povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 11. 2009

Corporal Cortex - #3

       

Tohle všechno jsem chtěl nějak dostat do své knihy, psal jsem spontánně, rychle, automaticky, musel jsem zachytit ty všechny pocity na jejich neodvratné spirálovité trajektorii napříč mozkem. Musel jsem. Nešlo vzdorovat. Drobnosti jako příběh, nebo nějaká logická návaznost přišla později, ve chvílích, kdy jsem měl mysl natolik čistou, že jsem se v tom chaosu dokázal zorientovat. V té době jsem se nestaral, že do dvaceti literárních rolí jsem obsadil muže, většinou mladé pohledné introvertní studenty mezi 17 a 24 roky, z nichž se každý prohýbá pod svou dávkou problémů.

Už s dlouhým předstihem mi bylo jasné, že kolem každého literárního nebo audiovizuálního díla, kde se vyskytují aspoň dva muži, okamžitě vznikne slash fanfic komunita, yaoi fanart komunita, shonen-ai komunita, říkejte si tomu, jak chcete, ale na sto procent se kolem každého takového počinu seskupí parta deviantů a deviantek posedlých myšlenkou jakéhokoli myslitelného homoerotického kontextu. A protože většina charakterů mé knihy a později i našeho filmu byli mladí kluci. Stalo se, co se muselo stát. Nikdy jsem se tomu nebránil, věděl jsem, že proti těmhle lidem se nedá bránit, bylo jich příliš mnoho a byli příliš kreativní. Proto jsem je skrytě podporoval, v knize jsem rozmisťoval náznaky, ve filmu je několik mnohoznačně interpretovatelných téměř surreálných scén, které probliknou v hororovém kolotoči událostí a směřují do výlevky následujícího pomalého rána. Nikdy jsem neházel komunitě klacky pod nohy, koneckonců právě ona byla palivem pro motor celého projektu a soukolí virálního marketingu.

A pak jsem stál před kinem společnosti Corporal Cortex a pomalým zrakem sledoval MM. a J. - exemplární případy krásy, vybrané eugenickými inženýry nacistické továrny na übermench, nadlidi, speciálně vyšlechtění, aby v mých zhmotněných snech reprezentovali a v zápěstí sabotovali koncept neexistujících ideálů - sociální choroby, která dusí celou západní civilizaci. Pane bože, kde se vlastně vzali, jaké reakce uhlíku, kyslíku, vodíku a dusíku musely proběhnout, aby z plánů zakódovaných v genetické spirále vytvořily právě je. Tohle by nedokázal žádný bůh, tohle je zakódováno ve struktuře atomů, muselo se to stát, k tomuhle celé miliardy let směřovaly všechny fyzikální a chemické reakce, aby vytvořily nás - Homo sapiens sapiens - to nejskvělejší, co kdy kráčelo po povrchu nejskvělejší dosud známé planety. Život musel být nutným důsledkem vývoje vesmíru, nebyl to žádný zázrak, ale pomalé zlepšování a zdokonalování, nekonečné otesávání bloku mramoru ze kterého se nakonec vyloupne Michelangelova socha Davida. J. trochu vypadal právě jako David. Aspoň to, co jsem z něj viděl, tak vypadalo. MM. byl jiný, menší a mnohem delikátnější. Čistá duše, které nad hlavou vychází slunce a teď stál před kinem a tvářil se, jako že není ve své kůži.

MM. celé natáčení dost poznamenalo. Znamenalo to pro něj velikou změnu, která od základů překopala plynovod jeho života, změnila pracovní rytmus jeho továrny nadějí, přinesla východ slunce na západě. Nějakou podobně nesmyslnou metaforu by použil můj režisér. MM. před tím nikdy nepil, nekouřil, nebral žádné stimulanty nebo léky, neponocoval, nejevil známky problematického chování. Pravděpodobně byl ještě panic, ale to je jenom jedna moje skromná teorie. Nemohl bych o něm tvrdit, že byl mazánek nebo šprt. Tyto společenské stereotypy na něj prostě nepasovaly. Byl to klidný, tichý, bezproblémový jedinec; celkem introvertní, ale sálala z něj veliká touha. Toho jsem sis všiml už první den, co jsme se viděli. Nebyl příliš hovorný, ani společenský, patřil mezi druh přemýšlivých krys, které jsou nejaktivnější po setmění, kdy eskaluje jejich kreativita. V době, kdy jsme se potkali mu bylo čerstvě sedmnáct. Chodil do druháku nějaké technické střední školy, kde byly všeho všudy dvě holky. Byl přehlížený a možná i podceňovaný jedinec. - A pak se mu do života přiřítila parta goonů, roztavila ho a nalila do nové, lepší formy a pak ho vyleštila a místo očí zasadila rubíny. A on souhlasil. A jak. Byli jsme pro něj sesláni z nebe, o goonech jako jsme my snil a prosil boga, ať nás pošle. Sám navrhoval další a další změny k horšímu. Později mi říkal, že cesta zpátky je tou jedinou cestou vpřed a ta metafora byla mnohem hlubší a silnější, než se na první pohled zdálo.

On si vychutnával svůj smutný život s pomalým rytmem přílivu a odlivu, sám ve vlastní dobrovolné separaci, v dobrovolném utrpení. Toho večera si sedl k počítači a brouzdal na internetu. V té době jsem já a můj režisér sháněli herce do chybějících rolí; netřeba zdůrazňovat, že jsme byli dost zoufalí. Dělali jsme nájezdy na sociální sítě a snažili se chytit někoho, kdo by byl dost bláznivý a odhodlaný, aby do toho s námi šel. MM. kliknul na nastraženou past v podobě odkazu, napsal, že by možná měl zájem se do toho našeho "studentského filmu" připojit. Jedinou naší fungující strategií bylo lhát a tvrdou pravdu rozmělňovat a dávkovat po kouscích. Napsali jsme mu, ať nám dá i adresu, abychom jako měli přehledné informace o všech zájemcích nebo něco takového. Ještě ten den večer mě můj režisér nabral a jeho orvanou Octavií jsme jeli za MM. Bohužel nás cestou zastihlo několik komplikací a dojeli jsme krátce po druhé hodině ráno.

"Sakra, ted už je pozdě, teď už ho nebudeme budit," klel můj režisér a procházel se pod lampou. Já seděl v otevřeném kufru Octavie a jedl jsem jablka. Nevím proč, ale můj režisér s sebou pořád vozil jednu plnou bednu jablek. Když jsme se ho ptal, vždycky odpovídal, že má jablka prostě rád. Aspoň jsme nestrádali hlady.

"Tak pojedeme zpátky a zítra sem dojedeme znovu," nadhodil jsem.

"Ne, ne, ne. Tehle zatracenej koráb, tahle děravá Noemova archa plná neonovejch blikajících pokojů prostitutek, tenhle slizskej tank který nemůže jet víc než sedmdesát kliků, tahle orvaná stará děvka kráčející po prkně na finální skok do vody plný žraloků, tahle... Co jsem to chtěl jenom říct? Jo, jasně. Tohle auto už moc nevydrží, když se s ním vrátím domů, můžu ho už rovnou vyhodit a koupit si nový. Bojím se, že tohle bude jeho poslední cesta. A sakra Adame, nemáme čas. Jeli jsme sem jenom proto, že nás tlačí čas. Potřebujeme lidi, potřebujeme se dát do pohybu." Můj režisér někdy nepromluvil celé dny, ale někdy místo obyčejného "ne" řekl šest souvětí.

"Fajn, tak se vyspíme v autě a ráno na něj vlítneme," řekl jsem s pusou plnou šťávy z jablek a můj režisér přikývl. Pak jsem se zamyslel a řekl jsem: "Ale zítra je středa a nemusí jít náhodou do školy?"

"Nejspíš," řekl můj režisér a teď se tvářil dost bezradně. Neměl rád, když se mu bortilo to minimum plánů, které vytvořil.

"Co nám zbejvá, musíme se přizpůsobit a improvizovat."

Druhý den ráno nás ze spánku vytrhlo klepání na okno. V dokonale tichém autě se tento zvuk rozléhá a není možné si ho nevšimnou. Ani když člověk spí. Trhl jsem s sebou a utřel páru z okna. "Režisére," zacloumal jsem s mým spícím režisérem, "máme tu problém."

"Co se děje?"

"Podívej."

"To je nám návštěva." Za oknem stála R., kterou jsme do našeho ansámblu přibrali jako první. Čirou náhodou se nacházela ve stejném městě a čirou náhodou šla kolem a poznala orvanou octavii mého režiséra. Ten s sebou škubnul a zeptal se: "Kolik je hodin? Už se rozednilo, nemáme čas, musíme běžet."

Vyskočili jsme z auta, zabouchli dveře, každý chytil R. z jedné strany a hnali jsme se na konec ulice.

"R. nemáme čas na vysvětlování, tvař se jako kdyby si pašovala drogy každý den, drž se s davem a pořád na vlně," narychlo jsem ji instruoval. Ale to už jsme stáli před tím domem a můj režisér a doktor v jedné osobě zvonil. Za dveří vykoukla nějaká ženská.

"To musí bejt jeho matka," šťouchl do mě můj režisér a já začal vyjednávat.

"Jdeme za vaším synem," vyřkl jsem ortel a ta slova nešlo vrátit.

"Takhle brzo ráno? Za chvíli musí na autobus do školy."

"Máme auto, my ho tam když tak hodíme," řekl můj režisér a naznačil tak naději, že dokáže nastartovat.

"A co mu vlastně chcete?"

Nastala ta těžká část. Nadechl jsem se a začal: "Jde o urgentní a naléhavou pracovní nabídku, která nemůže počkat ani chvíli." Pak jsem do ní valil nějaká čísla, podíly, provize, platy, která jsem si úplně vycucal z prstu.

"Tak dobře, pojďte dál," přikývla nakonec žena. Pochyboval jsem, jestli proto, že nás vzala vážně, nebo prostě proto, že se nás chtěla co nejrychleji zbavit a tohle se jí zdálo jako jediná možná cesta. Naskákali jsme do baráku, zuli se a hnali se za ní, proplétali jsme se minotaurovými chodbami, žílami domu, vteřiny byly nekonečné, hodiny tikaly zpomaleně, můj režisér skákal a našlapoval a neslyšitelně se sunul po koberci. Navedla nás do kuchyně a zaplula někam pryč.

V tom okamžiku jsme MM. viděli poprvé.

Naskákali jsme před něj, tři neupravení goonové, rychle oddechující, mžourající do světla žárovek. Můj režisér na něj ukázal prstem a ztratil řeč. Došla mu slova.

"To je on, přesně takhle jsem si ho představoval. Když nám pláchne, můžeme to rovnou zabalit," utrousil jsem bokem k R., nedechl se a začal: "Ten film..."

Pro MM. to musela být rána z čistého nebe, velice nedůvěryhodná rána na kterou se zdravý rozum radil dívat s podezřením. Všechno jde tak hladce, rychle, bezproblémově, skvěle. MM. i my jsme sdíleli stejné myšlenky. Co je smyslem celé téhle akce, dá se jim věřit, dá se mu věřit, co to znamená, co se stane pak. Otázky, samé otázky, které jsme se snažili vyjasnit, ale můj režisér byl asi nejnekompetentnější člověk pod sluncem a v téhle vzrušující chvíli jsem mu zdatně sekundoval. Mluvili jsme jeden přes druhého, skákali si do řeči, vykřikovali slova a snažili se sdělit co nejvíc skutečně podstatných informací.

"Já vím, já to taky četl," řekl MM. a smál se. Nevinně, mile, sladce, roztomile, vřele, přátelsky, opravdově, neuvěřitelně upřímně, beze stop falše, bez špíny mezi zuby. Analyzoval jsem každý pohyb mimických svalů, každou hlásku řeči, každý centimetr tváře a byl jsem stále víc přesvědčen, že tohle je ten skutečný MM. Můj režisér v ten okamžik vypadal, že se zamiloval, ale nejspíš to byl jenom další meandr chaotické osobnosti u které bych si nedokázal ani náhodou tipnout tak zásadní věc jako sexuální orientaci. Můj režisér byl stejně jako já ryzí chaotik i když jsme byli oba naprosto odlišní lidé a zmatené srdce nám každému tepalo jiným rytmem. On neměl žádnou orientaci, byl prchlivě přitahován ryzí esencí krásy, krásnou magickou ambrozií neuchopitelné nádhery, která je nadřazená jakémukoli škatulkování, vymyká se věku, pohlaví, rase, národnosti a vyznání. Byl to v podstatě pedofil.

"Ty jsi četl mojí knihu?" zeptal jsem se naprosto redundantně.

"Jasně, vždyť to už četl skoro každý," řekl MM. "U nás ve třídě několik kousků kolovalo a pár lidí nevydrželo čekat a šlo si koupit vlastní výtisk. Vážně šílený, všichni se najednou zbláznili do téhle jedné knížky. Počkej, jak to myslíš 'mojí'?"

"Já jsem autor."

"Hmmm." Najednou smršť slov ustala a nikdo neměl co říct.

"Hele, podívej," řekla R., "musíme vědět, jestli do toho půjdeš naplno. Jestli do toho chceš jít na sto procent. Když něco stojí za tu námahu, stojí za to to udělat dobře. A tohle není žádný normální film, ale velice komplikovaná tvůrčí záležitost, kterou není možné zpracovat žádnou konvenční metodou. Realita a fikce splynou v jedno, scénář se bude mapovat do struktury skutečnosti, herci se stanou svými postavami. Jdeš do toho?"

"Ano. U tohohle nemůžu chybět."

Řeč se protáhla, museli jsme si vzájemně vyjasnit spoustu věcí a bylo taky třeba MM. otestovat, jestli nemá duši sabotéra a jestli u něj nehrozí, že by v těžkých časech vzal kramle. Můj režisér pro tyhle případy s sebou nosil kartičky Rorschachova testu. Autobus už nestíhal a aniž bychom přerušili hovor, vklouzl s námi do auta, naprosto ignoroval jeho matku, která výstražně zvedala obočí. Její obavy se dali pochopit: její jediný syn, jehož trajektorii životem měla jasně zmapovanou, se najednou utrhl a je stahován gravitačním polem naprosto cizích lidí jejichž důvěryhodnost není vysoká. Ale naštěstí v té době bylo riziko hromadného znásilnění nebo prodeje na orgány poměrně malé.

Za dva dny si vyjednal přerušení studia a zapojil se do našeho týmu naplno. Blázen. Kdyby věděl, do čeho jde, nikdy by nesouhlasil. Musel ale dojet po vlastní ose, protože nesmírný koráb mého režiséra byl tou dobou v docích, kde se snažili resuscitovat jeho nemocné dieselové srdce.

Pro MM. byl šok, najednou vytržen z pravidelných a bezpečných biorytmů a vhozen mezi goony do velkého chaotického světa, kde je všechno možné, stačí se jenom rychle rozhodovat, rychle jednat a rychle žít.

"Ale teď už půjdeme," řekl jsem, ale už jsem nesledoval novinářské pijavice - čiré ztělesnění jidášů, rozhlížel jsem se a hledal jsem všechny goony z našeho týmu. Do některých se pustili další pěšáci na východní frontě filmové žurnalistiky, krytí vytrvalou palbou blesků a falešných úsměvů.

"Podívej se na ně, pijavic, paraziti," naklonil jsem se na mého režiséra a bokem jsem mu řekl: "Sleduj jejich pohyby, vidíš jak korzují po dlažbě? To jsou tance švábů, kterými se svolávají při tažení kanalizací New Yorku. Sleduj jak zpracovávají otce, jako kdyby řezali hlavu prasete motorovou pilou. Padre, sakra nedej se."

"To je jasný, Adame. Všechna špína smrdí stejně, i když ji navlečeš do saka. Vždycky jsem říkal, že se kolem nás motají určité parazitické formy života, příživnické organismy, které se přisávají na krk a přiživují se na lymfatickém systému hostitele."

"A kdyby jenom to, tihle prokousnou páteř až k míšnímu kanálu a napojí se přímo na frekvenci centrálních procesorů života," odplivl jsem si, abych se zbavil nenávistné sliny a řekl jsem trochu hlasitěji: "Ale teď už půjdeme, jinak propásneme premiéru."

"Bez nás přece nezačnou," zasmál se jeden novinář a já ho měl chuť umlátit libovolným tvrdým a těžkým předmětem.

Otázky ustaly a po červeném koberci se valil kordon goonů, naprosto nepatřičných stvoření, které se vymykaly celé naleštěné, blyštivé, slavnostní scenerii. Vypadali jsme jako dělníci, kteří jdou opravit ústřední topení kina společnosti Corporal Cortex, ne filmaři obalení pozorností novinářské rakoviny, kteří se vydali na závěrečnou zteč kinosálu.

Můj režisér do mě strčil loktem, naklonil se a zašeptal: "Dokonalý, sabotáž jde přesně podle plánu. Očekávání maximální, v jejich očích jsme zázračný děti na cracku, předvoj nový vlny kinematografie, nová naděje filmu. Nalhal jsem jim takový věci, že jim bouchnou hlavy, až to uvidí." Náš nekonzistentní plán začal fungovat. Já se svým režisérem jsme počkali než se po červeném koberci prožene zbytek Tvůrčího Týmu Pro Jednadvacáté Století A Dál. Byli tam všichni ti bakelitoví bohové, orlojové figuríny, staré trosky pomalu se komíhající v posledních vlnách moře života, podomní prodavači sádrových trpaslíků. Jako poslední se kolem nás božskou rychlostí prohnala R. a táhla za sebou naprosto otupeného K.


publikováno 24. 11. 2009

příbuzné články:
Corporal Cortex - #2
Corporal Cortex #1 (prvních 2500 slov)
Corporal Cortex #4
Corporal Cortex #5
Corporal Cortex #6

sem odkazují:
NaNoWriMo - další kapitola šílenství
Corporal Cortex