k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Abs

18. 7. 2008 (aktualizováno 17. 10.) — k47 (♪)
CC by-nc (via)

Byli jsme čtyři: já – Karel a pak Honza, Marty a malej Martin. První tři jme­no­vaní po­různu stu­do­vali na vy­so­kých ško­lách, čímž je sa­mo­zřejmě myš­leno tou­lání se po bu­fe­tech, po­pí­jení lev­ného chlastu a pro­vo­zo­vání po­div­ných pá­nevních pohybů. Malej Martin, kte­rému jsme říkali prostě jenom ten malej, ne­stu­do­val, nebo se to aspoň tak jevilo. Nikdo z nás přesně ne­vě­děl, co je malej Martin zač. Měli jsme ta­ko­vou in­terní teorii, která říkala, že je na čás­tečný úvazek to­ta­lit­ním dik­tá­to­rem v jedné se­ve­ro­af­rické zemi, ale běžně dělá do skla, nebo něco na ten způsob. Víc jsme ne­vě­děli, ale bylo nám blbé se po těch letech, co se známe ptát, jak se vlastně jme­nuje a co dělá. Se­tkali jsme se za docela nor­mál­ních okol­ností, Já, Honza a Marty jsme po­pí­jeli na baru, když k nám přišel malej Martin a ně­ko­li­krát cvičně vy­stře­lil do vzdu­chu. Pak ná­sle­do­val střih a všichni čtyři jsme byli u chi­rurga s pře­ra­že­nými nos­ními pře­páž­kami. Dru­hého dne jsme si všimli, že malej Martin jezdí v něčem, co hodně blízce při­po­míná parní tank.

Naše stu­dium bylo v pod­statě pouze vý­sled­kem po­div­ných náhod a ne­u­vě­ři­tel­ných shod okol­ností. Já jsem stu­do­val na FELu, což je ne­ve­selá škola, kde se prak­ticky vzato ne­vy­sky­tují holky a všichni jsou de­pri­mo­vaní, ale na druhou stranu zase in­že­nýři zís­ká­vají ab­so­lutní imu­nitu na zra­nění elek­tric­kým prou­dem.

Honza H. chodil na Su­ch­dol­skou ČZU. To je kom­plex jedné vysoké školy, kde nikdo neví, co se tam vlastně přesně dělá, ale ne­chtějí ze sebe dělat hlu­páky a tak se tam všichni pro­me­ná­dují a nadou­vají svoje to­ka­dla. Pod ČZU jsou obří vodní nádrže spo­jené s po­vr­chem jenom ně­ko­lika šach­tami, které ústí do ně­ko­lika vy­bra­ných míst­ností. Vět­šina výuky pro­bíhá ve ve­li­kých před­náš­ko­vých sálech, které jsou ve­sta­věny v in­te­ri­é­rech po­no­rek, které se se za­čát­kem hodiny po­tá­pějí do pod­zem­ních nádrží a vzá­jemně spolu bojují. Před­ná­še­jící je jednak ka­pi­tá­nem po­norky, ale zá­ro­veň stále musí vést před­nášku.

V před­náš­ko­vém sále bylo ticho a klid, po­lo­vina stu­dentů spala a druhá půlka jich vůbec ne­při­šla. Ně­ko­lik dal­ších za­spalo a ne­stihlo na­stou­pit před vy­plu­tím a tak smutně po­stá­vali na molu v míst­nosti G223 (druhé patro vlevo). Pro­fe­sor psal na tabuli řady vzo­rečků a mo­no­tón­ním hlasem tam něco vy­klá­dal.

„Ka­pi­táne, máme pro­blém, na tohle byste se měl po­dí­vat,“ ozvalo se shora.

Pro­fe­sor si sundal bílý plášť, na­sa­dil si ná­moř­nic­kou čepici a spus­til pe­ri­skop. „Pane Comptne, stočte to na pra­vo­bok, zpětný chod a při­pravte tor­péda.“ Ze stro­jovny se ozýval rachot motorů. „Pal!“

„Pane, za­sáhli jsme je.“

„Vý­borná práce pane Comptne, celá před­náška z betonů jde ke dnu.“ Pro­fe­sor si zase sundal čepici a na­sa­dil plášť a unylý hlas uspa­vačů hadů. Nikdo ze stu­dentů si ne­všiml něčeho zvlášt­ního a i kdyby po­střehl změnu, ne­při­klá­dal by jí se­be­menší dů­le­ži­tost. To byla ČZU, kde na ISICa do­sta­nete dva litry tvr­dého desti­látu na osobu, se­mestr a metr čtve­reční. Na FELu zase běžně běhali před­ná­še­jící ob­le­čení jen do kou­pa­cího pláště.

Stejně tak téměř nikdo ne­tu­šil, co se do­o­pravdy dělo na FakStav, kam den co den chodil Marty a to i v sobotu a neděli. V pra­cov­ních dnech jako stu­dent, o ví­kendu jako bytový zloděj. Možná, že tam byly taky nějaké skryté po­klady jako na ČZU, kde v jedné třídě je ne­ná­padně scho­vaná celá sfinga, v jiné míst­nosti jsou vy­bu­do­vány ob­rov­ské pří­stavy, jinde – na zá­chod­cích – je vy­sta­věna přesná kopie hrobky pro fa­ra­óny. Nikoho v době stavby ne­na­pa­dalo, že vlastně nemají fa­ra­óna ani důvod stavět jeho hrobku.

Na ČVUT je to sa­mo­zřejmě jiné. Celý ob­rov­ský roz­po­čet této vzdě­lá­vací in­sti­tuce je in­ves­to­ván od bu­do­vání ne­změrné armády, která má jeden jediný cíl: ob­sa­dit ČZU, za­pá­lit ČZU a to, co zbude, po­so­lit. ČZU má sa­mo­zřejmě úplně stejný plán a taktéž buduje ne­změr­nou in­vazní armádu. K ně­ko­lika kr­va­vým kon­flik­tům už po­cho­pi­telně došlo. Na­po­sledy během Války Vy­so­kých Škol roku 2004, kdy byly během bojů vy­pá­leny a vy­ra­bo­vány čtyři Vysoké školy eko­no­mické.

Na FELu se všichni věnují pře­vážně vývoji elek­tro­niky, po­ho­nům a ří­dí­címu soft­waru pro obří za­bi­jácké parou po­há­něné roboty Č.V.U.T. Všichni kromě oby­va­tel la­bo­ra­toří v pod­zem­ních pa­t­rech, kam se dá dostat přes la­by­rint stře­žený mi­no­tau­rem nebo pomocí pá­ter­nos­teru (což je jeden z nej­vět­ších objevů na FELu, který na ČTU nemají a touží ho získat). Pro­fe­soři a do­centi, kteří v těch kob­kách žijí v pod­statě celé dny vy­o­pe­ro­vá­vají mozky mrtvým opicím a tahají za obří páky a pře­pí­nají nej­růz­nější pře­pí­nače. Vzdu­chem létají ob­rov­ské elek­trické výboje a oni sami se u toho ma­ni­a­kálně smějí. Tuto čin­nost pro­vo­zují už pat­náct let a nikdy ničeho ne­do­sáhli.

Me­zi­tím se na ně­ko­lika pod­la­žích nad nimi v krás­ných nových po­slu­chár­nách re­kru­tují další ge­ne­race, která se zapojí do od­vě­kého zá­po­lení těchto dvou vy­so­kých škol.

Já sám na vět­šinu před­ná­šek při­chá­zím pozdě a nikdy si s sebou neberu víc než ručník, plavky a budík.

V před­náš­kové míst­nosti běžně už deset minut pro­bíhá výuka, když v tom roz­ra­zím dveře, jsem nahý, jenom kolem pasu mám ob­to­čený ručník, všude se valí pára a já do sebe mlátím bře­zo­vými vět­vič­kami.

„Dole v sauně je to vý­borný, taky byste tam měli za­sko­čit.“

„Sauně?“

Divím se, že ne­chá­pou.

Pak si na­ří­dím budík, složím hlavu a usnu.

Před­náška me­zi­tím plyne dál a už je skoro u konce. Deset minut před koncem hodiny mi za­zvoní budík, za­bouchnu ho, na­táhnu si plavky a skočím do vody.

Dolní část po­slu­chárny byla za­to­pena vodou až po čtvr­tou řadu židlí, pro­fe­sor musel před­ná­šet z ba­tyskafu, vlevo byl sko­kan­ský můstek, vpravo měl svoje sta­no­viště plav­čík, ale nikomu to ne­při­pa­dalo divné.

Mar­tyho stu­dium na sta­várně je až na ně­ko­lik malých roz­dílů v pod­statě úplně stejné. I když vedení obou fakult se v pod­statě ne­ná­vidí a vedou proti sobě vleklou zá­ko­po­vou válku. Přesto čipové vstupní karty fun­gují na obou fa­kul­tách úplně stejně a člověk z FELu te­o­re­ticky může projít tur­ni­kety dovnitř a zase ven. Te­o­re­ticky.

Po­pravdě jsem to jednou zkusil. Při­lo­žil jsem kartu na čtečku a oka­mžitě se spus­til alarm, kužely světla se na mě za­mě­řily, na­je­dou se všude ocitly ost­naté dráty, podél kte­rých hlíd­ko­vali so­vět­ští vojáci se psi, a věže s re­flek­tory a ku­lo­mety. Vrátný skočil do okopu a za­há­jil krycí palbu a hlídky začaly pro­če­sá­vat atrium, jestli se tam ná­ho­dou ne­scho­vá­vám. Na střeše ar­chi­tek­tury se ob­je­vili sni­peři a sna­žili se eli­mi­no­vat kaž­dého, kdo mi byl jenom trochu po­dobný. Za­ne­dlouho při­jely po­li­cejní těž­ko­o­děnci, vy­tvo­řili kordón a ob­klí­čili fa­kultu, aby se mi ne­po­da­řilo uprch­nout. Když mě za čtvrt hodiny ne­mohli najít, začali pa­ni­ka­řit a bom­bar­do­vat ná­hodná místa v Praze.

Tohle všechno způ­so­bil jeden prů­chod tur­ni­ke­tem. Na FELu v Dej­vi­cích tur­ni­kety na­štěstí nejsou a na Kar­láku ne­fun­gují.

Jednou jsem se tam v přestro­jení, které se sklá­dalo s žer­tovně ve­li­kého knírku, přece jen dostal a zjis­til jsem, že jediný rozdíl mezi FELem a sta­vár­nou je v tom, že jim na sta­várně zá­chody voní a nejsou po­blité.

Já a můj brácha jsme byd­leli v jednom pokoji, který se roz­lo­hou a počtem při­stá­va­jí­cích le­ta­del ná­padně po­do­bal le­tišti He­athrow a někdy uply­nuly celé měsíce, aniž bychom se po­tkali nebo jenom v dálce za­hlédli. Vět­šinu času jsme trá­vili na svých stra­nách pokoje v za­pyt­lo­va­ných oko­pech za mí­ři­dly ku­lo­met­ných čtyř­čat a čekali jsme, kdy se ze země nikoho vynoří si­lu­eta abychom spus­tili palbu. Vět­ši­nou se ten druhý nikdy ne­ob­je­vil a tak jsme mno­ho­krát z nudy pouš­těli ně­ko­lik dávek do stropu. V našem pokoji bylo příliš mnoho zbraní. Hned u vchodu na zemi leželo ně­ko­lik hromad sa­mo­palů a jedna sle­pecká hůl.

Nikdo moc dobře ne­vě­děl komu vlastně pa­t­řila, ale nikomu to moc ne­va­dilo. Byl to roz­hodně menší pro­blém než měli tr­pas­líci s můst­kem Khazad-Dum. Jed­noho dne jim tam přišla sta­vební komise, která měla celou Morii zko­lau­do­vat. Pro­blé­mem byl právě Khazad-Dum, který se klenul přes be­ze­dnou pro­past.

Ko­mi­saři cho­dili kolem můstku a ne­u­stále si něco za­pi­so­vali do svých bloků a potom to řekli: „Tak tohle vám ne­mů­žeme schvá­lit. Po­dí­vejte se, my víme, že jste si s tím dali strašně moc práce, ale tady musí být zá­bradlí. Je to příliš ne­bez­pečné. Podle směr­nic Ev­rop­ské unie musí mít každý můstek nad be­ze­dnou pro­pastí nějaké zá­bradlí.“

A to byl sa­mo­zřejmě konec. Tr­pas­líci Morii opus­tili, začali pít, za­klá­dat kasina a plenit celé národy. Ale to byl úplně jiný příběh.

Ten náš příběh se točí hlavně kolem Hon­zova som­bréra, které si koupil do jed­noho umí­ra­jího Ja­ponce, kte­rému se shodou náhod dostal mezi žebra Honzův nůž. Nikdo na světě ne­do­káže uspo­ko­jivě vy­svět­lit, jak se to stalo, ale nej­lepší věštci říkají, že ho prostě bodnul. Tento in­ci­dent měl ještě ne­pří­jem­nou dohru, kdy Honza po­ža­do­val po rodině ze­snu­lého a do pan­gejtu po­ho­ze­ného Ja­ponce, svůj nůž zpátky, ale o této velice ne­pří­jemné soudní při, která skon­čila masivní pře­střel­kou a úprkem na v břiše labuti směrem k Brnu, snad až jindy.

Honza začal nosit to enormní som­bréro v té době, kdy emaři vy­lezli ze svých děr a začali z nás vy­sá­vat naše de­prese. Byl to tak gi­gan­tický klo­bouk, že se dal použít jako dešt­ník pro čty­ři­cet lidí včetně jejich rodin, vel­bloudů a jed­noho slona. Zlom nastal v oka­mžiku, kdy si po­ří­dil dva staré holubi, kteří mu seděli na špičce toho ne­smyslu po­krý­va­jí­cího hlavu, ne­u­stále po­ku­řo­vali, do­jíž­děli vajgly a od­kle­pá­vali popel do som­bréra. Neměli jména, ale zato do­vedli mluvit a po­kři­ko­vali oplzlé hlášky na ko­lemjdoucí slečny.

„Ukaž dudy, kotě,“ křičel jeden.

„Dej dvoj­ča­tům svo­bodu,“ řval druhý a napil se wisky, která byla tak stará, že ji prav­dě­po­dobně doma pod po­stelí pálil sa­motný Kris­tus. Oba dva dali ně­ko­lik lahví za večer a pak vy­tuhli.

Druhý den poté, když vy­spá­vali nej­drs­nější ko­co­vinu všech dob, jsme shodou náhod jeli kolem gol­fo­vého hřiště Hon­zo­vým autem, které bylo ne­u­vě­ři­telně malé. Bylo ve sku­teč­nosti tak malé, že mohlo pod­jíž­dět jiná auta a bez pro­blémů by Hon­zo­vou auto pod­jelo i an­g­li­čáka a roz­hodně ne­vy­pa­dalo, že se do něj vejdou čtyři lidi. Přesto jsme to vo­zi­dlo měli rádi. Honza zá­sadně řídil v kožené le­tecké kukle a le­tec­kých ru­ka­vi­cích. To mělo jeden oči­vidný důvod: v tom do­prav­ním pro­středku byla na­la­fe­to­vána dvě dvoj­čata ku­lo­metů s ple­cho­vým zá­měr­ným křížem, stejně jak to měl rudý baron. A Honza i jeho spo­lu­jez­dec mohli sestře­lo­vat ostatní dvoj­ploš­níky. Nebo auta. Nebo jenom tak stří­let do lidí. Když jsme po dlou­hých bojích s dů­chodci, kteří se belhali po chod­ní­cích a sran­dovně se klá­tili na zem nebo zpod kabátů vy­ta­ho­vali Thomp­sony s bub­no­vými zá­sob­níky nebo tašky plné nákupů, do­rá­želi na místa určení, Honza z auta vy­stu­po­val vždycky s ob­li­če­jem černým od kouře. Nikdo neví proč. Ve sku­teč­nosti se do auta vešli čtyři lidé, hro­mada zbraní a pytel plný sexu. Přesně takhle bylo Hon­zovo auto na­lo­žené i toho dne, kdy jsme míjeli to gol­fové hřiště, které bylo ve sku­teč­nosti střel­nicí a malým bi­tev­ním polem. Stáli tam gol­fisti proti na­li­tým mys­liv­cům s ku­lov­ni­cemi. Po pravdě ti gol­fisti byli taky na mol, pro­tože jinak by se ne­po­sta­vili chláp­kům s na­bi­tými zbra­němi.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz