povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

22. 12. 2009

Corporal Cortex #10

       

"Ok," řekl jsem. "Měl jsem psa, který občas kouřil crack." Obočí všech pozorovatelů se zvedlo o jeden stupínek pozornosti. Byl jsem ve slepé uličce. Ať jsem udělal cokoli, udělal jsem to podle nich dobře. "Tahle paralela naprosto vystihuje celou knihu i její psaní." Panebože, dokázal jsem splnit jejich sny jako naprosto nekompetentní spisovatel i osobnost jako taková. "Dobrou třetinu knížky jsem psal opilej, psal jsem když mi bylo zle, když jsem skřípal zubama přetlakem v hlavě. Nekonečnej smutek. Na tom příběhu není nic veselýho a když se dívám zpětně, je mi jasný, že ještě neskončil. Doufal jsem, že aspoň nějak šťastně uzavřu jednu kapitolu mýho trmácení, ale není to pravda. Utrpení pokračuje. Teď už víte všechno a můžete jít domů." Bohužel nešli, chtěli ještě něco slyšet a na něco se snad i zeptat. Dokonce chtěli, abych přečetl nějaký část knihy. Ptali se jaká je moje nejoblíbenější pasáž, nebo jakou jsem psal nejraději a jakou mám zpětně nejradši. "Na co se to sakra ptáte? Všechny části mi během psaní přinášely přibližně stejnou míru utrpení. Ty nekonečný korekce a znovu-čtení a další kolo opravování a dopisování a zpětných a dopředných referencí a slepování kousků textu, který jsem psal na zadní strany účtenek z potravin. Ale přesto jsem neskončil. Ale když se nad tím tak zamýšlím, napadá mě, že k údivu mě vždycky přivedou ty kusy, který jsem napsal nalitej. Ty jsou doopravdy úžasný. Jestli víte, jak - ale vy jste to asi četli - například jak na konci naprosto bez důvodu jedou k P. domů a další den ráno se zase vrátí. Hodně se tam vysvětlí, mimochodem. Ale všechny slova tý pasáže k sobě dokonale pasujou a fungujou. dokonalá synergie." Chtěli po mě autorský čtení a nějaký poznámky ke všemu možnýmu, abych řekl jak se věci mají a dekódoval tisíc a jedna drobností.

A pak tam samozřejmě byla fan-fic komunita společně s tou podivnou slash odrůdou. Fanouškovská tvorba se od vydání poměrně rozrostla. Až tam jsem pochopil její velikost. Myslel jsem si, že jsou to dva tři lidi, kteří po nocích píšou do šuplíku, stejně tak, jak jsem to vždycky měl v plánu já. Ale bylo jich mnohem víc. Víc autorů a dokonce i dost čtenářů, kteří s obsahem toho interaktivního kotle taky míchali. Uvědomil jsem si, že s tím by se dalo nějak pracovat.

"Zajímalo by mě," ptala se nějaká dívka nebo slečna, na dálku jsem ji nedokázal přesně identifikovat. "Vadí vám všechen ten fan-fic nebo ho schvalujete."

"Já ho sleduju," zalhal jsem pohotově. Uvědomil jsem si, že jsem pomohl rozpoutat kreativní sílu, která by se neměla brzdit. "Zatím ne nějak masivně, ale rozhodně ho začnu skenovat víc do hloubky. Nikdy by mě nenapadlo, že na mých výmyslech budou stavět jiní. To je krása, to je pravé poselství kultury: stavět na práci předků. Ať to zní v kontextu s mojí knihou jakkoli nadneseně, je to tak. Ukažte mi vaše díla. Jestli je máte někde na netu, nestyďte se mi je ukázat, až tady skončíme. Mám tu s sebou svůj počítač, aspoň doufám. Možná kdyby se sešlo několik doopravdy dobrých věcí, které by seděli s původní vizí, pak by se z toho dala udělat nějaká kompilace a co já vím, třeba by mohla vyjít knižně." Vím, že kdyby to slyšel můj nakladatel, musel by nadávat, ale nemohl jsem si pomoci. V ten okamžik mě to tam teprve začalo bavit. Mluvit o něčem, co už bylo napsané je nuda, ale pomáhat tvořit něco dalšího, to je ono.

Publikum se najednou osmělilo a vypálilo několik otázek. Chtěli vědět, jak moc se život dvou hlavních hrdinů shoduje s mým. Nerad jsem o tom mluvil a snažil jsem se všechno nějak zamluvit a odpovídat neurčitě. Seděl téměř na sto procent, byl to přepis jedna ku jedné. To jsem chtěl zatajit. V době, kdy jsem to psal a zároveň kdy se příběh odehrával, se najednou všechno posralo. Nevím proč, ale najednou šlo všechno do háje.

Potom, co jsem se proflákal střední školou jsem s nadějí nastoupil na vejšku odkud mě po třech letech studia na bakaláře vyhodili. Nešlo to dál. Slepá ulička. Ta škola nebyla těžká a všechny ty předměty byly zajímavý, ale já jsem se nedokázal odhodlat k nějaké aktivitě, nedokázal jsem se přinutit něco dělat. Pokračoval jsem ve starém stylu: všechno mi bylo v podstatě jedno, na zkoušky jsem se učil vždycky až po půlnoci toho dne, kdy zkouška probíhala. Do dvou, do tří hodin a pak jsem to dal za dvě, za tři. Nezáleželo na tom. Byl jsem obklopený zatraceně zajímavými problémy a předměty, které doslova prosily, abych se do nich ponořil, ale nikdy jsem nic neudělal. Tři roky jsme se v téhle křeči prodíral studiem, pár předmětů jsem neudělal, některé jsem vzdal na poslední chvíli, musel jsem jenom odevzdat nějakou semestrální práci, ale neudělal jsem ji. Chtěl jsem, ale ani jsem nezačal. Říkal jsem: Ok, všechno bude. Psal jsem testy, odváděl krátkodobé výsledky (prakticky jenom ty, které se daly splnit za jednu noc), všechno v pohodě, ale pak jsem vysadil. Přestal jsem cokoli dělat, pak jsem už ani nechodil do školy a pak přišlo jedno velké sbohem: vyhození v posledním semestru. Dává to smysl? Vadí mi to? V čem je problém? Proč se to vlastně stalo? Nevím. Měl jsem dost času, nepracoval jsem a parazitoval na rodičích. Studentský póvl. Pak jsem přestal komunikovat, zahodil jsem telefon, neodpovídal jsem na IMku, přestal jsem vycházet z domu, vstával jsem ve tři odpoledne. V té době byla moje kniha skoro napsaná. Poslal jsem ochutnávku nejnekompetentnějšímu vydavateli na světě a on na to kývnul. Neslavil jsem. Nikdo se o tom nedozvěděl. nikomu jsem neřekl, že mi vychází kniha. Slyšel jsem fotříka, když se díval na televizi a divil se, že tuhle knížku napsal někdo, kdo se jmenuje stejně jako já. Neřekl jsem ani slovo a měl jsem pro to dobré důvody. Mlčet. Nikdy nedal nic najevo. Hlídat si emoce, hlídat si projev. Nikdo nesmí nic vědět, nemusejí znát ani moje jméno, když se budou ptát na bydliště, zalžu. Všechno si vymyslím, spatra odříkám celý svůj životopis z nějž nebude pravda vůbec nic. To byl můj plán.

A pak jsem se sbalil a řekl čau.

"Ty někam jdeš? Kdy se vrátíš?"

"To se neví. Nejspíš nikdy."

První informaci, kterou jsem na sebe prozradil bylo, že jsem knihu napsal pod pseudonymem. Záměrná dezinformace, kterou jsem se snažil zahladit svojí mladickou nerozvážnost.

Přestal jsem přemítat a vrátil jsme se do místnosti a ve tmě pohledem přejel šedou hromadu těl naházených bez ladu a skladu na podlaze doupěte, žádná postel, žádné přikrývky. Spali jako uštvaná zvířata. Nepohodlí už nikomu nevadilo. Naučili se usnout v sedě za pravého poledne na hrbolatém kameni, ve stoje, spali v rigolech, v mrazivých nádražních budovách zatímco objímali batoh plný drahé techniky na klíně, všude, v mrazu, ve vlhku, v nepohodlných pozicích, jako pokroucené sochy bizarních pohanských ikon. Někdy vypadli jako celá zoo mrtvých zvířat, postřílených a nahízených na jednu hromadu biologického materiálu.

P. většinou nespal v leže. Když se uložil v čemkoli tvrdším než postel, preferoval být o něco opřený, mít trup výš než nohy, jako kdyby seděl. A právě P. nejsilněji cítil starý instinkt divokých šelem, které vyhledávají živočišné teplo smečky, aby se chránily před chladem noci. Byl rád, když vnímal tělesné teplo ostatních, když pociťoval klidný tep srdce a pravidelný rytmus spánku. Nevadilo mu, když se o něj někdo opřel, když mu položil hlavu na nohy, když se přitulil. Nevnímal žádný sexuální podtext, byl to starý, hluboko ukrytý instinkt, animální dědictví. Čím víc těl, tím větší šance, že nezmrzneme. Logika byla jednoduchá, stačilo se zbavit hrané prudérnosti. Nakonec v naší skupině jsme se stávali blízkými a spolu s tímto procesem postupně polevovala a slábla i naše vzájemná odpuzující se magnetická pole. Blížili jsme se singularitě.

Překročil jsem A., která s sebou škubala a snažila se dostat z vnitřní říše nočních můr a natáhl jsem se hned vedle P. Vmáčkl jsem se do skuliny mezi ním a MM. Za pár minut jsem usnul.

Naše spánkové rituály během natáčení filmu byly velice zvláštní. Skoro nikdo z nás neusínal pravidelně ve stejný čas. Každý den nemusel mít dvacet čtyři hodin, délka byla proměnlivá, některé dny se natahovaly na šedesát, sedmdesát hodin, jiné se smršťovaly na osmihodinová vzepětí posledních zbytků sil. Natáčeli jsme, pracovali na filmu a spali. Neexistovala pracovní doba. "Teď pracuješ a pak spíš." Pravidla byla jednoduchá. Spávali jsme v koutě ateliéru mého režiséra. Někde levně nakoupil nějaké matrace a udělal z nich obrovské letiště. Tam jsme padali únavou a probouzeli se ráno, odpoledne nebo uprostřed noci. Nechodili jsme spát všichni přibližně stejný čas. Skoro vždycky někdo pracoval a někdo jiný zařezával, vždycky někdo v tom koutě ležel. Byl to plynulý organický proces. "Kde je J.?" "Spí." "Jak dlouho?" "Právě si lehnul."

V této hromadě šelem spali i staří herci našeho týmu, všichni kromě MT. Ta jediná se stranila. Nevím proč, možná nějaká smutná událost v její minulosti jí nutila si držet takový odstup od ostatních. Byla na stejném stupni degredace odpudivého magnetického pole jako ostatní dívky v týmu, stejně jako A. a R., jenom během spánku, během nevědomí, nechtěla nikoho poblíž. Jednou se probudila a zjistila, že půl metru od ni leží R. To rozhodně neměla dělat. Nikdy jsem nic podobného neviděl, nebyl to hysterický záchvat, nebyl to zácgvěv strachu, M. najednou připomínala lidský ekvivalent paprsku Hvězdy Smrti, jako kdyby všechnu agresivitu světa najednou přes lupu zamířila na R., mrazivou a nekonečnou. Rozpoutala smršť úderů a tvrdých ran. Nikdy bych si nepomyslel, že MT., která byla velice drsná žena, je ve skutečnosti takový rváč. R. se nebránila, nemohla, nemělo to smysl, nikdo by se neubránil. Potom, co s ní MT, přestala se jenom skácela k zemi, krvácela z obličeje, měla zlomený nos, čelist, natržené ucho. Ztratila vědomí a museli jsme ji rychle odvést do nemocnice. "Tohle může být otřes mozku a to není žádná sranda," řekl můj režisér a podíval se na MT., ale ta byla naprosto klidná. Nikdo ji z ničeho nevinil. Každý z nás si nese náklad vlastních černých tajemství a nočních můr, kterým musí čelit.

MT. byla rozhodně nejagresivnější z nehereček v našem týmu. Mohlo jí být tak dvacet sedm let, ale nikdy nám neprozradila svůj skutečný věk. Bylo středně vysoká, ale bylo na ní něco znepokojujícího. Její postava nevypadala úplně žensky, byla příliš silná a jakoby mohutná. Působila příliš hrubým dojmem. Nebyla to kulturistka, které by se steroidy změnila tvář a hlas na mužský, ale něco s ní nebylo v pořádku. Nikdy nám neřekla, co vlastně dělala před tím, než jsme ji naverbovali, neřekla vůbec nic. Znali jsme ji dokonale, věděli jsme o ní všechno počínaje dnem, kdy přišla mezi nás. Nic před tím neexistovalo. Svoje soukromí a minulost si úzkostlivě střežila. Nepatřila do sorty sportovních fanatiček, které každé ráno jogují v parku s lahví pramenité vody bez bublinek v ruce. Nepotrpěla si ani na diety, na módu, na oblečení nebo na boty. Na to jí na ní samé příliš málo záleželo. V průběhu natáčení si úplně oholila hlavu. "Je to stav, který vyžaduje nejmenší údržbu," odpovídala, když se jí A. ptala, proč to udělala. MT. se snažila se uvést do stavu, který vyžadoval nejmenší možnou režii, minimální údržbu. Přesně proto ji nic neříkalo líčení nebo kosmetika. Nestarala se o sobe, ráno se nedívala do zrcadla, nikdy si nestoupla na váhu, aby se zděsila toho čísla, nekontrolovala si jídlo a obsah kalorií. Jediné, co vyžadovala a potřebovala byla fyzicky namáhavá práce a Tramadol - silné analgetikum, tedy lék proti její chronické bolesti, který jsem já začal brát poté, co jsem dostal ty strašlivé bolesti zad a P. krátce po té nešťastné nehodě. Oba dva jsme pochopitelně nikdy nenavštívili doktora, aby nám tyto léky předepsal, ale můj režisér a doktor v jedné osobě říkal: "Hele, pokud nebudete blbnou, tak se vám nic nestane." Díky bohu ME a J věděli jak nelegálně obstarat různé druhy léků a tak nás průběžně zásobovali. Tramadol a jiná analgetika na bázi morfinu by dokázal sehnat i můj režisér, ale ten s tím nechtěl mít nic společného.

MT. občas dostávala nevysvětlitelné záchvaty agrese. Připadala mi jako kombinace Švába a K. - agresivní, chaotická žena, která si sama nedává moc nadějí. Spolehlivě jí dokázal rozzuřit potlesk.

Dotočili jsme nějakou scénu s MT a můj režisér jí zatleskal.

MT. se na něj otočila s přivřenýma očima a zasyčela: "Cos to udělal?"

Můj režisér strnul vprostřed pohybu, ruce dvacet čísel od sebe. Podíval se na nás a pak zase na ni. "Co?"

"Ty jsi zatleskal," odfukovala nosem. "Tohle už nikdy nedělej. Nechci, aby mi kdokoli tleskal, utěšoval, povzbuzoval, chválil nebo jakkoli projevoval uznání. Protože potom se může něco stát, můžu něco udělat, můžu někoho zranit, můžu zranit sama sebe, můžu zmizet, můžu se zabít. Nikdo neví, co se může stát."

"Ok, ok," řekl můj režisér.

Za dva týdny ji znovu zatleskal Ursus. Stačil jenom jednou tlesknout svýma obrovskýma tlapama a MT. mu o hlavu přerazila lopatu. Jeho mamutí tělo se bezvládně skácelo k zemi, ležel tam s vyplazeným jazykem, otevřenýma očima a hlavou zvrácenou.

"Kristova noho, to není možný," zakvílel P. a vyskočil ze židle. "Vždyť tenhle chlap o hlavu ohýbal kolejnice, jak..."

Pak se podíval na MT. která ještě v ruce držela polovinu násady od lopaty. Čiré šílenství.

"Ursuse neodnesem, s ním nikdo z nás ani nehne," řekl nevzrušeně Šváb.

Nikdy jsem neglorifikoval násilí a agresi obecně, ale uznával jsem myšlenku naprosto nelogického násilná. To mi nebylo proti srsti. Když vás někdo přepadne a okrade je to grázl a zasloužil by si sedět, protože to udělal za účelem zbohatnutí, měl důvod. Když se pomlátí nějací fotbaloví hoolihans, pak jsou to idioti a nemám pro ně strpení. Udělali to, protože chtěli ukázat těm druhým, že jsou silnější. Jejich důvody byly mnohem slabší a povrchnější, ale přesto existovali. Tihle lidi jsou špína světa. Pak tu existuje další agresivní kategorie čirých bláznů, kteří do toho jsou jenom proto, že můžou, jenom proto, že jsou teď naživu a něco musejí udělat s tímto jediným tepajícím a mihotavým okamžikem. Nechtějí si vydobýt slávu, uznání, peníze nebo cokoli jiného. v jejich světě neplatí logika. Jsou to chaotici, kteří někomu můžou zachránit život nebo mu ukradnou auto. V jejich očích mezi těmito činy není rozdíl, jsou navzájem ekvivalentní, oni jsou nedotčeni morálkou, jediný hnací motor je vnitřní chaos, který kolísá z extrémů do extrémů, někoho zmlátí a druhý se k němu chovají jako nejlepší přátelé, nejmilejší sousedé. Žádná zlost, žádná nenávist, žádný prospěch. Tak daleko neplánují, neplánují vůbec, někdy spí v kanálech, když musí. Nestarají se. V hlavě mají jenom nekonečnou touhu po chaotických činech.

Ale tato teorie, tenhle náhled na raketové šílence s mozky naladěnými na vysoké frekvence nepříčetna, platí jenom když nijak neomezuje mě. Na rozdíl od ostatních myslitelů, snílků a hospodských řečníků jsem ve svých myšlenkách vždycky počítal s pokrytectvím, s neupřímností. Ano, kázal jsem vodu a pil víno, ano já vím a přiznávám to, protože je proti animální podstatě lidskosti vytvořit světonázor, který by platil plošně bez výjimky na vlastní individualitu. Každý může souhlasit s trestem smrti dokud se to netýká jeho, dokud ho vedou na popravčí křeslo. Každý bude souhlasit s omezením práv kvůli boje proti terorismu, dokud se to nedotkne jeho samého, dokud to nebudou oni, jejichž práva jsou vyždímána, rozmetány a zpochybněna. Možná jsem jeden z mála, kdo se nesnaží tvářit, že je možné vytvořit pravidla společnosti bez pokrytectví.


publikováno 22. 12. 2009

příbuzné články:
Corporal Cortex #11
Corporal Cortex #7
Corporal Cortex #8
Corporal Cortex #9
Corporal Cortex #4

sem odkazují:
Corporal Cortex - The end
Corporal Cortex