k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Corporal Cortex #5

6. 12. 2009 — k47 (♪)

Seděl jsem v sále na svém místě někde v zad­ních řadách, vedle mě můj re­ži­sér a na druhé straně P. Přímo pode mnou seděl K. le­mo­vaný R. z jedné a MM. z druhé strany. Zbytek týmu nás ob­klo­po­val, ale nebyl jsem si jistý, kde kdo je. Byl to ne­pří­jemný pocit. Během měsíců, kdy jsme na­tá­čeli náš film, jsme si vy­pěs­to­vali zvláštní lo­ka­li­zační cit, mystický šestý smysl, který se objeví u lidí, které k sobě poutá hlu­boké přá­tel­ství nebo jiné ne­ob­vyklé pouto. Vždycky jsme věděli, kde kdo je. Ne­mu­sel jsem se dívat nebo ohlí­žet, věděl jsem, kdo stojí za nmnou, kdo vedle mě, kdo je ve ve­d­lejší míst­nosti, kdo je za ka­me­rou, pod­vě­do­mně, jako kdy­bych měl v mozku radar. Ale teď, tady v ki­nosálu spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex jsem ne­do­ká­zal vy­cí­tit ničí pří­tom­nost, ani když seděli hned vedle mě, když zářili na okraji zor­ného pole. Jako kdyby tady ze stra­chu před od­po­slou­chá­vá­ním na­in­sta­lo­vali ně­ja­kou psi­o­nic­kou ru­šičku. Byl to divný pocit, na­prostá bez­rad­nost, osa­mění, pa­ra­noia.

Snažil jsem se na to za­po­me­nout a vnímat film, ale nemělo to smysl, znal jsem ho příliš dobře, než aby mě nějak upou­tal, věděl jsem co přijde v každé vte­řině, věděl jsem, že nemá žádné úvodní ti­tulky, jenom v levém horním rohu na chvíli zazáří jeho film a zhasne, aby uvol­nil místo zá­bě­rům na noční Me­t­ro­po­lis. Film začíná ve stej­ném oka­mžiku, kde začíná kniha, ale ten moment je zá­měrně am­bi­va­lentní a ná­padně při­po­míná konec celého snímku. Pak se ale od­trhne od děje, opustí byt tří hlav­ních pro­ta­go­nistů a uhání zpátky v čase a v názna­cích od­ha­luje všechny pod­statné mo­menty, které vedly hlavní hrdiny do náručí pa­ra­no­id­ního ší­len­ství. Ale i když je všechno vy­zra­zeno hned na za­čátku a po­my­sl­nými prů­rvami v čase pro­blikne i ně­ko­lik scén z konce, nikdo nemá šanci po­cho­pit o co vlastně jde, kdo je kdo a jak se fil­mová re­a­lita mapuje na děj knihy. Film i kniha má zcela jiné tempo, jiný sr­deční rytmus, jiný způsob vy­prá­vění. Ve filmu si můžete do­vo­lit co v knize není možné: vy­prá­vět příběh beze slov. Jenom nechat me­lo­diky ply­nout obrazy na­ma­lo­vané černou barvou a nechat pro­mlou­vat obraz. Také s tempem se můžete po­hy­bo­vat s mnohem vyšší am­pli­tu­dou. V knize nikdy ne­mů­žete za­sta­vit proud slov, čehož jsem vždycky li­to­val – je třeba ob­ratně tepat pomalé, me­lo­dické a ly­rické věty, ale když se zpo­malí příliš, když pře­kro­číte mi­ni­mální rych­lost, stane se z textu re­pe­ti­tivní slovní šmirgl, oči­vidná vy­cpávka. Film v tomto ohledu má větší re­zervy, ale jeho hlavní síla leží na opačné po­lo­ose. Je možné tempo zrych­lit do těžko uvě­ři­tel­ných mezí, do­slova pro­bli­ká­vání obrazů, které není divák scho­pen vědomě zpra­co­vá­vat a pro­tože nemá v ruce ovla­dač, aby film za­sta­vil a mohl scénu vstře­bat, na­sák­nout a pře­mýš­let o ní, pře­tí­žený mozek v ho­rečné snaze zpra­co­vá­vat vl­no­bití in­for­mací, barev a zvuků předá vět­šinu práce pod­vě­domí. Když se podaří vy­pro­vo­ko­vat tyto staré a zá­padní ci­vi­li­zací úz­kost­livě skrý­vané cesty vní­mání, je vy­hráno. Ka­no­náda scén se do člo­věka vryje velice hlu­boko a jak si všechno snaží při­po­me­nout a do po­sled­ního de­tailu po­spo­jo­vat a po­cho­pit, stále se mu to vrací. Úspěšný útok na ne­vě­domí má ob­rov­ský dopad.

To byl náš film a všechno tohle jsme do něj vpra­vili, pro­tože v našem týmu byli vědci, nikoli umělci. To byl veliký rozdíl, můj re­ži­sér vždycky říkal, že nechce skvělé herce, kteří dokáží svojí roli zahrát na Oscara, ne­chtěl takové, kteří do každé věty vloží příliš mnoho dra­matu, chtěl oby­čejné lidi a nabral smečku goonů.

Z tranzu, kdy jsem se po­hu­po­val mezi filmem a meta-filmem, tedy pře­mýš­le­ním o něm, mě vy­trhla R., oto­čila se na mě, za­kle­pala mi na nohu a řekl: „K. není dobře. Už se to z něj nej­spíš muselo vy­pa­řit.“

Chvíli jsme ho sle­do­val a do­o­pravdy ne­vy­pa­dal nej­lépe, škubal sebou, pak na oka­mžik úplně strnul, hla­sitě dýchal nosem, silou svíral če­listi, skří­pal zuby, ruka pevně svíral dr­ža­dla se­dačky, svaly na­pjaté, pak se rychle a trhaně roz­hléd­nul a něco kolem sebe hledal, díval se na zem. Pak se chytil za bradu, nehty zaryl do tváře a do dásní. Všechny pohyby byly rychlé a ne­klidné. Druhou rukou si pro­hrábl vlasy, pak zase trnul, napjal všechny svaly, jako kdyby měly prask­nout, viděl jsem, jak se mu svaly na krku pro­mě­nily v pro­vazy. Pro­lo­mil ticho a začal kvílet na vysoké frek­venci a sklá­nět se do­předu.

„Tohle není dobrý. Máš s sebou ně­ja­kej tranq? Musíme mu něco dát, nebo se roz­trhá na kusy,“ za­šep­tal jsem směrem k R. Musel toho mít dost, nej­spíš na něj přišla špatná chvíle, kterou vždycky po­pi­so­val jako úplné za­tmění, jako kdyby měl na mozku dehet, jako kdyby viděl černě i za nej­svět­lej­šího dne a cítil akutní bezmoc a vnitřní bolest, kterou sám ne­do­ká­zal k ničemu při­rov­nat.

R. z batohu vy­táhla tři za­ba­lené in­jekční stří­kačky a v šeru mžou­rala na obaly: „Něco tady mám, ale nevím jestli…“ Za­dí­vala se na další, pře­to­čila ji naruby a dívala se zase. „Jo tohlee by mělo být ono.“ Roz­trhla obal. „Ha, bub­linka, to by ne­mu­selo do­pad­nout dobře.“ Chy­tila K., vy­hr­nula rukáv a pevně mu se­vřela loket svojí rukou ve které běžně louská ořechy a druhou mu do ramene za­bodla in­jekci. „Účinek na­stoupí skoro hned, ale dlouho ne­vy­drží, musíme s ním pryč.“ K. v těch oka­mži­cích nebyl ne­bez­pečný pro svoje okolí, všechnu tu ne­ko­neč­nou zlobu smě­řo­val vždy na sebe. Stří­brné plátno muselo pů­so­bit jako ze­si­lo­vač, kdy ší­len­ství re­zo­no­valo mezi K. v sále a K. na plátně a stále na­růs­talo.

„Jasně,“ řekl jsem a pak jsem se otočil na P. a mého re­ži­séra a dok­tora v jedné osobě. Oba kývli. S R. jsme vzali K. každý za jedno rameno a vy­vlekli ho ven ze sálu.

Zbytek před­sta­vení jsem ne­vi­děl, ale jak mi vy­prá­věl CS, prý jsem o nic ne­při­šel. Ná­sle­do­val jenom šo­ku­jící úspěch, po­tlesk, fan­fáry, ko­ru­no­vace a další zby­teč­nosti. Kdo ví, kde přesně v jeho slo­vech kon­čila pravda a za­čí­nala lež.

O hodinu poz­ději jsme se ocitli na after-party v baru vy­tvo­ře­ném pro film. Ne­do­šli jsme tam, prostě jsme se tam na­jed­nou ocitli. Ne­vzpo­mí­nám si na žádný spo­jitý pohyb, který by tomu před­chá­zel. Museli jsme se pře­mis­ťo­vat stři­hem mezi dvěma scé­nami. Zhmot­nil jsem se v se­dačce nízké kru­hové kóje, jedné z mnoha ano­má­lií, které roz­rý­vala pro­stor baru. Roz­hlédl jsem se kolem a znovu jsem musel žas­nout, jak se všechno po­da­řilo, byla tam tma i světlo, hluk i tichá místa, kde se dalo nor­málně ko­mu­ni­ko­vat bez nut­nosti ode­zí­rání ze rtů, am­bi­va­lentní, kon­tras­tu­jící a silně cha­o­tický pro­stor. Ge­ni­ální, zhmot­nění všech skry­tých před­stav. Já jsem se na­chá­zel v jedné z těch klid­něj­ších částí, vedle mě seděl K., mračil se, jeden koutek nahoře a jako goon čekal, co se stane, kdo bude jeho obětí. Kóji s námi sdílel ještě P., MM., R., Moo, J.R. Pope a nějací dva cizáci – příliš mnoho masa a kostí na takový malý pro­stor a to tam ještě chyběl můj re­ži­sér, který se vydal na ne­bez­peč­nou vý­pravu pro další várku ně­ja­kého ži­vo­ta­bu­diče. Nápoje byly další zvlášt­ností toho pod­niku, člověk nikdy ne­do­stal, co znal, výběr byl ne­tra­diční, ale nej­jed­no­dušší bylo říct, ať vám prostě něco nalejí. Pře­kva­pení bylo ne­díl­nou sou­částí zá­žitku. Můj re­ži­sér se k nám vmáčkl a na malý kru­hový stolek po­lo­žil náklad něčeho zářivě ze­le­ného, co chut­nalo sladce skoro jako jahody, ale za chvíli měl kon­zu­ment pocit, že pije lávu a taví se mu ža­lu­dek.

To byl oka­mžik zlomu, kdy šlo všechno do háje. Pak se ře­tě­zec mých vzpo­mí­nek zpře­tr­hal. Nevím jak na sebe udá­losti chro­no­lo­gicky na­va­zo­vali, ale pa­ma­tuju si, jak jsem vy­prá­věl ně­ko­lika pticím neboli holkám, vy­půj­čo­vali jsme si slang z Me­cha­nic­kého po­me­ranče něco s ob­rov­ským za­u­je­tím vy­prá­věl. Ne­pa­ma­tuju si co, ale za­u­jetí bylo ne­sku­tečné. Lámal jsem rukama a ges­ti­ku­lo­val a ony se smály. Musel jsem říkat nějaké vý­mysly. Paměť je ne­bez­pečná děvka, která má v ruce břitvu, ale tváří se tak za­tra­ceně mile. Jedině paměť vy­tváří naší mi­nu­lost. Vymaž paměť, vy­ma­žeš mi­nu­lost. Bylo to do­ko­nalý. Ten čas exis­to­val a oči­vidně jsem ho i prožil, ale když se dívám zpětně proti proudu času, tak nemám o jeho exis­tenci žádné stopy. Z téhle per­spek­tivy ne­e­xis­to­val. Hrůza. Děs. Těch pár mla­dých holek, kterým, díky pou­ťo­vým zá­zra­kům mo­der­ního kos­me­tic­kého a zkrášlo­va­cího prů­myslu, mohlo být něco mezi pat­nácti a tisíc pat­nácti roky, s námi byl i nadále. Byl to divný pocit s ne­jis­to­tou se dívat do těch svěže vy­pa­da­jí­cích tváří a ne­vě­dět jak stará kůže je vlastně pod tou maskou. Kos­me­tika vi­zu­álně vy­mý­tila stár­nutí, za deset let nás do hrobu šoup­nou s tváří pat­náctky. Ší­len­ství. Kdo tohle vlastně chce? Je to jenom válka ve zbro­jení. Vy musíte mít tyhle nové zbraně, pro­tože je má i ne­pří­tel. Je jasné, že je nikdy ne­po­u­ži­jete, ale kdy­byste je neměl, pak na vás ne­pří­tel po­u­žije ty svoje nové na­leš­těné hračky. Proč někdo chce za­sta­vit vi­zu­ální pro­jevy stár­nutí? Proč se místo toho ne­snaží zpo­ma­lit sa­motný ča­so­vač té roz­bušky, která v nás tiká. Ale kos­me­tická vi­zu­ální válka je jenom jeden aspekt so­ci­ální cho­roby, která se v naší krásné spo­leč­nosti roz­růstá jako ra­ko­vina. Zvy­šují se stan­dardy. Jed­not­li­vec, který v pro­testu couvne, nemá šanci. Krok zpátky musejí udělat všichni. Teprve pak si od­dych­nou. Ale je to ta vá­leč­nická povaha ka­ni­balů, která nás do všeho toho ší­len­ství tlačí. Stan­dardy nebo ideály už opus­tily zvlád­nu­telné úrovně, opus­tily je a letí k nebi. Pořád výš a výš, pořád rych­leji, méně při­ro­zeně. Tohle je ideál krásy roku 2010. Tohle ideál štěstí, tohle je pro­to­typ, tohle musíte pře­ko­nat, abyste byli šťastní, tohle je mi­ni­mum. A laťka se zvedá. „Ale tohle přece nedává smysl.“ Trhl jsem s sebou, nebyl jsem si jistý, jestli jsem si to jenom myslel, nebo jsem to do­o­pravdy řekl. Seděl jsem na jiném místě v tom našem pod­niku. Kóje ob­lo­žená akvá­rii z ne­prů­střel­ného skla, vzdá­lená stěna byla po­sá­zená ve­li­kými dis­pleji a na ně se v re­ál­ném čase pro­mí­talo dění na in­ter­netu. Různé zdroje, různí lidé, různé in­for­mace. Ne­pod­statný in­for­mační šum. Sedělo nás tam víc, do­konce i ta dvojka Šváb a Škrtič. Ně­kteří starší a ro­zum­nější čle­nové našeho týmu si šli leh­nout. Jedině oni vy­hráli válku, za­tímco blázni v poli se sna­žili ze svých zákopů uhrát aspoň jeden bod. Můj re­ži­sér seděl na pravé straně a ně­ko­lika ne­zná­mým lidem, prav­dě­po­dobně lidem od Ofi­ci­ální Ki­ne­ma­to­gra­fie, možná že do­konce pa­pa­lášům ze struk­tur spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex, něco vy­prá­věl. Měl jsem dojem, že to nedělá rád, ale pře­má­hal se, pro­tože získat si je na naší stranu bylo vý­hodné hlavně pro nás.

„Na­tá­čeli jsme ně­ko­lik scén mož­ného po­kra­čo­vání a jedna scéna s K. je na­prosto iko­nická. K. je snímán zezadu jak pomalu pro­chází pan­cé­řo­va­nou vilou ma­fi­ána jenom s velkou se­ky­rou v rukách. Cestou zabije čtyři lidi a na konci bru­tálně roz­seká jed­noho člo­věka. Tempo je velice pomalé a K. se po­ma­ličku vleče ši­ro­kými chod­bami ob­lo­že­nými dřevem a pak na­jed­nou záblesk akce, za­tnutí sekyry do krku a do hlavy a pak se zase pomalu šourá chod­bami. Tempo skoro uspá­vací. Celá scéna trvá dvacet minut a na­tá­čeli jsme ji na­jed­nou, žádné střihy, žádné efekty, jenom čiré pomalé ší­len­ství. K. trval na tom, aby ti lidé z ochranky, které zma­sa­kruje, měli ostré zbraně s tlu­miči. První tři měli slepé náboje, ale u po­sled­ního vy­ža­do­val, aby měl od­jiš­tě­nou pis­toli se zá­sob­ní­kem plným os­t­rých nábojů. Sakra, co tohle bylo za formu tem­ného ší­len­ství. Říkal, že scéna musí být na­prosto au­ten­tická, byl re­a­li­tou po­sedlý, ale copak ze­ší­lel? My jsme na bru­tální au­ten­ti­citě trvali od za­čátku, byla to jedna z hlav­ních myš­le­nek filmu, ale tohle? Řekli jsme fajn, ale budeme po­tře­bo­vat práv­níka a tvého psy­chi­atra a budeš muset po­de­psat, že jednáš podle svo­bodné vůle a sou­hla­síš s mož­nými ná­sledky. Mys­líte, že po­chy­bo­val? Mys­líte, že se roz­mýš­lel? Ani ná­ho­dou. Hned se pod to po­de­psal. Začali jsme točit, sekyra vážila stejně jako sku­tečná, ale nebyla ostrá, herci měli na mís­tech záseků ke­vla­rové vy­cpávky, umělou krev, všechno jsme do­ko­nale se­cvi­čili. Chtěli jsme to na­to­čit na první pokus a proto jsme to na sucho dri­lo­vali dokud všichni ne­znali svoje kroky po­zpátku a se za­vá­za­nýma očima. Ča­so­vání bylo zá­sadní, to muselo sedět. Pak jsme řeklo: 'OK, jdeme na to.' Neměl jsem z toho dobrý pocit, to vám snad ne­mu­sím říkat. Byli jsme blázni, ale nikdo z nás na sebe ne­ne­chal mířit na­bi­tou pis­tolí. Pokud to nebylo ne­zbytně nutné. K. vy­ra­zil, po­ma­loučku se loudal chod­bou, první stráž – přesně, jak jsme plá­no­vali, zase ta jeho pomalá bo­les­tivá chůze. Úplně jsem slyšel hudbu, která u toho bude hrát. Další stráž, další práce se se­ky­rou a zase práce podle ša­b­lony. Mi­mo­cho­dem, ti chla­píci, co hráli stráže, do­ká­zali umřít nejlíp, jak jsem kdy viděl. Podle mě je někdo někdy musel do­o­pravdy sek­nout se­ky­rou. Fan­tas­tické. Další chlá­pek, rána se­ky­rou, skuhrání, umělé kr­vá­cení a zase je ta bru­ta­lita K. vy­stří­dána klidem kroků po vy­so­kém ko­berci. A pak přišla na řadu stráž s na­bi­tou zbraní. Ta scéna trvala už pat­náct minut v kuse. Ne­chtěl jsem, aby se něco po­ka­zilo. Bylo už pozdě v noci, všichni ostatní už spali a jenom mi se to sna­žili ještě ten den na­to­čit. K. toho chla­píka seknul, ale minul, chvíli se prali, přesně podle plánu. Pak se do sebe za­klesli na zemi, K. se z toho měl vy­vlík­nout, po­sta­vit se a do­ra­zit ho se­ky­rou. Žádné efektní bo­xo­vání, sna­žili jsme se to udělat nudné, pro­tože reálné rvačky nejsou žádná cho­re­o­gra­fické show, ale když jsou reálně nudné, působí mnohem osob­něji, tělo na tělo, dvě zví­řata, která se chtějí sežrat. K. se roz­máchl, minul, stráž ho sra­zila, prali se a když byli na zemi stráž ho dva­krát stře­lila do nohy. Ostrou municí. Náboje minuly tepnu i kost, prošli svalem tam a hned ven. K. se zved­nul i s tou zra­ně­nou nohou, hrál dál, zvedl sekyru a do­ra­zil ho. On byl po­stře­lený. Kde je pak hra­nice re­a­lity a fikce? Co jsme vlastně točili? Nevím. K. si to zra­nění udělal sám. Když se rvali, k vzal pis­toli, při­tla­čil si ji na stehno a dva­krát to zmáčk­nul. Udělal to chytře, věděl, kde je kamera a odkud to nebude vidět. Ší­le­nec. A když jsem si druhý den pro­jíž­děl záběr došlo mi to. Rvačky sice vy­pa­dali přesně jako podle naší cho­re­o­gra­fie, ale ne­se­dělo pořadí. Musel jsem být za­tra­ceně vy­čer­paný, když jsem si toho ne­všiml. Pořadí bylo pro­há­zené. Ne­to­čili jsme předem při­pra­vené ma­né­vry, ale sku­tečný boj na život a na smrt, který vy­pa­dal jako podle plánu, ale nebyl. Co ten film vlastně bude? Ex­pe­ri­ment, který pár lidí ne­pře­žilo? Pro­boha, ještě že se nikomu nic ne­stalo, ještě že K. těm chláp­kům ne­roz­se­kal hlavy. Tohle vážně není vtipný.“

Byla to temná pravda, jedna z mnoha, která se kolem našich pro­jektů točí. Stejně jako ten de­tek­tiv, kte­rého si najal můj re­ži­sér, nebo mnoho po­div­ných záběrů, které se ne­do­stali do ko­neč­ného střihu, pro­tože byly příliš ne­bez­pečné. V pod­statě nás mohli za­tknout a měli pro to milion důvodů. Buď nás pře­hlédli nebo prostě jenom vy­čká­vali a sna­žili se vy­hra­bat další staré pravdy zpod pod­zim­ního listí.

Ší­len­ství.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz