k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Corporal Cortex - #2

24. 11. 2009 (aktualizováno 6. 12.) — k47 (♪)

„Na čem pra­cu­jete teď? Máte v plánu nějaký další po­dobně ne­ob­vyklý a am­bi­ci­ózní pro­jekt?“

„Sa­mo­zřejmě,“ od­po­vě­děl jsem bez meškání. „Při­pra­vuji po­kra­čo­vání mé knihy, ale nejsem pod tlakem vy­da­va­telů nebo čte­nářů. Sa­mo­zřejmě by si ně­kteří rádi pře­četli co nejdříve po­kra­čo­vání a hla­sitá men­šina to po mě do­konce vy­ža­duje. Říká, že je to moje po­vin­nost vůči nim. Ne­po­slou­chám je, pro­tože příběh musí mít svůj čas, musí vzni­kat pomalu, aby se v něm mohlo na­hro­ma­dit dost dě­jo­vých linek, aby mohla vy­krys­ta­li­zo­vat sku­tečná bru­tální pravda sou­čas­nosti, abych přišel na to o čem ten příběh ve sku­teč­nosti je a abych měl čas sku­teč­nost do­sta­tečně mas­ko­vat a utopit v názna­cích, moři vzá­jemně pro­po­je­ných odkazů a na­rá­žek na věci úplně mimo příběh knihy. Možná to bude trvat jeden rok, možná deset let a možná taky žádné po­kra­čo­vání nikdy ne­vy­jde.“

„Přesně tak, kre­a­tivní práce je jako ší­len­ství, jako virus,“ sa­bo­to­val mi moji uměle pro­ta­ho­va­nou od­po­věď můj re­ži­sér. Me­zi­tím se k nám při­to­čili CS – mladý za­rostlý ší­le­nec s jizvou na čele, který vždycky vy­pa­dal, že právě přišel na něco zcela zá­sad­ního, co změní od zá­kladů život celé ev­rop­ské ci­vi­li­zace – a Moo – který mi vždycky ně­ja­kým divným způ­so­bem při­po­mí­nal koně, chůzí, po­hy­bem těla, hlavou, po­va­hou, nevím. A taky mi při­po­mí­nal kov­boje, ema a jed­noho pe­do­fil­ního ná­sil­níka, ale měl ryzí duši a srdcem to byl sku­tečný a pravý goon: ne­zdolný, k cizím na­prosto bez­cha­rak­terní, ale vše­chen tenhle hnus a násilí skrý­val za slizkou masku zdvo­ři­losti. „Zdra­víčko pane, jak se vám daří. Dneska je hezké počasí. Máte moc hezké sako,“ říkal vždycky jako po­do­mní pro­da­vač leš­tičů parket nebo po­dobně zby­teč­ného ha­ra­burdí, který vám to stejně vždycky vnutí a vy mu ještě budete dě­ko­vat. To byl Moo, úslužný až do ex­trému a pak vám vrazil kudlu do zad. Tihle dva kolem nás krou­žili a dvěma ka­me­rami na­tá­čeli, jak se zpo­ví­dáme no­vi­ná­řům. „Jako ne­vy­lé­či­telná re­verzní cho­roba,“ po­kra­čo­val můj re­ži­sér ve své ab­surdně šrou­bo­vané slovní ekvi­lib­ris­tice, „když se na­ka­zíte, není cesty zpátky. Ale sakra je to tvorba a když ji mi­lu­jete, budete trpět jako zvíře, hla­do­vět, mrz­nout, umírat na kur­děje, bude vám zle, budete kr­vá­cet, oslep­nete na jedno oko, pře­sta­nou vám fun­go­vat led­viny, lym­fa­tické uzliny se za­ne­sou smetím a ci­ga­re­to­vým dehtem, ale přesto ji budete mi­lo­vat. Tvorba už je taková. Sa­mo­zřejmě, že na něčem s Adamem a zbyt­kem týmu děláme. Pořád. Ale nemáme směnu od osmi do pěti jako vět­šina po­pu­lace, která pohání ne­změrný in­dustri­ální stroj ci­vi­li­zace, my pra­cu­jeme ne­u­stále, dvacet čtyři hodin denně, sedm dnů v týdnu, někdy ne­spíme celé dny. Člověk nemůže spát, tolik ztra­ce­ného času.“

„A na čem děláte kon­krétně teď?“ no­vi­náři pře­ru­šili jeho vlak myš­le­nek, pro­tože už se začali v toku me­ta­for ztrá­cet a nudit.

„Jasně, teď pra­cu­jeme a zkou­šíme pár záběrů pro­jektu, kte­rému s Adamem a K. říkáme Temná hodina duše. Jde po­cho­pi­telně jenom o pra­covní název.“

„O čem to bude?“

„No, abych pravdu řekl, nevím přesně, zatím to neví nikdo, jsme v příliš brzkém stádiu vývoje. Ale jde o Adamův temný příběh, který nikdy ne­na­psal, ale vždycky mi ho vy­prá­věl během noci, když jsem trpěl silnou spán­ko­vou de­pri­vací a tak se děj pře­nesl do snů a zkon­den­zo­val v noční můry, které jsem pak vy­prá­věl K. a ten celý proces opa­ko­val a pak vý­sle­dek svojí pod­vě­domé práce mozku zpětně vy­prá­věl Ada­movi. A když říkám, že je temný, tak lžu. To je, jako kdy­bych tvrdil, že během bez­mě­síčné noci je celkem šero. Tenhle pro­jekt může na­prosto pře­de­fi­no­vat pojem temný, bude to čirá ka­palná hrůza, děs, který si v sobě ci­vi­li­zace střádá celá sta­letí.“

„Můžete nám říci po­drob­nosti.“

„Z toho, co zatím máme v hla­vách půjde ve své pod­statě o ja­kousi volnou sci-fi vizi, příběh dvou mla­dých lidí, kteří byli od sebe ná­silně od­dě­leni. To je za­čá­tek, to je místo odkud vzlé­táme. Adam do celého námětu vnáší ta­ko­vou tu dusnou sta­tic­kou ka­f­kov­skou by­ro­kra­tic­kou tíhu, kdy není možné cokoli změnit i přesto, že tech­no­lo­gie exis­tuje, na­pří­klad není po­vo­leno opus­tit naší pla­netu i přesto, že je na­vá­zán kon­takt s jinými ci­vi­li­za­cemi. Má to v sobě silný emoční pod­text, se­pa­race, od­lid­ště­nost, pla­neta, která je ve sku­teč­nosti vě­ze­ním, ab­surdní re­a­lita bu­douc­nosti. Ale nejde o horor, diváka nebude nic oči­vidně děsit, ale celé téma se mu zavrtá do mozku a začne hlu­boce re­zo­no­vat. Dou­fáme, že to ně­které diváky dožene až k se­be­vraždě.“ Můj re­ži­sér se díval k zemi a po­ký­val hlavou. „Ústřední dvo­jici bude nej­spíš hrát PB., DB. a zá­ro­veň MM. a J, pak Adam a P., a ještě otec a J.R.Pope. Čtyři růzé per­spek­tivy, které se liší časem a místem. Další dů­le­ži­tou po­stavu, jejíž role se zatím nedá vy­svět­lit bude hrát K.“

„K.?“ ožili jeden no­vi­nář s ob­li­če­jem potkana. „Ve vi­deou­káz­kách vašeho filmu se K. často vy­sky­to­val, ale nikdy ne­mlu­vil a nikdy se snad ani ne­po­hnul. Co to zna­mená? Co nám o něm můžete říct?“

„K. je sku­tečná bestie, K. je šílené a zuřivé zvíře uvěz­něné v kleci, někdy jsem z měl do­o­pravdy strach, hlu­boký, zne­klid­ňu­jící pocit, který jsem ne­do­ká­zal vy­svět­lit“ za­sku­čel můj re­ži­sér a rukama ve vzdu­chu hor­livě ges­ti­ku­lo­vat a snažil se vy­tva­ro­vat kyslík do podoby, která by ilu­stro­vala jeho myš­lenky. „K. byl na­prosto au­ten­tický, zde­ci­mo­vaný, vy­haslý člověk, torzo, které čekalo až vy­buchne v zá­plavě kar­mí­no­vých kapek krve, cítil jsem z něj ne­ko­nečná du­ševní muka, utr­pení, strá­dání, ne­vý­slov­nou hrůzu, děs, ale i od­hod­lání. Bláz­nivé, ma­ni­a­kální od­hod­lání žít, tady a teď, ještě žít aspoň tuhle jednu vte­řinu, jenom tuhle jednu je­di­nou a pak se uvidí, co dál. Dál než jednu vte­řinu napřed ne­pře­mýš­lel. Ne­do­ve­dete si před­sta­vit jaký utr­pe­ním pro­chá­zel každou vte­řinu svého života, jenom žít a dýchat pro něj bylo peklo. Když je někdo ve stavu jako on, ne­do­káže plá­no­vat, bojuje sám se sebou o každou vte­řinu života. Během na­tá­čení se po­ku­sil mno­ho­krát zabít, jednou jsem se s ním nor­málně přá­tel­sky bavil a on v se po­lo­vině věty sehnul pro kus od­stři­že­ného plechu a za­ra­zil si ho do břicha. Během na­tá­čení se to­li­krát pod­ře­zal. Pro­boha, kde na to bral krev. Jednou jsme na­tá­čeli scénu u mě v ate­li­éru a on se říznul do tepny na před­loktí, jediný chi­rur­gicky přesný tah, který si už ti­síc­krát tré­no­val a bylo to. On potom ležel bledý na pod­laze, držel si zá­pěstí a Adam to vy­tí­ral mopem. A pak přišla po­li­cie. Chtěli se zeptat něco ohledně nad­měr­ného hluku mi­nu­lou noc. Uvi­děli bledé tělo na pod­laze, mop na­sáklý krví. Dlouze a os­tra­žitě si nás pro­hlí­želi a nikdo se ne­zmohl, aby něco řekl. Pak se K. pohnul a za­sté­nal, že si to udělal sám. On chtěl jenom trpět. Žít a trpět. Když trpěl, cítil, že žije. Nikdy se ne­chtěl zabít a ve svém ma­so­chismu byl velice dů­sledný. Vedle každé rány si li­hovku napsal čas, datum a nějaké další de­taily o zra­nění a pak to vy­fo­til a za­řa­dil k dalším zá­bě­rům do své ob­rov­ské sbírky. Ta dů­sled­nost byla děsivá, na­prosto kon­tras­to­vala se zbytek jeho osob­nosti. A nikdy ne­chtěl pomoct. Pa­ne­bože, když si vzpo­menu kolik bo­lesti si jenom vy­tr­pěl, celé noci mlátil hlavou do zr­ca­dla, zra­ňo­val se, všechny ty mo­nokly a jizvy a od­ře­niny a spá­le­niny, které si sám způ­so­bil.“

„Přesně ta­ko­vého člo­věka jsme po­tře­bo­vali,“ vstou­pil jsem svému re­ži­sé­rovi do řeči. „Role K. je pro celý příběh na­prosto zá­sadní. A to i přesto, že se v něm vy­sky­tuje po­měrně zřídka. Pů­vodně se mys­lelo, že bych ho hrál já, ale pak jsme na­štěstí ob­je­vili do­ko­na­lého herce. On ne­mu­sel K. hrát, on jím byl. Sta­čilo, aby se od­pou­tal od sva­zu­jící re­a­lity a začal dýchat sám za sebe. Sa­mo­zřejmě ten člověk byl těžce ne­mocný, těžká de­prese, schi­zofre­nie, bi­po­lární po­ru­cha, hra­niční po­ru­cha, so­ci­ální fobie a bohatá sbírka mnoha dal­ších psy­chic­kých chorob. Toho člo­věka držely po­hro­madě a v pří­čet­ném stavu už jenom léky a čas­to­krát říkal, že kdyby z ničeho nic zmizel celý far­ma­ceu­tický prů­mysl, do dvou dnů by se zabil. Pro­boha, jenom čty­ři­cet osm hodin. To byl jeho po­lo­čas roz­padu. A právě proto se pro roli K hodil na­prosto do­ko­nale. Bylo mu 27 let, což zcela od­po­ví­dalo před­loze. Vy­pa­dal jakoby zmlá­cený, ne­vy­spalý a zuřivý, ve tváři měl kon­stantní výraz děsu smí­se­ného se za­mra­če­ným ší­len­stvím, má­lo­kdy po­u­ží­val mi­mické svaly. A ten jeho pohled. Jeho oči byly děsivé, kruté, byly to oči zmlá­ce­ného zví­řete, které po letech v kleci vy­táh­nete na světlo. Oči skrz které se na svět dívá Zeus a další straš­livá bož­stva. On sám dodal li­te­rár­nímu K. nový rozměr, který v knize nebyl zmíněn a který jsem si ne­do­ká­zal před­sta­vit ani v nej­čer­něj­ších noč­ních můrách. Ale abysme K. zís­kali museli jsme si získat sou­hlas jeho psy­chi­atra, který trval na tom, abysme před ním skryly všechny zbraně a před­měty, kte­rými by mohl ublí­žit ostat­ním, ale on nikdy na nikoho jiného ne­za­ú­to­čil, všechnu agresi a bru­ta­litu smě­řo­val sám na sebe. Ne­u­vě­ři­telný člověk. Do teď jsem pře­svěd­čený, že kdyby jsme ho ten­krát ne­zlá­kali pro naší věc, tak bysme film mohli rovnou za­ba­lit.“

„A kde je teď?“

„Jel v ně­ja­kém zadním autě,“ otočil jsem se a snažil se najít K., ale bez­vý­sledně. „Ale bo­hu­žel s mu nebude moc do řeči, je pod vlivem se­da­tiv. Jeho dávka by do­ká­zala na dva týdny uspat celou vý­chodní frontu za druhé svě­tové.“ K. byl trpící zvíře. Mě sta­čilo, když jsem viděl jeho denní dávky prášků. Zeptal jsem se ho, co to všechno je a on pak dlouhé hodiny vy­prá­věl o jed­not­li­vých lécích, jejich slo­žení, účin­ných lát­kách, jejich efek­tech, in­di­kaci, kon­tra­in­di­kaci, in­ter­akci, dáv­ko­vání, přes­ném me­cha­nismu pů­so­bení na or­ga­nis­mus a to všechno zpa­měti. Nikdy jsem na něm ne­po­zo­ro­val, že by se mu udě­lalo líp. Během celého na­tá­čení se jeho stav pomalu, ale vy­tr­vale zhor­šo­val a on stále víc trpěl. Jestli exis­tuje peklo, je právě v jeho hlavě.

Za zády vý­sadku no­vi­nářů, která se o nás sta­rala, a přímo přede mnou stáli MM. a J. a sig­na­li­zo­vali mi, ať to ukon­čím a jdu ko­nečně dovnitř. Kývnul jsem na ně a snažil jsem se najít ně­ja­kou sku­linku v hradbě no­vi­nář­ských otázek, kterou bych mohl pro­klouz­nout a utéct. Ne­da­řilo se mi. Můj re­ži­sér byl plně za­měst­nán vy­mýš­le­ním klam­ných in­for­mací o našem filmu a nechat ho na pospas těm za­tra­ce­ným ješ­tě­rům by mohlo mít za ná­sle­dek, že ho v ne­stře­žené chvíli roz­tr­hají na kusy. Není třeba zdů­raz­ňo­vat, že můj re­ži­sér měl pro mě ne­vy­čís­li­tel­nou cenu. Jednak to byl zá­ro­veň můj doktor a pak to byl taky člověk, který se nebál ob­ra­zům ve formě pou­hých neu­ro­no­vých vzru­chů vtisk­nout podobu. Od­su­nul jsem vní­mání cha­o­tic­kých slov mého re­ži­séra do pozadí a díval jsem se na MM. a J. Na­jed­nou se všechno před nimi a za nimi rozost­řilo a je dva jsem viděl krys­ta­licky čistě. Stáli na je­višti di­va­dla svět, kde si ne­mů­žete vybrat na kterou hru pů­jdete a vstupné se ne­vrací a pre­mi­éra je zá­ro­veň der­ni­é­rou – kapku drs­ného di­va­dla pro tyhle dva mladé na­dějné je­dince.

Nemůžu o sobě říct, že bych byl gay, že mě při­ta­hují kluci, stejně tak to nemůžu uspo­ko­jivě vy­vrá­tit, je to trochu zne­klid­ňu­jící sku­teč­nost, jemně mra­zivá, ale ve své ne­u­r­či­tosti ote­vřená, volná a slibná. Jedna věc je ale jistá: v mé knize vy­stu­puje víc jak 25 hlav­ních postav, z nichž je jenom 5 žen. Navíc se tam vy­sky­tuje jeden pár skoro legit gayů a tři dvo­jice tak nějak na­lo­mené, dalo by se říct trochu víc než přátel, ne­pa­trně pře­kra­ču­jící nej­zazší hra­nici přá­tel­ství. Ale nic není jasně vy­me­zené a ve všech vzta­zích je určitá míra ne­u­r­či­tosti, jistý ma­né­v­ro­vací pro­stor a také jsou všechny tyto poměry smě­řo­vány do pla­to­nické ne­se­xu­ální roviny. A k do­vr­šení všeho se tam letmo zmíním jenom o jedné nor­mální le­gi­timní he­te­ro­se­xu­ální dvo­jici. To jsou fakta, kterým musím čelit, která musím vy­svět­lit sám před sebou. Ale měl jsem dvě zásady. Za prvé: žádný sex. A za druhé: žádná ro­man­tika. Tohle všechno se muselo vejít mezi řádky a do pod­textů. Nelíbí se to ně­kte­rému z čte­nářů? Tak to ať las­kavě táhne do prdele. Na druhou stranu někomu se to tak líbí, může to do­dá­vat nádech de­li­kát­nosti, trochu ko­ře­nit nudnou re­a­litu pa­ra­no­id­ních stu­dentů s de­pre­semi, se­be­vra­žed­ným cho­vá­ním, kterým přijde jako skvělý nápad sedm měsíců v kuse pít, brát silná anal­ge­tika, stát se na nich zá­vis­lými, pře­vrá­tit život naruby a blížit se hra­nici ší­len­ství a cel­ko­vého ko­lapsu – pokud se to tedy dá po­va­žo­vat za aspoň trochu nor­mální.

Ší­len­ství.

Bylo to ne­fal­šo­vané ší­len­ství. Velkou část knihy jsem psal opilý. Pil jsem každý večer, každou noc, v té době jsem ne­vy­chá­zel z domu, nikdy před setmě­ním a pil jsem sám, v do­ko­nalé se­pa­raci od okolí, v ohlu­šu­jí­cím tichu jsem do sebe lil gin. Když jsem pak měl mozek už příliš vy­ždí­maný, šel jsem spát a za­po­mněl jsem na všechno, co se stalo. Napsal jsem nej­lepší pasáže, nej­větší kle­noty. Za­tra­ceně. Byl jsem na útěku. Sám před sebou. V té době mě moje dlou­ho­tr­va­jící du­ševní cho­roba za­čí­nala sku­tečně drtit. Trpěl jsem těžkou de­presí a ještě ně­ko­lika bi­zar­ními po­ru­chami osob­nosti, které se za­ko­ře­nili v raném dět­ství. De­prese má tu blbou vlast­nost, že je tento termín – ozna­ču­jící děsivá mr­za­čící muka – pře­vzatý laic­kou spo­leč­ností a po­u­ží­ván obecně v pří­pa­dech, kdy je někdo smutný, me­lan­cho­lický, sklí­čený. Dob­ro­tivý bože, jak já bych byl rád smutný, jak já bych byl rád „trochu“ sklí­čený nad ně­ja­kou ra­ci­o­nální sku­teč­ností, ovliv­něn ně­ja­kým ak­tu­ál­ním činem. Byl bych rád, pro­tože tyhle ne­pa­to­lo­gické stavy mají logiku, mají pří­činu, kli­nická de­prese nic ta­ko­vého nezná, uhnízdí se v mozku jako in­fekce, houba nebo ra­ko­vina a roz­leptává člo­věka ze­vnitř, je to se­ro­to­ni­nový kolaps neu­ronů, na­prosté kri­plení člo­věka, kdy po­sti­žený není scho­pen vstát z po­stele, ne­do­káže nic udělat, ani si ne­u­vaří čaj, muka v jeho hlavně jsou tak ne­sne­si­telná, že pře­bijí i zá­kladní in­stinkty, jsou in­ten­ziv­nější než zevní bo­lesti, hlad, žízeň. De­pre­sant je jakoby zpo­ma­lený, ne­mluví, ne­ko­mu­ni­kuje, není scho­pen akce, je si vědom svojí si­tu­ace a nevidí žádnou naději, žádné jiné vý­cho­disko než to ter­mi­nální. A ne­snažte se mi na­mlu­vit, že syn­drom mla­dist­vého vzteku a úz­kosti je de­prese. Může být a může to být pěkný pro­blém, když se nechá kvasit, ale vždy tomu tak není. A ne­snažte se mi na­mlu­vit, že jste byl ve válce, když jste ve sku­teč­nosti stří­lel na pouti ze vzdu­chovky. Při­bližně takový je rozdíl mezi opod­stat­ně­ným smut­kem a ne­fal­šo­va­ným ce­re­brál­ním peklem, které zabilo Vin­centa van Gogha. Když tohle člověk ne­za­žil sám nebo u svých blíz­kých, má ten­denci věci zleh­čo­vat, zo­bec­ňo­vat a vy­kres­lo­vat psy­chi­atry jako po­bláz­něné dok­tory v bílých pláš­tích, kteří střeží svoje pol­stro­vané cely. „Mám depku.“ „To bude dobrý, to přejde.“ Trhal bych je na kusy. Jedině bo­les­ti­vou zku­še­ností člověk získá úctu.

Já na tom nebyl zas tak zle, abych nebyl ně­ko­lik dnů scho­pen pohybu, ale díky té nemoci mě vy­ho­dili ze školy, ztra­til jsem ně­ko­lik let života a tři­krát jsem se chtěl zabít, skon­co­vat s ne­vý­slov­nou křečí života. Po­pravdě jsem byl se­be­vraž­dou po­sedlý, pro­tože, na rozdíl od ne­od­vratné a děsivé smrti stářím, po­sky­to­vala jedině útěchu a ne­ko­neč­nou úlevu. Všechno jsem do­ne­ko­nečna plá­no­val a pro­mýš­lel, pro­chá­zel jsem jed­not­livé mož­nosti a zkou­mal jejich pro­ve­di­tel­nost, ná­roč­nost, bo­les­ti­vost a došel jsem k tomu, že jed­no­znač­ným ví­tě­zem je ži­letka. Velice malá, skladná, ne­ná­padná, dá se snadno po­ří­dit a snadno a rychle apli­ko­vat. Žádná jiná al­ter­na­tiva ne­na­bí­zela tolik kom­fortu: střelná zbraň, provaz, elek­trický proud, skok z mostu, nechat se přejet vlakem. Člověk musel mít koule, aby to udělal rychle a po­řádně. Za­tla­čit silou a po­délně pro­říz­nout hlavní ar­te­rie. Když už něco dělat, tak po­řádně.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz