k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Corporal Cortex #7

12. 12. 2009 — k47 (♪)

Ne­pa­t­řili jsme tam. Vy­vrhe­lové v sa­me­tové kóji po­ko­vané zlatem. Nikdo z nás se spe­ci­álně ne­chys­tal, nikdo z nás se ne­pře­vlékl, nebo ne­u­če­sal. Přišli jsme v tom, v čem jsme běžně pra­co­vali a ně­kteří v tom v čem se pro­bu­dili na pod­laze. Já jsem se už aspoň týden ne­ho­lil, málo jsem spal a pohled na mě musel být zou­falý. Mod­řiny na tváři, zá­pěstí ob­vá­zaná obvazy, ně­které prsty ob­to­čené špi­na­vými ná­plastmi, hrubé ro­zedrané ruce, po­tr­hané a špi­navé ob­le­čení, na krku šátek a boty, které taky pa­ma­to­vali lepší časy. Můj re­ži­sér, R., CS. K. vy­pa­dali velice po­dobně: zmlá­cení, ne­vy­spalí, una­vení. A tahle chátra je Nová A Za­ru­čená Naděje Třetí Vlny Ki­ne­ma­to­gra­fie nebo jak ab­surdně nás po­jme­no­vá­vali? Zato P. a MM. byli jako ze ška­tulky. Tedy aspoň oproti ostat­ním zářili. Na­vos­ko­vané bílé úsměvy, které jsme na zá­zna­mech ještě di­gi­tálně bělili, iko­nické ma­ga­zí­nové ob­li­čeje, úzké košile s vy­hr­nu­tými rukávy, nějaké ty ná­ramky kolem zá­pěstí, sem tam masivní oce­lový prsten, de­li­kátní ruce s te­to­vá­ním. Možná, že šlo jenom o tohle; možná jsem jenom snil o ide­ál­ních tělech mla­dých mužů upro­střed bez­mez­ného chaosu svět, kteří v sobě mají něco pra­vého, ryzího, čirého, sku­teč­ného. Čím víc jsem o věcech pře­mýš­lel, tím méně jsem si byl jistý.

Šum myš­le­nek ustal a  já slyšel mo­de­rá­to­rův hlas, ostrý a zvo­nivý: „A o čem to vlastně je? Jaké je po­slání filmu? Vím, že diváci si ho různě in­ter­pre­tují, ale kde leží pravda?“

„Nevím,“ od­po­vě­děl jsem. „Čím víc o téhle otázce pře­mýš­lím, tím se zdá ne­pod­stat­nější. Je to jako kdyby jste se ze­ptali: 'Kde je střed vesmíru?̈́' Někde asi je, ale k čemu je nám to dobré? To vůbec není dů­le­žité.“

„Máte nějaké plány do bu­doucna?“

„Sa­mo­zřejmě.“ chopil se slova můj re­ži­sér a všichni ostatní mu ská­kali do řeči. „Vždycky máme spoustu nápadů a plánů. Teď jsme za městem kou­pili jednu starou halu, kde vy­rá­bíme ob­le­čení bu­douc­nosti, které v sobě kom­bi­nuje tra­diční funkč­nost a tech­niku. Každý sci-fi snímek vy­rá­běl lži, tvůrci si ne­chali po­sta­vit kulisy jak by podle nich měla vy­pa­dat bu­douc­nost, ale nikdy to ne­fun­go­valo. Byly to jenom iluze. My chceme bu­douc­nost zhmot­nit. Vy­tvo­řit funkční re­a­litu, Po­su­nout sou­čas­nost do bu­douc­nosti a teprve v této rodící se proto-re­a­litě na­to­čit film. Ale možná, že žádný další ne­vznikne, možná budeme stavět stroje a gad­gety o kte­rých Adam snil a které v hlavě pro­mys­lel do po­sled­ních drob­ností.“

„Jak to tak po­slou­chám, tak mi při­padá, že na­tá­čení o na­tá­čení vůbec nejde, že je to jenom vaše ve­d­lejší čin­nost.“

„Sa­mo­zřejmě. Nikdo z nás není po­vo­lá­ním umělec, všichni jsme tech­nici a proto tíh­neme při­ro­zeně tímto směrem. Ten za­tra­cený film jenom uvol­nil zá­brany tvo­ři­vosti, ukázal, že je to možné. Ale budeme po­tře­bo­vat víc lidí a víc peněz. Ne­dávno jsme na­pří­klad vy­ro­bili pro­to­typ per­ma­nent­ních slu­chá­tek, které po­krý­vají uši a dolní čelist kvůli re­zo­nanci v če­listí kosti. Adam je už ně­ja­kou chvíli na po­řad­níku a za týden jde na ope­raci, kdy si za každé ucho nechá do lebky na­vr­tat tři díry, do nich za­sa­dit šrouby a na ně mon­tážní bázi. Stane se tak jedním z mála ky­borgů – homo sa­pi­ens correctus. Za rok přijde na řadu ope­race, kdy mu do če­listi vloží čtyři re­zo­nanční re­pro­duk­tory, které za­jistí do­ko­nalý a ne­vi­di­telný po­slech za všech okol­ností. Ší­len­ství. Jenom si to uvě­domte, vzali jsme člo­věka a ne­chali ho vy­lep­šit, jeho funkční výbava se roz­ší­řila o něco, co pů­vodně vůbec neměl, co pro něj nebylo plá­no­váno. Není to jako mít umělý kloub nebo umělé srdce, to je ná­hražka jedna ku jedné, věc, kterou má zdravý člověk na­hra­díme umělou, která má stej­nou funkci a ide­álně pra­cuje stejně dobře. A už se to vůbec nedá srov­ná­vat s tak­zva­nými mo­di­fi­ka­cemi těla, které nejsou nic jiného než mr­za­čení a sys­te­ma­tické zne­tvo­řo­vání. V tomhle pří­padě jdeme dál a or­ga­nis­mus ne­cháme funkčně vy­lep­šit umě­lými kom­po­nen­tami. Před­stavte si ne­sku­tečně odolné a lehké umělé kosti, je­jichž hla­vice ne­de­ge­ne­rují. Teflo­nem vy­stlané cévy ve kte­rých se nebude usa­zo­vat cho­leste­rol. Změny me­ta­bo­lismu, aby tělo ne­u­klá­dalo tuky na horší časy, pro­tože nikdy nemáme nouzi a žijeme ve vy­žrané zá­padní ci­vi­li­zaci? Vy­lep­šené funkce očí? Kdo by ne­prahl po zoomu? Tenké a ohebné ne­prů­střelné pláty zašité pod kůži. Před­stavte si tohle, před­stavte si lep­šího člo­věka. Vrtáme se v boží práci a na­pra­vu­jeme, co on po­dě­lal. Uvě­do­mu­jete si, že jestli nás stvo­řil do­o­pravdy bůh, pak po­dě­lal co jenom mohl. Někdo může na­mí­tat, že kdyby bůh chtěl, abychom létali, dal by nám křídla, ale to je ne­místný ar­gu­ment. Kdyby chtěl abychom žili lépe, ne­na­dě­lil by nám zubní kazy, bo­lesti páteře a kloubů, slepé střevo, jehož jediná funkce je, že někdy samo od sebe praskne a někoho tak zabije; celou paletu nej­růz­něj­ších nemocí, chorob, bak­te­rií a virů. Kdyby bůh chtěl! Jestliže zkou­máte nad­při­ro­ze­nou bytost z tohoto úhlu po­hledu, pak se mi jeví jako sa­dista a břídil. Proč nám bůh na­dě­lil války? Proč bolest? Proč smrt? Jestliže jsme dílo boží, pak jsme pěkně od­flák­nutá práce. A my musíme tuhle fu­še­řinu na­pra­vo­vat. Musíme. Z našich řad se ver­bují dob­ro­vol­níci pro tyhle po­kusné ope­race.“

Ne­teč­nost a bez­o­hled­nost k vlast­nímu tělu. Tak by se dal popsat postoj můj, K., Švába, Škr­tiče a dal­ších. Ne­zá­le­želo nám, co se s námi stane. „Myslíš, že vy­pa­dám jako někdo, kdo má plán?“ ptal se Šváb ne­pří­četně. Plán bylo to po­slední, na co myslel. „Myslíš, že vy­pa­dám, jako někdo komu aspoň trochu záleží? Na čem­koli?“ Ne. Ne­zá­le­želo na ničem, agónie plá­po­la­vých ra­chej­tlí na své cestě za zhas­nu­tím a po nás ať přijde potopa. Bolest byla ví­ta­ným bu­díč­kem, kdy jsme aspoň něco cítili. Proč? Proč? Proč? Ně­ko­lik dnů jsme ne­jedli, ne­spali, skoro nepili, řezali se do stehen střepy z roz­bi­tých lahví. Ne­zá­le­želo na tom. „Nikdo se o nic ne­stará, nikdo se ne­za­jímá, do­konce nikdo ani ne­zvedne oči, když se ozve střelba. Mi­nu­lou noc zemřel nej­větší muž naší ge­ne­race a nikdo se ne­za­jímá. Nikdo kromě mě. Celej svět mi může po­lí­bit prdel. Jen si říz­něte a ne­u­spá­vejte mě, chci si vy­chut­nat celou ope­raci.“

Šváb byl divná bestie, nej­straš­li­vější rváč na světě. Nebyl nijak vysoký a na první pohled z něj vůbec nešel strach, což byla veliká chyba pro všechny, kdo si mys­leli, že s ním můžou vy­je­bá­vat.

Po­tkali jsme ho čistě ná­ho­dou. Já, můj re­ži­sér, R., P. a snad i někdo další jsme šli po jedné straně ulice, oni po druhé. Měl ruce v kapsách, trochu shr­bený, díval se do země. Na­jed­nou ho obe­stou­pilo šest vel­kých cikánů a nám bylo jasné, že si vy­hlídli ne­škod­nou oběť, ze které chtějí vy­tlouct prachy. P. nás za­sta­vil a řekl: „Po­čkejte, tohle chci vidět.“ Dívat se, když jsou lidi v pro­blé­mech a smát se tomu, prostě goon, bez­citný do morku kostí.

Pak jsem slyšel, jak shr­bený Šváb zvedl hlavu a říkal těm špi­na­vým obrům: „Víte, že cikáni jsou u nás něco jako negři v Ame­rice: špína, kterou nikdo nemá rád. Na­vo­zili si je tam jako zkur­vený otroky a teď se jich nemůžu zbavit. My jsme si vás sem ne­při­vezli a nikdo vás tady nechce. Jste špína na tváři bílé Evropy, jste kri­mi­nální spo­dina, černá, hnusná, od­porná. Mys­líte, že támhleti lidi by mě chtěli okrást jako vy? Ne. Oni jsou slušní, oni nejsou ty hnusné černé zvratky, jejich kůže je bílá.“

A potom je holýma rukama zmlá­til do krve, všech těch šest ci­kán­ských ra­me­na­tých rváčů. Po­hy­bo­val se ne­sku­tečně rychle, vy­hý­bal se úderům, srážel je k zemi, kopal do koulí, ko­le­nem do ža­ludku, loktem do zá­tylku, když ještě stáli ka­no­ná­dou úderů pěstí je mlátil do ob­li­čeje a pak je na zemi ještě kopal dokud se ne­hý­bali a dokud se ne­ob­je­vila krev. A i potom do nich jako smyslů zba­ve­ných řezal.

A my jsme to všechno sle­do­vali.

„To by mohl být on,“ řekla R.

„Koho myslíš?“

„Švába přece.“

„Ale on nikdy nebyl tak ote­vřeně agre­sivní,“ namítl jsem. „Neu­ro­tický šaman a blázen se z něj stane až potom.“

„Nikde není psáno, že nebyl agre­sivní. Tenhle chlap mu může dát nový rozměr. Hej, ze­ptáme se ho, co si o tom myslí.“

Šváb se na nás otočil a za­dý­chaně s po­divně šťast­ným úsmě­vem za­vo­lal: „Tak na co čekáte? Za­vo­lejte po­li­cii nebo rovnou zá­chranku.“

Museli jsme pak čekat až při­jede po­li­cie, jet s nimi, podat svě­dec­tví, po­de­psat nějaký papír a pak byl Šváb teprve náš. Neměl ná­mitky.

„Je ti jasný, co to zna­mená?“

„Na­prosto,“ od­po­vě­děl a při­pa­dalo mi, že našel lidi, kteří re­zo­nují na stejné frek­venci.

Nás cirkus po­div­ných kre­a­tur se roz­rostl o nový exem­plář.

„Víte že nejsem herec?“

„Nikdo z nás není.“

„Fajn, tak do­stanu ně­ja­kej scénář, abych…“

„Žádnej scénář ne­e­xis­tuje,“ říkal jsem mu, když jsme se sou­kali do auta mého re­ži­séra a poprvé s ním vy­rá­želi do našeho studia. „Je tu jenom tahle kniha podle které na­tá­číme film. Já jsem její autor, takže se ne­mu­síš bát, že nevíme, do čeho jdeme.“

„Jo tohle! O té knížce se všude mluví.“

Šváb byl velice silný ago­ra­fo­bik, který mi­lo­val ten ne­ko­nečný ira­ci­o­nální strach, který jím lom­cuje když je venku, mi­lo­val tu hrůzu a proto šel ven, aby ji cítil. Pa­ra­doxně se nikdy ne­vy­lé­čil, ani se jeho fóbie ne­zmen­šila. Trpěl pořád stejně a pořád stejně se tomu stra­chu smál. I přesto, co říkal o těch zmlá­ce­ných ci­ká­nech, nebyl na­cista, ale svoje ne­kon­zis­tentní ra­sis­tické sklony se ani ne­po­kou­šel skrý­vat. Když měl pří­le­ži­tost na­dá­val na čer­no­chy, Araby, žlu­ťáky, Slo­váky, na ko­ho­koli, kdo mu přišel pod ruku. „Vy zkur­vený Slo­váci,“ říkal, když se nějak ocitl mezi sku­pi­nou slo­ven­ských vy­so­ko­ško­láků, „Vy můžete zdarma stu­do­vat v našich ško­lách a my v těch vašich, ale víte kolik vás stu­duje u nás? Deset tisíc. a Víte kolik Čechů stu­duje v té vaší díře? Sto čty­ři­cet. A víte proč? Pro­tože u vás není nic, je to za­o­stalá pus­tina, žumpa, kanál Evropy, který vysává ostatní země, co jen může. Ani vaši vlastní tam ne­chtějí být, natož nějací ci­zinci.“ Ale na rozdíl od nor­mál­ních ra­sistů mu na tom ne­zá­le­želo, bylo mu jedno jaký je který člověk, ne­za­jí­malo ho to. Říkal to jenom proto, že mohl, že tak vy­vo­lá­val chaos, že tak bo­jo­val a tak ví­tě­zil.

Jako jediný z celého tvůr­čího týmu, byl jednou tres­tán. Od­se­děl si ně­ko­lik měsíců ve vězení a celou tu dobu se rval s ostat­ními. Na­ra­zil tam na pár stej­ných ší­lenců, kteří se zmlá­tili do krve a pak se vzali kolem ramen a s úsmě­vem od­krá­čeli.

„Ne­chtěl bych se tam vracet, ale někdy to byla zábava. Boha jeho, ty lidi byly zví­řata za­vřený v kleci, šílený zlostí, roz­pa­da­jící se, kví­le­jící, ške­mra­jící za trochu světla.“

„Kvůli čemu jsi seděl.“

„Nemám ponětí,“ od­po­vědě Šváb bez pře­há­nění. Ne­sna­žil se nic zakrýt, on do­o­pravdy ne­vě­děl.

Mohlo by se zdát že neměl žádnou ži­votní fi­lo­so­fii, ale nebyla to pravda. Měl nějaký velice ne­kon­zis­tentní ži­votní názor, který říkal: „Udělej to teď, cokoli, ale hlavně oka­mžitě.“

V po­slední době se roz­mohl jakýsi sport, ak­ro­ba­tické taj­trd­lí­ko­vání po městě, který se mísil s ži­vot­ním po­sto­jem a hnutím, ale ve sku­teč­nosti to byla se­branka po­kry­tec­kých děcek, které si mys­leli, že vědí jak spasit svět, je­jichž jedno z mnoha kréd bylo: Buď silný, abys mohl po­má­hat ostat­ním. „Cože? No to si ze mě děláte prdel!“ ro­ze­smál se na celé kolo Šváb, když se potkal s ně­ko­lika z nich, kteří se mu sna­žili vy­svět­lit Pravou Pod­statu Toho Všeho. „Můj bože tohle je síla, tohle je teda ma­te­riál. Abys mohl po­má­hat – ostat­ním…“ Šváb si utíral slzy smíchu. Oni něco na­mí­tali, něco o po­zi­tiv­ním po­stoji a o tom, že je to ovliv­nilo ve všech aspek­tech života. „Proč bych chtěl pro kris­tovy koule někomu po­má­hat?“ vy­ra­zil ze sebe Šváb, když ko­nečně nabral dech. „Ne­dě­lejte z věcí víc než čím ve sku­teč­nosti jsou. Ne­hrajte si na Zenové kou­zel­níky, kteří po­cho­pili vesmír, život a tak vůbec. Jste jenom idioti, kteří se na­ko­le­jili na cestu další víry, která říká jak se věci ve sku­teč­nosti mají. Ská­kejte si po městě jako pi­tomci, ale ne­ří­kejte, že je to něco zá­sad­ního, je to jenom další za­tra­cená módní vlna. Ale ty vole: byď silný, abys mohl po­má­hat ostat­ním. To si budu muset někam zapsat, o tenhle kec bych ne­chtěl přijít.“ Něco za­ble­ko­vali na svojí obranu a za­rá­želo mě, jak byli slušní, jak byli ne­agre­sivní, krotcí, pořád se všechno sna­žili vy­svět­lo­vat. Prav­dě­po­dobně byli vy­ce­po­vaní spo­leč­ností, která jejich zá­bradlo­vou ak­ro­ba­cii hod­no­tila jako van­dal­ství. Ať si mys­leli cokoli, nebyli svo­bodní. Sna­žili se roz­táh­nout křídla a létat, ale na­táhli je jenom tak, aby se vešli do stís­ně­ných man­ti­nelů spo­leč­nosti. Na­ko­nec stáli nakřivo a křídla měli zlá­maný a za­seklý v praskli­nách zdí, ale tvá­řili se, že jsou Tou Je­di­nou Svo­bod­nou Cestou Života. Na­cpali se do kon­formní ulity. Nejen kvůli tomu je Šváb ne­ná­vi­děl. On je ne­sná­šel už proto, že vůbec dý­chali a byli naživu. Klí­čila v něm skrytá ne­ná­vist ke každé formě or­ga­nic­kého života. La­tentní, ne­za­sta­vi­telná, ne­ko­nečná. Bylo to jeho skryté peklo. Ale nejdě­si­vější bylo, jak do­ká­zal svojí agresi tajit. Na­sa­dil masku a tvářil se jako po­slušný občan Sys­tému, ale hledal sku­liny, jak by se mohl pro­je­vit. Pak do něj jeden z těch týpků strčil. Už je asi začal štvát a došlo jim, že se jim ho ne­po­daří pře­svěd­čit a jeden skokan, kte­rému mohlo být tak se­dm­náct, ho od­str­čil oběma rukama. To byla voda na jeho mlýn.

„Pane, víte, co jste právě teď udělal? Vy jste mě napadl,“ říkal stále s rukama v kapsách. Jeho hlas zněl jasně a klidně. Nikdo ne­od­po­vě­děl a tak po­kra­čo­val: „A nebylo to nutné.“ Ten kluk řekl něco na svoji obranu. „Doufám, že se mi omlu­víte.“

Věděl jsem, co bude ná­sle­do­vat, tak jsem se radši klidil. Do­klusal jsem k nej­bližší lampě, opřel jsem se o ní a jenom jsem se díval. Vedle mě stál jeden z těch cir­ku­so­vých sko­kanů. Ne­ro­zu­měl jsem slovům, ale věděl jsem, co si asi říkají. Nebyla to pěkná slova. Šváb pro­vo­ko­val a oni se po­sta­vili na obranu svého fren­díka. Šváb zase něco řekl a do­slova je do­nu­til, aby na něj zase vztáhli ruku. A pak vytáhl pěsti z kapes a začal tanec. Šváb nebyl ani moc vysoký ani nijak pře­hnaně silný, ale byl za­tra­ceně rychlý a jeho rány měly dě­si­vou ra­zanci. Ten musel cítit po­řád­nou bolest, když je mlátil, ale ne­sta­ral se o ní, skoro jako kdyby ji ne­cí­til. A ta jeho po­hyb­li­vost. Díval jsem se na něj a při­pa­dalo mi, jako kdyby vnímal čas zrych­leně, jako kdyby re­a­go­val mnohem rych­leji než bylo fy­zi­kálně možné.

Vrhlo se na něj deset, možná dva­náct sil­ných, mla­dých, svě­žích atletů a všechny je pře­čís­lil. Pak všichni leželi na zemi a on šel ke mně a ne­za­u­ja­tým hlasem mi řekl: „Pojďme.“ Sa­mo­zřejmě, že utržil nějaké ty rány a silně kr­vá­cel ze rtu, ale jenom si to při­dr­žel prstem a ne­za­bý­val se tím. Jak jenom ten chlap do­ká­zal přebít bolest. Ve sku­teč­nosti ale bo­jo­val na více fron­tách.

Když jsme od­chá­zeli, řekl: „Ve sku­teč­nosti jsou to fra­jeři a fandím jim. Jsou venku, mezi ne­zá­vad­nejma lidma, spor­tu­jou, dělají něco pro svoje tělo a s nima se spo­leč­nost do­stane roz­hodně dál.“

„Tak proč jsi to udělal?“

„Pro­tože jsem mohl,“ od­po­vě­děl. „A viděl jsi ty jejich ksichty, samý mladý ide­a­listi, kteří se nikdy ne­po­tkali s cha­o­tic­kým zlem, který ne­mů­žou po­ra­zit. Bylo to něco jako lekce. Sa­mo­zřejmě budou na­sraní a budou si jistí, že měli pravdu, ale ne­mů­žou po­tla­čit sku­teč­nost, že jim to bylo k ničemu a světu je to jedno. Ideály, musíš je zničit dokud se ne­za­ko­ření.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz