povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 7. 2008

Anomalocaris detrimentum

       
CC by-nc-nd (zdroj)

(arytmie 6)

Neměl jméno a poslední špetku příčetnosti ztratil, když se probudil ze sytémové hibernace do světa, který se hroutil sám do sebe pod tíhou absurdní totality a názorové normalizace. Rozdíly byly zakázané, odpor trestný. Ale přesto největším problémem byla nemožnost činu a přeťaté žíly komunikace.


Byl tam on a jeho kamarád Alexei Desya přezdívaný Axel, který miloval oheň, historická plnící pera a čokoládu. Oba dva seděli v peci té nezměrně vysoké skleněné budovy bez klimatizace nazí do půli těla na rozloženém gauči, který spolu s několika tunami zlata vytáhli z vraku křižníku USS Exploded a popíjeli šampaňské z absurdně vysokých skleniček.

„Na USS Exploded.“

„A chabé bezpečnostní zařízení nových bytových jednotek.“


Oběma jim tou dobou bylo jednadvacet let a živili se vytahováním pokladů ze dna moře, bytovou zlodějinou, překupnictvím zbraní a blogováním, ale tím se příliš nechlubili. V té době za blogování hrozily vysoké tresty, kdy setnutí hlavy byl jenom začátek. Mnoho skvělých blogerů se, v okmažiku, kdy zjistili, že Ideopolicie už jde po jejich stopě a visí jim na drátech, sami dobrovolně rozčtvrtilo. Stali se mučedníky, které si nikdo nepamatoval a téměř nikoho nezajímali.


Axel s rudými vlasy se k němu nahnul a převážil ho na záda.

„Tohle je buď snaha o mojí fyzickou likvidaci za účelem předejít dělení kořisti nebo pokus o intimní sblížení.“

A pak ucítil polibky horkých rtů a třas ve svých rukách.

„Aha, takže první variantu můžeme zavrhnout.“


Vždycky měl pocit, že mu něco uniká. Každý den usínal v černých prostěradlech proskleného pekla s vědomím, že se točí ve spirále sebeklamu a auto-nalhávání pohádek o jakési normalitě. V klidovém stavu, kdy ho nesvrběla kůže a neměl pocit, že se roztrhá a zblázní, se udržoval jenom pomocí prášků a drog.

„Co to je?“ zeptal se ho den před tím Axel.

„AD/SD koktejl. Převážně sedativa a antidepresiva, které mě mají uklidnit. Doporučil mi to Exekutor.“

„Přestaň to brát, to nevidíš, že Ípéčka těmahle pilulkama zabíjejí tvoje pravé já a přeměňují tě na Normála.“

Měl pravdu, vysávali z něho duši a vyráběli z něj chemickými soustruhy bezživotnou prázdnou schránku, která má za úkol jen bezmyšlenkovitě přijímat pravidla systému a pracovat dokud nepadne mrtva k zemi. Odlišnost byla zakázána Ideopolicií, Církví i Vládou.

Druhý den, kdy připíjeli na úspěšný lov, ho pálila hlava, připadalo mu, jako by měl mozek v jednom ohni a lebka mu zevnitř vyhořela a teď měl v mozkovně jenom popel. V ten okamžik se svět změnil a on se začal smát, připíjel ve skleněné peci - vrchním patře nejvyššího mrakodrapu světa, které bylo tak absurdně vysoko, že za okny byl jen velice řídký vzduch s nedostatkem kyslíku. Toho dne mu i Axel přišel jiný, přišel mu, jako kdyby hořel. A stejný oheň měl i on v sobě, ale zatím ho potlačoval pomocí drog předepsaných Církví.


Pak políbil Axela na rty.

A hned poté je oddělil paprsek laseru.


On se popálenin na rukách nikdy nezbavil, stejně jako bolestí páteře od toho zranění když padal z mrakodrapu, který se hroutil rozřezáván laserovým paprskem. Přežil, ale byl sám. A zůstal tak i později, když popálenýma rukama mlátil do mříží miniaturní cely a křičel, když si uvědomoval, že už mu táhne na čtyřicet a pořád mu v hlavě zuří ta neklidná bouře.

„Chceš být jako ty neživé zrobotizované stíny, které se míhají kolem v ulicích nebo chceš žít?“ Vybral si život a nikdy nelitoval i když to znamenalo balancovat na hraně šílenství a budit se uprostřed noci z nočních můr a s nevyřčenými a nezodpovězenými otázkami chodit spát a ptát se sám sebe proč a kdy a jak a toužit po neuchopitelném a vykřičet si plíce na střechách mrakodrapů pod světle modrým nebem, které se řítí k zemi a zvěstuje konec světa. Nikdy nelitoval a miloval ten stav, kdy se neklid a zuřivost a utrpení stávaly nesnesitelnými mukami. A proto se ihned dostal do hledáčku Ideopolicie.


„Kamaráde, ty máš dost,“ ozvalo se z vedlejší cely, kde ležel svalnatý muž s šedavými vlasy i šedavými rty, kouřil cigaretu a popel si oklepával na rozhalenou hruď.

„Dost? Ani náhodou!“

„Ale podle všeho jsi tak čtrnáct dní nespal.“

„Dvacet šest. Beru trojitý dávky Insomniacu.“

„Tak to něco vydržíš,“ pochvalně řekl kuřák a dodal jako by nic: „Jak dlouho tady hodláš zůstat?“

„Neřekli mi nic, ale jelikož mě chytili lidi od IP, tak asi do skonání věků. Možná ještě trochu déle.“

„Tak to jsme dva.“ Típnul cigaretu o stěnu a přišel k němu blíž a potichu řekl: „Podívej, plánuju odsud utéct. Sám bych měl málo šancí, ale ve dvou by se to dalo. Na druhou stranu: víc než dva lidi by byli už příliš nápadní. Můj kamarád na orbitě dokončuje laser a dneska večer vyřízne do západní zdi malou díru, kterou můžeme utéct. Problém bude dostat se před Bariéru a právě na to potřebuju pomocnou sílu.“

„Laser!“

„Co?“

„Ípéčka mě kdysi laserem odřízli od minulosti i štěstí.“

„To se už nikdy nebude opakovat. Mimochodem, jmenuji se Prométheus.“


A zase utíkal. Stejně jako krátce poté, co se jeho domov přeměnil na prach a sutiny a Exekutoři vyslali po jeho stopě dutiče - obrovské agresivní psy - stopaře a lovce, kteří sice byli gigantičtí, ale nic ve srovnání s později uměle vyšlechtěným plemenem Atrox. Toho dne ho zachránily střelné zbraně, kterých měl obvykle několik schovaných pod postelí, ve skříních, v botníku, v kuchyňské lince, ve stolku pod televizí i v gauči. Ve své podstatě celý mrakodrap, kde s Axelem bydlel, byl napěchován drogami, zbraněmi a hazardem a tak nebyl problém v sutinách nějaký ten kolt objevit. Jak poté postupně kanonádou obřích kulek ráže padesát likvidoval dutiče, nezadržitelně stoupal na Exekutorském seznamu entit určených k likvidaci. Rázem se z něj stal odpadlík a psanec, kterého pronásledovali nejhorší vrazi Církve i Ideopolicie.


Prvních několik měsíců, co pobýval na předních příčkách Seznamu, žil v kanálech a denní světlo viděl jen velice zřídka. Tam potkal Kazatele názorové skupiny E., která znala smysl vesmíru a proto byla pochopitelně zakázána. Kazatel byl podivuhodný člověk, který nosil roztrhaný kabát, pod nímž skrýval techniku, která ho držela při životě. V podstatě se během let stal strojem: měl umělé srdce, umělé plíce, ledviny a několik dalších orgánů, nohy měl mechanické, v kostech umělé výztuhy a polovinu svalových vláken nahradila umělá. Ale mozek měl stále svůj a stále žil a kázal o bezútěšnosti a nesmyslnosti všeho. A někteří ho poslouchali rádi. Stejně jako on, který se vymanil z vlivu normalizujících drog a najednou byl náchylný k absorpci různých názorů a přesvědčení.

„Když nic ve výsledku nemá smysl, v co věřit? Co dělat? “ ptal se.

„Nic. Vůbec nic nezměníš, vůbec nic nevykonáš. Když se informace o tvých činech nenávratně ztratí v chladnoucím vesmíru, pak má smysl jenom to, co vykonáš teď, to co provedeš přesně v tomto okamžiku, na hřbetu valící se vlny času. Nemysli na budoucnost ani na minulost, vnímej a prožívej současnost. Udělej to teď, pak sice všechno zmizí, ale ty aspoň intenzivně prožiješ ten zlomek času, po který vidíš světlo kolidujících hvězd.“


„Na minulost nikdy nemůžeme úplně zapomenout,“ říkal si poté, co opustil Kázání, vylezl z kanálů a snažil se prokousat světem, kterému přestával rozumět, protože v něm už řádila Bestie. Každý pohled do minulosti na ty ztráty, které ho potkaly, na ty dávno minulé západy a východy slunce pozorované z vrchního patra skleněného mrakodrapu, ho urychlovaly a poháněly a nedávaly mu spát a nutily ho žít ještě intenzivněji a skřípat zuby a křičet.


Jeho mozek byl naládován do praku a vystřelen.


„Nalij mi ještě jednu, tavgre. Za chvíli se s ním potkám,“ říkal v baru, který se nacházel v nejspodnějším patře atomového krytu, kam se v době míru uchylovali jen alkoholici a hazardní hráči, protože svoboda propagovaná Ideopolitickým násilím nemohla proniknout přes masivní betonové zdi a kulometná postavení.

„Koho myslíš?“ řekl holohlavý barman s potetovanýma rukama a zručně míchal a naléval koktejl.

„Však víš: toho, který ti nikdy neodmítne poskytnout laskavost, pokud máš koule na to, abys ho poprosil a pak vykonal nějakou malou službičku, o kterou tě může kdykoli požádat.“

„A co do něj chceš?“

„Aby vrátil čas.“


Nechtěl nic, co by bylo nemožné.

„Všechno je jenom otázka víry,“ říkal mu Kazatel před několika dny.

On to věděl.


„Tady máte fotky,“ řekl v té kanceláři, která měla polospuštěné žaluzie, za kterými se rozlévala oranžová moře rozpálených ulic. „Jsou už nějaký ten pátek staré, ale snad budou stačit.“

„Ovšemže,“ odpověděl syčivým hlasem Detektiv, který seděl za gigantickým dřevěným stolem „Stačilo jenom přijít a říct: potřebuji pomoc. O zbytek se postarám.“

Dvakrát polkl naprázdno. Při pohledu na Detektiva mu vyschlo v krku. Det byl zvláštní beztvará bestie. Neměl tvář a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být člověkem. Na jeho obličeji chyběl nos, brada, obočí i rty. Jen dvě pronikavé oči zářily uprostřed amorfní tkáně. Det nikdy nespal a zastihnout ho během dne bylo prakticky nemožné.

„Kdy to bude?“

„Zanedlouho,“ odpověděl Detektiv a ukázal na dveře.

On potom odešel a procházel se po městě. Instinkty ho táhly na střechu největší budovy v metropoli - věžák Carus Ferocia - kde se posadil a díval se na nicotné chodce a auta o tisíce pater níž.

A právě tam si vzpomněl, jak ze střech mrakodrapů města Rapture, které vyrůstalo přímo z hladiny mělkého moře, s Axelem lovili ryby. Seděli na okraji rozpálené střechy a vlasce automatických prutů padaly několik kilometrů do hlubiny. Jako návnadu používali staré druhoválečné lodní miny a kořistí jejich háků a sítí se nejčastěji stávaly žraloci, velryby, menší armádní ponorky a ledoborci.

Bylo mu zle smutkem, když si vzpomněl, jak zapnuli motory, aby se pokusili vytáhnout tu obrovskou věc.

„Nějak se jí nechce,“ řekl.

„Však ještě uvidíme,“ opáčil Axel a skočil šipku do vody. Několik minut padal a prorážel vzduch a pak dopadl na vodní hladinu, která se v té rychlosti stávala betonovou plochou. On také zahodil prut a skočil hned za ním. Samozřejmě by to nepřežili bez speciálních potápěčských kombinéz, které dokázaly odolávat tlaku vody u dna oceánů, měly vlastní kyslíkové okruhy a plně eliminovaly obtíže způsobené dekompresí. Byl to zázrak techniky, který jim umožňoval vykrádat vraky potopených lodí. O tom, že z těch lodí udělali vraky právě oni, raději nemluvili.

A potom, co za malou chvíli s Axelem vykrádali gigantický křižník USS Exploded - loď tak nezměrnou, že sama vážila jako menší planetka, na které by se mohl udržet život - se poprvé setkali s tou podivnou věcí, která ani v nejmenším nemohla být známým živočišným druhem a stěží mohla pocházet ze Země.

Měla v hubě zaseknutý obří hák jejich prutů a vypadalo to, jako kdyby se pomalu probouzela.

„Co to jenom mohlo být?“ ptal se Axel v černém roláku a s páčidlem v ruce, když se k večeru rozhodli vylámat pár zámků.

„Anomalocaris detrimentum. Nesmyslný a vyhynulý.“

„Přesto, ta Bestie tam dole byla. Myslíš, že se něco stane?“

„Něco se každopádně stane, otázka zní co a jaký to bude mít dopad.“

Nikdo nemohl tušit, že se krátce poté změní svět a následky budou pro většinu společnosti zcela kardinální.


A pak se rozpálený mrakodrap změnil na hromady ohnivé suti a svět se přetransformoval v nebezpečné místo, kde se rychle žilo a ještě rychleji umíralo.


On poté, co se rozezněly sirény, narychlo sbíhal po požárním schodišti Carus Ferocia a utíkal stále níž, ke kořenům budov, které se nacházely ve věčném stínu. Tam dolů nikdy neproniklo moc světla a to bylo jediné místo, kde se mohl skrývat celé týdny.

Opět stoupl na přední příčky Seznamu a IP obnovila pátrání.


„Všechno se táhne celé roky, o každé pitomosti se jedná staletí, přípravy trvají dekády, ale samotná akce stěží zabere několik vteřin. Bomby dopadnou, tisíce lidí zemřou a je konec.“ říkal si poté, co skončila válka, stejně jako toho dne, kdy se řítil v kradeném autě nocí k odpalovací plošině posledního transportu a věděl, že mu teče do bot a teď má poslední šanci, aby získal letenku a vykoupení z dvaceti let hibernace a citové paralýzy.


„Ideopolicie dohlíží na bezpečnost vašich názorů. Každý kdo projeví zakázaný názor, bude zatčen a vyslýchán. Ideopolicie dohlíží...“ z tlampačů ultra-tichých helikoptér se linula generická propaganda.

„Zasraný Ípéčka, vůbec se odsud nemůžu hnout a už je to několik dnů.“ Pěstí praštil do stěny a dál - jako lev v kleci - přecházel po malém bytě. Ideoplolicie tou dobou obnovila podávání narkotik kontrolujících chování a jemu bylo jasné, že se jeho generace - ve které se po objevení Bestie vzedmula vlna strachu a poté systémového odporu - pomalu vyhasíná, je normována, ztrácí naději na změnu a zase se řítí se do pekla životní meta-stáze a zrobotizovaných biologických cyklů bez možnosti vůbec pomyslet na vzdor.

On to věděl a každou chvíli vyhlížel z úzkého okna ven. Viděl jenom úzký průzor mezi mrakodrapy vyplněný zaprášeným, ale přesto ostrým sluncem a tiché vrtulníky, které létaly nízko nad zemí v ulicích. Měl chuť něco udělat, ale nemohl – nikdy nebylo bezpečno.

Sedl si na postel a uvědomil si, že už několik dní nespal. Na stole leželo ještě celé plato pilulek drogy Y, kterou začal nedávno brát, aby se zbavil nočních můr, které mu do mozku injektovali Exekutoři z Oddělení Distribuce Snů.

„Mě jenom tak nedostanou“, vyloupl jednu červenobílou kapsli a nasucho ji polkl. Najednou měl pocit, že se mu podlamují kolena a stěny pokoje se přibližují, v hlavě mu začínalo vřít a cítil jak se mu zastavilo srdce a pak vystřelilo vpřed a jeho mozková tkáň se dává pomalu do pohybu. Pak se dostavilo obvyklé pálení žil na předloktích a oheň v zátylku, klasické symptomy emo-stormu, který s obdivuhodnou ladností destruoval jeho nitro. On sám si tyhle excitované stavy smutku a interních kolapsů navozoval a pak se potácel a plakal a rukama sevřenýma v pěst rozrážel dveře a utíkal ven z implodujících místností.

„Musím, pryč, tohle je vězení. A musím hned.“[[1]]

Kolidoval pod náporem ztrát, hroutil se do sebe a chtěl křičet.


Vyběhl na ulici a byl okamžitě spatřen Vidoucím Okem - sledovacím zařízením, které dovedlo zachytávat veškeré myslitelné informace. Na světě tou dobou už nebylo bezpečno.


„Zaznamenán nepovolený názor,“ tlampače na tichých helikoptérách začaly řvát. „Občane, jste obviněn z držení a distribuce nelegálního názoru. Ihned se vzdejte Ideopolicii.“ Vrtulníky se slétly a vytvořily kolem něho stahující se smyčku. Slyšel hydrauliku, která obnažovala kryty palubních zbraní. Díval se nahoru na kruh strojů, které v jednom okamžiku zažehly nesmyslně silné reflektory, které by dokázaly spálit i slunce. Rukou si zastínil oči a pak uslyšel: „Konečně něco udělej.“

„Co?“

„Zmiz tam odsud.“

Podíval se na zem. Něčí ruka ho chytila za kotník a stáhla za sebou do kanálů.

„Podezřelý občan zmizel, zahajte pátrání,“ zaburácely tlampače tak silně, že vzniklá tlaková vlna rozbíjela okna.


„Tak co kážeš teď?“ zeptal se, když poznal Kazatele názorové skupiny E.

„Teď musíme zmizet.“

Opět utíkal.

Proplétal se nesmyslně složitým systémem kanálů, který byl podhoubím města, životně důležitými svody špíny civilizace. „Kdyby nebylo kanalizace, společnost nahoře by zanikla od jednoho měsíce, utopila by se ve vlastním odpadu.“ Věděl to, i když to byla v tom okamžiku zcela nepodstatná informace. Utíkal před těžkooděnci Ideopolicie, kteří po celém městě vnikali do kapilárního bludiště stok a snažili se ho najít a obklíčit.

„Máš plán, jak se odsud dostat, nebo ti na tom jako vždycky nezáleží?“

„Mýlíš se. Nikdy mi nic není lhostejné,“ odpověděl s bláznivým úsměvem Kazetel, „vychutnávám si svoje dny a snažím se něco udělat. A tady dole mám jednu věc, která myslím všechny přesvědčí.“

„Co? Kde? Tady? Ve stokách?“

„Přesně tak?“ odpověděl, když sbíhali po vlhkém schodišti. „Tady dole jsem jí stavěl po nocích. Pochopitelně s pomocí mnoha dalších členů názorové skupiny E.“ Zastavil se u zrezivělého zábradlí, které je dělilo od veliké kruhové propasti, ve které dřímal Stroj. „Podívej, tady čeká na svůj okamžik slávy.“

Chvíli užasle stál a jenom se díval.

„Jsme propojení. Když já zemřu, Stroj ožije,“ popisoval Kazatel a ukazoval na Stroj, udělal několik otoček a stále se usmíval.

„Kdo ti dal právo něco takového udělat?“

„Kdo mi ho vzal?“


Měl pravdu. E-Kazatel měl vždycky nějakou zvrácenou a nebezpečnou pravdu. To mu došlo, když se škrábal nahoru za sluncem jedním ze strmých kanálů ze Strojovny, hned poté co nastala patová situace a on pro IP přestal být důležitý.

„Svět je moje hřiště, když přestanu existovat já, zanikne i on,“ vzpomněl si na Kazatelova slova a nechápal, proč je vzal tak doslova. I když prchal, nemohl utéct, protože tahle planeta už dávno nebyla bezpečná. Stal se z ní jenom kus šutru s náloží uvnitř a s roznětkou jejíž časovač tiká a nejde ho zastavit. „Jedinou možností by bylo dát matičce Zemi poslední sbohem,“ ta představa ho ničila stejně jako vyhlídka, že by tu zůstal až do úplného konce.


Už jsou to čtyři měsíce a pořád se nestalo vůbec nic, pomyslel si. Chtěl pátrat, krev v žilách se mu vařila a srdce neklidně tlouklo frekvencí tisíce hertzů a kdyby nezačal něco dělat, měl pocit, že by samovolně explodoval.


A pak seděl v baru Oblivio, který byl vystavěn v nejvyšším patře staré průmyslové haly s prosklenou střechou, podpíral si hlavu a před sebou měl sklenici dehtovité tekutiny, která byla koktejlem těch nejprudších syntetických jedů a tvrdého alkoholu.

„Tak co?“ zeptal se neurčitě malý svalnatý barman v nátělníku, který ve volném čase psal povídky, oddával a obchodoval s pozemky.

Zvedl hlavu a odvětil bez špetky naděje v hlase: „Hledám kluka jménem Axel. Neviděl jsi ho?“

„Axel? Axel? Nejsem si jistej.“ barman zamyšleně žvýkal žvýkačku a díval se na lampu v protějším rohu místnosti. „Nevím, nevím.“

Cítil, jak se mu do srdce zevnitř zabodávají zelené injekční stříkačky.

„Ale počkej, nebyl von takovej drobnější se špičatejma vlasama, který měly barvu plamenů?“

„Ano,“ zvedl hlavu a vytřeštil oči. „Byl tady? Kdy? S kým? Kam šel? Co říkal?“

„Ukázal se tady jenom jednou asi tak před měsícem a dal si dva panáky tavenýho bóru. Vypadal, že někoho hledá nebo, že před někým utíká. Nejsem si úplně jistej. Neustále se kolem sebe rozhlížel. Pak, když jsem s ním prohodil pár slov, řekl že hledá...“ Barman se na něj podíval. „nejspíš tebe.“

„Kam se pak ztratil?“

„To neřekl, ale hned potom, co odešel, se tady ukázali slídilové ze Sběru informací a - neříkám, že to tak je, to nechci přivolávat - ale může to znamenat, že Axel má veliký problémy. “

„Sakra.“ Tlumený úder zvonu.


Odešel domů, aby se pokusil spát i když věděl, že neusne, ani na vteřinu nezavře oči a jenom se bude až do rána převalovat na posteli. Během noci, když vstal, aby potichu řval, si sedl na okno a všiml si jednoho ze stalkerů - profesionálních slídilů s rudýma očima a podivným slangem - jak zastavil před jeho bytem. Došlo mu, že tam čekal i včera i den před tím a nenápadně sledoval každý jeho krok. Lekl se, ale na druhou stranu se ho zmocnil nejasný pocit úlevy.

„Je to bláhová naděje, ale člověk musí doufat,“ říkal si teď on, stejně jako mu to den před tím říkal majitel baru, kam teď zašel ještě před rozedněním.


„Už jsme se dlouho neviděli.“ prohodil barman vesele, ale úsměv ho přešel, když se spolu začali bavit.

„Co že to udělal?“ řval nevěřícně za chvíli chlapík v nátělníku.

„Je to tak jak říkám: na několika místech na světě zakopal obrovské jaderné nálože napěchované nejnebezpečnějšími radioizotopy, které automaticky vybuchnou, jakmile nastane jedna ze tří okolností: jaderný konflikt, pokus ty nálože zneškodnit nebo jeho smrt. A on teď sedí na svých bombách jako na vejcích a říká tomu Stroj konce světa.“

„Ten blázen, ten zatracenej magor!“

A to byl problém.

Navíc v té době začal první exodus obyvatel modré planety a pod vyhasínajícím sluncem se objevili první supervizoři. Nebyli dobří ani zlí, nestáli na straně IP, Vlády ani Církve, ani proti nim, jen prováděli monitorování.

Zatím.


„Ale to neřeší můj problém,“ říkal, když se s jedním ze supervizorů osobně potkal.

„Vím.“

„A co mi tedy navrhuješ?“

„Konečně už něco udělej.“ zamračil se SV. „Doteď jsi jenom přešlapoval na místě, prchal jsi, utíkal z problémů do problémů a nikdy jsi nic nevyřešil.“ SV byl vysoký a štíhlý a dělal dlouhé kroky, kterým on nestačil. „Musíš něco udělat právě teď a spěchat a neodkládat ani vteřinu. Situace je komplikovaná, Sběr informací sedí na drátech a monitoruje veškerou komunikaci, nelze říct ani slovo bez toho, aby o něm oni nevěděli a proto je výhodnější mlčet a doufat, zvlášť když po tobě jdou. Navíc začal exodus a Lidé utíkají z toho vašeho globálního Tartaru a proto musíš něco udělat právě teď, protože v příští vteřině může být už pozdě. Jinak tady zůstaneš zcela sám.“

Málem se mu z těch slov zastavilo srdce. „Slyšel jsi ten zvuk, když odlétl první transport? Slyšel jsi ten rachot, když tisíc lidí odlétalo do pochybné stanice Naděje? A jsou tady další a další, kteří věří a opouštějí tuhle pekelnou jámu.“


„Konečně už něco udělej,“ znělo mu v hlavě jako ve zvonu, poté, co stalkování znenadání skončilo a on těžce polkl a dopadl na postel v potemnělém bytě. Stále sebou škubal a díval se na telefon a čekal, že mu každou vteřinou přijde zpráva nebo hovor. Čekal a nic se nedělo.


„Ale víš, co je ještě horší. Že už může být dávno pryč,“ řekl tehdy barmanovi v podniku Oblivio a ukázal na nebe. „Může být pryč a nic ho nevrátí.“


Ta slova se pokoušel poté zapomenout, ale vracela se mu na mysl stále častěji a plnila jeho svaly a šlachy tremorem. A když se probudil pod umírajícím sluncem, celé tělo měl spálené a uvědomil si, že uběhlo několik hodin a že jeho milovanou planetu každou vteřinou opouštějí další desítky záchranných modulů, odlétají, překonávají gravitační past a pak mizí v mracích roztrhaných po obloze a čas stále neúprosně valí vpřed, začal řvát.

Poslal na vychládající, ale pořád dost horkou stopu nejlepší sledovací bestii, ale dny se nekonečně vlekly a nepřicházely žádné zprávy. Sám už nemohl dělat nic. Bylo už příliš pozdě a on to věděl.


„Zůstanu tady sám, jako poslední živý člověk na téhle vymírající planetě,“ říkal si před válkou, když ho zaplavilo Šílenství a Strach a pomalu začínal rezignovat a nastoupil na tvrdou práci ve starých dolech. Vlastníma rukama, zuřivostí a sbíječkou rozbíjel železobeton, do kterého byly zality staré bomby; dýchal prach, sluneční světlo vídal jenom velice zřídka a dnem i nocí vylamoval kusy našedlého cementu z neprůchodných tunelů, které potom vynášel vlastníma rukama ven a odkrýval staré bomby, které tam pohřbily dávno mrtvé režimy, které věřily, že právě oni nastolily mír a po nich už nikdy nebudou potřeba žádné další nástroje zabíjení, aby byly následně vyhlazeny další generací nekonečných ideologických cyklů, kdy jeden režim popíral ten předchozí, ale ve skutečnosti říkal to samé, a do dávno vylidněných tunelů přidal svoje bomby, které zbyly po jejich válkách a svůj beton, který se nedostával na obnovu po právě proběhlém konfliktu. Zasypávání starých bomb bylo pouhým gestem a symbolem změny. A teď, když zase všechny staré hříchy a naděje vyhrabával a vynášel na povrch a skládal na nekonečně vysoké hromady, uvědomoval si, že Zemi, ze které mizí v oblacích miliony lidí s nadějemi na lepší budoucnost, čeká další konflikt. Docházelo mu, že zanedlouho skoro úplně osiří. Věděl to, protože i ve svých potemnělých tunelech slyšel hukot transportů, které překonávaly gravitaci, dávaly rodné planetě poslední sbohem a mířily do doků na orbitě, odkud byly vystřelovány na všechny strany k Naději a k přežívajícím enklávám v mrtvé pustině a ten zvuk raketových motorů ho doháněl k šílenství. Skutečnost, že lidí, kteří jsou ochotni žít ve zdejším kotli, v jámě pekelné, ubývá mu došla hned první den, co hrot sbíječky zarazil do prastarého betonu: málokdo tu zůstává a proto se není možné dostatečně vyzbrojit a vyrobit dost bomb, které by padaly na hlavy nevinných, z toho důvodu on zcela sám vykopává a vykrádá prastaré hroby míru. Už nikdo nechtěl pracovat tak tvrdě, když za bariérou modré oblohy čekaly naděje a vyhlídky na lepší svět. Jenom on makal tady dole a prokopával se k jádru světa a dělal to hlavně proto, aby zapomněl, blokoval destruktivní proces myšlení absurdní námahou a vymýval si mozek fyzickým vyčerpáním. Ale ani tenhle lék nestačil a mučivé vzpomínky se draly na povrch skrz krustu sladkého zapomnění a jeho začínala pálit hlava a plakal v nedýchatelném vzduchu, kde bylo víc prachu než kyslíku. A proto zabral a kopal neustále dál a dostával se hlouběji, až jednoho dne narazil na tunely, které pod zemským povrchem vyhloubila Bestie. Na malý okamžik uviděl její stín, jenom nepatrné mihnutí, černý pohyb v temnotě, ale přesto se mu málem zastavilo srdce. Došlo mu, že jeho práce skončila a vrátil se na povrch.

Ale svět se mezitím změnil.


A pak seděl na nejvyšším bodě vraku Probitas Tyrannus, prvního orbitálního bombardéru, který byl kdy postaven a který se zabořil do země přídí a záď se tyčila do výšky čtyř kilometrů. Dělalo se mu zle, když pomyslel, že většina jeho minulosti a vzpomínek dávno zmizela za bariérou oblaků.


Bomby byly svrženy, válka skončila než stačil jednou mrknout a ačkoli za sebou zanechala děsivá mementa a nesmazatelné stopy, byla to jenom rutinní genocida, běžná čistka, nezajímavý masakr, který svojí brutalitou téměř nikoho nedokázal šokovat.

Exodus přeživších pokračoval a činnost IP nikdy nebyla přerušena.


Nechtěl se vrátit ani zůstat, nechtěl zapomenout ani si pamatovat. Ale přesto si vzal čistou bílou košili s krátkým rukávem, uvedl svoje potetované tělo zničené nekonečnou prací v dolech do pohybu a vyrazil na cesty, aby projížděl a prohledával zbytky vysídlených metropolí.


Sto padesáté první patro, sto padesáté druhé, třetí, čtvrté... počítal podlaží, když stoupal výtahem hotelu Flacktürm. Ale to bylo ještě v dobách, kdy hotel stál, ještě před tím nešťastným incidentem, kdy v jeho nejvyšším patře vybuchla ta jaderná nálož, která odstřelila vrchních tisíc podlaží. Hotel byl posléze zakryt betonovým sarkofágem a stal se z něj monumentální hrob. Ale v době, kdy v tubusu turbovýtahu celé dlouhé minuty letěl on, se ještě našedlý hotel tyčil více než dva tisíce pater k obloze. Ten den bylo neobvykle horko, nad silnicemi se vznášel dusivý zápach roztaveného asfaltu, u fontánek před hotelem v oblacích vodní páry a lokálních duh se povalovalo několik hostů, listy stromů usychaly a neznatelně se pohybovaly pod mikroskopickými nápory větru. Klimatizace v budově pomalu kolidovala, teplota stoupala a výtah letěl kolmo vzhůru.

„Tam někde nahoře, na střeše, pod jasně modrým nebem, v největším žáru téhle planety, která se po spirálových drahách pomalu hroutí přímo do slunce, bude snad...“

Patro 2209.

Z výtahu vystoupil přímo na střechu. Supervizor v černém kabátu a s botoxicky nehybným obličejem seděl na okraji ploché šedé střechy a dávno mrtvým pohledem sledoval město. Pod nohama měl jenom vzduch. Pak v nekonečné dálce něco uviděl, trhl sebou, vzepřel se rukama a sklouzl dolů vstříc pádu skrz kilometry řídkého vzduchu.

Podíval se do druhého rohu a tam na betonovém okraji stál další Supervizor - vzpřímený a nehybný jako socha.

Blízko protější hrany střechy stála další postava bez pohybu. Vzduch se tetelil a zkresloval obrysy a siluety do podivuhodných éterických zkřivenin. Ticho okolního světa ho drtilo. Postava naproti se otočila a on uviděl rudé vlasy.

„Axel!“

Rozeběhl se k němu, ale v té chvíli se čas i prostor zdeformoval a vzdálenosti se nekonečně protáhly. Čím víc běžel, tím víc se vzdaloval.


Hned poté se probudil v miniaturní cele v nejhlubší kobce vězení své mysli, kde jeho černá silueta vytrvale křičela a dožadovala se další dávky Šílenství a Smutku.


Na těchto komponentách bytí se postupně stával závislým a každý možný šťastný konec příběhu ho stále víc děsil. Docházelo mu, že ve skutečnosti chce i nechce žít na hraně, ve strnulém, ale rozervaném stádiu zuřivosti, v paralytických křečích a to i přesto, že každá vteřina tohoto stavu ho zabíjela. Na druhou stranu každý konec každého příběhu pro něj byl příliš destruktivní a on ho nikdy nechtěl dosáhnout.


„Nevím, co chci.“ Říkal s nejistým svrběním do sluchátka v telefonní budce na rohu ulice města, sužovaném neustávajícím deštěm „To co řeknu, bude znít divně, ale věřte, že je to východisko, které přinese nejmenší možnou míru psychické destrukce a kolizních procesů, které ve svém důsledku končí implozí a zhroucením.“ Zhluboka se nadechl. „Zrušte pátrání.“

„Jistě,“ ozvala se syčivá odpověď a sluchátko ohluchlo.


„V ten okamžik se zhroutil můj svět. Tedy ty kousky, které z něj zbývaly.“ Pomyslel si v okamžiku, kdy propátrával další město a jel vlakem v horkém odpoledni toho léta, co byly, po zničení Probitas Tyrannus, postaveny další orbitální bombardéry a za okny viděl jen protihlukové bariéry a cáry bělostných mraků, které po modré obloze kreslily obrazy jako po malířském plátně. „Podříznul jsem si pod sebou větev.“


Tou dobou pomalu přestával zabírat Torpid i Lethargin - dvě nejsilnější drogy, které oficiální IP propagandistické Oddělení psychotropní kontroly občanů předepisovala jedincům, kteří projevili nejsilnější rezistenci vůči Systému. On je bral dobrovolně, aby zapomněl. Tyto látky ho uvrhly do stavu klidové strnulosti, ale pomalu se z ní probouzel a po nocích si rval vlasy a křičel, když si uvědomil, co udělal a před rozedněním si vzal další dávku, která byla slabší než ta předchozí a připadalo mu, že je to jenom voda a prach. Docházelo mu, že mu není pomoci.


A pak, když procitl, se přiřítil do svého oblíbeném podniku zakopaném blízko zemského jádra, kde na absurdně vysokých stoličkách seděli prokletí chlapi se svými syny a s pásy trhavin kolem břicha a objednávali si poslední večeři a pak expresně krev Kristovu a připíjeli na lepší zítřky.

„Drogu, dej mi Drogu.“ Chytil barmana za límce u košile a pohledem rudých očí mu rozemlel mozek „Tohle se nedá vydržet.“

„Je to na tvoje triko, kamaráde, už jsi byl skoro vyléčenej.“

„Ale já se nikdy nechci vyléčit z choroby Šílenství. Nechci být zcela zdrávý, ale ani na smrt nemocný, chci balancovat na hraně snesitelnosti. Jedině tak cítím, že žiju, cítím ten zběsilý tep ve spáncích a svrbění žil na předloktí a nenechávám se ukolébat falešnou sugescí, že je všechno v pořádku, že jsem spokojený a že mi nic nechybí. Je to lež a my všichni to dobře víme, ale na druhou stranu je přebytek stejně ničivý jako nedostatek a tak žiju v tenzi očekávání a naděje, nespím, jsem vyčerpaný, neklidný a zuřivý, ale mám aspoň nějaký pocit, že žiju a že si nic nenalhávám.“


Druhý den se před jeho domem zase objevil stalker a o půlnoci zazvonil telefon.

„Odlétám posledním transportem“, ozvalo se z druhé strany a jemu se zastavilo srdce, „už čeká a za půl hodiny to odlétá.“

„Proč?“

„Jinak to nešlo. Musím. Lidi ze Sběru infor...“

Sluchátko ohluchlo.

1: Vypsaná fixa: Řasenka paní Londýnkové.


publikováno 14. 7. 2008

příbuzné články:
2084
Zmizet v oblacích
Třicet tisíc dnů kocoviny
Sen
Na palubě křižníku Mortis Arytmia

sem odkazují:
žijte, jako kdyby to mělo být naposledy
Tohle píše život
živomrtvý bloger
2084 AD
Servisní šachta
Something, something, something, dark side...
Rekapitulowacz 20008 - šestý rok samomluvy
Víte, že se někdo dívá?
Anomalocaris detrimentum reloaded
Deprese + Rozjímání + Úpravy povídek + System shock 2
District 9
NoNoWriMo - šílenství grafomanů
Jak psát a nezbláznit se z toho
Pro příznivce Arytmie...
Blogerská řetěžovka #7linkscz
Starty příběhů
Mortis Arytmia (možná) ožívá
Dny pojídání koláčů jsou u konce
Parazit
Horečka #4
Bad Joke Incorporated
Terminalita - Poznámky
Orbitální bombardéry
Seznam povídek
Mortis Arytmia