k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Bar Cenzura

3. 2. 2013 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Pro­bí­hali jsme boč­ními ulič­kami a prů­chody v srdci ma­tičky Me­t­ro­po­lis. Každé staré cen­t­rum kaž­dého starého města jimi bylo protkané jako ka­pi­lární mra­ve­niště. Stará dlažba a staré domy, lep­kavé přítmí tu vy­čká­valo na večer. Někde v tom zmatku jsem ztra­til brýle a svět se kolem mě míhal jako roz­ma­zaná bouře. Ale cestu tam jsem znal z paměti. Doleva, tady do­prava a tamhle to je – Bar Cen­zura.


Vlezli jsme tam zadním vcho­dem vy­te­sa­ným v pís­kovci po­stranní za­prá­šené ulice. To­muhle vchodu se říkalo proxy a věděli o něm jenom šta­m­gasti – o ty se tu sta­rali velice dobře: do­stali na sekyru a pod pultem pro ně měli Spe­ci­ální Látky z la­bo­ra­toří SGC.

Jedny dveře, druhé dveře a už jsme udý­chaní seděli na vy­so­kých ba­ro­vých sto­lič­kách v dolním patře – já, on a ona.

„Co se vám stalo?“ zeptal se Ope­rá­tor v oran­žo­vém vě­zeň­ském mun­důru, kte­rého jsem od po­hledu znal – Ope­rá­tor bylo ozna­čení pro místní bar­many a ob­sluhu.

„To radši ani ne­chtěj vědět. V puse mám pachuť jablek a krve. Nej­spíš jsem někomu vy­skous­nul kus masa z ramene,“ vy­de­chl jsem. „Nebyl to zrovna nej­lepší den.“ Pra­vi­dlo číslo jedna: nikdy se na nic neptat.

„Tři suché Mar­tini,“ ob­jed­nala ona. „A oni dva si tady něco dají. Nebo nám rovnou napusť vanu plnou ginu, nej­spíš se chvíli zdr­žíme.“

Tohle bylo naše místo, které jsme po­mohli vy­bu­do­vat, naše cen­t­rála, odkud jsme kon­spi­ro­vali.

Ope­rá­tor vzal dvě z lahví vy­rov­na­ných v řadách za barem – všechny měly eti­kety pře­le­pené černým štít­kem, na kterém byl jenom malý čárový kód – a za­tímco plnil pět koktej­lo­vých skle­ni­ček le­do­vou tříští a v další skle­nici míchal gin a vermut, po­roz­hlédl jsem se po míst­nosti.

Na druhé straně baru seděl de­tek­tiv Lukáš Někdo-Někdo a chla­dil si mod­řinu na čele le­do­vou skle­nicí. Dřív pra­co­val pro starého Garciu, pak pro jeho otce a teď dělal prů­mys­lo­vou špi­o­náž. V té době bylo kolem nás hodně špíny a tem­noty a očí v tem­ných kou­tech uliček. Nebyl příliš dobrý de­tek­tiv, pří­šerně roz­tr­žitý a měl špat­nou paměť na čísla, jména a tváře. Často na něj přišli a dali mu přes držku. Jak se jenom jenom mohl stát de­tek­ti­vem, jak mohl sakra přežít tu smršť, po vraždě starého Garcii?

Seděl tam taky člověk, který žil v per­ma­nent­ním stavu déja-vu a pár dal­ších osa­mě­lých tvorů se od­rá­želo ve fa­leš­ných zr­ca­dlech. Zatím byl klid, bylo příliš brzo a ze stínů vy­lé­zali jenom al­ko­ho­lici.

Ote­vřeno tu bylo 24 hodin denně, za světla tiché místo plné nerdů s no­te­booky, v noci di­gi­tální bar, me­cha­nické ko­lo­seum, které za­lo­žili uprchlíci z Cor­po­ral Cortex krátce po online pro­tes­tech v lednu 2011 a vše­o­bec­ném shit­stormu, který ná­sle­do­val.

Bývalé CC byla chytrá a ne­bez­pečná se­branka. Právě oni zabili fil­mový i hu­dební prů­mysl, když vy­na­lezli zábavu šest­krát ná­vy­ko­vější než heroin. „Sa­mo­zřejmě že na­štveme pár sta­rých su­per­moc­ných kor­po­rací, které nás budou chtít za­ká­zat, soudit, za­blo­ko­vat a po­vě­sit, ale je to jenom nářek vy­mí­ra­jí­cích di­no­saurů. Meteor se blíží a oni si už v tom horku po­vo­lují kra­vaty.“ Ale zatím ne­při­šel správný čas. Plán ulo­žili k ledu a me­zi­tím vy­bu­do­vali tenhle high-tech podnik, který byl IRL ukáz­kou online cen­zury a ne­pře­tr­ži­tého sle­do­vání toho nej­horší ka­libru a zá­ro­veň bar až po stře­chu narvaný nej­no­věj­šími vy­chy­táv­kami a tech­no­lo­gií. Sem cho­dili snílci žas­nout.

Bar neměl žádná okna a všechny stěny byly od stropu až po pod­lahu ob­lo­ženy LCD panely. Díky nim se bar mohl na­chá­zet kde­koli na světě. Mohli jsme vidět li­bo­volný ho­ri­zont v li­bo­vol­ném čase. Jenom, co se setmělo, jsme sle­do­vali východ slunce v Aus­trá­lii a chvíli potom Paříž ve ve­čer­ních pla­me­nech.

Na stropě visely bez­peč­nostní kamery na­po­jené na roz­po­zná­vání ob­li­čejů, obraz z kamer běžel na LCD stě­nách, ale roz­po­znané ob­li­čeje byly na­hra­zeny žlu­tými smaj­líky. Stěny také chr­lily všechna pro­vozní data, kolik má Cen­zura zá­kaz­níků, kolik toho vypili, všechno v re­ál­ném čase, jako vo­do­pád se na nich míhal živý feed všeho, co se dělo ve světě, stékal po nich proud no­vi­nek a zpráv z Twit­teru. Když někdo napsal zprávu s míst­ním ge­o­tagem, ob­je­vila se hned zvý­raz­něná na zdech. Po stě­nách tekla data celého světa, sa­mo­zřejmě s cen­zu­rou. Ně­která slova a ně­které ob­rázky byly příliš ne­bez­pečné pro naši spo­leč­nost.

V míst­nosti bylo ně­ko­lik zá­kla­do­vých stanic, které pomocí síly sig­nálu tri­an­gu­lo­valy polohu všech mobilů s přes­ností na cen­ti­me­try, wifi síť od­chy­tá­vala ne­za­bez­pe­čená hesla a session co­o­kies a všechny úlovky se opět zob­ra­zo­valy na vše­vě­dou­cích stě­nách. Ná­vštěv­níci se vším im­pli­citně sou­hla­sili. U vchodu byl vy­le­pený plakát s li­cenč­ním ujed­ná­ním a člověk to všechno od­sou­hla­sil v oka­mžiku, kdy prošel dveřmi, což se mohl dočíst v ujed­nání, které nečetl. EULA byla také vy­tiš­těná na tác­cích, ubrous­cích a to­a­let­ním papíře. Ale vždycky písmem, které bylo o něco málo menší, než bylo pří­jemné.

De­tek­tor kovů u vchodu byl sa­mo­zřej­mostí. Backs­cat­ter se Ope­rá­to­rům ne­po­da­řilo sehnat, i kdyby ho do­vezli na­černo z Číny, byl by pořád příliš drahý. Každý, kdo se podro­bil pro­hlídce u vchodu včetně sun­da­vání bot a po­řád­ného ohma­tání, dostal nějaké te­ku­tiny zdarma na roz­tla­čení.

Před námi při­stála ba­te­rie prů­hled­ných nápojů oz­do­be­ných oli­vami.

Všechny skle­nice byly vy­tiš­těny na 3D tis­kár­nách, v jejich skle byl zalitý RFID čip, te­pelné čidlo, ak­ce­le­ro­metr, elek­tro­nický kompas, ma­ličká kamera, dis­plej, pole LED diod, IR diody a bez­drá­tový vy­sí­lač ZigBee. RFID čtečky roz­seté po míst­nos­tech sle­do­valy polohu skle­nic, nikdo si tak nemohl žádnou odnést domů, systém by ho jed­no­duše ne­pus­til ven. Te­pelný senzor za­sa­zený ve skle měřil tep­lotu drinku a malý dis­plej na dne skle­nice ji hned uka­zo­val, ně­ko­lik LED diod lehce pod­svět­lo­valo skle­nici a jak její obsah mizel, sláblo i jejich světlo. Prázdná skle­nice pak začala blikat – signál pro Ope­rá­tory, aby začali chys­tat další várku. Vždycky když si někdo ťukl skle­ni­cemi, ak­ce­le­ro­metr to za­re­gis­tro­val a skle­nička za­zá­řila. To umož­ňo­valo hrát jed­no­du­ché opi­lecké hry, kdy někomu začala skle­nice čer­veně zářit a on si musel ťuk­nout s tři­ceti dal­šími lidmi, ťuk­nutí byla na­kaž­livá a každá na­ka­žená skle­nice začala taky čer­veně svě­tél­ko­vat a mohla nákazu šířit dál. Když se mu to po­da­řilo, dostal další infuzi za­darmo. V dis­pleji na dně skle­nice se uka­zo­valo, kolik mu ještě zbývá času a lidí.

Když člověk toužil jít to tohoto ne­ná­pad­ného pekla, ale ne­vě­děl kudy, mohl si při­vo­lat ma­lič­kou ro­bo­tic­kou kvadro­kop­téru, která ho do Cen­zury do­vedla.

A tohle celé jsme po­mohli vy­bu­do­vat.

Všechno začalo, když jsme se čirou ná­ho­dou po­tkali s ně­ko­lika uprch­líky z Cor­po­ral Cortex.

Matně si pa­ma­tuji, jak jsem byl na­pě­cho­vaný léky proti bo­lesti a tím za­tra­ce­ným Syn­deem, roz­tr­haná kůže na rukách, tik v obočí, na jazyku ne­pří­jemná pachuť zkyslého ovoce, po­sled­ních pár hodin jsem si vy­ba­vo­val jenom velice mlhavě.

Eko­no­mická krize nás tam vy­pla­vila jed­noho chlad­ného večera bez práce a zmlá­cené. Ale my jsme nikdy nebyli úplně bez práce. Umělci vždycky něco musí dělat, pro­tože jejich tvorba de­fi­nuje, kým jsou. Spi­so­va­tel vždycky píše, malíř maluje a hac­keři hac­kují – touha stará jako lid­stvo samo, nutkání vy­vě­ra­jící z nej­hlub­ších vrstev mozkové kůry, z dob před his­to­rií, kdy lidé začali ma­lo­vat na stěny jes­kyní.

Oni byli v tom samém pod­niku jenom ná­ho­dou. Zkou­šeli na­pa­dat pla­tební ter­mi­nály kre­ditní kartou, na jejímž čipu byl na­hraný virus. [1]

Pak nás tam za­hlédli a dali jsme se do řeči. S uprch­líky mluvil spíš on, já byl v těch oka­mži­cích pře­vážně ne­pří­četný a svět se teprve za­ost­řo­val. Jejich útok prý fun­go­val a mohli tak snadno získat čísla kre­dit­ních karet, PINy a osobní údaje. Teď jenom pře­mýš­leli jestli všechno pu­b­li­kují, nebo pro­dají nej­vyšší na­bídce.

S osa­zen­stvem CC jsme se znali z dob, kdy jsme se po­tý­kali s naším arch-ne­me­sis Mi­cha­e­lem El­li­sem – pa­ra­no­id­ním ma­ni­pu­lá­to­rem, kte­rému patřil Cor­po­ral Cortex a ně­ko­lik dal­ších pod­niků a z pozadí tahal za nitky. Potom, co se jeho im­pé­rium roz­padlo, jsme s uprch­líky ope­ra­tivně vy­hlá­sili pří­měří.

Pak jeden z nich pro­ho­dil, že tenhle bar je jako ze stře­do­věku.

„A jak by měl vy­pa­dat bar z jed­n­a­dva­cá­tého sto­letí?“ zeptal se někdo a tahle otázka, to celé od­star­to­vala.

Seděli jsme tam dlouho do noci, srkali gin/tonic, cin­kali ledem ve vy­so­kých skle­nič­kách a pře­mýš­leli. Žádný nápad nebyl dost divoký.

„Ale to stejně ne­u­dě­láme,“ řekl on. „Nikdo z nás na to nemá prachy a nikdo se zdra­vou myslí do nás ne­za­in­ves­tuje.“

„To nemusí být tak docela pravda,“ od­po­vě­děl jeden uprch­lík a za­má­val útoč­nou kre­ditní kartou.

Trans­akce pro­běhla o tři dny poz­ději. Na ně­ko­lika tisíci ad­re­sách při­stálo do­hro­mady 80 tisíc Bit­Co­inů [2][3]. Ope­race začala.

Já, On a Ona jsme na­pro­gra­mo­vali velkou část soft­ware, který po­há­něl tenhle podnik a všechny jeho Spe­ci­ální Efekty. Byl to závod s Časem. Ostatní shá­něli pro­story, po­vo­lení, li­cence, ná­by­tek, vy­ba­vení, kon­tak­to­vali čínské do­da­va­tele všech těch elek­tro­nic­kých udě­lá­tek, hle­dali firmy, které dělají 3D tisk ze skla, na­bí­rali Ope­rá­tory, ex­pe­ri­men­to­vali s ak­tiv­ním tlu­me­ním hluku [4], na­vr­ho­vali, de­signo­vali, plá­no­vali. Museli jsme otevřít dřív, něž by nám vy­chladly hlavy, než nám došlo, že jsme vě­no­vali čas a peníze pod­niku, který musí být za­tra­ceně úspěšný, aby se všechna v něm uvěz­něná tech­no­lo­gie aspoň z části za­pla­tila.

A od doby, co jsme ote­vřeli, jsme tam seděli skoro noc co noc.

Pak se na mo­ni­toru po naší levé straně, který snímal hlavní vchod, ob­je­vili čtyři ne­bez­pečně vy­pa­da­jící chla­pící.

„Mohl bys na chvíli vy­pnout smaj­líky?“ zeptal jsem se Ope­rá­tora. Při­kývl.

Na ob­ra­zovce se uká­zali známé tváře.

„To jsou oni,“ řekla ona a na­rychlo do sebe hodila svoje Mar­tini. „Tyhle jsme dneska trochu na­míchli.“ Všechny skle­ničky prázdné. „Kdyby se někdo ptal, za­pí­rej.“ Po­slední in­strukce Ope­rá­to­rovi a pak už jenom viděl naše záda, když jsme mizeli v zadním vý­chodu.

Pra­vi­dlo číslo jedna: nikdy se na nic neptat.


píše k47 & hosté, ascii@k47.cz