k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Corporal Cortex #10

22. 12. 2009 — k47 (♪)

„Ok,“ řekl jsem. „Měl jsem psa, který občas kouřil crack.“ Obočí všech po­zo­ro­va­telů se zvedlo o jeden stu­pí­nek po­zor­nosti. Byl jsem ve slepé uličce. Ať jsem udělal cokoli, udělal jsem to podle nich dobře. „Tahle pa­ra­lela na­prosto vy­sti­huje celou knihu i její psaní.“ Pa­ne­bože, do­ká­zal jsem splnit jejich sny jako na­prosto ne­kom­pe­tentní spi­so­va­tel i osob­nost jako taková. „Dobrou tře­tinu knížky jsem psal opilej, psal jsem když mi bylo zle, když jsem skří­pal zubama pře­tla­kem v hlavě. Ne­ko­nečnej smutek. Na tom pří­běhu není nic ve­se­lýho a když se dívám zpětně, je mi jasný, že ještě ne­skon­čil. Doufal jsem, že aspoň nějak šťastně uzavřu jednu ka­pi­tolu mýho tr­má­cení, ale není to pravda. Utr­pení po­kra­čuje. Teď už víte všechno a můžete jít domů.“ Bo­hu­žel nešli, chtěli ještě něco slyšet a na něco se snad i zeptat. Do­konce chtěli, abych pře­četl nějaký část knihy. Ptali se jaká je moje nej­ob­lí­be­nější pasáž, nebo jakou jsem psal nej­ra­ději a jakou mám zpětně nej­radši. „Na co se to sakra ptáte? Všechny části mi během psaní při­ná­šely při­bližně stej­nou míru utr­pení. Ty ne­ko­nečný ko­rekce a znovu-čtení a další kolo opra­vo­vání a do­pi­so­vání a zpět­ných a do­před­ných re­fe­rencí a sle­po­vání kousků textu, který jsem psal na zadní strany účte­nek z po­tra­vin. Ale přesto jsem ne­skon­čil. Ale když se nad tím tak za­mýš­lím, napadá mě, že k údivu mě vždycky při­ve­dou ty kusy, který jsem napsal na­li­tej. Ty jsou do­o­pravdy úžasný. Jestli víte, jak – ale vy jste to asi četli – na­pří­klad jak na konci na­prosto bez důvodu jedou k P. domů a další den ráno se zase vrátí. Hodně se tam vy­světlí, mi­mo­cho­dem. Ale všechny slova tý pasáže k sobě do­ko­nale pa­su­jou a fun­gu­jou. do­ko­nalá sy­ner­gie.“ Chtěli po mě au­tor­ský čtení a nějaký po­známky ke všemu mož­nýmu, abych řekl jak se věci mají a de­kó­do­val tisíc a jedna drob­ností.

A pak tam sa­mo­zřejmě byla fan-fic ko­mu­nita spo­lečně s tou po­div­nou slash od­rů­dou. Fa­nouš­kov­ská tvorba se od vydání po­měrně roz­rostla. Až tam jsem po­cho­pil její ve­li­kost. Myslel jsem si, že jsou to dva tři lidi, kteří po nocích píšou do šuplíku, stejně tak, jak jsem to vždycky měl v plánu já. Ale bylo jich mnohem víc. Víc autorů a do­konce i dost čte­nářů, kteří s ob­sa­hem toho in­ter­ak­tiv­ního kotle taky mí­chali. Uvě­do­mil jsem si, že s tím by se dalo nějak pra­co­vat.

„Za­jí­malo by mě,“ ptala se nějaká dívka nebo slečna, na dálku jsem ji ne­do­ká­zal přesně iden­ti­fi­ko­vat. „Vadí vám vše­chen ten fan-fic nebo ho schva­lu­jete.“

„Já ho sle­duju,“ zalhal jsem po­ho­tově. Uvě­do­mil jsem si, že jsem pomohl roz­pou­tat kre­a­tivní sílu, která by se neměla brzdit. „Zatím ne nějak masivně, ale roz­hodně ho začnu ske­no­vat víc do hloubky. Nikdy by mě ne­na­padlo, že na mých vý­myslech budou stavět jiní. To je krása, to je pravé po­sel­ství kul­tury: stavět na práci předků. Ať to zní v kon­textu s mojí knihou jak­koli nad­ne­seně, je to tak. Ukažte mi vaše díla. Jestli je máte někde na netu, ne­styďte se mi je ukázat, až tady skon­číme. Mám tu s sebou svůj po­čí­tač, aspoň doufám. Možná kdyby se sešlo ně­ko­lik do­o­pravdy dob­rých věcí, které by seděli s pů­vodní vizí, pak by se z toho dala udělat nějaká kom­pi­lace a co já vím, třeba by mohla vyjít knižně.“ Vím, že kdyby to slyšel můj na­kla­da­tel, musel by na­dá­vat, ale nemohl jsem si pomoci. V ten oka­mžik mě to tam teprve začalo bavit. Mluvit o něčem, co už bylo na­psané je nuda, ale po­má­hat tvořit něco dal­šího, to je ono.

Pu­b­li­kum se na­jed­nou osmě­lilo a vy­pá­lilo ně­ko­lik otázek. Chtěli vědět, jak moc se život dvou hlav­ních hrdinů sho­duje s mým. Nerad jsem o tom mluvil a snažil jsem se všechno nějak za­mlu­vit a od­po­ví­dat ne­u­r­čitě. Seděl téměř na sto pro­cent, byl to přepis jedna ku jedné. To jsem chtěl za­ta­jit. V době, kdy jsem to psal a zá­ro­veň kdy se příběh ode­hrá­val, se na­jed­nou všechno po­sralo. Nevím proč, ale na­jed­nou šlo všechno do háje.

Potom, co jsem se proflá­kal střední školou, jsem s nadějí na­stou­pil na vejšku odkud mě po třech letech studia na ba­ka­láře vy­ho­dili. Nešlo to dál. Slepá ulička. Ta škola nebyla těžká a všechny ty před­měty byly za­jí­mavý, ale já jsem se ne­do­ká­zal od­hod­lat k nějaké ak­ti­vitě, ne­do­ká­zal jsem se při­nu­tit něco dělat. Po­kra­čo­val jsem ve starém stylu: všechno mi bylo v pod­statě jedno, na zkoušky jsem se učil vždycky až po půl­noci toho dne, kdy zkouška pro­bí­hala. Do dvou, do tří hodin a pak jsem to dal za dvě, za tři. Ne­zá­le­želo na tom. Byl jsem ob­klo­pený za­tra­ceně za­jí­ma­vými pro­blémy a před­měty, které do­slova pro­sily, abych se do nich po­no­řil, ale nikdy jsem nic ne­u­dě­lal. Tři roky jsme se v téhle křeči pro­dí­ral stu­diem, pár před­mětů jsem ne­u­dě­lal, ně­které jsem vzdal na po­slední chvíli, musel jsem jenom ode­vzdat ně­ja­kou se­mest­rální práci, ale ne­u­dě­lal jsem ji. Chtěl jsem, ale ani jsem ne­za­čal. Říkal jsem: Ok, všechno bude. Psal jsem testy, od­vá­děl krát­ko­dobé vý­sledky (prak­ticky jenom ty, které se daly splnit za jednu noc), všechno v pohodě, ale pak jsem vy­sa­dil. Pře­stal jsem cokoli dělat, pak jsem už ani ne­cho­dil do školy a pak přišlo jedno velké sbohem: vy­ho­zení v po­sled­ním se­mestru. Dává to smysl? Vadí mi to? V čem je pro­blém? Proč se to vlastně stalo? Nevím. Měl jsem dost času, ne­pra­co­val jsem a pa­ra­zi­to­val na ro­di­čích. Stu­dent­ský póvl. Pak jsem pře­stal ko­mu­ni­ko­vat, za­ho­dil jsem te­le­fon, ne­od­po­ví­dal jsem na IMku, pře­stal jsem vy­chá­zet z domu, vstá­val jsem ve tři od­po­ledne. V té době byla moje kniha skoro na­psaná. Poslal jsem ochut­návku nej­ne­kom­pe­tent­něj­šímu vy­da­va­teli na světě a on na to kývnul. Ne­sla­vil jsem. Nikdo se o tom ne­do­zvě­děl. nikomu jsem neřekl, že mi vy­chází kniha. Slyšel jsem fo­tříka, když se díval na te­le­vizi a divil se, že tuhle knížku napsal někdo, kdo se jme­nuje stejně jako já. Neřekl jsem ani slovo a měl jsem pro to dobré důvody. Mlčet. Nikdy nedal nic najevo. Hlídat si emoce, hlídat si projev. Nikdo nesmí nic vědět, ne­musejí znát ani moje jméno, když se budou ptát na byd­liště, zalžu. Všechno si vy­mys­lím, spatra od­ří­kám celý svůj ži­vo­to­pis z nějž nebude pravda vůbec nic. To byl můj plán.

A pak jsem se sbalil a řekl čau.

„Ty někam jdeš? Kdy se vrátíš?“

„To se neví. Nej­spíš nikdy.“

První in­for­maci, kterou jsem na sebe pro­zra­dil bylo, že jsem knihu napsal pod pseu­do­ny­mem. Zá­měrná dez­in­for­mace, kterou jsem se snažil za­hla­dit svojí mla­dic­kou ne­roz­váž­nost.

Pře­stal jsem pře­mí­tat a vrátil jsem se do míst­nosti a ve tmě po­hle­dem přejel šedou hro­madu těl na­há­ze­ných bez ladu a skladu na pod­laze dou­pěte, žádná postel, žádné při­krývky. Spali jako uštvaná zví­řata. Ne­po­hodlí už nikomu ne­va­dilo. Na­u­čili se usnout v sedě za pra­vého po­ledne na hr­bo­la­tém kameni, ve stoje, spali v ri­go­lech, v mra­zi­vých ná­draž­ních bu­do­vách za­tímco ob­jí­mali batoh plný drahé tech­niky na klíně, všude, v mrazu, ve vlhku, v ne­po­ho­dl­ných po­zi­cích, jako po­krou­cené sochy bi­zar­ních po­han­ských ikon. Někdy vy­padli jako celá zoo mrtvých zvířat, po­stří­le­ných a na­hí­ze­ných na jednu hro­madu bi­o­lo­gic­kého ma­te­ri­álu.

P. vět­ši­nou nespal v leže. Když se uložil v čem­koli tvrd­ším než postel, pre­fe­ro­val být o něco opřený, mít trup výš než nohy, jako kdyby seděl. A právě P. nej­sil­něji cítil starý in­stinkt di­vo­kých šelem, které vy­hle­dá­vají ži­vo­čišné teplo smečky, aby se chrá­nily před chla­dem noci. Byl rád, když vnímal tě­lesné teplo ostat­ních, když po­ci­ťo­val klidný tep srdce a pra­vi­delný rytmus spánku. Ne­va­dilo mu, když se o něj někdo opřel, když mu po­lo­žil hlavu na nohy, když se při­tu­lil. Ne­vní­mal žádný se­xu­ální pod­text, byl to starý, hlu­boko ukrytý in­stinkt, ani­mální dě­dic­tví. Čím víc těl, tím větší šance, že ne­zmrzneme. Logika byla jed­no­du­chá, sta­čilo se zbavit hrané prudér­nosti. Na­ko­nec v naší sku­pině jsme se stá­vali blíz­kými a spolu s tímto pro­ce­sem po­stupně po­le­vo­vala a slábla i naše vzá­jemná od­pu­zu­jící se mag­ne­tická pole. Blí­žili jsme se sin­gu­la­ritě.

Pře­kro­čil jsem A., která s sebou šku­bala a sna­žila se dostat z vnitřní říše noč­ních můr a natáhl jsem se hned vedle P. Vmáčkl jsem se do sku­liny mezi ním a MM. Za pár minut jsem usnul.

Naše spán­kové ri­tu­ály během na­tá­čení filmu byly velice zvláštní. Skoro nikdo z nás ne­u­sí­nal pra­vi­delně ve stejný čas. Každý den ne­mu­sel mít dvacet čtyři hodin, délka byla pro­měn­livá, ně­které dny se na­ta­ho­valy na še­de­sát, se­dm­de­sát hodin, jiné se smrš­ťo­valy na os­mi­ho­di­nová vze­pětí po­sled­ních zbytků sil. Na­tá­čeli jsme, pra­co­vali na filmu a spali. Ne­e­xis­to­vala pra­covní doba. „Teď pra­cu­ješ a pak spíš.“ Pra­vi­dla byla jed­no­du­chá. Spá­vali jsme v koutě ate­li­éru mého re­ži­séra. Někde levně na­kou­pil nějaké mat­race a udělal z nich ob­rov­ské le­tiště. Tam jsme padali únavou a pro­bou­zeli se ráno, od­po­ledne nebo upro­střed noci. Ne­cho­dili jsme spát všichni při­bližně stejný čas. Skoro vždycky někdo pra­co­val a někdo jiný za­ře­zá­val, vždycky někdo v tom koutě ležel. Byl to ply­nulý or­ga­nický proces. „Kde je J.?“ „Spí.“ „Jak dlouho?“ „Právě si lehnul.“

V této hro­madě šelem spali i staří herci našeho týmu, všichni kromě MT. Ta jediná se stra­nila. Nevím proč, možná nějaká smutná udá­lost v její mi­nu­losti jí nutila si držet takový odstup od ostat­ních. Byla na stej­ném stupni de­gre­dace od­pu­di­vého mag­ne­tic­kého pole jako ostatní dívky v týmu, stejně jako A. a R., jenom během spánku, během ne­vě­domí, ne­chtěla nikoho poblíž. Jednou se pro­bu­dila a zjis­tila, že půl metru od ni leží R. To roz­hodně neměla dělat. Nikdy jsem nic po­dob­ného ne­vi­děl, nebyl to hys­te­rický zá­chvat, nebyl to zá­c­g­věv stra­chu, M. na­jed­nou při­po­mí­nala lidský ekvi­va­lent pa­prsku Hvězdy Smrti, jako kdyby všechnu agre­si­vitu světa na­jed­nou přes lupu za­mí­řila na R., mra­zi­vou a ne­ko­neč­nou. Roz­pou­tala smršť úderů a tvr­dých ran. Nikdy bych si ne­po­mys­lel, že MT., která byla velice drsná žena, je ve sku­teč­nosti takový rváč. R. se ne­brá­nila, ne­mohla, nemělo to smysl, nikdo by se ne­u­brá­nil. Potom, co s ní MT, pře­stala se jenom ská­cela k zemi, kr­vá­cela z ob­li­čeje, měla zlo­mený nos, čelist, na­tr­žené ucho. Ztra­tila vědomí a museli jsme ji rychle odvést do ne­moc­nice. „Tohle může být otřes mozku a to není žádná sranda,“ řekl můj re­ži­sér a po­dí­val se na MT., ale ta byla na­prosto klidná. Nikdo ji z ničeho ne­vi­nil. Každý z nás si nese náklad vlast­ních čer­ných ta­jem­ství a noč­ních můr, kterým musí čelit.

MT. byla roz­hodně nej­a­gre­siv­nější z ne­he­re­ček v našem týmu. Mohlo jí být tak dvacet sedm let, ale nikdy nám ne­pro­zra­dila svůj sku­tečný věk. Bylo středně vysoká, ale bylo na ní něco zne­po­ko­ju­jí­cího. Její po­stava ne­vy­pa­dala úplně žensky, byla příliš silná a jakoby mo­hutná. Pů­so­bila příliš hrubým dojmem. Nebyla to kul­tu­ristka, které by se ste­ro­idy změ­nila tvář a hlas na mužský, ale něco s ní nebylo v po­řádku. Nikdy nám ne­řekla, co vlastně dělala před tím, než jsme ji na­ver­bo­vali, ne­řekla vůbec nic. Znali jsme ji do­ko­nale, věděli jsme o ní všechno po­čí­naje dnem, kdy přišla mezi nás. Nic před tím ne­e­xis­to­valo. Svoje sou­kromí a mi­nu­lost si úz­kost­livě stře­žila. Ne­pa­t­řila do sorty spor­tov­ních fa­na­ti­ček, které každé ráno jogují v parku s lahví pra­me­nité vody bez bub­li­nek v ruce. Ne­po­tr­pěla si ani na diety, na módu, na ob­le­čení nebo na boty. Na to jí na ní samé příliš málo zá­le­želo. V prů­běhu na­tá­čení si úplně oho­lila hlavu. „Je to stav, který vy­ža­duje nejmenší údržbu,“ od­po­ví­dala, když se jí A. ptala, proč to udě­lala. MT. se sna­žila se uvést do stavu, který vy­ža­do­val nejmenší možnou režii, mi­ni­mální údržbu. Přesně proto ji nic ne­ří­kalo líčení nebo kos­me­tika. Ne­sta­rala se o sobe, ráno se ne­dí­vala do zr­ca­dla, nikdy si ne­stoupla na váhu, aby se zdě­sila toho čísla, ne­kon­t­ro­lo­vala si jídlo a obsah ka­lo­rií. Jediné, co vy­ža­do­vala a po­tře­bo­vala byla fy­zicky na­má­havá práce a Tra­ma­dol – silné anal­ge­ti­kum, tedy lék proti její chro­nické bo­lesti, který jsem já začal brát poté, co jsem dostal ty straš­livé bo­lesti zad a P. krátce po té ne­šťastné nehodě. Oba dva jsme po­cho­pi­telně nikdy ne­na­vští­vili dok­tora, aby nám tyto léky pře­de­psal, ale můj re­ži­sér a doktor v jedné osobě říkal: „Hele, pokud ne­bu­dete blbnou, tak se vám nic ne­stane.“ Díky bohu ME a J věděli jak ne­le­gálně ob­sta­rat různé druhy léků a tak nás prů­běžně zá­so­bo­vali. Tra­ma­dol a jiná anal­ge­tika na bázi mor­finu by do­ká­zal sehnat i můj re­ži­sér, ale ten s tím ne­chtěl mít nic spo­leč­ného.

MT. občas do­stá­vala ne­vy­svět­li­telné zá­chvaty agrese. Při­pa­dala mi jako kom­bi­nace Švába a K. – agre­sivní, cha­o­tická žena, která si sama nedává moc nadějí. Spo­leh­livě jí do­ká­zal roz­zu­řit po­tlesk.

Do­to­čili jsme ně­ja­kou scénu s MT a můj re­ži­sér jí za­tles­kal.

MT. se na něj oto­čila s při­vře­nýma očima a za­sy­čela: „Cos to udělal?“

Můj re­ži­sér strnul vpro­střed pohybu, ruce dvacet čísel od sebe. Po­dí­val se na nás a pak zase na ni. „Co?“

„Ty jsi za­tles­kal,“ od­fu­ko­vala nosem. „Tohle už nikdy ne­dě­lej. Nechci, aby mi kdo­koli tles­kal, utě­šo­val, po­vzbu­zo­val, chvá­lil nebo jak­koli pro­je­vo­val uznání. Pro­tože potom se může něco stát, můžu něco udělat, můžu někoho zranit, můžu zranit sama sebe, můžu zmizet, můžu se zabít. Nikdo neví, co se může stát.“

„Ok, ok,“ řekl můj re­ži­sér.

Za dva týdny ji znovu za­tles­kal Ursus. Stačil jenom jednou tlesk­nout svýma ob­rov­skýma tla­pama a MT. mu o hlavu pře­ra­zila lopatu. Jeho mamutí tělo se bez­vládně ská­celo k zemi, ležel tam s vy­pla­ze­ným ja­zy­kem, ote­vře­nýma očima a hlavou zvrá­ce­nou.

„Kris­tova noho, to není možný,“ za­kví­lel P. a vy­sko­čil ze židle. „Vždyť tenhle chlap o hlavu ohýbal ko­lej­nice, jak…“

Pak se po­dí­val na MT. která ještě v ruce držela po­lo­vinu násady od lopaty. Čiré ší­len­ství.

„Ursuse ne­od­ne­sem, s ním nikdo z nás ani nehne,“ řekl ne­vzru­šeně Šváb.

Nikdy jsem neglo­ri­fi­ko­val násilí a agresi obecně, ale uzná­val jsem myš­lenku na­prosto ne­lo­gic­kého ná­silná. To mi nebylo proti srsti. Když vás někdo pře­padne a okrade je to grázl a za­slou­žil by si sedět, pro­tože to udělal za účelem zbo­hat­nutí, měl důvod. Když se po­mlátí nějací fot­ba­loví ho­o­li­hans, pak jsou to idioti a nemám pro ně str­pení. Udě­lali to, pro­tože chtěli ukázat těm druhým, že jsou sil­nější. Jejich důvody byly mnohem slabší a po­vrch­nější, ale přesto exis­to­vali. Tihle lidi jsou špína světa. Pak tu exis­tuje další agre­sivní ka­te­go­rie čirých bláznů, kteří do toho jsou jenom proto, že můžou, jenom proto, že jsou teď naživu a něco musejí udělat s tímto je­di­ným te­pa­jí­cím a mi­ho­ta­vým oka­mži­kem. Ne­chtějí si vy­do­být slávu, uznání, peníze nebo cokoli jiného. v jejich světě ne­platí logika. Jsou to cha­o­tici, kteří někomu můžou za­chrá­nit život nebo mu ukrad­nou auto. V jejich očích mezi těmito činy není rozdíl, jsou na­vzá­jem ekvi­va­lentní, oni jsou ne­do­tčeni mo­rál­kou, jediný hnací motor je vnitřní chaos, který kolísá z ex­trémů do ex­trémů, někoho zmlátí a druhý se k němu cho­vají jako nej­lepší přá­telé, nej­mi­lejší sou­sedé. Žádná zlost, žádná ne­ná­vist, žádný pro­spěch. Tak daleko ne­plá­nují, ne­plá­nují vůbec, někdy spí v ka­ná­lech, když musí. Ne­sta­rají se. V hlavě mají jenom ne­ko­neč­nou touhu po cha­o­tic­kých činech.

Ale tato teorie, tenhle náhled na ra­ke­tové ší­lence s mozky na­la­dě­nými na vysoké frek­vence ne­pří­četna, platí jenom když nijak ne­o­me­zuje mě. Na rozdíl od ostat­ních mys­li­telů, snílků a hos­pod­ských řeč­níků jsem ve svých myš­len­kách vždycky po­čí­tal s po­kry­tec­tvím, s ne­u­přím­ností. Ano, kázal jsem vodu a pil víno, ano já vím a při­zná­vám to, pro­tože je proti ani­mální pod­statě lid­skosti vy­tvo­řit svě­to­ná­zor, který by platil plošně bez vý­jimky na vlastní in­di­vi­du­a­litu. Každý může sou­hla­sit s tres­tem smrti dokud se to netýká jeho, dokud ho vedou na po­pravčí křeslo. Každý bude sou­hla­sit s ome­ze­ním práv kvůli boje proti te­ro­rismu, dokud se to ne­do­tkne jeho samého, dokud to ne­bu­dou oni, je­jichž práva jsou vy­ždí­mána, roz­me­tány a zpo­chyb­něna. Možná jsem jeden z mála, kdo se ne­snaží tvářit, že je možné vy­tvo­řit pra­vi­dla spo­leč­nosti bez po­kry­tec­tví.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz