povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 11. 2009

Corporal Cortex - #2

       

"Na čem pracujete teď? Máte v plánu nějaký další podobně neobvyklý a ambiciózní projekt?"

"Samozřejmě," odpověděl jsem bez meškání. "Připravuji pokračování mé knihy, ale nejsem pod tlakem vydavatelů nebo čtenářů. Samozřejmě by si někteří rádi přečetli co nejdříve pokračování a hlasitá menšina to po mě dokonce vyžaduje. Říká, že je to moje povinnost vůči nim. Neposlouchám je, protože příběh musí mít svůj čas, musí vznikat pomalu, aby se v něm mohlo nahromadit dost dějových linek, aby mohla vykrystalizovat skutečná brutální pravda současnosti, abych přišel na to o čem ten příběh ve skutečnosti je a abych měl čas skutečnost dostatečně maskovat a utopit v náznacích, moři vzájemně propojených odkazů a narážek na věci úplně mimo příběh knihy. Možná to bude trvat jeden rok, možná deset let a možná taky žádné pokračování nikdy nevyjde."

"Přesně tak, kreativní práce je jako šílenství, jako virus," sabotoval mi moji uměle protahovanou odpověď můj režisér. Mezitím se k nám přitočili CS - mladý zarostlý šílenec s jizvou na čele, který vždycky vypadal, že právě přišel na něco zcela zásadního, co změní od základů život celé evropské civilizace - a Moo - který mi vždycky nějakým divným způsobem připomínal koně, chůzí, pohybem těla, hlavou, povahou, nevím. A taky mi připomínal kovboje, ema a jednoho pedofilního násilníka, ale měl ryzí duši a srdcem to byl skutečný a pravý goon: nezdolný, k cizím naprosto bezcharakterní, ale všechen tenhle hnus a násilí skrýval za slizkou masku zdvořilosti. "Zdravíčko pane, jak se vám daří. Dneska je hezké počasí. Máte moc hezké sako," říkal vždycky jako podomní prodavač leštičů parket nebo podobně zbytečného haraburdí, který vám to stejně vždycky vnutí a vy mu ještě budete děkovat. To byl Moo, úslužný až do extrému a pak vám vrazil kudlu do zad. Tihle dva kolem nás kroužili a dvěma kamerami natáčeli, jak se zpovídáme novinářům. "Jako nevyléčitelná reverzní choroba," pokračoval můj režisér ve své absurdně šroubované slovní ekvilibristice, "když se nakazíte, není cesty zpátky. Ale sakra je to tvorba a když ji milujete, budete trpět jako zvíře, hladovět, mrznout, umírat na kurděje, bude vám zle, budete krvácet, oslepnete na jedno oko, přestanou vám fungovat ledviny, lymfatické uzliny se zanesou smetím a cigaretovým dehtem, ale přesto ji budete milovat. Tvorba už je taková. Samozřejmě, že na něčem s Adamem a zbytkem týmu děláme. Pořád. Ale nemáme směnu od osmi do pěti jako většina populace, která pohání nezměrný industriální stroj civilizace, my pracujeme neustále, dvacet čtyři hodin denně, sedm dnů v týdnu, někdy nespíme celé dny. Člověk nemůže spát, tolik ztraceného času."

"A na čem děláte konkrétně teď?" novináři přerušili jeho vlak myšlenek, protože už se začali v toku metafor ztrácet a nudit.

"Jasně, teď pracujeme a zkoušíme pár záběrů projektu, kterému s Adamem a K. říkáme Temná hodina duše. Jde pochopitelně jenom o pracovní název."

"O čem to bude?"

"No, abych pravdu řekl, nevím přesně, zatím to neví nikdo, jsme v příliš brzkém stádiu vývoje. Ale jde o Adamův temný příběh, který nikdy nenapsal, ale vždycky mi ho vyprávěl během noci, když jsem trpěl silnou spánkovou deprivací a tak se děj přenesl do snů a zkondenzoval v noční můry, které jsem pak vyprávěl K. a ten celý proces opakoval a pak výsledek svojí podvědomé práce mozku zpětně vyprávěl Adamovi. A když říkám, že je temný, tak lžu. To je, jako kdybych tvrdil, že během bezměsíčné noci je celkem šero. Tenhle projekt může naprosto předefinovat pojem temný, bude to čirá kapalná hrůza, děs, který si v sobě civilizace střádá celá staletí."

"Můžete nám říci podrobnosti."

"Z toho, co zatím máme v hlavách půjde ve své podstatě o jakousi volnou sci-fi vizi, příběh dvou mladých lidí, kteří byli od sebe násilně odděleni. To je začátek, to je místo odkud vzlétáme. Adam do celého námětu vnáší takovou tu dusnou statickou kafkovskou byrokratickou tíhu, kdy není možné cokoli změnit i přesto, že technologie existuje, například není povoleno opustit naší planetu i přesto, že je navázán kontakt s jinými civilizacemi. Má to v sobě silný emoční podtext, separace, odlidštěnost, planeta, která je ve skutečnosti vězením, absurdní realita budoucnosti. Ale nejde o horor, diváka nebude nic očividně děsit, ale celé téma se mu zavrtá do mozku a začne hluboce rezonovat. Doufáme, že to některé diváky dožene až k sebevraždě." Můj režisér se díval k zemi a pokýval hlavou. "Ústřední dvojici bude nejspíš hrát PB., DB. a zároveň MM. a J, pak Adam a P., a ještě otec a J.R.Pope. Čtyři růzé perspektivy, které se liší časem a místem. Další důležitou postavu, jejíž role se zatím nedá vysvětlit bude hrát K."

"K.?" ožili jeden novinář s obličejem potkana. "Ve videoukázkách vašeho filmu se K. často vyskytoval, ale nikdy nemluvil a nikdy se snad ani nepohnul. Co to znamená? Co nám o něm můžete říct?"

"K. je skutečná bestie, K. je šílené a zuřivé zvíře uvězněné v kleci, někdy jsem z měl doopravdy strach, hluboký, zneklidňující pocit, který jsem nedokázal vysvětlit" zaskučel můj režisér a rukama ve vzduchu horlivě gestikulovat a snažil se vytvarovat kyslík do podoby, která by ilustrovala jeho myšlenky. "K. byl naprosto autentický, zdecimovaný, vyhaslý člověk, torzo, které čekalo až vybuchne v záplavě karmínových kapek krve, cítil jsem z něj nekonečná duševní muka, utrpení, strádání, nevýslovnou hrůzu, děs, ale i odhodlání. Bláznivé, maniakální odhodlání žít, tady a teď, ještě žít aspoň tuhle jednu vteřinu, jenom tuhle jednu jedinou a pak se uvidí, co dál. Dál než jednu vteřinu napřed nepřemýšlel. Nedovedete si představit jaký utrpením procházel každou vteřinu svého života, jenom žít a dýchat pro něj bylo peklo. Když je někdo ve stavu jako on, nedokáže plánovat, bojuje sám se sebou o každou vteřinu života. Během natáčení se pokusil mnohokrát zabít, jednou jsem se s ním normálně přátelsky bavil a on v se polovině věty sehnul pro kus odstřiženého plechu a zarazil si ho do břicha. Během natáčení se tolikrát podřezal. Proboha, kde na to bral krev. Jednou jsme natáčeli scénu u mě v ateliéru a on se říznul do tepny na předloktí, jediný chirurgicky přesný tah, který si už tisíckrát trénoval a bylo to. On potom ležel bledý na podlaze, držel si zápěstí a Adam to vytíral mopem. A pak přišla policie. Chtěli se zeptat něco ohledně nadměrného hluku minulou noc. Uviděli bledé tělo na podlaze, mop nasáklý krví. Dlouze a ostražitě si nás prohlíželi a nikdo se nezmohl, aby něco řekl. Pak se K. pohnul a zasténal, že si to udělal sám. On chtěl jenom trpět. Žít a trpět. Když trpěl, cítil, že žije. Nikdy se nechtěl zabít a ve svém masochismu byl velice důsledný. Vedle každé rány si lihovku napsal čas, datum a nějaké další detaily o zranění a pak to vyfotil a zařadil k dalším záběrům do své obrovské sbírky. Ta důslednost byla děsivá, naprosto kontrastovala se zbytek jeho osobnosti. A nikdy nechtěl pomoct. Panebože, když si vzpomenu kolik bolesti si jenom vytrpěl, celé noci mlátil hlavou do zrcadla, zraňoval se, všechny ty monokly a jizvy a odřeniny a spáleniny, které si sám způsobil."

"Přesně takového člověka jsme potřebovali," vstoupil jsem svému režisérovi do řeči. "Role K. je pro celý příběh naprosto zásadní. A to i přesto, že se v něm vyskytuje poměrně zřídka. Původně se myslelo, že bych ho hrál já, ale pak jsme naštěstí objevili dokonalého herce. On nemusel K. hrát, on jím byl. Stačilo, aby se odpoutal od svazující reality a začal dýchat sám za sebe. Samozřejmě ten člověk byl těžce nemocný, těžká deprese, schizofrenie, bipolární porucha, hraniční porucha, sociální fobie a bohatá sbírka mnoha dalších psychických chorob. Toho člověka držely pohromadě a v příčetném stavu už jenom léky a častokrát říkal, že kdyby z ničeho nic zmizel celý farmaceutický průmysl, do dvou dnů by se zabil. Proboha, jenom čtyřicet osm hodin. To byl jeho poločas rozpadu. A právě proto se pro roli K hodil naprosto dokonale. Bylo mu 27 let, což zcela odpovídalo předloze. Vypadal jakoby zmlácený, nevyspalý a zuřivý, ve tváři měl konstantní výraz děsu smíseného se zamračeným šílenstvím, málokdy používal mimické svaly. A ten jeho pohled. Jeho oči byly děsivé, kruté, byly to oči zmláceného zvířete, které po letech v kleci vytáhnete na světlo. Oči skrz které se na svět dívá Zeus a další strašlivá božstva. On sám dodal literárnímu K. nový rozměr, který v knize nebyl zmíněn a který jsem si nedokázal představit ani v nejčernějších nočních můrách. Ale abysme K. získali museli jsme si získat souhlas jeho psychiatra, který trval na tom, abysme před ním skryly všechny zbraně a předměty, kterými by mohl ublížit ostatním, ale on nikdy na nikoho jiného nezaútočil, všechnu agresi a brutalitu směřoval sám na sebe. Neuvěřitelný člověk. Do teď jsem přesvědčený, že kdyby jsme ho tenkrát nezlákali pro naší věc, tak bysme film mohli rovnou zabalit."

"A kde je teď?"

"Jel v nějakém zadním autě," otočil jsem se a snažil se najít K., ale bezvýsledně. "Ale bohužel s mu nebude moc do řeči, je pod vlivem sedativ. Jeho dávka by dokázala na dva týdny uspat celou východní frontu za druhé světové." K. byl trpící zvíře. Mě stačilo, když jsem viděl jeho denní dávky prášků. Zeptal jsem se ho, co to všechno je a on pak dlouhé hodiny vyprávěl o jednotlivých lécích, jejich složení, účinných látkách, jejich efektech, indikaci, kontraindikaci, interakci, dávkování, přesném mechanismu působení na organismus a to všechno zpaměti. Nikdy jsem na něm nepozoroval, že by se mu udělalo líp. Během celého natáčení se jeho stav pomalu, ale vytrvale zhoršoval a on stále víc trpěl. Jestli existuje peklo, je právě v jeho hlavě.

Za zády výsadku novinářů, která se o nás starala, a přímo přede mnou stáli MM. a J. a signalizovali mi, ať to ukončím a jdu konečně dovnitř. Kývnul jsem na ně a snažil jsem se najít nějakou skulinku v hradbě novinářských otázek, kterou bych mohl proklouznout a utéct. Nedařilo se mi. Můj režisér byl plně zaměstnán vymýšlením klamných informací o našem filmu a nechat ho na pospas těm zatraceným ještěrům by mohlo mít za následek, že ho v nestřežené chvíli roztrhají na kusy. Není třeba zdůrazňovat, že můj režisér měl pro mě nevyčíslitelnou cenu. Jednak to byl zároveň můj doktor a pak to byl taky člověk, který se nebál obrazům ve formě pouhých neuronových vzruchů vtisknout podobu. Odsunul jsem vnímání chaotických slov mého režiséra do pozadí a díval jsem se na MM. a J. Najednou se všechno před nimi a za nimi rozostřilo a je dva jsem viděl krystalicky čistě. Stáli na jevišti divadla svět, kde si nemůžete vybrat na kterou hru půjdete a vstupné se nevrací a premiéra je zároveň derniérou - kapku drsného divadla pro tyhle dva mladé nadějné jedince.

Nemůžu o sobě říct, že bych byl gay, že mě přitahují kluci, stejně tak to nemůžu uspokojivě vyvrátit, je to trochu zneklidňující skutečnost, jemně mrazivá, ale ve své neurčitosti otevřená, volná a slibná. Jedna věc je ale jistá: v mé knize vystupuje víc jak 25 hlavních postav, z nichž je jenom 5 žen. Navíc se tam vyskytuje jeden pár skoro legit gayů a tři dvojice tak nějak nalomené, dalo by se říct trochu víc než přátel, nepatrně překračující nejzazší hranici přátelství. Ale nic není jasně vymezené a ve všech vztazích je určitá míra neurčitosti, jistý manévrovací prostor a také jsou všechny tyto poměry směřovány do platonické nesexuální roviny. A k dovršení všeho se tam letmo zmíním jenom o jedné normální legitimní heterosexuální dvojici. To jsou fakta, kterým musím čelit, která musím vysvětlit sám před sebou. Ale měl jsem dvě zásady. Za prvé: žádný sex. A za druhé: žádná romantika. Tohle všechno se muselo vejít mezi řádky a do podtextů. Nelíbí se to některému z čtenářů? Tak to ať laskavě táhne do prdele. Na druhou stranu někomu se to tak líbí, může to dodávat nádech delikátnosti, trochu kořenit nudnou realitu paranoidních studentů s depresemi, sebevražedným chováním, kterým přijde jako skvělý nápad sedm měsíců v kuse pít, brát silná analgetika, stát se na nich závislými, převrátit život naruby a blížit se hranici šílenství a celkového kolapsu - pokud se to tedy dá považovat za aspoň trochu normální.

Šílenství.

Bylo to nefalšované šílenství. Velkou část knihy jsem psal opilý. Pil jsem každý večer, každou noc, v té době jsem nevycházel z domu, nikdy před setměním a pil jsem sám, v dokonalé separaci od okolí, v ohlušujícím tichu jsem do sebe lil gin. Když jsem pak měl mozek už příliš vyždímaný, šel jsem spát a zapomněl jsem na všechno, co se stalo. Napsal jsem nejlepší pasáže, největší klenoty. Zatraceně. Byl jsem na útěku. Sám před sebou. V té době mě moje dlouhotrvající duševní choroba začínala skutečně drtit. Trpěl jsem těžkou depresí a ještě několika bizarními poruchami osobnosti, které se zakořenili v raném dětství. Deprese má tu blbou vlastnost, že je tento termín - označující děsivá mrzačící muka - převzatý laickou společností a používán obecně v případech, kdy je někdo smutný, melancholický, sklíčený. Dobrotivý bože, jak já bych byl rád smutný, jak já bych byl rád "trochu" sklíčený nad nějakou racionální skutečností, ovlivněn nějakým aktuálním činem. Byl bych rád, protože tyhle nepatologické stavy mají logiku, mají příčinu, klinická deprese nic takového nezná, uhnízdí se v mozku jako infekce, houba nebo rakovina a rozleptává člověka zevnitř, je to serotoninový kolaps neuronů, naprosté kriplení člověka, kdy postižený není schopen vstát z postele, nedokáže nic udělat, ani si neuvaří čaj, muka v jeho hlavně jsou tak nesnesitelná, že přebijí i základní instinkty, jsou intenzivnější než zevní bolesti, hlad, žízeň. Depresant je jakoby zpomalený, nemluví, nekomunikuje, není schopen akce, je si vědom svojí situace a nevidí žádnou naději, žádné jiné východisko než to terminální. A nesnažte se mi namluvit, že syndrom mladistvého vzteku a úzkosti je deprese. Může být a může to být pěkný problém, když se nechá kvasit, ale vždy tomu tak není. A nesnažte se mi namluvit, že jste byl ve válce, když jste ve skutečnosti střílel na pouti ze vzduchovky. Přibližně takový je rozdíl mezi opodstatněným smutkem a nefalšovaným cerebrálním peklem, které zabilo Vincenta van Gogha. Když tohle člověk nezažil sám nebo u svých blízkých, má tendenci věci zlehčovat, zobecňovat a vykreslovat psychiatry jako poblázněné doktory v bílých pláštích, kteří střeží svoje polstrované cely. "Mám depku." "To bude dobrý, to přejde." Trhal bych je na kusy. Jedině bolestivou zkušeností člověk získá úctu.

Já na tom nebyl zas tak zle, abych nebyl několik dnů schopen pohybu, ale díky té nemoci mě vyhodili ze školy, ztratil jsem několik let života a třikrát jsem se chtěl zabít, skoncovat s nevýslovnou křečí života. Popravdě jsem byl sebevraždou posedlý, protože, na rozdíl od neodvratné a děsivé smrti stářím, poskytovala jedině útěchu a nekonečnou úlevu. Všechno jsem donekonečna plánoval a promýšlel, procházel jsem jednotlivé možnosti a zkoumal jejich proveditelnost, náročnost, bolestivost a došel jsem k tomu, že jednoznačným vítězem je žiletka. Velice malá, skladná, nenápadná, dá se snadno pořídit a snadno a rychle aplikovat. Žádná jiná alternativa nenabízela tolik komfortu: střelná zbraň, provaz, elektrický proud, skok z mostu, nechat se přejet vlakem. Člověk musel mít koule, aby to udělal rychle a pořádně. Zatlačit silou a podélně proříznout hlavní arterie. Když už něco dělat, tak pořádně.


publikováno 24. 11. 2009

příbuzné články:
Corporal Cortex - #3
Corporal Cortex #1 (prvních 2500 slov)
Corporal Cortex #4
Corporal Cortex #5
Corporal Cortex #6

sem odkazují:
NaNoWriMo - další kapitola šílenství
Corporal Cortex