k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

2. února 2010

14. 10. 2010 (před 9 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Tak předně jsem tam byl já – ležel jsem napříč ši­ro­kou po­stelí, po­te­to­va­nou páteř od­ha­le­nou slunci – a pak Peo a Malej Marty – fa­lešní apoš­to­lové se slabým srdcem – na­há­zení na jednu hro­madu v lož­nici Mar­tyho bytu, který byl vy­te­sán v pa­ne­lo­vém masivu. Trhl jsem sebou a smetl ostatní dva z po­stele. V té době jsem vážil přes de­va­de­sát kilo a o svaly jsem neměl nouzi. Peo i Malej Marty byli muší váhy, de­li­kátní těla, od­leh­čené modely. Jako pod­zimní listí se svezli na zem.

„Me­di­cínu,“ vyhrkl jsem, ještě s jednu he­mi­sfé­rou za­pla­ve­nou sny. „Kolik je hodin?“ za­chrap­těl jsem a rukou pátral po brý­lích. V cizích bytech jsem nikdy ne­do­ká­zal od­had­nout čas podle polohy slunce. Mohlo být něco málo před po­led­nem. Na­sa­dil jsem si glazy a rychle se po­sta­vil.

„Sakra! Měl jsem tak pěkný sen,“ ro­ze­spale pro­ho­dil Peo, ještě svíral kus deky.

„Co se ti zdálo?“

„Že jsme dělali raid na nějaký šam­póny a tři­náct jich šlo k zemi.“

„To nebyl jenom sen,“ na­to­čil jsem se k němu bokem a uka­zo­val rudý šlic.

Peo se sladce zasmál a zvrá­til hlavu. V chou­los­ti­vém těle měl srdce anděla a ar­te­rie za­le­pené agre­siv­ním ší­len­stvím. Vždycky říkal, že nechce umřít bez jizev. Ale co potom Malej Marty? Od té doby, co se zabil Jesse, to s ním šlo s kopce. My jsme byli blázni bez šance na spa­sení, ale on… Jeho pod­vě­domí nej­spíš prahlo po ho­reč­naté ak­ti­vitě, ne­u­stále se za­měst­ná­vat, aby aspoň na chvíli za­po­me­nul na Jes­seho, který se stře­lil do hlavy před našima očima, jako by se chtěl ujis­tit, že tomu sku­tečně uvě­říme. Ale stejně: vždyť Marty ještě ani nebyl pl­no­letý a do našeho sou­kro­mého ší­len­ství se mohl za­po­jit jenom proto, že mu rodiče pla­tili byt tady v ma­tičce Me­t­ro­po­lis, kde stu­do­val.

„Chcete něco k jídlu?“ zeptal se. „Nic tu nemám.“

Mar­tyho byt ve sku­teč­nosti nebyl zas tak malý: jedna lož­nice s dvo­ji­tou po­stelí (říkal, že v takové spal vždycky), kom­paktní kou­pelna, kde se mi pořád zdálo, že něco chybí a docela pro­storný obývák srostlý s ku­chyň­ským koutem a pa­ne­lá­kový bal­kó­nek – všechno pro­po­jeno hlav­ním nervem – chod­bou tak úzkou, že se tam stěží dalo vy­to­čit. Když jsme se s Malým Martym viděli poprvé, bylo tu na­tla­čeno nejméně tři­náct opi­lých jidášů. Ale teď, když jsme si všichni po­se­dali kolem stolku, který byl rov­no­měrně pokryt koktej­lo­vými sklen­kami, pár vy­schlých lahví ginu na pod­laze, a mnuli si oči, bylo tu zna­telně víc místa. Brzo po Jes­sově smrti Malej Marty přijal náš způsob hro­mad­ného no­co­vání – ve dne se zřídit, ať už chlas­tem, rvač­kou nebo po­si­lo­vá­ním a pak někam pad­nout a spát – jedno kde, jak a s kým.

„Hej, možná mi tady ještě zů­stala kra­bice be­be­ček,“ za­zá­řil Malej Marty.

„Vý­borně,“ hmyzí še­ve­lení.

Vůbec jsme se ne­ob­tě­žo­vali s pře­vlé­ká­ním, seděli jsme jenom tak v tren­kách, chrou­pali su­šenky a sna­žili se nabrat trochu sil. Peo byl ze vče­rejška vy­ří­zený, přes den pro­gra­mo­val a v noci byl ten zátah a bitka pod pou­liční lampou: Tři­náct šam­pónů a my tři, na ob­li­če­jích fos­fo­res­ku­jící skull masky, na holých tělech černé ne­prů­střelné vesty, vědomí vy­bi­čo­vaná syn­deem a v rukách pá­či­dla, která se hrubě leskla v oran­žo­vém světle. Čirá extáze. Čiré ší­len­ství. Nej­spíš si mys­leli, že mají pře­vahu, ale nikdo se nemůže po­sta­vit ší­len­cům na břitké hraně zbě­si­losti. Z Pea se stal ber­serk, jed­noho šam­póna srazil k zemi a pak ho paj­crem mlátil do měkké tkáně a ne­u­stále se smál: „Přece na sebe ne­bu­deme zlí, bratře. Přece na sebe ne­bu­deme zlí.“ To mu se­bralo všechnu šťávu. Vy­has­nul. Měl hlavu v dla­ních, oči za­vřené a ne­zna­telně se po­hu­po­val. Po­te­to­vané před­loktí, rameno a lo­patku, ploché břicho, jemné vlnění svalů, po­mlá­cené tělo, mod­řiny. Všechno bez ben­zínu lásky. Bez života.

„Chce to ně­ja­kou spe­ci­ální muziku,“ řekl na­jed­nou. „Muziku, syn­deum a tra­ma­dol. Po­cho­pi­telně.“

„Proč ne, dáme dvě stě mi­li­gramů na ro­ze­hřátí a vy­ra­zíme,“ usou­dil jsem. Na stole leželo pár plat tra­ma­dolu stáh­nu­tých gu­mič­kou. Projel jsem je palcem: „Po­sled­ních tři­náct palet. Zásoby se tenčí, dru­gové moji.“ Syndea jsme měli ještě dost.

Pak jsme se na­sou­kali do ne­prů­střel­ných vest – našich pa­ra­no­id­ních po­jis­tek, Malej Marty na sebe hodil lehkou košili, Peo nějaké staré triko. Venku bylo pře­kva­pivě teplo.

V té době už pro­bí­hala Ope­race Apo­ka­ly­psa a my se při­dali jako řadoví vojáci, jako po­slové ve­řejné paniky. Měli jsme při­pra­vené ša­b­lony sprejo­vého po­sel­ství: 19. 5. 2013 – če­kejte nás. A nic víc. Žádné vy­svět­lení, žádná vo­dítka, žádná útěcha, jenom tohle datum, kdy lidé mají někoho čekat. Nevědí koho, nevědí proč. Chtěli jsme ně­ko­lik míst ma­tičky Me­t­ro­po­lis pře­tvo­řit na re­klamní plochy chaosu roku 2013.

Malej Marty s malou pomocí svého věčně opi­lého pro­fe­sora včera do­dě­lal jed­no­du­chou CNC ře­začku, na které jsme z plas­to­vých desek při­bližně ve­li­kosti A4 vy­ře­zali jed­not­livé díly šablon. Ty jsme pak spo­jili do­hro­mady ko­vo­vými kroužky. Vznikly metr dvacet dlouhé ša­b­lony, které se daly po­ho­tově roz­lo­žit a zase scho­vat. Rych­lost a uta­jení byly stě­žejní.

Ale ře­začka nebylo jediné z kouzel Malýho Mar­tyho. Před ně­ko­lika lety z lega a nějaké té řídící elek­tro­niky po­sta­vil funkční tis­kárnu, na ve­li­ko­noce zase stro­jek na ma­lo­vání va­jí­ček, o něco poz­ději po­sta­vil stroj, který uměl vy­ře­šit Ru­bi­kovu kostku a mnoho dal­ších drob­ných za­ří­zení. V po­slední době si hrál s ka­mer­kami a roz­po­zná­vá­ním pohybu, ale to už po­tře­bo­val pomoct se soft­warem.

Do batohu jsem na­hr­nul ša­b­lony, pixlu spreje, pár balíků syndea, tra­ma­dol, oxy­ko­don a do­konce i fen­ta­ny­lové ná­plasti. Velké množ­ství ne­le­gálně zís­ka­ných opi­o­id­ních anal­ge­tik, které mohly ztišit moje staré a hlu­boko za­žrané bo­lesti. Vy­ra­zili jsme.

Toho dne měl Malej Marty osm­nácté na­ro­ze­niny.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz