k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

2. února 2010 - noc

24. 10. 2010 (před 9 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Před barem vy­hléd­nu­tém k raidu, před tím teplým hníz­deč­kem lásky jsme po­stá­vali ně­ja­kou chvíli. Já pár metrů před dveřmi, v pro­storu as­fal­tové laguny – do­ko­nalé místo neřesti, ze všech stran kryté šedými zdmi – Malej Marty i Peo se opí­rali kousek od vcho­do­vých dveří. Oba měli na­sa­zené chrá­niče zubů, kožené ru­ka­vice a půl­me­t­rová pře­kva­pení na mag­ne­tic­kých cli­pech za opaskem. Bylo mi jasné, že naše kli­en­tela těmhle dvěma he­zou­nům nikdy ne­u­blíží, tak jsem se slova musel ujmout já – zvoník od Matky Boží.

Ven vyšli tři chlápci. Peo na ně mrkl a po­ký­val na mě. Za­čí­náme. Počkal jsem pár vteřin a pak jsem začal pro­vo­ko­vat. Už si ne­pa­ma­tuji, co jsem říkal, ale jsem si jistý, že to fun­go­valo. Tak­tika byla jasná: od­lá­kat je kousek stra­nou, za­ú­to­čit a utéct. Ale té noci se věci ne­vy­ví­jely vůbec dobře.

Z celé akce si pa­ma­tuji jenom útržky.

„Kurva,“ někdo zaklel a do očí se mi valil pe­p­řový sprej. Vy­ba­vuji si, že jsem měl prázdné ruce a ne­zbý­valo mi než jít na fé­rovku a si­tu­aci vy­ře­šit pěstmi, ale při­pa­dalo mi, že se po­hy­buji strašně pomalu, jako kdy­bych plaval v sirupu. Pak jsem slyšel klang – ty­pický zvuk, když ocel spadne na asfalt. Jeden z nich mi srazil brejle z nosu a svět se na­jed­nou stal roz­ma­za­nou be­ta­verzí. Střih, skácel jsem se na zem a rukama si kryl hlavu. Střih. Cítil jsem, jak mi z nosu teče krev a valí se před horní ret. Střih. Jeden z nich mě zvedl a za­tímco mě držel na nohách, druhý mě vší silou praš­til do břicha. Když za­du­něla rána o ke­ra­mický plát, mdle jsem se na něj zasmál. On zaklel a chytil si pěst. „Co to tam sakra má?“ Stáhli ze mě mikinu a triko. „Ty vole, to je ne­prů­střelná vesta.“ Střih. Kroky se spěšně vzda­lo­valy. Nej­spíš je vy­dě­silo naše ba­lis­tické ta­jem­ství, ne­vě­děli, co můžou čekat. Střih a svět byl na­jed­nou tichý a ne­hybný.

Peo se zády opíral o stěnu, také kr­vá­cel z nosu, měl zkr­va­ve­nou bradu a krk, hlavu zvrá­ce­nou dozadu. Malej Marty ležel na as­faltě, ne­hý­bal se.

Přišel jsem k Peovi, jednou rukou ho chytil za hlavu a opřel čelo o jeho čelo. Chvíli jsme tak stáli, beze slov, beze spěchu, na do­zní­va­jící vlně adre­na­linu. Pak jsme se na­klo­nili nad Malýho Mar­tyho, oči měl ote­vřené a zíral do nebe. „Ne­mů­žeme přece umřít bez jizev,“ řekl a zasmál se, ale měl krev na zubech. Vytáhl jsem ho na nohy a on se začal se řehtat.

Pře­žili jsme.

Potom, co jsme se do­belhali k Mar­tymu do bytu, jsme pili až do rána, zá­pla­to­vali se tra­ma­do­lem a svle­čení do půli těla hráli ruskou ruletu s pixlou ohnivé dez­in­fekce. Okna naplno ote­vřená. Svět byl pře­de­vším utr­pení, ale my od něj byli se­pa­ro­váni ná­raz­ní­ko­vým pásem. Chy­bělo nám spo­jení s re­a­li­tou, sku­teč­nou, hma­ta­tel­nou a drsně upřím­nou.

V sedm ráno se Malej Marty chys­tal do školy. Na kalho­tách ještě pár fleků od krve, do batohu na­hr­nul šest red­bullů a natáhl na sebe triko s ná­pi­sem Who will build the future?

„Copak o to, ale kdo ji zničí?“ Kdo po nás spálí svět? Dokáže Rev roz­pou­tat peklo na zemi? My po­ctivě hráli své malé role pre­lu­dia chaosu.

Po ná­vratu nám vy­prá­věl, jak se na něj tvá­řili ve škole. Byl zmlá­cený a zni­čený – po­lo­vinu ob­li­čeje od­ře­nou od as­faltu, kůži sedře­nou na čer­no­ru­dou sra­že­nou kaši, pře­ra­žený nos, monokl, roz­ra­žené rty, pomalu a vy­tr­vale kr­vá­ce­jící dásně, pod­li­tiny od ko­panců. Po­hy­bo­val se pomalu a s ve­li­kým úsilím. Každý krok byl utr­pe­ním. Každý krok byl slastí. Svalil se do svého místa v po­slední řadě, kam se před pár týdny pře­su­nul. Vět­šinu dne ne­vní­mal a s nikým se ne­ba­vil. O pře­stávce usnul, židli na­ra­že­nou až vzadu, hlavu opře­nou o stěnu. Těsně před zvo­ně­ním se svezl ze židle, hlavou se praš­til o pod­lahu, pro­ra­zil čer­stvé rány a na tvář se mu ob­je­vila rudá stužka. Ne­vní­mal, co se kolem něj děje.

Nej­za­jí­ma­vější na tom všem bylo, že i když, že se ve škole uka­zo­val zmlá­cený po­měrně často, nikdo neměl tušení, co se s ním děje.

„Co se ti Mar­tine stalo? Jsi úplně jiný člověk,“ ptala se jeho tajná ob­di­vo­va­telka, když se jí po­da­řilo, po dlou­hých vče­lích tan­cích, Malýho Mar­tyho od­dě­lit od stáda a vy­lá­kat ho do knihovny.

Chvíli mlčel. „Můj nej­lepší ka­ma­rád se ne­dávno zabil,“ řekl a pak zase za­vládlo ticho.

O něco poz­ději, v úzké uličce mezi regály s li­te­ra­tu­rou se k němu zne­na­dání na­klo­nila a po­lí­bila ho. Malej Marty v té chvíli uvnitř umřel. Kon­ster­no­vaný, zma­tený, du­ševně vy­prahlý. Roz­zu­řil se a chtěl do něčeho praš­tit, ale pevně sevřel če­listi a ovládl se. „Přesně takhle to šlo s Jessem.“

Udá­losti pak začaly na­bí­rat spád v cha­o­tic­kém tanci kolem po­div­ných atrak­torů. Sám si ne­vy­ba­vo­val, co se přesně dělo, ale po setmění na­ko­nec skon­čili v jeho ne­vy­to­pe­ném bytě. Já a Peo jsme tvrdě spali u něj na gauči, ale ne­po­střehli jsme nic ne­ob­vyk­lého. Byli jsme vy­šťa­vení po ně­ko­lika pro­bdě­lých nocích, všechno syn­deum už vy­pr­chalo a vzalo s sebou zbytky ži­votní ener­gie. Abych se trochu zahřál, spal jsem se za­pnu­tým lap­to­pem v náruči.

Druhý den pak vy­prá­věl: „Hned potom, co odešla, jsem se chtěl zabít, chtěl jsem někoho zabít. Takhle to nemělo pro­bí­hat, tohle všechno bylo špatně.“

„Co kon­krétně bylo špatně?“

„Nevím jak to vy­svět­lit,“ od­po­ví­dal Malej Marty a třásl se. „Něco ve mě mi říkalo, že se nic z toho nemělo stát, že nemám právo být šťastný.“

„Tenhle příběh jsme už sly­šeli,“ pro­mlu­vil Peo a pře­ru­šil Mar­tyho proud myš­le­nek. „Minulý rok na té party v Brně jeden Anon vy­prá­věl, jak se se­zná­mil s ně­ja­kou holkou a po první in­timní zku­še­nosti se z něj stal ber­serk, viděl rudě, chtěl něco rozflá­kat, dostal zá­chvat ná­silné paniky. Když pak ráno řádění ustalo a on vy­chlá­dal, došlo mu, že musí udělat všechno, aby se už nikdy ne­po­tkali. To bylo jediné řešení. Pár měsíců potom ho vy­ho­dili ze školy.“

Byli jsme po­lo­ší­lené stroje, by­tosti kterým se v hla­vách se něco za­tra­ceně po­dě­lalo.


Ně­ko­lik dnů nato pro­běhl ten ne­po­ve­dený raid gay-baru a když se pak Marty vrátil ze školy, řekl, ať u něj zů­sta­neme ještě další den. Zů­stali jsme. Nikam nás nic ne­táhlo. Večer jsme mon­to­vali pole kamer a do čtyř hodin jsme ex­pe­ri­men­to­vali s kni­hov­nou OpenCV 1 a roz­po­zná­vá­ním pohybu. Zů­stali jsme i přes noc.

V šest ráno jsem dostal zá­chvat.

Nevím, jak jsem se tam dostal, ale spal jsem na zemi u po­stele Malýho Mar­tyho, on na ní, Peo v ne­do­hlednu. Pro­bu­dila mě bolest v zádech, nor­mální lidé by už kví­leli bo­lestí, ale pro mě to byl denní chleba. Naučil jsem se to zvlá­dat vůlí pod­po­ře­nou vel­kými dáv­kami opi­od­ních anal­ge­tik. Zatnul jsem všechny svaly a snažil se zahnat bo­da­vou bolest. „Teď si přece nebudu nic brát,“ po­mys­lel jsem si. „Možná pár mi­li­gramů tra­ma­dolu.“ Muka v ner­vech pul­zo­vala. „Kris­tovy koule,“ zaklel jsem při­du­šeně. A teprve potom se požár roz­ho­řel naplno. Cítil jsem, jako kdyby mi někdo mezi každé dva ob­ratle vrazil sochor. Bolest se roz­létla po celém těle, za­tmělo se mi před očima, pro­hnul jsem se v zádech, o zem opřený jenom hlavou a patami, všechny svaly na­pjaté, v křeči, v panice, požár v neu­ro­nové síti, ex­ploze. Začal jsem řvát a ne­sro­zu­mi­telně kvílet. „Pro­boha, pro­boha, pro­boha.“ Malej Marty vy­sko­čil z po­stele a kon­ster­no­vaně na mě zíral. Poz­ději říkal, že v mých očích viděl ne­po­psa­tel­nou hrůzu člo­věka, který je trhán na kusy. Při­sko­čil ke mně, těkal po­hle­dem, chtěl pomoct, ale ne­vě­děl jak. Do pokoje se při­ří­til Peo. „No do prdele,“ řekl jenom, otočil se a při­spě­chal s mojí pixlou narva­nou léky. „Adame, viděl jsem hodně tvojí bo­lesti, ale tohle vypadá fakt zle,“ pravil du­cha­pří­tomně, za­tímco lovil jed­no­rá­zo­vou jehlu a malou mod­ro­bí­lou lah­vičku. 2 „Tohle vypadá na nit­ro­žilní morfin.“

„Nic mi ne­dá­vej,“ kře­čo­vitě jsem ho chytil za před­loktí a za­sí­pal: „Prašti mě, jak nej­sil­něji to půjde.“

„Co?“

Slabě jsem po­ký­val, žíly na krku a čele na­běhlé.

„OK, moje lásko, OK,“ od­tu­šil.

Pak se po­sta­vil na nohy, ruku sevřel v pěst a moje vědomí se s každým úderem rozpí­jelo v ne­ko­nečnu. „Můžu vidět věč­nost.“

Byl to nej­horší zá­chvat bo­lesti, z celé plejády epizod prud­kého utr­pení, který mě potkal. A bo­hu­žel nebyl po­slední. Krátce poté jsem přešel z tra­ma­dolu na mnohem sil­nější ta­pen­ta­dol, jako anal­ge­ti­kum první linie – bla­ho­dárný inhi­bi­tor zpět­ného vy­chy­tá­vání se­ro­to­ninu a no­re­pi­nef­rinu. Ale v té době jsem ještě neměl tušení, co mě za pár měsíců čeká.


  1. https://en.wi­ki­pe­dia.org/wiki/OpenCV
  2. https://cs.wi­ki­pe­dia.org/wiki/Soubor:Mor­phine_vial.JPG
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz