povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

3. 2. 2013

Bar Cenzura

       
CC by-nc-sa (zdroj)

Probíhali jsme bočními uličkami a průchody v srdci matičky Metropolis. Každé staré centrum každého starého města jimi bylo protkané jako kapilární mraveniště. Stará dlažba a staré domy, lepkavé přítmí tu vyčkávalo na večer. Někde v tom zmatku jsem ztratil brýle a svět se kolem mě míhal jako rozmazaná bouře. Ale cestu tam jsem znal z paměti. Doleva, tady doprava a tamhle to je - Bar Cenzura.


Vlezli jsme tam zadním vchodem vytesaným v pískovci postranní zaprášené ulice. Tomuhle vchodu se říkalo proxy a věděli o něm jenom štamgasti - o ty se tu starali velice dobře: dostali na sekyru a pod pultem pro ně měli Speciální Látky z laboratoří SGC.

Jedny dveře, druhé dveře a už jsme udýchaní seděli na vysokých barových stoličkách v dolním patře - já, on a ona.

"Co se vám stalo?" zeptal se Operátor v oranžovém vězeňském mundůru, kterého jsem od pohledu znal - Operátor bylo označení pro místní barmany a obsluhu.

"To radši ani nechtěj vědět. V puse mám pachuť jablek a krve. Nejspíš jsem někomu vyskousnul kus masa z ramene," vydechl jsem. "Nebyl to zrovna nejlepší den." Pravidlo číslo jedna: nikdy se na nic neptat.

"Tři suché Martini," objednala ona. "A oni dva si tady něco dají. Nebo nám rovnou napusť vanu plnou ginu, nejspíš se chvíli zdržíme."

Tohle bylo naše místo, které jsme pomohli vybudovat, naše centrála, odkud jsme konspirovali.

Operátor vzal dvě z lahví vyrovnaných v řadách za barem - všechny měly etikety přelepené černým štítkem, na kterém byl jenom malý čárový kód - a zatímco plnil pět koktejlových skleniček ledovou tříští a v další sklenici míchal gin a vermut, porozhlédl jsem se po místnosti.

Na druhé straně baru seděl detektiv Lukáš Někdo-Někdo a chladil si modřinu na čele ledovou sklenicí. Dřív pracoval pro starého Garciu, pak pro jeho otce a teď dělal průmyslovou špionáž. V té době bylo kolem nás hodně špíny a temnoty a očí v temných koutech uliček. Nebyl příliš dobrý detektiv, příšerně roztržitý a měl špatnou paměť na čísla, jména a tváře. Často na něj přišli a dali mu přes držku. Jak se jenom jenom mohl stát detektivem, jak mohl sakra přežít tu smršť, po vraždě starého Garcii?

Seděl tam taky člověk, který žil v permanentním stavu déja-vu a pár dalších osamělých tvorů se odráželo ve falešných zrcadlech. Zatím byl klid, bylo příliš brzo a ze stínů vylézali jenom alkoholici.

Otevřeno tu bylo 24 hodin denně, za světla tiché místo plné nerdů s notebooky, v noci digitální bar, mechanické koloseum, které založili uprchlíci z Corporal Cortex krátce po online protestech v lednu 2011 a všeobecném shitstormu, který následoval.

Bývalé CC byla chytrá a nebezpečná sebranka. Právě oni zabili filmový i hudební průmysl, když vynalezli zábavu šestkrát návykovější než heroin. "Samozřejmě že naštveme pár starých supermocných korporací, které nás budou chtít zakázat, soudit, zablokovat a pověsit, ale je to jenom nářek vymírajících dinosaurů. Meteor se blíží a oni si už v tom horku povolují kravaty." Ale zatím nepřišel správný čas. Plán uložili k ledu a mezitím vybudovali tenhle high-tech podnik, který byl IRL ukázkou online cenzury a nepřetržitého sledování toho nejhorší kalibru a zároveň bar až po střechu narvaný nejnovějšími vychytávkami a technologií. Sem chodili snílci žasnout.

Bar neměl žádná okna a všechny stěny byly od stropu až po podlahu obloženy LCD panely. Díky nim se bar mohl nacházet kdekoli na světě. Mohli jsme vidět libovolný horizont v libovolném čase. Jenom, co se setmělo, jsme sledovali východ slunce v Austrálii a chvíli potom Paříž ve večerních plamenech.

Na stropě visely bezpečnostní kamery napojené na rozpoznávání obličejů, obraz z kamer běžel na LCD stěnách, ale rozpoznané obličeje byly nahrazeny žlutými smajlíky. Stěny také chrlily všechna provozní data, kolik má Cenzura zákazníků, kolik toho vypili, všechno v reálném čase, jako vodopád se na nich míhal živý feed všeho, co se dělo ve světě, stékal po nich proud novinek a zpráv z Twitteru. Když někdo napsal zprávu s místním geotagem, objevila se hned zvýrazněná na zdech. Po stěnách tekla data celého světa, samozřejmě s cenzurou. Některá slova a některé obrázky byly příliš nebezpečné pro naši společnost.

V místnosti bylo několik základových stanic, které pomocí síly signálu triangulovaly polohu všech mobilů s přesností na centimetry, wifi síť odchytávala nezabezpečená hesla a session cookies a všechny úlovky se opět zobrazovaly na vševědoucích stěnách. Návštěvníci se vším implicitně souhlasili. U vchodu byl vylepený plakát s licenčním ujednáním a člověk to všechno odsouhlasil v okamžiku, kdy prošel dveřmi, což se mohl dočíst v ujednání, které nečetl. EULA byla také vytištěná na táccích, ubrouscích a toaletním papíře. Ale vždycky písmem, které bylo o něco málo menší, než bylo příjemné.

Detektor kovů u vchodu byl samozřejmostí. Backscatter se Operátorům nepodařilo sehnat, i kdyby ho dovezli načerno z Číny, byl by pořád příliš drahý. Každý, kdo se podrobil prohlídce u vchodu včetně sundavání bot a pořádného ohmatání, dostal nějaké tekutiny zdarma na roztlačení.

Před námi přistála baterie průhledných nápojů ozdobených olivami.

Všechny sklenice byly vytištěny na 3D tiskárnách, v jejich skle byl zalitý RFID čip, tepelné čidlo, akcelerometr, elektronický kompas, maličká kamera, displej, pole LED diod, IR diody a bezdrátový vysílač ZigBee. RFID čtečky rozseté po místnostech sledovaly polohu sklenic, nikdo si tak nemohl žádnou odnést domů, systém by ho jednoduše nepustil ven. Tepelný senzor zasazený ve skle měřil teplotu drinku a malý displej na dne sklenice ji hned ukazoval, několik LED diod lehce podsvětlovalo sklenici a jak její obsah mizel, sláblo i jejich světlo. Prázdná sklenice pak začala blikat - signál pro Operátory, aby začali chystat další várku. Vždycky když si někdo ťukl sklenicemi, akcelerometr to zaregistroval a sklenička zazářila. To umožňovalo hrát jednoduché opilecké hry, kdy někomu začala sklenice červeně zářit a on si musel ťuknout s třiceti dalšími lidmi, ťuknutí byla nakažlivá a každá nakažená sklenice začala taky červeně světélkovat a mohla nákazu šířit dál. Když se mu to podařilo, dostal další infuzi zadarmo. V displeji na dně sklenice se ukazovalo, kolik mu ještě zbývá času a lidí.

Když člověk toužil jít to tohoto nenápadného pekla, ale nevěděl kudy, mohl si přivolat maličkou robotickou kvadrokoptéru, která ho do Cenzury dovedla.

A tohle celé jsme pomohli vybudovat.

Všechno začalo, když jsme se čirou náhodou potkali s několika uprchlíky z Corporal Cortex.

Matně si pamatuji, jak jsem byl napěchovaný léky proti bolesti a tím zatraceným Syndeem, roztrhaná kůže na rukách, tik v obočí, na jazyku nepříjemná pachuť zkyslého ovoce, posledních pár hodin jsem si vybavoval jenom velice mlhavě.

Ekonomická krize nás tam vyplavila jednoho chladného večera bez práce a zmlácené. Ale my jsme nikdy nebyli úplně bez práce. Umělci vždycky něco musí dělat, protože jejich tvorba definuje, kým jsou. Spisovatel vždycky píše, malíř maluje a hackeři hackují - touha stará jako lidstvo samo, nutkání vyvěrající z nejhlubších vrstev mozkové kůry, z dob před historií, kdy lidé začali malovat na stěny jeskyní.

Oni byli v tom samém podniku jenom náhodou. Zkoušeli napadat platební terminály kreditní kartou, na jejímž čipu byl nahraný virus. [1]

Pak nás tam zahlédli a dali jsme se do řeči. S uprchlíky mluvil spíš on, já byl v těch okamžicích převážně nepříčetný a svět se teprve zaostřoval. Jejich útok prý fungoval a mohli tak snadno získat čísla kreditních karet, PINy a osobní údaje. Teď jenom přemýšleli jestli všechno publikují, nebo prodají nejvyšší nabídce.

S osazenstvem CC jsme se znali z dob, kdy jsme se potýkali s naším arch-nemesis Michaelem Ellisem - paranoidním manipulátorem, kterému patřil Corporal Cortex a několik dalších podniků a z pozadí tahal za nitky. Potom, co se jeho impérium rozpadlo, jsme s uprchlíky operativně vyhlásili příměří.

Pak jeden z nich prohodil, že tenhle bar je jako ze středověku.

"A jak by měl vypadat bar z jednadvacátého století?" zeptal se někdo a tahle otázka, to celé odstartovala.

Seděli jsme tam dlouho do noci, srkali gin/tonic, cinkali ledem ve vysokých skleničkách a přemýšleli. Žádný nápad nebyl dost divoký.

"Ale to stejně neuděláme," řekl on. "Nikdo z nás na to nemá prachy a nikdo se zdravou myslí do nás nezainvestuje."

"To nemusí být tak docela pravda," odpověděl jeden uprchlík a zamával útočnou kreditní kartou.

Transakce proběhla o tři dny později. Na několika tisíci adresách přistálo dohromady 80 tisíc BitCoinů [2][3]. Operace začala.

Já, On a Ona jsme naprogramovali velkou část software, který poháněl tenhle podnik a všechny jeho Speciální Efekty. Byl to závod s Časem. Ostatní sháněli prostory, povolení, licence, nábytek, vybavení, kontaktovali čínské dodavatele všech těch elektronických udělátek, hledali firmy, které dělají 3D tisk ze skla, nabírali Operátory, experimentovali s aktivním tlumením hluku [4], navrhovali, designovali, plánovali. Museli jsme otevřít dřív, něž by nám vychladly hlavy, než nám došlo, že jsme věnovali čas a peníze podniku, který musí být zatraceně úspěšný, aby se všechna v něm uvězněná technologie aspoň z části zaplatila.

A od doby, co jsme otevřeli, jsme tam seděli skoro noc co noc.

Pak se na monitoru po naší levé straně, který snímal hlavní vchod, objevili čtyři nebezpečně vypadající chlapící.

"Mohl bys na chvíli vypnout smajlíky?" zeptal jsem se Operátora. Přikývl.

Na obrazovce se ukázali známé tváře.

"To jsou oni," řekla ona a narychlo do sebe hodila svoje Martini. "Tyhle jsme dneska trochu namíchli." Všechny skleničky prázdné. "Kdyby se někdo ptal, zapírej." Poslední instrukce Operátorovi a pak už jenom viděl naše záda, když jsme mizeli v zadním východu.

Pravidlo číslo jedna: nikdy se na nic neptat.



publikováno 3. 2. 2013

příbuzné články:
Horečka #1
Horečka #2
Horečka #3
Horečka #4
End-time #3 - rok 2014

sem odkazují:
Bar Cenzura - poznámky
Cenzurovat Bary?
Dny pojídání koláčů jsou u konce
Dům na okraji dějin
Kafe v pět
Terminalita - Poznámky
BlackHat
Seznam povídek
Deníky mrtvého muže