povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

3. 9. 2010

13:30, pár let před technologickou singularitou

       
CC by-nc-nd (zdroj)

Seděl jsem na zahrádce restaurace a seděli tam také ti dva identičtí bratři, kteří za sebe dokončovali věty. V té době jsem pracoval jako soukromý detektiv a je dva jsem měl sledovat. Ale to všechno se stalo už dávno, někdy na začátku jednadvacátého století, kdy svět žil pomalu a aniž by to kdokoli věděl, pomaličku se blížil finální destinaci technologické singularity.

Byl to poslední rok starého světa. Vývoj technologie pak nabral nečekané tempo a všechny zítřky byly k nepoznání od všech dnešků. Jako kdybychom chodili spát uprostřed středověku a probudili se v roce 2000. Den za dnem.

Jako první přestali stíhat tempo změn staří lidé a jako první se stali zastaralými - opicemi mezi novými lidmi. Zrodila se umělá inteligence, persistentní spojení s virtuální sítí, která vyrostla z internetu, ze sítě přímo do lebky, počítače, které se sami přestavovali, měnily architekturu a vytrvale akcelerovaly, den za dnem. A pak přišel levný 3D tisk a nanorobotika a s ní možnost replikace libovolných objektů. Začaly se kopírovat auta, počítače, stroje, domy - všechno, co si račte přát. Mnoho firem se bouřilo a snažili se nějak zastavit neomezenou kopírovatelnost všeho, ale už bylo pozdě. Otevřeli jsme pandořinu skříňku a nikdo už neměl moc, ji zavřít. Kdo se vzepřel pokroku, nepřežil. Každý mohl kopírovat, co chtěl, ale to byl jenom začátek. Další vlna zastaralých lidí přišla s odmítáním technologie. Všichni ti hipíci a pravdoláskoví blázni, kteří hlásali soužití s přírodou a odvržení všeho moderna, jednoduše zastarali. Pokrok se kolem nich prohnal jako vystřelený projektil a nikdo se o ně už nezajímal. Jenom jsme je nahnali do klecí k opicím. Trvalo to dva měsíce. Šedesát dnů a všechno bylo pryč, vlak technologií zmizel za horizontem a zastaralí neměli šanci. Nedokázali se vyznat v novém světě, který se měnil před očima. Divili se, že noví lidé druhu Homo Evolutis dokázali hodiny běžet sprintem, aniž by se zapotili, že dokázali zadržet dech na půl dne, že jim dorůstaly končetiny, že jim regenerovaly tkáně, že viděli v noci, že viděli infračervené záření, že měli stokrát citlivější sluch. Zastarali. V jejich tělech chyběla umělá krev, která pojme tisíckrát víc kyslíku, umělé svaly, nezničitelné kostní tkáně a armády nanobotů, které vytrvale uklízely organismy a zastavily stárnutí. Noví lidé se stali skutečně nesmrtelnými, zatímco staré verze čekaly v klecích na svůj biologický osud.

Ale přibýval další a další lidé, kteří vzdorovali progresu a nevěřili v nirvánovou fůzi s umělou inteligencí. Trvali na čistotě lidství a věřili, že stroje mají být našimi společníky - novou robotickou rasou. Blázni. Nechápali, že je to jediná cesta, nechápali, že když splyneme s umělou inteligencí, ovládneme jí a stvoříme meta-bytost, augmentovaný organismus. Kdybychom nesplynuly, vznikly by dvě civilizace: Homo Evolutis a strojová umělá inteligence. Jedna, která se mění ze dne na den a druhá, která se mění z vteřiny na vteřinu. Vytvořili bychom svoje následníky a sami bychom se stali opicemi, primitivními podřadným živočichy. Ti kdo nepochopili tuhle jednoduchou pravdu skončili v klecích, zastaralí a nepoužitelní, bez vývoje, zmrazeni v jednom neměnném okamžiku pokroku. Bojovali jsme sami se sebou, bojovali jsme s vlastním géniem.

Pak už se člověk neprobouzel do jiného světa, ale byl během noci nanoboty přestavěn do jiné podoby a jeho artifikální část už čekala připravená.

Lidí ubylo. Miliardy zastaralých smrtelných jedinců z druhého a třetího světa nestihly závěrečný sprint a nikdy nedosáhly cíle. A pak se už o ně nikdo nestaral, zůstal jeden vítězný druh - nesmrtelní Homo morphosis - všechny ostatní organické formy připomínaly mravence, kteří se hemžili pod nohama, kteří nedokázali pochopit, co se vlastně děje. Zařadili se mezi mrtvé vůvojové stupně: Homo erectus, Homo habilis, Homo neanderthalensis, Homo sapiens, Homo evolutis.

Vítězové byli jenom jedni - Homo morphosis - kontejnery vědomí a nanobotů. Takové základní věci jako fyzická podoba, krása, komunikace nebo rozmnožování pro ně ztratily smysl. Každá mohl vypadat, jak chtěl, mohl měnit tvar, nanoboti neustále přestavovali jeho organické tělo, všechno bylo možné. Finální destinace lidství. Z každého člověka se stal vesmír sám o sobě, každou setinu vteřiny zdokonalený k nepoznání, nekonečné expandující vědomí v nezničitelném těle, všechen čas a prostor vesmíru mu ležel u nohou. Nebylo kam se vydat dál.

Někteří vítězové vyrazili cesty vesmírem ve snaze během následujících miliard let najít vzkvétající život, někteří chtěli tvořit, jiní chtěli ničit.

Ale nikdo stále neznal odpověď na otázku, jaký je smysl života ve vesmíru, který jednou neodvratně zemře entropickou smrtí.

Co tedy dál?


Uplynulo pouhých sedmdesát let od okamžiku, kdy jsem seděl na zahrádce a sledoval ty dva identické bratry.

Vrátil jsem se na místo, kde bývala restaurace - zbořené stavení, které už nikoho nezajímalo, holé stěny vyčnívaly ze země jako tesáky. Dotkl jsem se jedné stěny a přenesl na ní několik nanobotů. Ti se začali replikovat a šířit omítkou jako šedé žíly. Když jich bylo už dost, začali atom po atomu opravovat zdi, znovu je nahodili, nabarvili, vytvořili novou podlahu, z atomů uhlíku, vodíku a kyslíku zhmotnily trámy a pak střešní tašky, jednu po druhé. Všechno jako by se před mnou rodilo z ničeho. Zrekonstruovali plot, kus silnice, nakypřili hlínu a pak se pustili do rostlin. Jako kouzlem se na oknech znovu objevily truhlíky květin, zazelenala se tráva. Pak jsem se nadechl a na chvíli zavřel oči. Seděli tam lidé - Homo sapiens - stejní jako dávno, sestavení po jednotlivých molekulách z mých vzpomínek.

Sedl jsem si na své místo a zase pozoroval ty dva identické bratry, kteří za sebe dokončovali věty.

Pak jsem mrkl a všechno se rozpadlo.

Toho dne jsem se rozhodl, že musím opustit Zemi. Tou dobou tu zůstávalo posledních sto příslušníků Homo morphosis.

Musím najít nějakou planetu podobnou matičce Zemi a vytvořím na ní nový život a den za dnem budu pozorovat pozorovat, jak se zdokonaluje a mění.


publikováno 3. 9. 2010

příbuzné články:
Pojídači snů
End-time #3 - rok 2014
Horečka #4
Dívka, která milovala mraky
Říkávala mu, že má krásné oči

sem odkazují:
13:29
20010 - první dekáda nového milénia
Seznam povídek