k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Arytmie

18. 6. 2007 (aktualizováno 29. 8.) (před 12 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Pro­bu­dil se s dě­si­vým němým řevem v pravé po­ledne vpro­střed hor­kého dne na vr­cholku mra­kodrapu pod do oran­žova roz­pá­le­ným nebem. Bolela ho hlava, hrdlo měl spá­lené, sotva sípal, kůže po celém těle ho pálila tak silně, že se ne­zmohl ani na křik ani na sté­nání. Jen mlčky ote­vřel ústa, vy­třeš­til oči a vůlí se snažil zařvat, ale ne­stalo se nic. Celý den pro­bleskl v pěti mi­nu­tách a zase padla noc.

„Co se stalo? Co se stalo?“ pátral po­hle­dem po ztem­ně­lém pokoji, když se opět pro­bral k životu z lehké hi­ber­nace. „Dejte mi Drogu!“ do­ža­do­val se sin­gu­lár­ního obe­cen­stva ve své hlavě. „Tohle se nedá vy­dr­žet!“

„Už je pozdě!“ pro­hlá­sil, když si uvě­do­mil, že v osa­mo­cené tmě pokoje strá­vil pa­de­sát let života. Adresa jeho domu zněla: Ho­ri­zont udá­lostí 55, což byla jedna z nej­hor­ších čtvrtí ve vesmíru.

Me­zi­tím se disk v jeho po­čí­tači pomalu pro­pa­dal do gra­vi­tač­ního ko­lapsu. Hrou­til se sám do sebe tíhou porna v něm ob­sa­že­ném, toho porna, které způ­so­bilo jeho Ší­len­ství.

Pomalu začal ob­je­vo­vat druhé stránky mincí a al­ter­na­tivy k Vše­o­bec­ným prav­dám a pak se roz­hodl stát se iner­ci­ál­ním, pro­tože soudil, že jedině to ho ochrání. Všechno začalo po­cho­pi­telně láskou. „Ta­ko­vou blbou věcí, která ne­stojí ani za to zlato ze kte­rého je vy­ro­bena,“ říkal vždy, když se ho někdo ptal na jeho osu­do­vou pro­cházku na ko­liz­ním kurzu s me­te­o­ri­tem. A pak začal hla­sitě kašlat, aby za­hla­dil ja­ké­koli zmínky o svém možném lid­ství.

„Nikdy mi neujel jediný vlak, ale vlak života, jsem se nikdy ani ne­sna­žil chytit,“ řekl toho večera, když v jeho meta-stá­zové kóji vy­bucho­vala ta bomba, která ho poté táhla stále víc ke dnu. Další den dostal černý kašel, který zmu­to­val v mo­ro­vou epi­de­mii a vy­hla­dil po­lo­vinu ži­vot­ních forem ve vi­di­tel­ném vesmíru. „Nevadí, stane se,“ krčil poté rameny a ve­he­mentně házel všechno za hlavu a do­dá­val: „Příště se nechám oč­ko­vat.“ Ale ne­u­dě­lal to. Během ně­ko­lika příš­tích dnů se přes jeho chabé tělo pře­hnalo ně­ko­lik smrští Špa­něl­ské chřipky, Čín­ského kašle, Ad­di­go­novy cho­roby, Ardwin­gova zánětu, tu­ber­ku­lózy zmu­to­vané do podoby ná­kladní lodě, nádoru na mozku a všechno kon­čilo am­pu­tací kon­če­tin. To však jeho tělo jen zo­ce­lilo a on si uvě­do­mil, že by o sebe měl začít víc pe­čo­vat. I když toho dne všechno přežil, příště by ne­mu­sel.

Ale byla tu ještě jedna nemoc, kterou nikdy ne­vy­lé­čil, za­sáhla místní uzliny, pro­pukla v hni­savé boláky, a pak se scho­vala hlu­boko v jeho mozku. Tam číhala dal­ších sto dvacet let, než si uvě­do­mila, že by se něco mělo dít. Ale v té době už svět nebyl tím, čím býval dřív. Zbyly mu jen šedavé vzpo­mínky na za­žlout­lém papíře (vždycky tiskl na za­žloutlý papír, nikdo neví proč). Byly to vzpo­mínky na ra­dostné, ale ža­lostně prázdné mládí, kdy se vůbec nic ne­stalo a on se pouze naučil kon­t­ro­lo­vat a pod­ně­co­vat v sobě šílené zá­chvaty zu­ři­vosti, které vy­u­ží­val k tvůrčí extázi a výrobě laciné a eko­lo­gické elektřiny. Také se poznal s De­tek­ti­vem, který po něm šel. Ocitl se na okraji světa, nad pro­pastí, stál nad čirou ni­co­tou, bez­bar­vou a bez­tva­rou. Nebyl v ní čas ani pro­stor, přesto se tam na jedno léto pře­stě­ho­val. Chtěl tam za­lo­žit malý bar, ale všechno mu zha­tila by­ro­kra­cie a její ne­smy­slné před­pisy.

Me­zi­tím vy­krá­dal baráky slav­ných spi­so­va­telů nad pa­de­sát. Avšak jednou vlezl do špat­ného domu a tam potkal mla­díka. Vzniklo mezi nimi ima­gi­nární pouto. Nikdo neřekl ani slovo, přesto všechno bylo oběma jasné během vte­řiny. On ihned odešel z mla­dí­kova domu a po­sléze toho ně­ko­lik meta-roků li­to­val.

„Sereme na to,“ ří­ká­val na podzim, když seděl v gay-baru na šrot opilý a potil ze sebe slova téměř bez ar­ti­ku­lace, která mu přesto dávala zabrat jako nej­těžší ja­zy­ko­lamy. Říkal: „Potkal jsem kluka a… Mezi vámi můžu mluvit ote­vřeně…“ Ale než to dořekl, bar dávno za­vřeli a budovu zbou­rali.

Po­druhé tam přišel, když se mu po­da­řilo vrátit v čase o pět let na­zpá­tek a stvo­řit ato­mo­vou bombu z pro­vazu a ná­plastí. Ale místo už bylo jiné, de­fi­ni­tivně změ­něné a ta ne­za­mě­ni­telná aura, kterou tolik mi­lo­val, se vy­pa­řila. Pak osed­lal koně, aby se mohl na svět dívat ze sedla. Ale stále ho to táhlo na dvě strany sou­časně, do doby dávno minulé na ko­lizní kurz s vesmír­ným tě­le­sem a k omylu jeho zlo­děj­ské ka­ri­éry.

Napsal o tom knihu, měla tisíc strá­nek, ale byla v ní na­psána jen tři pís­mena. Na víc neměl odvahu a ža­lu­dek, zvlášť, když se zase jeho Cho­roba začala pro­je­vo­vat.

Stal se zá­vis­lým na lécích, které se nej­prve staly drogou a pak jedem.

Po ne­u­r­či­tém počtu nocí se pro­bu­dil v míst­nosti, kde se konala veliká oslava, na kterou nebyl nikým pozván a na dve­řích visela ce­dulka s jeho po­do­biz­nou a pod ní nápis: „Když sem přijde, za­bijte ho.“. Ve spod­ním rtu cítil zásah jehly Botoxu a došlo mu, že tady se někdo ima­gi­nárně loučil se stářím a snažil si nalhat, že čas začíná chodit po­zpátku.

Všechno po­z­vra­cel, pro­tože měl v ža­ludku spoustu drog v malých ige­li­to­vých sáč­cích.

V ten den jeho starý život skon­čil a začal úplně nový, který byl ještě horší a bez­na­děj­nější, ale ten­to­krát čas sub­jek­tivně ubíhal po­ma­leji.

Dlouho ne­vě­děl proč tomu tak je, ale pak si všiml obří ne­utro­nové hvězdy, která mu krou­žila nad hlavou. „Aha, tady jsou ty trable.“ Dlouho se snažil napsat dopis svojí mrtvé a dávno za­ko­pané lásce, ale adresa Šest stop pod zemí byla podle pošty ne­platná. A tak dávno mrtvá láska se musela od­po­rou­čet do bi­o­ko­ri­dorů a on, po­sil­něn dvěma panáky Metaxy, ji bla­ho­přál na šťast­nou cestu a snad někdy i na shle­da­nou.

Kráčel dál ve sto­pách Kor­té­zo­vých a ty ho vedly přímo do srdce pekla. Jed­noho dne dobyl Cor­dóbu a holýma rukama umlá­til sto­ti­sí­co­vou armádu Ma­ro­čanů s šavlemi. Byl to hr­din­ský výkon, ale stále nic v po­rov­nání s De­tek­ti­vem. Toho dne se začal pra­vi­delně mazat oli­vo­vým olejem, osidlo­vat aridní pla­nety, svr­há­vat to­ta­litní režimy, vě­no­vat se za­hrad­ni­čení. Přesto to byl v duchu stále ten malý chla­pec, který se poprvé a na­po­sled za­mi­lo­val do dívky. Přišla jed­noho krás­ného od­po­ledne před ti­sí­cem let, měla květy v kašta­nově hně­dých vla­sech, sladké rty a úsměv na tváři. Přes­tože věděl, že jsou si sou­zeni, nikdy s ní ne­pro­mlu­vil jediné slovo. Až zpětně zjis­til, že má už dlouho vy­říz­nutý jazyk a z toho důvodu byla veš­kerá kon­ver­zace nutně od­sou­zena k ne­zdaru. Avšak to nebyla ta hlavní pří­čina. Pro­plul sedm svě­tel­ných let opojen a po­bláz­něn oče­ká­vá­ním a tvr­dými dro­gami. To bylo poprvé a na­po­sledy, kdy se za­mi­lo­val do dívky. Pak se z něho stal Drát, Stroj a Cynik a začal pomalu otáčet list. Ale ani na druhé straně mince, v zemi, kde se ne­hraje na Inter-názory Meta-ná­bo­žen­ství, ne­na­šel způsob, jak pro­mlu­vit.

„Ne­stalo se nic. Mlčel jsem pa­de­sát let.“ říkal si po pro­bu­zení z lehké hi­ber­nace, když na od­pa­lo­vací rampě čekal, co bude dál.

„Něžné dotyky, něžné dotyky snů. Jedině ty mi zpro­střed­ko­valy kon­takt s po­my­sl­ným rájem.“ A pak se napil ze sva­tého Grálu a za patami měl mo­derní inkvi­zici. Tři­krát ho stře­lili do hlavy, ale dělal jakoby nic a snažil se to ne­vní­mat. „Když si to ne­při­znáš, nic se ti ne­stane.“

Ces­to­val vesmí­rem po­chyb­ných roz­měrů z pla­nety na pla­netu. Přitom vždy v oka­mžik při­stání hro­zila ex­ploze pla­nety, vznik černé díry nebo obojí. Během jed­noho od­po­ledne stačil zničit de­va­de­sát pro­cent oby­va­tel­ných planet. Říkal si, že i kdyby nebyl vůbec žádný důvod proč vy­hla­dit celý vesmír, přesto by to risk­nul.

Když po­mys­lel na ten úsměv, který ho v domě mezi ký­čo­vi­tými vilami spi­so­va­telů nad pa­de­sát nikdy nečeká, měl ihned za patami ná­bo­žen­skou ideo-po­li­cii. Přesně ty kos­telní krysy, které zmu­to­valy do podoby obřího sliz­kého hmyzu bez ty­ka­del a vnitř­ních orgánů a pak do­staly kněž­skou hůl, zlaté řetězy a korunu a právo říkat si kněží in­te­ro­pe­ra­bil­ního Inter-ná­bo­žen­ství. Slu­čo­vali bibli s an­ti­biblí a dívali se, co to udělá. Sa­mo­zřejmě to vy­buchlo a tato ne­smy­slná ex­ploze zni­čila ně­ko­lik per­spek­tiv­ních světů (na jednom z nich vy­na­lezli pá­ter­nos­ter, na druhém bez­o­lov­natý benzín).

Ale on měl srdce a mozek in­fi­ko­ván bi­o­tic­kou drogou zvanou Y, která se v led­vi­nách me­ta­bo­li­zuje na prudký jed, který do hodiny způ­sobí smrt. Ve­d­lej­šími účinky byla pří­lišná ná­chyl­nost k ho­mose­xu­a­litě a striktní od­mí­tání lo­bo­to­mic­kých ná­bo­žen­ství.

Poprvé se, čás­tečně pod vlivem drogy Y, ale i pod jinými vlivy, mi­lo­val s mužem ve věku ne­do­ži­tých dva­ceti let. Do té doby neje­vil známky ja­ké­koli se­xu­ální ak­ti­vity.

„Ale o tom až jindy, třeba až tisíc let potom, co umřu a za­hra­bou mě do stu­dený země…“ vy­řvá­val do te­le­fonu, když mu volal Kon­ver­tor církve Ra­di­ka­lis­tické a snažil se ho pře­svěd­čit, aby si nechal vy­ma­zat paměť, což v me­ta­čase, ve kterém se po­hy­bo­val, nebyl vůbec pro­blém. Ale ukon­čil větu v po­lo­vině a pak – po dlouhé době – opět vy­ra­zil na kole. Usedl za ří­dítka a pro­ží­val ten děsivě krásný pocit, když za­bí­ral do pedálů a cítil odpor štěrku pod koly. Eu­fo­rie se po­do­bala or­gasmu a naopak. K Městu, které bylo příliš oš­k­livé na to, aby si za­slou­žilo nějaké určité jméno, se blížil rych­lostí pa­de­sáti ki­lo­me­trů za hodinu jen vlastní silou a to ho vzru­šo­valo, tělem mu pro­jíž­děly elek­tri­zu­jící zá­chvěvy a občas mezi ním a ko­lemjdou­cím pře­sko­čila jiskra. Ani se ne­o­tá­čel, udělal čárku za ne­šťastně ze­snu­lého hrdinu a zapil to směsí brz­dové ka­pa­liny a koktejlu neu­ro­to­xic­kých jedů. Na ná­ro­žích stáli Exe­ku­toři a Inkvi­zi­toři pra­po­div­ných řádů bez cíle, pře­vle­čení za ital­ské ma­fi­ány še­de­sá­tých a se­dm­de­sá­tých let. Ces­to­vali v dra­hých autech, ra­bo­vali ob­chody a ob­ra­celi lidi na svou víru a pak je po­pra­vo­vali. Ale ani oni nebyli bez­trestní, šel jim po krku De­tek­tiv, pátral po nich, po­hy­bo­val se rychle, neměl oči ani slu­chová centra mozku, všechno vnímal te­le­pa­ticky a mi­mosmys­lově. Uběhl sto ki­lo­me­trů přes noc, pak se­dá­val po hos­po­dách, ob­jed­ná­val si pivo a krev Kris­tovu a zpod čer­ných brýlí na­slou­chal okolí, vnímal vib­race a když za­chy­til stopu Inkvi­zi­tora oka­mžitě se po něm vrhal ob­rov­skou rych­lostí, na místě ho za­bí­jel in­jek­cemi pro­ka­inu smí­cha­ným s kurare a pak po­jí­dal jejich vnitř­nosti. De­tek­tiv byl ne­lid­ská bestie, ale ve světě, kde pře­stá­vají platit fy­zi­kální zákony, ba­ri­éry nikdo nezná už tisíc let a ti, kdo by měli hlásat o při­ro­ze­ném právu a mo­rálce se opí­její v barech a pro­dá­vají svoje stáda vě­ří­cích za sko­pová kolena a le­tenky na onen svět. Re­vol­ver pak ukon­čil trá­pení pa­de­sáti Inkvi­zi­torů, když po­znali, že De­tek­tiv spat­řil jejich stopu v pro­storu. Po­za­bí­jeli se přímo před jeho očima a on tam seděl, když Bestie neslyšně při­klusala po stropě, plí­žila se ven­ti­lací a číhala ve stí­nech s na­brou­še­nými zuby. On stále seděl na vysoké barové sto­ličce a všechno viděl. Když spat­řil sli­zo­vi­tou a pruž­nou De­tek­ti­vovu pod­statu, chtělo se mu hned zvra­cet, ale ne­u­dě­lal to, pro­tože by tím ničemu ne­po­mohl.

Poz­ději mu jeho ho­lo­gra­fický skoro-přítel říkal: „Ty ses nikdy ne­pře­vlé­kal za žen­skou.“ Musel mu dát za pravdu. Nikdy to ne­zkou­šel, i když ho to k smrti vzru­šo­valo, stejně jako jiné trans-ope­race a by­tosti s ne­u­r­či­tým po­hla­vím. I to byl bo­hu­žel další rys světa té doby ve které se zrovna po­hy­bo­val. Bylo možné všechno, ale přesto se skoro nic nedělo. To s uvě­do­mil, když se stěny jeho po­tem­nělé ča­so­prosto­rové kóje hrou­tily pod nátla­kem dunící hudby. Chtěl tam pře­čkat dal­ších ně­ko­lik dekád do doby než mu bude tisíc let a pak si de­fi­ni­tivně bude moci říkat, že je starý. I když pouze podle věku. Podle zá­žitků je stále batole. Uběhlo přes osm set let a během té doby stihl pouze dojít na poštu a vy­zved­nout si jeden balík. Během této doby neřekl ani jediné slovo a stále se mu vra­celo těch ně­ko­lik málo vzpo­mí­nek na pár bez­vý­znam­ných udá­lostí a všechny jeho ne­ú­spě­chy.

Pak ob­je­vil novou di­menzi pro­storu, která ovšem byla úplně prázdná a po­strá­dala ja­kou­koli hmotu, pro­stor i čas. Došlo mu, že je to ide­ální místo kam scho­vá­vat drogy: nikdo je tam nebude hledat, vejde se jich tam hodně a vydrží dost dlouho. Stal se z něho dro­gový král a zá­ro­veň polo-nu­dista, který nikdy ne­ob­lé­kal víc než kou­pací plášť a na bra­davky si při­pí­nal ko­líčky na prádlo, ale i to si ob­lé­kal jen velice zřídka. Vět­ši­nou, když při­jí­mal ná­vštěvu, aby spolu pro­jed­nali po­drob­nosti kon­traktu, seděl celý nahý ve svém ve­li­kém křesle v jedné ruce měl sklenku no­vo­ka­inu a valia. Pře­stě­ho­val se z Ho­ri­zontu udá­lostí do lu­xus­něj­šího pro­storu a času a nechal si vy­bu­do­vat sídlo tak ob­rov­ské, že mu hrozil gra­vi­tační kolaps kdy­koli, když při­vezli víc ze­le­niny, než ob­vykle. Jeho vele-palác byl na­to­lik gi­gan­tický, že fi­nančně nebyl scho­pen unést všechny ná­klady a tak se roz­hodl, že vezme někoho do pod­nájmu. Jako první se mu při­hlá­sil mladý Číňan, stu­dent, který byl na­to­lik krásný, že i he­te­ro­se­xu­ální muži se do něj hro­madně za­mi­lo­vá­vali. Poz­ději se uká­zalo, že je gay a že musí s někým ukojit své po­třeby. Ale on nemohl Číňa­novi pomoct. Jednak měl nějaké zásady jako fa­lešný nu­dista a za druhé si nechal jed­noho dne místo penisu transplan­to­vat sloní chobot. Což se po dvou dnech ne­sne­si­tel­ného na­dr­že­ného dusna ukázal jako veliká výhoda. Když za pět let, úplně zni­čený, opus­til lepší di­menzi, aby se vrátil ke svému přes tisíc let starému životu, ne­do­ká­zal uvěřit, co se všechno změ­nilo. Jednak ideo-po­li­cie pro­vá­děla de­mon­stra­tivní od­střely celých planet a druhak došly vesmírné zásoby kys­líku. Roz­hodl se proto dýchat zinek, což se mu dařilo asi čtyři dny, ale pak se u něj pro­je­vily ty­pické pří­znaky zin­kové aler­gie. Vrátil se na Zem, na ma­tičku mi­lo­va­nou, aby roz­jí­mal, ale tam řádila pan­de­mie Šan­ghaj­ského zá­chvatu, což byla zvlášť vy­po­čí­tavá cho­roba, která na­ka­že­ného kope do roz­kroku a do zá­tylku. I přes oči­vidná ne­bez­pečí se roz­hodl zůstat a splnil se mu dlou­ho­dobý sen: naučil se ma­lo­vat a tak se ko­nečně do­ká­zal re­a­li­zo­vat. Přesně toho mu ne­do­ká­zal při­nést žádný ha­lu­ci­no­genní ve­čí­rek ani party s pra­po­div­nými ži­vo­čiš­nými for­mami. Gra­ficky ztvár­nil bez­tvarého De­tek­tiva, který me­zi­tím řádil. Vlast­níma rukama uškr­til šest mi­li­onů pří­sluš­níku ide­o­po­li­cie, jedy ot­rá­vil pa­de­sát mi­li­onů Inkvi­zi­torů, vlast­ními zuby roz­sá­pal čtvrt mi­li­ardy Exe­ku­torů, usvěd­čil, od­sou­dil a hned druhý den po­pra­vil tři sta tisíc vy­so­kých de­tek­tivů, kteří byli spol­čeni s pod­svě­tím a mafií.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz