povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

12. 12. 2009

Corporal Cortex #7

       

Nepatřili jsme tam. Vyvrhelové v sametové kóji pokované zlatem. Nikdo z nás se speciálně nechystal, nikdo z nás se nepřevlékl, nebo neučesal. Přišli jsme v tom, v čem jsme běžně pracovali a někteří v tom v čem se probudili na podlaze. Já jsem se už aspoň týden neholil, málo jsem spal a pohled na mě musel být zoufalý. Modřiny na tváři, zápěstí obvázaná obvazy, některé prsty obtočené špinavými náplastmi, hrubé rozedrané ruce, potrhané a špinavé oblečení, na krku šátek a boty, které taky pamatovali lepší časy. Můj režisér, R., CS. K. vypadali velice podobně: zmlácení, nevyspalí, unavení. A tahle chátra je Nová A Zaručená Naděje Třetí Vlny Kinematografie nebo jak absurdně nás pojmenovávali? Zato P. a MM. byli jako ze škatulky. Tedy aspoň oproti ostatním zářili. Navoskované bílé úsměvy, které jsme na záznamech ještě digitálně bělili, ikonické magazínové obličeje, úzké košile s vyhrnutými rukávy, nějaké ty náramky kolem zápěstí, sem tam masivní ocelový prsten, delikátní ruce s tetováním. Možná, že šlo jenom o tohle; možná jsem jenom snil o ideálních tělech mladých mužů uprostřed bezmezného chaosu svět, kteří v sobě mají něco pravého, ryzího, čirého, skutečného. Čím víc jsem o věcech přemýšlel, tím méně jsme si byl jistý.

Šum myšlenek ustal a já slyšel moderátorův hlas, ostrý a zvonivý: "A o čem to vlastně je? Jaké je poslání filmu? Vím, že diváci si ho různě interpretují, ale kde leží pravda?"

"Nevím," odpověděl jsem. "Čím víc o téhle otázce přemýšlím, tím se zdá nepodstatnější. Je to jako kdyby jste se zeptali: 'Kde je střed vesmíru?̈́' Někde asi je, ale k čemu je nám to dobré? To vůbec není důležité."

"Máte nějaké plány do budoucna?"

"Samozřejmě." chopil se slova můj režisér a všichni ostatní mu skákali do řeči. "Vždycky máme spoustu nápadů a plánů. Teď jsme za městem koupili jednu starou halu, kde vyrábíme oblečení budoucnosti, které v sobě kombinuje tradiční funkčnost a techniku. Každý sci-fi snímek vyráběl lži, tvůrci si nechali postavit kulisy jak by podle nich měla vypadat budoucnost, ale nikdy to nefungovalo. Byly to jenom iluze. My chceme budoucnost zhmotnit. Vytvořit funkční realitu, Posunout současnost do budoucnosti a teprve v této rodící se proto-realitě natočit film. Ale možná, že žádný další nevznikne, možná budeme stavět stroje a gadgety o kterých Adam snil a které v hlavě promyslel do posledních drobností."

"Jak to tak poslouchám, tak mi připadá, že natáčení o natáčení vůbec nejde, že je to jenom vaše vedlejší činnost."

"Samozřejmě. Nikdo z nás není povoláním umělec, všichni jsme technici a proto tíhneme přirozeně tímto směrem. Ten zatracený film jenom uvolnil zábrany tvořivosti, ukázal, že je to možné. Ale budeme potřebovat víc lidí a víc peněz. Nedávno jsme například vyrobili prototyp permanentních sluchátek, které pokrývají uši a dolní čelist kvůli rezonanci v čelistí kosti. Adam je už nějakou chvíli na pořadníku a za týden jde na operaci, kdy si za každé ucho nechá do lebky navrtat tři díry, do nich zasadit šrouby a na ně montážní bázi. Stane se tak jedním z mála kyborgů - homo sapiens correctus. Za rok přijde na řadu operace, kdy mu do čelisti vloží čtyři rezonanční reproduktory, které zajistí dokonalý a neviditelný poslech za všech okolností. Šílenství. Jenom si to uvědomte, vzali jsme člověka a nechali ho vylepšit, jeho funkční výbava se rozšířila o něco, co původně vůbec neměl, co pro něj nebylo plánováno. Není to jako mít umělý kloub nebo umělé srdce, to je náhražka jedna ku jedné, věc, kterou má zdravý člověk nahradíme umělou, která má stejnou funkci a ideálně pracuje stejně dobře. A už se to vůbec nedá srovnávat s takzvanými modifikacemi těla, které nejsou nic jiného než mrzačení a systematické znetvořování. V tomhle případě jdeme dál a organismus necháme funkčně vylepšit umělými komponentami. Představte si neskutečně odolné a lehké umělé kosti, jejichž hlavice nedegenerují. Teflonem vystlané cévy ve kterých se nebude usazovat cholesterol. Změny metabolismu, aby tělo neukládalo tuky na horší časy, protože nikdy nemáme nouzi a žijeme ve vyžrané západní civilizaci? Vylepšené funkce očí? Kdo by neprahl po zoomu? Tenké a ohebné neprůstřelné pláty zašité pod kůži. Představte si tohle, představte si lepšího člověka. Vrtáme se v boží práci a napravujeme, co on podělal. Uvědomujete si, že jestli nás stvořil doopravdy bůh, pak podělal co jenom mohl. Někdo může namítat, že kdyby bůh chtěl, abychom létali, dal by nám křídla, ale to je nemístný argument. Kdyby chtěl abychom žili lépe, nenadělil by nám zubní kazy, bolesti páteře a kloubů, slepé střevo, jehož jediná funkce je, že někdy samo od sebe praskne a někoho tak zabije; celou paletu nejrůznějších nemocí, chorob, bakterií a virů. Kdyby bůh chtěl! Jestliže zkoumáte nadpřirozenou bytost z tohoto úhlu pohledu, pak se mi jeví jako sadista a břídil. Proč nám bůh nadělil války? Proč bolest? Proč smrt? Jestliže jsme dílo boží, pak jsme pěkně odfláknutá práce. A my musíme tuhle fušeřinu napravovat. Musíme. Z našich řad se verbují dobrovolníci pro tyhle pokusné operace."

Netečnost a bezohlednost k vlastnímu tělu. Tak by se dal popsat postoj můj, K., Švába, Škrtiče a dalších. Nezáleželo nám, co se s námi stane. "Myslíš, že vypadám jako někdo, kdo má plán?" ptal se Šváb nepříčetně. Plán bylo to poslední, na co myslel. "Myslíš, že vypadám, jako někdo komu aspoň trochu záleží? Na čemkoli?" Ne. Nezáleželo na ničem, agónie plápolavých rachejtlí na své cestě za zhasnutím a po nás ať přijde potopa. Bolest byla vítaným budíčkem, kdy jsme aspoň něco cítili. Proč? Proč? Proč? Několik dnů jsme nejedli, nespali, skoro nepili, řezali se do stehen střepy z rozbitých lahví. Nezáleželo na tom. "Nikdo se o nic nestará, nikdo se nezajímá, dokonce nikdo ani nezvedne oči, když se ozve střelba. Minulou noc zemřel největší muž naší generace a nikdo se nezajímá. Nikdo kromě mě. Celej svět mi může políbit prdel. Jen si řízněte a neuspávejte mě, chci si vychutnat celou operaci."

Šváb byl divná bestie, nejstrašlivější rváč na světě. Nebyl nijak vysoký a na první pohled z něj vůbec nešel strach, což byla veliká chyba pro všechny, kdo si mysleli, že s ním můžou vyjebávat.

Potkali jsme ho čistě náhodou. Já, můj režisér, R., P. a snad i někdo další jsme šli po jedné straně ulice, oni po druhé. Měl ruce v kapsách, trochu shrbený, díval se do země. Najednou ho obestoupilo šest velkých cikánů a nám bylo jasné, že si vyhlídli neškodnou oběť, ze které chtějí vytlouct prachy. P. nás zastavil a řekl: "Počkejte, tohle chci vidět." Dívat se, když jsou lidi v problémech a smát se tomu, prostě goon, bezcitný do morku kostí.

Pak jsem slyšel, jak shrbený Šváb zvedl hlavu a říkal těm špinavým obrům: "Víte, že cikáni jsou u nás něco jako negři v Americe: špína, kterou nikdo nemá rád. Navozili si je tam jako zkurvený otroky a teď se jich nemůžu zbavit. My jsme si vás sem nepřivezli a nikdo vás tady nechce. Jste špína na tváři bílé Evropy, jste kriminální spodina, černá, hnusná, odporná. Myslíte, že támhleti lidi by mě chtěli okrást jako vy? Ne. Oni jsou slušní, oni nejsou ty hnusné černé zvratky, jejich kůže je bílá."

A potom je holýma rukama zmlátil do krve, všech těch šest cikánských ramenatých rváčů. Pohyboval se neskutečně rychle, vyhýbal se úderům, srážel je k zemi, kopal do koulí, kolenem do žaludku, loktem do zátylku, když ještě stáli kanonádou úderů pěstí je mlátil do obličeje a pak je na zemi ještě kopal dokud se nehýbali a dokud se neobjevila krev. A i potom do nich jako smyslů zbavených řezal.

A my jsme to všechno sledovali.

"To by mohl být on," řekla R.

"Koho myslíš?"

"Švába přece."

"Ale on nikdy nebyl tak otevřeně agresivní," namítl jsem. "Neurotický šaman a blázen se z něj stane až potom."

"Nikde není psáno, že nebyl agresivní. Tenhle chlap mu může dát nový rozměr. Hej, zeptáme se ho, co si o tom myslí."

Šváb se na nás otočil a zadýchaně s podivně šťastným úsměvem zavolal: "Tak na co čekáte? Zavolejte policii nebo rovnou záchranku."

Museli jsme pak čekat až přijede policie, jet s nimi, podat svědectví, podepsat nějaký papír a pak byl Šváb teprve náš. Neměl námitky.

"Je ti jasný, co to znamená?"

"Naprosto," odpověděl a připadalo mi, že našel lidi, kteří rezonují na stejné frekvenci.

Nás cirkus podivných kreatur se rozrostl o nový exemplář.

"Víte že nejsem herec?"

"Nikdo z nás není."

"Fajn, tak dostanu nějakej scénář, abych..."

"Žádnej scénář neexistuje," říkal jsem mu, když jsme se soukali do auta mého režiséra a poprvé s ním vyráželi do našeho studia. "Je tu jenom tahle kniha podle které natáčíme film. Já jsem její autor, takže se nemusíš bát, že nevíme, do čeho jdeme."

"Jo tohle! O té knížce se všude mluví."

Šváb byl velice silný agorafobik, který miloval ten nekonečný iracionální strach, který jím lomcuje když je venku, miloval tu hrůzu a proto šel ven, aby ji cítil. Paradoxně se nikdy nevyléčil, ani se jeho fóbie nezmenšila. Trpěl pořád stejně a pořád stejně se tomu strachu smál. I přesto, co říkal o těch zmlácených cikánech, nebyl nacista, ale svoje nekonzistentní rasistické sklony se ani nepokoušel skrývat. Když měl příležitost nadával na černochy, Araby, žluťáky, Slováky, na kohokoli, kdo mu přišel pod ruku. "Vy zkurvený Slováci," říkal, když se nějak ocitl mezi skupinou slovenských vysokoškoláků, "Vy můžete zdarma studovat v našich školách a my v těch vašich, ale víte kolik vás studuje u nás? Deset tisíc. a Víte kolik Čechů studuje v té vaší díře? Sto čtyřicet. A víte proč? Protože u vás není nic, je to zaostalá pustina, žumpa, kanál Evropy, který vysává ostatní země, co jen může. Ani vaši vlastní tam nechtějí být, natož nějací cizinci." Ale na rozdíl od normálních rasistů mu na tom nezáleželo, bylo mu jedno jaký je který člověk, nezajímalo ho to. Říkal to jenom proto, že mohl, že tak vyvolával chaos, že tak bojoval a tak vítězil.

Jako jediný z celého tvůrčího týmu, byl jednou trestán. Odseděl si několik měsíců ve vězení a celou tu dobu se rval s ostatními. Narazil tam na pár stejných šílenců, kteří se zmlátili do krve a pak se vzali kolem ramen a s úsměvem odkráčeli.

"Nechtěl bych se tam vracet, ale někdy to byla zábava. Boha jeho, ty lidi byly zvířata zavřený v kleci, šílený zlostí, rozpadající se, kvílející, škemrající za trochu světla."

"Kvůli čemu jsi seděl."

"Nemám ponětí," odpovědě Šváb bez přehánění. Nesnažil se nic zakrýt, on doopravdy nevěděl.

Mohlo by se zdát že neměl žádnou životní filosofii, ale nebyla to pravda. Měl nějaký velice nekonzistentní životní názor, který říkal: "Udělej to teď, cokoli, ale hlavně okamžitě."

V poslední době se rozmohl jakýsi sport, akrobatické tajtrdlíkování po městě, který se mísil s životním postojem a hnutím, ale ve skutečnosti to byla sebranka pokryteckých děcek, které si mysleli, že vědí jak spasit svět, jejichž jedno z mnoha kréd bylo: Buď silný, abys mohl pomáhat ostatním. "Cože? No to si ze mě děláte prdel!" rozesmál se na celé kolo Šváb, když se potkal s několika z nich, kteří se mu snažili vysvětlit Pravou Podstatu Toho Všeho. "Můj bože tohle je síla, tohle je teda materiál. Abys mohl pomáhat - ostatním..." Šváb si utíral slzy smíchu. Oni něco namítali, něco o pozitivním postoji a o tom, že je to ovlivnilo ve všech aspektech života. "Proč bych chtěl pro kristovy koule někomu pomáhat?" vyrazil ze sebe Šváb, když konečně nabral dech. "Nedělejte z věcí víc než čím ve skutečnosti jsou. Nehrajte si na Zenové kouzelníky, kteří pochopili vesmír, život a tak vůbec. Jste jenom idioti, kteří se nakolejili na cestu další víry, která říká jak se věci ve skutečnosti mají. Skákejte si po městě jako pitomci, ale neříkejte, že je to něco zásadního, je to jenom další zatracená módní vlna. Ale ty vole: byď silný, abys mohl pomáhat ostatním. To si budu muset někam zapsat, o tenhle kec bych nechtěl přijít." Něco zablekovali na svojí obranu a zaráželo mě, jak byli slušní, jak byli neagresivní, krotcí, pořád se všechno snažili vysvětlovat. Pravděpodobně byli vycepovaní společností, která jejich zábradlovou akrobacii hodnotila jako vandalství. Ať si mysleli cokoli, nebyli svobodní. Snažili se roztáhnout křídla a létat, ale natáhli je jenom tak, aby se vešli do stísněných mantinelů společnosti. Nakonec stáli nakřivo a křídla měli zlámaný a zaseklý v prasklinách zdí, ale tvářili se, že jsou Tou Jedinou Svobodnou Cestou Života. Nacpali se do konformní ulity. Nejen kvůli tomu je Šváb nenáviděl. On je nesnášel už proto, že vůbec dýchali a byli naživu. Klíčila v něm skrytá nenávist ke každé formě organického života. Latentní, nezastavitelná, nekonečná. Bylo to jeho skryté peklo. Ale nejděsivější bylo, jak dokázal svojí agresi tajit. Nasadil masku a tvářil se jako poslušný občan Systému, ale hledal skuliny, jak by se mohl projevit. Pak do něj jeden z těch týpků strčil. Už je asi začal štvát a došlo jim, že se jim ho nepodaří přesvědčit a jeden skokan, kterému mohlo být tak sedmnáct, ho odstrčil oběma rukama. To byla voda na jeho mlýn.

"Pane, víte, co jste právě teď udělal? Vy jste mě napadl," říkal stále s rukama v kapsách. Jeho hlas zněl jasně a klidně. Nikdo neodpověděl a tak pokračoval: "A nebylo to nutné." Ten kluk řekl něco na svoji obranu. "Doufám, že se mi omluvíte."

Věděl jsem, co bude následovat, tak jsem se radši klidil. Doklusal jsem k nejbližší lampě, opřel jsem se o ní a jenom jsem se díval. Vedle mě stál jeden z těch cirkusových skokanů. Nerozuměl jsem slovům, ale věděl jsem, co si asi říkají. Nebyla to pěkná slova. Šváb provokoval a oni se postavili na obranu svého frendíka. Šváb zase něco řekl a doslova je donutil, aby na něj zase vztáhli ruku. A pak vytáhl pěsti z kapes a začal tanec. Šváb nebyl ani moc vysoký ani nijak přehnaně silný, ale byl zatraceně rychlý a jeho rány měly děsivou razanci. Ten musel cítit pořádnou bolest, když je mlátil, ale nestaral se o ní, skoro jako kdyby ji necítil. A ta jeho pohyblivost. Díval jsme se na něj a připadalo mi, jako kdyby vnímal čas zrychleně, jako kdyby reagoval mnohem rychleji než bylo fyzikálně možné.

Vrhlo se na něj deset, možná dvanáct silných, mladých, svěžích atletů a všechny je přečíslil. Pak všichni leželi na zemi a on šel ke mě a nezaujatým hlasem mi řekl: "Pojďme." Samozřejmě, že utržil nějaké ty rány a silně krvácel ze rtu, ale jenom si to přidržel prstem a nezabýval se tím. Jak jenom ten chlap dokázal přebít bolest. Ve skutečnosti ale bojoval na více frontách.

Když jsme odcházeli, řekl: "Ve skutečnosti jsou to frajeři a fandím jim. Jsou venku, mezi nezávadnejma lidma, sportujou, dělají něco pro svoje tělo a s nima se společnost dostane rozhodně dál."

"Tak proč jsi to udělal?"

"Protože jsem mohl," odpověděl. "A viděl jsi ty jejich ksichty, samý mladý idealisti, kteří se nikdy nepotkali s chaotickým zlem, který nemůžou porazit. Bylo to něco jako lekce. Samozřejmě budou nasraní a budou si jistí, že měli pravdu, ale nemůžou potlačit skutečnost, že jim to bylo k ničemu a světu je to jedno. Ideály, musíš je zničit dokud se nezakoření."


publikováno 12. 12. 2009

příbuzné články:
Corporal Cortex #8
Corporal Cortex #9
Corporal Cortex #4
Corporal Cortex #5
Corporal Cortex #6

sem odkazují:
Corporal Cortex - další várka
Corporal Cortex