k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Anomalocaris detrimentum

14. 7. 2008 (aktualizováno 3. 9. 2011) (před 8 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

(aryt­mie 6)

Neměl jméno a po­slední špetku pří­čet­nosti ztra­til, když se pro­bu­dil ze sy­té­mové hi­ber­nace do světa, který se hrou­til sám do sebe pod tíhou ab­surdní to­ta­lity a ná­zo­rové nor­ma­li­zace. Roz­díly byly za­ká­zané, odpor trestný. Ale přesto nej­vět­ším pro­blé­mem byla ne­mož­nost činu a pře­ťaté žíly ko­mu­ni­kace.


Byl tam on a jeho ka­ma­rád Alexei Desya pře­zdí­vaný Axel, který mi­lo­val oheň, his­to­rická plnící pera a čo­ko­ládu. Oba dva seděli v peci té ne­změrně vysoké skle­něné budovy bez kli­ma­ti­zace nazí do půli těla na roz­lo­že­ném gauči, který spolu s ně­ko­lika tunami zlata vy­táhli z vraku křiž­níku USS Ex­plo­ded a po­pí­jeli šam­paň­ské z ab­surdně vy­so­kých skle­ni­ček.

„Na USS Ex­plo­ded.“

„A chabé bez­peč­nostní za­ří­zení nových by­to­vých jed­no­tek.“


Oběma jim tou dobou bylo jed­n­a­dva­cet let a živili se vy­ta­ho­vá­ním po­kladů ze dna moře, by­to­vou zlo­dě­ji­nou, pře­kup­nic­tvím zbraní a blo­go­vá­ním, ale tím se příliš ne­chlu­bili. V té době za blo­go­vání hro­zily vysoké tresty, kdy setnutí hlavy byl jenom za­čá­tek. Mnoho skvě­lých blo­gerů se, v okma­žiku, kdy zjis­tili, že Ide­o­po­li­cie už jde po jejich stopě a visí jim na drá­tech, sami dob­ro­volně roz­čtvr­tilo. Stali se mu­čed­níky, které si nikdo ne­pa­ma­to­val a téměř nikoho ne­za­jí­mali.


Axel s rudými vlasy se k němu nahnul a pře­vá­žil ho na záda.

„Tohle je buď snaha o mojí fy­zic­kou li­kvi­daci za účelem pře­de­jít dělení ko­řisti nebo pokus o in­timní sblí­žení.“

A pak ucítil po­libky hor­kých rtů a třas ve svých rukách.

„Aha, takže první va­ri­antu můžeme za­vrh­nout.“


Vždycky měl pocit, že mu něco uniká. Každý den usínal v čer­ných pro­stě­ra­dlech pro­skle­ného pekla s vě­do­mím, že se točí ve spi­rále se­beklamu a auto-nalhá­vání po­há­dek o jakési nor­ma­litě. V kli­do­vém stavu, kdy ho ne­svr­běla kůže a neměl pocit, že se roz­trhá a zblázní, se udr­žo­val jenom pomocí prášků a drog.

„Co to je?“ zeptal se ho den před tím Axel.

„AD/SD koktejl. Pře­vážně se­da­tiva a an­ti­de­pre­siva, které mě mají uklid­nit. Do­po­ru­čil mi to Exe­ku­tor.“

„Pře­staň to brát, to ne­vi­díš, že Ípéčka tě­ma­hle pi­lul­kama za­bí­její tvoje pravé já a pře­mě­ňují tě na Nor­mála.“

Měl pravdu, vy­sá­vali z něho duši a vy­rá­běli z něj che­mic­kými sou­struhy bez­ži­vot­nou prázd­nou schránku, která má za úkol jen bez­myš­len­ko­vitě při­jí­mat pra­vi­dla sys­tému a pra­co­vat dokud ne­padne mrtva k zemi. Od­liš­nost byla za­ká­zána Ide­o­po­li­cií, Církví i Vládou.

Druhý den, kdy při­pí­jeli na úspěšný lov, ho pálila hlava, při­pa­dalo mu, jako by měl mozek v jednom ohni a lebka mu ze­vnitř vy­ho­řela a teď měl v mozkovně jenom popel. V ten oka­mžik se svět změnil a on se začal smát, při­pí­jel ve skle­něné peci – vrch­ním patře nej­vyš­šího mra­kodrapu světa, které bylo tak ab­surdně vysoko, že za okny byl jen velice řídký vzduch s ne­do­stat­kem kys­líku. Toho dne mu i Axel přišel jiný, přišel mu, jako kdyby hořel. A stejný oheň měl i on v sobě, ale zatím ho po­tla­čo­val pomocí drog pře­de­psa­ných Církví.


Pak po­lí­bil Axela na rty.

A hned poté je od­dě­lil pa­prsek laseru.


On se po­pá­le­nin na rukách nikdy ne­zba­vil, stejně jako bo­lestí páteře od toho zra­nění když padal z mra­kodrapu, který se hrou­til roz­ře­zá­ván la­se­ro­vým pa­prskem. Přežil, ale byl sám. A zůstal tak i poz­ději, když po­pá­le­nýma rukama mlátil do mříží mi­ni­a­turní cely a křičel, když si uvě­do­mo­val, že už mu táhne na čty­ři­cet a pořád mu v hlavě zuří ta ne­klidná bouře.

„Chceš být jako ty neživé zro­bo­ti­zo­vané stíny, které se míhají kolem v uli­cích nebo chceš žít?“ Vybral si život a nikdy ne­li­to­val i když to zna­me­nalo ba­lan­co­vat na hraně ší­len­ství a budit se upro­střed noci z noč­ních můr a s ne­vy­řče­nými a ne­zod­po­vě­ze­nými otáz­kami chodit spát a ptát se sám sebe proč a kdy a jak a toužit po ne­u­cho­pi­tel­ném a vy­kři­čet si plíce na stře­chách mra­kodrapů pod světle modrým nebem, které se řítí k zemi a zvěs­tuje konec světa. Nikdy ne­li­to­val a mi­lo­val ten stav, kdy se neklid a zu­ři­vost a utr­pení stá­valy ne­sne­si­tel­nými mukami. A proto se ihned dostal do hle­dáčku Ide­o­po­li­cie.


„Ka­ma­ráde, ty máš dost,“ ozvalo se z ve­d­lejší cely, kde ležel sval­natý muž s še­da­vými vlasy i še­da­vými rty, kouřil ci­ga­retu a popel si okle­pá­val na roz­ha­le­nou hruď.

„Dost? Ani ná­ho­dou!“

„Ale podle všeho jsi tak čtr­náct dní nespal.“

„Dvacet šest. Beru tro­jitý dávky In­somni­acu.“

„Tak to něco vy­dr­žíš,“ po­chvalně řekl kuřák a dodal jako by nic: „Jak dlouho tady hodláš zůstat?“

„Ne­řekli mi nic, ale je­li­kož mě chy­tili lidi od IP, tak asi do sko­nání věků. Možná ještě trochu déle.“

„Tak to jsme dva.“ Típnul ci­ga­retu o stěnu a přišel k němu blíž a po­ti­chu řekl: „Po­dí­vej, plá­nuju odsud utéct. Sám bych měl málo šancí, ale ve dvou by se to dalo. Na druhou stranu: víc než dva lidi by byli už příliš ná­padní. Můj ka­ma­rád na orbitě do­kon­čuje laser a dneska večer vy­řízne do zá­padní zdi malou díru, kterou můžeme utéct. Pro­blém bude dostat se před Ba­ri­éru a právě na to po­tře­buju po­moc­nou sílu.“

„Laser!“

„Co?“

„Ípéčka mě kdysi la­se­rem od­řízli od mi­nu­losti i štěstí.“

„To se už nikdy nebude opa­ko­vat. Mi­mo­cho­dem, jme­nuji se Pro­métheus.“


A zase utíkal. Stejně jako krátce poté, co se jeho domov pře­mě­nil na prach a sutiny a Exe­ku­toři vy­slali po jeho stopě dutiče – ob­rov­ské agre­sivní psy – sto­paře a lovce, kteří sice byli gi­gan­tičtí, ale nic ve srov­nání s poz­ději uměle vy­šlech­tě­ným ple­me­nem Atrox. Toho dne ho za­chrá­nily střelné zbraně, kte­rých měl ob­vykle ně­ko­lik scho­va­ných pod po­stelí, ve skří­ních, v bot­níku, v ku­chyň­ské lince, ve stolku pod te­le­vizí i v gauči. Ve své pod­statě celý mra­kodrap, kde s Axelem bydlel, byl na­pě­cho­ván dro­gami, zbra­němi a ha­zar­dem a tak nebyl pro­blém v su­ti­nách nějaký ten kolt ob­je­vit. Jak poté po­stupně ka­no­ná­dou obřích kulek ráže pa­de­sát li­kvi­do­val dutiče, ne­za­dr­ži­telně stou­pal na Exe­ku­tor­ském se­znamu entit ur­če­ných k li­kvi­daci. Rázem se z něj stal od­pad­lík a psanec, kte­rého pro­ná­sle­do­vali nej­horší vrazi Církve i Ide­o­po­li­cie.


Prv­ních ně­ko­lik měsíců, co po­bý­val na před­ních příč­kách Se­znamu, žil v ka­ná­lech a denní světlo viděl jen velice zřídka. Tam potkal Ka­za­tele ná­zo­rové sku­piny E., která znala smysl vesmíru a proto byla po­cho­pi­telně za­ká­zána. Ka­za­tel byl po­di­vu­hodný člověk, který nosil roz­tr­haný kabát, pod nímž skrý­val tech­niku, která ho držela při životě. V pod­statě se během let stal stro­jem: měl umělé srdce, umělé plíce, led­viny a ně­ko­lik dal­ších orgánů, nohy měl me­cha­nické, v kos­tech umělé vý­ztuhy a po­lo­vinu sva­lo­vých vláken na­hra­dila umělá. Ale mozek měl stále svůj a stále žil a kázal o bez­útěš­nosti a ne­smy­sl­nosti všeho. A ně­kteří ho po­slou­chali rádi. Stejně jako on, který se vy­ma­nil z vlivu nor­ma­li­zu­jí­cích drog a na­jed­nou byl ná­chylný k ab­sorpci růz­ných názorů a pře­svěd­čení.

„Když nic ve vý­sledku nemá smysl, v co věřit? Co dělat? “ ptal se.

„Nic. Vůbec nic ne­změ­níš, vůbec nic ne­vy­ko­náš. Když se in­for­mace o tvých činech ne­ná­vratně ztratí v chlad­nou­cím vesmíru, pak má smysl jenom to, co vy­ko­náš teď, to co pro­ve­deš přesně v tomto oka­mžiku, na hřbetu valící se vlny času. Ne­mysli na bu­douc­nost ani na mi­nu­lost, vnímej a pro­ží­vej sou­čas­nost. Udělej to teď, pak sice všechno zmizí, ale ty aspoň in­ten­zivně pro­ži­ješ ten zlomek času, po který vidíš světlo ko­li­du­jí­cích hvězd.“


„Na mi­nu­lost nikdy ne­mů­žeme úplně za­po­me­nout,“ říkal si poté, co opus­til Kázání, vylezl z kanálů a snažil se pro­kou­sat světem, kte­rému pře­stá­val ro­zu­mět, pro­tože v něm už řádila Bestie. Každý pohled do mi­nu­losti na ty ztráty, které ho po­tkaly, na ty dávno minulé západy a vý­chody slunce po­zo­ro­vané z vrch­ního patra skle­ně­ného mra­kodrapu, ho urych­lo­valy a po­há­něly a ne­dá­valy mu spát a nutily ho žít ještě in­ten­ziv­něji a skří­pat zuby a křičet.


Jeho mozek byl na­lá­do­ván do praku a vy­stře­len.


„Nalij mi ještě jednu, tavgre. Za chvíli se s ním potkám,“ říkal v baru, který se na­chá­zel v nej­spod­něj­ším patře ato­mo­vého krytu, kam se v době míru uchy­lo­vali jen al­ko­ho­lici a ha­zardní hráči, pro­tože svo­boda pro­pa­go­vaná Ide­o­po­li­tic­kým ná­si­lím ne­mohla pro­nik­nout přes masivní be­to­nové zdi a ku­lo­metná po­sta­vení.

„Koho myslíš?“ řekl ho­lo­hlavý barman s po­te­to­va­nýma rukama a zručně míchal a na­lé­val koktejl.

„Však víš: toho, který ti nikdy ne­od­mítne po­skyt­nout las­ka­vost, pokud máš koule na to, abys ho po­prosil a pak vy­ko­nal ně­ja­kou malou služ­bičku, o kterou tě může kdy­koli po­žá­dat.“

„A co do něj chceš?“

„Aby vrátil čas.“


Ne­chtěl nic, co by bylo ne­možné.

„Všechno je jenom otázka víry,“ říkal mu Ka­za­tel před ně­ko­lika dny.

On to věděl.


„Tady máte fotky,“ řekl v té kan­ce­láři, která měla po­lo­spuš­těné ža­lu­zie, za kte­rými se roz­lé­vala oran­žová moře roz­pá­le­ných ulic. „Jsou už nějaký ten pátek staré, ale snad budou stačit.“

„Ovšemže,“ od­po­vě­děl sy­či­vým hlasem De­tek­tiv, který seděl za gi­gan­tic­kým dře­vě­ným stolem „Sta­čilo jenom přijít a říct: po­tře­buji pomoc. O zbytek se po­sta­rám.“

Dva­krát polkl na­prázdno. Při po­hledu na De­tek­tiva mu vy­schlo v krku. Det byl zvláštní bez­tvará bestie. Neměl tvář a nic ne­na­svěd­čo­valo tomu, že by mohl být člo­vě­kem. Na jeho ob­li­čeji chyběl nos, brada, obočí i rty. Jen dvě pro­ni­kavé oči zářily upro­střed amorfní tkáně. Det nikdy nespal a za­stih­nout ho během dne bylo prak­ticky ne­možné.

„Kdy to bude?“

„Za­ne­dlouho,“ od­po­vě­děl De­tek­tiv a ukázal na dveře.

On potom odešel a pro­chá­zel se po městě. In­stinkty ho táhly na stře­chu nej­větší budovy v me­t­ro­poli – věžák Carus Fe­ro­cia – kde se po­sa­dil a díval se na ni­cotné chodce a auta o tisíce pater níž.

A právě tam si vzpo­mněl, jak ze střech mra­kodrapů města Rap­ture, které vy­růs­talo přímo z hla­diny měl­kého moře, s Axelem lovili ryby. Seděli na okraji roz­pá­lené stře­chy a vlasce au­to­ma­tic­kých prutů padaly ně­ko­lik ki­lo­me­trů do hlu­biny. Jako návnadu po­u­ží­vali staré dru­ho­vá­lečné lodní miny a ko­řistí jejich háků a sítí se nej­čas­těji stá­valy žra­loci, velryby, menší ar­mádní po­norky a le­do­borci.

Bylo mu zle smut­kem, když si vzpo­mněl, jak za­pnuli motory, aby se po­ku­sili vy­táh­nout tu ob­rov­skou věc.

„Nějak se jí nechce,“ řekl.

„Však ještě uvi­díme,“ opáčil Axel a skočil šipku do vody. Ně­ko­lik minut padal a pro­rá­žel vzduch a pak dopadl na vodní hla­dinu, která se v té rych­losti stá­vala be­to­no­vou plo­chou. On také za­ho­dil prut a skočil hned za ním. Sa­mo­zřejmě by to ne­pře­žili bez spe­ci­ál­ních po­tá­pěč­ských kom­bi­néz, které do­ká­zaly odo­lá­vat tlaku vody u dna oceánů, měly vlastní kys­lí­kové okruhy a plně eli­mi­no­valy obtíže způ­so­bené de­kom­presí. Byl to zázrak tech­niky, který jim umož­ňo­val vy­krá­dat vraky po­to­pe­ných lodí. O tom, že z těch lodí udě­lali vraky právě oni, raději ne­mlu­vili.

A potom, co za malou chvíli s Axelem vy­krá­dali gi­gan­tický křiž­ník USS Ex­plo­ded – loď tak ne­změr­nou, že sama vážila jako menší pla­netka, na které by se mohl udržet život – se poprvé se­tkali s tou po­div­nou věcí, která ani v nejmen­ším ne­mohla být známým ži­vo­čiš­ným druhem a stěží mohla po­chá­zet ze Země.

Měla v hubě za­sek­nutý obří hák jejich prutů a vy­pa­dalo to, jako kdyby se pomalu pro­bou­zela.

„Co to jenom mohlo být?“ ptal se Axel v černém roláku a s pá­či­dlem v ruce, když se k večeru roz­hodli vy­lá­mat pár zámků.

„Ano­ma­lo­ca­ris de­t­ri­men­tum. Ne­smy­slný a vy­hy­nulý.“

„Přesto, ta Bestie tam dole byla. Myslíš, že se něco stane?“

„Něco se kaž­do­pádně stane, otázka zní co a jaký to bude mít dopad.“

Nikdo nemohl tušit, že se krátce poté změní svět a ná­sledky budou pro vět­šinu spo­leč­nosti zcela kar­di­nální.


A pak se roz­pá­lený mra­kodrap změnil na hro­mady ohnivé suti a svět se pře­trans­for­mo­val v ne­bez­pečné místo, kde se rychle žilo a ještě rych­leji umí­ralo.


On poté, co se ro­ze­zněly sirény, na­rychlo sbíhal po po­žár­ním scho­dišti Carus Fe­ro­cia a utíkal stále níž, ke ko­ře­nům budov, které se na­chá­zely ve věčném stínu. Tam dolů nikdy ne­pro­niklo moc světla a to bylo jediné místo, kde se mohl skrý­vat celé týdny.

Opět stoupl na přední příčky Se­znamu a IP ob­no­vila pá­t­rání.


„Všechno se táhne celé roky, o každé pi­to­mosti se jedná sta­letí, pří­pravy trvají dekády, ale sa­motná akce stěží zabere ně­ko­lik vteřin. Bomby do­pad­nou, tisíce lidí zemřou a je konec.“ říkal si poté, co skon­čila válka, stejně jako toho dne, kdy se řítil v kra­de­ném autě nocí k od­pa­lo­vací plo­šině po­sled­ního trans­portu a věděl, že mu teče do bot a teď má po­slední šanci, aby získal le­tenku a vy­kou­pení z dva­ceti let hi­ber­nace a citové pa­ra­lýzy.


„Ide­o­po­li­cie do­hlíží na bez­peč­nost vašich názorů. Každý kdo pro­jeví za­ká­zaný názor, bude zatčen a vy­slý­chán. Ide­o­po­li­cie do­hlíží…“ z tlam­pačů ultra-ti­chých he­li­kop­tér se linula ge­ne­rická pro­pa­ganda.

„Za­sraný Ípéčka, vůbec se odsud nemůžu hnout a už je to ně­ko­lik dnů.“ Pěstí praš­til do stěny a dál – jako lev v kleci – pře­chá­zel po malém bytě. Ide­o­plo­li­cie tou dobou ob­no­vila po­dá­vání nar­ko­tik kon­t­ro­lu­jí­cích cho­vání a jemu bylo jasné, že se jeho ge­ne­race – ve které se po ob­je­vení Bestie vzed­mula vlna stra­chu a poté sys­té­mo­vého odporu – pomalu vy­ha­síná, je nor­mo­vána, ztrácí naději na změnu a zase se řítí se do pekla ži­votní meta-stáze a zro­bo­ti­zo­va­ných bi­o­lo­gic­kých cyklů bez mož­nosti vůbec po­mys­let na vzdor.

On to věděl a každou chvíli vy­hlí­žel z úzkého okna ven. Viděl jenom úzký průzor mezi mra­kodrapy vy­pl­něný za­prá­še­ným, ale přesto ostrým slun­cem a tiché vr­tu­l­níky, které létaly nízko nad zemí v uli­cích. Měl chuť něco udělat, ale nemohl – nikdy nebylo bez­pečno.

Sedl si na postel a uvě­do­mil si, že už ně­ko­lik dní nespal. Na stole leželo ještě celé plato pi­lu­lek drogy Y, kterou začal ne­dávno brát, aby se zbavil noč­ních můr, které mu do mozku in­jek­to­vali Exe­ku­toři z Od­dě­lení Dis­tri­buce Snů.

„Mě jenom tak ne­do­sta­nou“, vy­loupl jednu čer­ve­no­bí­lou kapsli a na­su­cho ji polkl. Na­jed­nou měl pocit, že se mu pod­la­mují kolena a stěny pokoje se při­bli­žují, v hlavě mu za­čí­nalo vřít a cítil jak se mu za­sta­vilo srdce a pak vy­stře­lilo vpřed a jeho mozková tkáň se dává pomalu do pohybu. Pak se do­sta­vilo ob­vyklé pálení žil na před­lok­tích a oheň v zá­tylku, kla­sické symptomy emo-stormu, který s ob­di­vu­hod­nou lad­ností de­stru­o­val jeho nitro. On sám si tyhle ex­ci­to­vané stavy smutku a in­ter­ních ko­lapsů na­vo­zo­val a pak se po­tá­cel a plakal a rukama se­vře­nýma v pěst roz­rá­žel dveře a utíkal ven z implo­du­jí­cích míst­ností.

„Musím, pryč, tohle je vězení. A musím hned.“1

Ko­li­do­val pod ná­po­rem ztrát, hrou­til se do sebe a chtěl křičet.


Vyběhl na ulici a byl oka­mžitě spat­řen Vi­dou­cím Okem – sle­do­va­cím za­ří­ze­ním, které do­vedlo za­chy­tá­vat veš­keré mys­li­telné in­for­mace. Na světě tou dobou už nebylo bez­pečno.


„Za­zna­me­nán ne­po­vo­lený názor,“ tlam­pače na ti­chých he­li­kop­té­rách začaly řvát. „Občane, jste ob­vi­něn z držení a dis­tri­buce ne­le­gál­ního názoru. Ihned se vzdejte Ide­o­po­li­cii.“ Vr­tu­l­níky se slétly a vy­tvo­řily kolem něho sta­hu­jící se smyčku. Slyšel hyd­rau­liku, která ob­na­žo­vala kryty pa­lub­ních zbraní. Díval se nahoru na kruh strojů, které v jednom oka­mžiku za­žehly ne­smy­slně silné re­flek­tory, které by do­ká­zaly spálit i slunce. Rukou si za­stí­nil oči a pak usly­šel: „Ko­nečně něco udělej.“

„Co?“

„Zmiz tam odsud.“

Po­dí­val se na zem. Něčí ruka ho chy­tila za kotník a stáhla za sebou do kanálů.

„Po­de­zřelý občan zmizel, za­hajte pá­t­rání,“ za­bu­rá­cely tlam­pače tak silně, že vzniklá tla­ková vlna roz­bí­jela okna.


„Tak co kážeš teď?“ zeptal se, když poznal Ka­za­tele ná­zo­rové sku­piny E.

„Teď musíme zmizet.“

Opět utíkal.

Pro­plé­tal se ne­smy­slně slo­ži­tým sys­té­mem kanálů, který byl pod­houbím města, ži­votně dů­le­ži­tými svody špíny ci­vi­li­zace. „Kdyby nebylo ka­na­li­zace, spo­leč­nost nahoře by za­nikla od jed­noho měsíce, uto­pila by se ve vlast­ním odpadu.“ Věděl to, i když to byla v tom oka­mžiku zcela ne­pod­statná in­for­mace. Utíkal před těž­ko­o­děnci Ide­o­po­li­cie, kteří po celém městě vni­kali do ka­pi­lár­ního blu­diště stok a sna­žili se ho najít a ob­klí­čit.

„Máš plán, jak se odsud dostat, nebo ti na tom jako vždycky ne­zá­leží?“

„Mýlíš se. Nikdy mi nic není lhos­tejné,“ od­po­vě­děl s bláz­ni­vým úsmě­vem Ka­ze­tel, „vy­chut­ná­vám si svoje dny a snažím se něco udělat. A tady dole mám jednu věc, která myslím všechny pře­svědčí.“

„Co? Kde? Tady? Ve sto­kách?“

„Přesně tak?“ od­po­vě­děl, když sbí­hali po vlhkém scho­dišti. „Tady dole jsem jí stavěl po nocích. Po­cho­pi­telně s pomocí mnoha dal­ších členů ná­zo­rové sku­piny E.“ Za­sta­vil se u zre­zi­vě­lého zá­bradlí, které je dělilo od veliké kru­hové pro­pasti, ve které dřímal Stroj. „Po­dí­vej, tady čeká na svůj oka­mžik slávy.“

Chvíli užasle stál a jenom se díval.

„Jsme pro­po­jení. Když já zemřu, Stroj ožije,“ po­pi­so­val Ka­za­tel a uka­zo­val na Stroj, udělal ně­ko­lik otoček a stále se usmí­val.

„Kdo ti dal právo něco ta­ko­vého udělat?“

„Kdo mi ho vzal?“


Měl pravdu. E-Ka­za­tel měl vždycky ně­ja­kou zvrá­ce­nou a ne­bez­peč­nou pravdu. To mu došlo, když se škrá­bal nahoru za slun­cem jedním ze str­mých kanálů ze Stro­jovny, hned poté co na­stala patová si­tu­ace a on pro IP pře­stal být dů­le­žitý.

„Svět je moje hřiště, když pře­stanu exis­to­vat já, za­nikne i on,“ vzpo­mněl si na Ka­za­te­lova slova a ne­chá­pal, proč je vzal tak do­slova. I když prchal, nemohl utéct, pro­tože tahle pla­neta už dávno nebyla bez­pečná. Stal se z ní jenom kus šutru s náloží uvnitř a s roz­nět­kou jejíž ča­so­vač tiká a nejde ho za­sta­vit. „Je­di­nou mož­ností by bylo dát ma­tičce Zemi po­slední sbohem,“ ta před­stava ho ničila stejně jako vy­hlídka, že by tu zůstal až do úpl­ného konce.


Už jsou to čtyři měsíce a pořád se ne­stalo vůbec nic, po­mys­lel si. Chtěl pátrat, krev v žilách se mu vařila a srdce ne­klidně tlouklo frek­vencí tisíce hertzů a kdyby ne­za­čal něco dělat, měl pocit, že by sa­mo­volně ex­plo­do­val.


A pak seděl v baru Ob­li­vio, který byl vy­sta­věn v nej­vyš­ším patře staré prů­mys­lové haly s pro­skle­nou stře­chou, pod­pí­ral si hlavu a před sebou měl skle­nici deh­to­vité te­ku­tiny, která byla koktej­lem těch nej­prud­ších syn­te­tic­kých jedů a tvr­dého al­ko­holu.

„Tak co?“ zeptal se ne­u­r­čitě malý sval­natý barman v ná­těl­níku, který ve volném čase psal po­vídky, od­dá­val a ob­cho­do­val s po­zemky.

Zvedl hlavu a od­vě­til bez špetky naděje v hlase: „Hledám kluka jménem Axel. Ne­vi­děl jsi ho?“

„Axel? Axel? Nejsem si jistej.“ barman za­myš­leně žvýkal žvý­kačku a díval se na lampu v pro­těj­ším rohu míst­nosti. „Nevím, nevím.“

Cítil, jak se mu do srdce ze­vnitř za­bo­dá­vají zelené in­jekční stří­kačky.

„Ale počkej, nebyl von ta­ko­vej drob­nější se špi­ča­tejma vla­sama, který měly barvu pla­menů?“

„Ano,“ zvedl hlavu a vy­třeš­til oči. „Byl tady? Kdy? S kým? Kam šel? Co říkal?“

„Ukázal se tady jenom jednou asi tak před mě­sí­cem a dal si dva panáky ta­ve­nýho bóru. Vy­pa­dal, že někoho hledá nebo, že před někým utíká. Nejsem si úplně jistej. Ne­u­stále se kolem sebe roz­hlí­žel. Pak, když jsem s ním pro­ho­dil pár slov, řekl že hledá…“ Barman se na něj po­dí­val. „nej­spíš tebe.“

„Kam se pak ztra­til?“

„To neřekl, ale hned potom, co odešel, se tady uká­zali slí­di­lové ze Sběru in­for­mací a - ne­ří­kám, že to tak je, to nechci při­vo­lá­vat – ale může to zna­me­nat, že Axel má veliký pro­blémy. “

„Sakra.“ Tlu­mený úder zvonu.


Odešel domů, aby se po­ku­sil spát i když věděl, že neusne, ani na vte­řinu ne­za­vře oči a jenom se bude až do rána pře­va­lo­vat na po­steli. Během noci, když vstal, aby po­ti­chu řval, si sedl na okno a všiml si jed­noho ze stal­kerů – pro­fe­si­o­nál­ních slí­dilů s rudýma očima a po­div­ným slan­gem – jak za­sta­vil před jeho bytem. Došlo mu, že tam čekal i včera i den před tím a ne­ná­padně sle­do­val každý jeho krok. Lekl se, ale na druhou stranu se ho zmoc­nil ne­jasný pocit úlevy.

„Je to blá­hová naděje, ale člověk musí doufat,“ říkal si teď on, stejně jako mu to den před tím říkal ma­ji­tel baru, kam teď zašel ještě před ro­ze­dně­ním.


„Už jsme se dlouho ne­vi­děli.“ pro­ho­dil barman vesele, ale úsměv ho přešel, když se spolu začali bavit.

„Co že to udělal?“ řval ne­vě­řícně za chvíli chla­pík v ná­těl­níku.

„Je to tak jak říkám: na ně­ko­lika mís­tech na světě za­ko­pal ob­rov­ské ja­derné nálože na­pě­cho­vané nej­ne­bez­peč­něj­šími ra­di­o­i­zo­topy, které au­to­ma­ticky vy­buch­nou, jakmile na­stane jedna ze tří okol­ností: ja­derný kon­flikt, pokus ty nálože zne­škod­nit nebo jeho smrt. A on teď sedí na svých bom­bách jako na vej­cích a říká tomu Stroj konce světa.“

„Ten blázen, ten za­tra­ce­nej magor!“

A to byl pro­blém.

Navíc v té době začal první exodus oby­va­tel modré pla­nety a pod vy­ha­sí­na­jí­cím slun­cem se ob­je­vili první su­per­vi­zoři. Nebyli dobří ani zlí, ne­stáli na straně IP, Vlády ani Církve, ani proti nim, jen pro­vá­děli mo­ni­to­ro­vání.

Zatím.


„Ale to neřeší můj pro­blém,“ říkal, když se s jedním ze su­per­vi­zorů osobně potkal.

„Vím.“

„A co mi tedy na­vr­hu­ješ?“

„Ko­nečně už něco udělej.“ za­mra­čil se SV. „Doteď jsi jenom pře­šla­po­val na místě, prchal jsi, utíkal z pro­blémů do pro­blémů a nikdy jsi nic ne­vy­ře­šil.“ SV byl vysoký a štíhlý a dělal dlouhé kroky, kterým on ne­sta­čil. „Musíš něco udělat právě teď a spě­chat a ne­od­klá­dat ani vte­řinu. Si­tu­ace je kom­pli­ko­vaná, Sběr in­for­mací sedí na drá­tech a mo­ni­to­ruje veš­ke­rou ko­mu­ni­kaci, nelze říct ani slovo bez toho, aby o něm oni ne­vě­děli a proto je vý­hod­nější mlčet a doufat, zvlášť když po tobě jdou. Navíc začal exodus a Lidé utí­kají z toho vašeho glo­bál­ního Tar­taru a proto musíš něco udělat právě teď, pro­tože v příští vte­řině může být už pozdě. Jinak tady zů­sta­neš zcela sám.“

Málem se mu z těch slov za­sta­vilo srdce. „Slyšel jsi ten zvuk, když odlétl první trans­port? Slyšel jsi ten rachot, když tisíc lidí od­lé­talo do po­chybné sta­nice Naděje? A jsou tady další a další, kteří věří a opouš­tějí tuhle pe­kel­nou jámu.“


„Ko­nečně už něco udělej,“ znělo mu v hlavě jako ve zvonu, poté, co stal­ko­vání zne­na­dání skon­čilo a on těžce polkl a dopadl na postel v po­tem­ně­lém bytě. Stále sebou škubal a díval se na te­le­fon a čekal, že mu každou vte­ři­nou přijde zpráva nebo hovor. Čekal a nic se nedělo.


„Ale víš, co je ještě horší. Že už může být dávno pryč,“ řekl tehdy bar­ma­novi v pod­niku Ob­li­vio a ukázal na nebe. „Může být pryč a nic ho ne­vrátí.“


Ta slova se po­kou­šel poté za­po­me­nout, ale vra­cela se mu na mysl stále čas­těji a plnila jeho svaly a šlachy tre­mo­rem. A když se pro­bu­dil pod umí­ra­jí­cím slun­cem, celé tělo měl spá­lené a uvě­do­mil si, že uběhlo ně­ko­lik hodin a že jeho mi­lo­va­nou pla­netu každou vte­ři­nou opouš­tějí další de­sítky zá­chran­ných modulů, od­lé­tají, pře­ko­ná­vají gra­vi­tační past a pak mizí v mra­cích roz­tr­ha­ných po obloze a čas stále ne­ú­prosně valí vpřed, začal řvát.

Poslal na vy­chlá­da­jící, ale pořád dost horkou stopu nej­lepší sle­do­vací bestii, ale dny se ne­ko­nečně vlekly a ne­při­chá­zely žádné zprávy. Sám už nemohl dělat nic. Bylo už příliš pozdě a on to věděl.


„Zů­stanu tady sám, jako po­slední živý člověk na téhle vy­mí­ra­jící pla­netě,“ říkal si před válkou, když ho za­pla­vilo Ší­len­ství a Strach a pomalu za­čí­nal re­zig­no­vat a na­stou­pil na tvrdou práci ve sta­rých dolech. Vlast­níma rukama, zu­ři­vostí a sbí­ječ­kou roz­bí­jel že­le­zo­be­ton, do kte­rého byly zality staré bomby; dýchal prach, slu­neční světlo vídal jenom velice zřídka a dnem i nocí vy­la­mo­val kusy na­šed­lého ce­mentu z ne­prů­chod­ných tunelů, které potom vy­ná­šel vlast­níma rukama ven a od­krý­val staré bomby, které tam po­hřbily dávno mrtvé režimy, které věřily, že právě oni na­sto­lily mír a po nich už nikdy ne­bu­dou po­třeba žádné další ná­stroje za­bí­jení, aby byly ná­sledně vy­hla­zeny další ge­ne­rací ne­ko­neč­ných ide­o­lo­gic­kých cyklů, kdy jeden režim po­pí­ral ten před­chozí, ale ve sku­teč­nosti říkal to samé, a do dávno vy­lid­ně­ných tunelů přidal svoje bomby, které zbyly po jejich vál­kách a svůj beton, který se ne­do­stá­val na obnovu po právě pro­běhlém kon­fliktu. Za­sy­pá­vání sta­rých bomb bylo pouhým gestem a sym­bo­lem změny. A teď, když zase všechny staré hříchy a naděje vy­hra­bá­val a vy­ná­šel na povrch a sklá­dal na ne­ko­nečně vysoké hro­mady, uvě­do­mo­val si, že Zemi, ze které mizí v ob­la­cích mi­li­ony lidí s na­dě­jemi na lepší bu­douc­nost, čeká další kon­flikt. Do­chá­zelo mu, že za­ne­dlouho skoro úplně osiří. Věděl to, pro­tože i ve svých po­tem­ně­lých tu­ne­lech slyšel hukot trans­portů, které pře­ko­ná­valy gra­vi­taci, dávaly rodné pla­netě po­slední sbohem a mířily do doků na orbitě, odkud byly vy­stře­lo­vány na všechny strany k Naději a k pře­ží­va­jí­cím en­klá­vám v mrtvé pus­tině a ten zvuk ra­ke­to­vých motorů ho do­há­něl k ší­len­ství. Sku­teč­nost, že lidí, kteří jsou ochotni žít ve zdej­ším kotli, v jámě pe­kelné, ubývá mu došla hned první den, co hrot sbí­ječky za­ra­zil do pra­starého betonu: má­lo­kdo tu zů­stává a proto se není možné do­sta­tečně vy­zbro­jit a vy­ro­bit dost bomb, které by padaly na hlavy ne­vin­ných, z toho důvodu on zcela sám vy­ko­pává a vy­krádá pra­staré hroby míru. Už nikdo ne­chtěl pra­co­vat tak tvrdě, když za ba­ri­é­rou modré oblohy čekaly naděje a vy­hlídky na lepší svět. Jenom on makal tady dole a pro­ko­pá­val se k jádru světa a dělal to hlavně proto, aby za­po­mněl, blo­ko­val de­struk­tivní proces myš­lení ab­surdní ná­ma­hou a vy­mý­val si mozek fy­zic­kým vy­čer­pá­ním. Ale ani tenhle lék ne­sta­čil a mučivé vzpo­mínky se draly na povrch skrz krustu slad­kého za­po­mnění a jeho za­čí­nala pálit hlava a plakal v ne­dý­cha­tel­ném vzdu­chu, kde bylo víc prachu než kys­líku. A proto zabral a kopal ne­u­stále dál a do­stá­val se hlou­běji, až jed­noho dne na­ra­zil na tunely, které pod zem­ským po­vr­chem vy­hlou­bila Bestie. Na malý oka­mžik uviděl její stín, jenom ne­pa­trné mih­nutí, černý pohyb v tem­notě, ale přesto se mu málem za­sta­vilo srdce. Došlo mu, že jeho práce skon­čila a vrátil se na povrch.

Ale svět se me­zi­tím změnil.


A pak seděl na nej­vyš­ším bodě vraku Pro­bi­tas Ty­ran­nus, prv­ního or­bi­tál­ního bom­bar­déru, který byl kdy po­sta­ven a který se za­bo­řil do země přídí a záď se tyčila do výšky čtyř ki­lo­me­trů. Dělalo se mu zle, když po­mys­lel, že vět­šina jeho mi­nu­losti a vzpo­mí­nek dávno zmi­zela za ba­ri­é­rou oblaků.


Bomby byly svr­ženy, válka skon­čila než stačil jednou mrk­nout a ačkoli za sebou za­ne­chala děsivá me­menta a ne­sma­za­telné stopy, byla to jenom ru­tinní ge­no­cida, běžná čistka, ne­za­jí­mavý masakr, který svojí bru­ta­li­tou téměř nikoho ne­do­ká­zal šo­ko­vat.

Exodus pře­ži­vších po­kra­čo­val a čin­nost IP nikdy nebyla pře­ru­šena.


Ne­chtěl se vrátit ani zůstat, ne­chtěl za­po­me­nout ani si pa­ma­to­vat. Ale přesto si vzal čistou bílou košili s krát­kým ruká­vem, uvedl svoje po­te­to­vané tělo zni­čené ne­ko­neč­nou prací v dolech do pohybu a vy­ra­zil na cesty, aby pro­jíž­děl a pro­hle­dá­val zbytky vy­síd­le­ných me­t­ro­polí.


Sto pa­de­sáté první patro, sto pa­de­sáté druhé, třetí, čtvrté… po­čí­tal pod­laží, když stou­pal vý­ta­hem hotelu Flacktürm. Ale to bylo ještě v dobách, kdy hotel stál, ještě před tím ne­šťast­ným in­ci­den­tem, kdy v jeho nej­vyš­ším patře vy­buchla ta ja­derná nálož, která od­stře­lila vrch­ních tisíc pod­laží. Hotel byl po­sléze zakryt be­to­no­vým sar­ko­fá­gem a stal se z něj mo­nu­men­tální hrob. Ale v době, kdy v tubusu tur­bo­vý­tahu celé dlouhé minuty letěl on, se ještě na­šedlý hotel tyčil více než dva tisíce pater k obloze. Ten den bylo ne­ob­vykle horko, nad sil­ni­cemi se vzná­šel dusivý zápach roz­ta­ve­ného as­faltu, u fon­tá­nek před ho­te­lem v ob­la­cích vodní páry a lo­kál­ních duh se po­va­lo­valo ně­ko­lik hostů, listy stromů usy­chaly a ne­zna­telně se po­hy­bo­valy pod mi­k­ro­sko­pic­kými nápory větru. Kli­ma­ti­zace v budově pomalu ko­li­do­vala, tep­lota stou­pala a výtah letěl kolmo vzhůru.

„Tam někde nahoře, na střeše, pod jasně modrým nebem, v nej­vět­ším žáru téhle pla­nety, která se po spi­rá­lo­vých dra­hách pomalu hroutí přímo do slunce, bude snad…“

Patro 2209.

Z výtahu vy­stou­pil přímo na stře­chu. Su­per­vi­zor v černém kabátu a s bo­to­xicky ne­hyb­ným ob­li­če­jem seděl na okraji ploché šedé stře­chy a dávno mrtvým po­hle­dem sle­do­val město. Pod nohama měl jenom vzduch. Pak v ne­ko­nečné dálce něco uviděl, trhl sebou, vze­přel se rukama a sklouzl dolů vstříc pádu skrz ki­lo­me­try říd­kého vzdu­chu.

Po­dí­val se do dru­hého rohu a tam na be­to­no­vém okraji stál další Su­per­vi­zor – vzpří­mený a ne­hybný jako socha.

Blízko pro­tější hrany stře­chy stála další po­stava bez pohybu. Vzduch se te­te­lil a zkres­lo­val obrysy a si­lu­ety do po­di­vu­hod­ných éte­ric­kých zkři­ve­nin. Ticho okol­ního světa ho drtilo. Po­stava na­proti se oto­čila a on uviděl rudé vlasy.

„Axel!“

Ro­ze­běhl se k němu, ale v té chvíli se čas i pro­stor zde­for­mo­val a vzdá­le­nosti se ne­ko­nečně pro­táhly. Čím víc běžel, tím víc se vzda­lo­val.


Hned poté se pro­bu­dil v mi­ni­a­turní cele v nej­hlubší kobce vězení své mysli, kde jeho černá si­lu­eta vy­tr­vale kři­čela a do­ža­do­vala se další dávky Ší­len­ství a Smutku.


Na těchto kom­po­nen­tách bytí se po­stupně stával zá­vis­lým a každý možný šťastný konec pří­běhu ho stále víc děsil. Do­chá­zelo mu, že ve sku­teč­nosti chce i nechce žít na hraně, ve str­nu­lém, ale ro­ze­rva­ném stádiu zu­ři­vosti, v pa­ra­ly­tic­kých kře­čích a to i přesto, že každá vte­řina tohoto stavu ho za­bí­jela. Na druhou stranu každý konec kaž­dého pří­běhu pro něj byl příliš de­struk­tivní a on ho nikdy ne­chtěl do­sáh­nout.


„Nevím, co chci.“ Říkal s ne­jis­tým svr­bě­ním do slu­chátka v te­le­fonní budce na rohu ulice města, su­žo­va­ném ne­u­stá­va­jí­cím deštěm „To co řeknu, bude znít divně, ale věřte, že je to vý­cho­disko, které při­nese nejmenší možnou míru psy­chické de­strukce a ko­liz­ních pro­cesů, které ve svém dů­sledku končí implozí a zhrou­ce­ním.“ Zhlu­boka se na­de­chl. „Zrušte pá­t­rání.“

„Jistě,“ ozvala se syčivá od­po­věď a slu­chátko ohluchlo.


„V ten oka­mžik se zhrou­til můj svět. Tedy ty kousky, které z něj zbý­valy.“ Po­mys­lel si v oka­mžiku, kdy pro­pátrá­val další město a jel vlakem v horkém od­po­ledni toho léta, co byly, po zni­čení Pro­bi­tas Ty­ran­nus, po­sta­veny další or­bi­tální bom­bar­déry a za okny viděl jen pro­tihlu­kové ba­ri­éry a cáry bě­lost­ných mraků, které po modré obloze kres­lily obrazy jako po ma­líř­ském plátně. „Pod­říz­nul jsem si pod sebou větev.“


Tou dobou pomalu pře­stá­val za­bí­rat Torpid i Le­thar­gin – dvě nej­sil­nější drogy, které ofi­ci­ální IP pro­pa­gan­dis­tické Od­dě­lení psy­cho­t­ropní kon­t­roly občanů pře­de­pi­so­vala je­din­cům, kteří pro­je­vili nej­sil­nější re­zistenci vůči Sys­tému. On je bral dob­ro­volně, aby za­po­mněl. Tyto látky ho uvrhly do stavu kli­dové str­nu­losti, ale pomalu se z ní pro­bou­zel a po nocích si rval vlasy a křičel, když si uvě­do­mil, co udělal a před ro­ze­dně­ním si vzal další dávku, která byla slabší než ta před­chozí a při­pa­dalo mu, že je to jenom voda a prach. Do­chá­zelo mu, že mu není pomoci.


A pak, když pro­citl, se při­ří­til do svého ob­lí­be­ném pod­niku za­ko­pa­ném blízko zem­ského jádra, kde na ab­surdně vy­so­kých sto­lič­kách seděli pro­kletí chlapi se svými syny a s pásy tr­ha­vin kolem břicha a ob­jed­ná­vali si po­slední večeři a pak ex­presně krev Kris­tovu a při­pí­jeli na lepší zítřky.

„Drogu, dej mi Drogu.“ Chytil bar­mana za límce u košile a po­hle­dem rudých očí mu ro­ze­mlel mozek „Tohle se nedá vy­dr­žet.“

„Je to na tvoje triko, ka­ma­ráde, už jsi byl skoro vy­lé­če­nej.“

„Ale já se nikdy nechci vy­lé­čit z cho­roby Ší­len­ství. Nechci být zcela zdrávý, ale ani na smrt ne­mocný, chci ba­lan­co­vat na hraně sne­si­tel­nosti. Jedině tak cítím, že žiju, cítím ten zbě­silý tep ve spán­cích a svr­bění žil na před­loktí a ne­ne­chá­vám se uko­lé­bat fa­leš­nou su­gescí, že je všechno v po­řádku, že jsem spo­ko­jený a že mi nic ne­chybí. Je to lež a my všichni to dobře víme, ale na druhou stranu je pře­by­tek stejně ničivý jako ne­do­sta­tek a tak žiju v tenzi oče­ká­vání a naděje, nespím, jsem vy­čer­paný, ne­klidný a zuřivý, ale mám aspoň nějaký pocit, že žiju a že si nic ne­nalhá­vám.“


Druhý den se před jeho domem zase ob­je­vil stal­ker a o půl­noci za­zvo­nil te­le­fon.

„Od­lé­tám po­sled­ním trans­por­tem“, ozvalo se z druhé strany a jemu se za­sta­vilo srdce, „už čeká a za půl hodiny to odlétá.“

„Proč?“

„Jinak to nešlo. Musím. Lidi ze Sběru infor…“

Slu­chátko ohluchlo.

  1. Vy­psaná fixa: Řa­senka paní Lon­dýn­kové.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz