povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

14. 10. 2010

2. února 2010

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Tak předně jsem tam byl já - ležel jsem napříč širokou postelí, potetovanou páteř odhalenou slunci - a pak Peo a Malej Marty - falešní apoštolové se slabým srdcem - naházení na jednu hromadu v ložnici Martyho bytu, který byl vytesán v panelovém masivu. Trhl jsem sebou a smetl ostatní dva z postele. V té době jsem vážil přes devadesát kilo a o svaly jsem neměl nouzi. Peo i Malej Marty byli muší váhy, delikátní těla, odlehčené modely. Jako podzimní listí se svezli na zem.

"Medicínu," vyhrkl jsem, ještě s jednu hemisférou zaplavenou sny. "Kolik je hodin?" zachraptěl jsem a rukou pátral po brýlích. V cizích bytech jsem nikdy nedokázal odhadnout čas podle polohy slunce. Mohlo být něco málo před polednem. Nasadil jsem si glazy a rychle se postavil.

"Sakra! Měl jsem tak pěkný sen," rozespale prohodil Peo, ještě svíral kus deky.

"Co se ti zdálo?"

"Že jsme dělali raid na nějaký šampóny a třináct jich šlo k zemi."

"To nebyl jenom sen," natočil jsem se k němu bokem a ukazoval rudý šlic.

Peo se sladce zasmál a zvrátil hlavu. V choulostivém těle měl srdce anděla a arterie zalepené agresivním šílenstvím. Vždycky říkal, že nechce umřít bez jizev. Ale co potom Malej Marty? Od té doby, co se zabil Jesse, to s ním šlo s kopce. My jsme byli blázni bez šance na spasení, ale on... Jeho podvědomí nejspíš prahlo po horečnaté aktivitě, neustále se zaměstnávat, aby aspoň na chvíli zapomenul na Jesseho, který se střelil do hlavy před našima očima, jako by se chtěl ujistit, že tomu skutečně uvěříme. Ale stejně: vždyť Marty ještě ani nebyl plnoletý a do našeho soukromého šílenství se mohl zapojit jenom proto, že mu rodiče platili byt tady v matičce Metropolis, kde studoval.

"Chcete něco k jídlu?" zeptal se. "Nic tu nemám."

Martyho byt ve skutečnosti nebyl zas tak malý: jedna ložnice s dvojitou postelí (říkal, že v takové spal vždycky), kompaktní koupelna, kde se mi pořád zdálo, že něco chybí a docela prostorný obývák srostlý s kuchyňským koutem a panelákový balkónek - všechno propojeno hlavním nervem - chodbou tak úzkou, že se tam stěží dalo vytočit. Když jsme se s Malým Martym viděli poprvé, bylo tu natlačeno nejméně třináct opilých jidášů. Ale teď, když jsme si všichni posedali kolem stolku, který byl rovnoměrně pokryt koktejlovými sklenkami, pár vyschlých lahví ginu na podlaze, a mnuli si oči, bylo tu znatelně víc místa. Brzo po Jessově smrti Malej Marty přijal náš způsob hromadného nocování - ve dne se zřídit, ať už chlastem, rvačkou nebo posilováním a pak někam padnout a spát - jedno kde, jak a s kým.

"Hej, možná mi tady ještě zůstala krabice bebeček," zazářil Malej Marty.

"Výborně," hmyzí ševelení.

Vůbec jsme se neobtěžovali s převlékáním, seděli jsme jenom tak v trenkách, chroupali sušenky a snažili se nabrat trochu sil. Peo byl ze včerejška vyřízený, přes den programoval a v noci byl ten zátah a bitka pod pouliční lampou: Třináct šampónů a my tři, na obličejích fosforeskující skull masky, na holých tělech černé neprůstřelné vesty, vědomí vybičovaná syndeem a v rukách páčidla, která se hrubě leskla v oranžovém světle. Čirá extáze. Čiré šílenství. Nejspíš si mysleli, že mají převahu, ale nikdo se nemůže postavit šílencům na břitké hraně zběsilosti. Z Pea se stal berserk, jednoho šampóna srazil k zemi a pak ho pajcrem mlátil do měkké tkáně a neustále se smál: "Přece na sebe nebudeme zlí, bratře. Přece na sebe nebudeme zlí." To mu sebralo všechnu šťávu. Vyhasnul. Měl hlavu v dlaních, oči zavřené a neznatelně se pohupoval. Potetované předloktí, rameno a lopatku, ploché břicho, jemné vlnění svalů, pomlácené tělo, modřiny. Všechno bez benzínu lásky. Bez života.

"Chce to nějakou speciální muziku," řekl najednou. "Muziku, syndeum a tramadol. Pochopitelně."

"Proč ne, dáme dvě stě miligramů na rozehřátí a vyrazíme," usoudil jsem. Na stole leželo pár plat tramadolu stáhnutých gumičkou. Projel jsem je palcem: "Posledních třináct palet. Zásoby se tenčí, drugové moji." Syndea jsme měli ještě dost.

Pak jsme se nasoukali do neprůstřelných vest - našich paranoidních pojistek, Malej Marty na sebe hodil lehkou košili, Peo nějaké staré triko. Venku bylo překvapivě teplo.

V té době už probíhala Operace Apokalypsa a my se přidali jako řadoví vojáci, jako poslové veřejné paniky. Měli jsme připravené šablony sprejového poselství: 19. 5. 2013 - čekejte nás. A nic víc. Žádné vysvětlení, žádná vodítka, žádná útěcha, jenom tohle datum, kdy lidé mají někoho čekat. Nevědí koho, nevědí proč. Chtěli jsme několik míst matičky Metropolis přetvořit na reklamní plochy chaosu roku 2013.

Malej Marty s malou pomocí svého věčně opilého profesora včera dodělal jednoduchou CNC řezačku, na které jsme z plastových desek přibližně velikosti A4 vyřezali jednotlivé díly šablon. Ty jsme pak spojili dohromady kovovými kroužky. Vznikly metr dvacet dlouhé šablony, které se daly pohotově rozložit a zase schovat. Rychlost a utajení byly stěžejní.

Ale řezačka nebylo jediné z kouzel Malýho Martyho. Před několika lety z lega a nějaké té řídící elektroniky postavil funkční tiskárnu, na velikonoce zase strojek na malování vajíček, o něco později postavil stroj, který uměl vyřešit Rubikovu kostku a mnoho dalších drobných zařízení. V poslední době si hrál s kamerkami a rozpoznáváním pohybu, ale to už potřeboval pomoct se softwarem.

Do batohu jsem nahrnul šablony, pixlu spreje, pár balíků syndea, tramadol, oxykodon a dokonce i fentanylové náplasti. Velké množství nelegálně získaných opioidních analgetik, které mohly ztišit moje staré a hluboko zažrané bolesti. Vyrazili jsme.

Toho dne měl Malej Marty osmnácté narozeniny.


publikováno 14. 10. 2010

příbuzné články:
2. února 2010 - noc
Horečka #1
2. února 2010 - večer
End-time #2 - Krev a bouře
End-time #1 - Jen mrtví viděli konec války

sem odkazují:
Povídka!
Další (půlka) povídky
Starty příběhů
20010 - první dekáda nového milénia
Akademická čtvrthodinka
Dark night of the soul