k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Bad Joke Incorporated

7. 8. 2013 — k47 (♪)
CC by-nc-sa (via)

Nad mra­kodra­pem Carus Fe­ro­cia1 krou­žil Me­cha­nický Drak, děsivá kre­a­tura, která mohla celé město v je­di­ném oka­mžiku se­žeh­nout na prach, ale všichni se tvá­řili jako by se nic nedělo, jako kdyby se První Na­no­me­cha­nická Re­vo­luce nikdy ne­stala a ne­zplo­dila ně­ko­lik ta­ko­vých zrůd.

Právě do Carus Fe­ro­cia jsem měl na­mí­řeno. Čekal mě tam po­ho­vor u spo­leč­nosti Bad Joke In­cor­po­ra­ted, na pozici, která se okra­jově týkala Me­cha­nic­kého Draka a jeho stínu a to mě děsilo.


Během První Na­no­me­cha­nické Re­vo­luce ne­vznikli jenom Draci, ale také zá­stupy an­dro­idů, které byly v ná­sled­ných au­to­ma­ti­zo­va­ných vál­kách téměř zcela vy­hla­zeny. Ná­sle­do­val zákaz další pro­dukce, dokud dů­kladně ne­po­cho­píme všechny aspekty vědomí. An­dro­idi se k ne­ro­ze­znání po­do­bali bi­o­lo­gic­kým lidem, ale měli de­fektní umělou in­te­li­genci a jejich du­ševní čin­nost byla špatný vtip. Na první pohled to vy­pa­dalo, že jde jenom o drobné vady, jako jemné trh­linky na po­vrchu hlad­kého krys­talu. Teprve poz­ději se uká­zalo, že jsou to pro­blémy zcela zá­sadní, za­rostlé do sub­strátu umě­lých neu­ronů jako ra­ko­vina, jako ne­od­stra­ni­telný nádor sta­tis­tic­kých metod umělé in­te­li­gence. An­dro­idi ne­ro­zu­měli humoru, neměli em­pa­tii a ne­cí­tili emoce. Ve stínu dra­čích křídel jsme jich vy­ro­bili mi­li­ony a teprve pak nám došlo, že jsme ne­vě­domky stvo­řili armádu psy­cho­patů. Ale to nej­horší teprve ná­sle­do­valo.

Bad Joke In­cor­po­ra­ted síd­lili na zá­chod­cích v druhém pod­zem­ním patře a měli fi­li­álku o ně­ko­lik pater výše v míst­nosti na košťata. Guerrilla cor­po­ration v plné síle. Styl vedení firmy, který se ob­je­vil po krachu startup bub­liny, upro­střed eko­no­mické krize, která na­ko­nec trvala še­de­sát let a Bledě Modrá Tečka se jejích ná­sledků ne­zba­vila až do svého zni­čení.

Ale o konci světa v té době věděly jenom Bestie – by­tosti tak hro­zivě zne­tvo­řené, že i kdyby to byli lidé, ne­mohlo v nich zůstat vůbec nic lid­ského. Bestie do­ká­zaly měnit tvary jako amé­bická hmota a ob­vykle viděly skrz čas a znaly všechno o Me­cha­nic­kých Dra­cích, Or­bi­tál­ních Bom­bar­dé­rech, Su­per­vizi, vlnách exodů a blo­kádě odletů, která trvala až do hoř­kého konce. V těch letech blízko konce po­zem­ských dějin byly známé jenom dvě Bestie, které se po­hy­bo­valy na svo­bodě a řádily v noč­ních uli­cích. Vět­šina ostat­ních na­sa­dila lid­skou podobu nebo něco, co se jí aspoň čás­tečně po­do­balo, a skrý­vala se v pod­zemí měst nebo dosud spaly při­kryté tek­to­nic­kými des­kami. Kdyby se Bestie pro­zra­dila, byla by oka­mžitě zlik­vi­do­vána. Všichni dobře věděli, jak straš­livě ne­bez­peč­nou se může stát.

Zeptal jsem se na re­cepci a po­cho­pi­telně žádnou po­dob­nou firmu ne­znali. Mohl jsem mít špatné číslo mra­kodrapu, město bylo tvo­řeno výš­ko­vými bu­do­vami beze jména, zcela iden­tic­kými věžemi ze skla betonu a oceli a trvalo to tak až do pří­chodu me­cha­nic­kých budov. Carus Fe­ro­cia byl v té době jenom jednou z mnoha ano­nym­ních staveb, které se Carus Fe­ro­cia říkalo jenom v jis­tých kru­zích. Svoje jméno dostal ofi­ci­álně až mnohem poz­ději po tom straš­li­vém in­ci­dentu, který se stal v jeho zdech.

Opodál stála pře­krásná žena, bio-me­cha­nické aug­men­tace temně zářily, dlouhé nohy, ob­rov­ská prsa. Ze­ptala se, co hledám.

Od­po­vě­děl jsem, že jednu firmu, ale mám nej­spíš špat­nou adresu.

„Jste tu správně,“ od­po­vě­děla. „Čekáme vás.“ Musela mě na dálku pro­s­can­no­vat. Prav­dě­po­dobně měli v budově pa­ra­zi­tic­kou sen­zo­ric­kou síť.

Od­vedla mě do malé míst­nosti o dvě patra níž, kde už čekali dva muži, jeden z nich ne­o­ho­lený, za­mra­čený, s jizvou na tváři, kouřil ci­ga­retu a druhý o něco mladší na očích měl brýle, které mu do sítnic pro­mí­taly ne­u­tu­cha­jící proud dat. Zá­vis­lost na in­for­ma­cích se stala pro spo­leč­nost ob­rov­ským pro­blé­mem a pří­těží. Ne­ce­lých deset pro­cent po­pu­lace jí pod­lehlo a takoví lidé ne­do­ká­zali vy­dr­žet jediný den bez ne­u­tu­cha­jí­cího vo­do­pádu dat, in­for­mací, videí, textu, zvuků a barev. Vir­tu­ální re­a­lita se­lhala, tech­no­lo­gická sin­gu­la­rita se ne­ko­nala a tohle byl jediný způsob jak se jí aspoň trochu při­blí­žit. To aspoň tvr­dili datově zá­vislí je­dinci, ale re­a­lita byla jiná. Bitová am­bró­zie, která jim sté­kala po ro­hov­kách je za­sle­pila a po­sti­žený si nikdy ne­do­ká­zal uvě­do­mit a při­znat svůj sku­tečný stav. Datově zá­vislí do­ká­zali za­ho­dit všechnu lid­skou dů­stoj­nost a pla­zili by se kanály, aby do­stali svojí dávku, aby se do­zvě­děli, co se právě teď děje ve světě, o čem si lidé se stejně spá­le­ným mozkem po­ví­dají. Ale oni se nikdy ne­ba­vili o ničem. V hla­vách jim znělo jenom ne­u­tu­cha­jící štěbe­tání stěží po­dobné řeči, jehož in­for­mační hod­nota kle­sala, za­tímco apetit stou­pal. Stá­vali se z nich zví­řata chy­cená v neuro-che­mic­kém svě­ráku s absti­nenč­ními pří­znaky tak zrůd­nými, že je v dobách před epi­de­mií info-de­pen­dence ne­do­ká­zali před­po­vě­dět ani Bestie.

Když jsem se před ně­ko­lika týdny uchá­zel o místo ve firmě velice po­dobné Bad Joke In­cor­po­ra­ted, místo kan­ce­láří jsem našel jenom pár špi­na­vých míst­ností, ve kte­rých se ně­ko­lik lidí sví­jelo na zemi a oli­zo­vali op­tické kabely a chvěli se při před­stavě dat, která pou­dila svě­tel­nými vlákny. Dvě mrt­voly na zá­chodě. Vy­kr­vá­cely, když si chtěly dlátem zavést kabel přímo do mozkovny. In­for­mační zá­vis­lost měla stejná pra­vi­dla a stej­nou me­cha­niku jako všechny ostatní zá­vis­losti – kon­zu­men­tovi ne­při­ná­šela štěstí, když svojí drogu měl, ale jenom muka a utr­pení, když strá­dal ne­do­stat­kem14 15 a to­le­rance se zvět­šo­vala a dat bylo po­třeba čím dál tím víc. Celá info-de­pen­dence byla dů­sled­kem in­for­mač­ního za­hl­cení, kterým se lid­stvo ne­ná­padně in­fi­ko­valo. Víc, rych­leji, ale hlavně víc! Víc dat, víc in­for­mací, víc vě­do­mostí, víc po­žitků, víc zábavy, víc sou­čas­nosti, víc re­a­lity! To ne­vy­hnu­telně vedlo k ra­pid­nímu zmen­šo­vání ča­so­vého okna sou­čas­nosti, které nás za­jí­malo. Z měsíců na týdny, dny, pak hodiny až k mi­nu­tám a vte­ři­nám. In­stantní re­a­lita2 . Po­slední vte­řina, po­slední hrana času, po­slední bitová vlna byla ta nej­žha­vější, nej­větší vzpruha, nej­sladší po­trava pro zá­vis­lostí hla­dový mozek.

Zrych­lo­vali jsme až na hranu re­akč­ních časů a mož­ností bi­o­lo­gické struk­tury i když jsme věděli, že naše ko­gni­tivní schop­nosti mají tvrdý limit. Věděli to také první an­dro­idi, kteří právě toho vy­u­žili ve svých ma­ni­pu­la­cích s lidmi.

Cho­robu spolu s an­dro­idy urych­lo­vali pře­de­vším trans-hu­ma­nis­tičtí kněží, kteří hlá­sili, že to­tální spo­jení lid­stva v jeden ko­lek­tivní meta-or­ga­nis­mus, který cítí, myslí a žije na­jed­nou, je na dosah. Ale byla to jenom lež, jedna z mnoha lží a celé plejády fu­tu­ris­tic­kých mýtů a techno-legend, které nás ne­vě­domky vedly vstříc de­ge­ne­ro­vané utopii3 ; báje velice po­dobná té, která mě nutila se uchá­zet o místo v Bad Joke In­cor­po­ra­ted.

Krátce jsme se před­sta­vili a začal po­ho­vor, ka­no­náda otázek a moje na­u­čené od­po­vědi vedené s chi­rur­gic­kou přes­ností. Věděl jsem na­prosto přesně, na co se ze­ptají a co jim od­po­vím. Dělal jsem to už to­li­krát, že jsem nemohl selhat.

„Můžete nám popsat vaše před­chozí za­měst­nání,“ po­žá­dala žena.

„V I.P. jsem byl členem týmu, který zkou­mal re­a­li­zaci ne­přímé ko­mu­ni­kace. Do­sáhli jsme znač­ných úspě­chů a po­da­řilo se nám roz­ší­řit spek­trum vní­mání, to bo­hu­žel vedlo k ak­ce­le­raci in­for­mační zá­vis­losti,“ od­po­vě­děl jsem.

„Vý­borně,“ od­po­vě­děl muž s ci­ga­re­tou. Všechno, co jsem říkal, byla chladná kal­ku­lace a lež. Věděl jsem na­prosto přesně, co chtějí slyšet, co bylo nutné říct, abych tu práci dostal. Šlo o prázdný rituál, který bylo po­třeba per­fektně ovlád­nout, aby člověk mohl dostat práci. Ve své sym­bo­lice se po­do­bal pra­sta­rým pá­ří­cím ri­tu­á­lům zvířat.

„Šlo o stejný tým, kte­rému se po­da­řilo kom­pletně me­cha­ni­zo­vat kre­a­ti­vitu.“ Tvo­ři­vost a kre­a­ti­vita byla v té době už zcela me­cha­ni­zo­vaná. Uká­zalo se, že slavná rov­nice P = NP4 ne­platí a není možné zme­cha­ni­zo­vat ma­te­ma­tiku a uva­žo­vání a zre­du­ko­vat všechny pro­blémy lid­stva na jed­no­du­chý op­ti­ma­li­zační pro­blém, ale je možné al­go­rit­micky vy­já­d­řit kre­a­tivní proces. Jakmile se tato ko­mo­dita stala běžnou, nikdo o ní neměl zájem5 . Design a umění upadlo, města začala vy­pa­dat iden­ticky, in­di­vi­du­a­lita byla na­hra­zena ma­so­vou pro­dukcí a uni­fi­kací. To trvalo až do První Na­no­me­cha­nické Re­vo­luce a pří­chodu prv­ních an­dro­idů, kteří nás do­nu­tili se za­hle­dět hlou­běji do zr­ca­dla a po­chy­bo­vat o pod­statě lid­ství. Objev ne­e­xis­tu­jící em­pa­tie a chyb v si­mu­lo­vané hu­ma­nitě pře­ru­šil ty hlou­bavé roky a na mnoho let za­sta­vil výzkum v ob­lasti vědomí.

„Poz­ději jsem apli­ko­val nej­no­vější po­znatky z oboru neo-cha­o­tické so­ci­o­lo­gie a ne­sché­ma­tic­kého vedení,“ po­kra­čo­val jsem, „do praxe jsem tlačil vý­sledky z vě­dec­kých studií, které jsem zís­ká­val těsně před pu­b­li­kací. Musel jsem dras­ticky op­ti­ma­li­zo­vat celý proces a řezat jednu mi­li­sekundu za druhou. Ve vý­sledku jsme do­ká­zali na­sa­dit nový způsob vedení za ne­ce­lých třicet na­no­sekund od oka­mžiku, kdy byla pro­ká­zána po­zi­tivní ko­re­lace.“ Ko­re­lace bylo to jediné, co nás za­jí­malo. Na zkou­mání kauza­lity jsme za­ne­vřeli, jako na zby­tečné aka­de­mické kom­pli­kace, kterým se můžou vě­no­vat fi­lo­so­fové, ale praxe a prů­mysl se bez nich obejde. Na tomhle pří­stupu jsme vy­sta­věli slo­žité sta­tis­tické sys­témy a modely, kterým jsme ne­ro­zu­měli, ale sta­čilo nám, že se tváří, jako že fun­gují. 6 Právě tohle z velké části při­spělo k fiasku s an­dro­idy. „Pokrok byl tak rychlý a naše metody tak účinné,“ po­kra­čo­val jsem, „že za jeden týden nebylo vedení vůbec po­třeba a do měsíce se firma roz­padla na dva tisíce ne­zá­vis­lých sub­jektů, z nichž osm­de­sát bylo řízeno ur­či­tou formou umělé in­te­li­gence.“

„Fan­tas­tické,“ hlesla žena.

Další otázky a další od­po­vědi.

„Kde byste se viděl za pět let?“

„Zase tahle otázka,“ usmál jsem se v duchu a od­po­vě­děl per­fektně na­cvi­če­nou od­po­věď. V ně­kte­rých vel­kých kor­po­ra­cích po ucha­zeči ne­chtěli jenom hesla na­prosto ke všemu7 včetně ban­kov­ních účtů, ale rovnou ho po­sa­dili mezi dva obří scan­nery, které de­te­kují jeho mozko­vou ak­ti­vitu, ro­ze­zná­vají lži, čtou veš­keré myš­lenky, odhalí nej­taj­nější touhy a zko­pí­rují veš­ke­rou ucha­ze­čovu paměť. Neu­ro­sen­zory se na po­ho­vo­rech roz­ší­řily krátce poté, co po­mi­nuly nej­horší roky eko­no­mické krize, kdy byl ob­rov­ský ne­do­sta­tek práce a těch pár kor­po­rací, které krizi pře­žily, si na­jed­nou mohly dik­to­vat dra­ko­nické pod­mínky. Začalo to hesly, po­kra­čo­valo po­vin­nou do­movní pro­hlíd­kou, in­sta­lací štěnic, na­pích­nu­tím při­po­jení k síti a skon­čilo neu­ro­sen­zory. Ak­cep­to­vali jsme to, pro­tože jsme neměli na vy­bra­nou. Buď obě­to­vat všechno sou­kromí a všechny vzpo­mínky a myš­lenky a na­prosto se ob­na­žit a po­klek­nout a po­ko­řit se bdícím očím Kor­po­race nebo strá­dat hladem. Ne­vi­di­telná ruka trhu všechny semlela na prach.

Nor­mální ucha­zeč by od­po­vě­děl, že by za pět let chtěl stále pra­co­vat pro Bad Joke In­cor­po­ra­ted a v běž­ných pří­pa­dech by to byla správná od­po­věď, pro­tože spo­leč­nosti chtějí lo­a­ja­litu a lo­a­ja­lita je jenom krycí jméno pro slepou po­sluš­nost, pod­ří­ze­nost a ser­vil­nost. Ale já to neřekl. Věděl jsem, že Bad Joke In­cor­po­ra­ted je pouhá ná­bo­rová proxy firma, která vznikla před krát­kou dobou za účelem náboru vědců pro jinou entitu a za­ne­dlouho bude roz­puš­těna, ať už splní svůj účel nebo ne. Fluidní dy­na­mika byla nutná. Věci a struk­tury, velice kom­pli­ko­vané, slo­žité a ná­ročné, vzni­kaly do­časně, na jednu noc a pak se roz­padly, byly roz­puš­těny a zru­šeny, dřív než si změny někdo všiml. Na stej­ném prin­cipu byly vy­bu­do­vány me­cha­nické mra­kodrapy, do­časné struk­tury, které se mohly měnit v to, co bylo zrovna po­třeba. Vět­šina těchto do­čas­ných guerrilla firem byla nějak spo­jena s ně­kte­rým z mnoha Svo­bod­ných Měst, které se vy­no­řily po utich­nutí krize a budou až na malé vý­jimky roz­me­tány na prach or­bi­tál­ním bom­bar­do­vá­ním. Po­slední po­zůstatky tohoto slib­ného uspo­řá­dání spo­leč­nosti budou pře­ží­vat v pra­le­sích a jinak od­leh­lých ob­las­tech, kde li­kvi­dace „svo­bod­ných“ enkláv nebude eko­no­micky vý­hodná8 . Svo­bodná Města měla vol­nější pra­vi­dla a zákony a dalo se v nich aspoň čás­tečně dýchat. Před lety jsem měl mož­nost utéct do jed­noho z nich a podle všeho by se mi tam žilo lépe a měl bych víc svo­body, ale moje práce byla tady v praš­ných měs­tech trau­ma­ti­zo­va­ných zemí, které se řítí do záhuby. Život ve Svo­bod­ném Městě by pro mě byl exil, ukrý­vání před drs­nými a zví­řec­kými lety před koncem světa. Ale to jsem nemohl udělat, pro­tože jsem věděl, co se stane.

Spo­jení spo­leč­ností jako Bad Joke In­cor­po­ra­ted se Svo­bod­nými Městy bylo dobře známé, ale samo o sobě ne­mu­selo nic zna­me­nat. Stejně tak se vědělo, že pro­ple­tená síť proxy entit má mnoho úrovní a ne­u­stále se mění před očima. Ne­tu­šil jsem ale, kde má svoje cen­t­rum. Tam jsem se chtěl dostat.

Budova se za­třásla. Me­cha­nický Drak musel do­sed­nout na stře­chu Carus Fe­ro­cia a křídly za­ha­lit ně­ko­lik hor­ních pater. V té době ještě ne­e­xis­to­valy or­bi­tální bom­bar­déry. Pro­bi­tas Ty­ran­nus, první z nich, se teprve bu­do­val v docích na orbitě pla­nety a čekal na svůj první let, vy­hla­zení Draků a na svou ná­sled­nou zkázu9 .

„Jaké jsou vaše ko­níčky a zájmy,“ ze­ptala se žena.

Před­nesl jsem do­ko­nale na­cvi­če­nou od­po­věď, která byla na­prosto přesně vy­kal­ku­lo­vaná pro tuto pří­le­ži­tost.

Pak se muž s jizvou zeptal na moje sla­biny a pak na moje silné stránky. Kla­sické otázky, kte­rými kdysi za­čí­naly testy em­pa­tie a emoční odezvy. Krátce po ob­je­vení zá­sad­ních chyb v ro­bo­tické AI se před­po­klá­dalo, že nej­jed­no­dušší způsob, jak roz­po­znat an­dro­idy od běž­ných lidí budou po­vinné testy em­pa­tie, ale ty ža­lostně se­lhaly. Stro­jové mozky byly po­sta­veny na sta­tis­tic­kých me­to­dách umělé in­te­li­gence10 , které do­ká­zaly svoje lidské pro­tějšky do­vedně emu­lo­vat, ale ve sku­teč­nosti ne­chá­paly nic z toho, co se děje, ne­pro­vá­děly žádnou du­ševní práci a neměly žádné sku­tečné vědomí11 , jenom do­ne­ko­nečna vážily prav­dě­po­dob­nosti a hle­daly maxima v mo­de­lech au­to­ma­ticky vy­tvo­ře­ných bez špetky po­cho­pení, co se sku­tečně děje a co je vědomí. An­dro­idi byli do­ko­na­lou si­mu­lací lid­ství bez toho, aby to bylo lid­ství samo, do­ká­zali emu­lo­vat em­pa­tii aniž aby by ji sku­tečně měli. Po­há­něl je chladný kalkul a kostru me­cha­nic­kých vý­po­čtů po­táhli si­mu­lo­va­nou kůží lid­skosti – per­fektní ná­po­doba in­te­li­gence bez po­ro­zu­mění pod­staty. Proto se cho­vali jako do­ko­nalí psy­cho­pati, všichni An­dro­idi tak byli zkon­stru­o­váni. Když se pak do­stali mezi běžnou po­pu­laci jejich ko­lek­tivní po­ru­cha osob­nosti nad nimi pře­vzala vládu a začali masově ma­ni­pu­lo­vat a zne­u­ží­vat sku­tečné lidské vlast­nosti – ty které mohli si­mu­lo­vat, když jim jejich pro­gram řekl, že by měli a zcela shodit masku, když by si tím nijak ne­po­mohli. Když kon­cen­t­race syn­te­tic­kých psy­cho­patů do­sáhla kri­tické meze, nastal jev známý de­sítky let a celá spo­leč­nost se začala chovat zrůdně. Se­bestřed­nost a so­bec­tví ka­ta­ly­zo­vané pře­tvář­kou an­dro­idů začalo být normou. Ná­sledná ob­rov­ská a ne­zdravá sou­tě­ži­vost pomalu ničila a roz­klá­dala pře­divo spo­leč­nosti. S ri­va­li­tou, která se do­stala i do toho, jak od­po­čí­váme nebo re­la­xu­jeme, přišla cho­robná epi­de­mie ne­jis­toty a úz­kosti a pochyb.

To byla hlavní zhouba, kterou na lid­stvo při­nesla První Na­no­me­cha­nická Re­vo­luce – armáda an­dro­idů bez mo­rálky nebo svě­domí zde­for­mo­vala zá­klady, na kte­rých stojí naše ci­vi­li­zace a pře­tvo­řila spo­leč­nost na národ psy­cho­patů12 . Proto byla masová pro­dukce in­te­li­gent­ních robotů za­ká­zána do doby, než budou dobře známé všechny záhyby a rohy a zá­koutí mozku a až naplno po­cho­píme vědomí. Vět­šina dětí První Na­no­me­cha­nické Re­vo­luce byla vy­hla­zena silou v ná­sle­du­jí­cích letech, ale ně­ko­lik málo z nich se na­u­čilo do­ko­nale si­mu­lo­vat lidské cho­vání a uniklo zni­čení. Právě ti jsou teď ro­ze­seti po světě a stále tráví spo­leč­nost svým jedem.

„Máte zbrojní li­cenci?“ zeptal se na­jed­nou muž s jizvou, skoro jako kdyby něco vy­cí­til.

Tohle roz­hodně nebylo v plánu.

„Ne,“ od­po­vě­děl jsem. V té době už byly všechny všechny zbraně opat­řeny id-tagy, re­gis­tro­vané a ovlá­dané z cen­t­rál­ního re­gis­tru, každá zbraň mohla být dál­kově vy­pnuta a každý vý­střel se au­to­ma­ticky za­zna­me­ná­val v re­gis­tru. Jediný způsob jak spáchat zločin s id-ta­go­va­nou zbraní bylo vy­stře­lit a zbraň oka­mžitě pře­vést na za­vraž­dě­ného. Když mezi udá­lostmi uběhlo jen pár mi­li­sekund, zcela za­l­go­rit­mi­zo­vaná a zro­bo­ti­zo­vaná po­li­cie za vraha po­va­žo­vala za­vraž­dě­ného. Tak pro­bí­halo všechno vy­šet­řo­vání: na místo činu se ne­jez­dilo, jenom pro­jeli data v da­ta­bázi a vy­nesli roz­su­dek. Všechno zcela au­to­ma­ticky13 . Ale vět­šina zbraní byla v té době už pro­na­jatá v duchu po­slední horké no­vinky: Weapon as a ser­vice a poz­ději Murder as a ser­vice.

Nej­snad­nější cestu jak spáchat zločin stále před­sta­vo­valy staré me­cha­nické zbraně bez špetky elek­tro­niky vy­rá­běné kováři pro pár bláznů, kteří se ještě za­jí­mali o his­to­rii.

Po­slední otázky za­zněly jako salva umí­ra­jící nad roz­bou­ře­ným mořem. Konec. Ozveme se vám do ně­ko­lika dnů. Věděl jsem, že se ozvou. Nikde ne­mů­žou najít lep­šího kan­di­dáta. Podal jsem si ruku s oběma muži, pak se ženou. Usmál jsem se na ni a otočil se k od­chodu.

Na­jed­nou přede mnou muž s jizvou za­bouchl dveře.

„Myslím, že nikam ne­pů­jdete. Vy nejste člověk.“

„Prosím?“ zeptal jsem se mnohem méně udi­veně, než bych měl.

„Vy jste jedna z těch zrůd.“

„Prosím?“ opa­ko­val jsem otázku hlasem bez pře­kva­pení. „Jak jste na to přišel?“

„Po­dí­val jste se jí do vý­střihu,“ řekl muž s jizvou a ukázal na ko­le­gyni.

„Ale to by přece udělal každý, jen se na ní po­dí­vejte.“

„Nejde o to že jste to udělal, ale jak. Byl to chladný, ana­ly­tický, kal­ku­lo­vaný pohled. Po­dí­val jste se na ní, pak vám došlo, že musíte udělat malé lidské gesto, ne­pa­trný ta­ne­ček a teprve pak jste se po­dí­val. Vy jste Bestie.“

„A vy také nejste lidé. Jste an­dro­idi a měli jste být už dávno vy­hla­zeni,“ usmál jsem se a rysy v ob­li­čeji se mi hned roz­pily jako in­koust na mokrém papíře.

Muži s jizvou zmizel z tváře ví­tězný škleb, emoce se ztra­tily v šumu a zůstal jenom ne­ut­rální stro­jový výraz. Šaráda sko­čila. Tohle se mělo stát až mnohem poz­ději. Ob­vykle jsem prošel ně­ko­lika koly po­ho­vorů u an­dro­i­dích proxy firem a cestou zís­ká­val in­for­mace. Když jsem byl na­ko­nec pro­zra­zen, zlik­vi­do­val jsem an­dro­idí agenty, za čistku jsem dostal za­pla­ceno a začal hledat další po­ho­vor v síti proxy firem.

Muž s jizvou se na mě vrhl a ob­rov­skou me­cha­nic­kou silou mě začal drtit. Vytáhl jsem z kalhot kla­sický re­vol­ver bez elek­tro­niky, při­lo­žil ho an­dro­i­dovi ke krku, ale než jsem stačil stisk­nout spoušť, druhý muž mi zbraň bles­kově vy­ra­zil z ruky. Tech­nika se­lhala, musel jsem je zničit jako Bestie. Začal jsem se měnit, jakoby tát, lidská po­stava mor­fo­vala na bez­tva­rou hro­zi­vou tkáň.

Sté­nání a kví­lení a úpění.

Chvíle děsu a mě u nohou ležela těla dvou an­dro­idů v kaluži syn­te­tické krve.

Jenom ta žena tam stála a dívala se na mě, na dě­si­vou běs­nící hmotu a v jejích očích byl strach, sku­tečný lidský strach, který do­ká­žou cítit jenom by­tosti, které vědí, že jed­noho dne zemřou.

„Za tohle ne­do­stanu za­pla­ceno,“ po­mys­lel jsem si hned poté, co hluk utichl. An­dro­idy jsem musel za­bí­jet re­vol­ve­rem. Vždycky, když jsem na­sa­dil Bes­ti­ální podobu, dostal jsem se o krok blíže fi­nál­nímu pro­zra­zení. Sen­zory, kte­rými bylo město protkané, už musely za­chy­tit žhnoucí bes­ti­ální tkáň a vy­slaly po mojí stopě armádu bez­pi­lot­ních le­tounů a roje dal­ších robotů.

Musel jsem zmizet.

A co ta žena? Nebyla an­droid. Proč byla na jejich straně, proč mezi mě za­padla? Mohla mít ně­které od­po­vědi a na rozdíl od an­dro­idů se k nim dalo dostat ná­si­lím. Pro an­dro­idy ne­zbý­vala naděje, byli od­sou­zeni k záhubě a ne­zá­le­želo jim, jestli s nimi zahyne i jejich ta­jem­ství.

Ona mohla vědět, proč jsou proxy firmy vedené právě an­dro­idy a proč a pro koho re­kru­tují vědce a vý­zkum­níky a jak to zapadá do celé mo­zaiky. Věděl jsem, že se všechno ně­ja­kým způ­so­bem obtáčí kolem jedné ne­známé spo­leč­nosti, která bude mít na svě­domí konec světa. To všechno jsem v ob­ry­sech viděl trh­li­nami skrz čas, ale moje před­po­vědi kon­čily dě­si­vým oka­mži­kem ticha, kdy naše Bledě Modrá Tečka nadobro zmi­zela.

Mohla mít od­po­vědi, které bych jako lovec an­dro­idů nikdy ne­zís­kal. S její pomocí bych mohl ob­je­vit to, co povede ke konci dějin a nějak naší zkázu od­vrá­tit i když jsem ne­vě­děl, jestli můžu před­po­vě­ze­nou bu­douc­nost jak­koli ovliv­nit.

Ale myslím, že to nemohl vědět vůbec nikdo.


  1. Carus Fe­ro­cia
  2. Zrych­lo­vání his­to­rie z po­vídky Dům na okraji dějin
  3. Zmínky o ko­lek­tivní in­te­li­genci v tex­tech Po­jí­dači snů, Se­ri­a­li­zace kon­ceptůJe na čase si po­sví­tit na síťový Post-hu­ma­nis­mus.
  4. Slavný P versus NP pro­blém.
  5. Po­dobně jako je to zmí­něno tady v části Nový dosah trhu
  6. Corre­lation does not imply causation
  7. Ně­které US firmy po­ža­dují po svých ucha­ze­čích hesla k jejich Fa­ce­book účtům, aby si mohli pro­vě­řit, že kan­di­dát něco netají (viz např.).
  8. Zmínka v po­vídce 2084 o lidech, kteří žili v ne­prů­střel­ných vilách v tro­pic­kých lesích.
  9. Pro­bi­tas Ty­ran­nus je první z or­bi­tál­ních bom­bar­dérů, který byl poprvé zmíněm v Ano­ma­lo­ca­ris de­t­ri­men­tum.
  10. Norvig vs. Chom­sky and the Fight for the Future of AI
  11. Vědomí má jeden pro­blém a to, že nelze roz­po­znat, co je sku­tečné vědomí a co se jenom tváří jako vědomí. Dost možná, nic jako sku­tečné vě­do­mní ne­e­xis­tuje. viz Hard pro­blem of con­s­ci­ousness.
  12. Cel­ková nálada byla v po­sled­ních fázích lehce do­la­děna podle filmu Fishead.
  13. Ro­bo­ti­zo­vané vy­šet­řo­vání z po­vídky Dům na okraji dějin.
  14. Citát patří prav­dě­po­dobně Evgenu Mo­rozo­vovi a celá pasáž zá­vis­losti na in­for­ma­cích je čás­tečně in­spi­ro­vána ně­kte­rými roz­ho­vory, ve kte­rých zmínil, že zamyká svůj router do sejfu s ča­so­vým zámkem, aby nemohl být roz­pty­lo­ván in­ter­ne­tem.
  15. Více o me­cha­nice zá­vis­losti v po­vídce Věk Bo­lesti.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz