k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

2. února 2010 - večer

21. 10. 2010 — k47 (♪)

Další násilí


„Tohle vypadá jako pro­blém,“ řekl Malej Marty a po­škrá­bal se na nose. „Ka­me­rová si­tu­ace je dobrá, ale jediná úni­ková trasa vede přes tuhle garáž.“

Seděli jsme nad ve­li­kou mapou na ne­kva­lit­ním papíru, celá po­ma­lo­vaná čárami, v jed­not­li­vých uli­cích za­kres­leny značky a po­známky. Plá­no­vání muselo být do­ko­nalé. Na noc jsme chys­tali raid jed­noho baru a všechno muselo klap­nout, museli jsme být při­pra­veni na všechny okol­nosti.

Pojmem raid jsme ozna­čo­vali vy­pro­vo­ko­va­nou rvačku, dů­kladně pro­myš­lené násilí. Ze za­čátku jsme budili dojem švábů, které nebude pro­blém za­šláp­nout, ale vzá­pětí se nám v rukách octla půl­me­t­rová pá­či­dla a pra­vi­dla hry se změ­nila. Nikdo ne­po­čí­tal s touhle al­ter­na­ti­vou. Ná­sle­do­vala krátká krvavá řež, ne­fal­šo­vaný masakr a pak rychlý útěk. Ob­vykle jsme v sobě měli nějaký tra­ma­dol a velké dávky syndea – ne­cit­liví k bo­lesti, ale mozky přesto agilní, bez únavy, tré­no­vaní v asy­me­t­ric­kém boji, na­vle­čení do ne­prů­střel­ných vest. Včera se nám po­da­řilo sundat re­kord­ních tři­náct šam­pónů v kře­čo­vi­tém zá­chvatu tance života a tance smrti. Proč jsme to vlastně všechno dělali? Proč já, proč Peo a proč sakra Malej Marty? Ne­mohli jsme vzdo­ro­vat zví­ře­címu in­stinktu. Během raidů jsme za­ží­vali krátké zá­chvěvy ab­so­lut­ního bytí, vib­race ne­o­me­ze­ného života v je­di­ném sku­teč­ném oka­mžiku.

Ne­če­kali jsme na re­ge­ne­raci nebo ode­znění eu­fo­rie a hned na další den na­plá­no­vali nový zátah. Malej Marty vy­hlédl cíl – gay-bar uto­pený v ka­pi­lár­ním smetí ma­tičky Me­t­ro­po­lis. Nasál ze­it­ge­ist té as­fal­tové zá­to­činy a pro­vedl první prů­zkum: zkon­t­ro­lo­val kamery, světla, trasy, zá­stavbu, místní po­pu­laci a všechny ostatní aspekty dů­le­žité pro úspěšný raid.

„Máme fluni­t­ra­ze­pam?“ chtěl se nad mapou ujis­tit Peo.

„Po­dě­kuj firmě Roche,“ řekl jsem a to zna­me­nalo, že ho máme víc než dost a ne­mu­síme se uchý­lit k velkým dávkám in­tra­venózně po­dá­va­ného al­ko­holu.

Vždycky, když jsme mlu­vili o lécích, jsme po­u­ží­vali celé názvy účin­ných látek. Byla to taková naše úchylka, pro­fe­si­o­nální de­for­mace a taky způsob, jak ne­vzbu­dit po­de­zření. Když někdo uslyší slovo di­a­ce­tyl­mor­fin, ani ne­zvedne hlavu, ale na heroin už zbystří. Přitom jde o stej­nou che­mi­ká­lii. Fluni­t­ra­ze­pam je pra­choby­čejný Ro­hyp­nol – lék proti ne­spa­vosti, který při po­dá­vání vy­so­kých dávek způ­so­buje amné­zii. Ide­ální droga pro zná­sil­nění. Ide­ální způsob jak ex post smazat ne­žá­doucí vzpo­mínky našich obětí. Fluni­t­ra­ze­pam se kvůli zne­u­ží­vání začal při­bar­vo­vat in­di­go­kar­mí­nem a před čtyřmi roky se úplně pře­stal pro­dá­vat. Přesto nebylo těžké se dostat k jeho in­jekční formě. Dis­tri­buční síť kon­t­ro­lo­va­ných sub­stancí byla pře­kva­pivě sta­bilní. Každý roz­bitý článek řetězu byl rychle na­hra­zen. Fun­go­vala jako or­ga­nická struk­tura: uříz­něte kousek, do­roste, zre­ge­ne­ruje se.

Lék jsme na­dáv­ko­vali přesně na naše cílové pu­b­li­kum: muži pře­vážně v dobré kon­dici, nad­váha ne­prav­dě­po­dobná, věk ne­pře­sáhne třicet let. Kdyby došlo na nej­horší, měli jsme – kromě kry­cích pří­běhů – i ně­ko­lik dávek pro sebe. Lidé s amné­zií se přece jenom vy­slý­chají mnohem hůř než ti se svěží pamětí.


Ale ještě před tím jsme vy­ra­zili do be­to­no­vého la­by­rintu s batohy narva­nými spreji a ša­b­lo­nami. 19. 5. 2013 – če­kejte nás.

Před ba­rá­kem seděl žlutý pes s bílou srstí na hrudi. Jenom, co nás viděl, vstal a začal po­ska­ko­vat kolem. „Místní pod­vraťák,“ se­zná­mil nás Malej Marty. Ne­chali jsme ho za sebou a pla­vali proti proudu fos­fo­res­ku­jící krve ma­tičky Me­t­ro­po­lis. Když jsme pro­chá­zeli opuš­tě­nými od­stav­nými ko­le­jemi, z Malýho Mar­tyho vy­padlo, že toho dne měl 18. na­ro­ze­niny.

„A to jsi ani ne­se­zval žádné fren­díky?“ zeptal se Peo.

„Jenom to ne. Nemůžu vystát ty jejich fa­lešné ksichty. Ti lidé nejsou sku­teční, nejsou reální, nejsou hma­ta­telní,“ vyhrkl Malej Marty proud slov a chvíli sle­do­val mí­je­jící špičky bot. „Blbě se to vy­svět­luje, ale v pod­statě jde o to, že mě s nimi nic ne­spo­juje. Jsou to ano­nymní a do­ko­nale na­hra­di­telné klony ste­re­o­typů. Jesse pro mě byl spo­jení s re­a­li­tou – mizivé, ale aspoň nějaké.“ Ztěžka polkl. „Teprve teď, když je po něm a Mu se po­stupně vzda­luje, si uvě­do­muji, že mi ne­zů­stalo nic bru­tálně upřím­ného.“ Hlu­boce vzdychl, ale pak ožil a s vervou po­kra­čo­val: „Sku­tečná oslava bude večer, v uli­cích. Jen my tři, oprav­doví dru­gové, be­to­nová zvěř. Oni mezi nás ne­patří.“ Mi­lo­val jsem toho kluka, mi­lo­val jsem jeho mor­bidní na­i­vitu i hlu­bo­kou upřím­nost. Ale chápal jsem ho. Jeho svět se vy­vrá­til z kloubů, jis­toty zmi­zely a se svými fren­díky si na­jed­nou neměl co říct. Toužil po něčem in­ten­ziv­ním, po těsné blíz­kosti, po in­ti­mitě, po oprav­do­vosti, po světě, který sku­tečně ucítí. A vydal se s námi na od­po­lední pro­cházku po šikmé ploše.

„Adame, Peo,“ od­bo­čil Malej Marty, „kolik vám je přesně?“

„Mě je tři­náct,“ od­po­vě­děl Peo a culil se.

Za­sy­čely spreje, svět na­bí­ral šedou vodu a po­tá­pěl se. Na­lá­do­vali jsme se Syn­deem a čas byl na­jed­nou mnohem břitčí a plynul o něco po­ma­leji.


Než se setmělo, dali jsme si u Malýho Mar­tyho po­slední drink. Velké modré skle­nice s jis­kři­vým gin-to­ni­kem, oz­do­bené strouž­kem ci­trónu. V ruce stu­dily. Malej Marty si dal zá­le­žet.

Gin-tonik bylo naše ty­pické pití, naše zá­chrana, naše mana ne­beská, naše moloko ve­lo­cet, naše rejzry, naše am­bró­zie. Poprvé jsme ho pili s Ruby ještě před tím, než začala ztrá­cet dra­ho­cen­nou paměť a nám v hla­vách začala dunět Ter­mi­na­lita, po­slední Zje­vení Za­l­govo, Rag­narök, před­zvěsti zá­vě­rečné bitvy na hoře Har Megido. Ale Ruby pak zmi­zela v zá­vě­jích času na ne­moc­nič­ním lůžku se sub­li­mu­jí­cími vzpo­mín­kami a zbyl nám po ní jen tenhle nápoj, čirá ma­la­rická hoř­kost, zkon­den­zo­vaná me­lan­cho­lie.

Asi minutu jsme mlčky pili, vy­chut­ná­vali si každý lok a prázdné skle­nice od­lo­žili dnem vzhůru. Pak nás nasála ne­ú­prosná noc.

Klusali jsme pod na­žlout­lým svět­lem lamp. První věc, kterou se musel Malej Marty naučit, když se přidal k našemu kří­žo­vému tažení, byl útěk. Prostě zmizet. Ví­tě­zové nikdy ne­u­tí­kají, ale my se ne­hr­nuli do rvaček, abychom vy­hrá­vali. Ne, ne, ne. Nutil nás k tomu zbě­silý tep života ve spán­cích v tom je­di­ném sku­teč­ném oka­mžiku ší­len­ství vá­leč­níků.

„Blí­žíme se. Tahle ulice je jediná bez­pečná úni­kovka. Pak musíme tamhle mezi baráky, vy­sko­čit na tu garáž a potom nás už nikdo ne­do­žene.“ Byli jsme celkem fit, ale přesto: běžet s ne­prů­střel­nou vestou – deseti kily ke­vlaru a ke­ra­miky na těle – nebylo úplně snadné.

Malej Marty se pra­vi­dlo útěku naučil horší cestou. Táhl s námi na svůj druhý zátah a tu noc se věci ne­vy­ví­jely nej­lépe. Na­ra­zili jsme na opilé rváče, kteří ne­cí­tili bolest. Malej Marty si z té noci odnesl ně­ko­lik oš­k­li­vých zra­nění – přesně tu me­di­cínu, po které prahnul. Dal­šího večera, kdy jsme pili v našem bytě, vy­prá­věl, jak pak přišel do školy. Všechnu nekro­tic­kou ži­votní ener­gii suplo­valo čtyři sta mi­li­gramů tra­ma­dolu – docela silná dávka na no­váčka jeho váhové ka­te­go­rie v opi­o­i­do­vém byz­nyse. Ale co, byl v bo­les­tech. Z celého dne si pa­ma­to­val jenom, že na něj všichni ne­vě­řícně zírali. Měl re­pu­taci bez­pro­blé­mo­vého je­dince a na­jed­nou tohle – stu­dená sprcha re­a­lity.

„Co se ti stalo, Mar­tine?“ ptali se ho.

„Jsem v pohodě,“ od­po­ví­dal pomalu šedým hlasem. „Není to nic, co si mys­líte. Jenom – nehoda.“ Pohyby měl vláčné, re­a­litu si uvě­do­mo­val jenom zpola a navíc jakoby zpož­děně – pří­znaky in­to­xi­kace ur­či­tými de­ri­váty mor­finu.

Byla tam i holka z jeho třídy, o které věděl, že ho skrytě miluje. Věděli to všichni. Ve­řejné ta­jem­ství. Trpěla pro něj. Dvě její nej­lepší ka­ma­rádky ze třídy to také věděli (Malej Marty chodil na tech­nic­kou střední školu a patřil mezi ty šťast­livce, které měli aspoň tři dívky ve třídě) a ptali se, co teď. Malej Marty se vy­chý­lil z polohy pre­mi­anta. Drama na spad­nutí.

„Je všechno v po­řádku?“ ptal se učitel ma­te­ma­tiky – veliký chlap s ježkem na hlavě, v pod­statě dobrák, který suplo­val ot­cov­skou roli.

„Byla to jenom nehoda, nic se neděje,“ od­po­ví­dal Malej Marty téměř au­to­ma­ticky, i když věděl, že mu nikdo ne­u­věří. Měl monokl, roz­ra­žený ret, mod­řiny na ob­li­čeji a na rukách krvavé šrámy. Všichni jsme měli po těle rány a mi­lo­vali jsme je. Byla to te­to­vání bo­lesti, le­to­kruhy života. Po bouři se svět vždycky uklid­nil, my se schou­lili v Mar­tyho kou­pelně pod malým oran­žo­vým svět­lem s pixlou jo­disolu a pak teprve začalo to pravé blaho. Bolest dez­in­fekce, vní­mání ze­sí­lené velkou dávkou Syndea, uží­vali jsme si každý záškub nervů, neu­ro­nové volání o pomoc. Pak jsme si dali pár zá­vě­reč­ných skle­ni­ček gin-toniku a pro­pili se do se­da­tiv­ního spánku. Al­ko­hol od­bou­rá­val silně po­vzbu­zu­jící účinky Syndea.

Za celý ten den si do sešitů zapsal jenom ně­ko­lik po­div­ných veršů. Poz­ději nám říkal, že sku­teč­nost byla jakoby ze­sí­lená, na­jed­nou se za­mě­řil na nějaký detail a ten ho fas­ci­no­val. Za chvíli cítil, jako kdyby poznal ab­so­lutní pravdu, ale pak mu unikla a nemohl jí už najít. Ná­sle­du­jící pře­stávku ho skří­ply ha­lu­ci­nace a kaž­dého člo­věka vnímal dva­krát: jednou tam, kde sku­tečně stál a pak ještě jednou na místě kudy před chvílí prošel1 . První den za sebou za­ne­chal jenom ně­ko­lik po­chyb­ností a zlo­me­ných srdcí.

Ale pak se si­tu­ace opa­ko­vala. Malej Marty se ve škole uka­zo­val zmlá­cený skoro pořád a pomalu pře­stá­val ko­mu­ni­ko­vat s bý­va­lými fren­díky. Jen, co jsme zjis­tili, jak zdu­pli­ko­vat vstupní karty a přelstít tur­ni­kety, jsme se s ním začaly ob­je­vo­vat my – o pět let starší ka­ma­rádi, taky zmlá­cení k ne­po­znání. Na­jed­nou Malýho Mar­tyho halil závoj ta­jemna. Býval ka­ma­rá­dem všech, jed­nič­kář, ote­vřená duše a na­jed­nou se z něj stá­valo ml­čen­livé zbité zvíře. „Co se s ním vlastně stalo?“ ptala se jeho láska sama sebe ve vlh­kých snech. Zhor­šil se i jeho pro­spěch. Ne že by se někdy nějak moc učil – všechno míval na háku, byl při­ro­zený talent, ab­sor­bo­val vě­do­mosti jako houba – ale po Jes­sově smrti a po tom, co se začal za­po­jo­vat do rvaček, se pře­stal sou­stře­dit a školní re­a­lita se vy­trá­cela do ztra­cena. Ale co Malej Marty ztrá­cel na for­mální ve­ri­fi­kaci vě­do­most­ního po­stupu, zís­ká­val na vzhledu. Ze­sí­lil, vy­rý­so­val se. Ml­čen­livý rváč se šrámy na těle. Ne­u­stále se mračil a mezi obočím se mu ob­je­vily per­ma­nentní vrásky.

Uči­telé začali Malýho Mar­tyho po­de­zří­vat, že ho bije otec nebo snad otčím, pro­tože si­tu­ace kolem Mar­tyho byd­liště nebyla nikdy úplně vy­ře­šená. Věděli jenom to, že bydlí sám v ma­tičce Me­t­ro­po­lis a to bylo při­nejmen­ším po­de­zřelé.

Jenom, co se zmlá­cený vrátil do svého bytu, kde jsme na něj už čekali, vy­ho­dil oběd a na zá­chodě strá­vil dobrou čtvrt ho­dinku – další z ne­slav­ných symptomů tra­ma­do­lo­vého rauše – zpo­ma­lené pohyby v útro­bách. „Vítej ve světě Grü­nen­thal GmbH,“ říkal jsem mu přes dveře.

„Už nikdy si tohle svin­stvo ne­vezmu,“ říkal toho dne, ale do týdne svou pří­sahu po­ru­šil. Tra­ma­dol a jiná opi­odní anal­ge­tika byla asympto­tou, pro nás ší­lence příliš po­sedlé ži­vo­tem.

Poz­ději, když byl naplno po­hl­cen sou­ko­lím bru­ta­lity, prožil mi­lost­nou epi­zodu se svojí tajnou ob­di­vo­va­tel­kou. Mar­tyho náhlá pro­měna v ní od­jis­til opa­t­rov­nické pudy. Pod­vě­domě o něj chtěla pe­čo­vat, chtěla ho vy­lé­čit. Ne­známo kolem Malýho Mar­tyho fun­go­valo lépe než všechna afro­di­zi­aka do­hro­mady. I když po­pravdě řečeno, Malej Marty byl nej­spíš panic a nej­spíš pořád je, když ne­po­čí­táme orální ex­pe­ri­menty s jeho ex-pří­tel­kyní Alyx a tuhle ne­šťast­nou epi­zodu. On sa­mo­zřejmě nikdy nic ne­po­tvr­dil. „Jaký by byl život bez ta­jem­ství? Jaký by byl život bez fan­ta­zie?“ místo od­po­vědi jenom ukázal flu­o­ro­vaný úsměv. Tenhle goon znal od­po­vědi na všechny zá­sadní otázky života, ale vždycky jenom po­ho­dil hlavou a řekl: „Možná“.


  1. https://en.wi­ki­pe­dia.org/wiki/File:Side_ef­fects_of_Tra­ma­dol.png
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz