12 kladiv

Hned potom, co jsem znechuceně vypadl z utajené meta-konference (jejíž jméno ani zaměření nemůžu publikovat), jsem si koupil pár plechovek svěcené vody, abych spláchl bahno a pachuť toho setkání. Veteráni mě varovali, že se mi z toho napoprvé bude dělat zle a já jim nevěřil. „Přece to nemůže být zas tak špatný?“ Bylo.

Následovala after-party zahrabaná v ulicích Města, poslední bod programu, pomyslný očistec, který nám měl z paměti vymazat některé zvlášť nepříjemné detaily. Bůh buď milostiv k našim duším. Slituj se hlavně nade mnou, protože jsem zapomněl, kde se měl akt očistění konat. Znal jsem jenom přibližný směr k místu pokání, jistoty žádné.

Unavené tělo, které mi snad už ani nepařilo, se vleklo Městem. Ulice pomaličku začínaly krvácet a mazlavá černá krev se na nás valila z otevřených vrtů na Dálném Východě. Na druhém břehu horizont v plamenech. Město po setmění vypadalo jako plíce starýho kuřáka.

Složil jsem hlavu na lavičku před skleněnou kostkou kancelářské utopie a najednou tma v očích. Poklidný spánek. Amébická chvíle okamžiků mi protekla unavenými závity a najednou nade mnou stála ochranka. Co tam prý dělám. Rozespale jsem se snažil vysvětlit, že nejsem opilec, ale zradil mě hlas. V jejích očích jsem musel být ztělesněním všeho co nechtějí kolem svého naleštěného korporátního hnízda.

Vyhodili mě a zase jsem byl na cestě za fantómovým očistcem.

Chvíle chůze. Unavené nohy táhly unavenou mysl. Najednou mě pohltil bar „Úkryt alkoholiků“. Jeden gin tonic než mi došlo, že jsem tam seděl úplně sám. Kolik je vlastně hodin? Zmizel jsem. O dva rohy dál jsem dostal chuť na pizzu uvařenou z vroucí lávy a kapsaicinu. Naservíroval mi obyčejnou. „Dochuťte si ji podle libosti.“ Ukázal na malý pult s několika miskami, slánkami a pepřenkami. Na pizzu jsem si nasypal prach z usušených černých červů – směs 60krát silnější než čirý kapsaicin, která ve velkém množství dokáže vyvolat halucinace.

Zakousl jsem se a prach se mi dostal do očí. Viděl jsem plameny.

Oslepený jsem se odkulhal do zapadlé postranní uličky. Naskočil prastarý instinkt, který nás žene umřít o samotě. Lahví vody jsem si vypláchl velkou část toho svinstva z očí. Zrak se mi částečně vrátil, ale všechno kolem bylo najednou šedé a stíny se prohloubily.

Bolest senzorické soustavy chladla a uvolňovala místo pro ostatní smysly. Z těch červů se mi dělalo zle. Proboha, jak tohle mohli prodávat? Musel jsem to spláchnout dřív než mi interní požár rozpustí jícen i žaludek. Naváděn prastarým instinktem našich hmyzích předků, jsem zaplul do 12 kladiv – miniaturního zapadáku, který patřil taiwanskému páru. Jedna čtvercová místnost se třemi stoly a ještě jeden za rohem. Mimo mě ani noha. Jedno pivo. Na záchodě jsem vypláchnul poslední zrníčka prachu z očí a když jsem pak zvedl hlavu z umyvadla, viděl jsem všude šváby. Lezly kolem stěn, pod dveřmi, jednoho jsem měl na botě. Podíval jsem se na vlastní ruce a byly černé, místo kůže hladká chininová krusta. Moje skutečná podoba. Paraziti se nerojili kolem mě, já sám jsem byl tím parazitem.

V šoku jsem vyběhl ven a ulice se plazili, vlny hmyzích nohou a stínové tváře. Všechno bylo jinak: každý, kdo se na mě podíval, měl oči plné pohrdání. Viděl ve mě opilého parazita, který vylézá ven jenom za soumraku; odsuzovali, záplavy křivých úsměvů, každé slovo podbarvené despektem a opovržením. „Ano jistě, tady to máte a teď už zmiz.“ Věděli, kde jsem byl, táhlo to ze mě. A to ještě neznali moji hmyzí formu, to mi ještě ten černý prach neotevřel oči a nerozpustil cizí kůži. Kdyby znali pravdu, rovnou by mě ukřižovali.

Byli jsme šváby švábů, slídili jsme v kanálech po hnijících zatuchlých mršinách, rozpadající se zbytky té naší skvělé civilizace, která se nám klenula nad hlavami a na které jsme parazitovali. Začínal jsem poznávat ostatní šváby, viděl jsem prosakovat hmyzí tváře skrz lidskou kůži, tenkou hladkou masku, pružnou jako guma. Viděl jsem je, slyšel, cítil. Hmyzí pachové stopy, tajné tance včelího lidu. Byl jsem jeden z nich – jeden ze švábů, prožírajících se tkání Města.

Venku nebylo bezpečno. Příliš mnoho světla. Dokud tam nebude úplná tma, vždycky se najde roh, kde bude čekat Hubitel, kterému na klobouk odkapává nemocné světlo pouličních lamp.

Zpátky do 12 kladiv, dveře za zády zavřené, těžké oddychování. Asijský pár stál vedle pultu. Strnulé, gumové úsměvy na tvářích, asijské rysy byly jenom mimikry lidí. Poznal jsem přízvuk švábů.

Taiwanec pokynul, abych šel za ním dozadu, za dvěma rohy ukázal na dveře sotva metr vysoké. Kývl. Nepotřebovali jsme slova. Ševelení hmyzích krovek. Vklouzl jsem dovnitř a tunely mě pohltily, jako když se nad tonoucím zavře voda. Šero v barvě temného popela. Schody. Nekonečné schody strmě padaly do hlubin. Staré zaprášené dřevo skřípalo a úpělo. Volání domoviny. Zanedlouho jsem sestoupil do systému malých místností a komor spletených jako chorobné plíce. Průdušky schodů padaly do nekonečné hloubky. Někde v šerých koutech leželi lidé s bolestmi hlav, chininová choroba je začala požírat teprve nedávno a oni si ještě zachovávali převážně lidskou podobu. Sestupoval jsem katakombami níž, kde za rohy svítila nemocná oranžová světla. Chrchlání, dávení a syčivé hlasy.

Jak jsem sestupoval patry hmyzího očistce, míjel jsem barmany, kteří zároveň pracovali jako matadoři na částečný úvazek, pouťové výběrčí daní, falešné lidi, kteří viděli skrz čas, slepé a němé proroky, kteří životem kráčeli se zavázanýma očima, znali budoucnost nebo si pamatovali každý okamžik dějin – stále ještě tvory převážně v lidské podobě. Čím jsem sestupoval níž, tím více znetvoření jsme byli. Ale s každou novou zrůdností rostl pocit jistoty. Tohle bylo naše doupě, prastará Kolonie vybudovaná přímo u pramene Somy, odsouzená k zániku už od Prvního Dne.

S podzemními patry mizela lidská řeč a nahrazoval ji ševel hmyzích nohou a tykadel. Místnosti začínaly být pokroucené, rovné stěny mizely, pravé úhly se kroutily do těsných nor a tunelů vyhloubených v černém prachu, kterými se míhali gigantičtí švábi. Plazil jsem se jednou takovou žilou, naváděn prastarým Smyslem přímo ke zdroji Somy. Symptomy se zhoršovaly, bolest, žízeň a třes zcela ukrytý pod černým chininem. Nezůstalo nic lidského.

A najednou Srdce Organismu. Malé jezírko světélkující chemikálie – Somy, která nás postupně měnila na obludné formy nelidského hmyzu. Nalévali nám ji a my ji z plna hrdla pili.

Prvních několik doušků a najednou jsem cítil tep hmyzího světa, skučení všech mozků propojených Somou. Viděl jsem, aniž bych se díval. Tváře zcela bez mimických svalů, ševelení tykadel, tisícera očí. Město plulo na hmyzích nohou.

První poznámky k povídce jsem napsal 17.3.2012 na těchto schodech kolem půlnoci Skoro finální podobu začátku jsem napsal o pár týdnů později na lavičce na Masarykově náměstí a ve vlaku do Prahy pár dnů nato. Druhou půlku jsem taky napsal na cestách vlakem.