k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Abs - update #2

29. 9. 2010 — k47
CC by-nc-sa (zdroj)

Podle sku­teč­ných udá­lostí.


Před tím než si Marty neboli stará Már­ty­ová udělal ři­di­čák, měly jeho trans­porty vždycky mírný nádech vzru­šení. Dva dny čekal v roští u za­stávky, za­ko­pal se, za­mas­ko­val, na­stra­žil pasti a vy­čká­val. Pak se přihnal au­to­bus, na­po­cho­do­val do něj, na řidiče na­mí­řil pis­toli a řekl: „Tohle je pře­pa­dení. Dovez mě do Říčan na ná­městí.“

„Ale tam já jedu nor­málně.“

„Vý­borně,“ cukl sebou, scho­val zbraň a řekl: „V tom pří­padě bych chtěl jeden lístek do Říčan.“

Do­prava z místa A na místo B byla vždycky úzce spjatá s al­ko­ho­lem, pro­tože místo A bylo tam, kde jsem se zrovna na­chá­zel a místo B byl zdroj li­ho­vin.

Honza každý pátek, sobotu, neděli a někdy i všechny ná­sle­du­jící pra­covní dny vy­rá­žel, stejně jako mnoho dal­ších mla­dých, krás­ných a úspěš­ných lidí, do klubů, dis­ko­ték nebo hospod za zá­ba­vou, za lidmi, užívat si života. Taky jsem to s ním, s brá­chou a malým Mar­ti­nem pár­krát zkusil, ale byla tam příliš hla­sitá hudba, příliš mnoho lidí a příliš drahý chlast. Trpěl jsem tam a do­ká­zal jsem se sou­stře­dit jenom na to, jak seženu sekeru nebo rovnou střel­nou zbraň. Tam někde mi došlo, že k životu ni stačí jenom po­čí­tač, tuny po­div­ného ja­pon­ského porna, ticho a velké množ­ství al­ko­holu.

Nebyl jsem pro tyhle akce sta­věný, na­ro­dil jsem se jako plá­žový in­te­lek­tuál, skoro celý muž, sa­lónní pe­do­fil a ne­ná­vistný aso­ciál – roz­hodně ne­ja­so­ci­ál­nější z party a dost možná i na světě. Lidí jsem se stra­nil a když jsem se nemohl stra­nit, tak jsem je aspoň po­mlou­val a hrubě urážel.

Došlo mi, že na in­ter­netu něco chybí. Všude se rodily a vzkvé­taly so­ci­ální sítě, kde si člověk evi­duje své přá­tele, ale chy­běla tu aso­ci­ální síť – kar­to­téka všech úhlav­ních ne­přá­tel, zlých dvoj­čat a rivalů. Úspěch byl ohro­mu­jící. Všichni ne­ná­vistní hajzlové se slezli na jedno místo a za­čí­nali řádit. Bylo jasně poznat, že jejich ne­ná­vist je a) ne­ko­nečná, b) týká se bez vý­ji­mek celého lid­stva + ně­ko­lika druhů zvířat a c) když není koho ne­ná­vi­dět, vy­stačí si sami se sebou. Do týdne se za­re­gis­tro­val milion hajzlů a nikdo z nich nikdy ne­vy­plo­dil nic jiného než ne­ko­nečný proud ne­ná­visti a zášti. Splnil jsem svoje ži­votní po­slání. Hotovo. Mohl jsem se rovnou za­stře­lit.

Pár dnů nato se mě Honza ptal: „Půjdeš si s námi za­pla­vat do bazénu? Zase se hrozně se spá­líme.“

„Kou­paní se žra­lo­kama? A ne­lek­nou se vás?“

„V panice se budou tlačit do fil­trač­ních otvorů.“

„Ne, ne, ne, nemůžu. Mám něco dů­le­ži­těj­šího na práci,“ od­po­vě­děl jsem.

„Co, pro­boha?“ Údiv byl na místě, pro­tože jsem nebyl zrovna známý tím, že bych někdy něco dělal.

„Budu se opa­lo­vat doma, v pokoji, v noci pod roz­sví­ce­nou žá­rov­kou a budu u toho hrozně pít. Na­kou­pil jsem dvacet tisíc galonů rumu a budu pít tak dlouho, dokud se pod tou pr­ťa­vou žá­ro­vič­kou ne­o­pá­lím do­hněda.“

„Je ti jasný, že z tý míst­nosti jeden z vás dvou ne­vy­jde živej. Buď praskne žá­rovka nebo ty.“

Byl jsem ocho­ten to risk­nout. Zpod po­stele jsem vytáhl sekyru a začal jsem pít.

Ná­sle­du­jí­cího rána se sešlo vedení ČEZu a po dvou join­tech jim přišlo jako docela dobrej nápad do celé sítě pustit dvacet ki­lo­volt místo nor­mál­ních dvě stě dva­ceti. Takže moje ma­linká žá­ro­vička se na malý oka­mžik změ­nila na malé slunce a způ­so­bila mi po­pá­le­niny tře­tího stupně v ob­lasti roz­kroku. Po­drob­nosti radši vy­ne­chám.

Další za­jí­ma­vostí bylo, že jsem ven vy­chá­zel zá­sadně v županu.


Malej Martin jako jediný z nás jevil známky pra­co­vi­tosti. Aniž bychom to věděli, pra­co­val víc jak dvacet hodin denně, pro­tože mu mag­ne­tická při­taž­li­vost peněz nedala spát a tak si vzal druhou práci a stal se po­do­mním pro­dej­cem olih­ních varlat na čás­tečný úvazek a po nocích na ebayi sku­po­val zin­kové vany, které ob­ra­tem pro­dá­val za kon­zervy dru­ho­vá­leč­ných paštik, po kte­rých se shá­něli sbě­ra­telé z jižní Indie, kteří mu za ně na­bí­zeli vrtule bom­bar­dérů a ty směnil za fa­šírku ze za­je­čích vnitř­ností a tak dále a tak dále.

O půl­noci se u něj ro­ze­zvo­nil te­le­fon: „Dobrý den, chcete na­kou­pit ně­ko­lik me­t­ráků skar­to­va­ných a sli­so­va­ných briket akcií zkra­cho­va­lých pod­niků na otop, prodat ně­ja­kou tu měď nebo si nechat opra­vit te­le­vizi?“

Chvíle ticha.

„Mami?“

Sa­mo­zřejmě to byla jeho matka a chtěla využít jeho spe­ci­ální na­bídky: k me­t­ráku švéd­ských bot zcela zdarma pod­kovy a jejich in­sta­lace na koně, na­in­sta­lo­vání te­le­fonní linky na přímé spo­jení s Kremlem přímo do kan­ce­láře rus­kého pre­zi­denta, sle­do­vací za­ří­zení a ion­tový kanón na stře­chu. Tyhle věci, které sháněl na trzích v zá­padní Číně za pa­ka­tel a pak je při­klá­dal jako akční na­bídky, mu vy­nesly pověst fé­ro­vého ob­chod­níka a taky ně­ko­lik set tisíc sta­ro­vě­kých šekelů ze kte­rých tavil zbro­jař­skou ocel a tavený sýr.

Ale pak mu do ře­mesla začal fu­šo­vat i velkej Marty, který se po­kou­šel z ebaye po nocích sku­po­vat všechny vadné pruské helmy s bodcem dovnitř, což se po­cho­pi­telně ne­lí­bilo malýmu Mar­ti­novi a stalo se, co se muselo stát: souboj na kordy na hřbetě obřích me­cha­nic­kých pštrosů za úsvitu na střeše je­dou­cího vlaku.

Bo­hu­žel celou tuhle parádu náhle ukon­čil velice nízký tunel, ale o tom snad jindy.

„Co budeme dělat?“ řekl někdo z nás, v té době když se oba Mar­ti­nové vrá­tili z ne­moc­nice a byly sádrou spo­jeni do jed­noho nad-člo­věka. Sami si o to po­žá­dali: „Dok­tůrku, udělej z nás víc než chlapa a ne­šetři sádrou.“ Tak se z nich stalo mon­strum, které se svojí mon­stro­zi­tou skoro vy­rov­nalo Chucku No­ri­sovi. Dok­tůrek jim do hrud­níků vložil ato­mové kanóny.

V té době jsem ještě stu­do­val a chodil spát v šest ráno a budil jsem se kolem oběda. Kla­sický vy­so­ko­škol­ský život. Na tom by nebylo vůbec nic za­jí­ma­vého. Ale pak jsem šel ke dveřím a po­dí­val se pro­skle­ním ven.

„Co to kurva…“

Stálo tam Hon­zovo auto, motor ještě na­star­to­vaný.

„Proč stojíš před naším ba­rá­kem a žereš čo­ko­ládu.“

„Jenom tak,“ od­po­vě­děl.

„Tak to je potom jasný. Ne, počkej… Nic není jasný.“

Mi­li­sekundu poté z domu vyběhl Marty, roz­ra­zil banku. Křičel: „Jedeme, jedeme.“ Na­sko­čil do auta a… nic.

Honza pořád stál venku, pusu plnou čo­ko­lády, velice pomalu se otočil na Mar­tyho, zvedl obočí a za­huhlal: „Už?“

„Tak co teda jako bude.“ Byl zrovna jeden z těch ab­surdně hor­kých dnů kon­čí­cího léta, kde si člověk říká, že to může být po­slední opravdu pěkné od­po­ledne toho roku a ani netuší, že po­zítří na­padne metr sněhu. Honza na­star­to­val a odjeli jsme někam pryč.

Za dvě hodiny – a nikdo z nás si ne­vy­ba­vuje, jak se to přesně stalo – jsme běhali po ploché as­fal­to­vané střeše opuš­tě­ného baráku někde v lesích jenom v tre­nýr­kách a mlá­tili jsme se opasky.

„Není to divný?“

„Nééééé!“

Nikdy se nám nic ne­zdálo tak divné, jak to při­pa­dalo těm lidem, kteří šli kolem a samou hrůzou ne­mohli ani vy­táh­nout foťáky.

Tak jsme se aspoň fotili na­vzá­jem, všichni na­jed­nou a pak zase od­dě­leně. Ne­do­ká­zali jsme si užívat kouzlo oka­mžiku a tak jsme ho za­zna­me­ná­vali na pa­mě­ťové karty a pak jsme se z fotek zpětně do­zví­dali, kde jsme byli a co jsme tam vlastně dělali.

„Hele, tady běháme po­lo­nahý po střeše a mlá­tíme se pás­kama, není to divný?“

„Nééééé!“

„A tady je auto malýho Mar­tina.“

Sa­mo­zřejmě jsme byli u toho, když malej Martin pro­dá­val svoje auto, které bylo ve sku­teč­nosti pře­sta­ve­ným tankem. Přijel si pro to nějaký os­t­ra­vák a malej Martin mu hned před­ho­dil smlouvu. „Po­de­psat tady, tady, tady, tady krví a tady sper­ma­tem. Vý­borně, auto je vaše.“ Sa­mo­zřejmě, že to vo­zi­dlo po čtyřech ki­lo­me­t­rech jízdy vy­buchlo. Jednak kvůli špat­nému tech­nic­kém stavu a druhak kvůli náloži tr­ha­vin, kterou Martin na­stra­žil pod kapotu.

„Jenom pro případ nouze,“ od­po­ví­dal na otázku proč, když od­chá­zel a pře­po­čí­tá­val si obě dvě ti­sí­covky v ba­líčku ban­ko­vek.

Malými Mar­ti­novi se taky – po sérii ex­pe­ri­mentů, které se sklá­daly s ma­ni­pu­laci s pákami, pře­pí­nači a vel­kého množ­ství blesků – po­da­řilo vy­tvo­řit ně­ko­lik or­ga­nismů, které se živily vý­hradně Or­si­lem a za ně­ko­lik dnů ze­mřely bo­les­ti­vou, ale vcelku ko­mic­kou smrtí. Taky koupil ně­ko­lik mě­síč­ních safírů a ote­vřel bránu Garaše. Ale o tom snad jindy.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz