k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Brány pekel

20. 8. 2003 — k47 (♪)

Dne 27.6.2003 jsem v Ří­ča­nech na jedné odro­lené stěně ob­je­vil oho­řelý plakát. Upou­tal mě a udi­veně jsem četl, psalo se tam:

„Brány pekel se ote­ví­rají! Přijďte i vy na slav­nostní ote­vření zre­kon­stu­o­va­ného pekla, sle­dujte po­rážku sil po­zem­ských států a osvo­bo­zení Země pe­kel­nými stvů­rami. Už se nebude opa­ko­vat! Budou pří­tomny ně­které pe­kelné ce­lebrity. Do­konce si můžete zdarma pro­hléd­nout útroby pekla, bez mož­nosti ná­vratu. Přijďte všichni, jste sr­dečně zváni. Vaše peklo.“

Do­konce tam byl plánek, kde se to bude konat. Poznal jsem to, bylo to ne­da­leko, na nějaké pla­nině v lese, kde ze země vy­stu­po­vala skála.

Plakát byl na oho­ře­lém papíře, napsán čímsi čer­ve­ným a smrděl sírou. Ten den jsem už žádný po­dobný ne­vi­děl a tak jsem si po­mys­lel, že si chce nějaký vti­pá­lek vy­stře­lit z lidí. Ještě jsem si všiml data 1.7.2003 a pak jsem odešel.

Druhý den byly Říčany po­dob­nými pla­káty do­slova za­pla­veny. Všechny zvali ke slav­nost­nímu ote­vření pe­kel­ných bran. Neměl jsem slov. Jestli to udělal nějaký sran­dista, muselo ho to sát maj­land. Večer hlá­sili, že je takto za­pla­veno více měst v okolí Prahy. To už jsem pře­stá­val mít pocit, že je to počin ně­ja­kého vti­pálka a vkrá­dal se těžko po­psa­telný pocit, který se trochu mísil se stra­chem. Roz­hodl jsem se že tam v pravý čas a hodinu budu a po­dí­vám se zač je toho loket.

A sku­tečně jsem tam byl a ta akce tam taky byla. stála tam tri­buna opona a la­vičky. A já tam snad byl sám. Sice se v okolí po­hy­bo­vali sku­pinky rádoby tu­ristů a hou­bařů, kteří ovšem o hou­bách nikdy nesly­šeli a k té akci se jaksi ne­hlá­sili.

Na­stala ta pravá hodina, ozval se zvuk ve­li­kého zvonu a všude kolem se roz­žehly ohně. „Tu­risté“ a „hou­baři“ zpo­zor­něli a při­stou­pili k celému dění blíž. V tom na tri­bunu vstou­pila jakási, muže při­po­mí­na­jící, bytost oděná ve smokingu. Od­kaš­lala si a spus­tila: „Dobrý den, rád bych vás uvítal na zno­vu­o­te­vření zno­vuvy­bu­do­va­ného pekla. Je mi líto, že je vás tu tak málo a tak vý­znam­nou zprávu o po­ko­ření lid­ských států nemůže podat moc lidí. Je to škoda, ale je to tak. Ale teď bych předal slovo našemu pánu a bu­dou­címu ve­le­králi světa i pod­světí: Sa­ta­novi.“ Nato bytost zmi­zela za opnou a ta vzpla­nula, ale než se sta­čila roz­ho­řet, začalo ji cosi str­há­vat ze­vnitř. Cosi vel­kého, cosi zlého a moc­ného. Byl to sám Satan.

Strh­nul oponu, za ním ve skále zela ob­rov­ská díra osvět­lená ohni a v jeho sto­pách plál oheň. Před­stou­pil a svým straš­li­vým hlasem za­hřměl: „Konec vašich vlád přijde, zem vzplane ve válce a přijde spra­ved­livá noc. Slova jsou marná, ať mluví činy!“ Na jeho příkaz začala z otvoru vy­stu­po­vat ob­rov­ská armáda. Jakési by­tosti – asi čerti nebo démoni v mas­ká­čích, ne­prů­střel­ných vestách a ke­vla­ro­vých hel­mách, v rukou nesli mo­derní pě­chotní zbraně, zřejmě vlastní výroby a byli ob­těž­káni vý­strojí, kterou by člověk ne­u­nesl. Satan, za­tímco po­cho­do­vali, roz­prá­věl o jejich skvě­losti i o skvě­losti jejich zbraní. O ne­ú­nav­nosti, síle, rych­losti a odol­nosti vojáků a veliké do­ko­na­losti zbraní, jejich do­střelu, účinku, ka­denci a přes­nosti. Nebyl důvod po­chy­bo­vat nebo ne­vě­řit. Jejich zbraně byly mocné, pro člo­věka ne­po­u­ži­telné díky jejich váze a ve­li­kosti, ale pro čerty byly zcela vy­ho­vu­jící.

Tak na svět vy­po­cho­do­val první zlomek armády ob­no­ve­ného pekla. Jen ten zlomek čítal 5000 čertů a to ještě vůbec ne­do­šlo na jádro vojska, obr­ně­nou tech­niku a vo­zi­dla.

V tom jsem si uvě­do­mil, že pla­káty nelžou a konec, nebo spíš změna světa je už blízko. Ztra­til jsem vědomí a spadl jsem do mechu na zemi.

K vědomí jsem přišel až v pěkně za­ří­zené míst­nosti. Ležel jsem na po­ho­dlné po­steli, skříně a stolek byl dře­věný, ba­revně laděný do rudé až černé. Velké a široké okno bylo za­ta­ženo po­dobně za­bar­ve­ným zá­vě­sem. Světla byla trochu tlu­mená.

V tom do míst­nosti přišel čert, tas po­divná vysoká bytost, oděný do čer­ného a čer­ve­ného. Když za sebou za­ví­ral dveře byl mu na zádech vidět rudý pen­tagram v kruhu – znak pekla. Otočil se ke mně a já pro­mlu­vil: „Takže jsem asi za­ja­tec, ne? Ná­vštěva pekla bez mož­nosti ná­vratu. Teď mě budete dlouho ne­místně mučit?“

Ale čert od­po­vě­děl: „Ale jděte! Nejste žádný za­ja­tec, ani vás ne­bu­deme mučit. V pekle jsme nikdy nikoho ne­mu­čili, ani naše, ani vaše. Takové po­mluvy o nás roz­náší církev. Teď jste náš host, po­sta­rali jsme se o vás a jako jediný z lidí jste oče­ká­ván Sa­ta­nem. Počkám na vás venku, než se pře­vlék­nete“. Dodal a odešel čer­nými dveřmi.

Byl pro mě při­pra­ven oblek v pe­kel­ném stylu – černá a čer­vená. Vy­pa­dal skoro svá­tečně. Ne­vá­hal jsem a oblékl se. Padl mi skvěle a byl velmi po­ho­dlný. „Kdyby se tohle šilo u nás“ po­mys­lel jsem si. Vyšel jsem ven do chodby a čert mě rychle vedl do Jeho sálu. Míst­nost to byla vysoká a zdobná a On už tam na mě čekal. Byl oděn po­dobně, ale ještě slav­nost­něji. Na první pohled byla jeho tvář strašná a děsivá, ale když jsem se mu do očí díval déle a po­zor­něji, poznal jsem v něm dobro a sta­rost o osud lidí. Taky se mi díval do očí a poznal jaký jsem. Pak pro­mlu­vil: „Ví­tejte u nás v pekle. Asi se bojíte nebo jste zmaten, ale není čeho se bát a vše vám bude vy­svět­leno. Vy­znáte se trochu v his­trii?“

„Ano trochu“ od­po­vě­děl jsem po pravdě.

„Pak tedy víte co lidé dělali po­slední dva tisíce let.“

Podle výrazu v jeho očích jsem poznal správ­nou od­po­věď a kývl jsem.

„Ano,“ po­kra­čo­val „vál­čili, mučili, zot­ro­čo­vali, trestali, podro­bo­vali, kradli a ničili. Hlavně tedy vál­čili. Sám jsem to po­zo­ro­val ně­ko­lik po­sled­ních ti­sí­ci­letí – války, ma­sa­kry a ne­ná­vist a je to čím dál tím horší a to i dnes.válka o moc a peníze za­stře­šená pod šíření míru a ničení hrozeb na pla­netě, to je zna­mení dnešní doby – tak se to dnes dělá a ty hodné moc­nosti jsou dobré jen když z toho mají zisk. A když ne, potom se za­š­ti­ťují pod vetší or­ga­ni­zace a šíří si dál ten svůj rádoby mír a pro­spe­ritu a válčí dál pro­tože s jídlem roste chuť. Po­sled­ních ně­ko­lik tisíc let uva­žuji a podle zpráv svých zvědů roz­mýš­lím co dál. Já se o vás bojím, já vás re­spek­tuji a já chci mír, na rozdíl od svě­to­vých vůdců a po­slední dobou, když jste vy­na­lezli pro­středky k tomu, abyste se během ně­ko­lika chvil vy­hla­dili, jsem se roz­hodl za­sáh­nout.“

Zhlu­boka se na­de­chl a na chvíli se od­ml­čel. V tom jsem se chopil slova:

„A proto ta armáda. Chcete světa po­lep­šit nebo vy­lé­čit. Chápu vás a vlastně s vámi sou­hla­sím, ale nevím jestli se vaše sna­žení setká s úspě­chem. Lidi si nic jiného ne­za­slouží, vzato z his­to­ric­kého hle­diska. Války, války a utr­pení, ale myslím, že se to po­slední dobou zlep­šuje.“

„Zdán­livě ano. Na po­vrchu to tak vypadá, ale hlu­boko pod kůží je všechno stejné. Je to za­ko­ře­něné v nitru kaž­dého člo­věka. Lidé se stá­vají bru­tál­ními a plnými ne­ná­visti. I vy jste takový, je to ve vás. Za­mys­lete se nad tím a jed­nejte jen podle úsudku, jed­nejte až podle úsudku, až potom a pak budete lepší než davy okolo. Ale kdo to řekne těm davům, ti mají své vůdce a ti všechno mé sna­žení zničí. Ti vůdci a mí­ro­tvůrci jsou taky jen dav a chtějí víc a víc a chtějí moc a peníze a drží prsty na tla­čít­kách, na kte­rých je na­psáno „zni­čení světa“. Stačí stisk­nou a je konec. Stojí to za to? Ne! Lidské národy jsou roz­tříš­těny názory a vírou. Mnoho stran, které se ne­ná­vidí. Zhrou­cení může přijít náhle a bude ko­nečné a proto chci za­sáh­nout. Za své ně­ko­li­ka­ti­sí­ci­leté pře­mýš­lení jsem došel k názoru, že lidé si nejsou schopni vlád­nout sami a proto jim budeme vlád­nout my, sa­mo­zřejmě zjed­no­du­šeně řečeno. Lid­stvo je jako roz­tříš­těné zr­ca­dlo v jehož každém úlomku je vše vidět úplně jinak. Ne­znají nic než válku a chtějí moc a ma­je­tek. Válčit chci jen proto, že bez ví­těz­ství nebude míru a pro­tože lidé vy­jed­ná­vají bojem, bez boje nebude ví­těz­ství. To je vše co jsem chtěl říct.Teď vás vy­pro­vodí ven a buďte v klidu. Na vás nikdo ruku ne­vztáhne a za­ne­dlouho budou Čechy a mnoho jiných slab­ších a podle moc­ností bez­vý­znam­ných zemí, obě­to­váno míru, jako se to už ně­ko­li­krát stalo. Sa­mo­zřejmě bez dohry s obě­to­va­nými zeměmi.“

Ale ještě jsem se rychle zeptal: „Jakou máte sílu a šanci?“

Satan se usmál a od­po­vě­děl: „Nikdy bych ne­vy­táhl do války, kdy­bych ne­vě­děl, že vy­hraju. Jen se pojďte sám pře­svěd­čit do mých zbroj­nicí“ a vedl mě upra­ve­nými chod­bami až k temným dveřím. Ote­vřel je a vstou­pili jsme na ochoz, ze kte­rého byl výhled do ob­rov­ské haly, na­pl­něné děl­níky a stroji. Vy­rá­běli se tam zbraně na mnoha vý­rob­ních lin­kách, rukama de­se­ti­ti­síců čertů. Tisíc kusů každou vte­řinu. Vedl mě dál po­dobně ob­rov­skými halamy, kde se vy­rá­běli další zbraně a tech­nika. Pak jsme přišli na další ochoz, ze kte­rého byla vidět dlouhá chodba. Kam až jsem do­hlédl, všude v ní po­cho­do­vali vojáci. Proud o deseti řadách a pořád další a další, ne­kon­čící průvod vojáků se zbra­němi a vý­zbrojí. Tady jsem teprve po­cho­pil cel­ko­vou sílu Sa­ta­novi armády. Nemohl ne­u­spět.

Pak mě vyvedl ven a řekl: „Teď jďete domů. Ne­mů­žete nic udělat. Tohle je hra už jen pro mocné, nechte se unášet prou­dem.“

Ne­vi­děl jsem jiné vý­cho­disko a tak jsem udělal co říkal. Taky jsem udělal skoro ne­mož­nou věc, kterou by do­ká­zal pro­vést jen jeden z mi­li­ardy – za­po­mněl na to a usnul. Ráno už byl svět jiný. Všechny te­le­vize, rádia i noviny hlá­sali jen jediné: od­kudsi ze země vy­lezla obří armáda a nechce nic míň než celý svět. Zpo­čátku se tomu ne­dá­val valný význam, hodinu poté se tomu význam už při­klá­dal a k večeru už moc­nosti při­pra­vo­vali plán, který byl ve­řejně vy­hlá­šen další den. Spo­čí­val v tom, že byly obě­to­vány slabší země kolem místa odkud pe­kel­níci přišli – tedy Čechy a pře­vážně státy na východ a na jih. Satan to přijal jako dar, který válku ne­za­staví, ale jen oddálí. Armády vel­mocí do­stali čas se při­pra­vit. Přesto Satan udeřil brzo a náhle. Jeho postup byl rychlý a žádné vojsko na starém kon­ti­nentě ho ne­mohlo za­sta­vit. Až poté, co byli ev­rop­ské státy osvo­bo­zeny, si velké a silné státy uvě­do­mili, že jestli chtějí uspět a zůstat, musí spo­lu­pra­co­vat. Znali přitom po­ža­davky pekla: podro­bit se bez boje a ode­vzdat se svě­to­vému míru, přesto žád­ného lid­ského vůdce nikdy ne­na­padlo vy­jed­ná­vat. Satan byl podle nich ne­pří­tel a hrozba se ne­vy­jed­nává. Satan přijal jejich po­sel­ství a nebyl rád. Vzká­zal jim, že se roz­hodli špatně a kvůli zby­tečné snaze utrpí mnoho lidí. Jestli ne­znají nic než válku, budou ji mít a všichni na­ko­nec uznají, že Satan měl pravdu.

Tak začala ko­nečná fáze války. Vůdci se ne­chtěli podro­bit a ztra­tit svoje po­sta­vení a re­pu­taci. Vál­čili dál, tře­baže věděli, že nemají moc šancí. Satan vedl údery po zemi, ve vzdu­chu i na vodě a proti všem moc­nos­tem naráz. Žádná síla ho ne­mohla za­sta­vit, ani mocné a vzpurné Spo­jené státy, které zů­stali ne­o­svo­bo­zené nejdéle a zva­žo­vali jako po­slední obranu použít ja­derné zbraně. K tomu ovšem ne­do­šlo. Spo­jené státy zů­stali jako os­t­růvek v oceánu a tamní vůdci se ne­chtěli pod­vo­lit, ani když byla jejich si­tu­ace oči­vidně bez­na­dějná. Jako jediní na celém světe ne­u­znali re­zig­naci a kon­flikt se tam vlekl, ale zni­če­ním ve­lí­cích center byla nechuť k míru roz­lo­žena a celý svět byl osvo­bo­zený pod Sa­ta­no­vou černou vlaj­kou s rudým pen­tagra­mem.

Nastal roz­květ a roz­dro­bené názory už nic ne­zpo­ma­lo­valy, ani ne­brz­dily. I lidi se trochu po­lep­šili a Satan pod­po­ro­val vědu a lé­kař­ství. Lidé si žili dlouho a v blahu a ra­dosti. Svět se na­pl­nil mírem a tak to šlo dál – lépe a lépe.

Jedné noci jsem se pro­bu­dil hrůzou a celý jsem byl po­krytý stud­ným potem…

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz