, kde bylo jenom velice málo ome­zení a dva bo­jov­níci se řezali hlava ne­hlava. Šváb nikdy nebyl fa­vo­ri­tem na to byl příliš zbrklý, ne­tak­ti­zo­val, on ze srdce toužil toho dru­hého chlapa zmlá­tit do krve a byla to děsivá po­dí­vaná, když se mu jeho ko­lo­toč po­da­řilo rozjet. Ale má­lo­kdy v tom viděl něco osob­ního. „Byl to jenom zkur­ve­nej ne­smy­sl­nej sport pro po­ba­vení lidí a já a ten druhej chlap jsme se prostě v jeden čas vy­skytli na místě, kde do sebe máme mlátit a když to za to stojí, pak stojí za to to dělat po­řádně.“ Někdy se s chla­pem, kte­rému zlomil nohu klidně zašel napít. Velice ne­kon­zis­tentní goon.

K. o tvrdil, že pokud na trh ne­při­jdou účin­nější léky, nemůže přežít víc jak pět let, Šváb ří­ká­val, že více jak deset si nedává, R. ne­do­ká­zala cítit bolest, takže kdyby se ji něco stalo, ničeho si ne­všimne a v klidu vy­kr­vácí, můj re­ži­sér za­pla­til vět­šinu peněz za práv­níky, od­škod­nění a svého de­tek­tiva. Byly jsme se­branka exis­tencí bez naděje, neu­ro­tické la­bo­ra­torní myši v ne­ko­neč­ném blu­dišti. Bez­na­dějné pří­pady. Ale jak nám po­tvr­dil Ursus, de­tek­tiv, otec i J.R. Pope, když pra­co­vali s námi, na­jed­nou omládli. Byli jsme divné usku­pení, nejmlad­šímu bylo 17, mladé gardě kolem 25 let a stará po­lo­vina byla o deset až dvacet let starší. Dis­tri­buční funkce věku nebyla ply­nulá, věk se mezi nás ne­roz­klá­dal rov­no­měrně, kolem 30. – 35. roku byla pro­past, která od­dě­lo­vala staré od mla­dých, aspoň ori­en­tačně, mezi námi. Ale naši „staří“ ne­herci s námi omládli. Po­čí­tal jsem, že z jejich strany po­cí­tím ně­ja­kou re­zer­vo­va­nost, přece jenom jsou starší, zod­po­věd­nější, nemají čas, sílu, vůli nebo chuť blb­nout před ka­me­rou a trpět jako blázni. To jsem si myslel a přesně to nebyla pravda. Ursus, ten straš­livě silný chla­pík, roz­ve­dený a s jedním dí­tě­tem ztra­ce­ným v soud­ním pro­cesu, vy­slo­vil myš­lenku, že jsme si ne­pře­stali hrát, pro­tože jsme vy­rostli, ale vy­rostli jsme proto, že jsme si pře­stali hrát. Normy spo­leč­nosti, které dik­to­valy, jak by se měl člověk chovat, jak by se měl ob­lé­kat, jak by měl mluvit, co by měl dělat, jak to dělat, jak se bavit, o čem snít a o co usi­lo­vat, aby nebyl spon­tánně dis­kri­mi­no­ván a ná­sledně vy­lou­čen z jádra lid­ského so­ci­ál­ního kotle, je – všechny „staré“ ne­herce z našeho týmu – tís­nily, su­žo­valy, spou­tá­valy. A když se jim během let ne­dob­ro­volně pod­vo­lili, ne­mohli létat, ani běhat, mohli se po­hy­bo­vat jenom malými krůčky, které do­vo­lil řetěz na nohách. Ne­mohli ani dýchat ani křičet. Svo­boda, ta pra­pů­vodní bes­ti­ální svo­boda, zmi­zela. „Ale pak,“ říkal Ursus, „do našich sklí­če­ných životů od osmi do pěti, přišlo ně­ko­lik bláznů, kteří ne­vě­děli, jak se musí žít a zkrátka nám uká­zali, že to ještě jde, že je to možné.“

Z Ursuse jsem měl radost. Nevím jak to ten člověk dělal, ale v každé chvíli z něj vy­za­řo­valo nad­šení a zá­ro­veň veliká sta­rost. Ursus byl naší oporou a ve chví­lích když nad­šení cha­o­tic­kých je­dinců, jako byl K. nebo můj re­ži­sér, po­le­vo­valo, nás přiměl se do toho zase pustit. Jako kdyby pře­nesl náboj do vybité ba­te­rie. Ožili jsme. On byl naší ochra­nou, ar­che­ty­pem špat­ného otce, vy­va­žo­val náš tým. To už jenom z toho důvodu, že sám vážil asi tolik jako zbytek týmu.

Ursus nebyl nijak nad­měrně vysoký, měřil při­bližně metr osm­de­sát pět, ale přesto to byl ohromný člověk. Neřekl bych o něm, že byl tlustý, on byl pravý prehis­to­rický silák, člověk-medvěd, Atlas, Her­ku­les, Thor – bůh blesku. Další roz­mě­rově velký člověk v našem týmu byl Škrtič, kte­rého jsme ob­je­vili krátce po Švá­bovi.

Den na to, co jsem viděl Švába, jak umlá­til šest špi­na­vých obrů, jsem s mým re­ži­sé­rem a P. jel au­to­bu­sem k němu domů, vy­zved­nout nějaké věci. Auto mého re­ži­séra – ta orvaná Octa­vie – zase umřela a ne­po­da­řilo se nám sehnat nikoho jiného s po­jízd­ným autem. Náš vozový park byl velice roz­ptý­lený a na jeho funkč­nost se nedalo spo­leh­nout. Na za­stávce jsme po­stá­vali skoro čtvrt hodiny a vy­dr­želi jsme se bavit jenom o tom, že máme hlad a co bysme si dali, kdyby někdo z nás měl u sebe nějaké peníze. S penězi to bylo po­dobně jako s vo­zo­vým parkem a film měl jed­no­znač­nou před­nost.

Au­to­bus přijel, za­sta­vil, na­sklá­dali jsme se dovnitř, Šváb na­stou­pil jako po­slední. Počkal až se roz­jede, pak začal kašlat jako tu­be­rák, jako kdyby se dusil, od­plivl si do ka­pes­níku a když nabral dech, řekl: „Vážení přá­telé, prosím vás o po­zor­nost. Řeknu to stručně: byla mi di­a­gnos­ti­ko­vána pra­sečí chřipka. Užijte si jí.“ Naser všechny, nikoho ne­li­tuj – byl to goon, tvrdé jádro sekty ne­ná­vist­ných bestií. Nikdy ne­vá­hal stří­let do vlast­ních řad.

O dvě za­stávky dál ho dav roz­zu­ře­ných lidí vy­ho­dil z au­to­busu. Dopadl na asfalt a smál se jako blázen. Po tvá­řích mu tekly slzy smíchu, válel se v prachu a nemohl pře­stat. „Viděli jste ty jejich ksichty vy­ce­po­vaný me­di­ální pa­ni­kou? Viděli jste tu čirou ne­ná­vist. Ty lidi by mě zabili, stáhli z kůže, roz­čtvr­tili, vařili ve slané vodě, na­se­kali na kousky a ty pak obě­to­vali supům ve snaze udob­řit si boha jménem H1N1.“ Pak ko­nečně vstal a ukázal kam máme jít. Na­štěstí to nebylo daleko. „Tady vidíte, že my se chceme něčeho bát, pod­vě­domě cítíme, že bysme měli být něčím ohro­žení, ale nic ta­ko­vého tu není a proto s díky při­jmeme ptačí chřipku, pra­sečí chřipku, te­ro­risty, dětský porno, černou díru v LHC. Chceme mít něco, u čeho můžeme pa­ni­ka­řit aniž by se nám lidi smáli nebo se na nás blbě dívali. Všechno je to zby­tečná panika. Během špa­něl­ský chřipky vy­mřelo jedno až pět pro­cent svě­tový po­pu­lace. Tragé­die, co? Ale když se na to po­dí­váte z druhý strany, pře­žilo de­va­de­sát pět a až de­va­de­sát devět pro­cent lidí. To je krása. Vět­šina z nás pře­žila a táh­neme to dál. Přijde pra­sečí chřipka, lidi budou umírat, bude to tragé­die, ale stejně to pře­ži­jeme a život půjde dál.“ Měl svým způ­so­bem pravdu. Na druhou stranu Šváb byl na­prosto lhos­tejný k cizímu utr­pení. „Lidi umí­rají, ale nikoho to ne­za­jímá,“ občas ří­ká­val. Na­prostá ne­teč­nost, lhos­tej­nost, od­ci­ze­nost. Obecně mu ne­zá­le­želo na lidech, ale na pravdě. Pravdu, sku­teč­nost, re­a­litu, fakta, po­va­žo­val za zá­sadní a ne­sná­šel její pře­kru­co­vání, za­ml­čo­vání nebo zjem­ňo­vání. Ne­sou­hla­sil s po­li­ticky ko­rekt­ním, je­nm­ným ja­zy­kem, který nám má nalhat, že si­tu­ace není tak vážná, že změnou a zmír­ně­ním výrazů se zmírní a sama sku­teč­nost. Říkal věci takové jaké jsou. Ne­ří­kal o někom, že je pl­noštíhlý, ale že je to obézní tlusté prase. Ne­tvr­dil o lidech, že mají po­ru­chu učení, disle­xii, dis­gra­fii nebo de­fi­cit schop­ností, říkal, že jsou tupí a pitomí idoti, ne­ří­kal že jsou lidé hen­di­ke­po­vaní, nebo že mají tě­lesné, men­tální a sen­zo­rické zdra­votní po­sti­žení, říkal, že jsou to kri­plové, ne­mlu­vil, že lidé mají svoje roky, že jsou to se­ni­oři, říkal, že jsou staří. Nikdy se ne­sna­žil bo­les­ti­vou pravdu za­ba­lit do utě­šu­jí­cích slov. „Nikdy ne­po­le­vo­vat, ani tváří v tvář Ar­maged­donu.“ Ostat­ním mohl přijít zby­tečně krutý. On byl na­prosto upřímný ve světe jehož stan­dardy se po­su­nuly a krutá upřím­nost se bere jako urážka. Stejně tak ne­sná­šel kos­me­tiku, pro­cesy omla­zo­vání, plas­tické ope­race a skrý­vání se před stár­nu­tím. „Plas­tický ope­race? Bojíte se smrti? Tak si sakra kupte zbraň a za­ba­ri­ká­dujte se ve svým baráku a vy­hoďte všechny zr­ca­dla. Celý tohle ší­len­ství je ne­smy­slný. Nic se tím ne­změní, jenom si nalhá­váme, že na tom nejsme tak zle. Jsme tam ještě hůř. Celý normy spo­leč­nosti jsou tak gro­teskně po­krou­cený, není do­vo­lený bejt starej, nebejt úžasně úspěš­nej, nesmát se, bejt na­sra­nej, nebejt pra­cha­tej. Tohle je tvář naší zá­padní spo­leč­nosti, pod ně­ko­lika mas­kami se skrývá sama před sebou. Zvrá­cený, od­porný. Lidi jsou hmyz a ulice to­ho­hle města jsou jenom stoky. V týhle ko­lek­tivní ha­lu­ci­naci jsou dva světy: ten ofi­ci­ální, u nějž se tvá­říme, že v něm žijeme a smě­jeme se a ten sku­tečný ne­o­fi­ci­ální v němž žijeme, ten kde je prach a špína a utr­pení a všechno není tak krásně na­b­lej­skaný a za který se sty­díme a ne­chceme ho nikomu ukázat a o kterém lžeme. A všichni tuhle hru hrají a tváří se, že o ní nevědí, tváří se, že to není pravda a po­pí­rají ten spodní špi­na­vej svět. Ofi­ci­álně není do­vo­lený žít tam dole, žít do­o­pravdy, musíme se tvářit šťastně a spo­ko­jeně, že jsme v tom horním světě s pro­slu­ně­ným obý­vá­kem a per­fektně bílými zuby. Hnus. So­ci­ální nemoc. Ne­lé­či­telná, smr­telná.“

Vešli jsme do Švá­bova bytu a tam nebylo vůbec nic. Prázdné bílé stěny, žádné skříně, žádný ná­by­tek, jenom v jednom koutě byla na zemi po­ho­zená deka a batoh a pár krámů.

„Moje exi­lový krá­lov­ství, ví­tejte,“ řekl Šváb a začal se hrabat v tom batohu.

Ta prázd­nota byla omra­ču­jící. Jeden úplně prázdný pokoj a za ním další, kde Šváb měl věci do kte­rých mlátil. Ze stropu mu tam visel pár pytlů, oby­čej­ných hrubých pytlů na­pl­ně­ných nej­spíš hlínou nebo obilím, na ně­ko­lika mís­tech za­le­pe­ných. A to bylo všechno, žil do­o­pravdy jako šváb, žádný ži­votní stan­dard. Měl jenom to, aby přežil a to přesně chtěl.

Poz­ději toho dne jsme ob­je­vili Škr­tiče, který se ke Švá­bovi za ně­ko­lik dní na­stě­ho­val.

„Sna­žíme se zfil­mo­vat možnou bu­doucí cestu lid­stva,“ řekl můj re­ži­sér a ta slova mě vy­trhla z úvah a vnitř­ního ba­lan­co­vání, abych zjis­til, že pořád sedím v tom samém studiu. Ale něco se změ­nilo, lidé seděli jinak, mo­de­rá­tor měl nahoře re­ze­pnu­tou košili, P. mu seděl na stole a při­ky­vo­val do rytmu slov mého re­ži­séra a do­pl­ňo­val ho o ne­ná­padné drob­nosti, které na první pohled ne­mu­sely sou­vi­set s tím, co můj re­ži­sér vy­prá­věl, ale ve sku­teč­nosti to byl náhled do hlu­boce pro­ple­tého dě­jo­vého mo­no­bloku. Co se tady stalo? Co jsem pro­pásl? „Ve sku­teč­nosti jde o ně­ko­lik pa­ra­lel­ních cest, které nejsou nijak ohra­ni­čeny a jejich okraje splý­vají, v prů­běhu filmu se budou ještě více dělit v oka­mži­cích klí­čo­vých roz­hod­nutí a zase se mohou slu­čo­vat, když se na­sta­vení jejich re­a­lity bude po­do­bat. A ne­pů­jde o do­ku­ment. Bude to re­gu­lérní hutný příběh ně­ko­lika osob, který se bude táh­nout napříč pa­de­sáti až sto lety bu­douc­nosti. Chceme od­had­nout a před­po­vě­dět ně­ko­lik va­ri­ant vývoje lid­stva. Jaké tech­no­lo­gie se objeví, jak se změní hod­noty člo­věka, mo­rálka, jak ji ovlivní roz­ví­je­jící se tech­no­lo­gie, jak lid­stvo může změnit de­tekce ra­di­o­vého sig­nálu ze vzdá­lené hvězdy, jak se změní ná­bo­žen­ství, pří­stup k naší je­di­neč­nosti, když zjis­tíme, že tady nejsme sami, že je nás víc, že někde ve vesmíru je jiná Země, ale je pro nás ne­do­sa­ži­telná, je tak daleko, že samo světlo letělo dvacet tisíc svě­tel­ných let, aby se do­stalo k nám a v době, kdy jsme za­chy­tili jejich signál, prav­dě­po­dobně už dávno ne­e­xis­tuje. Je tu spousta otázek, které chceme na­kous­nout, kte­rých se chceme do­tknout. Tech­no­lo­gie a in­for­mace na­pří­klad, sle­do­vání, mám na mysli kom­pletní do­ko­nalé sle­do­vání veš­keré ak­ti­vity kaž­dého člo­věka na zemi jak vir­tu­álně tak fy­zicky, dvacet čtyři hodin denně. V jeden oka­mžik to bude pro­ve­di­telné, jak se k tomu po­sta­vit, bude to za­mít­nuto a za­ká­záno, nebo to projde a sami sebe svojí lax­ností uvrh­neme do bledě mod­rého vězení? Ně­ko­lik dě­jo­vých linek bude apo­ka­lyp­tic­kých, budou to konce světa, které jsou vě­decky reálné a čeká se, že někdy při­jdou, sin­gu­la­rita, šedá hmota, výbuch su­per­novy, která uvolní masivní záblesk gama záření, který sfoukne naší ozo­no­vou vrstvu a vše­chen vyšší život na Zemi bude po­sléze usma­žen, ale do toho všeho se or­ga­nicky mísí ty linky, které ne­smě­řují k apo­ka­ly­pse. A na ně­kte­rých z těch mnoha konců světa je nej­skvě­lejší to, že s nimi nejsme schopni nic udělat. Na­prosto vůbec nic. Budeme sedět doma v naší Pla­netě Vězení a když budeme mít štěstí a zjis­tíme to v před­stihu tak i možná čekat.“ Mo­de­rá­tor něco řekl. „Mys­líme si, že jsme páni tvor­stva, nej­vy­spě­lejší or­ga­nis­mus, ale to leda hovno.“ Mo­de­rá­tor něco na­mí­tal. „Nejsme nic. Všimli jste si té ob­rov­ské žluté věci na obloze při­bližně tímhle směrem, kolem které obí­háme? Ta si může udělat cokoli a my to nejsme schopni jak­koli ovliv­nit. Naše ci­vi­li­zace může za­nik­nout do­slova lusk­nu­tím prstů a my jenom po­korně vy­chcí­páme. Pro­boha, vždyť mi ani nejsme ci­vi­li­zace prv­ního typu. To je po­třeba si uvě­do­mit a ne se od­vo­lá­vat na boha. To všechno chceme za­chy­tit.“

„Pře­staňme mluvit o Bohu, ale vy­prá­vějte o vašem novém pro­jektu, na mě to působí jako ne­u­vě­ři­telný epický kolos,“ řekl mo­de­rá­tora a mě bylo jasné, že mu došlo, že tuhle debatu nemůže vyhrát a proto změnil téma.

„Kolos je slabé slovo,“ řekl P. na stole mo­de­rá­tora. „Je to ne­u­vě­ři­telné ší­len­ství. Ani nevím, jak tohle mohlo Adama na­pad­nout a proč jsme ho v tom pod­po­ro­vali.“

Můj re­ži­sér ani ostatní se raději ne­zmi­ňo­vali o mnoha po­drob­nos­tech, ve kte­rých už teď máme jasno. Jedna dějová linka bude snímat hlav­ního hrdinu, jak trpí ne­vy­lé­či­tel­nou nemocí a v prů­běhu let jsou mu po­stupně vy­mě­ňo­vány orgány za umělé, tak jak jde pokrok a jak jsou nové ná­hrady vy­na­lé­zány. Po­stupně pře­stává být člo­vě­kem a poměr jeho lid­ství, jeho dáv­ného dě­dic­tví se změn­šuje. On sám to vnímá jako určité vy­svo­bo­zení z ne­sne­si­tel­ných okovů, ale na druhou stranu ztrácí sám sebe. Hra­nice lid­ství, hra­nice života a ne­vy­hnu­tel­nost jeho vzniku bych chtěl také pro­zkou­mat, jít až do bo­les­ti­vých ex­trémů. „Nikdy ne­po­le­vo­vat, ani tváří v tvář zkáze,“ řekl Šváb. „Tenhle za­tra­ce­nej příběh je nej­dů­le­ži­těj­ším sdě­le­ním naší ge­ne­race. S tím můžete ne­sou­hla­sit, ale kdy­byste znali plány, kdy­byste věděli, co se nám rodí pod rukama, museli byste sou­hla­sit. Je to na­prosto klí­čová věc, fi­nální revize sku­teč­nosti podle po­sled­ních po­znatků. Pravda bolí a tenhle film bude bo­lesti plnej až po okraj. Nikdo jinej neměl koule, aby to řekl. Nikdo neměl ža­lu­dek, aby řekl pravdu. Ab­so­lutní a krys­ta­lic­kou. Ne­mů­žeme po­le­vit.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz