k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Akademická čtvrthodinka

5. 10. 2013 — k47
CC by-sa (zdroj)

„Tak tady to je. Co dál?“ zeptal se Malej Marty, když jsme se ocitli přede dveřmi.

„Udeřit přímo do srdce bestie! To přece dává smysl,“ řekl jsem, ale sám jsem si nebyl ničím jistý.

Před námi stál velice nóbl klub, kde se po­tká­vali minulí i bu­doucí ab­sol­venti Uni­ver­zity, je­di­ného pra­vého tech­nic­kého učení v Ma­tičce Me­to­po­lis, škole tak elitní, jak to jenom v tros­kách vý­chodní Evropy bylo možné. Chtěli jsme se vmísit mezi místní po­pu­laci, sle­do­vat její cho­vání, najít sla­binu a pak oka­mžitě udeřit i když nikdo z nás ne­vě­děl, co to vlastně zna­mená – já, Peo, Malej Marty ani Ruby. Možná, že Anit s sebou při­nese ná­znaky or­ga­ni­zo­va­ného plánu, až jí skončí šichta v kol­chozu Svět a přidá se k naší kří­žové vý­pravě.

„Za­tra­ceně! Peo, po­dí­vej na tohle doupě,“ pro­ce­dil jsem mezi zuby, když jsme prošli dveřmi a dýchla na nás pra­stará aro­gance, která se ve zdech toho pod­niku držela od prv­ních dnů roku 1348, prak­ticky od za­čátku his­to­rie. Nebyl pro nás pro­blém se dostat dovnitř, bez toho abychom vzbu­dili po­de­zření, vždyť jsme sakra vy­pa­dali jako stu­denti a budeme tak vy­pa­dat dokud naše těla ne­za­hra­bou do stu­dené hlíny v po­sled­ních letech tohoto sto­letí. Věční učňové, věčně šílení, hla­doví po zna­los­tech. Bylo nutné si od­mys­let oči­vidné pří­zraky stár­nutí: mojí pro­kla­tou ge­ne­tiku, která mi na­dě­lila dárek po noha ge­ne­ra­cích pleša­tých mužů, Peovy jemné vrásky kolem očí, zatím tiše vy­čká­va­jící jako nášlapná mina času nebo Rubino stří­bro, které ji ve 26 letech prokvé­talo čer­nými vlasy. Jenom Malej Marty byl vl­no­bití věků a mi­mi­k­rám moud­rosti zatím imunní. Pro­boha, vždyť mu bylo teprve 21 let a je­di­nou školu, kterou úspěšně vy­cho­dil, byla škola života – zví­řecká, bez­o­hledná a bru­tální, plná ma­ni­aků lač­ní­cích po krvi, která se ne­ptala, kdy stu­dent chyběl a když mohla, vra­zila mu kudlu do žeber. Bez důvodů a bez omluv, sta­čilo si jen chvíli ne­hlí­dat záda. On toho věděl víc, než všichni tihle vzne­šení blázni s tituly.

Vy­cí­til jsem, že v ta­ko­vém pro­středí je kon­flikt ne­vy­hnu­telný a pod­vě­domě jsem se při­pra­vo­val na roz­ho­du­jící utkání.

Začali jsme jednat podle pří­ru­ček guerrilla boje: každý z nás si ob­jed­nal drink tak vul­gární a ne­mravný, že musel vzbu­dit po­hor­šení všech dů­stoj­ných pánů i učňů ve­zou­cích se na pře­prav­ním pásu k osví­cení.

„Dejte nám čty­ři­krát dvo­ji­tého Minotaura,“ po­ru­čil jsem roz­hodně, ale vzá­pětí jsem se opra­vil: „Vlastně ne, osm­krát.“

Barman se na mě po­dí­val a pak na zbytek pá­t­rací čety, ale v jejich tvá­řích ne­na­šel nic, čeho by se mohl chytit.

„Ne­bojte,“ řekl Peo a usmál se tak se­be­jistě, jak jen to bylo možné, „jsme pro­fe­si­o­ná­lové. Víme, co děláme.“

Hodil jsem před bar­mana dvou­ti­sí­covku a on se pustil do práce. Patřil mezi , do ne­chutné smečky žol­dáků bez mo­rálky a bez zásad. Minotaur byl hřích přímo zmí­něný v bibli a barman nás měl na místě po­pra­vit, už jenom proto, že jsme se o něm zmí­nili. Ale místo toho zaťal zuby a jakmile před ním za­šus­tily peníze, pustil se do práce. Na druhou stranu nám to hrálo do karet, tenhle člověk bude náš spo­je­nec dokud mu budeme platit. Můžeme si u něj v mra­záku scho­vat mrt­volu a jemu to nebude vadit, pokud budeme dávat po­řádné spro­pitné.

Celé roky čistil boty aka­de­mi­kům, ne­na­ka­zil se snad od nich? Je tohle obraz aka­de­mické sféry? Je to ještě pořád bar­vitá a ži­vo­tem pul­zu­jící ko­mu­nita vol­no­myš­len­kářů, kteří po­sou­vají hra­nice lid­ského po­znání, nebo jsou to už jenom žol­dáci grantů, semleti sys­té­mem na prach?10 Kdo ví? Já roz­hodně ne. Z vy­so­kého škol­ství jsem byl pro­puš­těn bez pocty před čtyřmi lety a od té doby jsem na ten uza­vřený svět skoro za­po­mněl. I přesto, že Uni­ver­zita pa­t­řila mezi crème de la crème vzdě­lá­va­cích in­sti­tucí v tros­kách střední Evropy, celý systém na mě nikdy ne­u­dě­lal příliš dobrý dojem. Možná právě o tohle šlo, možná jsme se sna­žili od­ha­lit zka­žené jádro celého sys­tému. Proč ne? Byl to plán jako ja­ký­koli jiný.

Vy­zbro­jeni ob­scén­ním al­ko­ho­lem jsme si šli sed­nout, abychom pro­brali, jak při­stou­píme k celé ope­raci. Stačil jediný pohled po okol­ních tvá­řích a bylo jasné, že se musíme stát di­vo­kými zví­řaty, abychom vůbec měli naději tenhle úkol do­táh­nout do konce, ať už to zna­me­nalo cokoli. Za chvíli jsem vstal a došel pro další drinky, ten­to­krát čtyři Mar­tini koktejly při­pra­vené do středně vel­kých váz. „Ne­bojte, doktor mi to pře­de­psal na srdce,“ říkal jsem bar­ma­novi, který, jak se zdálo, neměl ve tváři žádné mi­mické svaly. Jakmile jsem po­lo­žil novou várku na stůl, ze kte­rého se stal po­my­slný výš­kový tábor, pus­tili jsme se do našich bar­bar­ských a di­voš­ských nápojů, jako Van­da­lové, kteří dran­cují Řím. Al­ko­hol na nás ale moc ne­ú­čin­ko­val, měli jsme v genech za­kó­do­va­nou ne­ob­vykle vy­so­kou re­zistenci. Skoro žádné ne­ga­tivní účinky, jenom samá po­zi­tiva: kre­a­tivní myš­lení, ztráta zábran, inhi­bice.

„Přesně tak,“ říkal jsem poz­ději jed­nomu pro­fe­so­rovi, když se plán de­fi­ni­tivně zhrou­til. „Jeden člověk z mi­li­onu má právě tenhle gen, který me­ta­bo­li­zuje ace­tal­de­hyd jako vodu. Četl jsem to v jednom bri­lant­ním paperu, který napsal…“ při­lo­žil jsem ruce na spánky ve snaze se roz­po­me­nout na to za­tra­cené jméno. Za oka­mžik jsem zvedl hlavu a luskl prsty: „Šerý et al.1

„Ale ten sedí přesně tamhle.“ Aka­de­mik ožil, když usly­šel to jméno a ukázal někam dozadu.

„Vý­borně, jestli bude chtít ně­ko­lik tes­to­va­cích sub­jektů, tak ať si řekne. Kromě mě, moji tři ka­ma­rádi si v sobě nej­spíš nesou stejný gen. Všichni čtyři máme ve­li­kou odol­nost al­ko­holu, za večer vy­pi­jeme vanu plnou ginu, ráno se pro­táh­neme a všechno je v po­řádku. Jsou někde tamhle…“ otočil jsem se, abych je našel, ale pá­teční večer byl mnohem ruš­nější, než jsem před­po­klá­dal, mnohem víc lidí, spousta z nich už stála, drinky v rukách, dis­ku­to­vali, smáli se.

Otočil jsem se zpátky a dodal: „Někde tady budou. Po­znáte je snadno, budou nej­spíš ba­lan­co­vat dva drinky v každé ruce a na přeskáčku z nich upíjet.“

„Naše ka­tedra by po­tře­bo­vala ně­ja­kou novou za­pá­le­nou krev. Na jaké uni­ver­zitě pra­cu­jete Adame? Jste dok­to­rand?“ zeptal se aka­de­mik s ty­pic­kou po­lo­vi­ča­tou pří­vě­ti­vostí: použil křestní jméno, ale vykal.

„Na žádné,“ řekl jsem prostě. „Pra­cuji na volné noze, hacker, pro­gra­má­tor, ana­ly­tik, data scien­tist, stavím roboty, drony, 3d tis­kárny, mám podíl v jednom baru tady ve městě.“ Aka­de­mik se na mě po­dí­val ne­dů­vě­řivě, stejně jako když mě poprvé za­hlédl v davu, jak třímám ob­rov­skou skle­nici s ma­lič­kým pa­ra­plíč­kem na vrchu. „Všechny papery bi­o­lo­gie, ge­ne­tiky, fyziky, psy­cho­lo­gie, so­ci­o­lo­gie a chemie čtu po ve­če­rech jenom proto, že mě to fas­ci­nuje. Jak se říká: Vy­kaš­lete se na po­pu­lární vědu, a jděte rovnou na sku­teč­nou věc – vy­trh­nout ještě te­pa­jící srdce z hrudi bestie,“ od­po­vě­děl jsem ener­gicky, ale aka­de­mik se na mě pořád díval nějak divně. Možná se mu ne­zdálo, že jsem ci­to­val ze všech prací, která jeho ka­tedra pu­b­li­ko­vala za po­sled­ních sto čty­ři­cet let, možná mu jenom ne­vo­nělo, kde jsem k nim přišel. Člověk jako já přece nemůže mít pří­stup ke všem těm drahým aka­de­mic­kým žur­ná­lům, ale možná jsem jenom nebyl jeden z nich.

Ale pak se mi ztra­til z očí. Tou dobou už všude vládl chaos, v míst­nosti to hučelo jako v úlu, lidé na nohách, velice mo­bilní, pře­sou­vali se od hovoru k hovoru, od sku­pinky ke sku­pince jako šílení nomádi po­há­nění che­mic­kým ohněm. Tohle byla chvíle, na kterou čekaly celé kor­dony stu­dentů při­pra­ve­ných v záloze, tady se mohlo roz­ho­do­vat o aka­de­mic­kém po­stupu, jed­no­du­ché di­plomce, úspěš­ném vzdě­lání, dobrém za­jiš­tění, vy­so­kým platům a po­ho­dl­nému životu. Každý pátek večer tu čekali jako krysy, skryti v tem­ných norách ze kte­rých zářily jenom oči, a když zazněl gong, vy­ra­zili do útoku.

Malej Marty, který vy­pa­dal příliš mladě na to, aby si vymohl pří­stup k horní kastě, pro­vá­děl prů­zkum mezi muž­stvem, bavil se se stu­denty a stu­dent­kami. Byla to ne­vděčná pozice, pro­tože se musel pro­bí­hat zá­pla­vou bahna a pří­běhů, které se opa­ko­valy s že­lez­nou pra­vi­del­ností: lenost, str­nu­lost a apatie. Ze strany stu­dentů pře­vlá­dal vše­o­becný ne­zá­jem, vět­ši­nou jim šlo jenom o to aby prošli sítem, aby pře­žili Stroj, ne­prahli po vzdě­lání, chtěli jenom titul, aby měli jakési za­jiš­tění. Ale nedalo se říct, jestli šlo sku­tečně o jejich cíl. Apatie byla za­ko­ře­něná hlu­boko a možná si jenom mys­leli, že to chtějí, možná to chtěli, pro­tože se to po nich vše­o­becně žádalo.

Tohle cho­vání a taková nálada však ne­zů­stá­vala jenom dole u paty py­ra­midy. Ně­kteří z nich se do­sta­nou mezi dů­stoj­níky a budou tva­ro­vat další ge­ne­race stu­dentů. Ale k jakému obrazu?

Možná byl tohle hlavní pro­blém celého sys­tému, zá­jemce musí pře­ko­nat ob­rov­ské pře­kážky, a když kde­koli cestou zaváhá, spadne do bahna, buď a nebo, všechno nebo nic, ví­tě­zové najdou suchou zem, po­ra­žené roz­sá­pou žra­loci, žádná třetí cesta. Ale když se někdo dostal dovnitř, stal se sou­částí Rodiny, Klanu a Syn­di­kátu – jediné vý­cho­disko v tomhle str­nu­lém sys­tému, který fun­go­val s efek­ti­vi­tou jatek.

Když je cesta předem daná, zápal se do­staví jenom velice zřídka.

Za chvíli jsem za­sle­chl, jak se Ruby baví s ně­ko­lika pro­fe­sory, děkany a rek­tory, alfa-samci svých smeček, velice moc­nými bes­ti­emi, ale útržky slov, které jsem za­chy­til, na mě ne­dě­laly dobrý dojem. Stě­žo­vali si, že uni­ver­zity a vysoké školy jsou pod ros­tou­cím tlakem státu a dal­ších me­ce­nášů, kteří chtějí in­ves­to­vat jenom do apli­ko­va­ného vý­zkumu, který může něco vy­dě­lat. Ne­za­jímá je zá­kladní výzkum. Ne­za­jímá je dobré vzdě­lání, chtějí fab­riku na tituly, kde se budou točit prachy. Ruby tam jenom stála, Minotaura vy­mě­nila za něco jem­něj­šího a všichni ji svě­řo­vali svoje nej­čer­nější ta­jem­ství, zmi­ňo­vali se o škr­tech, še­t­ření, pro­blé­mech a pod­vo­dech.

Tohle se mohlo po­da­řit jenom jí. Ona byla pro celou ope­raci na­prosto ne­po­stra­da­telná. Vět­šina místní po­pu­lace byli muži, a proto pů­so­bila jako magnet. Spor­tovní po­stava, ha­vraní vlasy a zářivý úsměv, který byl na­prosto fa­lešný. Vět­šinu z těch lidí by do­ká­zala roz­tr­hat na kusy holýma rukama a kdyby bylo nejhůř, v kapse měla vy­ha­zo­vací nůž. V duchu jsem se ptal, kolik by jich zvládla odrov­nat na­jed­nou, než by ji pře­mohlo vy­čer­pání. Pa­de­sát? Še­de­sát? Možná celý an­sámbl? Kdyby se to sku­tečně stalo, jaké by byly zí­t­řejší no­vi­nové ti­tulky? Na­prosto ne­pří­četná stu­dentka, před ně­ko­lika lety vy­lou­čená z Uni­ver­zity krátce před zá­vě­reč­nou zkouš­kou, v zá­chvatu zu­ři­vosti a pomsty v gi­gan­tické rvačce těžce zra­nila velkou část aka­de­mické obce, mnoho obětí stále na jed­notce in­ten­zivní péče, vysoké škol­ství se hroutí, Holly­wood se zajímá o fil­mová práva. To všechno by se mohlo stát, kdyby někdo uvol­nil démona v ní. Jenom důvody by byly pře­krou­ceny médii a ztra­ceny ve zmatku dějin.

Jeden takový kon­flikt sku­tečně pro­běhl, kdysi dávno ještě na aka­de­mické půdě, když jsme s Ruby ještě pa­t­řili mezi stu­denty. Nikdy jsem se o tom moc ne­do­zvě­děl, pro­tože aka­de­mická kul­tura do značné míry fun­guje jako zlo­či­necké syn­di­káty a nej­radši řeší věci in­terně. Co se stane uvnitř, tam taky zů­stane. Krátce poté, co se si­tu­ace uklid­nila, se Ruby na­stě­ho­vala ke mně a Peovi do archy za­tra­cenců.

Po­u­ží­vali jsme ji jako vý­buš­nou návnadu: začala kon­ver­zaci, někdo z nás se přihnal, zmoc­nil se roz­ho­voru a ona šla dál lovit pří­běhy. Velice efek­tivní modus ope­randi.

„Já jsem po čtyřech letech radši odešel, než abych se vě­no­val něčemu, co mě nebaví,“ říkal jsem poz­ději jed­nomu dok­to­ran­dovi, ke kte­rému jsem se dostal přes Ruby, když at­mo­sféra ze­sí­lila a osa­zen­stvo míst­nosti se svým cho­vá­ním ne­bez­pečně při­bli­žo­valo bar­bar­ství.

Ale on nemohl po­cho­pit proč, skoro jako kdy­bych mluvil ně­ja­kou dávno za­po­me­nu­tou řečí. On na­stou­pil na svůj obor aniž by věděl proč, chtěl něco stu­do­vat a tohle se zdálo jako schůdná cesta. A když tam strá­vil tolik let, nemělo přece smysl od­chá­zet. Zaťal zuby, po­kra­čo­val dál, učil se co musel, látku, která ho za­jí­mala pouze okra­jově. Jen ví­tě­zové a po­ra­žení. Za ty roky se naučil v sys­tému chodit, pod­lé­zat všechny pře­kážky a psát bez­vý­znamné práce jenom pro slávu svých ve­dou­cích.10

„Tak proč tam vůbec jsi, když tě to nebaví? Jdi dělat to, co je tvému srdci blízké. Na zbytek při­jdeš cestou,“ řekl jsem a upil dal­šího Minotaura. „Tvůj život, tvoje pra­vi­dla.“ Ale moje slova pro­le­těla vzdu­chem a ne­za­ne­chala žádnou stopu. Logika proti vášni.

„Od té doby, co jsem odešel,“ řekl jsem, když mi došlo, že se můžu svěřit s čím­koli, pro­tože slova v tom pro­středí oči­vidně neměla žádný dopad, „ne­u­ply­nul jediný den, kdy bych se ne­vzdě­lá­val, kdy bych se neučil, kdy bych ne­zku­sil něco nového, ne­po­znal něco ne­če­ka­ného nebo ne­zpo­chyb­nil vlastní hod­noty. Nic z toho jsem ne­dě­lal, když jsem musel. Doma mám dva takhle vysoké štosy vy­tiš­tě­ných paperů,“ ukázal jsem do výšky ramen, „všechna mys­li­telná témata: IT, al­go­ritmy, stro­jové učení, fyzika, chemie, so­ci­o­lo­gie, me­di­cína, psy­chi­atrie, pře­čtené do po­slední stránky. Dělám jenom, co mě baví. V noci pít, čtyři hodiny spánku, pro­běh­nout se, hac­ko­vat, vzdě­lá­vat se, bu­do­vat. Když můžeš jet vlast­ním tempem, můžeš jet ma­xi­mální rych­lostí, na nikoho ne­če­kat a ne­za­sta­vo­vat se. K ničemu z toho ne­po­tře­buji, aby mě někdo pět let nutil lézt smr­du­tými zákopy jenom proto, že cestou je pár míst, kde si můžu sed­nout a dát si po­řádně vy­chla­zený gin/tonic. Vždycky jsem nejlíp fun­go­val in­sti­tuci na­vzdory.“

Chvíli jsme se bavili. On na­mí­tal něco o roz­hledu, vedení k po­zná­vání věcí, které nevím, že nevím. S tím vším jsem sou­hla­sil, ale měl jsem ná­mitky proti slabé mo­ti­vaci a ča­so­vání. Vzdě­lání je ty­picky předem na­laj­no­vané: zá­kladní, střední, vysoké; a vět­šina se touto ne­fle­xi­bilní ša­b­lo­nou řídí. Zna­mená to, že jim vy­ho­vuje? Možná, možná ne. Touha po vzdě­laní může přijít mnohem poz­ději. „O abs­traktní al­ge­bru jsem se začal za­jí­mat až potom, co jsem zjis­til, že ob­sa­huje mocné kon­cepty, které se dají v pro­gra­mo­vání sku­tečně použít. Nejel jsem podle plánů, hnala mě jenom touha,“ po­dotkl jsem.2

Ale on pak dodal, že někdy musíme dělat i věci, které ne­chceme.

„Tohle od­mí­tám,“ od­vě­til jsem suše. „Je to můj život, mých še­de­sát let3 a po­sta­rám se, abych je za­tra­ceně dobře využil. Znal jsem jed­noho člo­věka, který žil podle čtyř zásad: nikdy na nic ne­če­kej, neptej se na svo­lení, vezmi si, co po­tře­bu­ješ a po­ža­duj pro sebe to nej­lepší. Žil jako na­prosté mon­strum, ale byl svo­bodný. Je sice už čtyři roky po smrti, ale na tom teď ne­zá­leží.4

Ne­re­a­go­val a já me­zi­tím dostal chuť na gin/tonic, velice silný, Hen­drick's gin a okurka, po­cho­pi­telně. Každý vzdě­lá­vací systém nejen pře­dává vě­do­mosti, ale také ne­od­vratně tva­ruje myš­lení a hod­no­tový systém svých obětí, čím delší in­dok­tri­nace, tím hlou­běji je systém za­ko­ře­něn. Ne­kom­pa­ti­bilní názor pak oběti vní­mají jako roz­to­milý ana­chro­nis­mus, zby­teč­nost nebo do­konce hrozbu. V ex­trém­ních pří­pa­dech může nastat až ko­gni­tivní diso­nance. Za­čí­nal jsem tušit, že ať už se tu sna­žíme o cokoli, jde nej­spíš o pro­hra­nou bitvu. His­to­rie nám dávala za pravdu: střet­nutí od­liš­ných kultur nikdy ne­vedlo k di­a­logu ale k dě­si­vému kr­vepro­lití.

Došel jsem za bar­ma­nem. Za­sko­čilo ho, když jsem si řekl o gin/tonic. Čekal něco oká­zale vul­gár­ního.

„Už jsi zapadl mezi tyhle svině?“ řekl, když přede mě po­klá­dal per­fektně při­pra­vený nápoj na ubrou­sek.

Po­dí­val jsem se na všechny ty stu­denty, kteří tam každý pátek utrá­celi svoje ten­čící se fi­nanční re­zervy v naději, že jim to pomůže vy­špl­hat se výš na aka­de­mic­kém žeb­říčku, že tak zís­kají náskok v krysím závodě. Tolik po­kry­tec­tví a špat­ného svě­domí. Jak nám začalo být už od za­čátku jasné, nikdo v tom klubu nebyl tak ne­vinný, jak se zdálo. S po­stu­pem večera, jak se sklenky s Mar­tini, Minotaury, gin/to­ni­cem nebo whisky vy­prazd­ňo­valy, začaly vzdu­chem létat his­torky, které by někoho mohly stát ka­ri­éru, kdyby se do­staly k ne­správ­ným uším: pod­vody u zkou­šek, za­pla­cené stát­nice, fa­lešné tituly. Ale nic se ne­stalo, pro­tože tady všichni táhli za jeden provaz, tady byli všichni spolu, jedna klika, spo­lečný zájem. Spolek s vy­so­kými vstup­ními nároky, ale jakmile byl člověk uvnitř, jel v tom se všemi ostat­ními, musel, jinak by ho ostatní na místě ukři­žo­vali. Stejný psy­cho­lo­gický me­cha­nis­mus držel po­hro­madě každou armádu světa, spo­lečné utr­pení utu­žuje ko­lek­tiv. Je těžké se dostat dovnitř, ale ti, kterým se to po­vedlo, jsou bratři od té chvíle na věčné časy.5

Všechno se to kupilo tak rychle, že bych po­tře­bo­val křídla, abych se té špíně ne­u­to­pil.6

Přede mnou stál barman, který za­ho­dil všechno, když před ním za­šus­těly peníze. Čekal na od­po­věď.

„Jak to tady můžeš vy­dr­žet?“ od­po­vě­děl jsem otáz­kou. „Mě by z toho hráblo a spálil bych to tady do zá­kladů.“

Barman jenom po­kr­čil rameny a zavřel po­kladnu.

Možná, že právě tohle sym­bo­li­zo­valo konec všech snů a nadějí ne­zá­vis­lých vý­zkum­níků, hac­kerů v pů­vod­ním slova smyslu, kteří věřili v dobro a chtěli pro to něco udělat. Kam se jenom poděli? Kam zmi­zeli všichni ti bláz­niví snílci? Ne­pra­cují teď v žoldu státu nebo kor­po­rací? Ne­ne­chali se pře­táh­nout na od­vrá­ce­nou stranu světa? Ne­pro­dali sebe a svoje ideje? Jedno bylo jasné: pokud sku­tečně exis­to­vali, roz­hodně jsme ne­mohli najít v tomhle klubu.

Seděl jsem sám na baru, srkal hoř­kost a vzpo­mněl si na ně­ko­lik veršů, které jsem nemohl nikam při­řa­dit:7

Pod ko­ša­tým kašta­nem pro­dali jsme se na­vzá­jem: Oni lžou, my taky lžem pod ko­ša­tým kašta­nem.

Začal jsem pře­mýš­let, jestli jsme my čtyři imunní tomu po­ku­šení. Do­ká­zaly by naše ideály odolat, nebo nás chrá­nil jenom fakt, že pa­t­říme mezi blázny a vy­dě­děnce, ne­schopní fun­go­vat v nor­mální spo­leč­nosti, možná zá­zračně nadané, ale možná jenom ne­schopné za­sta­vit na cestě ke zkáze?


Celá ope­race skon­čila – ne vý­bu­chem, ale za­sté­ná­ním8 . Vy­lezli jsme na ulici a na­dechli se šedého vzdu­chu toho září léta páně 2013. Po Anit ani stopa. Proč jsme tohle všechno dělali? Jaký byl smysl celé ope­race? Nehnal nás jenom pocit viny, že jsme všichni ne­do­kon­čili svoje vzdě­lání, že jsme za­ho­dili nej­lepší roky svých životů, uto­pili je v dehtu; bez směru, bez naděje, pro­ná­sle­do­váni smeč­kami čer­ných psů? Nebylo pak ší­len­ství jediné vý­cho­disko, jak si udržet pří­čet­nost? Dost možná to celé nemělo žádný smysl.

Ale co potom Malej Marty? Snažil jsem se věřit, že on má ještě naději. Stáhli jsme ho s sebou ke dnu nebo mu po­má­háme se vy­hnout našim chybám? Jeho v životě po­tkalo tolik ne­štěstí, dva ka­ma­rádi z dět­ství mrtví, za­hra­baní do pod­zim­ního listí, rodiče se ho zřekli, opuš­těn a vy­pla­ven na ne­zná­mém po­břeží.9 Doufal jsem, že u nás našel svo­bodný pří­stav, kde může, od­stí­něn od re­a­lity, nechat naplno pro­puk­nout ma­nic­kou kre­a­ti­vitu, kde nikdy nemusí za­sta­vit, kde se nikdo z nás nemusí za­sta­vit.


Pozn:

  1. et al. se po­u­žívá v aka­de­mic­kých pa­pe­rech místo etc. pro výčet autorů. Ty­picky se uvádí první autor a jména ostat­ních se na­hradí za et al.
  2. Tak jak o tématu mluví a píše Ken Ro­bin­son.
  3. viz track Until Your Chest Ex­plo­des of Our Ce­a­sing Voice, který začáná slovy > 60 years > Was all we got
  4. viz Jesse v při­pra­vo­va­ných po­víd­kách BCDark Night of the Soul
  5. viz pasáž z Shake­spea­rova Jin­dři­cha V. > We few, we happy few, we band of bro­thers. > For he to-day that sheds his blood with me > Shall be my bro­ther; be he ne'er so vile, > This day shall gentle his con­di­tion;
  6. viz Cop­po­lova Apo­ca­ly­pse Now: > Willard: Oh man, the bull­shit piled up so fast in Viet­nam, you needed wings to stay above it.
  7. Verše po­cho­pi­telně po­chá­zejí z Orwellowa 1984, v ori­gi­nále: > Under the sprea­ding chest­nut tree > I sold you and you sold me. > There lie they, and here lie we > Under the sprea­ding chest­nut tree.
  8. viz T.S. Eliot: The Hollow Men (an­g­lická verze opat­řená bo­ha­tými po­znám­kami, ne­po­da­řilo se mi najít re­pre­zen­ta­tivní český pře­klad), na­rážka na slavné verše: > This is the way the world ends > This is the way the world ends > This is the way the world ends > Not with a bang but a whim­per.
  9. zmínka o tom, že v té době jsou Mar­tyho dva bývalí ka­ma­rádí JesseMu už mrtví (oba spáchali se­be­vraždu, Jesse se zabil v roce 2009, Mu v roce 2012) a že se Mar­tyho rodiče zřekli vlast­ního syna (viz Ho­rečka #1, 2. února 2010 a při­pra­vo­vaná po­vídka Atlas vzpo­mí­nek)
  10. viz An As­pi­ring Scien­tist’s Frustration with Modern-Day Aca­de­mia: A Re­sig­nation
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz