povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

21. 10. 2010

2. února 2010 - večer

       

Další násilí


"Tohle vypadá jako problém," řekl Malej Marty a poškrábal se na nose. "Kamerová situace je dobrá, ale jediná úniková trasa vede přes tuhle garáž."

Seděli jsme nad velikou mapou na nekvalitním papíru, celá pomalovaná čárami, v jednotlivých ulicích zakresleny značky a poznámky. Plánování muselo být dokonalé. Na noc jsme chystali raid jednoho baru a všechno muselo klapnout, museli jsme být připraveni na všechny okolnosti.

Pojmem raid jsme označovali vyprovokovanou rvačku, důkladně promyšlené násilí. Ze začátku jsme budili dojem švábů, které nebude problém zašlápnout, ale vzápětí se nám v rukách octla půlmetrová páčidla a pravidla hry se změnila. Nikdo nepočítal s touhle alternativou. Následovala krátká krvavá řež, nefalšovaný masakr a pak rychlý útěk. Obvykle jsme v sobě měli nějaký tramadol a velké dávky syndea - necitliví k bolesti, ale mozky přesto agilní, bez únavy, trénovaní v asymetrickém boji, navlečení do neprůstřelných vest. Včera se nám podařilo sundat rekordních třináct šampónů v křečovitém záchvatu tance života a tance smrti. Proč jsme to vlastně všechno dělali? Proč já, proč Peo a proč sakra Malej Marty? Nemohli jsme vzdorovat zvířecímu instinktu. Během raidů jsme zažívali krátké záchvěvy absolutního bytí, vibrace neomezeného života v jediném skutečném okamžiku.

Nečekali jsme na regeneraci nebo odeznění euforie a hned na další den naplánovali nový zátah. Malej Marty vyhlédl cíl - gay-bar utopený v kapilárním smetí matičky Metropolis. Nasál zeitgeist té asfaltové zátočiny a provedl první průzkum: zkontroloval kamery, světla, trasy, zástavbu, místní populaci a všechny ostatní aspekty důležité pro úspěšný raid.

"Máme flunitrazepam?" chtěl se nad mapou ujistit Peo.

"Poděkuj firmě Roche," řekl jsem a to znamenalo, že ho máme víc než dost a nemusíme se uchýlit k velkým dávkám intravenózně podávaného alkoholu.

Vždycky, když jsme mluvili o lécích, jsme používali celé názvy účinných látek. Byla to taková naše úchylka, profesionální deformace a taky způsob, jak nevzbudit podezření. Když někdo uslyší slovo diacetylmorfin, ani nezvedne hlavu, ale na heroin už zbystří. Přitom jde o stejnou chemikálii. Flunitrazepam je prachobyčejný Rohypnol - lék proti nespavosti, který při podávání vysokých dávek způsobuje amnézii. Ideální droga pro znásilnění. Ideální způsob jak ex post smazat nežádoucí vzpomínky našich obětí. Flunitrazepam se kvůli zneužívání začal přibarvovat indigokarmínem a před čtyřmi roky se úplně přestal prodávat. Přesto nebylo těžké se dostat k jeho injekční formě. Distribuční síť kontrolovaných substancí byla překvapivě stabilní. Každý rozbitý článek řetězu byl rychle nahrazen. Fungovala jako organická struktura: uřízněte kousek, doroste, zregeneruje se.

Lék jsme nadávkovali přesně na naše cílové publikum: muži převážně v dobré kondici, nadváha nepravděpodobná, věk nepřesáhne třicet let. Kdyby došlo na nejhorší, měli jsme - kromě krycích příběhů - i několik dávek pro sebe. Lidé s amnézií se přece jenom vyslýchají mnohem hůř než ti se svěží pamětí.


Ale ještě před tím jsme vyrazili do betonového labyrintu s batohy narvanými spreji a šablonami. 19. 5. 2013 - čekejte nás.

Před barákem seděl žlutý pes s bílou srstí na hrudi. Jenom, co nás viděl, vstal a začal poskakovat kolem. "Místní podvraťák," seznámil nás Malej Marty. Nechali jsme ho za sebou a plavali proti proudu fosforeskující krve matičky Metropolis. Když jsme procházeli opuštěnými odstavnými kolejemi, z Malýho Martyho vypadlo, že toho dne měl 18. narozeniny.

"A to jsi ani nesezval žádné frendíky?" zeptal se Peo.

"Jenom to ne. Nemůžu vystát ty jejich falešné ksichty. Ti lidé nejsou skuteční, nejsou reální, nejsou hmatatelní," vyhrkl Malej Marty proud slov a chvíli sledoval míjející špičky bot. "Blbě se to vysvětluje, ale v podstatě jde o to, že mě s nimi nic nespojuje. Jsou to anonymní a dokonale nahraditelné klony stereotypů. Jesse pro mě byl spojení s realitou - mizivé, ale aspoň nějaké." Ztěžka polkl. "Teprve teď, když je po něm a Mu se postupně vzdaluje, si uvědomuji, že mi nezůstalo nic brutálně upřímného." Hluboce vzdychl, ale pak ožil a s vervou pokračoval: "Skutečná oslava bude večer, v ulicích. Jen my tři, opravdoví drugové, betonová zvěř. Oni mezi nás nepatří." Miloval jsem toho kluka, miloval jsem jeho morbidní naivitu i hlubokou upřímnost. Ale chápal jsem ho. Jeho svět se vyvrátil z kloubů, jistoty zmizely a se svými frendíky si najednou neměl co říct. Toužil po něčem intenzivním, po těsné blízkosti, po intimitě, po opravdovosti, po světě, který skutečně ucítí. A vydal se s námi na odpolední procházku po šikmé ploše.

"Adame, Peo," odbočil Malej Marty, "kolik vám je přesně?"

"Mě je třináct," odpověděl Peo a culil se.

Zasyčely spreje, svět nabíral šedou vodu a potápěl se. Naládovali jsme se Syndeem a čas byl najednou mnohem břitčí a plynul o něco pomaleji.


Než se setmělo, dali jsme si u Malýho Martyho poslední drink. Velké modré sklenice s jiskřivým gin-tonikem, ozdobené stroužkem citrónu. V ruce studily. Malej Marty si dal záležet.

Gin-tonik bylo naše typické pití, naše záchrana, naše mana nebeská, naše moloko velocet, naše rejzry, naše ambrózie. Poprvé jsme ho pili s Ruby ještě před tím, než začala ztrácet drahocennou paměť a nám v hlavách začala dunět Terminalita, poslední Zjevení Zalgovo, Ragnarök, předzvěsti závěrečné bitvy na hoře Har Megido. Ale Ruby pak zmizela v závějích času na nemocničním lůžku se sublimujícími vzpomínkami a zbyl nám po ní jen tenhle nápoj, čirá malarická hořkost, zkondenzovaná melancholie.

Asi minutu jsme mlčky pili, vychutnávali si každý lok a prázdné sklenice odložili dnem vzhůru. Pak nás nasála neúprosná noc.

Klusali jsme pod nažloutlým světlem lamp. První věc, kterou se musel Malej Marty naučit, když se přidal k našemu křížovému tažení, byl útěk. Prostě zmizet. Vítězové nikdy neutíkají, ale my se nehrnuli do rvaček, abychom vyhrávali. Ne, ne, ne. Nutil nás k tomu zběsilý tep života ve spáncích v tom jediném skutečném okamžiku šílenství válečníků.

"Blížíme se. Tahle ulice je jediná bezpečná únikovka. Pak musíme tamhle mezi baráky, vyskočit na tu garáž a potom nás už nikdo nedožene." Byli jsme celkem fit, ale přesto: běžet s neprůstřelnou vestou - deseti kily kevlaru a keramiky na těle - nebylo úplně snadné.

Malej Marty se pravidlo útěku naučil horší cestou. Táhl s námi na svůj druhý zátah a tu noc se věci nevyvíjely nejlépe. Narazili jsme na opilé rváče, kteří necítili bolest. Malej Marty si z té noci odnesl několik ošklivých zranění - přesně tu medicínu, po které prahnul. Dalšího večera, kdy jsme pili v našem bytě, vyprávěl, jak pak přišel do školy. Všechnu nekrotickou životní energii suplovalo čtyři sta miligramů tramadolu - docela silná dávka na nováčka jeho váhové kategorie v opioidovém byznyse. Ale co, byl v bolestech. Z celého dne si pamatoval jenom, že na něj všichni nevěřícně zírali. Měl reputaci bezproblémového jedince a najednou tohle - studená sprcha reality.

"Co se ti stalo, Martine?" ptali se ho.

"Jsem v pohodě," odpovídal pomalu šedým hlasem. "Není to nic, co si myslíte. Jenom - nehoda." Pohyby měl vláčné, realitu si uvědomoval jenom zpola a navíc jakoby zpožděně - příznaky intoxikace určitými deriváty morfinu.

Byla tam i holka z jeho třídy, o které věděl, že ho skrytě miluje. Věděli to všichni. Veřejné tajemství. Trpěla pro něj. Dvě její nejlepší kamarádky ze třídy to také věděli (Malej Marty chodil na technickou střední školu a patřil mezi ty šťastlivce, které měli aspoň tři dívky ve třídě) a ptali se, co teď. Malej Marty se vychýlil z polohy premianta. Drama na spadnutí.

"Je všechno v pořádku?" ptal se učitel matematiky - veliký chlap s ježkem na hlavě, v podstatě dobrák, který suploval otcovskou roli.

"Byla to jenom nehoda, nic se neděje," odpovídal Malej Marty téměř automaticky, i když věděl, že mu nikdo neuvěří. Měl monokl, rozražený ret, modřiny na obličeji a na rukách krvavé šrámy. Všichni jsme měli po těle rány a milovali jsme je. Byla to tetování bolesti, letokruhy života. Po bouři se svět vždycky uklidnil, my se schoulili v Martyho koupelně pod malým oranžovým světlem s pixlou jodisolu a pak teprve začalo to pravé blaho. Bolest dezinfekce, vnímání zesílené velkou dávkou Syndea, užívali jsme si každý záškub nervů, neuronové volání o pomoc. Pak jsme si dali pár závěrečných skleniček gin-toniku a propili se do sedativního spánku. Alkohol odbourával silně povzbuzující účinky Syndea.

Za celý ten den si do sešitů zapsal jenom několik podivných veršů. Později nám říkal, že skutečnost byla jakoby zesílená, najednou se zaměřil na nějaký detail a ten ho fascinoval. Za chvíli cítil, jako kdyby poznal absolutní pravdu, ale pak mu unikla a nemohl jí už najít. Následující přestávku ho skříply halucinace a každého člověka vnímal dvakrát: jednou tam, kde skutečně stál a pak ještě jednou na místě kudy před chvílí prošel[[1]]. První den za sebou zanechal jenom několik pochybností a zlomených srdcí.

Ale pak se situace opakovala. Malej Marty se ve škole ukazoval zmlácený skoro pořád a pomalu přestával komunikovat s bývalými frendíky. Jen, co jsme zjistili, jak zduplikovat vstupní karty a přelstít turnikety, jsme se s ním začaly objevovat my - o pět let starší kamarádi, taky zmlácení k nepoznání. Najednou Malýho Martyho halil závoj tajemna. Býval kamarádem všech, jedničkář, otevřená duše a najednou se z něj stávalo mlčenlivé zbité zvíře. "Co se s ním vlastně stalo?" ptala se jeho láska sama sebe ve vlhkých snech. Zhoršil se i jeho prospěch. Ne že by se někdy nějak moc učil - všechno míval na háku, byl přirozený talent, absorboval vědomosti jako houba - ale po Jessově smrti a po tom, co se začal zapojovat do rvaček, se přestal soustředit a školní realita se vytrácela do ztracena. Ale co Malej Marty ztrácel na formální verifikaci vědomostního postupu, získával na vzhledu. Zesílil, vyrýsoval se. Mlčenlivý rváč se šrámy na těle. Neustále se mračil a mezi obočím se mu objevily permanentní vrásky.

Učitelé začali Malýho Martyho podezřívat, že ho bije otec nebo snad otčím, protože situace kolem Martyho bydliště nebyla nikdy úplně vyřešená. Věděli jenom to, že bydlí sám v matičce Metropolis a to bylo přinejmenším podezřelé.

Jenom, co se zmlácený vrátil do svého bytu, kde jsme na něj už čekali, vyhodil oběd a na záchodě strávil dobrou čtvrt hodinku - další z neslavných symptomů tramadolového rauše - zpomalené pohyby v útrobách. "Vítej ve světě Grünenthal GmbH," říkal jsem mu přes dveře.

"Už nikdy si tohle svinstvo nevezmu," říkal toho dne, ale do týdne svou přísahu porušil. Tramadol a jiná opiodní analgetika byla asymptotou, pro nás šílence příliš posedlé životem.

Později, když byl naplno pohlcen soukolím brutality, prožil milostnou epizodu se svojí tajnou obdivovatelkou. Martyho náhlá proměna v ní odjistil opatrovnické pudy. Podvědomě o něj chtěla pečovat, chtěla ho vyléčit. Neznámo kolem Malýho Martyho fungovalo lépe než všechna afrodiziaka dohromady. I když popravdě řečeno, Malej Marty byl nejspíš panic a nejspíš pořád je, když nepočítáme orální experimenty s jeho ex-přítelkyní Alyx a tuhle nešťastnou epizodu. On samozřejmě nikdy nic nepotvrdil. "Jaký by byl život bez tajemství? Jaký by byl život bez fantazie?" místo odpovědi jenom ukázal fluorovaný úsměv. Tenhle goon znal odpovědi na všechny zásadní otázky života, ale vždycky jenom pohodil hlavou a řekl: "Možná".


1) http://en.wikipedia.org/wiki/File:Side_effects_of_Tramadol.png


publikováno 21. 10. 2010

příbuzné články:
2. února 2010 - noc
2. února 2010
Abs - update #2
13:30, pár let před technologickou singularitou
End-time #2 - Krev a bouře

sem odkazují:
Další (půlka) povídky
20010 - první dekáda nového milénia
Dark night of the soul