k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Corporal Cortex #1 (prvních 2500 slov)

17. 11. 2009 (aktualizováno 6. 12.) — k47 (♪)

(Na­NoWriMo 2009)

„Na minutu přesně,“ řekl můj re­ži­sér a doktor v jedné osobě, když jsme se blí­žili v jeho orvané Octa­vii ke Kinu. „Sleduj ten kordon na­leš­te­nejch ksichtů z va­ze­líny, sleduj ty če­ka­jící na­tě­šený foťáky, ty no­vi­nář­ský krysy s psi­o­nic­kejma sen­zo­rama v mozku, sleduj to: hlavní nerv, ble­sj­s­kavý nóbl kino, vý­kladní skříň spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex. Dál už jsme to do­táh­nout ne­mohli, Adame.“

Byl jsem tam já, můj re­ži­sér a doktor v jedné osobě, který zá­ro­veň hrál T., vpředu vedle něj seděla holka, která hrála MT., zá­ro­veň se sta­rala o zvuk a vi­rální mar­ke­ting. Vzadu se vedle mě tla­čili kluci, kteří hráli MM. a P. – ide­ální spo­leč­nost – jed­nomu bylo dva­a­dva­cet, dru­hému se­dm­náct a půl, ale na pa­dě­lané ob­čance se už ně­ko­lik měsíců psalo datum na­ro­zení 1988. To bylo na­prosto zá­sadní pro na­tá­čení našeho filmu. Spolu s námi bylo na zadní se­dačce pár krabic a batohů s Vy­ba­ve­ním nutným pro práci v tomhle smut­ném od­kvé­ta­jí­cím pod­zim­ním světě.

„Fan­tas­tický. Přá­telé, tohle je den D.,“ pro­hlá­sil jsem a na­jed­nou ze mě padala slova, která vy­pa­dala, že jsem si je musel aspoň měsíc na­cvi­čo­vat před zr­ca­dlem. „Naše práce skon­čila, nebo možná začíná až teprve teď, když se vmí­síme mezi ty po­zér­ský krysy a pa­ra­zity showbyz­nysu, mezi tu spo­leč­nost, kterou jsme se vždycky sna­žili sa­bo­to­vat. Kaž­do­pádně je to velký oka­mžik našich malých životů a já mám za­tra­ce­nou chuť na jablka.“

Stará omlá­cená Octa­vie, která vedla naši kolonu goonů, za­sta­vila a ostatní vo­zi­dla se za ní začala što­so­vat. Hned jsem ote­vřel dveře a přes MM. jsem se vy­sou­kal z vozu. Můj re­ži­sér taky opus­til po­tá­pě­jící se loď velice rychle, stál u ote­vře­ných dveří, bradu opře­nou o stře­chu a díval se na pravou stranu na dav kra­vaťáků a mo­týl­kářů v ob­le­cích a žen v krás­ných šatech. Slav­nostní pre­mi­éra filmu, na který se shodou okol­ností ne­do­čkavě těšili jak ná­roční kri­tici a fil­moví sno­bové, tak i diváci na niž­ších stup­ních po­trav­ního ře­tězce. Filmu podle mé knihy, kterou mi jedem blázen shodou náhod vydal a která se ne­po­cho­pi­telně stala hitem, best­selle­rem, šla na dračku, lidi začali bláz­nit a já se vláčel z jed­noho au­tor­ského čtení na jinou promo akci a pak na pa­ne­lo­vou, abych pak večer byl v nějaké talk-show nebo co to bylo, kde mě vy­slý­chali a sna­žili se přijít na důvod úspě­chu i na možné další po­kra­čo­vání. Nikdy jsem ne­tu­šil, že ta­ko­vé­hle akce se po­řá­dají a že může být o autory ta­ko­vý­hle zájem. Ne­do­ká­zal jsem si to nikdy před­sta­vit a ani v ná­znaku jsem nic ta­ko­vého ne­plá­no­val. Vždycky jsem si sedl k po­čí­tači a psal jsem. Ne­o­hlí­žel jsem se na nějaké po­ten­ci­ální čte­náře, nebral jsem ohledy, děj byl ne­u­vě­ři­telně sple­titý a temný, jedna po­lo­vina sku­teč­ností nebyla vy­svět­lena a druhá po­lo­vina se mihla v názna­cích a spousta stop smě­řo­vala mimo moji knihu do zatím ne­zma­po­va­ných končin. V hlavě jsem roky sklá­dal roz­sáhlý příběh, de­sítky postav, jejich mi­nu­lost a pří­tom­nost. Šílený le­do­vec fikce a proto-re­a­lity, děsivě kom­plexní vizi. A nikdy jsem o tom takhle ne­pře­mýš­lel, dělal jsem jenom, co mě bavilo. Nikdy jsem ani ne­po­mys­lel, že by mi knihu někdo vydal. Jednou v noci jsem si řekl „Ale co“ a poslal jsem jeden mail.

Potom věci na­braly ne­bez­pečně rychlý spád.

Všichni strašně rádi spe­ku­lo­vali o možném fil­mo­vém zpra­co­vání. Na to jsem jim od­po­ví­dal: „Jaký du­ševně zdravý člověk by se do něčeho ta­ko­vého pouš­těl? Jaký by byl vý­sle­dek? Muselo by to do­pad­nout, jako když vez­mete všechny filmy Davida Lynche od Mazací hlavy až po Inland Empire mimo Alvina Strai­ghta, se­řa­díte je za sebou, pak jed­not­livé scény ná­hodně pro­há­zíte, oto­číte, ně­kte­rým in­ver­tu­jete barvy, ně­které pus­títe po­zpátku u ně­kte­rých pro­ho­díte zvu­ko­vou stopu a všechno to zrych­líte, aby se to vešlo do dvou­ho­di­nové sto­páže. Kdo by to chtěl točit? Kdo by se na to chtěl dívat?“ Ne­vě­řil jsem, že něco ta­ko­vého vůbec bude možné až do oka­mžiku, kdy za mnou přišel můj bu­doucí re­ži­sér a doktor a všechny práce jsem svěřil jemu – nej­ne­kom­pe­tent­něj­šímu člo­věku na zemi.

A pak jsem po mě­sí­cích tvrdé a někdy i ne­bez­pečné práce vy­stou­pil z auta před Kino spo­leč­nosti Cor­po­ral Cortex a dav ne­ži­vot­ných siluet s rameny vy­cpa­nými ban­kov­kami mě po­de­zí­ravě sle­do­val. Ne­pa­t­řil jsem do jejich světa – toho ofi­ci­ál­ního, správ­ného, ide­ál­ního. Nikdo z nás goonů tam ne­pa­t­řil. Byli jsme příliš divocí, svo­bodní a roz­tě­kaní a spánek na hro­madě ban­ko­vek nebyl pri­o­ri­tou číslo jedna.

„Hej, T., kde je R.?“ zeptal jsem se v na­sta­lém tichu.

„Nevím, asi jede v jiném autě. A. spí v kufru, za­bou­chej na ní,“ po­žá­dal mě, sklo­nil se do auta a řekl P. a MM., ať vezmou všechno ná­do­bíčko.

„Ťuk, ťuk, ťuk, ko­nečná sta­nice pro­síme vstá­vat,“ za­kle­pal jsem na víko kufru a pak jsem ho rychle ote­vřel. „Ale, ale, tady je.“

R. tam byla sto­čená spolu s A. a spali. Po­slední dny je musely k smrti vy­sí­lit, jinak by se ne­do­ká­zali na­sou­kat do toho malého pro­storu a tam usnout. Během na­tá­čení naše ži­votní stan­dardy a po­ža­do­vané po­hodlí kleslo na na­prosté mi­ni­mum. Někdy jsme všichni spali u mého re­ži­séra, deset nebo dva­náct lidí na jednom malém gauči a dva dny v kuse jsme jedli jenom jablka, pili vodu z ko­houtku a to mu při tom ještě nešlo topení. Ale neměli jsme peníze ani čas se tomu vě­no­vat. My jsme sakra na­tá­čeli film, byli jsme jím na­prosto po­sedlí a vě­no­vali jsme jemu veš­ke­rou ži­votní ener­gii.

Vzal jsem A., která se už trochu rozkou­kala, vytáhl jsem jí z kufru a vzal jsem batoh, který měla pod hlavou.

V tom oka­mžiku nás teprve po­znali.

Hned po pří­jezdu se na nás dívali, jako že tam ne­pa­t­říme, že jsme si museli splést místo a vy­pa­dali, že na nás za­vo­lají ochranku, aby nám vy­svět­lila, že oni všichni čekají na re­ži­séra, scé­náristu a vše­chen he­recký an­sámbl. Nevím jestli čekali, že při­je­deme v ob­le­cích a budeme se je snažit osle­pit na­leš­tě­nými úsměvy. Po­pravdě řečeno, vět­šina z nás se ani ne­u­myla, ne­u­če­sala, nic. Můj re­ži­sér řekl: „Už musíme jet.“ a mi vstali od práce a šli jsme. Já jsem si jenom oblékl mojí pra­sta­rou lehkou go­ra­te­xo­vou bundu, která byla na dvou mís­tech pře­le­pená páskou, aby do ní ne­teklo. Můj re­ži­sér vy­pa­dal vy­lo­ženě zu­bo­ženě, ne­o­ho­lený, roz­cu­chaný, na jednom oku monokl, ale my věděli, že pod tím vším tepe srdce z umakartu.

„To jsou oni, re­ži­sér, scé­nárista, herci,“ za­sle­chl jsem, jak někdo řekl v kor­donu obleků. A pak za­cvakaly foťáky, zprvu ne­jistě, jako kdyby ani ne­chtěli věřit, že jsme to do­o­pravdy my. Na­zna­čo­vali snad, že námi opo­vr­hují, pro­tože ne­spl­ňu­jeme jejich stan­dardy?

Mám dojem, že jako prv­ního po­znali MM. a hned po něm P. Tihle kluci vy­pa­dali zna­me­nitě, pla­ká­tové ob­li­čeje, peč­livě udr­žo­vaná iko­nická image, si­lu­ety, které by se měly tisk­nout na známky a na peníze. Právě oni dva shlí­želi z vir­tu­ál­ních pla­kátů během vi­rál­ního hu­ri­kánu, který MT. peč­livě roz­pou­tá­vala na in­ter­netu, když pomalu davům dáv­ko­vala různé in­for­mace o filmu, které uni­kaly jakoby ná­ho­dou, z nichž část byla na­prosto za­vá­dě­jící. To ona di­ri­go­vala vy­pouš­tění krát­kých scén, které jakoby někdo na­to­čil na te­le­fon, jako by se někde ob­je­vili omylem a rychle byly zase sta­ženy. Tahle ne­jis­tota kolem našeho snímku při­ta­ho­vala zájem. Pořád se něco dělo, pořád bylo o čem spe­ku­lo­vat.

Při­běhla k nám skva­dra fo­to­grafů se za­ši­tými ústy a sna­žili se získat nějaké za­jí­mavé fotky, ale v ex­plo­zích blesků se ten­to­krát ne­jis­křila holly­wo­od­ská na­čechraná ký­čo­vitá nád­hera, vá­penně bílé úsměvy ani tváře do nichž botox vetkl věčné mládí, per­ma­nentní úsměv a ne­schop­nost po­u­ží­vat mi­mické svaly. Ne­vší­mali jsme si jich a vy­n­da­vali z auta Vy­ba­vení. Oni byli jenom před­voj před vy­pa­se­nými no­vi­náři a fil­mo­vými kri­tiky – ži­vo­či­chy na vyš­ších příč­kách po­travní py­ra­midy žur­na­lis­tiky.

Ze zad­ních aut kon­voje vy­stu­po­vali všichni zbý­va­jící herci včetně těch ně­ko­lika star­ších: H., K., Moo, J., PB., DB., CS., Šváb, Škrtič, Y, VP, MP, Jaq, ME, J.R. Pope, Ursus, de­tek­tiv a otec. Celá skva­dra bláznů, kteří na ně­ko­lik měsíců pře­stali žít vlastní životy, aby svůj čas plně svě­řili našemu filmu. Mihlo se tam ně­ko­lik kamer. Moo, ME. a Jaq si na hlavy při­pev­ňo­vali malé ka­merky, které budou celé to ší­len­ství snímat z jejich vlast­ního po­hledu. Během na­tá­čení filmu podle mojí knihy zá­ro­veň pro­bí­halo na­tá­čení filmu o filmu, ale ani to nebylo nijak ty­pické. Zpo­čátku šlo o oby­čejný do­ku­ment, ale pak se věci začaly kom­pli­ko­vat a oba dva snímky se pomalu pro­lí­naly a nebylo jisté, kde končí ori­gi­nální film a kde začíná film o filmu. Navíc po­stu­pem času začal být po­družný do­ku­ment stále sa­mo­stat­nější a ne­zá­vis­lejší, pře­stá­val ma­po­vat na­tá­čení, začal ho čás­tečně ovliv­ňo­vat a z pů­vod­ního filmu se čás­tečně stal do­ku­ment o do­ku­mentu. Proto je fik­tivní re­a­lita snímku tak ne­jistá. Křehké hra­nice vy­me­zu­jící dílo od re­a­lity byly ještě víc na­ru­šeny. Můj re­ži­sér někdy ne­vě­děl, jestli ještě vůbec re­ží­ruje film nebo hraje v ně­ja­kém úplně jiném. Ší­len­ství, po­chyb­nosti, ne­jis­tota. A potom můj re­ži­sér zjis­til, že někdo z do­ku­men­tár­ního týmu v ate­li­éru na­in­sta­lo­val skryté kamery a do ob­le­čení všem hercům zašil mi­k­ro­fony. Všechny hra­nice padly, pře­stalo být dů­le­žité, co se vlastně děje. Všechno bylo za­zna­me­náno, možná, že někdo další začal na vlastní pěst na­tá­čet další film. Ne­vě­děli jsme.

Vzá­pětí při­klusalo pár lidí s mi­k­ro­fony.

„Co nám řek­nete k vašemu novému filmu?“ ptali se no­vi­náři-slí­diči a tla­čili se jeden přes dru­hého.

„Měl jsem psa, který občas kouřil crack,“ od­po­vě­děl můj re­ži­sér. Když se před ním zvedly obočí všech slí­dičů jako ba­ri­káda kopí, dodal: „To je pa­ra­lela, která na­prosto vy­sti­huje celý film a jeho na­tá­čení.“ Ano, ke spl­nění svého snu jsem po­tře­bo­val jedině na­prosto ne­kom­pe­tent­ního re­ži­séra a bandu bláznů, kteří by do toho šli s námi.

Pak dodal: „Tenhle film je dítě so­ci­álně-in­for­mační re­vo­luce, pro­dukt vi­rál­ního mar­ke­tingu, vý­sle­dek re­verz­ního in­že­nýr­ství psy­cho­lo­gie člo­věka. Po­dí­vejte na mě, já jsem nikdy ne­stu­do­val umě­lec­kou školu. Vy­ho­dili mě z me­di­cíny a in­for­ma­tiky. Proto všechno vypadá tak, jako to vypadá. Při­stu­po­vali jsme k pro­blému ob­rá­ceně, dů­sledně jsme po­ru­šili všechna za­běh­nutá pra­vi­dla a všechny stan­dardy. Vez­měte si třeba to, že naši věc ne­po­svě­tili elity a ne­řekli všem: 'o tohle se za­jí­mejte', ale dav vy­vo­lal roz­ruch a teprve tehdy elity se začaly za­jí­mat. Po­svě­cení jsme do­stali až zpětně, pod nátla­kem bor­tící se země pod nohama. A ší­len­ství se ne­u­stále stup­ňo­valo jako bouře, jako hu­ri­kán, jako ze­mětře­sení, všude byly cítit ne­klidné vib­race, všichni se ptali: 'Co to bude? Co z toho vyleze? Jak to zfil­mují? Bude to dobré?' Byl to roz­ruch hodný ho­ly­wod­ského spek­tá­klu za mi­li­ony dolarů, ale nás re­klama ne­stála vůbec nic. Ale vy jste se ptali na film. Kdy­bych o něm řekl, že je temný, pak by to bylo něco jak kdy­bych říkal, že smrt je do­časná. To sa­mo­zřejmě není pravda. Chtěli jsme zpra­co­vat Ada­movu knihu, co nej­pře­svěd­či­věji, jak to on sám za­mýš­lel, ne jak­koli jinak. Jestli jste jeho knihu četli, pak jste do­stali rám­co­vou před­stavu o su­ro­vosti, zlu a úz­kosti, které jsou v pří­běhu za­kó­do­vané, ale ne­chá­pete ani zda­leka všechno. Teprve, když mi Adam vy­prá­věl, jak všechno za­mýš­lel, jaké jsou mo­ti­vace a mi­nu­lost jed­not­li­vých postav a všechny ty ve­d­lejší pří­běhy o které se kniha jenom ne­vě­domky otře, byl jsem v tranzu, mozek na nej­vyšší frek­venci. Bylo to, jako kdyby mi vy­prá­věl úplně jiný příběh, mnohem tem­nější a dě­si­vější, ne­u­vě­ři­telně pro­vá­zaný ná­znaky a aso­ci­a­cemi, které jsem před tím nebyl scho­pen roz­luš­tit a po­cho­pit. A tuhle pravou vizi jsme se sna­žili pře­vést do filmu. A i tak tam je spousta scén, které nikdo nemůže úplně po­cho­pit, snad s vý­jim­kou Adama. U nich jsme se sna­žili, aby vy­pa­daly aspoň atrak­tivně. Aby si je diváci za­mi­lo­vali kvůli vi­zu­ální hos­tině.“

„A co nám k filmu řek­nete vy? Jste autor pů­vodní knihy a psal jste pro scénář pro fil­mo­vou adap­taci.“

Mojí spe­ci­ální schop­ností bylo, že jsem do­ká­zal do­ko­nale kon­t­ro­lo­vat svoje emoce, uměl jsem na­sa­dil na­prosto neživý výraz v ob­li­čeji, vypnul jsem mi­mické svaly, vypnul jsem smích, vypnul jsem ja­kou­koli em­pa­tii. Na­sa­dil jsem svojí ne­ut­rální masku a od­po­vě­děl jsem: „Tak říkat, že jsem psal scénář není pravda. Žádný scénář ve sku­teč­nosti ne­e­xis­to­val. Jak už řekl T. – můj Re­ži­sér, museli jsme k filmu při­stou­pit na­prosto jinak, zpra­co­vání tra­dič­ními me­to­dami by nikdy ne­vedlo k úspě­chu, nikdy by se nám ne­po­da­řilo vy­tvo­řit, co jsme na­ko­nec vy­tvo­řili. Jediný scénář byla moje kniha a roz­sáhlé, dosud nikým ne­spat­řené po­známky k ní, které byly asi dva­krát roz­sáh­lejší než kniha. A pak jsem tu byl taky já po­cho­pi­telně. Víc nebylo po­třeba. Navíc v prů­běhu na­tá­čení jsem knihu na ně­ko­lika mís­tech pře­pra­co­val, dopsal jsem nějaké ka­pi­toly, které vy­světlí mnoho otázek ohledně pří­bě­ho­vých linek v pozadí.“

„Pořád mlu­víte o no­vá­tor­ském pří­stupu a za­vrh­nutí všech sta­rých metod práce. O do kon­krétně jde?“

Na otázku od­po­vě­děl můj re­ži­sér: „Tak na­pří­klad já nejsem umě­lecky vzdě­laný, Adam není pro­fe­si­o­nální spi­so­va­tel, nikdo z herců nejsou pro­fe­si­o­nální herci, každý herec se na filmu zá­ro­veň po­dí­lel i jinak. Stři­hači, osvět­lo­vači, tech­nici. Každý se za­po­jil do mnoha článků pro­cesu tvorby včetně umě­lecké. Všichni psali scénář, všichni byli za­po­jeni na sto pro­cent, na ně­ko­lik měsíců se od­po­jili od re­a­lity a všechnu bi­o­lo­gic­kou ener­gii pře­nesli do filmu.“

Když jsme na­ver­bo­vali vět­šinu herců a chyběl nám snad jenom K. a adepti na nějaké starší cha­rak­tery, jsme se sešli v ate­li­éru mého re­ži­séra. Když říkám ate­li­éru, myslím tím jednu starou prů­mys­lo­vou halu, ob­rov­ský prázdný pro­stor, který čekal, až se naplní sny. Na jedné straně jsem seděl já, můj re­ži­sér a R. – první ob­sa­zená po­stava – a na­proti nám seděl zbytek týmu na bed­nách a sudech.

Můj re­ži­sér začal mluvit: „Hele, po­dí­vejte, tohle je náš velkej pro­jekt, velkej ev­rop­skej sen a v žádným ohledu nejde o tra­diční snímek. Ada­movu knihu jste už všichni četli, to je náš od­ra­zový bod, náš scénář, naše bible od které se musíme po­no­řit a po­cho­pit ji. Je na­prosto ne­dů­le­žitý, že nemáme žádnej oprav­do­vej scénář, kde jsou všechny di­a­logy jeden po druhým, to vážně není dů­le­žitý. Kdy­bysme ho měli a na­u­čili se všechny repliky zpa­měti, nikam by to ne­vedlo, byl by z toho oby­čejný film. Ale my chceme něco víc, chceme pro­nik­nout hlou­běji, pod povrch, najít dů­le­žitá ner­vová spo­jení v hlu­bi­nách člo­věka, na­hma­tat duši, po­cho­pit sa­mot­nou pod­statu. O to tady jde a ani nevím, jestli se něco ta­ko­vého vůbec může povést, jestli tohle není jenom za­čá­tek slepé uličky. Ale my to zjis­tíme, budeme zkou­mat. Naše práce ne­za­padá do sché­mat fil­mo­vého prů­myslu, ale do vý­zkumu psy­cho­lo­gie, zkou­máme člo­věka, zkou­máme sami sebe skrz cizí pa­ra­zi­tic­kou roli, kterou jsme byli in­fi­ko­váni a kterou rádi při­jmeme. Vy­pněte svůj imu­nitní systém. Podle mě a Adama je na­prosto stě­žejní, abysme se všichni stali svými rolemi, ne­bu­deme role hrát, ale žít. Proto je dů­le­žité, abyste pře­stali po­u­ží­vat svoje ob­čan­ská jména, ome­zili veš­keré styky o okolím, přá­telé, rodina, kdo­koli. Když se budou ptát proč, řek­něte jim, že jedete na slu­žební cestu, do za­hra­ničí, závod kolem světa, cokoli. Jen lžete, po­u­žijte cokoli, abyste se jich zba­vili. A ještě mi Adam říkal, že pro na­tá­čení je na­prosto stě­žejní, abyste spali ma­xi­málně šest hodin denně a neměli žádný sex. Já vím, já vím, ale mějte ne­u­stále na paměti, že tohle není oby­čejný film. Abyste se udr­želi v pří­čet­ném stavu je do­vo­leno na­prosto cokoli kromě tvr­dých drog.“

Pak jsme se na tři týdny za­vřeli do roz­sáh­lého skle­pení pod ate­li­é­rem mého re­ži­séra, kde jsme v na­prosté samotě plá­no­vali průběh prací. Už tam jsme si začali říkat jmény fil­mo­vých postav, které hra­jeme.

„Po­stu­po­vali jsme na­prosto opačně,“ od­po­ví­dal můj re­ži­sér na no­vi­ná­řův dotaz. „V běž­ných fil­mech po­staví kulisy umělé re­a­lity, my jsme re­a­litu při­způ­so­bo­vali fikci, upra­vo­vali jsme sku­teč­nost, aby od­po­ví­dala knize, sku­teč­nost se stala fikcí ne naopak. Na­pří­klad jsme za­lo­žili ně­ko­lik pod­niků: jednu po­div­nou ka­várnu, dva bary, jednu spo­leč­nost ve Skan­di­ná­vii, které sku­tečně fun­gují a budou fun­go­vat i nadále. Všechno podle ima­gi­nár­ních slov v knize. Re­a­lita se změ­nila a to je zá­sadní. My všichni teď žijeme ve světě, který jsem vy­mys­lel. Ten film není jenom na plátně, je všude kolem nás. To co vidíte na plátně je jenom výřez upra­vené, aug­men­to­vané re­a­lity, jeden zorný úhel. O tra­dič­ním pří­stupu se nedalo mluvit v žádném ohledu.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz