povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

24. 10. 2010

2. února 2010 - noc

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Před barem vyhlédnutém k raidu, před tím teplým hnízdečkem lásky jsme postávali nějakou chvíli. Já pár metrů před dveřmi, v prostoru asfaltové laguny - dokonalé místo neřesti, ze všech stran kryté šedými zdmi - Malej Marty i Peo se opírali kousek od vchodových dveří. Oba měli nasazené chrániče zubů, kožené rukavice a půlmetrová překvapení na magnetických clipech za opaskem. Bylo mi jasné, že naše klientela těmhle dvěma hezounům nikdy neublíží, tak jsem se slova musel ujmout já - zvoník od Matky Boží.

Ven vyšli tři chlápci. Peo na ně mrkl a pokýval na mě. Začínáme. Počkal jsem pár vteřin a pak jsem začal provokovat. Už si nepamatuji, co jsem říkal, ale jsem si jistý, že to fungovalo. Taktika byla jasná: odlákat je kousek stranou, zaútočit a utéct. Ale té noci se věci nevyvíjely vůbec dobře.

Z celé akce si pamatuji jenom útržky.

"Kurva," někdo zaklel a do očí se mi valil pepřový sprej. Vybavuji si, že jsem měl prázdné ruce a nezbývalo mi než jít na férovku a situaci vyřešit pěstmi, ale připadalo mi, že se pohybuji strašně pomalu, jako kdybych plaval v sirupu. Pak jsem slyšel klang - typický zvuk, když ocel spadne na asfalt. Jeden z nich mi srazil brejle z nosu a svět se najednou stal rozmazanou betaverzí. Střih, skácel jsem se na zem a rukama si kryl hlavu. Střih. Cítil jsem, jak mi z nosu teče krev a valí se před horní ret. Střih. Jeden z nich mě zvedl a zatímco mě držel na nohách, druhý mě vší silou praštil do břicha. Když zaduněla rána o keramický plát, mdle jsem se na něj zasmál. On zaklel a chytil si pěst. "Co to tam sakra má?" Stáhli ze mě mikinu a triko. "Ty vole, to je neprůstřelná vesta." Střih. Kroky se spěšně vzdalovaly. Nejspíš je vyděsilo naše balistické tajemství, nevěděli, co můžou čekat. Střih a svět byl najednou tichý a nehybný.

Peo se zády opíral o stěnu, také krvácel z nosu, měl zkrvavenou bradu a krk, hlavu zvrácenou dozadu. Malej Marty ležel na asfaltě, nehýbal se.

Přišel jsem k Peovi, jednou rukou ho chytil za hlavu a opřel čelo o jeho čelo. Chvíli jsme tak stáli, beze slov, beze spěchu, na doznívající vlně adrenalinu. Pak jsme se naklonili nad Malýho Martyho, oči měl otevřené a zíral do nebe. "Nemůžeme přece umřít bez jizev," řekl a zasmál se, ale měl krev na zubech. Vytáhl jsem ho na nohy a on se začal se řehtat.

Přežili jsme.

Potom, co jsme se dobelhali k Martymu do bytu, jsme pili až do rána, záplatovali se tramadolem a svlečení do půli těla hráli ruskou ruletu s pixlou ohnivé dezinfekce. Okna naplno otevřená. Svět byl především utrpení, ale my od něj byli separováni nárazníkovým pásem. Chybělo nám spojení s realitou, skutečnou, hmatatelnou a drsně upřímnou.

V sedm ráno se Malej Marty chystal do školy. Na kalhotách ještě pár fleků od krve, do batohu nahrnul šest redbullů a natáhl na sebe triko s nápisem Who will build the future?

"Copak o to, ale kdo ji zničí?" Kdo po nás spálí svět? Dokáže Rev rozpoutat peklo na zemi? My poctivě hráli své malé role preludia chaosu.

Po návratu nám vyprávěl, jak se na něj tvářili ve škole. Byl zmlácený a zničený - polovinu obličeje odřenou od asfaltu, kůži sedřenou na černorudou sraženou kaši, přeražený nos, monokl, rozražené rty, pomalu a vytrvale krvácející dásně, podlitiny od kopanců. Pohyboval se pomalu a s velikým úsilím. Každý krok byl utrpením. Každý krok byl slastí. Svalil se do svého místa v poslední řadě, kam se před pár týdny přesunul. Většinu dne nevnímal a s nikým se nebavil. O přestávce usnul, židli naraženou až vzadu, hlavu opřenou o stěnu. Těsně před zvoněním se svezl ze židle, hlavou se praštil o podlahu, prorazil čerstvé rány a na tvář se mu objevila rudá stužka. Nevnímal, co se kolem něj děje.

Nejzajímavější na tom všem bylo, že i když, že se ve škole ukazoval zmlácený poměrně často, nikdo neměl tušení, co se s ním děje.

"Co se ti Martine stalo? Jsi úplně jiný člověk," ptala se jeho tajná obdivovatelka, když se jí podařilo, po dlouhých včelích tancích, Malýho Martyho oddělit od stáda a vylákat ho do knihovny.

Chvíli mlčel. "Můj nejlepší kamarád se nedávno zabil," řekl a pak zase zavládlo ticho.

O něco později, v úzké uličce mezi regály s literaturou se k němu znenadání naklonila a políbila ho. Malej Marty v té chvíli uvnitř umřel. Konsternovaný, zmatený, duševně vyprahlý. Rozzuřil se a chtěl do něčeho praštit, ale pevně sevřel čelisti a ovládl se. "Přesně takhle to šlo s Jessem."

Události pak začaly nabírat spád v chaotickém tanci kolem podivných atraktorů. Sám si nevybavoval, co se přesně dělo, ale po setmění nakonec skončili v jeho nevytopeném bytě. Já a Peo jsme tvrdě spali u něj na gauči, ale nepostřehli jsme nic neobvyklého. Byli jsme vyšťavení po několika probdělých nocích, všechno syndeum už vyprchalo a vzalo s sebou zbytky životní energie. Abych se trochu zahřál, spal jsem se zapnutým laptopem v náruči.

Druhý den pak vyprávěl: "Hned potom, co odešla, jsem se chtěl zabít, chtěl jsem někoho zabít. Takhle to nemělo probíhat, tohle všechno bylo špatně."

"Co konkrétně bylo špatně?"

"Nevím jak to vysvětlit," odpovídal Malej Marty a třásl se. "Něco ve mě mi říkalo, že se nic z toho nemělo stát, že nemám právo být šťastný."

"Tenhle příběh jsme už slyšeli," promluvil Peo a přerušil Martyho proud myšlenek. "Minulý rok na té party v Brně jeden Anon vyprávěl, jak se seznámil s nějakou holkou a po první intimní zkušenosti se z něj stal berserk, viděl rudě, chtěl něco rozflákat, dostal záchvat násilné paniky. Když pak ráno řádění ustalo a on vychládal, došlo mu, že musí udělat všechno, aby se už nikdy nepotkali. To bylo jediné řešení. Pár měsíců potom ho vyhodili ze školy."

Byli jsme pološílené stroje, bytosti kterým se v hlavách se něco zatraceně podělalo.


Několik dnů nato proběhl ten nepovedený raid gay-baru a když se pak Marty vrátil ze školy, řekl, ať u něj zůstaneme ještě další den. Zůstali jsme. Nikam nás nic netáhlo. Večer jsme montovali pole kamer a do čtyř hodin jsme experimentovali s knihovnou OpenCV [[1]] a rozpoznáváním pohybu. Zůstali jsme i přes noc.

V šest ráno jsem dostal záchvat.

Nevím, jak jsem se tam dostal, ale spal jsem na zemi u postele Malýho Martyho, on na ní, Peo v nedohlednu. Probudila mě bolest v zádech, normální lidé by už kvíleli bolestí, ale pro mě to byl denní chleba. Naučil jsem se to zvládat vůli podpořenou velkými dávkami opiodních analgetik. Zatnul jsem všechny svaly a snažil se zahnat bodavou bolest. "Teď si přece nebudu nic brát," pomyslel jsem si. "Možná pár miligramů tramadolu." Muka v nervech pulzovala. "Kristovy koule," zaklel jsem přidušeně. A teprve potom se požár rozhořel naplno. Cítil jsem, jako kdyby mi někdo mezi každé dva obratle vrazil sochor. Bolest se rozlétla po celém těle, zatmělo se mi před očima, prohnul jsem se v zádech, o zem opřený jenom hlavou a patami, všechny svaly napjaté, v křeči, v panice, požár v neuronové síti, exploze. Začal jsem řvát a nesrozumitelně kvílet. "Proboha, proboha, proboha." Malej Marty vyskočil z postele a konsternovaně na mě zíral. Později říkal, že v mých očích viděl nepopsatelnou hrůzu člověka, který je trhán na kusy. Přiskočil ke mě, těkal pohledem, chtěl pomoct, ale nevěděl jak. Do pokoje se přiřítil Peo. "No do prdele," řekl jenom, otočil se a přispěchal s mojí pixlou narvanou léky. "Adame, viděl jsem hodně tvojí bolesti, ale tohle vypadá fakt zle," pravil duchapřítomně, zatímco lovil jednorázovou jehlu a malou modrobílou lahvičku. [[2]] "Tohle vypadá na nitrožilní morfin."

"Nic mi nedávej," křečovitě jsem ho chytil za předloktí a zasípal: "Prašti mě, jak nejsilněji to půjde."

"Co?"

Slabě jsem pokýval, žíly na krku a čele naběhlé.

"OK, moje lásko, OK," odtušil.

Pak se postavil na nohy, ruku sevřel v pěst a moje vědomí se s každým úderem rozpíjelo v nekonečnu. "Můžu vidět věčnost."

Byl to nejhorší záchvat bolesti, z celé plejády epizod prudkého utrpení, který mě potkal. A bohužel nebyl poslední. Krátce poté jsem přešel z tramadolu na mnohem silnější tapentadol, jako analgetikum první linie - blahodárný inhibitor zpětného vychytávání serotoninu a norepinefrinu. Ale v té době jsem ještě neměl tušení, co mě za pár měsíců čeká.


1) http://en.wikipedia.org/wiki/OpenCV
2) http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Morphine_vial.JPG


publikováno 24. 10. 2010

příbuzné články:
2. února 2010
2. února 2010 - večer
Abs - update #2
13:30, pár let před technologickou singularitou
End-time #2 - Krev a bouře

sem odkazují:
Věci se dávají do pohybu
20010 - první dekáda nového milénia
Dark night of the soul