k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Corporal Cortex - #3

24. 11. 2009 (aktualizováno 6. 12.) — k47 (♪)

Tohle všechno jsem chtěl nějak dostat do své knihy, psal jsem spon­tánně, rychle, au­to­ma­ticky, musel jsem za­chy­tit ty všechny pocity na jejich ne­od­vratné spi­rá­lo­vité tra­jek­to­rii napříč mozkem. Musel jsem. Nešlo vzdo­ro­vat. Drob­nosti jako příběh, nebo nějaká lo­gická ná­vaz­nost přišla poz­ději, ve chví­lích, kdy jsem měl mysl na­to­lik čistou, že jsem se v tom chaosu do­ká­zal zo­ri­en­to­vat. V té době jsem se ne­sta­ral, že do dva­ceti li­te­rár­ních rolí jsem ob­sa­dil muže, vět­ši­nou mladé po­hledné in­tro­vertní stu­denty mezi 17 a 24 roky, z nichž se každý pro­hýbá pod svou dávkou pro­blémů.

Už s dlou­hým před­sti­hem mi bylo jasné, že kolem kaž­dého li­te­rár­ního nebo au­di­o­vi­zu­ál­ního díla, kde se vy­sky­tují aspoň dva muži, oka­mžitě vznikne slash fanfic ko­mu­nita, yaoi fanart ko­mu­nita, shonen-ai ko­mu­nita, ří­kejte si tomu, jak chcete, ale na sto pro­cent se kolem kaž­dého ta­ko­vého počinu se­skupí parta de­vi­antů a de­vi­an­tek po­sed­lých myš­len­kou ja­ké­ho­koli mys­li­tel­ného ho­moero­tic­kého kon­textu. A pro­tože vět­šina cha­rak­terů mé knihy a poz­ději i našeho filmu byli mladí kluci. Stalo se, co se muselo stát. Nikdy jsem se tomu ne­brá­nil, věděl jsem, že proti těmhle lidem se nedá bránit, bylo jich příliš mnoho a byli příliš kre­a­tivní. Proto jsem je skrytě pod­po­ro­val, v knize jsem roz­mis­ťo­val ná­znaky, ve filmu je ně­ko­lik mno­hoznačně in­ter­pre­to­va­tel­ných téměř surre­ál­ných scén, které pro­blik­nou v ho­ro­ro­vém ko­lo­toči udá­lostí a smě­řují do vý­levky ná­sle­du­jí­cího po­ma­lého rána. Nikdy jsem ne­há­zel ko­mu­nitě klacky pod nohy, ko­nec­konců právě ona byla pa­li­vem pro motor celého pro­jektu a sou­kolí vi­rál­ního mar­ke­tingu.

A pak jsem stál před kinem spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex a po­ma­lým zrakem sle­do­val MM. a J. – exem­plární pří­pady krásy, vy­brané eu­ge­nic­kými in­že­nýry na­cis­tické to­várny na über­mench, nad­lidi, spe­ci­álně vy­šlech­tění, aby v mých zhmot­ně­ných snech re­pre­zen­to­vali a v zá­pěstí sa­bo­to­vali kon­cept ne­e­xis­tu­jí­cích ideálů – so­ci­ální cho­roby, která dusí celou zá­padní ci­vi­li­zaci. Pane bože, kde se vlastně vzali, jaké reakce uhlíku, kys­líku, vodíku a dusíku musely pro­běh­nout, aby z plánů za­kó­do­va­ných v ge­ne­tické spi­rále vy­tvo­řily právě je. Tohle by ne­do­ká­zal žádný bůh, tohle je za­kó­do­váno ve struk­tuře atomů, muselo se to stát, k to­muhle celé mi­li­ardy let smě­řo­valy všechny fy­zi­kální a che­mické reakce, aby vy­tvo­řily nás – Homo sa­pi­ens sa­pi­ens – to nej­skvě­lejší, co kdy krá­čelo po po­vrchu nej­skvě­lejší dosud známé pla­nety. Život musel být nutným dů­sled­kem vývoje vesmíru, nebyl to žádný zázrak, ale pomalé zlep­šo­vání a zdo­ko­na­lo­vání, ne­ko­nečné ote­sá­vání bloku mra­moru ze kte­rého se na­ko­nec vy­loupne Mi­che­lan­ge­lova socha Davida. J. trochu vy­pa­dal právě jako David. Aspoň to, co jsem z něj viděl, tak vy­pa­dalo. MM. byl jiný, menší a mnohem de­li­kát­nější. Čistá duše, které nad hlavou vy­chází slunce a teď stál před kinem a tvářil se, jako že není ve své kůži.

MM. celé na­tá­čení dost po­zna­me­nalo. Zna­me­nalo to pro něj ve­li­kou změnu, která od zá­kladů pře­ko­pala ply­no­vod jeho života, změ­nila pra­covní rytmus jeho to­várny nadějí, při­nesla východ slunce na západě. Ně­ja­kou po­dobně ne­smy­sl­nou me­ta­foru by použil můj re­ži­sér. MM. před tím nikdy nepil, ne­kou­řil, nebral žádné sti­mu­lanty nebo léky, ne­po­no­co­val, neje­vil známky pro­ble­ma­tic­kého cho­vání. Prav­dě­po­dobně byl ještě panic, ale to je jenom jedna moje skromná teorie. Nemohl bych o něm tvrdit, že byl ma­zá­nek nebo šprt. Tyto spo­le­čen­ské ste­re­o­typy na něj prostě ne­pa­so­valy. Byl to klidný, tichý, bez­pro­blé­mový je­di­nec; celkem in­tro­vertní, ale sálala z něj veliká touha. Toho jsem sis všiml už první den, co jsme se viděli. Nebyl příliš ho­vorný, ani spo­le­čen­ský, patřil mezi druh pře­mýš­li­vých krys, které jsou nej­ak­tiv­nější po setmění, kdy es­ka­luje jejich kre­a­ti­vita. V době, kdy jsme se po­tkali mu bylo čer­s­tvě se­dm­náct. Chodil do dru­háku nějaké tech­nické střední školy, kde byly všeho všudy dvě holky. Byl pře­hlí­žený a možná i pod­ce­ňo­vaný je­di­nec. – A pak se mu do života při­ří­tila parta goonů, roz­ta­vila ho a nalila do nové, lepší formy a pak ho vy­leš­tila a místo očí za­sa­dila rubíny. A on sou­hla­sil. A jak. Byli jsme pro něj se­sláni z nebe, o go­o­nech jako jsme my snil a prosil boga, ať nás pošle. Sám na­vr­ho­val další a další změny k hor­šímu. Poz­ději mi říkal, že cesta zpátky je tou je­di­nou cestou vpřed a ta me­ta­fora byla mnohem hlubší a sil­nější, než se na první pohled zdálo.

On si vy­chut­ná­val svůj smutný život s po­ma­lým rytmem pří­livu a odlivu, sám ve vlastní dob­ro­volné se­pa­raci, v dob­ro­vol­ném utr­pení. Toho večera si sedl k po­čí­tači a brouz­dal na in­ter­netu. V té době jsem já a můj re­ži­sér shá­něli herce do chy­bě­jí­cích rolí; netřeba zdů­raz­ňo­vat, že jsme byli dost zou­falí. Dělali jsme ná­jezdy na so­ci­ální sítě a sna­žili se chytit někoho, kdo by byl dost bláz­nivý a od­hod­laný, aby do toho s námi šel. MM. klik­nul na na­stra­že­nou past v podobě odkazu, napsal, že by možná měl zájem se do toho našeho „stu­dent­ského filmu“ při­po­jit. Je­di­nou naší fun­gu­jící stra­te­gií bylo lhát a tvrdou pravdu roz­měl­ňo­vat a dáv­ko­vat po kous­cích. Na­psali jsme mu, ať nám dá i adresu, abychom jako měli pře­hledné in­for­mace o všech zá­jem­cích nebo něco ta­ko­vého. Ještě ten den večer mě můj re­ži­sér nabral a jeho or­va­nou Octa­vií jsme jeli za MM. Bo­hu­žel nás cestou za­stihlo ně­ko­lik kom­pli­kací a dojeli jsme krátce po druhé hodině ráno.

„Sakra, ted už je pozdě, teď už ho ne­bu­deme budit,“ klel můj re­ži­sér a pro­chá­zel se pod lampou. Já seděl v ote­vře­ném kufru Octa­vie a jedl jsem jablka. Nevím proč, ale můj re­ži­sér s sebou pořád vozil jednu plnou bednu jablek. Když jsme se ho ptal, vždycky od­po­ví­dal, že má jablka prostě rád. Aspoň jsme ne­strá­dali hlady.

„Tak po­je­deme zpátky a zítra sem do­je­deme znovu,“ nad­ho­dil jsem.

„Ne, ne, ne. Tehle za­tra­ce­nej koráb, tahle děravá No­emova archa plná ne­o­no­vejch bli­ka­jí­cích pokojů pro­sti­tu­tek, tenhle sliz­skej tank který nemůže jet víc než se­dm­de­sát kliků, tahle orvaná stará děvka krá­če­jící po prkně na fi­nální skok do vody plný žra­loků, tahle… Co jsem to chtěl jenom říct? Jo, jasně. Tohle auto už moc ne­vy­drží, když se s ním vrátím domů, můžu ho už rovnou vy­ho­dit a koupit si nový. Bojím se, že tohle bude jeho po­slední cesta. A sakra Adame, nemáme čas. Jeli jsme sem jenom proto, že nás tlačí čas. Po­tře­bu­jeme lidi, po­tře­bu­jeme se dát do pohybu.“ Můj re­ži­sér někdy ne­pro­mlu­vil celé dny, ale někdy místo oby­čej­ného „ne“ řekl šest sou­větí.

„Fajn, tak se vy­spíme v autě a ráno na něj vlít­neme,“ řekl jsem s pusou plnou šťávy z jablek a můj re­ži­sér při­kývl. Pak jsem se za­mys­lel a řekl jsem: „Ale zítra je středa a nemusí jít ná­ho­dou do školy?“

„Nej­spíš,“ řekl můj re­ži­sér a teď se tvářil dost bez­radně. Neměl rád, když se mu bor­tilo to mi­ni­mum plánů, které vy­tvo­řil.

„Co nám zbejvá, musíme se při­způ­so­bit a im­pro­vi­zo­vat.“

Druhý den ráno nás ze spánku vy­trhlo kle­pání na okno. V do­ko­nale tichém autě se tento zvuk roz­léhá a není možné si ho ne­všim­nou. Ani když člověk spí. Trhl jsem s sebou a utřel páru z okna. „Re­ži­sére,“ za­clou­mal jsem s mým spícím re­ži­sé­rem, „máme tu pro­blém.“

„Co se děje?“

„Po­dí­vej.“

„To je nám ná­vštěva.“ Za oknem stála R., kterou jsme do našeho an­sám­blu při­brali jako první. Čirou ná­ho­dou se na­chá­zela ve stej­ném městě a čirou ná­ho­dou šla kolem a po­znala or­va­nou octa­vii mého re­ži­séra. Ten s sebou škub­nul a zeptal se: „Kolik je hodin? Už se ro­ze­dnilo, nemáme čas, musíme běžet.“

Vy­sko­čili jsme z auta, za­bouchli dveře, každý chytil R. z jedné strany a hnali jsme se na konec ulice.

„R. nemáme čas na vy­svět­lo­vání, tvař se jako kdyby si pa­šo­vala drogy každý den, drž se s davem a pořád na vlně,“ na­rychlo jsem ji in­stru­o­val. Ale to už jsme stáli před tím domem a můj re­ži­sér a doktor v jedné osobě zvonil. Za dveří vy­koukla nějaká ženská.

„To musí bejt jeho matka,“ šťouchl do mě můj re­ži­sér a já začal vy­jed­ná­vat.

„Jdeme za vaším synem,“ vyřkl jsem ortel a ta slova nešlo vrátit.

„Takhle brzo ráno? Za chvíli musí na au­to­bus do školy.“

„Máme auto, my ho tam když tak hodíme,“ řekl můj re­ži­sér a na­zna­čil tak naději, že dokáže na­star­to­vat.

„A co mu vlastně chcete?“

Na­stala ta těžká část. Na­de­chl jsem se a začal: „Jde o ur­gentní a na­lé­ha­vou pra­covní na­bídku, která nemůže počkat ani chvíli.“ Pak jsem do ní valil nějaká čísla, podíly, pro­vize, platy, která jsem si úplně vy­cu­cal z prstu.

„Tak dobře, pojďte dál,“ při­kývla na­ko­nec žena. Po­chy­bo­val jsem, jestli proto, že nás vzala vážně, nebo prostě proto, že se nás chtěla co nej­rych­leji zbavit a tohle se jí zdálo jako jediná možná cesta. Na­ská­kali jsme do baráku, zuli se a hnali se za ní, pro­plé­tali jsme se mi­no­tau­ro­vými chod­bami, žílami domu, vte­řiny byly ne­ko­nečné, hodiny tikaly zpo­ma­leně, můj re­ži­sér skákal a na­šla­po­val a nesly­ši­telně se sunul po ko­berci. Na­vedla nás do ku­chyně a za­plula někam pryč.

V tom oka­mžiku jsme MM. viděli poprvé.

Na­ská­kali jsme před něj, tři ne­u­pra­vení go­o­nové, rychle od­de­chu­jící, mžou­ra­jící do světla žá­ro­vek. Můj re­ži­sér na něj ukázal prstem a ztra­til řeč. Došla mu slova.

„To je on, přesně takhle jsem si ho před­sta­vo­val. Když nám pláchne, můžeme to rovnou za­ba­lit,“ utrousil jsem bokem k R., ne­de­chl se a začal: „Ten film…“

Pro MM. to musela být rána z čis­tého nebe, velice ne­dů­vě­ry­hodná rána na kterou se zdravý rozum radil dívat s po­de­zře­ním. Všechno jde tak hladce, rychle, bez­pro­blé­mově, skvěle. MM. i my jsme sdí­leli stejné myš­lenky. Co je smys­lem celé téhle akce, dá se jim věřit, dá se mu věřit, co to zna­mená, co se stane pak. Otázky, samé otázky, které jsme se sna­žili vy­jas­nit, ale můj re­ži­sér byl asi nej­ne­kom­pe­tent­nější člověk pod slun­cem a v téhle vzru­šu­jící chvíli jsem mu zdatně sekun­do­val. Mlu­vili jsme jeden přes dru­hého, ská­kali si do řeči, vy­kři­ko­vali slova a sna­žili se sdělit co nejvíc sku­tečně pod­stat­ných in­for­mací.

„Já vím, já to taky četl,“ řekl MM. a smál se. Ne­vinně, mile, sladce, roz­to­mile, vřele, přá­tel­sky, oprav­dově, ne­u­vě­ři­telně upřímně, beze stop falše, bez špíny mezi zuby. Ana­ly­zo­val jsem každý pohyb mi­mic­kých svalů, každou hlásku řeči, každý cen­ti­metr tváře a byl jsem stále víc pře­svěd­čen, že tohle je ten sku­tečný MM. Můj re­ži­sér v ten oka­mžik vy­pa­dal, že se za­mi­lo­val, ale nej­spíš to byl jenom další meandr cha­o­tické osob­nosti u které bych si ne­do­ká­zal ani ná­ho­dou tip­nout tak zá­sadní věc jako se­xu­ální ori­en­taci. Můj re­ži­sér byl stejně jako já ryzí cha­o­tik i když jsme byli oba na­prosto od­lišní lidé a zma­tené srdce nám kaž­dému tepalo jiným rytmem. On neměl žádnou ori­en­taci, byl prch­livě při­ta­ho­ván ryzí esencí krásy, krás­nou ma­gic­kou am­bro­zií ne­u­cho­pi­telné nád­hery, která je nad­řa­zená ja­ké­mu­koli ška­tul­ko­vání, vymyká se věku, po­hlaví, rase, ná­rod­nosti a vy­znání. Byl to v pod­statě pe­do­fil.

„Ty jsi četl mojí knihu?“ zeptal jsem se na­prosto re­dun­dantně.

„Jasně, vždyť to už četl skoro každý,“ řekl MM. „U nás ve třídě ně­ko­lik kousků ko­lo­valo a pár lidí ne­vy­dr­želo čekat a šlo si koupit vlastní výtisk. Vážně šílený, všichni se na­jed­nou zbláz­nili do téhle jedné knížky. Počkej, jak to myslíš 'mojí'?“

„Já jsem autor.“

„Hmmm.“ Na­jed­nou smršť slov ustala a nikdo neměl co říct.

„Hele, po­dí­vej,“ řekla R., „musíme vědět, jestli do toho půjdeš naplno. Jestli do toho chceš jít na sto pro­cent. Když něco stojí za tu námahu, stojí za to to udělat dobře. A tohle není žádný nor­mální film, ale velice kom­pli­ko­vaná tvůrčí zá­le­ži­tost, kterou není možné zpra­co­vat žádnou kon­venční me­to­dou. Re­a­lita a fikce sply­nou v jedno, scénář se bude ma­po­vat do struk­tury sku­teč­nosti, herci se stanou svými po­sta­vami. Jdeš do toho?“

„Ano. U to­ho­hle nemůžu chybět.“

Řeč se pro­táhla, museli jsme si vzá­jemně vy­jas­nit spoustu věcí a bylo taky třeba MM. otes­to­vat, jestli nemá duši sa­bo­téra a jestli u něj ne­hrozí, že by v těž­kých časech vzal kramle. Můj re­ži­sér pro tyhle pří­pady s sebou nosil kar­tičky Ror­scha­chova testu. Au­to­bus už ne­stí­hal a aniž bychom pře­ru­šili hovor, vklouzl s námi do auta, na­prosto ig­no­ro­val jeho matku, která vý­stražně zve­dala obočí. Její obavy se dali po­cho­pit: její jediný syn, jehož tra­jek­to­rii ži­vo­tem měla jasně zma­po­va­nou, se na­jed­nou utrhl a je sta­ho­ván gra­vi­tač­ním polem na­prosto cizích lidí je­jichž dů­vě­ry­hod­nost není vysoká. Ale na­štěstí v té době bylo riziko hro­mad­ného zná­sil­nění nebo pro­deje na orgány po­měrně malé.

Za dva dny si vy­jed­nal pře­ru­šení studia a za­po­jil se do našeho týmu naplno. Blázen. Kdyby věděl, do čeho jde, nikdy by ne­sou­hla­sil. Musel ale dojet po vlastní ose, pro­tože ne­smírný koráb mého re­ži­séra byl tou dobou v docích, kde se sna­žili re­sus­ci­to­vat jeho ne­mocné die­se­lové srdce.

Pro MM. byl šok, na­jed­nou vy­tr­žen z pra­vi­del­ných a bez­peč­ných bi­o­rytmů a vhozen mezi goony do vel­kého cha­o­tic­kého světa, kde je všechno možné, stačí se jenom rychle roz­ho­do­vat, rychle jednat a rychle žít.

„Ale teď už pů­jdeme,“ řekl jsem, ale už jsem ne­sle­do­val no­vi­nář­ské pi­ja­vice – čiré ztě­les­nění jidášů, roz­hlí­žel jsem se a hledal jsem všechny goony z našeho týmu. Do ně­kte­rých se pus­tili další pěšáci na vý­chodní frontě fil­mové žur­na­lis­tiky, krytí vy­tr­va­lou palbou blesků a fa­leš­ných úsměvů.

„Po­dí­vej se na ně, pi­ja­vic, pa­ra­ziti,“ na­klo­nil jsem se na mého re­ži­séra a bokem jsem mu řekl: „Sleduj jejich pohyby, vidíš jak kor­zují po dlažbě? To jsou tance švábů, kte­rými se svo­lá­vají při tažení ka­na­li­zací New Yorku. Sleduj jak zpra­co­vá­vají otce, jako kdyby řezali hlavu pra­sete mo­to­ro­vou pilou. Padre, sakra nedej se.“

„To je jasný, Adame. Všechna špína smrdí stejně, i když ji na­vle­češ do saka. Vždycky jsem říkal, že se kolem nás motají určité pa­ra­zi­tické formy života, pří­živ­nické or­ga­nismy, které se při­sá­vají na krk a při­ži­vují se na lym­fa­tic­kém sys­tému hos­ti­tele.“

„A kdyby jenom to, tihle pro­kous­nou páteř až k míš­nímu kanálu a napojí se přímo na frek­venci cen­t­rál­ních pro­ce­sorů života,“ od­plivl jsem si, abych se zbavil ne­ná­vistné sliny a řekl jsem trochu hla­si­těji: „Ale teď už pů­jdeme, jinak pro­pásneme pre­mi­éru.“

„Bez nás přece ne­zač­nou,“ zasmál se jeden no­vi­nář a já ho měl chuť umlá­tit li­bo­vol­ným tvrdým a těžkým před­mě­tem.

Otázky ustaly a po čer­ve­ném ko­berci se valil kordon goonů, na­prosto ne­pa­t­řič­ných stvo­ření, které se vy­my­kaly celé na­leš­těné, blyš­tivé, slav­nostní sce­ne­rii. Vy­pa­dali jsme jako děl­níci, kteří jdou opra­vit ústřední topení kina spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex, ne fil­maři oba­lení po­zor­ností no­vi­nář­ské ra­ko­viny, kteří se vydali na zá­vě­reč­nou zteč ki­nosálu.

Můj re­ži­sér do mě strčil loktem, na­klo­nil se a za­šep­tal: „Do­ko­nalý, sa­bo­táž jde přesně podle plánu. Oče­ká­vání ma­xi­mální, v jejich očích jsme zá­zračný děti na cracku, před­voj nový vlny ki­ne­ma­to­gra­fie, nová naděje filmu. Nalhal jsem jim takový věci, že jim bouch­nou hlavy, až to uvidí.“ Náš ne­kon­zis­tentní plán začal fun­go­vat. Já se svým re­ži­sé­rem jsme po­čkali než se po čer­ve­ném ko­berci pro­žene zbytek Tvůr­čího Týmu Pro Jed­n­a­dva­cáté Sto­letí A Dál. Byli tam všichni ti ba­ke­li­toví bohové, or­lo­jové fi­guríny, staré trosky pomalu se ko­mí­ha­jící v po­sled­ních vlnách moře života, po­do­mní pro­da­vači sád­ro­vých tr­pas­líků. Jako po­slední se kolem nás bož­skou rych­lostí pro­hnala R. a táhla za sebou na­prosto otu­pe­ného K.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz