k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

ba|r|eality

22. 10. 2007 (před 12 lety) — k47 (♪)

„Cože po mě sakra chceš?“

„Po­ví­dám ještě jednou.“

„Ne­chápu. A dneska mi taky není nejlíp, asi na mě něco leze.“

Byli dva: Lazar Fran­cisco „pro­s­těsvině“ Piz­zaro a Cal­derón Fer­nando „ba­cha­namě“ Cortéz – jed­no­va­ječná dvoj­čata s růz­nými mat­kami a otci a s jednou spo­leč­nou sestrou.

„Je to jed­no­du­chý, prostě vezmi tenhle re­vol­ver, přilož si ho ke spánku a zmáčkni spoušť.“

„Ale proč?“

„Kon­kista skon­čila ne­ú­spě­chem, Canec si po­sta­vil hlavu, Mayové si kou­pili au­to­ma­tické zbraně a jdou po nás jako nikdy. Přečti si dnešní Popol Vuh, tam se to píše.“

„Jakže?“

„Chtějí nám tre­pa­no­vat lebky. Už mě brali do kleští.“

„To si do­vo­lili trochu moc, podej mi mojí pušku. Ukážu těm bezbož­nejm sviním zákon špa­něl­ský koruny.“

„Ééééé.“

„Nemáme pušky?“

„Tak trochu.“

„Ty tvoje za­tra­cený me­ta­fory!“

„Kdyby jenom me­ta­fory, dneska se všechno po­dě­lalo a otec Gorriot s te­lesko­pá­kem nám kor­zuje před domem.“

„Co ten dědek chce?“

„Prachy. Dlu­žíme mu čtvrt mega.“

„A sakra.“

Oba dva, Lazar a Cal­derón, nej­vý­znam­nější špa­něl­ští konkvis­ta­doři, kteří nemají na nájem, se dali na útěk. Klič­ko­vali po as­fal­to­vých chod­ní­cích za­vě­še­ných vysoko v pro­storu, uhá­něli ka­pi­lár­ními struk­tu­rami města, pro­lé­tá­vali nekro­tic­kými tká­němi so­ci­ální struk­tur.

Ale svět měl jiný pro­blém, daleko větší la­pá­lii, které se nelze vy­hnout: en­t­ro­pii. Byla to ne­vi­di­telná vlád­kyně osudů, která určuje míru ne­u­spo­řá­da­nosti sys­témů a nelze ji nijak za­sta­vit. Na en­t­ro­pii se Lazar a Cal­derón od­vo­lá­vali, když šlo o li­bo­volný úklid. „Uspo­řá­dané sys­témy se sa­mo­volně mění na ne­u­spo­řá­dané. Je to při­ro­zený proces a nemá smysl jít proti němu.“ O týden poz­ději jim na dveře za­bou­chal otec Gorriot s pěti cigány a bylo vy­ma­lo­váno.

„Co s tím?“ ptal se jeden dru­hého, když seděli v baru vy­dla­ba­ném v hro­madě sli­so­va­ných vlaků. Bar se jme­no­val Detox a byl ře­tě­zem za­vě­šen na obřím jeřábu tři ki­lo­me­try nad Prahou. Jediná pří­stu­pová cesta byl ka­ta­pult umís­těný na Žiž­kově. Ve stro­jovně, hned za zde­for­mo­va­nými pákami na ovlá­da­cím pultu žabí tlamy, na­lé­val starý ruský vá­lečný ve­te­rán s jizvou přes celý ob­li­čej a dře­vě­nou nohou panáky vodky do ple­cho­vých kýblů.

„Dáte si vodku done Cor­tézi? A co vy done Piz­zaro?“

„Ne ne, to by nás zabilo, dáme si jeden obří ledový koktejl s tím malým dešt­níč­kem a ně­ko­lika brčky. Na­lijte ho prosím do li­ti­no­vého umy­va­dla.“

Bargan začal na­lé­vat jed­not­livé složky jedu do re­za­vého dřezu a při­sy­pá­val kostky ledu.

„Tavgre, hoď tam ještě jednu kos­tičku.“

„Za­jisté done!“

Za malou chvíli na­ser­ví­ro­val na malý sklá­pěcí sto­le­ček veliké umy­va­dlo plné al­ko­holu a ledové tříště. Jak pře­chá­zel po ná­levně, celý bar se po­hu­po­val. Ve ve­d­lej­ším kupé se líbali dva ad­mi­rá­lové v cyk­lis­tic­kých dre­sech.

„Tavgre, co když se to utrhne?“

„Ne­smysl.“

Když to řekl, už padali. Bar se utrhl ze řetězu a pro­lé­tá­val oblaky.


„Pořád jenom zdr­háme,“ řekl jeden z nich v oka­mžiku, co Bar dopadl s ohlu­šu­jící ránou na zem a vy­tvo­řil kráter široký se­dm­de­sát metrů. V té chvíli už seděli v jiném baru, který byl ve­sta­věn do návěsu ka­mi­onu, kromě Lazara a Cal­deróna tam po­pí­jelo pa­de­sát af­gán­ských te­ro­ristů ob­lo­že­ných tr­ha­vi­nou a jeden pilot ka­mi­kadze. Oba dva skoro nepili a shr­beni nad ma­lič­kým plas­to­vým sto­leč­kem dumali, jak se za­ba­vit svojí viny a kde přijít k pra­chům.

„Pře­pad­neme banku!“

„Příliš před­ví­da­telné.“

„Vy­ple­níme Petén Itzá a ukrad­neme Mayům všechno jejich zlato.“

„Právě tohle bylo pří­či­nou všech našich pro­blémů.“

Starý řidič ka­mi­onu s čer­nými brý­lemi a dlou­hým bílým vousem si spo­ko­jeně po­bru­ko­val, rádio nakřáple chr­čelo hity se­dm­de­sá­tých let a motor předl stro­jo­vou me­lo­dii.

Pohoda skon­čila, když řidič vy­křikl: „Kde je moje hůl?“

„Jaká hůl, drugu?“

„Ta bílá, co ležela ta­dy­hle za se­da­dlem.“

„Ta je vaše?“ Cal­derón ne­jistě svíral sle­pec­kou hůl v rukou a ne­vě­děl co by si měl myslet v po­sled­ním oka­mžiku svého života. Ne­zmohl se na nic víc než na ne­u­r­čité „Gháááágz?“

Na­štěstí za malou chvíli do­sáhli hranic re­pub­liky a byli za­sta­veni cel­níky. Na zemi už dávno pa­no­vala noc, když se ote­vřely dveře návěsu a dovnitř na­koukli dva po­li­cisté s kordy pří­ruč­ních sví­ti­len.

„Za­tra­cený černý huby, tohle nám dělaj dycky,“ řekl jeden z cel­níků, po­su­nul si čepici do týla, ně­ko­li­krát za­to­čil ještě dout­na­jí­cím re­vol­ve­rem kolem prstu a efektně ho za­su­nul do pouz­dra.

„A co vy? Co vy tady chcete?“ řekl druhý z nich. „Počkat my vás známe.“

„A sakra,“ vyhrkl Lazar.

„Vy jste ta známá dvo­jice ob­vi­něná ze zlo­dě­jiny, pod­vodů, zpro­ne­věry, ge­no­cidy a ple­nění stře­do­a­me­ric­kých národů.“

„Čtou v nás jako v  knize,“ po­šep­tal bokem Cal­derón.

„Tři, dva, jedna, teď!“

A zase pr­chali, z pro­blému uni­kali jenom tak, že vy­vo­lali ještě daleko větší pro­blém.

Ně­ko­lik dal­ších týdnů strá­vili v hos­podě, kterou kdysi někdo vy­bu­do­val v ropném tan­keru velice pomalu se po­tá­pě­jí­cím na dno ma­ri­án­ského pří­kopu. Všem bylo jasné, že jakmile starý oce­lový kolos do­sáhne kri­tické hloubky, bude tlakem vody zmač­kán jako papír, ale nikdo si to moc ne­při­pouš­těl. V tan­keru byl pro­stor ně­ko­lika hek­tarů a tento ne­změrný lán po­krytý vrst­vou smr­duté, lep­kavé ropy a za­hrad­ních stolků se slu­neč­níky a ba­ro­vým pultem dlou­hým dvě stě metrů. O světlo se tady nikdo příliš ne­sta­ral, stejně vět­šina ná­so­sek už dávno oslepla díky ne­kva­lit­nímu al­ko­holu a navíc se čas jejich životů ne­od­bytně zkra­co­val. Po­slední dva dny z hor­ních palub do­lé­haly táhlé zvuky de­for­mo­vané a zkru­co­vané oceli.

Oba dva seděli v pro­storu, kudy ne­pro­létl jediný foton vi­di­tel­ného záření a v obou rukách sví­rali velké těžké skle­nice. Mayové u ve­d­lej­šího stolu na­dá­vali na Špa­něly, Špa­ně­lové na Maye a me­zi­tím na sebe vrhali ne­vra­živé ob­li­čeje. Upro­střed str­nule seděl nějaký mladík s ner­vóz­níma rukama.

„Hej Cal­deró, padáme odsud. Nemám z toho dobrej pocit.“

„Všechny vý­chody byly uza­vřeny někde v hloubce mínus čtyři sta, jsme tu jako v kleci. Navíc tady je jediný bez­pečný místo na zemi i když je to vlastně jenom pře­di­men­zo­vaná rakev, kde je chlast zdarma.“

„To máš pravdu, ale stejně – naděje umírá po­slední.“

„Už je dávno mrtvá.“ Cal­deró mávnul rukou k ve­d­lej­šímu stolu, odkud za­vá­něla mršina.

„Tys mě ne­po­cho­pil, musíme ven a já vím jak. Po­sta­vil jsem ba­tyskaf z lahví dva­nác­ti­leté whisky a špuntů Cha­teau de Ypres. Můžeme se dostat ven.“

„Ale co tam? Ne­za­po­meň, co se nahoře stalo.“

Před­tím než se skryly pod moř­skou hla­dinu, po­da­řilo se jim na po­vrchu zre­a­li­zo­vat podvod první třídy. Ve zkratce v něm šlo o od­kou­pení po­lo­viny Polska za jednu pro­šlou kon­zervu sar­di­nek, ale okol­nosti byly sa­mo­zřejmě mnohem slo­ži­tější. Teď po nich pá­t­rali všichni de­tek­ti­vové světa a jakmile se vy­no­řili v jejich im­pro­vi­zo­va­ném ba­tyskafu, oka­mžitě se do­stali pod palbu práv­níků a přes­ných da­le­ko­nos­ných děl. Ne­mohli se vrátit do spo­leč­nosti, jejich život byl roz­vrá­cen a všechny vazby zpře­tr­hány. Ne­zbylo jim nic než se uchý­lit do kom­plexu noč­ních pod­niků na sou­ostroví Gulag. Vý­ho­dou bylo, že Gulag ležel až za po­lár­ním kruhem a právě v oka­mžik, kdy se tam oba dávno mrtví špa­něl­ští po­ko­ři­telé stře­do­a­me­ric­kých kultur vydali, za­čí­nala po­lární noc. Sou­ostroví Gulag měl svoje zvláštní kouzlo: málo jídla, ot­rocké práce a velice levný al­ko­hol.

Když v kan­týně do­stá­vali svojí mi­ni­a­turní porci jídla a čtyři lahve Ryz­linku na vy­klok­tání, po­dí­val se Lazar na těch pár smítek masa a dodal: „Brate, hoď tam ještě jednu kos­tičku, ať mám co obírat.“

Dostal těžkou na­klá­dačku a dva dny sa­motky za projev nevole.

„Vzpo­mí­náš, jak ještě loni byl svět krásnej,“ po­ví­dal Cal­derón, roz­tře­sen zimou, když rukama v ple­te­ných ru­ka­vi­cích bez prstů ob­jí­mal ple­chový hrnek s po­lév­kou plnou švábů, aby se trochu zahřál. „Všichni nás měli rádi a my byli mladí a krásní.“

„Jak pak by né, ka­ma­ráde! Slav­nostně jsme ote­ví­rali noční klub vy­te­saný u sa­mot­ného vr­cholku bílých útesů do­ver­ských a pak jsme per­so­nálu vy­svět­lo­vali, že by nám na ISICa měli dát stu­dent­skou slevu na chlast a děvky. To byl čas.“

Čer­no­vlasý bachař s hustým knírem a v dlou­hém plášti pro­chá­zel mezi stoly jí­delny na sou­ostroví Gulag.

Po­cho­pi­telně že v jejich srd­cích byl šrap­nel a ne­za­ho­jená rána.


Dal­šího dne je pro­bu­dil ob­vyklý řev sirény ve 4:30. Na sou­ostroví Gulag se prak­ticky ne­spalo, hned po skon­čení nu­ce­ných prací v dolech nebo na stav­bách za­čí­nala pařba, která ob­vykle kon­čila až s dalším je­ko­tem bu­díč­ko­vých sirén. Nově pří­cho­zím tento režim práce a pití bez mož­nosti spánku dělal zpo­čátku pro­blémy, ale na­ko­nec si zvykli a po­stupně si Gulag za­mi­lo­vali. V Gulagu pro­bí­hala de­strukce lidí na dvou fron­tách: de­strukce zvenčí a se­be­de­strukce.

„Stejně se ven ne­do­sta­neme!“ řval kolem třetí hodiny ranní jeden Rus, který už čty­ři­cet let nespal.

„Kdyby si se jenom mýlil.“ po­mys­lel si Cal­derón.

Pís­kavá ka­ko­fo­nie ustala a začalo di­va­dlo. Hosté sou­ostroví se právě řadili na -ost­na­tým drátem obehna­ném- ná­dvoří jed­noho z os­t­rovů. Hlíd­ko­vací věže byly plně ob­sa­zeny opi­lými ku­lo­met­nými četami, které co chvíli pře­pa­dal ne­od­bytný pocit, že se právě děje něco a oni to něco musí řešit hustou palbou ze všech zbraní do všech směrů. Na­štěstí byli téměř vždy opilí do sle­poty a stří­leli pře­vážně do vzdu­chu, ale i přesto občas do­padla osa­mo­cená kulka i mezi řady otr­ha­ných hostů na­stou­pe­ných v ně­ko­lika řadách.

Pár jich padlo k zemi, jak si pro­jek­til ob­rov­ské ráže pro­kou­sá­val svojí cestu jejich tká­němi. Řady ne­ná­padně prořídly, ale nikdo se nikdy ne­po­dí­val na mrtvá těla.

Z můstku spo­ju­jící se­verní a jižní ostrov právě svr­há­vali jed­noho vězně s nohama za­li­týma v betonu.

Lazar polkl: „Musíme pryč!“

„Co to meleš? Takhle levný chlast nikdy na světě ne­se­že­neš.“ Cal­deró od­po­vě­děl téměř po­hor­šeně, ale poté dodal: „I když je pravda, že musíš pár hodin denně tvrdě makat, ale na druhou stranu zase budeš mít nějaký ty svaly.“

„To je pravda,“ to musel Lazar při­pus­tit. Než se dostal na sou­ostroví G byl spíš slabší tě­lesné kon­strukce, ale ně­ko­lik měsíců práce se sbí­ječ­kou ho do­ko­nale pře­trans­for­mo­valo. „Ale po­dí­vej se na to. Támhle­ten chlap jenom řekl svoje jméno, když se ho na něj ptali a proto dostal mu zpře­rá­žely všechna žebra a teď ho po­sí­lají do nej­hlub­ších pater ura­no­vých dolů.“

„Pravda, o lidská práva se tu zrovna dva­krát ne­za­jí­mají, ale přesto to tady má ně­ko­lik výhod.“

„Jmenuj jednu.“

„Chlast!“

„Dobře, tohle pře­bije všechno. Ale stejně musíme pryč, na cestu k moři nebo do hor a musíme hned; tohle je vězení. Tady nám teče voda do bot.“

„Co na­vr­hu­ješ?“

„Vy­vo­láme vě­zeň­skou vzpouru v ura­no­vých dolech a pak všechno hodíme na Máje, Aztéky, Inky a Tol­téky.“

A tak se taky stalo.

Vy­pukly ne­po­koje, začalo se stří­let a v zá­pla­vách le­tí­cích pro­jek­tilů pr­chali oba konkvis­ta­doři pryč z docela sne­si­tel­ného pekla sou­ostroví Gulag. Pro­klič­ko­vali kolem ku­lo­met­ných postů, pře­lé­zali ost­naté dráty, pro­hra­bali se pod vnější ba­ri­é­rou, ská­kali panáka v mi­no­vém poli, tan­čili valčík v dě­lo­stře­lecké palbě křiž­níku Po­těm­kin, na­foukli svůj pro­vi­zorní gumový člun vy­ro­bený z pou­ťo­vých ba­lónků, a lží­cemi z kan­týny ves­lo­vali přes oceán k pev­nině. Pak byli tor­pé­do­váni ně­ko­lika po­nor­kami a po­to­peni. Museli proto jít do půl těla a le­do­vou vodou do­pla­vat ke svo­bodě.

Šlo jim o jediné: o re­la­tivně větší dávku svo­body než za­ží­vali na sou­ostroví Gulag, ale za­po­mněli, že okolní svět je pořád nemá ráda, je na ně stále vy­psáno ně­ko­lik me­zi­ná­rod­ních za­ty­kačů a jedině vůdci nej­hor­ších to­ta­lit­ních režimů je byli ochotni při­jmout bez toho aby trvali na oka­mžité ve­řejné po­pravě na hra­ni­cích jako v pří­padě vůdců jiných států, které si za­klá­dali na de­mo­kra­tic­kém image.

Ale hned jak se na­dechli ovzduší svo­body, což jim, po mast­ném to­xic­kém vzdu­chu plném kouře, jaký byl běžný na sou­ostroví Gulag, za­mo­talo hlavy, do­stali se do křížku s po­kři­ve­nými zákony ko­li­du­jí­cích iden­tit a zhrou­ce­ných žeb­říčků hodnot. Hodili si mincí a los padl, že ukrad­nou jedno kon­krétní ne­ná­padné auto. Ale bo­hu­žel to auto pa­t­řilo čtyřem po­lo­ší­le­ným fy­zi­kům, kteří ob­je­vili rov­nici vy­ja­dřu­jící bez­úteš­nou pod­statu vesmíru, hmoty, času a života, čtyřem bý­va­lým aka­de­mi­kům ze kte­rých se stali bes­ti­ální vrazi, kteří se před ně­ko­lika týdny opev­nili v nej­vyš­ším patře hotelu flacktürm a po dě­si­vém ma­sa­kru, kdy po­za­bí­jeli ně­ko­lik stovek ru­kojmích, utekli vě­t­ra­cími šach­tami. Pak se plí­žili kanály, pod­mi­no­valy ně­ko­lik čtvrtí, které v jeden oka­mžik od­pá­lili.

„Jsou to blázni!“ křičel Lazar na Cal­deróna v autě plném drog a zbraní za­tímco se za nimi hnaly čtyři kra­dené mo­torky a sná­šela se hustá palba.

„Ještě žijeme, to je dobrý zna­mení,“ od­po­vě­děl Cal­derón a prudce za­bo­čil doleva.

„To taky zna­mená, že můžeme brzo umřít.“

„Kdyby to bylo tak jed­no­du­chý, jako ta ho­nička s po­li­cií, když jsme ukradli auto nej­vět­šího dro­go­vého bosse na se­verní po­lo­kouli.“

To byla na­prosto jiná si­tu­ace, kdy se řítili se noční dál­nicí a za nimi se hnalo ně­ko­lik po­li­cej­ních okrsků; auta, vr­tu­l­níky, mo­torky, všechno, co bylo schopno pohybu mělo za úkol je za­sta­vit. Bylo po­vo­láno také těžce vy­zbro­jené zá­sa­hové ko­mando, zmo­bi­li­zo­vána armáda.

Když se před mini vy­no­řilo ně­ko­lik tanků napříč dál­nicí, za­sta­vili a čekali na roz­su­dek smrti a jeden z těch pří­padů, kdy ně­ko­lik po­li­cistů v se­be­obraně roz­střílí na kusy ne­oz­bro­je­ného, ale zato velice ne­bez­peč­ného pa­cha­tele, velice dlou­hými dáv­kami z mnoha pal­ných zbraní.

K autu přišel sám po­li­cejní šéf, ná­sle­do­vaný ně­ko­lika ar­mád­ními ge­ne­rály a krytý celým plukem od­stře­lo­vačů.

„Pane, chtěl jsem vám jenom říct, že vám ne­svítí zadní světlo. Měl byste s tím něco udělat.“

„Jistě,“ od­po­vě­děli sou­časně Lazar s Cal­deró­nem a rychle zmi­zeli pryč.

„Kdyby to bylo jenom tak lehký jako ten­krát.“ říkali teď, ale věděli, že to není možné, pro­tože teď proti nim stojí oprav­dový ne­pří­tel, který se navíc neřídí žád­nými pra­vi­dly nebo lo­gic­kým úsud­kem.


Pak se něco stalo a za nimi se ozvaly mo­hutné de­to­nace. Pro­ná­sle­do­vání náhle skon­čilo.

Když za­sta­vili na nej­bliž­ším od­po­čí­va­dle, přišel k nim trochu shr­bený silák a po­ví­dal: „Vypadá to, že máte pro­blémy. Když jste proti sobě poštvali i tyhle blázny, tak pro vás na po­vrchu této pla­nety není bez­pečno. Pojďte, znám jedno místo, kde se můžete trochu napít.“

„A ty jsi kdo, ka­ma­ráde?“

„Atlas, těší mě. Kdysi jsem nesl ne­beskou klenbu, ale pak přišli as­t­ro­no­mové a fy­zi­kové a svými pře­svěd­či­vými vý­zkumy, vý­po­čty a důkazy vě­dec­kých teorií mi vy­svět­lili, že moje práce je na­prosto zby­tečná, že prý ne­beská klenba ne­spadne. A do té doby jsem bez práce. Došlo mi, že jsem ně­ko­lik tisíc let dělal práci, která je jenom o trochu méně zby­teč­nější než job kolegy Sisyfa.“

„Známe, taky byl na sou­ostroví Gulag. Měli jsme spo­lečný pokoj a ten chlap celou noc vy­mýš­lel nějaké po­divné stroje a me­cha­nismy, kte­rými by ten za­tra­cený šutr vytáhl nahoru. Dál­kově si udělal tři in­že­nýr­ské tituly ale pořád ne­vě­děl, jak na to.“

„Smutný případ, ale věřím, že jednou se mu to podaří.“

Po­pí­jeli v ne­le­gál­ních barech hlu­boko pod zemí, kde bylo velice málo kys­líku a ne­sne­si­telné horko.

„Kdyby tu byl Dante, tak by to tady popsal jako peklo,“ pro­ho­dil Lazar u sto­pa­de­sá­tého panáka tech­nic­kého lihu.

„Ale on tu je.“ od­vě­til Atlas. „Ale ne­chtějte ho vidět, stal se z něj ne­ná­vistný aso­ci­ální bloger, což je jenom o trochu horší než kdyby spáchal mi­li­o­no­vou ge­no­cidu.“

„Blo­geři jsou ta nej­větší špína v tomhle vesmíru.“ za­řeh­tal se Lazar a spadl pod stůl. V žilách mu ko­lo­valo víc al­ko­holu než krve a pomalu pře­stá­val, vidět, slyšet a dýchat, ale po dlouhé době se na jeden krátký oka­mžik cítil zase šťastný, ale za tyhle pr­chavé oka­mžiky štěstí platil ob­rov­skou daň.

„Člověk, který jenom utíká před svými pro­blémy a neřeší je, se za­plétá do ne­ko­nečné smyčky ze které se nedá utéct,“ ze tmy k nim dolehl hlas.

„A ty jsi zase kdo, ka­ma­ráde?“

„Her­ku­les, toho času v in­va­lid­ním dů­chodu.“

„Do prdele, co jste vy lidi vlastně zač?“

„Jenom staří al­ko­ho­lici a flá­kači, kteří se za­lekli tíhy pro­blémů, která se na ně na­va­lila. Pře­ží­váme na­vzdory logice, pijeme tady v pod­zemí a vy­rá­žíme klín klínem.“


„Spíš, Cal­deró?“ pro­na­jali si malý pokoj v levném motelu, aby aspoň na jednu noc slo­žili hlavy. Me­zi­tím je stále pro­ná­sle­do­val ten šílený vrah, který se po­hy­bo­val jako duch, nikdy nebyl viděn a za­ne­chá­val za sebou hro­mady mrtvol.

„Ne,“ od­po­vě­děl a ještě slyšel řev motoru jejich auta od­po­čí­va­jí­cího před mo­te­lem, vý­střely a hek­tický tep ho­ničky.

„Jsme v hajzlu. Jednou nohou sto­jíme v hrobě.“

„Tak nějak.“ Sví­talo a ne­ná­padné světlo stále ještě rozře­děné tmou pro­ni­kalo do pokoje skrz mří­žová řa­lu­zií.

„Ve bundě mám ba­lí­ček neu­ro­to­xinů a drogy Y, díky kte­rému jsem přežil po­slední čtyři roky prak­ticky beze spánku. Jsou to ne­bez­pečné látky, kdy je každá dávka na hra­nici smr­tel­ného množ­ství a tělo si žádá víc.“

„Ba­lan­co­vání na ja­zýčku vah. Znám to, taky jsem jeden čas bral Y, pak jsem přešel na e-toxin ředěný per­mo­ti­nem,“ od­po­ví­dal Cal­deró za­tímco ležel na po­steli, rukama si pod­klá­dal hlavu a díval se do stropu.

„Mám toho ještě tak třicet dávek a na­padlo mě, že bysme ten zbytek mohli na­jed­nou vy­žahnout.“

Ticho se mísilo se vzdá­le­ným řevem po­li­cej­ních sirén a ti­chých kroků za dveřmi mo­te­lo­vého pokoje.

„Co si o tom myslíš?“

„Nech mě pře­mýš­let. Nikdy jsme žádný pro­blém nikdy ne­vy­ře­šili, jen jsme do­ne­ko­nečna utí­kali a za­há­něli čerta ďáblem. Ne­vě­řil bych, že to takhle skončí.“

Po nebi se pro­hnalo ně­ko­lik vr­tu­l­níků po­li­cej­ních zá­sa­ho­vých jed­no­tek.


„To se nikdy nemůže stát.“ Stalo se.

A staly se i daleko po­div­nější věci.

Na jednu malou chvíli usnuly a pro­bu­dili se ve Sta­lin­gradu roku 1944.

„To se nám “jenom zdá,“ vy­křikl zdě­šeně Lazar, když kolem nich do­pa­daly šrap­nely dě­lo­stře­lec­kých gra­nátů.

Sa­mo­zřejmě se jim to zdálo. Ve sku­teč­nosti se pro­bu­dili v malé hos­podě Stu­de­nej flus kdesi ve vá­leč­ném Čes­ko­slo­ven­sku. Si­tu­ace se začala ob­ra­cet a z vý­chodu i ze západu se hnaly spo­je­necké jed­notky. Stále byly ještě velice daleko, ale konec války se kradmě a ne­roz­vážně při­bli­žo­val. Všichni to cítili ve vzdu­chu. Ti hodní za­čí­nali zase do­stá­vat naději a ti zlí řádili jako ze řetězu utr­žení. Za­tý­kání bylo na denním po­řádku, čle­nové po­prav­čích čet pra­co­vali přes čas a někdy ve tři hodiny ráno už padali únavou, ne­u­dr­želi pušky v rukách, muška se jim tře­pala a ne­do­ká­zali za­cí­lit na roz­ma­zané po­stavy před cí­lo­vým valem střel­nice. Stře­lec po­pravčí čety bylo v té době nej­těžší po­vo­lání a má­lo­kdo se do něj hrnul, i když bylo tak dobře pla­cené.

Lazar a Cal­derón se ocitli ve ve­černí míst­nosti plné lidí a půl­li­trů piva. Vzdu­chem se nesl tichý šum, který po si­nu­so­idě pře­chá­zel ve veselý hlahol a pak zase uti­chal. Vzdu­chem se nesla vůně op­ti­mismu a smrad lev­ných ci­ga­ret.

Hos­tin­ský, od po­hledu dobrák, roz­ná­šel pivo ke stolům po desíti kusech.

Pak dveře roz­ra­zila skva­dra ese­sáků vedená ofi­cí­rem v dlou­hém černém ko­že­ném plášti a s cvikrem na oku.

„Hos­tin­ský Suchý!“ vy­křikl. „Vy i celá vaše rodina jste za­tčeni na po­slou­chání za­hra­nič­ního roz­hlasu. A taky za na­po­má­hání pa­ra­šu­tis­tům a jiným ne­přá­te­lům říše.“

V sále to za­šumělo.

„Vez­měte ho!“ Při­ká­zal na­cis­tický ve­li­tel svým lidem.

„To ne!“ ozval se jeden ná­soska z lokálu.

„Co?“ zasmál se oficír a znělo to jako rachot ku­lo­metné palby.

„Tohle ne­do­vo­líme.“ Každý ná­vštěv­ník hos­pody vytáhl pis­toli z ho­línky, sa­mo­pal z kabátu nebo pušku zpod stolu. V jedné vte­řině na sku­pinu ese­smanů za­mí­řilo pět­a­dva­cet zbraní a v druhé se začalo stří­let.

Těla mrtvých Němců rozvě­sili po okolí a ofi­cí­rovu zdech­linu po­slali ne­vy­pla­ceně po kous­kách sa­mot­nému Hei­d­ri­chovi, který byl už sa­mo­zřejmě dlou­hou dobu po smrti, ale i přesto to roz­lí­tilo po­lo­vinu na­cis­tic­kého světa a oka­mžitě bylo jed­no­hlasně roz­hod­nuto, že hos­poda hos­tin­ského Su­chého i s celou jeho ro­di­nou a se všemi šta­m­gasty musí být oka­mžitě zni­čena a do zá­kladů vy­pá­lena.

Tento záměr se ne­po­vedl úvodní várce sto dva­ceti pěšáků, ani jedné obr­něné divizi, která po nich ná­sle­do­vala. Oz­bro­jení hosté Stu­de­nýho flusu se brá­nili tak ur­putně a sve­řepě, že do­ká­zali od­ra­zit i další obr­něné divize, ně­ko­lik čel­ních útoků stovek tisíců pěšáků, nálety a ko­ber­cové bom­bar­do­vání. Marně ně­mecká branná moc po­sí­lala mladé životy na smrt ke Stu­de­nýmu flusu. Sku­pina pět­a­dva­ceti po­vět­ši­nou po­star­ších hos­pod­ských po­va­lečů do­ká­zala pravé zá­zraky.

Na­ko­nec byla přece jenom hos­poda dobyta, ale stalo se tak až kolem roku 2050, kdy bylo vy­na­le­zeno straš­livé or­bi­tální bom­bar­do­vání a první or­bi­tální bom­bar­déry, které kdy byly vy­ro­beny, za­cí­lili právě na Stu­de­nej flus. Ale tou dobou už Lazar a Cal­derón už byli dávno někde jinde. Vět­šinu peněz utra­tili za ná­kladné ope­race, které měly jejich tělům vrátit aspoň část jejich dávno ztra­ce­ného mládí. Zá­kroky se po­vedly nad­míru dobře, oba dva vy­pa­dali opět na pět­a­dva­cet a vy­ra­zili za děv­čaty. Nešlo o jim už o nějaké na­va­zo­vání vztahů, ale o recesi, kdy se po určité době, ob­vykle druhý den ráno, zmí­nili, že by neměli tak utrá­cet, pro­tože to z dů­chodu prostě ne­u­táh­nou. Když se ulo­vená slečna ze­ptala, co tím sakra myslí, uká­zali ob­čanky. Pak ná­sle­do­val oka­mžitý útek a smích až dlouho do noci dru­hého dne. Recese byla jediná věc, která je držela při životě, o vztahy jin nešlo, zvlášť, když jim v srd­cích zela ta ob­rov­ská díra, která pro­chá­zela oběma ko­mo­rami a fak­ticky zne­mož­ňo­vala funkci svalu lásky.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz