povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

6. 12. 2009

Corporal Cortex #6

       

Seděl jsem v té akvarijní kóji a najednou hodiny poskočily. Někam zmizelo dvacet minut. Seděl jsem tam zase, stejně nepřítomný jako před tím střihem, ale okolní osazenstvo se změnilo, přemístilo se a změnilo tváře. Můj režisér se někam vypařil, Šváb a Škrtič někam odešli a pak se zase vrátili, protože si prohodili místa. Vedle mě seděl P., MM., Mu a R. Příliš velká skrumáž lidí na jednom malém místě. Ty mladé ptice tam byly stále, možná se mi podařilo zjistit, kolik jim vlastně je, ale na tom nezáleželo. Nebyly to děvky a od toho jsem se mohl odrazit. Přišly na film a sledovaly ho z jiné perspektivy, jinýma očima, viděly jiné obrazy a vnímaly jiný příběh. Použily jiný filtr a z dějového šumu jim vystoupil reliéf příběhu, který chtěly vidět. To nebyla moje slova, ale poskládal jsem to z jejich vět a velice mě to udivilo. Ten film byl divný a nepoužitelný podle všech měřítek mainsteamu, byl složitý a komplikovaný, David Lynch na drogách vystřelený na oběžnou dráhu Venuše v kostýmu zajíce, ale oni stejně přišly, nalákané sladkými bonbónky čekaly něco jiného, ale stejně je výsledek zaujal a svojí část, svojí verzi, svojí interpretaci si prožily naplno, rozhodně víc než gumové hlavy kamerových závisláků. Udivilo mě to. "Vážně, vážně, vážně. Podle mě je to neuvěřitelně silný, všechen ten shon a neviditelný nebezpečí světa ve kterým se oba dva tak marně snaží najít klid a samotu." Jo, tak by se to dalo taky vyložit. Natrefili jsme pravděpodobně na literární ptice, čtenářky, možná i autorky. Rozhodně mi přišlo, že se vyznají v psaném slovu. "Já sám nevím, jak si všechny drobnosti vyložit," říkal jsem, "heleďte, já jsem postupoval úplně naopak: nejdřív jsem napsal tisíc samostatných pasáží a pak jsem teprve hledal spojnice a když se mi nějakou nepodařilo najít, nechal jsem tu pasáž v textu volně vidět. Byl jsem na tom jako vy. Když najdete jiné spojnice, je to stejně správně. Možná najdete lepší variantu, která nepraská v logických švech." A měly velice úhledný rukopis. Jedna z nich začala kreslit schéma postav a dějů a sám jsem žasl, že to dává dokonalý smysl.

Další střih. Dalších pět minut.

Vzpomněl jsem si jak říkám: "To není možný. Adam a MM.? Ne, nikdy. Tohle je jenom vaše tajný perverzní přání. To se nikdy nestane. Napište si o tom nějaký slash, ale kánon z toho nebude."

"No ale co byl pak ten záběr v knihovně? To byl MM. a J."

"Ale to bylo přece rokem před tím a navíc MM. má holku."

"Jenom jí měl," řekla jedna ptice. "Pak už jsi o ní nepsal v přítomném čase, vždycky ses jenom zmiňoval, že byla."

"To je pravda, předsedo," řekl MM. V ten okamžik na mě dolehl zase ten podivný pocit mixování reality. Herci převzali jména svých postav, herci se stali svými rolemi, hráli sami sebe. Bariéra byla překročena. Nepsal jsem ty role pro skutečné lidi, ale teď se jimi stali a najednou jsem si připadal, jako kdybych tvořil a ovlivňoval život MM., který seděl hned vedle mě. Jako kdybych řídil živou bytost. Co kdybych v pokračování napsal, že MM. zemře? Co by se stalo? Otec v knize a filmu zemřel, ale on nikdy nebyl ve skutečnosti živý. Ale tato naprostá symbióza naprosto vyhovovala přítomné skupince fanynek. Nemuseli přemýšlet o herci a jeho roli, nemuseli je od sebe oddělovat. Pohodlné. A právě ony právě teď, posilněny nějakým tím alkoholem, toužili jenom vidět Adama a MM. nebo P. si dát francouzáka, což se taky o jeden střih později skutečně stalo.

"Ale bacha, tenhle pohledný chlapec líbá perfektně," nemělo smysl válčit.

Proud mě nesl dál.

Druhý den mě probudil můj režisér. Stál nade mnou a šťouchal mě do tváře botou. "Vstávat, vstávat, šípková Růženko."

"Jo, jasně, jasně," skuhral jsem, když jsem se snažil posadit na podlaze. Pak jsem se kolem sebe rozhlédl a viděl jsem hromadu těl naházenou v koutě našeho podniku a hromadu ohryzků.

"A co je tohle?"

"Nám to tady patří, takže nebyl problém, když jsi tu ty a pár dalších droogů na noc zakotvili."

"Jo, očividně. Co se vlastně - ale radši nic," mávl jsem rukou. Nemělo smysl vyzvídat detaily i když ty ohryzky mě trochu děsily.

Samozřejmě nemusím zdůrazňovat jak zásadní roli ve všem hrála jablka. Byla to jednotka přímo úměrná naší tvůrčí zuřivosti. Vždycky, když mě popadlo šílenství, dostával jsem strašnou chuť na jablka. Naštěstí můj režisér v autě vždycky vozil plnou přepravku. On měl nějaký sad nebo co, který mu někdo odkázal. Jablka skladoval ve sklepě pod svým ateliérem. "Hele podívej, podle mě je to docela fajn. Ten sad a ty stromy tam prostě jsou a sami neutečou. Když si někdo natrhá, proč ne, ale kdo by se táhnul do takové pustiny. Já tam přijedu několikrát na podzim a otrhám." Konec konců vlastnictví pozemku byla vždycky dobrá investice.

Vším nás nakazil otec a J.R. Pope. Stejně jako nutností mít v ateliéru mého režiséra vlastní posilovnu.

**

Druhý den nás čekala nějaká talk-show. Teď už bylo oficiálně potvrzené, že jsme ti Praví & Jediní a že si nás ostatní mohou předávat mezi sebou a vždycky si ukusnout nějakou tu končetinu. Ani nevím, jak se ta show vlastně jmenovala, ale moderoval ji nějaký prapodivný plešatý chlápek, který nikdy neměl k sarkasmu daleko. Původě pozvali jenom mě a mého režiséra, ale říkal jsem si, že by bylo škoda o celou tu ostudu mísenou se slávou ochudit ostatní.

"Cože?" ptal se mě nějaký chlápek od štábu tři čtvrtě hodiny před představením.

"Jak říkám, všichni, celý tým, dvacet pět lidí."

"To asi nepůjde," kroutil hlavou ten chlápek od štábu. Byl milý a viděl jsem na něm, že se nám doopravdy snaží vyhovět, ale prostě si nedokáže představit, jak by se nás tam vešlo dvacet pět. "Víte, normálně tam chodí dva, maximálně tři hosté."

"Ale no tak, vy o nic nepřijdete, jenom maskérka na nás vyplácá o něco víc pudru než obvykle. Hm?" řekl jsem mu vlídným tónem, kterým se jeden kamarád snaží přemluvit druhého. Na tohohle chlápka od štábu bylo škoda plýtvat čistý goonský přístup.

Můj režisér vystoupil z davu a řekl tomu chlápkovi: "Já jsem nejenom režisér, doktor, ale také právník celého týmu a věc se má tak, že nejsme vázáni žádnou smlouvou a tudíž nám nebrání nic, abychom se natáčení neúčastnili." Ten křivák! On trval na nulovém honoráři, čímž odpadla nutnost něco sepisovat. Měli jsme jenom přijít a ukázat se na show. Ale ve skutečnosti jenom chtěl mít volné ruce k nátlaku, protože teď jsme se ocitli v divné a pro nás samotné nepochopitelné situaci: by o nás zájem a nikdo o nás nechtěl přijít, zvláště teď v prvních dnech po premiéře. Můj režisér to zahrál zatraceně chytře a díky němu jsme si vydupali, co jsme jenom chtěli. A taky měl s sebou revolver.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že tyhle večerní pořady můžou natáčet takhle brzo ráno. Bylo skoro poledne, ale většina z nás spala nanejvýš tři hodiny někde na podlaze nebo v kanálech. "To čekání je snad nekonečný." Asi chtěli mít dostatečnou časovou rezervu a tak nás svolali dvě stě let napřed. Seděli jsme na skládacích židličkách a čekali, až ten nebožák, který šel na verbální porážku, bude úplně zpracován, vykostěn, zbaven krve, naporcován a zabalen do vakuových obalů.

"Tohle je neuvěřitelný," řekl ke všem můj režisér. "Rozumíte tomu, předevčírem jsme ještě byla sebranka bláznů a duševně nemocných jedinců, kteří říkali, že natočí film a nikdo je neposlouchal, nikdo jim nevěřil a nikdo od nich nic nečekal. Včera jsme byli parta o které se začalo mluvit, která něco kutila, všichni na to netrpělivě čekali, ale nevěděli, co to bude, ale nedozvěděli se nic, protože jsme nedali jediné interview, nepustili jsme jediný bit mimo naší virální kampaň. A dneska jsme tady - na pomyslném vrcholu Olympu, všichni už to viděli a všichni nějakým záhadným způsobem žasnou. Chápete to, chápete tu nepochopitelnou absurditu? Šílenství, tohle je prostě šílenství."

Nikdy jsem nebyl tak klidný jako právě teď. Čekala nás Oficiální Schválená Věc, ze které jsme museli udělat frašku, křeč, tragédii, pomalé umírání Molocha. Nepatřili jsme sem. Tohle byl jejich svět, oficiální Čtvrtá Říše, jedno kolo v mohutném soukolí mediální mašinerie, která stojí za tak masivním šířením sociální choroby. Všichni ti lidé kolem vypadali tak, jak měli vypadat. Stereotypní role, které přesně zapadaly do své škatulky. Tak moc byl tenhle svět zkřivený, překroucený, obludný, nemocný. Stačil jeden pohled a člověk znal všechno. Prvním hostem byla nějaký bakelitová herečka, která vypadala jako dvanáctiletý čínský kluk. Generická tvář, která se na naše smutný a šedivý životy směje z obálek časopisů a z reklam. Říkala o tom, jak natáčela film a jak to měla těžký. Kde je propojení s realitou? Ona má plat přes jeden milion a dvě noci ze tří paří v tak luxusních klubech, že tam mají pozlacený i vzduch. To je její těžký život, natřásat před kamerou, to co jí do těla napumpovali plastičtí chirurgové. Je to jinej svět, realita bez komplikací, kde jsou všechny problémy uměle vytvářené. Naše natáčení probíhalo tak, že jsme několik měsíců nespali, pracovali po nocích, natáčeli, stříhali, mazali, zase natáčeli, neustále, za každého počasí, v každou hodinu, ale byli jsme v tranzu. V relativních křečích, protože nám stále docházelo, že teď můžeme něco vytvořit. Něco skutečného. Něco ryzího. Nepoháněla nás vidina, že uděláme nějaký pitomý blockbuster, který vydělá miliony a všichni o něm mluví pouze v superlativech jenom proto, že stál tolik peněz. Nikdy jsme nedoufali, že se náš film vůbec zaplatí, proto jsme také zakládali všechen ten přidružený byznys.

"Hele, T.," řekl jsem mému režisérovi. "Napadlo tě, že teď, když lidi uvidí ten film a bude se jim líbit, což někomu doufejme, že jo, a dozvědí se, že se natáčel v barech a podnicích založených hlavně kvůli němu, nevezmou je útokem? Nenapadlo tě zajistit nějaký extra personál?"

Můj režisér jenom zasténal a složil hlavu do dlaní.

Další na řadě byl nějakej gumovej ksicht, hudebník nebo co a pohádka se opakovala.

"Sem nepatříme, tyhle zrůdy nás roztrhají na kusy."

A už nás zvedali a hnali jateční chodbou. Slyšel jsem hlas moderátora jak nás uvádí. A pak jsme tam vešli. Já a můj režisér a za námi se hnal zbytek týmu. Z publika se ozval potlesk. Další nečekané komponenta oficiálního světa.

"... a zbývající herci," rychle se doopravil moderátor a dělal, jako kdyby čekal, že se nás tam nahrne celá smečka.

"Vy jste právě teď skončili práce na vašem filmu, adaptaci vaší knihy," řekl moderátor a zatím nebylo proč nesouhlasit. "Ale povězte mi: vy jste úplně přestali používat svoje občanská jména a nahradili jste je jmény svých rolí, takže většinu herců nikdo nezná. Proč?"

"To byl od začátku plán. Chtěli jsme všechno demontovat a složit jinak. Udělat něco jiného. Nový Film, který se možná povede a možná to bude hrozný propadák. To nebylo jistý."

"Přesto pár lidí na internetu psalo, že objevily identity několika herců."

"Ano, ale to co našly byly s největší pravděpodobností falešné informace, které jsme vypouštěli my sami."

"Až takhle jste na to šli?"

"Jak říkám, rozhraní mezi realitou a fikcí jsme se snažili smazat, rozmlžit, narušit, aby diváci museli pochybovat: 'Co to je? Film? Dokument? Stalo se to? Je to podle reality? Co to je?' Udělali jsme spoustu funkčních věcí, přenesli jsme je z fiktivních řádků knihy přes film do skutečnosti. Realitu jsme změnili a pak ji zaznamenali na kamery."

"Co to vlastně znamená?"

"Tím chceme vyjádřit myšlenku, že celá naše současnost je zaznamenatelná, jednoduše zpracovatelná a pozměnitelná."

"Žádné kamery?"

"Ve skutečnosti jich s sebou máme pět, šest, ale nejsou vidět."

"Můžete mi je ukázat?"

"Proč ne?" odvětil jsem, sundal brýle a ukázal je moderátorovi. "Tady v nožičce brýlí je jedna, která sleduje, kam se dívám."

"Proč to vlastně natáčíte?"

"Může se to hodit. A nebo taky ne."

Nebyl jsem si jistý, jestli rozhovor takhle probíhal. Nejspíš mi nějaké části vypadly, zapomněl jsem na ně, něco se mi muselo zdát, něco jsem si jenom přál, další věci jsem si představoval tak usilovně, až se moje imaginace zhmotnily. Jinak by se nemohlo stát, to co se pak skutečně stalo.

"Původně jsme chtěli přijít v nějakých sexy kostýmcích, ale bohužel," řekl někdo a v sále to zahučelo. Jak jsem říkal: kolem každého audiovizuálního díla vznikne specifická komunita.

S moderátorem se bavili všichni současně, jeden navazoval na slova jiného, jiný dokončoval ztracené myšlenky, odbíhal od tématu, zase se k němu vracel. Byla to doslova komunikační bouře. Bylo nás tam na něj zkrátka příliš mnoho. Dvacet pět hlasů, dvacet pět slovních ekvilibristů, prostořekých zařeklých goonů s jazykem jako dýkou, nenávistných kazatelů. Slova se nejvíc chytal otec a J.R. Pope. Byli to zkušení řečníci, kteří měli charisma a když promluvili, okamžitě si získali krajní pozornost posluchačů. Měli v hlase něco magického. Mohli docela normálně promluvit v hučícím davu a pár blízkých hlav by se otočilo jejich směrem. Otec ve filmu hrál šíleného kazatele, který postupně ztrácí víru v budoucnost lidstva. Zpočátku se snaží vyburcovat lidi k činu, k tomu, aby něco změnili, aby udělali svět trochu lepším. Hřměl, že to je možné, že k vítězství zla stačí aby dobro nic nedělalo. Ale postupně se z jeho slov vytrácí naděje a začíná převládat zvrácená touha všechno zničit, spálit, rozbít, zabít, zapálit. Hypnotizuje si svojí rostoucí armádu sympatizantů a velí, aby spálili svět, aby rozvrátily základy společnosti a aby zabíjeli. Nenabízí jim žádné řešení, posmrtný život, ráj, lepší svět nebo čistější vzduch. Je to krystalický antikazatel destrukce, šílenství. Pak se zjistí, že trpí rakovinou a zbývá mu jen pár měsíců života. Ale ani když stojí smrti tváří v tvář, neobrátí a začne s ještě větší zuřivostí šířit touhu po zániku. Říká, že věří to dnes narozené děti jsou poslední generací lidstva, že sní o kompletní anihilaci druhu homo sapiens sapiens. "Když to neuděláme teď, když neodstraníme nádor sami - vlastníma rukama, stejně se to stane. Letíme na kolizním kurzu s vyhynutím. Pomalým a bolestivým. Musíme zakročit, musíme jednat, musíme zabíjet. Žijeme teď a žijeme naposledy. Plápoláme v posledních záblescích světla, my - poslední lidé." Pak se mu udělalo zle a začal zvracet krev, což nebylo jednoduché natočit. Donutit člověka, aby vypadal dobře při zvracení krve není jednoduché, když ten člověk skutečně nezvrací krev. Otec musel sníst nějakou směs barviva a nějakého želé a pak jsme nějakýma práškama vyvolali zvracení. Ale nevypadalo to dobře, nevypadalo to správně. Zkoušeli jsme to osmkrát, šílené kázání a krvavou závrať. Na devátý pokus byl už otec zničený, zpocený, unavený, bylo mu špatně, ale věděl, že do toho musí dát všechno. Skoro už nemohl mluvit a tak místo hromového hlasu z něj vycházel přidušený tísnivý šepot smísený s hřmením, hlas lidí s rakovinou hlasivek. Neuvěřitelné, stál jsem tam a poslouchal jeho apokalyptické vábení do kterého dával svoje poslední síly a běhal mi mráz po zádech. Potil se, třásl se, oči měl rudé, planoucí a pak se v polovině věty začal dávit. Kvílení umírající bestie. Šílenství. Velkolepé šílenství.

Pak jsme ho museli odvézt do nemocnice, protože byl úplně vysílený a dostal křeče, které mu svíraly hrdlo a nemohl dýchat. On svoje utrpení nehrál, on byl skutečně v bolestech, nesnesitelných mukách.

A tohle bych měl říct tomu moderátorovi? Tohle bych měl říct světu? Nic takového nechtěl slyšet. Na nic takového nebyl připraven. Celé studio snímané kamerami bylo kapsulí falešného světa, kde je jasně nalinkováno, co je dobře a co ne, co se smí a co je zakázáno, kde platí absurdní pravidla. A tohle a spousta dalších věcí, které se staly běhen natáčení, bylo daleko za hranicí, v zakázaném území.


publikováno 6. 12. 2009

příbuzné články:
Corporal Cortex #4
Corporal Cortex #5
Corporal Cortex #7
Corporal Cortex #8
Corporal Cortex #9

sem odkazují:
Nanowrimo - konec
Corporal Cortex