k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

10 vteřin

31. 10. 2005 (před 14 lety) — k47 (♪)
CC by-nc-nd (via)

(me­te­o­rit na cestě a zbývá po­sled­ních 10 vteřin – po­vídka o naději, která (skoro) nikdy ne­u­mírá)

Z rádia se ozvalo: „Pokusy zničit me­te­o­rit se­lhaly. Na Zem do­padne za deset vteřin.“


#10

„Pa­ne­bože pa­ne­bože 10 vteřin po­sled­ních 10 sakra do­pr­dele bože, bože, kde je musím jí to říct.“

Na nebi žhnula ohnivá koule a od­po­čí­tá­vala po­slední oka­mžiky světa. Ale on na to nedbal, vy­ra­zil z domu, pře­sko­čil branku a běžel dál, má po­sled­ních 10 vteřin a musí udělat jednu věc, kterou chtěl udělat už dávno, ale nikdy ne­na­šel odvahu.


#9

„Musím ji vidět, musím ji vidět, musím ji vidět. Hned, hned, sakra rychle.“

Sprin­to­val ulicí kolem ryb­níka a nad hlavou mu zářila hvězda zkázy. Pod­ve­čer se změnil na nej­jas­nější po­ledne. Každým krokem urazil pět metrů své po­slední tra­jek­to­rie. Vzduch se začal za­hří­vat.


#8

„Moje hvězda, bílá labuť, kvě­tinka.“

Běžel ze všech sil, stal se z něj nej­rych­lejší člověk všech dob. Míjel školu kde se všichni žáci i uči­telé tla­čili u oken a vy­klá­něli se z nich a sle­do­vali ohnivé di­va­dlo na obloze. Neměli v očích strach, jen údiv. Všechno se se­běhlo tak rychle, že si ještě ne­sta­čili uvě­do­mit hrůzu si­tu­ace. Me­te­o­rit se zvět­šo­val, roz­pá­lil vzduch a vy­hla­dil stíny.

„Za chvíli tu bude, ale já ho před­běhnu. Sakra, na­po­sledy tě uvidím a řeknu ti…“


#7

„… že tě za­tra­ceně miluju.“

Byl od­hod­lán a nikdo na světě nemohl změnit jeho roz­hod­nutí. Pádil stále do­předu, ne­o­hlí­žel se, utíkal, běžel a na uli­cích okolo něj stáli jako sochy str­nulí lidé a hle­děli na ob­rov­ský rudý meteor i na roz­ma­za­nou po­stavu běžce, který se pro­hnal kolem nich a do údivu je při­vá­děly oba úkazy. Cítil oheň na obloze, cítil jak se blíží, cítil také tepání po­sled­ních vteřin naděje na spán­cích a zrych­lo­val nade všechny meze, byl rych­lejší než světlo i čas a vítr mu sviš­těl ve vla­sech a kolem uší.


#6

Pro­le­těl stro­mo­řa­dím a vyběhl do mír­ného ko­pečku s ro­ze­sta­vě­nými domy nalevo.

„Už tam budu, už jen ně­ko­lik vteřin, ně­ko­lik oka­mžiků. Proč jsem jí to neřekl nikdy před­tím, proč jsem ne­zpí­val pod jejím oknem, proč jsem ne­na­ku­po­val růže? Proč? Proč chci všechny pro­mar­něné šance dohnat teď na konci věků? Musím.“

Pro­mě­nil se v oh­ni­vou čáru, vy­stře­lený pro­jek­til, ří­ze­nou střelu a razil si tunel skrz opony hor­kého vzdu­chu. Do pla­menů oděný me­te­o­rit na obloze rostl každým oka­mži­kem.


#5

„Tak daleko, ještě je to tak daleko.“ Na zá­tylku cítil žár pa­da­jící hvězdy. „Dělej, přidej, teď nebo nikdy, po­lí­bím ji a zemřu. Proč teď? Není už pozdě? Za­tra­ceně pozdě? Teď nebo nikdy. Nikdy…“

Zatnul zuby a po­tla­čil při­chá­ze­jící pláč. Začal po­chy­bo­vat, ale běžel dál, od­hod­lání a naděje stále ještě pře­va­žo­valy. Žádná si­tu­ace není tak bez­na­dějná, aby ne­stálo za to bo­jo­vat. Už ne­cí­til nohy a ne­dý­chal, ne­cí­til už vůbec nic, při­pa­dal si jen jako po­lo­mrtvá myš­lenka, která letí vzdu­chem.


#4

Bez dechu zaklel.

„Musím jí vidět, musím jí říct, že mi vy­rvala srdce z těla, po­žá­dám jí, aby mi ho vrá­tila. Sakra je tak krásná, fan­tas­tická, za­tra­ce­nej idiot, ne­sná­ším se. Shoří.“ Začal plakat. „Ale musím.“

Pro­lé­tá­val kra­ji­nou, kolem se míhala pole, stro­mo­řadí kolem cest i osa­mělé os­t­růvky lesů. Obloha změ­nila barvu na jasně oran­žo­vou, vzduch byl pro­tkán pro­vazci žáru, asfalt začal měk­nout.

Běžel a vpředu za mírným ko­peč­kem začaly pro­ku­ko­vat domy.


#3

Byl zou­falý. Nebál se ohnivé zkázy z nebe, ale děsil se mož­nosti, že se ne­od­hodlá udělat po­slední krok nebo jí ne­na­jde včas a me­te­o­rit do­padne dřív, než za­zpívá baladu o lásce. Po­hy­bo­val se už jen se­tr­vač­ností, přesto velice rychle.

„Už jsem blízko, za­tra­ceně blízko.“


#2

To je ona, to je ona, zhmot­něný sen, ne­u­vě­ři­telná kráska, okvětní lístek který ne­zvadá ani v ne­sne­si­tel­ném žáru.“

Spat­řil ji, jak mu v záři ohnivé zkázy běží na­proti.

„Jde mi na­proti, chce se se mnou potkat, chce mi něco říct, chce se nechat líbat v po­slední den. Sakra, sakra, je tak blízko. Takový kousek od cíle, jen pár kroků, pře­trhnu pásku a můžu se od­dá­vat ví­těz­ství.“

Jeho vůle za­ko­lí­sala, ža­lu­dek se mu začal ob­ra­cet, hlava se mu za­to­čila, ozvala se ti­ka­jící bomba v jeho nitru. Svěsil ramena, udělal pár na­má­ha­vých kroků a pak se za­sta­vil. Stál na sa­mot­ném konci své cesty, ale ne­na­šel odvahu na ten po­slední krok, stejně jako ti­síc­krát před­tím.


#1

Stál na místě a smutně ji po­zo­ro­val s vě­do­mím, že teď ji de­fi­ni­tivně ztra­til. Me­te­o­rit a jeho ohnivá křídla už pře­kryly vět­šinu oblohy, vzduch hořel, celé okolí po­to­pené do jasně oran­žo­vého světla. Padl na kolena a pro­klí­nal se, za­tímco roz­vl­něná si­lu­eta běžela proti němu, ale byl stále příliš daleko. Za­pla­kal. Teď už je pozdě. Hlavou mu pro­le­těly vzpo­mínky na mnoho pro­mr­ha­ných dní a nocí.


#0

Po­slední oka­mžik. Nula. Meteor dopadl. Ozvala se rána, země se roz­třásla, vzduch za­praskal. Ucítil světlo, ucítil žár, žhavé po­libky v roz­ho­du­jící vte­řině. Pak zvony a čer­nota. Po chvíli spat­řil roz­ma­zané světlo, světlo na konci tunelu, nebo na jeho za­čátku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz