k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Blbá ryba

7. 5. 2004 — k47 (♪)

Na obzoru sví­talo a starý rybář vyplul se svojí bárkou na moře. Roz­ho­dil sítě a lovil. Každý jistě ví jak se loví a rybář vy­ko­ná­val právě tyto čin­nosti. Ne­tr­valo to ani čtvrt hodiny a rybář vy­ta­ho­val síť. Za­chy­tila se mu do ní zlatá ryba…

Za ně­ja­kou dobu se vrátil domů a podal své ženě ně­ja­kou nádobu plnou nej­lep­ších ryb ze svého úlovku. Úplně nahoře ležela ta zlatá ryba.

„Co to je?“ ptala se jeho žena.

„To je taková blbá ryba,“ od­po­vě­děl manžel.

Žena stála v němém úžasu nad hloupostí, kterou ten starý hlupák pro­vedl – chytit zlatou rybu a vůbec nic si nepřát.

Rybář se jal vy­svět­lo­vání: „Poprvé, co se mi chy­tila do sítí, na mě začala mluvit, prý že když ji budu po­slou­chat, tak mi něco udělá. To se sa­mo­se­bou ví, že ta­ko­vý­hle uke­caný ryby hned hážu zpátky do vody. Ale tahle byla prostě blbá, pro­tože se mi do sítí chy­tila ještě jednou. To jsem to její reptání ne­vy­dr­žel a začal jsem jí po­slou­chat…“

„A co ti udě­lala?“ ptala se dych­tivě ry­bá­řova man­želka.

„Zmlá­tila mě, to mi udě­lala. Byla to taková blbá ryba.“

Toho samého dne leží ry­bá­řův dru­ho­ro­zený syn Martin, pra­cu­jící jako pro­gra­má­tor v pl­zeň­ské po­bočce nějaké ne­známé soft­wa­rové firmy, na lůžku u psy­chi­atra.

„Tak nám po­vězte, co vás trápí pane… pane…“ doktor neznal Mar­ti­novo jméno.

„Od­je­zerní,“ Martin pro­zra­dil své pří­jmení. „Co prosím, co odezní?“

„Moje jméno.“

„Že odezní vaše jméno, ale… ale já ho vlastně neznám,“ zase tápal doktor

„No právě…“ Martin ne­do­kon­čil.

„No právě!“

„… jsem vám ho řekl.“

„Vy se jme­nu­jete ‚No právě‘ ?“ Zeptal se ne­vě­řícně psy­chi­atr a po­tla­čo­val smích.

„No právě…“

„Za svoje jméno se ne­mu­síte stydět.“ Doktor koulel očima.

„…že ne.“

„No to bych řekl, že ne.“

„Pane dok­tore, my si ne­ro­zu­míme,“ snažil se do věci vnést trochu světla Martin.

„Ale pa­rádně!“

„Sakra, vy melete ne­smysly.“ Mar­ti­novy nervy držely jen na vlásku.

„To může po­sou­dit jen psy­chi­atr.“

„Ale vy jste psy­chi­atr.“

„Ale víte, že máte pravdu.“

„Ty krávo tohle je ma­te­riál!“ Martin tiše skří­pal zuby.

„Vy mlu­víte o kra­vách?“

„Ne,“ za­pí­ral Martin.

„Ale to snad ne.“

„Ale ano.“

„Měl jste někdy po­hlavní styk s krávou?“ zeptal se zcela vážně doktor.

„No to snad radši ne!“

„Za to se ne­mu­síte stydět, ale měl byste si to zo­pa­ko­vat. Upev­ňují se vám tak vztahy s pří­ro­dou.“

„To je jistě dů­le­žité, ale určitě exis­tují i nějaké jiné způ­soby kon­taktu s pří­ro­dou.“

„Na­pří­klad ryby.“

„A právě s tím za vámi jdu,“ risk­nul Martin zmást dok­tora a dostat se tak ke svému pro­blému.

Doktor na­jed­nou za­zá­řil: „Tak jsme se ko­nečně do­stali k jádru ryby, pane… pane…“ Doktor zas tápal.

„Od­je­zerní.“

„Dobře pane Rybo a teď mi řek­něte, co vás trápí.“

„Já nejsem žádná ryba.“

„A to vás trápí? Ano žádný div. Za svého mládí jsem také chtěl být klo­ka­nem a nosil jsem proto kapsy i na tren­kách. Ale to již od­bo­čuji od tématu. Možná by vašemu pro­blému po­mohly ryby v po­steli.“

„Ryby?“

„Ano, ano. Ryby v po­steli.“

„A nebude to děsně smrdět?“

„To ne­po­chybně bude, ale je to jakási nízká oběť pro vysoké cíle.“

„Jaký cíle?“

„Sblí­žení s rybou.“

„Strčte si tu vaší blbou rybu do prdele!“ za­kři­čel Martin na psy­chi­atra a zne­chu­ceně odešel z jeho or­di­nace.

Tři dny nato seděla Mar­ti­nova rodina na kanapi a všichni se dívali na te­le­vizi. Jeho dcera Monika od­lo­žila noviny na je­jichž první stránce byl pal­cový ti­tu­lek při­bližně v tomto znění: „Od­bor­níci z ne­moc­nice v Motoly ko­nečně vyňaly rybu z ko­neč­níku!“ a povídá: „Mami co bude k obědu?“

„Ryba, Moniko.“

„Jé…, zase nějaká blbá ryba!“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz