k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

13:30, pár let před technologickou singularitou

3. 9. 2010 — k47
CC by-nc-nd (zdroj)

Seděl jsem na za­hrádce re­stau­race a seděli tam také ti dva iden­tičtí bratři, kteří za sebe do­kon­čo­vali věty. V té době jsem pra­co­val jako sou­kromý de­tek­tiv a je dva jsem měl sle­do­vat. Ale to všechno se stalo už dávno, někdy na za­čátku jed­n­a­dva­cá­tého sto­letí, kdy svět žil pomalu a aniž by to kdo­koli věděl, po­ma­ličku se blížil fi­nální desti­naci tech­no­lo­gické sin­gu­la­rity.

Byl to po­slední rok starého světa. Vývoj tech­no­lo­gie pak nabral ne­če­kané tempo a všechny zítřky byly k ne­po­znání od všech dnešků. Jako kdy­bychom cho­dili spát upro­střed stře­do­věku a pro­bu­dili se v roce 2000. Den za dnem.

Jako první pře­stali stíhat tempo změn staří lidé a jako první se stali za­sta­ra­lými – opi­cemi mezi novými lidmi. Zro­dila se umělá in­te­li­gence, per­si­s­tentní spo­jení s vir­tu­ální sítí, která vy­rostla z in­ter­netu, ze sítě přímo do lebky, po­čí­tače, které se sami pře­sta­vo­vali, měnily ar­chi­tek­turu a vy­tr­vale ak­ce­le­ro­valy, den za dnem. A pak přišel levný 3D tisk a na­no­ro­bo­tika a s ní mož­nost repli­kace li­bo­vol­ných ob­jektů. Začaly se ko­pí­ro­vat auta, po­čí­tače, stroje, domy – všechno, co si račte přát. Mnoho firem se bou­řilo a sna­žili se nějak za­sta­vit ne­o­me­ze­nou ko­pí­ro­va­tel­nost všeho, ale už bylo pozdě. Ote­vřeli jsme pan­do­řinu skříňku a nikdo už neměl moc, ji zavřít. Kdo se vze­přel po­kroku, ne­pře­žil. Každý mohl ko­pí­ro­vat, co chtěl, ale to byl jenom za­čá­tek. Další vlna za­sta­ra­lých lidí přišla s od­mí­tá­ním tech­no­lo­gie. Všichni ti hipíci a prav­do­lás­koví blázni, kteří hlá­sali sou­žití s pří­ro­dou a od­vr­žení všeho mo­derna, jed­no­duše za­sta­rali. Pokrok se kolem nich pro­hnal jako vy­stře­lený pro­jek­til a nikdo se o ně už ne­za­jí­mal. Jenom jsme je na­hnali do klecí k opicím. Trvalo to dva měsíce. Še­de­sát dnů a všechno bylo pryč, vlak tech­no­lo­gií zmizel za ho­ri­zon­tem a za­sta­ralí neměli šanci. Ne­do­ká­zali se vyznat v novém světě, který se měnil před očima. Divili se, že noví lidé druhu Homo Evo­lu­tis do­ká­zali hodiny běžet sprin­tem, aniž by se za­po­tili, že do­ká­zali za­dr­žet dech na půl dne, že jim do­růs­taly kon­če­tiny, že jim re­ge­ne­ro­valy tkáně, že viděli v noci, že viděli in­fra­čer­vené záření, že měli sto­krát cit­li­vější sluch. Za­sta­rali. V jejich tělech chy­běla umělá krev, která pojme ti­síc­krát víc kys­líku, umělé svaly, ne­zni­či­telné kostní tkáně a armády na­no­botů, které vy­tr­vale uklí­zely or­ga­nismy a za­sta­vily stár­nutí. Noví lidé se stali sku­tečně ne­smr­tel­nými, za­tímco staré verze čekaly v kle­cích na svůj bi­o­lo­gický osud.

Ale při­bý­val další a další lidé, kteří vzdo­ro­vali pro­gresu a ne­vě­řili v ni­r­vá­no­vou fůzi s umělou in­te­li­gencí. Trvali na čis­totě lid­ství a věřili, že stroje mají být našimi spo­leč­níky – novou ro­bo­tic­kou rasou. Blázni. Ne­chá­pali, že je to jediná cesta, ne­chá­pali, že když sply­neme s umělou in­te­li­gencí, ovlád­neme jí a stvo­říme meta-bytost, aug­men­to­vaný or­ga­nis­mus. Kdy­bychom ne­sply­nuly, vznikly by dvě ci­vi­li­zace: Homo Evo­lu­tis a stro­jová umělá in­te­li­gence. Jedna, která se mění ze dne na den a druhá, která se mění z vte­řiny na vte­řinu. Vy­tvo­řili bychom svoje ná­sled­níky a sami bychom se stali opi­cemi, pri­mi­tiv­ními pod­řad­ným ži­vo­či­chy. Ti kdo ne­po­cho­pili tuhle jed­no­du­chou pravdu skon­čili v kle­cích, za­sta­ralí a ne­po­u­ži­telní, bez vývoje, zmra­zeni v jednom ne­měn­ném oka­mžiku po­kroku. Bo­jo­vali jsme sami se sebou, bo­jo­vali jsme s vlast­ním géniem.

Pak už se člověk ne­pro­bou­zel do jiného světa, ale byl během noci na­no­boty pře­sta­věn do jiné podoby a jeho ar­ti­fi­kální část už čekala při­pra­vená.

Lidí ubylo. Mi­li­ardy za­sta­ra­lých smr­tel­ných je­dinců z dru­hého a tře­tího světa ne­stihly zá­vě­rečný sprint a nikdy ne­do­sáhly cíle. A pak se už o ně nikdo ne­sta­ral, zůstal jeden ví­tězný druh – ne­smr­telní Homo mor­pho­sis – všechny ostatní or­ga­nické formy při­po­mí­naly mra­vence, kteří se hem­žili pod nohama, kteří ne­do­ká­zali po­cho­pit, co se vlastně děje. Za­řa­dili se mezi mrtvé vů­vo­jové stupně: Homo erectus, Homo ha­bi­lis, Homo ne­an­dertha­lensis, Homo sa­pi­ens, Homo evo­lu­tis.

Ví­tě­zové byli jenom jedni – Homo mor­pho­sis – kon­tej­nery vědomí a na­no­botů. Takové zá­kladní věci jako fy­zická podoba, krása, ko­mu­ni­kace nebo roz­mno­žo­vání pro ně ztra­tily smysl. Každá mohl vy­pa­dat, jak chtěl, mohl měnit tvar, na­no­boti ne­u­stále pře­sta­vo­vali jeho or­ga­nické tělo, všechno bylo možné. Fi­nální desti­nace lid­ství. Z kaž­dého člo­věka se stal vesmír sám o sobě, každou setinu vte­řiny zdo­ko­na­lený k ne­po­znání, ne­ko­nečné ex­pan­du­jící vědomí v ne­zni­či­tel­ném těle, vše­chen čas a pro­stor vesmíru mu ležel u nohou. Nebylo kam se vydat dál.

Ně­kteří ví­tě­zové vy­ra­zili cesty vesmí­rem ve snaze během ná­sle­du­jí­cích mi­li­ard let najít vzkvé­ta­jící život, ně­kteří chtěli tvořit, jiní chtěli ničit.

Ale nikdo stále neznal od­po­věď na otázku, jaký je smysl života ve vesmíru, který jednou ne­od­vratně zemře en­t­ro­pic­kou smrtí.

Co tedy dál?


Uply­nulo pou­hých se­dm­de­sát let od oka­mžiku, kdy jsem seděl na za­hrádce a sle­do­val ty dva iden­tické bratry.

Vrátil jsem se na místo, kde bývala re­stau­race – zbo­řené sta­vení, které už nikoho ne­za­jí­malo, holé stěny vy­ční­valy ze země jako tesáky. Dotkl jsem se jedné stěny a pře­nesl na ní ně­ko­lik na­no­botů. Ti se začali repli­ko­vat a šířit omít­kou jako šedé žíly. Když jich bylo už dost, začali atom po atomu opra­vo­vat zdi, znovu je na­ho­dili, na­bar­vili, vy­tvo­řili novou pod­lahu, z atomů uhlíku, vodíku a kys­líku zhmot­nily trámy a pak střešní tašky, jednu po druhé. Všechno jako by se před mnou rodilo z ničeho. Zre­kon­stru­o­vali plot, kus sil­nice, na­kyp­řili hlínu a pak se pus­tili do rost­lin. Jako kouz­lem se na oknech znovu ob­je­vily truh­líky květin, za­ze­le­nala se tráva. Pak jsem se na­de­chl a na chvíli zavřel oči. Seděli tam lidé – Homo sa­pi­ens – stejní jako dávno, se­sta­vení po jed­not­li­vých mo­le­ku­lách z mých vzpo­mí­nek.

Sedl jsem si na své místo a zase po­zo­ro­val ty dva iden­tické bratry, kteří za sebe do­kon­čo­vali věty.

Pak jsem mrkl a všechno se roz­padlo.

Toho dne jsem se roz­hodl, že musím opus­tit Zemi. Tou dobou tu zů­stá­valo po­sled­ních sto pří­sluš­níků Homo mor­pho­sis.

Musím najít ně­ja­kou pla­netu po­dob­nou ma­tičce Zemi a vy­tvo­řím na ní nový život a den za dnem budu po­zo­ro­vat po­zo­ro­vat, jak se zdo­ko­na­luje a mění.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz