k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Corporal Cortex #4

6. 12. 2009 (před 9 lety) — k47 (♪)

„Po­čí­tám,“ začal můj re­ži­sér, když jsme si uží­vali taky svojí po­ma­lou chvíli na čer­ve­ném ko­berci, „že tak v po­lo­vině pro­mí­tání z K. ta se­da­tiva vy­pr­chají a jestli pak bude mít špat­nou chvíli, bůh s námi. To ho už ne­za­staví ani ta holka.“

Myslel sa­mo­zřejmě R. Už ani nevím z jaké po­pel­nice jsme ji vy­hra­bali, ale ona mě od­jak­živa hlu­boce zne­po­ko­jo­vala, ne­vě­děl jsem přesně, co to způ­so­buje, nebo spíš, co to způ­so­buje nejvíc. R. byla jako duha, zářila celou plejá­dou od­stínů růz­ných osob­nost­ních ab­nor­ma­lit a vý­střed­ností. Tak na­pří­klad roz­la­mo­vala jablka holýma rukama napůl a ne­dě­lalo jí to žádné pro­blémy, vzala jablko a krásně ply­nu­lým po­hy­bem ho roz­loupla na dvě do­ko­nalé po­lo­viny. Až potom ho snědla. Také s sebou ne­u­stále nosila po­si­lo­vací kleště a když byla za­myš­lená ne­vě­domky je sví­rala. Podle mého re­ži­séra, by v dlani do­ká­zala roz­máčk­nou hlavu slona jako malinu. Ale mnohem více mi vadila její na­prostá ne­teč­nost k nahotě. Ona na­prosto po­strá­dala styd­li­vost a pojem in­ti­mity. Ne­vi­děla rozdíl mezi tím, když byla nahá nebo ob­le­čená, pro ni to byly dva stavy stejné věci, na škále mo­rálky jak­koli kva­li­ta­tivně ne­roz­li­ši­telné. Podle mě trpěla de­pre­so­na­li­zací a ne­do­ká­zala vnímat hra­nice svého těla nebo je vní­mala, ale ne­po­va­žo­vala je za dů­le­žité. A její vztah k mužům byl… ani nevím jestli pro to vy­mys­lel nějaké slovo. Ale dalo by se říci silně am­bi­va­lentní. Mi­lo­vala muže, ale jenom zdálky, jak se k nim blí­žila odpor a ne­ná­vist ex­po­nen­ci­álně na­růs­taly k ne­smy­sl­ným hod­no­tám. Ale někdy se tato od­pu­divá síla na ně­ko­lik dnů ztra­tila a ona mohla fun­go­vat re­la­tivně nor­málně.

Ale hlu­boko v srdci byla goon až do kraj­nosti. Bez mrk­nutí oka do­ká­zala zradit svoje nej­hlubší pře­svěd­čení, jenom aby si mohla do někoho kop­nout. Když se s někým hádala, po­hy­bo­vala se ve vlnách slov s ob­rov­skou ele­gancí, nikdy ne­zvý­šila hlas, nikdy ne­ge­ne­ro­vala ne­smy­slné slovní útoky, které se samy ospra­vedl­ňo­valy. Všechno, co řekla bylo mra­zivě lo­gické, do­ko­nale spá­ro­vané kom­paktní ho­mo­genní tvr­zení, kte­rému se nedalo od­po­ro­vat. Druhý den mohla všechno změnit a hrát jinou roli. Když ji pak vče­rejší po­ra­žení sou­peři vy­čí­tali, že je po­kry­tecká, prostě je kopla ko­le­nem do koulí a loktem do zá­tylku a bez vý­či­tek šla dál a smála se jako blázen. Ráno se do­ká­zala přít s kre­a­ci­o­nisty a dů­sledně roz­vrá­tit jejich vidění světa a večer se už vy­dá­vala za kre­a­ci­o­nistu a pře­svěd­čivě vy­vrá­tila Darwi­novu teorii při­ro­ze­ného výběru.

„Udě­láme to, pro­tože můžeme,“ exis­tence podle ní neměla žádný jiný smysl. Stejně jako ona jsem ne­vě­řil, že by měl život nějaký vyšší smysl, ale při­stu­po­val jsem k tomu jako goon a ne­lá­mal jsem si hlavu se zá­sad­ními otáz­kami života vesmíru a tak vůbec. „Pff, umřeme, je to straš­livý, ale co na­dě­láš.“ Chtěl jsem si to utr­pení jenom trochu užít. K tomuto zvrá­ce­nému dvoj­seč­nému ne­za­sle­pe­nému op­ti­mismu jsem dlouho tíhl, ale až teprve R. mě in­fi­ko­vala v plné míře. Její vztah ke smrti byl opět dvojaký: sama se bála umřít, ale na druhou stranu jí to bylo jedno a ne­zá­le­želo jí na smrti ko­ho­koli jiného. „To není moje věc. Já jsem cen­t­rum, kolem kte­rého se točí vesmír a jedině na tom záleží. Všichni jsou jenom herci v di­va­dle mého mozku.“ Tragé­die jí ne­do­jí­mala, utr­pení ne­za­jí­malo, na ka­ta­strofy se dívala s ra­dostí u nehod se smála. Ne­tečná k utr­pení.

Stejně jako mě, ani jí ne­va­dilo tes­to­vání léků na zví­řa­tech, byla pro, do­konce po­ža­do­vala více testů, mnohem více, klidně i ne­smy­sl­ných. „Jenom ať do těch zví­řá­tek ne­pum­pujte vaše che­mi­ká­lie, já se budu dívat, jestli vám to nevadí.“ Sa­mo­zřejmě to říkala jenom proto, že stejně jako já, můj re­ži­sér a sousta dal­ších byla šílený bez­cha­rak­terní par­chant a taky byla člověk. A to byl klí­čový po­zna­tek, kteří by si měli všichni ma­ri­hu­a­nou na­sáklí ak­ti­visti za práva zvířat uvě­do­mit. My jsme sakra lidi, homo sa­pi­ens sa­pi­ens, to nej­lepší, co kdy krá­čelo po po­vrchu Země, jsme na vr­cholu po­travní py­ra­midy a můžeme si dělat všechno, co se nám zlíbí, se všemi tvory v niž­ších pa­t­rech py­ra­midy. Zkou­šet kos­me­tiku na zví­řa­tech nemělo cenu, pro­tože same kos­me­tika sama byla zby­tečná, byl to jenom další pilíř so­ci­ální nemoci. To všechno říkala R. s ši­ro­kým skrytě po­hr­da­vým úsmě­vem.

Také ne­po­ci­ťo­vala bolest, nikdy ji nebyla zima ne­hledě na okolní tep­lotu, byla zcela bar­voslepá, sta­čili jí čtyři hodiny spánku, ať jedla jak jedna, nikdy ne­při­brala na váze a nebyla schopna mít děti. Vlastně jsem po­chy­bo­val jestli byla ještě člověk. Avšak pro roli R. se hodila více než do­ko­nale.

A pak to celé na­tá­čení, byla to dlouhá temná zku­še­nost, kterou chci i nechci zažít znovu. Nemůžu říct, že jsme během na­tá­čení brali drogy, ale na nahou jsme se drželi zuby nehty a ne­za­sta­vili jsme se před ničím. Na­štěstí měl můj doktor balík před­pisů na léky a ra­zítko jed­noho spe­ci­a­listy z pr­votřídní kli­niky a občas nás zá­so­bo­val „pro­středky poviné pre­vence pra­cu­jí­cího per­so­nálu pro případ pa­to­gno­mic­kých pří­znaků“. Vždycky po­u­ží­val po­dobně zně­jící žargon, aby dal všemu nádech ofi­ci­ál­nosti a le­ga­lity. Netřeba zdů­raz­ňo­vat, že někdy se pře­hmátl. Jednou vy­bí­ral z ka­ta­logu psy­cho­ak­tiv­ních léků a kaž­dému nám na­or­di­no­val paletu ně­ja­kých žlu­tých kapslí. Pří­ba­lové in­for­mace jako vždycky scho­val, pro­tože tvrdil, že na takový děs není lidský mozek při­pra­ven. A pak to začalo a bylo to zkur­veně de­pre­sivní. Mysl jsem měl čistou, jenom jsem ji pře­stal ovlá­dat, sku­teč­nost se roz­ma­zala, kauza­lita pře­stala exis­to­vat, byl jsem tam jenom já, vězeň ve svém těle, které se ne­ko­nečně rozpí­nalo, jako kdyby nikdy ne­po­znalo hra­nice, ale přesto to byla klec, mi­ni­a­turní cela ve které jsem se nemohl po­hnout, nemohl jsem ko­mu­ni­ko­vat s míšním ka­ná­lem a ovlá­dat svoje kon­če­tiny, smysly pře­staly pra­co­vat a sa­mo­volně od­po­jily svoje nervy. Byl jsem pa­ra­ly­zo­vaný, ne­kon­t­ro­lo­val jsem se, ale přesto byla moje mysl, nej­o­sob­nější iden­tita vzhůru uvnitř sama sebe a třásla se stra­chy a vše­chen ten děs do­ko­nale vní­mala. Aniž by to kdo­koli z nás tušil, kamery byly za­pnuté a scéna se do­stala až do fi­nál­ního střihu.

Ší­len­ství.

Chvíle pravdy.

Byli jsme uvnitř. V ho­nos­ném srdci spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex, v centru ner­vové sou­stavy řídící tento svět, ve fi­nanční stro­jovně vy­mí­ra­jící zá­padní ci­vi­li­zace. In­timní přítmí, chodba ob­lo­žená dřevem a lu­xus­ními kře­sílky, pod nohama ko­be­rec vy­ro­bený ze srsti nějaké velice vzácné šelmy, dvou­křídlé dveře do­ko­řán ote­vřené a ně­ko­lik vítačů s úsmě­vem a bez­vad­nými zuby. Tohle všechno jsem viděl na cestě ar­te­rií do srdce. V sále se už na­pjatě čekalo. Nikdy jsem nebyl na žádném po­dobně lu­xus­ním pro­mí­tání filmu bez čtvrt­ho­di­no­vého re­klam­ního bloku. Můj re­ži­sér se mračil, když si vy­ba­vil jaké hrůzy se skrý­vají na druhé straně plátna a čekají, až je odhalí světlo z pro­mí­tací kabiny.

Byla to slav­nostní chvíle, ale naše práce nikdy ne­kon­čila. Vy­táhli jsme ně­ko­lik kamer. „Dvě do­předu,“ di­ri­go­val můj re­ži­sér svůj sbor sběh­lých goonů, „každou po jedné straně plátna, dvě dozadu nad hlavy diváků a po sále budou lítat CS a Moo.“ A. roz­lo­žila jeden stojan a na­sa­zo­vala na něj jednu kameru, při­po­jo­vala ji k zá­lož­nímu zdroji a za­mě­řo­vala její pohled. „Doufám, že to vydrží.“ Pak další tři lidi s batohy začali ve svých rozích in­sta­lo­vat svoje kamery.

Dva z vítačů stáli za zády mého re­ži­séra a chvíli nás zko­pr­něle po­zo­ro­vali, co si to jenom do­vo­lu­jeme. Pak, když byly všechny kamery pro­ka­za­telně usa­zené, funkční a na­hrá­valy, jeden z nich vý­znamně za­kaš­lal. „Pánové, tady ne­mů­žete na­tá­čet.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Bude se tady pro­mí­tat film a je za­ká­záno ho na­tá­čet.“

„Proč?“ zeptal jsem se znova a vítače to za­čí­nala štvát.

„Po­ru­šení au­tor­ských práv,“ od­po­vě­děl.

„To bych ne­tvr­dil,“ od­po­vě­děl jsem a otočil jsem se k němu zády.

„Pánové, tohle není možné, na­tá­čet během slav­nostní pre­mi­éry. Musím vás po­žá­dat, abyste sba­lili svoje kamery a odešli.“

„Neřekl bych,“ řekl pomalu a s po­hr­d­li­vým škle­bem můj re­ži­sér, „Nám ten film patří. My jsme jeho tvůrci a vlast­níci práv a můžeme si s na­hráv­kami filmu dělat, co chceme. Takže teď tě – moje milá špíno – musím po­žá­dat, abys zmizel a ne­ob­tě­žo­val nás. Děkuji.“ Můj re­ži­sér mu po­lo­žil ruku na rameno a za­dí­val se na něj s fa­leš­ným sou­ci­tem. Vítač stál vte­řinu str­nule na místě, ne­vě­děl si co si o nás myslet, jestli jsme drzí pod­vod­níci nebo do­o­pravdy vlast­níci au­tor­ských práv. V každém pří­padě by se mu ne­vy­pla­tilo mýlit. „Něčemu ne­ro­zu­míš, bratře?“ zeptal se dlouze a pomalu můj re­ži­sér.

„Ehm, já…“ koktal vítač a snažil se všechno urov­nat v hlavě a dostat ze sebe ně­ja­kou od­po­věď.

„Ne?“ řekl můj re­ži­sér, jednu ruku mu po­lo­žil za rameno a druhou ho po­plá­cá­val po tváři. „Já to tedy vy­svět­lím tak, aby to po­cho­pila i re­tar­do­vaná de­mentní opice po mrt­vici jako ty.“ Pevně sevřel ví­ta­čova ramena, škub­nu­tím ho otočil a za­tímco ho pořád držel za ramena, zlehka ho kopl do zadku.

Vítač se na­su­peně otočil a ohnal se po mém re­ži­sé­rovi pěstí.

Míč byl na našem hřišti.

Tohle přesně můj re­ži­sér čekal. Po­pravdě řečeno, snažil se vy­pro­vo­ko­vat útok na sebe, aby se pak mohl ade­kvátně bránit.

I když slovo ade­kvátně použil v životě jenom jednou a to ještě špatně.

Můj re­ži­sér se ráně vyhnul a z kapsy vytáhl řetěz na jehož oba konce pro po­ba­vení pu­b­lika při­pev­nil nějaké že­lezné závaží. Ne­če­kal na nic, na oka­mžik pro­zření nebo, že řetěz vítače za­straší a všechno bude bezbo­lestně vy­ře­šeno a prostě mu vrazil jednu ránu do hlavy a pak druhou do břicha třetí za krk, když se vítač sklo­nil bo­lestí. Ale to už kolem nás krou­žil CS a Moo s ka­me­rami a ně­ko­lik vzác­ných pa­ra­zitů showbyz­nysu.

„Bratře, bratře,“ řekl re­ži­sér do­ko­nale přá­tel­ským tónem, „křivě ob­vi­nit ne­vinné z po­ru­šo­vání au­tor­ských práv, po­špi­nit tak jméno spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex a ještě mě na­pad­nout. Dneska nebyl tvůj šťastný den. Mohl bys jít kr­vá­cet někam jinam, tady se bude pro­mí­tat film.“ Otočil se na mě a smál se. Všem nám bylo do smíchu, ta­ko­váhle ne­pří­jemná udá­lost vždycky do­ká­zala pro­zá­řit naše dny.

Blízké hlavy za­šuměly a pak se s větrem vrá­tili na svá místa. Tiše a spo­řá­daně. Nej­spíš si mys­leli, že je to sou­část našeho cir­kusu, ro­ze­hří­vací kolo, malý před­krm. Teprve potom jsem vy­stou­pal po scho­dech ulič­kou mezi křesly. Ale jakými! Nebyly to kla­sická mi­ni­a­turní se­dátka v kinech pro nor­mální smr­tel­níky do kte­rých se musel divák na­tla­čit, zkrou­tit a zpře­lá­mat kostru, aby se tam vůbec vešel. Tohle byly veliké sa­me­tem po­ta­žená nád­hery ve kte­rých člověk le­vi­to­val na mag­ne­tic­kém pol­štáři. Ať jednou umřu, chtěl bych, aby mě po­sa­dili do po­dob­ného trůnu a vy­stře­lili do vesmíru, abych pozdra­vil majora Ga­ga­rina. Také se v nich muselo vý­borně spát. V po­sled­ním záblesku světla od­ra­že­ného z po­zla­ce­ných lustrů jsem po­hle­dem pře­létl po osa­zen­stvu sálu: samá krys­ta­lická verbež, která ne­při­šla proto, že by se za­jí­mali o náš film, ale aby se mohli na chvíli mih­nout před ka­me­rou. Ob­jek­tiv byl jejich modlou, nej­ná­vy­ko­vější drogou jako lid­stvo kdy po­znalo o níž kon­zu­menti sedící na druhé straně op­tické dál­nice neměli ani ponětí. Oko kamery bylo hyp­no­tické a pomalu kon­zu­mo­valo svoje oběti.

Začalo se pro­mí­tat a temné vzpo­mínky vy­pla­valy na povrch.

Říká se, že všechno, co se stane v Las Vegas také zů­stane v Las Vegas. Možná, že to platí, možná že ne, ale roz­hodně ne­fun­go­vala va­ri­ace s naším filmem. Ten pů­so­bil jako zvět­šo­vací sklo, mi­k­ro­skop, me­ga­fon, ze­si­lo­vač všeho, co jsem do něj s pomocí mého týmu pře­nesl, doufal jsem, že všechnu tu starou hrůzu do něj scho­vám a pak za­po­menu, ale bylo mi jasné, že je to jenom zbožné přání. Do své knihy jsem za­kom­po­no­val nej­horší noční můry, la­tentní strach, který se usa­zuje na spodní straně lebky jako černý škra­loup, krys­ta­lic­kou pa­ra­noiu, me­lan­cho­lii staré Evropy, zni­ču­jící touhu, ší­len­ství. A potom mi jí ten blázen vydal a tohle všechno, peč­livě za­mčené v jed­not­li­vých větách zase vy­pla­valo na povrch. Vzpo­mínky se zase ozý­valy a při­po­mí­naly staré časy v tem­notě. Nebyl to ma­te­riál, který bych byl scho­pen snášet. Ostatní si možná li­bo­vali v de­kó­do­vání zpráv a roz­plé­tání všech pří­běhů a na­rov­ná­vání dě­jo­vých smyček, ale pro mě to zna­me­nalo návrat sta­rých časů. A pak se ozval můj re­ži­sér a přišla další vlna tsunami, re­a­lita knihy se ne­od­dě­li­telně spo­jila s naší re­a­li­tou, obrazy oží­vali a já jsem hrál sám sebe. Ší­len­ství. Jaký du­ševně zdravý a pří­čený člověk by tohle do­pus­til, jaký vrah by se vrátil na místo činu a snažil se před ob­jek­tivy kamer zo­pa­ko­vat, to o čem před tím tajně doufal, že bude za­po­me­nuto? Jenom já. S ne­ko­neč­nou pomocí mého re­ži­séra a zbytku týmu jsme zre­kon­stru­o­vali mé sny a jejich kulisy ve­sta­věli do re­a­lity. Už se ne­jed­nalo o kulisy, re­a­lita sku­tečná a knižní se prolnula, ne­e­xis­to­valy pojmy jako „tam“ a „tady“. Náš film byl ve své nej­hlubší pod­statě do­ku­ment o aug­men­to­vané sku­teč­nosti, uměle po­změ­něné sou­čas­nosti vy­pěs­to­vané v pe­t­riho misce. Z GM herců jsme vy­tvo­řili jiné lidi, stali se svými rolemi, jejich pů­vodní život byl za­tla­čen, při­jali novou identitu. Na­star­to­vali jsme jenom mírně ko­ri­go­va­nou so­ci­ální reakci a její průběh do­ku­men­to­vali. Kamery běžely téměř 24 hodiny denně. Můj re­ži­sér chtěl mít všechno, chtěl mít i ne­dů­le­žité věci, které by byly v kon­venč­ním film na­prosto k ničemu. „Ma­pu­jeme re­a­litu, zkou­máme, za­zna­me­ná­váme průběh ex­pe­ri­mentu.“ Vždycky říkal, že film by měl mít podti­tul: „Ex­pe­ri­ment.“ Měl v pod­statě pravdu, byl to jeden velký pokus u něhož jsme ani ná­zna­kem ne­tu­šili, jak vlastně do­padne. Mohl se z toho spon­tánně vy­vi­nout úplně jiný film, který by měl po­dobný za­čá­tek, ale pak by se evo­luce ubí­rala svojí vlastní cestou. Ne­vě­děli jsme to a sám jsem to při­pouš­těl jako re­ál­nou mož­nost. Ne­mohli jsme příliš za­sa­ho­vat do reakcí a in­ter­akcí, bylo tu příliš mnoho pro­měn­ných, systém byl příliš ne­sta­bilní a malá změna mohla mít zá­sadní ná­sledky. Jediné, co nám zbý­valo, bylo mít pořád za­pnuté kamery a nabité ba­te­rie.

A pak tu byla ta ma­toucí zá­le­ži­tost s kří­že­ním světů. Během na­tá­čení jsme za­lo­žili ně­ko­lik pod­niků, které přesně od­po­ví­daly po­pi­sům z knihy a ne­zhmot­ně­ným před­sta­vám v mé hlavě. Přímo v Me­t­ro­po­lis to byl jeden bar a jedna hos­poda. Nebyly to kulisy, po­těm­ki­novy ves­nice, šlo o nor­mální plně funkční byznys, vět­ši­no­vými vlast­níky jsem byl já a můj re­ži­sér, nějaký díl vlast­nili i ostatní lidé z týmu, hlavně ti starší se pus­tili do in­ves­tic. Tyto naše ak­ti­vity v po­sled­ních týd­nech tvorby našeho filmu slou­žily jako zdroj peněz. Ale proč se to vlastně stalo? Čím vlastně byly? Byli po­sta­veny kvůli filmu, nebo do něj or­ga­nicky vrostly? Bylo to ne­vy­hnu­telné? Bylo jiné řešení? Vět­šinu ná­kladů na tvorbu našeho filmu ne­před­sta­vo­valo točení nebo stří­hání, ale právě tyhle re­a­litu na­ru­šu­jící ve­d­lejší ak­ti­vity. Všechny peníze, které jsem vy­dě­lal na své knize, jsem in­ves­to­val do těhle ší­le­ných kulis. „Musí to žít, musí to dýchat,“ ří­ká­val můj re­ži­sér, „my si re­a­litu při­způ­so­bíme a pak ji zdo­ku­men­tu­jeme.“

Všechno bylo ještě kom­pli­ko­va­nější, že v baru ve­sta­vě­ném do filmu se ode­hrá­vala after-party. O ně­ko­lik hodin poz­ději jsme tam seděl a pře­mýš­lel. Kde se to vlastně na­chá­zím? Nejsem teď také v ně­ja­kém filmu? Je tohle re­a­lita nebo film? Jedno jsme změ­nili na druhé, dají se tedy tyto dva světy od sebe od­dě­lit? Ro­ze­znat? Zá­le­želo na tom? Jestliže film byl spon­tánní reakcí, kterou jsme jenom ini­ci­o­vali a pak sle­do­vali její průběh, není tohle kolem mne jenom další stá­dium oné reakce? Nejsem vlastně uvěz­něn ve svém vlast­ním světě? Dá se mluvit o modelu re­a­lity a jeho meta-modelu?

Ničím jsem si nebyl jistý. Vní­mání re­a­lity bylo na­ru­šeno.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz