k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

12 kladiv

18. 6. 2012 — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

Hned potom, co jsem zne­chu­ceně vypadl z uta­jené meta-kon­fe­rence (jejíž jméno ani za­mě­ření nemůžu pu­b­li­ko­vat), jsem si koupil pár ple­cho­vek svě­cené vody, abych spláchl bahno a pachuť toho se­tkání. Ve­te­ráni mě va­ro­vali, že se mi z toho na­po­prvé bude dělat zle a já jim ne­vě­řil. „Přece to nemůže být zas tak špatný?“ Bylo.

Ná­sle­do­vala after-party za­hra­baná v uli­cích Města, po­slední bod pro­gramu, po­my­slný očis­tec, který nám měl z paměti vy­ma­zat ně­které zvlášť ne­pří­jemné de­taily. Bůh buď mi­los­tiv k našim duším. Slituj se hlavně nade mnou, pro­tože jsem za­po­mněl, kde se měl akt očis­tění konat. Znal jsem jenom při­bližný směr k místu pokání, jis­toty žádné.

Una­vené tělo, které mi snad už ani ne­pa­řilo, se vleklo Městem. Ulice po­ma­ličku za­čí­naly kr­vá­cet a maz­lavá černá krev se na nás valila z ote­vře­ných vrtů na Dálném Vý­chodě. Na druhém břehu ho­ri­zont v pla­me­nech. Město po setmění vy­pa­dalo jako plíce sta­rýho kuřáka.

Složil jsem hlavu na la­vičku před skle­ně­nou kost­kou kan­ce­lář­ské utopie a na­jed­nou tma v očích. Po­klidný spánek. Amé­bická chvíle oka­mžiků mi pro­tekla una­ve­nými závity a na­jed­nou nade mnou stála ochranka. Co tam prý dělám. Ro­ze­spale jsem se snažil vy­svět­lit, že nejsem opilec, ale zradil mě hlas. V jejích očích jsem musel být ztě­les­ně­ním všeho co ne­chtějí kolem svého na­leš­tě­ného kor­po­rát­ního hnízda.

Vy­ho­dili mě a zase jsem byl na cestě za fan­tó­mo­vým očist­cem.

Chvíle chůze. Una­vené nohy táhly una­ve­nou mysl. Na­jed­nou mě po­hl­til bar „Úkryt al­ko­ho­liků“. Jeden gin tonic než mi došlo, že jsem tam seděl úplně sám. Kolik je vlastně hodin? Zmizel jsem. O dva rohy dál jsem dostal chuť na pizzu uva­ře­nou z vroucí lávy a kapsai­cinu. Na­ser­ví­ro­val mi oby­čej­nou. „Do­chuťte si ji podle li­bosti.“ Ukázal na malý pult s ně­ko­lika mis­kami, slán­kami a pe­přen­kami. Na pizzu jsem si na­sy­pal prach z usu­še­ných čer­ných červů – směs 60krát sil­nější než čirý kapsai­cin, která ve velkém množ­ství dokáže vy­vo­lat ha­lu­ci­nace.

Za­kousl jsem se a prach se mi dostal do očí. Viděl jsem pla­meny.

Osle­pený jsem se od­kul­hal do za­padlé po­stranní uličky. Na­sko­čil pra­starý in­stinkt, který nás žene umřít o samotě. Lahví vody jsem si vy­pláchl velkou část toho svin­stva z očí. Zrak se mi čás­tečně vrátil, ale všechno kolem bylo na­jed­nou šedé a stíny se pro­hlou­bily.

Bolest sen­zo­rické sou­stavy chladla a uvol­ňo­vala místo pro ostatní smysly. Z těch červů se mi dělalo zle. Pro­boha, jak tohle mohli pro­dá­vat? Musel jsem to splách­nout dřív než mi in­terní požár roz­pustí jícen i ža­lu­dek. Na­vá­děn pra­sta­rým in­stink­tem našich hmy­zích předků, jsem zaplul do 12 kladiv – mi­ni­a­tur­ního za­pa­dáku, který patřil taiwan­skému páru. Jedna čtver­cová míst­nost se třemi stoly a ještě jeden za rohem. Mimo mě ani noha. Jedno pivo. Na zá­chodě jsem vy­plách­nul po­slední zr­níčka prachu z očí a když jsem pak zvedl hlavu z umy­va­dla, viděl jsem všude šváby. Lezly kolem stěn, pod dveřmi, jed­noho jsem měl na botě. Po­dí­val jsem se na vlastní ruce a byly černé, místo kůže hladká chi­ni­nová krusta. Moje sku­tečná podoba. Pa­ra­ziti se ne­ro­jili kolem mě, já sám jsem byl tím pa­ra­zi­tem.

V šoku jsem vyběhl ven a ulice se pla­zili, vlny hmy­zích nohou a stí­nové tváře. Všechno bylo jinak: každý, kdo se na mě po­dí­val, měl oči plné po­hr­dání. Viděl ve mě opi­lého pa­ra­zita, který vylézá ven jenom za sou­mraku; od­su­zo­vali, zá­plavy kři­vých úsměvů, každé slovo pod­bar­vené despek­tem a opo­vr­že­ním. „Ano jistě, tady to máte a teď už zmiz.“ Věděli, kde jsem byl, táhlo to ze mě. A to ještě ne­znali moji hmyzí formu, to mi ještě ten černý prach ne­o­te­vřel oči a ne­roz­pus­til cizí kůži. Kdyby znali pravdu, rovnou by mě ukři­žo­vali.

Byli jsme šváby švábů, slí­dili jsme v ka­ná­lech po hni­jí­cích za­tuch­lých mr­ši­nách, roz­pa­da­jící se zbytky té naší skvělé ci­vi­li­zace, která se nám kle­nula nad hla­vami a na které jsme pa­ra­zi­to­vali. Za­čí­nal jsem po­zná­vat ostatní šváby, viděl jsem pro­sa­ko­vat hmyzí tváře skrz lid­skou kůži, tenkou hlad­kou masku, pruž­nou jako guma. Viděl jsem je, slyšel, cítil. Hmyzí pa­chové stopy, tajné tance vče­lího lidu. Byl jsem jeden z nich – jeden ze švábů, pro­ží­ra­jí­cích se tkání Města.

Venku nebylo bez­pečno. Příliš mnoho světla. Dokud tam nebude úplná tma, vždycky se najde roh, kde bude čekat Hu­bi­tel, kte­rému na klo­bouk od­ka­pává ne­mocné světlo pou­lič­ních lamp.

Zpátky do 12 kladiv, dveře za zády za­vřené, těžké od­dycho­vání. Asij­ský pár stál vedle pultu. Str­nulé, gumové úsměvy na tvá­řích, asij­ské rysy byly jenom mi­mi­kry lidí. Poznal jsem pří­zvuk švábů.

Taiwa­nec po­ky­nul, abych šel za ním dozadu, za dvěma rohy ukázal na dveře sotva metr vysoké. Kývl. Ne­po­tře­bo­vali jsme slova. Še­ve­lení hmy­zích krovek. Vklouzl jsem dovnitř a tunely mě po­hl­tily, jako když se nad to­nou­cím zavře voda. Šero v barvě tem­ného popela. Schody. Ne­ko­nečné schody strmě padaly do hlubin. Staré za­prá­šené dřevo skří­palo a úpělo. Volání do­mo­viny. Za­ne­dlouho jsem se­stou­pil do sys­tému malých míst­ností a komor sple­te­ných jako cho­robné plíce. Prů­dušky schodů padaly do ne­ko­nečné hloubky. Někde v šerých kou­tech leželi lidé s bo­lestmi hlav, chi­ni­nová cho­roba je začala po­ží­rat teprve ne­dávno a oni si ještě za­cho­vá­vali pře­vážně lid­skou podobu. Se­stu­po­val jsem ka­ta­kom­bami níž, kde za rohy sví­tila ne­mocná oran­žová světla. Chrchlání, dávení a syčivé hlasy.

Jak jsem se­stu­po­val patry hmy­zího očistce, míjel jsem bar­many, kteří zá­ro­veň pra­co­vali jako ma­ta­doři na čás­tečný úvazek, pou­ťové vý­běrčí daní, fa­lešné lidi, kteří viděli skrz čas, slepé a němé pro­roky, kteří ži­vo­tem krá­čeli se za­vá­za­nýma očima, znali bu­douc­nost nebo si pa­ma­to­vali každý oka­mžik dějin – stále ještě tvory pře­vážně v lidské podobě. Čím jsem se­stu­po­val níž, tím více zne­tvo­ření jsme byli. Ale s každou novou zrůd­ností rostl pocit jis­toty. Tohle bylo naše doupě, pra­stará Ko­lo­nie vy­bu­do­vaná přímo u pra­mene Somy, od­sou­zená k zániku už od Prv­ního Dne.

S pod­zem­ními patry mizela lidská řeč a na­hra­zo­val ji ševel hmy­zích nohou a ty­ka­del. Míst­nosti za­čí­naly být po­krou­cené, rovné stěny mizely, pravé úhly se krou­tily do těs­ných nor a tunelů vy­hlou­be­ných v černém prachu, kte­rými se míhali gi­gan­tičtí švábi. Plazil jsem se jednou ta­ko­vou žilou, na­vá­děn pra­sta­rým Smys­lem přímo ke zdroji Somy. Symptomy se zhor­šo­valy, bolest, žízeň a třes zcela ukrytý pod černým chi­ni­nem. Ne­zů­stalo nic lid­ského.

A na­jed­nou Srdce Or­ga­nismu. Malé je­zírko svě­tél­ku­jící che­mi­ká­lie – Somy, která nás po­stupně měnila na ob­ludné formy ne­lid­ského hmyzu. Na­lé­vali nám ji a my ji z plna hrdla pili.

Prv­ních ně­ko­lik doušků a na­jed­nou jsem cítil tep hmy­zího světa, sku­čení všech mozků pro­po­je­ných Somou. Viděl jsem, aniž bych se díval. Tváře zcela bez mi­mic­kých svalů, še­ve­lení ty­ka­del, ti­sí­cera očí. Město plulo na hmy­zích nohou.


První po­známky k po­vídce jsem napsal 17.3.2012 na těchto scho­dech kolem půl­noci Skoro fi­nální podobu za­čátku jsem napsal o pár týdnů poz­ději na la­vičce na Ma­sa­ry­kově ná­městí a ve vlaku do Prahy pár dnů nato. Druhou půlku jsem taky napsal na cestách vlakem.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz