k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Corporal Cortex #11

22. 12. 2009 (před 9 lety) — k47 (♪)

„Stopáž bude ne­u­vě­ři­telná,“ řekl můj re­ži­sér. „Pře­devčí­rem jsme dělali nějaké hrubé kal­ku­lace a vyšlo vám to na pět… až šest…“

„Hodin?“ uměle užasl mo­de­rá­tor.

„Ne, dnů.“ Na chvíli za­vládlo ticho. „Máme toho tolik, co říct, tolik va­ri­ant, tolik mož­ností, tolik fan­ta­zie. Jediné, co nám schází jsou vi­zi­o­náři. Bláz­niví lidé s krys­ta­licky čistou vizí, do­ko­na­lým kal­ku­lem lo­gic­kého myš­lení, před­ví­da­vostí, od­ha­dem, bez po­třeby spánku a ne­spou­ta­nou, ší­le­nou, ha­lu­ci­nační fan­ta­zií. Po­tře­bu­jeme de­sítky, možná stovky ge­ni­ál­ních goonů, kteří by do toho šli s námi.“ Zase ticho.

Nebyl si jistý, jestli chci do­o­pravdy vidět všechno, co jsem si vysnil. Nebyl jsem si jistý, jestli bych tu hrůzu a ší­len­ství ustál. Jestli bych i potom byl stej­ným člo­vě­kem. Bylo to velké sousto, zkon­stru­o­vat bu­douc­nost a v pří­padě nut­nosti se ne­zdrá­hat nad lid­stvem vy­řknou ortel na tisíc způ­sobů, tisíc po­drobně zma­po­va­ných va­ri­ant záhuby. Když jsme s ně­ko­lika pro­fe­sory his­to­rie, fu­tu­ro­logy a fi­lo­sofy pro­chá­zeli jed­not­livé ite­race dějové linky, nabyl jsem dojmu, že je to jenom zázrak, že ještě pořád žijeme, že se lid­stvo v prů­běhu his­to­rie ne­za­du­silo samo sebou, když se po­ží­ralo jako Uro­bo­ros. Sta­víme mra­kodrapy na vrat­kých tros­kách těch sta­rých. Jak tohle může ještě stát? Proč se Zá­padní ci­vi­li­zace už dávno ne­zhrou­tila? Jak dlouho do­ká­žeme vzdo­ro­vat? Jak dlouho vy­dr­žíme? Bál jsem se zjis­til a za­zna­me­nat tisíc va­ri­ací ne­vy­hnu­telné pravdy. Bylo to jako smrt. Jednou musí přijít, na­prosto ne­vy­hnu­telná. A život naší ci­vi­li­zace už má nej­lepší me­ta­fo­rické roky dávno za sebou. Možná bych se už mohl začít loučit. Možná, že…

„Všiml jsem si,“ řekl mo­de­rá­tor hlasem jako z po­tá­pěč­ského zvonu, „že často po­u­ží­váte slovo goon. Co to zna­mená?“

„Co by to zna­me­nalo… Goon je člověk, který… jak bych to popsal… tak třeba my jsme go­o­nové. Vesměs. Myslím, že všichni z nás by se tak dali více či méně ozna­čit. To se těžko vy­svět­luje. Hele zkuste někomu vy­svět­lit, jak chutná čo­ko­láda aniž byste mu dali ochut­nat. Jde to těžko.“

„Tak mi to prostě vy­svět­lete,“ řekl mo­de­rá­tor a myslel si že za­tlačí na pilu a pře­chází do pro­ti­ú­toku. Chtěl mít zase svojí show ve svých rukách. „Kdo další jo goon?“

„Nevím, nikdy jsem se ne­sna­žil nějak ška­tul­ko­vat ostatní šváby.“

„Co? Co?“ ozval se šváb.

„Klid Mungo, o tobě nebyla řeč.“

„Co tedy musím udělat, abych byl goon?“

„Jak byl goon? Tobě tady bratře uniká celá pod­stata. Co musíš udělat, abys byl… pro­boha. To není ozna­čení bi­nár­ního stavu jsem/nejsem, který člověk jed­no­duše jasně a ne­zpo­chyb­ni­telně nebyde, ale ana­lo­gová cha­rak­te­ris­tika, je to po­dobné jako když o někom řekneš že je vysoký nebo zlý nebo hodný. To není nějaká sekta.“

„Takže kdo je to?“

„Je to člověk jako my, člověk, který není kon­formní, spo­ko­jený, jak­koli nor­ma­li­zo­va­telný, dělá cha­o­tické věci, je mu skoro všechno jedno, nemá kon­zis­tentní ži­vitní fi­lo­so­fii, možná pro­vo­ka­tér, možná má taky velice bo­ha­tou sbírku efek. Možná tohle, možná cokoli jinýho. Roz­hodně nejde o ně­ja­kou pózu nebo novou po­pu­lární sty­li­zaci mlá­deže, která na­hra­zuje ne­do­sta­tek vlastní osob­nosti masově uzná­va­nou fa­sádou. Jestli bratře znáš Dun­geon and Dra­gons, tak goon by nej­spíš byl cha­o­tický ne­utrál. Možná tu za­chrání život, ale možná ti ukradne auto. Ty vole, teď jsem to nějak de­fi­no­val a už se těším jak to lidi vezmou za svý, pře­kroutí a budou říkat ty jsi goon, ty nejsi goon, pro­tože ne­dě­láš tohle a tohle a to by goon dělal. Všechny tyhle zkur­vený ška­tul­ku­jící a sek­ti­zu­jící jasně de­te­ko­va­telný sty­li­zace, do kte­rých se lidi nevím proč snaží na­pa­so­vat, jsou zvrá­cený. Jdou na to úplně opačně, mají ob­rá­ceně mapu. Tyhle po­stoje vznikly pro­tože se lidi nějak cítili, měli nějaký pohled na svět, tak začali dělat věci jak je dělali, bylo to pro ně při­ro­zené, nijak se ne­mu­seli při­způ­so­bo­vat. Pak je ná­sle­do­valy tisíce bez­du­chých zombií, které nej­spíš úplně po­strá­daly mozky a sna­žili se při­způ­so­bit tomuto obrazu, aby byli nějací. Sna­žili se vtěs­nat do ulity, do formy, kterou spon­táně vy­tvo­řil někdo jiný. Už to není jsem takový pro­tože dělám tohle, ale dělám tohle, abych byl takový. Úplně naopak, úplně špatně. Dělám tohle, abych si mohl nějak říkat. Běhám, abych byl sprin­ter – sprin­tuji a proto jsem sprin­ter. Cítíš ten rozdíl? Slyšíš to, bratře mo­de­rá­tore?“

Můj re­ži­sér ztra­til tr­pě­li­vost a potom se všechno nějak vy­ko­le­jilo a už sama idea roz­ho­voru se zdála ab­surdní. Už nebylo o čem mluvit, zbý­valo jen vy­pá­lit studio a utéct. Na­dě­lit všem trochu chaosu.

„A co si teď pře­jete nejvíc?“ zeptal se mo­de­rá­tor.

„Abys umřel. Abys byl roz­tr­hán na kusy ali­gá­tory, nebo ex­plozí. Nebo sražen vlakem, to by taky šlo.“

„Proč pro­boha?“ zeptal se udi­veně mo­de­rá­tor a nějak jsem z něj vy­cí­til závan stra­chu z těch slov, které můj re­ži­sér pro­ná­šel na­prosto klidně a vážně.

„Boha jeho! Proč se ptáš bratře, když se takhle vy­dě­síš?“ Zasmál se. „Tobě se to ještě nikdy ne­stalo, že před tebou někdo stál a úplně ne­za­u­jatě si přál abys umřel jenom tak pro srandu? Že ne?“ Můj re­ži­sér se k němu na­klo­nil, mhou­řil oči, sle­do­val mo­de­rá­to­rovu bledou tvář a smál se. „Po­dí­vejte se na něj, sle­dujte ho, ledová zpo­cená socha sliz­kého te­pa­jí­cího masa. Hro­mada ne­jis­toty, snůška ge­ne­tic­kého slizu se­škráblého z usa­ze­niny na dně hrnce naší slavné zá­padní ci­vi­li­zace, ne­schopná čelit těžko uvě­ři­telné, ne­lo­gické, šílené, bes­ti­ální, in­stink­tivní bru­ta­litě, která je v nás hlu­boce za­ko­ře­něna a my se jí pod maskou mo­derní hu­mánní spo­leč­nosti sna­žíme po­tla­čit.“ Bledý mo­de­rá­tor se ani nikdy ne­se­tkal s partou bláznů, kteří svoje ší­len­ství kul­ti­vo­vali a pi­lo­vali do krys­ta­lické podoby, aby vy­tvo­řili svě­to­ná­zor po­su­nutý a od­klo­něný od běž­ných stan­dardů naší Správné Spo­leč­nosti, z větší části ne­kom­pa­ti­bilní, v jádru jed­no­duše lo­gický, který vy­chází z naší zví­řecí pod­staty a ani­mál­ního dě­dic­tví ucho­va­ného v nej­star­ších čás­tech mozku. Sou­pe­ření. Bylo to jed­no­du­ché: vy­hra­ješ ty nebo já. Oba dva to být ne­mů­žeme. Nikdy se ne­dí­val na smečku goonů a nikdy ne­mu­sel myš­len­kově zpra­co­vá­vat jejich ne­kon­zis­tentně cha­o­ticky ne­ut­rální názor. Ne­sou­hla­sili jsme s tím, že každý člověk má právo na život, do­slova jsme vy­ža­do­vali, aby byli kri­plové s ge­ne­tic­kými mu­ta­cemi a dě­dič­nými cho­ro­bami vy­hle­dá­váni, se­pa­ro­váni a li­kvi­do­váni v ply­no­vých ko­mo­rách, aby ne­za­ná­šeli svoje svin­stvo do našeho ge­ne­tic­kého fondu. Eu­ge­nika nebyla ani zda­leka tak špatná věc, jak se obecně myslí, jenom se k pro­blému musí při­stou­pit dů­sledně. Každý pa­ra­zi­tický gen, který nám pro­klouzne mezi prsty, může zmařit celé úsilí.

A tahle váha ne­lid­skosti jak je obecně chá­pána, stála proti jed­nomu mo­de­rá­to­rovi. Aniž by vět­šinu našich taj­ných přání a názorů znal, pod­vě­domě vy­cí­til ne­bez­pečí.

Ší­len­ství.

Jedině tak se dá popsat další průběh talk show. Pod­stata té udá­losti už nebyla dů­le­žitá, roz­bili jsme jádro pudla. Hlasy. Všichni mlu­vili na­jed­nou, nikdo se nikoho ne­sna­žil pře­kři­čet, umlčet nebo usměr­nit. Spá­lili jsme vaše města. Vy­hráli jsme.

"Po­krytci? Víte co zna­mená slovo ne­kon­zis­tentní? Přesně tak. Můžeš nám tak říkat. Vtip je v tom, že ne­zá­leží jak vy­hra­ješ, ale že ty budeš ten vítěz. A i to je sou­část plánu. Jsem pro všechno, pokud to ne­o­me­zuje mě, pokud to neříká, že mě vy­kas­t­rují nebo za­bi­jou. Sa­mo­zřejmě. Plán je or­ga­nický a může se časem a okol­nostmi měnit, mu­to­vat, zlep­šo­vat se, při­způ­so­bo­vat. Ten kdo má pevný názor, za kterým si stojí i přes ne­pří­z­nivé ná­sledky pro něj sa­mot­ného, je vůl. Ten člověk nad­řa­dil ideály nad svůj rozum a co rozum, nad svoje za­tra­cené ži­vo­čišné pudy.

Nikdy jsem se na záznam té show ne­po­dí­val. Stejně si myslím, že vět­šinu z našeho vý­stupu vy­stří­hali. Možná, že nás vy­ma­zali úplně. Možná si to ne­chali jako ta­jem­ství ne­ko­neč­ných ar­chivů. Nikdy jsem se to ne­do­zvě­děl.

Když jsme se vrá­tili do ate­li­éru mého re­ži­séra, všiml jsem si, že MT má jako jediná na tváři nový šrám. Prala se? Nikdy nic ne­řekla, nikdy nedala znít ne­po­hodu. Jejím je­di­ným po­sto­jem bylo nikdy ne­u­ká­zat žádné emoce. Trpět sama. „Víc zkur­vený bo­lesti, víc za­tra­ce­nýho utr­pení. Až do konce, až do ter­mi­nace. Nikdy ne­pře­stá­vat.“ Ona byla ta pravá pro naše na­tá­čení. Museli jsme se­sbí­rat par­tičku bláznů, kteří budou o hladu trpět, pro to co mají rádi. Nedalo se mluvit, že bychom v naší věc věřili, důvěra nebyla naším hnacím mo­to­rem. Dělali jsme to z ne­jis­tých důvodů, nej­spíš pro nějaký pocit vzru­chu, iluzi akce. Náš film tady prostě byl. A náš úkol byl ho do­kon­čit. Žádná logika, žádné oce­nění, jenom bi­čo­vání po zádech, abychom ještě věděli, že žijeme. Nikdy jsme se ne­sna­žili být cí­le­vě­domě od­lišní od prů­měru ma­jo­rity po­pu­lace. Di­fe­rence nebyla zá­měrná, šlo jenom o ve­d­lejší dů­sle­dek způ­sobu života. Nikomu jsme se ne­mu­seli zpo­ví­dat, ne­mu­seli jsme nic vy­svět­lo­vat. Na­pří­klad A. s sebou v batohu ne­u­stále tahala ně­ko­lik cihel a po­stupně si při­dá­vala. Byl to po­divný způsob zo­ce­lo­vání kom­bi­no­vaný se zá­li­bou v utr­pení. Ke všemu, co nesla si při­po­čí­tá­vala deset zby­teč­ných ki­lo­gramů.

[…]

můj re­ži­sér mi řekl: „Hele, Adame, je mi jedno, co se sebou děláš. Je mi jedno, že bereš Tra­ma­dol, což je jeden z opiátů, ne tolik silný, ale působí dlouho a pří­jemně. Vím to. Doufám, že se nikdy ne­do­sta­neš k něčemu hor­šímu. Však víš, kodein, hyd­ro­ko­don, oxy­ko­don, mor­fium, di­a­mor­fin, jenom proto, abys utišil tu ne­lo­gic­kou bolest, kterou začne tvůj mozek pro­du­ko­vat, když se ti bude snažit říct: po­tře­buju další dávku opiátů. Je mi to jedno. Sice z toho nejsem nijak nad­še­nej, ale hej, jsme ka­ma­rádi, takže ti dám teď jednu radu, příště už můře bejt úplně jiná, drs­nější, příště ti můžu dát ránu a vy­vá­let ti ksicht ve štěrku a pak tě na ně­ko­lik dnů při­vá­zat ke sloupu a každou půl­ho­dinu tě mlátit hadicí, abys zase viděl a po­cho­pil, co je to sku­tečná oprav­dová ne­tlu­mená zví­řecí bolest, ok. Ale teď ti radím: ostří­hej si vlasy, úplně dohola a dělej to každý den. Drogy a když už jsme u toho tak v pod­statě všechny látky se dají de­te­ko­vat z je­di­ného vlasu až tři měsíce na­zpá­tek a kdyby se k nim do­stali ne­správní lidé, pak bys z toho mohl mít pro­blémy. Ne­tvr­dím, že se kolem nás zatím nikdo ne­o­hání, ale pro­ti­dro­gová cen­t­rála, úřad pro kon­t­rolu léčiv a další che­mický čet­níci jsou re­ma­nentní hrozba, stačí když při­jdou do míst­nosti a na­sa­jou vzduch nosem. Hned jim dojde, že tady něco ne­hraje. Jejich nosy jsou jako che­mické de­tek­tory, velice cit­livé, a ne­bez­pečné. Vlasy jsou pro tebe a P. taky ne­bez­pečné, jsou to vaši ne­přá­telé. Dej je dolů.“

„Jasně, to zní ro­zumně, ale jak pak budu hrát, přece se nemůžu ve svojí roli tak na­rychlo změnit. Jak by se to vy­svět­lilo?“

„To je už za­ří­zený. Budeš nosit paruku, ok? Dneska už dělají do­ko­nalý kousky, který se nedají roz­li­šit od živých vlasů a drží jako při­bitý. Už jsem je na­kou­pil, nikdo nic ne­po­zná. Ale nikomu to ne­ří­kej, nech to jenom mezi námi, tohle už není sranda, ostatní by mohli dostat zlý tušení.“

„Jasně,“ od­po­vě­děl jsem trochu kon­ster­no­vaně. Můj re­ži­sér vždycky myslel na ta­ko­vé­hle drob­nosti. Uvě­do­mil jsem si, že on se o ostatní členy našeho týmu vždycky staral, vždycky dával pozor, jestli ne­šlápli vedle a když ko­nečně nastal nějaký pro­blém, můj re­ži­sér všechno už dávno za­ří­dil, vy­ře­šil a nebylo se čeho bát. K tomu mu po­má­hal jeho práv­ník a jeho sou­kromý de­tek­tiv. Práce na plný úvazek pro jed­noho možná až přílš sta­rost­li­vého pa­ra­no­ika. Na druhou stranu jsem se­ne­mohl zbavit dojmu, že s námi hraje svoje ne­ná­padné hry, že jsem jeho fi­gurky na po­my­slné ša­chov­nici, že už dávno ovládl na­tá­čení a teď si sám pro sebe tvoří meta-film, který ne­ob­sa­huje ani špetku fikce, na­prosto reálné drama o lidech, o lout­kách ve­de­ných mým re­ži­sé­rem. Neřekl jsem nic, nechal jsem si to pro sebe, ale možná že i tohle chtěl, že věděl, že se mu ne­svě­řím, a moje mlčení jenom ve­ri­fi­kuje jehlo plán. Možná jsem se stal hercem uvěz­ně­ným v tomhle obřím fil­mo­vém po­líčku a nechci utéct, pro­tože o tom nic nevím.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz