k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Corporal Cortex #6

6. 12. 2009 — k47 (♪)

Seděl jsem v té akva­rijní kóji a na­jed­nou hodiny po­sko­čily. Někam zmi­zelo dvacet minut. Seděl jsem tam zase, stejně ne­pří­tomný jako před tím stři­hem, ale okolní osa­zen­stvo se změ­nilo, pře­mís­tilo se a změ­nilo tváře. Můj re­ži­sér se někam vy­pa­řil, Šváb a Škrtič někam odešli a pak se zase vrá­tili, pro­tože si pro­ho­dili místa. Vedle mě seděl P., MM., Mu a R. Příliš velká skru­máž lidí na jednom malém místě. Ty mladé ptice tam byly stále, možná se mi po­da­řilo zjis­tit, kolik jim vlastně je, ale na tom ne­zá­le­želo. Nebyly to děvky a od toho jsem se mohl od­ra­zit. Přišly na film a sle­do­valy ho z jiné per­spek­tivy, jinýma očima, viděly jiné obrazy a vní­maly jiný příběh. Po­u­žily jiný filtr a z dě­jo­vého šumu jim vy­stou­pil reliéf pří­běhu, který chtěly vidět. To nebyla moje slova, ale po­sklá­dal jsem to z jejich vět a velice mě to udi­vilo. Ten film byl divný a ne­po­u­ži­telný podle všech mě­ří­tek ma­in­ste­amu, byl slo­žitý a kom­pli­ko­vaný, David Lynch na dro­gách vy­stře­lený na oběž­nou dráhu Venuše v kos­týmu zajíce, ale oni stejně přišly, na­lá­kané slad­kými bonbónky čekaly něco jiného, ale stejně je vý­sle­dek zaujal a svojí část, svojí verzi, svojí in­ter­pre­taci si pro­žily naplno, roz­hodně víc než gumové hlavy ka­me­ro­vých zá­visláků. Udi­vilo mě to. „Vážně, vážně, vážně. Podle mě je to ne­u­vě­ři­telně silný, vše­chen ten shon a ne­vi­di­telný ne­bez­pečí světa ve kterým se oba dva tak marně snaží najít klid a samotu.“ Jo, tak by se to dalo taky vy­lo­žit. Na­tre­fili jsme prav­dě­po­dobně na li­te­rární ptice, čte­nářky, možná i au­torky. Roz­hodně mi přišlo, že se vy­znají v psaném slovu. „Já sám nevím, jak si všechny drob­nosti vy­lo­žit,“ říkal jsem, „he­leďte, já jsem po­stu­po­val úplně naopak: nejdřív jsem napsal tisíc sa­mo­stat­ných pasáží a pak jsem teprve hledal spoj­nice a když se mi ně­ja­kou ne­po­da­řilo najít, nechal jsem tu pasáž v textu volně vidět. Byl jsem na tom jako vy. Když na­jdete jiné spoj­nice, je to stejně správně. Možná na­jdete lepší va­ri­antu, která ne­praská v lo­gic­kých švech.“ A měly velice úhledný ru­ko­pis. Jedna z nich začala kres­lit schéma postav a dějů a sám jsem žasl, že to dává do­ko­nalý smysl.

Další střih. Dal­ších pět minut.

Vzpo­mněl jsem si jak říkám: „To není možný. Adam a MM.? Ne, nikdy. Tohle je jenom vaše tajný per­verzní přání. To se nikdy ne­stane. Na­pište si o tom nějaký slash, ale kánon z toho nebude.“

„No ale co byl pak ten záběr v knihovně? To byl MM. a J.“

„Ale to bylo přece rokem před tím a navíc MM. má holku.“

„Jenom jí měl,“ řekla jedna ptice. „Pak už jsi o ní nepsal v pří­tom­ném čase, vždycky ses jenom zmi­ňo­val, že byla.“

„To je pravda, před­sedo,“ řekl MM. V ten oka­mžik na mě dolehl zase ten po­divný pocit mi­xo­vání re­a­lity. Herci pře­vzali jména svých postav, herci se stali svými rolemi, hráli sami sebe. Ba­ri­éra byla pře­kro­čena. Nepsal jsem ty role pro sku­tečné lidi, ale teď se jimi stali a na­jed­nou jsem si při­pa­dal, jako kdy­bych tvořil a ovliv­ňo­val život MM., který seděl hned vedle mě. Jako kdy­bych řídil živou bytost. Co kdy­bych v po­kra­čo­vání napsal, že MM. zemře? Co by se stalo? Otec v knize a filmu zemřel, ale on nikdy nebyl ve sku­teč­nosti živý. Ale tato na­prostá sym­bi­óza na­prosto vy­ho­vo­vala pří­tomné sku­pince fa­ny­nek. Ne­mu­seli pře­mýš­let o herci a jeho roli, ne­mu­seli je od sebe od­dě­lo­vat. Po­ho­dlné. A právě ony právě teď, po­sil­něny ně­ja­kým tím al­ko­ho­lem, tou­žili jenom vidět Adama a MM. nebo P. si dát fran­couzáka, což se taky o jeden střih poz­ději sku­tečně stalo.

„Ale bacha, tenhle po­hledný chla­pec líbá per­fektně,“ nemělo smysl válčit.

Proud mě nesl dál.

Druhý den mě pro­bu­dil můj re­ži­sér. Stál nade mnou a šťou­chal mě do tváře botou. „Vstá­vat, vstá­vat, šíp­ková Rů­ženko.“

„Jo, jasně, jasně,“ skuhral jsem, když jsem se snažil po­sa­dit na pod­laze. Pak jsem se kolem sebe roz­hlédl a viděl jsem hro­madu těl na­há­ze­nou v koutě našeho pod­niku a hro­madu ohryzků.

„A co je tohle?“

„Nám to tady patří, takže nebyl pro­blém, když jsi tu ty a pár dal­ších droogů na noc za­kot­vili.“

„Jo, oči­vidně. Co se vlastně – ale radši nic,“ mávl jsem rukou. Nemělo smysl vy­zví­dat de­taily i když ty ohryzky mě trochu děsily.

Sa­mo­zřejmě ne­mu­sím zdů­raz­ňo­vat jak zá­sadní roli ve všem hrála jablka. Byla to jed­notka přímo úměrná naší tvůrčí zu­ři­vosti. Vždycky, když mě po­padlo ší­len­ství, do­stá­val jsem straš­nou chuť na jablka. Na­štěstí můj re­ži­sér v autě vždycky vozil plnou pře­pravku. On měl nějaký sad nebo co, který mu někdo od­ká­zal. Jablka skla­do­val ve sklepě pod svým ate­li­é­rem. „Hele po­dí­vej, podle mě je to docela fajn. Ten sad a ty stromy tam prostě jsou a sami ne­u­te­čou. Když si někdo natrhá, proč ne, ale kdo by se táhnul do takové pus­tiny. Já tam při­jedu ně­ko­li­krát na podzim a otrhám.“ Konec konců vlast­nic­tví po­zemku byla vždycky dobrá in­ves­tice.

Vším nás na­ka­zil otec a J.R. Pope. Stejně jako nut­ností mít v ate­li­éru mého re­ži­séra vlastní po­si­lovnu.

**

Druhý den nás čekala nějaká talk-show. Teď už bylo ofi­ci­álně po­tvr­zené, že jsme ti Praví & Jediní a že si nás ostatní mohou pře­dá­vat mezi sebou a vždycky si ukus­nout ně­ja­kou tu kon­če­tinu. Ani nevím, jak se ta show vlastně jme­no­vala, ale mo­de­ro­val ji nějaký pra­po­divný plešatý chlá­pek, který nikdy neměl k sar­kasmu daleko. Původě po­zvali jenom mě a mého re­ži­séra, ale říkal jsem si, že by bylo škoda o celou tu ostudu mí­se­nou se slávou ochu­dit ostatní.

„Cože?“ ptal se mě nějaký chlá­pek od štábu tři čtvrtě hodiny před před­sta­ve­ním.

„Jak říkám, všichni, celý tým, dvacet pět lidí.“

„To asi ne­pů­jde,“ krou­til hlavou ten chlá­pek od štábu. Byl milý a viděl jsem na něm, že se nám do­o­pravdy snaží vy­ho­vět, ale prostě si ne­do­káže před­sta­vit, jak by se nás tam vešlo dvacet pět. „Víte, nor­málně tam chodí dva, ma­xi­málně tři hosté.“

„Ale no tak, vy o nic ne­při­jdete, jenom mas­kérka na nás vy­plácá o něco víc pudru než ob­vykle. Hm?“ řekl jsem mu vlíd­ným tónem, kterým se jeden ka­ma­rád snaží pře­mlu­vit dru­hého. Na to­ho­hle chlápka od štábu bylo škoda plýtvat čistý go­on­ský pří­stup.

Můj re­ži­sér vy­stou­pil z davu a řekl tomu chláp­kovi: „Já jsem neje­nom re­ži­sér, doktor, ale také práv­ník celého týmu a věc se má tak, že nejsme vázáni žádnou smlou­vou a tudíž nám ne­brání nic, abychom se na­tá­čení ne­ú­čast­nili.“ Ten křivák! On trval na nu­lo­vém ho­no­ráři, čímž od­padla nut­nost něco se­pi­so­vat. Měli jsme jenom přijít a ukázat se na show. Ale ve sku­teč­nosti jenom chtěl mít volné ruce k nátlaku, pro­tože teď jsme se ocitli v divné a pro nás sa­motné ne­po­cho­pi­telné si­tu­aci: by o nás zájem a nikdo o nás ne­chtěl přijít, zvláště teď v prv­ních dnech po pre­mi­éře. Můj re­ži­sér to zahrál za­tra­ceně chytře a díky němu jsme si vy­du­pali, co jsme jenom chtěli. A taky měl s sebou re­vol­ver.

Nikdy v životě by mě ne­na­padlo, že tyhle ve­černí pořady můžou na­tá­čet takhle brzo ráno. Bylo skoro po­ledne, ale vět­šina z nás spala na­nej­výš tři hodiny někde na pod­laze nebo v ka­ná­lech. „To čekání je snad ne­ko­nečný.“ Asi chtěli mít do­sta­teč­nou ča­so­vou re­zervu a tak nás svo­lali dvě stě let napřed. Seděli jsme na sklá­da­cích žid­lič­kách a čekali, až ten ne­bo­žák, který šel na ver­bální po­rážku, bude úplně zpra­co­ván, vy­kos­těn, zbaven krve, na­por­co­ván a za­ba­len do va­ku­o­vých obalů.

„Tohle je ne­u­vě­ři­telný,“ řekl ke všem můj re­ži­sér. „Ro­zu­míte tomu, pře­devčí­rem jsme ještě byla se­branka bláznů a du­ševně ne­moc­ných je­dinců, kteří říkali, že natočí film a nikdo je ne­po­slou­chal, nikdo jim ne­vě­řil a nikdo od nich nic ne­če­kal. Včera jsme byli parta o které se začalo mluvit, která něco kutila, všichni na to ne­tr­pě­livě čekali, ale ne­vě­děli, co to bude, ale ne­do­zvě­děli se nic, pro­tože jsme nedali jediné in­ter­view, ne­pus­tili jsme jediný bit mimo naší vi­rální kampaň. A dneska jsme tady – na po­my­sl­ném vr­cholu Olympu, všichni už to viděli a všichni ně­ja­kým zá­had­ným způ­so­bem žasnou. Chá­pete to, chá­pete tu ne­po­cho­pi­tel­nou ab­sur­ditu? Ší­len­ství, tohle je prostě ší­len­ství.“

Nikdy jsem nebyl tak klidný jako právě teď. Čekala nás Ofi­ci­ální Schvá­lená Věc, ze které jsme museli udělat frašku, křeč, tragé­dii, pomalé umí­rání Mo­lo­cha. Ne­pa­t­řili jsme sem. Tohle byl jejich svět, ofi­ci­ální Čtvrtá Říše, jedno kolo v mo­hut­ném sou­kolí me­di­ální ma­ši­ne­rie, která stojí za tak masiv­ním ší­ře­ním so­ci­ální cho­roby. Všichni ti lidé kolem vy­pa­dali tak, jak měli vy­pa­dat. Ste­re­o­typní role, které přesně za­pa­daly do své ška­tulky. Tak moc byl tenhle svět zkři­vený, pře­krou­cený, ob­ludný, ne­mocný. Stačil jeden pohled a člověk znal všechno. Prvním hostem byla nějaký ba­ke­li­tová he­rečka, která vy­pa­dala jako dva­nác­ti­letý čínský kluk. Ge­ne­rická tvář, která se na naše smutný a šedivý životy směje z obálek ča­so­pisů a z reklam. Říkala o tom, jak na­tá­čela film a jak to měla těžký. Kde je pro­po­jení s re­a­li­tou? Ona má plat přes jeden milion a dvě noci ze tří paří v tak lu­xus­ních klu­bech, že tam mají po­zla­cený i vzduch. To je její těžký život, na­třá­sat před ka­me­rou, to co jí do těla na­pum­po­vali plas­tičtí chi­rur­gové. Je to jinej svět, re­a­lita bez kom­pli­kací, kde jsou všechny pro­blémy uměle vy­tvá­řené. Naše na­tá­čení pro­bí­halo tak, že jsme ně­ko­lik měsíců ne­spali, pra­co­vali po nocích, na­tá­čeli, stří­hali, mazali, zase na­tá­čeli, ne­u­stále, za kaž­dého počasí, v každou hodinu, ale byli jsme v tranzu. V re­la­tiv­ních kře­čích, pro­tože nám stále do­chá­zelo, že teď můžeme něco vy­tvo­řit. Něco sku­teč­ného. Něco ryzího. Ne­po­há­něla nás vidina, že udě­láme nějaký pitomý bloc­kbus­ter, který vydělá mi­li­ony a všichni o něm mluví pouze v su­per­la­ti­vech jenom proto, že stál tolik peněz. Nikdy jsme ne­dou­fali, že se náš film vůbec za­platí, proto jsme také za­klá­dali vše­chen ten při­dru­žený byznys.

„Hele, T.,“ řekl jsem mému re­ži­sé­rovi. „Na­padlo tě, že teď, když lidi uvidí ten film a bude se jim líbit, což někomu dou­fejme, že jo, a do­zvědí se, že se na­tá­čel v barech a pod­ni­cích za­lo­že­ných hlavně kvůli němu, ne­vez­mou je útokem? Ne­na­padlo tě za­jis­tit nějaký extra per­so­nál?“

Můj re­ži­sér jenom za­sté­nal a složil hlavu do dlaní.

Další na řadě byl ně­ja­kej gu­mo­vej ksicht, hu­deb­ník nebo co a po­hádka se opa­ko­vala.

„Sem ne­pa­t­říme, tyhle zrůdy nás roz­tr­hají na kusy.“

A už nás zve­dali a hnali ja­teční chod­bou. Slyšel jsem hlas mo­de­rá­tora jak nás uvádí. A pak jsme tam vešli. Já a můj re­ži­sér a za námi se hnal zbytek týmu. Z pu­b­lika se ozval po­tlesk. Další ne­če­kané kom­po­nenta ofi­ci­ál­ního světa.

„… a zbý­va­jící herci,“ rychle se do­o­pra­vil mo­de­rá­tor a dělal, jako kdyby čekal, že se nás tam nahrne celá smečka.

„Vy jste právě teď skon­čili práce na vašem filmu, adap­taci vaší knihy,“ řekl mo­de­rá­tor a zatím nebylo proč ne­sou­hla­sit. „Ale po­vězte mi: vy jste úplně pře­stali po­u­ží­vat svoje ob­čan­ská jména a na­hra­dili jste je jmény svých rolí, takže vět­šinu herců nikdo nezná. Proč?“

„To byl od za­čátku plán. Chtěli jsme všechno de­mon­to­vat a složit jinak. Udělat něco jiného. Nový Film, který se možná povede a možná to bude hrozný pro­pa­dák. To nebylo jistý.“

„Přesto pár lidí na in­ter­netu psalo, že ob­je­vily iden­tity ně­ko­lika herců.“

„Ano, ale to co našly byly s nej­větší prav­dě­po­dob­ností fa­lešné in­for­mace, které jsme vy­pouš­těli my sami.“

„Až takhle jste na to šli?“

„Jak říkám, roz­hraní mezi re­a­li­tou a fikcí jsme se sna­žili smazat, roz­mlžit, na­ru­šit, aby diváci museli po­chy­bo­vat: 'Co to je? Film? Do­ku­ment? Stalo se to? Je to podle re­a­lity? Co to je?' Udě­lali jsme spoustu funkč­ních věcí, pře­nesli jsme je z fik­tiv­ních řádků knihy přes film do sku­teč­nosti. Re­a­litu jsme změ­nili a pak ji za­zna­me­nali na kamery.“

„Co to vlastně zna­mená?“

„Tím chceme vy­já­d­řit myš­lenku, že celá naše sou­čas­nost je za­zna­me­na­telná, jed­no­duše zpra­co­va­telná a po­změ­ni­telná.“

„Žádné kamery?“

„Ve sku­teč­nosti jich s sebou máme pět, šest, ale nejsou vidět.“

„Můžete mi je ukázat?“

„Proč ne?“ od­vě­til jsem, sundal brýle a ukázal je mo­de­rá­to­rovi. „Tady v no­žičce brýlí je jedna, která sle­duje, kam se dívám.“

„Proč to vlastně na­tá­číte?“

„Může se to hodit. A nebo taky ne.“

Nebyl jsem si jistý, jestli roz­ho­vor takhle pro­bí­hal. Nej­spíš mi nějaké části vy­padly, za­po­mněl jsem na ně, něco se mi muselo zdát, něco jsem si jenom přál, další věci jsem si před­sta­vo­val tak usi­lovně, až se moje ima­gi­nace zhmot­nily. Jinak by se ne­mohlo stát, to co se pak sku­tečně stalo.

„Pů­vodně jsme chtěli přijít v ně­ja­kých sexy kos­tým­cích, ale bo­hu­žel,“ řekl někdo a v sále to za­hu­čelo. Jak jsem říkal: kolem kaž­dého au­di­o­vi­zu­ál­ního díla vznikne spe­ci­fická ko­mu­nita.

S mo­de­rá­to­rem se bavili všichni sou­časně, jeden na­va­zo­val na slova jiného, jiný do­kon­čo­val ztra­cené myš­lenky, od­bí­hal od tématu, zase se k němu vracel. Byla to do­slova ko­mu­ni­kační bouře. Bylo nás tam na něj zkrátka příliš mnoho. Dvacet pět hlasů, dvacet pět slov­ních ekvi­lib­ristů, pro­s­to­řekých za­řek­lých goonů s ja­zy­kem jako dýkou, ne­ná­vist­ných ka­za­telů. Slova se nejvíc chytal otec a J.R. Pope. Byli to zku­šení řeč­níci, kteří měli cha­risma a když pro­mlu­vili, oka­mžitě si zís­kali krajní po­zor­nost po­slu­chačů. Měli v hlase něco ma­gic­kého. Mohli docela nor­málně pro­mlu­vit v hu­čí­cím davu a pár blíz­kých hlav by se oto­čilo jejich směrem. Otec ve filmu hrál ší­le­ného ka­za­tele, který po­stupně ztrácí víru v bu­douc­nost lid­stva. Zpo­čátku se snaží vy­bur­co­vat lidi k činu, k tomu, aby něco změ­nili, aby udě­lali svět trochu lepším. Hřměl, že to je možné, že k ví­těz­ství zla stačí aby dobro nic ne­dě­lalo. Ale po­stupně se z jeho slov vy­trácí naděje a začíná pře­vlá­dat zvrá­cená touha všechno zničit, spálit, rozbít, zabít, za­pá­lit. Hyp­no­ti­zuje si svojí ros­toucí armádu sym­pa­ti­zantů a velí, aby spá­lili svět, aby roz­vrá­tily zá­klady spo­leč­nosti a aby za­bí­jeli. Ne­na­bízí jim žádné řešení, po­smrtný život, ráj, lepší svět nebo čis­tější vzduch. Je to krys­ta­lický an­ti­ka­za­tel de­strukce, ší­len­ství. Pak se zjistí, že trpí ra­ko­vi­nou a zbývá mu jen pár měsíců života. Ale ani když stojí smrti tváří v tvář, ne­ob­rátí a začne s ještě větší zu­ři­vostí šířit touhu po zániku. Říká, že věří to dnes na­ro­zené děti jsou po­slední ge­ne­rací lid­stva, že sní o kom­pletní ani­hi­laci druhu homo sa­pi­ens sa­pi­ens. „Když to ne­u­dě­láme teď, když ne­od­stra­níme nádor sami – vlast­níma rukama, stejně se to stane. Letíme na ko­liz­ním kurzu s vy­hy­nu­tím. Po­ma­lým a bo­les­ti­vým. Musíme za­kro­čit, musíme jednat, musíme za­bí­jet. Žijeme teď a žijeme na­po­sledy. Plá­po­láme v po­sled­ních zábles­cích světla, my – po­slední lidé.“ Pak se mu udě­lalo zle a začal zvra­cet krev, což nebylo jed­no­du­ché na­to­čit. Do­nu­tit člo­věka, aby vy­pa­dal dobře při zvra­cení krve není jed­no­du­ché, když ten člověk sku­tečně ne­zvrací krev. Otec musel sníst ně­ja­kou směs bar­viva a ně­ja­kého želé a pak jsme ně­ja­kýma práš­kama vy­vo­lali zvra­cení. Ale ne­vy­pa­dalo to dobře, ne­vy­pa­dalo to správně. Zkou­šeli jsme to osm­krát, šílené kázání a kr­va­vou závrať. Na devátý pokus byl už otec zni­čený, zpo­cený, una­vený, bylo mu špatně, ale věděl, že do toho musí dát všechno. Skoro už nemohl mluvit a tak místo hro­mo­vého hlasu z něj vy­chá­zel při­du­šený tís­nivý šepot smí­sený s hřme­ním, hlas lidí s ra­ko­vi­nou hla­si­vek. Ne­u­vě­ři­telné, stál jsem tam a po­slou­chal jeho apo­ka­lyp­tické vábení do kte­rého dával svoje po­slední síly a běhal mi mráz po zádech. Potil se, třásl se, oči měl rudé, pla­noucí a pak se v po­lo­vině věty začal dávit. Kví­lení umí­ra­jící bestie. Ší­len­ství. Vel­ko­lepé ší­len­ství.

Pak jsme ho museli odvézt do ne­moc­nice, pro­tože byl úplně vy­sí­lený a dostal křeče, které mu sví­raly hrdlo a nemohl dýchat. On svoje utr­pení nehrál, on byl sku­tečně v bo­les­tech, ne­sne­si­tel­ných mukách.

A tohle bych měl říct tomu mo­de­rá­to­rovi? Tohle bych měl říct světu? Nic ta­ko­vého ne­chtěl slyšet. Na nic ta­ko­vého nebyl při­pra­ven. Celé studio sní­mané ka­me­rami bylo kap­sulí fa­leš­ného světa, kde je jasně na­lin­ko­váno, co je dobře a co ne, co se smí a co je za­ká­záno, kde platí ab­surdní pra­vi­dla. A tohle a spousta dal­ších věcí, které se staly běhen na­tá­čení, bylo daleko za hra­nicí, v za­ká­za­ném území.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz