k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Abs - update #1

17. 10. 2008 (před 11 lety) — k47 (♪)
CC by-nc (via)

Aspoň jsme si to mys­leli a naše pře­svěd­čení vy­dr­želo celou další hodinu.

Pak jsme vy­stou­pili z auta a za­po­jili se do Akce, což bylo něco jako air­sof­tová akce, ale všichni byli pří­šerně zdu­něný, běhali po táboře po­lo­nazí a stří­leli po sobě z os­t­rých zbraní. Ne­ko­or­di­no­vaně. Každý proti kaž­dému.

„To tady jako chcete zůstat?“

„Když jsme sem jeli ta­ko­vou dobu…“

„A za­pla­tili jsme vstupný…“

To byl ar­gu­ment, proti kte­rému se nedalo pro­tes­to­vat. Bylo roz­hod­nuto.

Akce byla děsivá, ne­ko­or­di­no­vaná, děsivě ne­ko­or­di­no­vaná a ne­ko­or­di­no­vaně děsivá. Šlo tam o to, že ně­kteří byli ti zlí a ně­kteří ti hodní, ale nikdo ne­vě­děl, jestli on je ten zlý a jestli je ve správ­ném táboře a tak všichni jen mlčky pře­šla­po­vali na místě, pís­kali si a sna­žili se nedat najevo svojí ner­vo­zitu. Chvíle napětí se sna­žili od­leh­čit střel­bou do vlast­ních, do ne­pří­tele, do stromů nebo do země. Na tom zas tak moc ne­zá­le­želo.

Mezi dvěma tábory se táhlo pís­čité území nikoho. Ve sku­teč­nosti pa­t­řilo le­sá­kům, kteří tam vy­sa­dili lvi a pro­vá­děli ex­pe­ri­men­tální chov. Došlo nám, že ne­pří­tel (nebo naši v pří­padě, že sto­jíme na špatné straně), se nikdy přes území nikoho ne­od­hod­lají.

Sku­teč­nost, že jsme se mýlili mám došla ráno, když ne­pří­tel (nebo spo­jenci) za­pl­nil celý ho­ri­zont. „Myslíš, že jdou na nás?“ ptal se Marty v oko­pech na hlídce toho bahni­tého rána.

„Néééé,“ od­po­vě­děl malej Martin a po­kra­čo­val v hovoru se svým do­da­va­te­lem so­bo­lích kůží.

Valili se jich na nás hordy, ze všech stran včetně shora a zdola, ne­ko­nečné zá­stupy oz­bro­je­ných bláznů, je­jichž první linie sice byla se­žrána lvi, ale další voje prošly kolem přecpa­ných od­dychu­jích zvířat bez pro­blémů a ztrát.

„Mě při­padá, že jich je asi sto­krát víc než nás.“

„Nééééé,“ pro­ho­dil malej Martin a po­kra­čo­val do te­le­fonu: „Drž pi­vo­vary, kupuj oce­lárny jakmile se pro­pad­nou.“

Už bylo pozdě, hnali se na nás jako utr­žená lavina a nic je ne­mohlo za­sta­vit.

„Vstá­vejte, valí se na nás,“ křikl Marty do našeho pří­střešku, kde jsem spal já a Honza. Já jsem se jenom pře­va­lil a nějak jsem nemohl pobrat smysl toho sdě­lení. Chápal jsem, že všude kolem mě je bahno a chlápci se zbra­něma a někdo chce po někom stří­let, ale co tohle má zna­me­nat?

„Jasně,“ od­po­vě­děl jsem a zavřel oči.

Honza vy­stře­lil ze spa­cáku jenom v tren­kách a s puškou v ruce. „Matko, kde mám kalhoty?“

Bo­jo­vali jsme tvrdě, ale než se stihli při­blí­žit na do­střel, ka­pi­tu­lo­vali jsme.

Ale šlo o jednu z nej­za­jí­ma­věj­ších akci všech dob: po­znali jsme člo­věka, který do­ká­zal vy­slo­vit slovo, které za­bí­ralo skoro dva řádky ve třech krát­kých sla­bi­kách a při­hlí­želi jsme jak jedna ame­rická jed­notka do­ka­zuj ne­hoř­la­vost Nomexu a vůbec če­ho­koli pomocí vy­bí­jení ve­li­kých stád prasat.

„Po­dí­vejte na tyhle ru­ka­vice. Že jsou opravdu z ne­hoř­la­vého Nomexu vám dokážu, když elek­tric­kým prou­dem po­vraž­dím tohle stádo prasat.“ On to udělal a nikdo ne­vě­řil. Nahnal další tvory do ohrady a stří­lel do nich a za­pa­lo­val je a lil na ně horkou smolu a skří­pal nehty o okenní ta­bulku. „Vidíte, ru­ka­vice stále nehoří.“ Ozval se slabý po­tlesk lidí, kteří se vy­ží­vali v týrání zvířat.

Pak nastal ten zdr­cu­jící útok a všechno skon­čilo patem, kdy nikdo ne­vě­děl jakými slovy začít do­ku­ment o ka­pi­tu­laci.

Krátce na to jsme vy­ra­zili na jinou akci, která trvala ně­ko­lik dní a bylo nutné se na ní ná­le­žitě vy­ba­vit. V pod­statě jsme si vzali pa­de­sát kilo jídla, vy­braná vína, gril, stroj na tvorbu mlhy a disko­kouli. Když jsme se chys­tali opus­tit Dům a měli jsme ty ob­rov­ské věci na zádech, někdo z nás vy­křikl:

„Ne­při­bli­žuj se k němu nebo na­stane gra­vi­tační kolaps a pak začneš obíhat kolem toho těž­šího z vás dvou.“

To se přesně stalo a Marty získal svojí první oběž­nici.

A během naší cesty v lesích na nás poprvé za­ú­to­čili slu­g­zové, což byli zlí kr­ve­žíz­niví sli­máci, kteří měli jenom jednu drob­nou sla­binu: byli to pořád jenom sli­máci, takže se pla­zili ne­smírně pomalu a za­bí­jel je sůl.

Znovu se nás roz­hodli dostat v Dome, ale my jsme byli už dlouho při­pra­veni: kolem baráku jsme vy­tvo­řili solnou stěnu. Slu­g­zové měli sta­tečná srdce a žádnou in­te­li­genci a hr­dinně za­ú­to­čili. Naše obrana spo­čí­vala v tom, že jsme seděli na bal­kóně, jedli slané ty­činky a dívali se jak jejich ne­ko­nečné voje na­rá­žejí na solnou stěnu a po­stupně velice pomalu, ale přesto zá­bavně umí­rají. Jejich plán nám byl jasný už od samého za­čátku: ne­o­hro­ženě hnali vlnu za vlnou proti solné stěně smrti, aby ze svých vy­schlých mrtvol vy­tvo­řili vysoký val kolem celého domu, který ne­bu­deme moci pře­ko­nat, v dů­sledku čehož vy­hla­do­víme.

Bo­hu­žel k do­sa­žení jejich plánu nebylo na světě dost slugzů. Do večera v agónii na ab­so­lutní vy­su­šení ze­mřelo šest set mi­li­onů slugzů a nás to stálo jen tři pyt­líky soli a jedny chipsy.

Další útok, kdy slu­g­zové osed­lali kapry, také še­redně selhal.

Čás­teč­ného ví­tě­ství se jim po­da­řilo do­sáh­nout v oka­mžiku, kdy do­ká­zali osed­lat pra­sata a pro­vedli jízdní útok, ale to je část naší mi­nu­losti, kterou jsme se roz­hodli cen­zu­ro­vat.

Ne­cen­zu­ro­vané období začíná v oka­mžiku, kdy se malej Martin po­ku­sil sa­mo­volně roz­čtvr­tit. Toho dne jsme se vydali na lov obřích pa­ra­zitů, kteří se k nám sbí­hali, pásli se na nás, chtěli vědět, jaké vesty nosíme a pro­spe­ro­vali z našeho úspě­chu.

„Tohle musí skon­čit,“ bouch­nul do stolu Marty, kte­rému jsme tou dobou ne­řekli jinak než stará Mar­ty­ová. Ně­ko­li­krát vy­stře­lil do vzdu­chu, aby ro­ze­hnal pa­ra­zity a oni se roz­prchli jako, když na zem do­padne křehká váza ze skla.

Ale pa­ra­ziti tu byli stále, lepili se nám na paty, po­hy­bo­vali se na dis­kuz­ních fórech, blo­go­vali a exis­to­val jediný způsob, jak je za­sta­vit: od­lo­vit krá­lovnu. Proto jsme se na­vlékli do obleků ze so­bo­lích koží a vy­ra­zili do Úlu pa­ra­zitů.

Vý­prava trvala už celou věč­nost, ale přesto se ani zda­leka ne­blí­žila svému konci a my jsme se za sněžné bouře chou­lili kolem ohně, byli jsme špi­naví, měli jsme ob­rov­ské če­listi a vy­stouplé nadoč­ni­cové ob­louky.

„Tohle nedává smysl, vždyť jsme na cestě teprve hodinu.“

Bylo to tak a za další hodinu naše mise de­fi­ni­tivně se­lhala.

Ale krá­lovnu se nám po­da­řilo od­chy­tit a umlá­tit te­ni­so­vými ra­ke­tami o tři roky poz­ději a hned poté jsme její na cáry roz­se­kané tělo vě­no­vali brit­skému ná­rod­nímu muzeu.

„Ať si to, Bri­ťáci, vy­pi­jou!“ řekl někdo z nás, ale nikdo ne­vě­děl kdo, pro­tože jsme tou dobou byli shodou náhod velice opilí a vy­prá­věli jsme si vtipy s ně­ko­lika ja­pon­skými tu­risty.

„Gadišo mugo wonobi?“

„Kwó.“

„Haiso movaro ubi!“

A všichni se smáli.

Potom jsme se se­pa­ro­vaně sna­žili vy­stříz­li­vět, ale ne­po­da­řilo se nám to do další soboty, kdy měl být tré­nink, ale místo se toho jsme se jenom vy­pra­vili na plácek a tam jsme se ka­no­ná­dou ze všech zbraní sna­žili roz­stří­let frisbee.

Nej­pro­ble­ma­tič­tější úlohu měl vždycky nad­ha­zo­vač.

„Stří­lejte do toho čer­ve­nýho, když se vám do­stane na mušku něco bílýho, jsem to já. Mě nechte bejt.“

„Jasná věc!“

Pak Honza nad­ho­dil a my jsme ně­ko­lik dávek cvičně vy­stře­lili jeho směrem a když utíkal, pro­ná­sle­do­vali jsme ho.

Toho dne ne­ze­mřel žádný lé­ta­jící talíř, ale po­da­řilo se nám po těž­kých bojích po­stří­let jeden celý školní výlet.

**

Pak jsme seděli na pod­laze v mé po­lo­vině pokoje, který jsem sdílel s Martym, a sna­žili se strá­vit su­per­mastný gyros s extra tukem a dalším omast­kem v tupláku a malej Martin na­jed­nou vy­mlá­til všechna okna.

„Pořád mi při­padá, že je tady ža­lostně málo kys­líku.“

Ve sku­teč­nosti bylo za okny vakuum a od toho po­div­ného vzdu­cho­prázdna nás dělilo jen dvo­jité sklo, ale to nikoho z nás na­štěstí ne­vě­děl.

**

Krátce potom jsme vy­ra­zili do po­si­lovny. Na tom místě nebylo vůbec nic za­jí­ma­vého, snad jen, že tam mimo jiné pra­co­val tetér, který na po­lo­viční úvazek ob­cho­do­val s ak­ci­emi a byl pro­střed­ní­kem fot­ba­lo­vých ko­rupč­ních afér. Další za­jí­ma­vostí byla sku­teč­nost, že jsem se do po­si­lovny a od­tam­tud domů vždy do­stá­vali stři­hem.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz