k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

2084

28. 9. 2008 (aktualizováno 3. 9. 2011) (před 8 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Žil na útěku a jeho svět me­zi­tím exo­do­val, hrou­til se a měnil v sin­gu­lární past, ve vězení samoty, v če­ka­jící oprátku, v černou díru to­ta­lity. Chtěl zmizet, toužil vzlét­nout a pro­lo­mit Ba­ri­éru, ale nemohl.


Pak se ozvalo pís­kání laseru, který se pro­ře­zá­val skrz strop jeho bytu. Vy­říz­nutý kus ce­mentu pro­padl a shora se spus­tila že­lezná tyč a po ní klouzali za­bi­jáci ze Sběru In­for­mací v čer­ných uni­for­mách, s čer­nými ply­no­vými mas­kami na ob­li­čeji a se zbra­němi v rukách. Další se vla­mo­vali přes hlavní dveře a další se sla­nili skrz okna.

Věděl, že se to jednou stane a proto se při­pra­vil. Už kdysi se pro­bou­ral do ser­visní šachty a po­vě­sil v ní lano, po kterém teď rychle spus­til do su­te­rénu. Dole ukradl auto a zmizel.


„Teď už to chápu. Nebyla jiná mož­nost,“ říkal si, když za­sta­vil před bránou a vy­sko­čil z vo­zi­dla a uháněl po od­le­to­vém ter­mi­nálu, který už byl při­pra­ven k de­mo­lici.

„Tam ne­mů­žete, už je pozdě,“ křičel na něj člověk, který držel prst na tla­čítku roz­bušky. Ne­po­slou­chal ho.

Utíkal, běžel, pádil, letěl. Před­ho­nil světlo i čas, fy­zi­kální zákony roz­trhl jako kus papíru, ale ne­do­ká­zal zvrá­tit ne­zvrat­nou kauza­litu. Nikdy ne­vě­řil ve svo­bod­nou vůli, byl jeden z těch ab­surd­ních de­ter­mi­nistů, kteří věřili jenom v pří­činu a ná­sle­dek a jasnou na­laj­no­va­nost celého vesmíru, od jeho vzniku až po smutný konec v mra­zivé nicotě roz­pa­da­jící se hmoty, ale přesto jim to ne­brá­nilo žít své životy tak, jak chtěli, pro­tože to byl nutný ná­sle­dek všech před­cho­zích stavů sku­teč­nosti. Nikdy ne­zou­fal, nikdy ničeho ne­li­to­val, nikdy ne­na­dá­val na osud. Nikdy si ne­při­pus­til, že by něco ne­do­ká­zal a i když jeho víra ve svo­bodu byla nulová, vždycky, i se svá­za­nýma rukama bo­jo­val do po­sled­ního dechu.

A pak, když viděl, jak po­slední trans­port opouští at­mo­sféru a kolem něj začíná podzim, ucítil jak na něj padá nebe, slunce vy­chládá a stěny klaus­tro­fo­bic­kého vězení, ve kterém jed­n­a­dva­cet umíral v přítmí a ze kte­rého vy­hlédl jenom jednou a uviděl pa­prsky světla v pr­cha­vém oka­mžiku, se bortí a ta stís­něná cela, pro­stor ne­svo­body, se mění v sin­gu­lární past – zhrou­til se.

Pro­bu­dil se až v prázd­ném baru Ob­li­vio.

„Kolik nás tu zbylo,“ zeptal se poté, co dostal svojí dávku Drogy.

„Jenom pár,“ od­po­vě­děl barman, za­tímco utíral politý pult. „Dvě vlny exodu od­foukly vět­šinu svě­tové po­pu­lace jako pod­zimní listí ze silnic a teď nás tu zbývá od­ha­dem“, při­vřel oči a zvážil svět, „tak sto tisíc.“

To mu vy­ra­zilo dech. „Méně než jedna sto­ti­sí­cina těch, kteří vy­tr­vali.“

„Což zna­mená, že do dva­ceti let všichni vy­hy­neme. Po­pu­lace klesla pod kri­tické množ­ství a navíc nám na krk pořád šlapou Ípéčka.“

Hltavě a s rudýma očima a s Ší­len­stvím vypil tuplák ginu, bouchl skle­nicí do stolu a žádal další.

„Jsme tady sami, ka­ma­ráde,“ pro­ho­dil temně barman.


Tu smut­nou de­struk­tivní pravdu si uvě­do­mil hned v ten oka­mžik a potom znova, když se pro­bu­dil s vy­mě­ně­nou krví a zde­ci­mo­va­ným mozko­vým cen­t­rem Smutku a Ší­len­ství, které si sám snažil vy­o­pe­ro­vat pouze pomocí pří­bo­ro­vého nože a po­lév­kové lžíce; ta pravda se mu za­sekla v mozku jako stře­pina, která je příliš hlu­boko a není možné ji od­stra­nit a proto ne­zbývá nic než žít v bo­les­tech.


„Jsme tady sami,“ říkal si poté, co na dveře jeho pro­vi­zor­ního bytu za­bou­chali pří­sluš­níci Ide­o­po­li­cie bou­ra­cími kla­divy a on se dostal do hle­dáčku sen­zo­ric­kého sys­tému, pro­tože odmítl Čip a bar Ob­li­vio byl opev­něn, aby mohl vzdo­ro­vat ná­po­rům kázání Kon­ver­torů. „Jsme tady sami a čekáme na smrt. Proč věnují všechno své úsilí tomu, aby nás pro­ná­sle­do­vali a per­ze­ku­o­vali?“

„To proto, že ne­mů­žeme utéct. Po­slední trans­port zmizel v mra­cích a Emi­grační em­bargo za­ka­zuje dalším lidem opus­tit pla­netu. Mají nás v hrsti, jsme plátky masa na roz­pá­lené pánvi a oni jsou ku­chaři – ma­ni­pu­lá­toři, lidé po­sedlí mocí a touhou vlád­nout, chutí roz­ka­zo­vat a po­sed­lostí škrtit. A ani jim ne­do­chází, že si pod sebou pod­ře­zá­vají větev.“


Byli po­bláz­nění mocí stejně jako de­struk­tivní ka­za­telé ile­gální víry, kteří chtěli zničit svět a za­čí­nali sami sebou, na­sta­vo­vali hruď palbě zbraní Ide­o­po­li­cie a ne­brá­nili se, když jim stí­nali hlavy. Přesto ně­kteří z nich pře­žili a pod hor­skými masivy vy­bu­do­valy svojí ka­tedrálu – kru­hové tunely ve kte­rých byla brána Soud­ného dne. O ně­ko­lik let poz­ději se tam dostal i on a sle­do­val, jak se mezi elek­tro­mag­nety pro­plé­tají me­ce­náši s rudýma očima a be­ze­dnými účty a po­bí­zejí vědce, aby pra­co­vali dál a po­dí­leli se na jejich spo­leč­ném snu.

„Je to pro naše blaho. Je to pro naši bu­douc­nost.“

Ale on poznal pravdu a dělalo se mu z toho zle a když se dostal na světlo, po­ku­sil se vy­zvra­cet duši a vrátit zpátky čas. „Kde jsme jenom udě­lali chybu?“ ptal se sebe a pro­storu a času a Nicoty a všech, teď, potom stejně jako před tím a pak mu to došlo.


„Vy srabi,“ na­dá­val po nocích ima­gi­nár­ním lidem, které ne­po­tká­val v barech a na uli­cích, kteří ne­te­pali uli­cemi měst, kteří ne­cho­dili ráno do práce a večer domů, řval na lidi, kteří nebyli. „Vy srabi, jak jste mohli zmizet. To jenom váš strach udělal z téhle spo­leč­nosti to­ta­litní peklo, které se bortí samo do sebe.“


„Tohle se nedá vy­dr­žet,“ řekl jed­noho dne, kdy byl v Ob­li­viu udr­žo­ván na se­da­ti­vech a Ben­zo­di­a­ze­pinu, aby vy­stříz­li­věl.

„Co budeš dělat?“

„Za­stře­lím se.“


Ale zbraň se­lhala. Stejně jako dal­ších pět re­vol­verů, které si při­lo­žil k bradě.


A tak začal svážet všechno zlato a veš­keré bo­hat­ství, které za sebou za­ne­chali exo­du­jící oby­va­telé pla­nety a které teď bylo bez­cenné, seděl na svém trůnu z pla­tiny a pil ze skle­nek vy­krou­že­ných z obřích di­a­mantů, ale byl sám a sám se­dá­val na hro­ma­dách zlata a šperků, ule­há­val v kra­de­ných pa­lá­cích do po­stelí z ban­ko­vek a kre­dit­ních karet, za ně­ko­lik týdnů shro­máž­dil de­va­de­sát pro­cent svě­to­vého bo­hat­ství, vla­mo­val se do opuš­tě­ných bank v mrtvých měs­tech, kam ne­do­sa­ho­vala moc Ide­o­po­li­cie a roz­bru­šo­vač­kou nebo tr­ha­vi­nami ničil vrata tre­zorů a pak na­klá­dal zlaté cihly a cenné papíry po ba­lí­cích jako starý papír a od­vá­žel a pak házel na hro­mady.

Byl sám na opuš­těné pla­netě, která je od­sou­zena k smrti a všichni její oby­va­telé si krátí čekání hro­mad­nou ruskou ru­le­tou poprav a ak­ce­le­rací se­be­de­strukce.


Dru­hého dne se třásla země a on věděl, že od­star­to­val další au­to­ma­ti­zo­vaný or­bi­tální bom­bar­dér na­po­jený na Cen­t­rální Sle­do­vací Da­ta­bázi.

„Už sto čty­ři­cátá první or­bi­tální pev­nost do­hlíží na bez­peč­nost nás a našich dětí,“ hlá­sila ofi­ci­ální pro­pa­ganda, ale z kaž­dého toho slova kapala lež.


„Hlavně se ne­ne­chat do­mlá­tit,“ říkal si, když všechno bo­hat­ství z nudy na­há­zel do sopky a zase kráčel po zpust­lých uli­cích mrtvých me­t­ro­polí a celé týdny ne­po­tkal je­di­ného člo­věka, jen ob­časné hlídky Ide­o­po­li­cie, které se v obr­ně­ných trans­por­té­rech pro­há­něly uli­cemi a hle­daly Občany vy­hý­ba­jící se životu v Cen­t­rech, kde byly ru­tinní razie kon­ver­torů na denním po­řádku.


Trávil vše­chen 0čas o samotě a uběhlo ně­ko­lik měsíců než řekl jediné slovo. Byl chi­rur­gicky od­dě­len od zbytků spo­leč­nosti, se­pa­ro­ván a uvnitř něho byla ro­tu­jící ne­utro­nová hvězda, hrou­til se, ko­li­do­val a když našel album za­žlout­lých fotek, kterým lis­to­val a po­zná­val tváře lidí, kteří exo­do­vali, aby za­chrá­nili sami sebe a pod­trhly nohy ostat­ním a deník s ho­ří­cími des­kami a černým pa­pí­rem, který se bál otevřít, chtěl křičet, ale mlčel a jen kla­di­vem a holýma rukama roz­bou­ral ně­ko­lik měst, vy­ma­zal je z mapy jenom proto, že v žilách cítil tlak a hlava mu hořela a klepal se zim­nicí a ma­lárií a ně­ko­lika do té doby ne­zná­mými cho­ro­bami a mozko­vými pa­ra­zity, kteří v něm už roky vy­čká­valy. Díky koktejlu smr­tel­ných nemocí a úz­kosti ha­lu­ci­no­val a viděl lidi s ohněm v rukách.

Jeho ší­len­ství za­zna­me­naly se­ismo­grafy po celém světě.

„Já chci pryč,“ křičel pak v noci upro­střed trosek a prachu města Me­ga­po­lis a uviděl Bestii – její černý obrys proti bez­hvězdné ba­ri­éře noci – jak skáče po hro­ma­dách suti v kru­zích kolem něj.

Stál tam bez pohybu a sle­do­val, jak při­chází ráno.


A potom uviděl, jak se vra­cejí.

Seděl s puškou na střeše mra­kodrapu a oče­ká­val, kdy se objeví ta obří ro­bo­tická mon­stra Ide­o­po­li­cie, která pro­chá­zela opuš­tě­nými městy a hle­dala uprch­líky z Ofi­ci­ál­ních Center Kon­cen­t­race Občanů, což byla mo­derní ghetta, kde bylo možné Občany snáze kon­t­ro­lo­vat.

V tom oka­mžiku uviděl při­stá­va­jící trans­port.


Krátce poté se do země jako jehly za­bo­dá­valy další a další dlouhé a úzké trans­portní moduly ze kte­rých vy­stu­po­valy další a další Su­per­vi­zoři, kteří žili beze slov a vzbu­zo­valy strach, ale i naděje, že jejich ne­změrná dé­mo­nická au­to­rita pohne zá­klady světa, že něco se změní k lep­šímu. Ale ne­stalo se nic a on rok poté, co na Zemi po Su­per­vi­zo­rech při­stáli i první lidé, na­vrá­tilci, kteří za­tou­žili po ztra­ce­ném domově, s jedním ze Su­per­vi­zorů bez­dů­vodně bo­jo­val na život a na smrt. Byla to rvačka na krum­páče v nej­hlub­ších pa­t­rech obří vodní elek­trárny jménem Srdce Stroje.

Nikdo se neptal proč, nikdo nic ne­zdů­vod­ňo­val.

„Věci se prostě stanou,“ říkal si v té chvíli stejně jako dlouho poté, co mu pod nohama praskala rodná pla­neta a dro­bila se na kou­síčky.

Údery a bloky těž­kých krum­páčů se staly nej­pád­něj­šími ar­gu­menty, zá­min­kami, důvody a zá­ro­veň ře­še­ním.

Když on ne­ú­navně a jako blázen, který ztra­til po­slední zbytky pří­čet­nosti a začal svět vidět v rudých od­stí­nech černé, kolem sebe mlátil obřím re­za­vým ná­stro­jem a Su­per­vi­zor do­ká­zal jen stro­jové uhýbat a blo­ko­vat rány v zá­pla­vách od­lé­ta­jí­cích kusů omítky a betonu, řval slova bez ar­ti­ku­lace i vý­znamu, sin­gu­lární jed­notky in­for­mací, které lovil z er­go­sféry čer­ných děr ro­tu­jí­cích v tha­lamu – centru stra­chu a agrese. Nastal zkrat v jeho mozku ze­ro­do­va­ném úz­kostí.

Ne­sku­teč­nou silou udeřil Su­per­vi­zora na plocho, ten se za­ky­má­cel a pustil svůj krum­páč.

Další ranou mu zasekl dlouhý hrot ko­páč­ského ná­stroje do hlavy a pak sle­do­val jeho vy­ha­sí­na­jící oči.


Dru­hého dne po­cho­pil prin­cip su­per­vize, ale to se už roz­pou­talo peklo a svět byl za­pla­ven ne­do­tknu­tel­nými zrů­dami v čer­ných ka­bá­tech, které v rukách skrý­valy břitvy a zezadu pod­ře­zá­valy hrdla všem, kteří se stali byť jen vzdá­leně po­de­zře­lými. Šli po něm a on si opět uvě­do­mo­val, že tady na jenom hnije, marní čas, utíká z bláta do bažiny a čeká na smrt až ho zblou­dilá kulka nebo jemné skal­pely pro­pa­gan­dis­tic­kého Meta-ná­bo­žen­ství roz­stří­lejí a rozře­žou a zapálí a pohřbí někam do za­po­mnění.

Po nocích řval na stře­chách opuš­tě­ných mra­kodrapů.

„Život je past ze které není útěku. Je to vratká lo­dička v černém oceánu ne­e­xis­tence, do které teče voda,“ říkal mu kdysi člověk, který byl poz­ději po­vě­šen Kon­ver­tory na pou­liční lampu proto, že nebyl do­sta­tečně op­ti­mis­tický a ne­hle­dal útěchu a věč­nost ve víře.

„Ale co dělat, když se potápí celá tahle pla­neta? Co dělat, aby se člověk ne­zbláz­nil, když se dívá do noci a vidí jak na něj padá opona času a kla­divo ne­e­xis­tence. Co dělat, když je člověk vězněm, Ikarem bez křídel, který tolik touží pře­ko­nat gra­vi­taci a hledat aspoň frag­menty štěstí tam venku.“

Ten mrtvý fi­lo­sof neznal od­po­věď, stejně jako teď všu­dypří­tomná čer­nota.

Seděl na okraji mra­kodrapu ve městě, které se roz­padlo na prach a při­po­mí­nalo ho jenom ně­ko­lik mement z oceli a betonu a díval se nahoru na hvězdy, za­sti­ňo­vané ne­smír­nými těly or­bi­tál­ních bom­bar­dérů, které se vzná­šely nad hla­vami jako od­jiš­těné zbraně při­pra­vené k palbě. Byly to hlavně na­mí­řené na pla­netu Zemi, každý oby­va­tel měl svého kata, svojí bombu, svojí ba­lis­tic­kou střelu, svůj laser, který mohl vy­stře­lit kdy­koli, v ná­hodný čas z ná­hod­ného důvodu. Plánem bylo mít na za­mě­řo­vači kaž­dého kon­krét­ního občana Svo­bod­ných Národů Pla­nety Země, který mohl být pře­mě­něn na nečlo­věka jenom proto, že se zne­lí­bil, ne­sou­hla­sil do­sta­tečně nahlas, ne­ba­vil se tolik jako ostatní nebo byl po­de­zřelý z ne­spe­ci­fi­ko­va­ného zlo­činu.

„Řetězy. Na­sa­zují nám řetězy a do hlavy nám zanáší virus stra­chu a my jejich snahu vítáme, my jejich re­presi při­jí­máme. Je to přece pro naše dobro.“

Klenba noci se za­třásla a roz­žehla se bláz­ni­vými ohni při­stá­va­cích trysek trans­port­ních modulů, ze kte­rých vy­stu­po­vali lidé, aby hned poté byly jejich stroje li­kvi­do­vány pří­sluš­níky Ide­o­po­li­cie.

„Další blázni se vra­cejí do náručí sle­do­va­cích sys­témů, či­po­vání a nor­ma­li­zace názorů.“


„Nikdo nesmí opus­tit náš ráj,“ hřměl Kon­ver­tor z pě­ti­pa­t­ro­vých re­pro­duk­torů po obou stra­nách své mi­ni­a­turní ka­za­telny. „Okolní vesmír je příliš straš­livé místo, příliš prázdné a příliš ne­přá­tel­ské. Ostatně, proto se mnoho našich bratrů a sester vrá­tilo. Děti pla­nety Země přišli zpět do svého ráje, který už nikdy ne­směji opus­tit.“

Me­zi­tím venku pro­bí­hala po­li­cejní razie v ser­ve­rov­nách svo­bod­ných médií a Su­per­vi­zoři vy­le­po­vali pla­káty s jeho tváří na stěny domů.


Ačkoli věděl, že nemůže pro­trh­nout ba­ri­éru at­mo­sféry, odešel. Zmizel jak nej­rych­leji to šlo. Vy­pa­řil se a ani se ne­roz­lou­čil, pro­tože neměl s kým. Neměl nikoho, komu by mohl říct aspoň pár slov a proto se hrou­til do psy­chic­kého pekla ti­chých zdí, které mu sví­raly hrud­ník i ve vlaku, le­ta­dle, na palubě lodě, na cestě pryč. Nikde nebylo bez­pečno, všude byly oči, které nikdy ne­mr­kaly, oči, které pro­hlédly skrz ně­ko­lik stěn, které do­ká­zaly chi­rur­gicky otevřít mozkovnu a vy­pre­pa­ro­vat z ní i ty nej­skry­tější myš­lenky.

Před peklem pro­ná­sle­do­vání utekl do nej­hlub­ších pra­lesů. Nevzal si s sebou nic. Stejně jako ti­síc­krát před­tím nechal všechnu svojí mi­nu­lost za sebou a stejně jako ti­síc­krát před­tím se cítil mi­zerně, když pře­ží­val v mokřa­dech po pás v hni­jí­cím blátě.


Pak se spus­til déšť a pršelo celý den, bouř­li­vou noc i deš­tivé ráno, ná­sle­du­jící týden, měsíc, rok. Obloha se na­jed­nou za­táhla a z kaž­dého čtve­reč­ného cen­ti­me­tru oblohy v barvě tmavě šedé oceli k zemi padaly pro­vazy černé vody. Pře­stal exis­to­vat den i noc a čas se spojil do kon­ti­nu­ál­ního přítmí deště. Cír­kevní Kon­ver­toři ve svých vy­vý­še­ných a opan­cé­řo­va­ných ka­za­tel­nách k lidem hřměly slova in­stant­ního stra­chu o konci světa, který za­pří­či­nili právě oni, pro­tože po­le­vili ve své víře a opus­tili brány po­zem­ského ráje. Ale on se plavil na im­pro­vi­zo­va­ných vorech v za­to­pe­ných džun­glích, kde žili ne­bez­peční červi vr­ha­jící ky­se­linu a pře­čká­val dny v pro­mo­če­ných cha­tr­čích v ko­runách stromů a věděl, že se nemůže vrátit. Do­zví­dal se to jenom ná­ho­dou, když po­tká­val bývalé in­di­ány z pra­lesů, kteří teď žili ve svých ne­prů­střel­ných vilách v samotě tro­pic­kých lesů, kam jenom velice slabě do­lé­hala moc Ide­o­po­li­cie. Přesto u nich nemohl zůstat, pro­tože i sem občas za­lé­tá­vala bojová vzná­šedla ob­těž­kaná pan­cí­řem a zbra­němi, vzná­šedla, která le­vi­to­vala nad vr­cholky stromů a re­flek­tory a sen­zory pro­če­sá­vala zelená moře, ne­změrné stroje, které říkaly, že svět je pro něj stále ne­bez­pečný, že je stále příliš vysoko na Se­znamu a že musí čekat.

A právě čekání ho za­bí­jelo, když ležel na voru ob­li­če­jem vzhůru a oči mu z důlků vy­pla­vo­val déšť kyselé vody, ten déšť, do kte­rého chtěly horké a bláz­nivé mozky vůdců Strany dostat sle­do­vací na­no­boty, zase mu do­chá­zelo, že se jenom plácá v popelu téhle pla­nety, že tu nechce zů­stá­vat, ale musí; že mu za­střihli křídla a pře­ťali linii jeho života. Nemohl nic dělat, jen se svá­za­nýma rukama sedět a po­slou­chat to zni­ču­jící ticho uvnitř.


Kra­ji­nou za­třásl náraz ticha. Ne­jed­nou déšť ustal a temně šedivá mračna se pro­tr­hala a v prů­r­vách uviděl tmavě modrou barvu za­čí­na­jí­cího večera. Nad pra­le­sem se vzná­šel klid, mlčení a pára. Nic se nedělo, žádné zvuky vzná­še­del, po roce deště se nad pra­le­sem roz­lé­halo hlu­boké ticho.

Potom se noční obloha roz­zá­řila a na ní slova na­psaná la­se­rem do mraků: „Byli bychom ještě lidé, kdy­bychom pře­stali snít?“

Došlo mu, že už dlouho nesnil. Došlo mu, že pře­stá­val být člo­vě­kem.


Na­po­sledy toho dne, kdy vytáhl tu věc z vraku USS Ex­plo­ded a pak mu začal hořet mozek v lebce a roz­pa­dat se na smítka popelu. Tehdy si uvě­do­mil, že jeho mozek je upro­střed sladké ima­gi­nace, po­lo­re­a­lity-po­losnu, in­fil­tro­ván opi­od­ními pep­tidy, na hraně zlomu, na okraji ur­či­tého po­znání, ale z toho snu se pro­bu­dil, když IP lasery začaly roz­ře­zá­vat zdi roz­pá­le­ného mra­kodrapu.


„A tam ten sen skon­čil,“ řekl si v duchu, ale přesto byl slyšet.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz