k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Ztichlej svět

4. 6. 2007 — k47 (CC by-nc-sa)

(„Vrah a ča­ro­dějka v Nových Na­dě­jích během Bez­časí“)

Padla noc
a svět se utišil

ruch ner­vo­vých spojek
šelest hmy­zích pohybů
a tikot srdce me­t­ro­pole
ustaly
a ka­pi­lární dál­nice
pokryl po­pí­lek spánku

na­stalo Bez­časí
kdy není vítěz ani po­ra­žený
a vi­ní­kům se od­pouští
kdy se nemůže nic stát
po stovky ži­vo­mrtvých let

mlhové Bez­časí
str­nulá doba
svět smutné balady
za­mrz­lých nadějí
stu­de­ných soch
a ne­hyb­ných vědomí

lorem ipsum, prázdná slova
hodiny bez písku
šedý svět za okny
a černá barva v rámech obrazů

Smutný vrah

Seděl u Nových nadějí
a pil kafe černé jako bez­mě­síčná noc
tu temnou te­ku­tinu, hustou jako dehet
ten motor úsvitů ší­len­ství vrahů
už tisíc let se nehnul z místa
krev mu ztuhla v žilách
a zkysla v prudký jed


měl mladou tvář a kruhy pod očima
z ne­spánku a dlou­hého tr­má­cení
na krku měl šrám
na prsou čer­stvou jizvu
obě rány pře­vá­zané páskou
s proudy černé krve
na bílé košili

Byl smut­ným synem vraha
zrnkem obilí mezi mle­cími kameny
černou skvr­nou na temně šedé malbě
jen lout­kou jménem Mi­chael

Opus­til rodinu v mystic­kém Dvojměstí
aby se dostal ze stínu svého otce
z pro­vazců kouře, viny a zlo­činu
a na­vští­vil domov, který nikdy ne­vi­děl
starý dům ve ska­lách, s vý­hle­dem na moře
Ale musel se vrátit zpět
hnán ne­kli­dem a blá­ho­vou nadějí
pla­nou­cím srdcem, prou­dem svě­domí
po­há­něn ší­len­stvím
pla­me­nem, který se vzňal
němou vášní, ne­vy­sly­še­ným vo­lá­ním

Osed­lal koně
a hnal se tisíc mil k Dvojměstí
ne­ú­navně pádil krajem černým
po­to­pe­ným v půl­noč­ním dešti
svět byl tmavý, oděný v hrubých od­stí­nech šedi
leskle plakal na vo­zovky silnic
a on, syn vraha s šaty na­sák­lými střel­ným pra­chem
se po­tá­cel jako černá tečka v tmavém obraze
a vpro­střed tmy, blízko půl­noci a zhrou­cení
potkal svůj pří­zrak
od té doby nemohl spát a
bez dechu a bez únavy
běžel se stu­de­ným větrem
vstříc Dvojměstí
do spárů če­listí žra­loka
za ja­zy­kem kobry
za úsmě­vem Mony Lisy

spě­chal zpátky
a pak na konci času i naděje
se šrámy na těle
a zkr­va­ve­ným nožem v rukách
potkal svou Alenku
uvá­za­nou v říši děsů
uvěz­ně­nou v kleci Bez­časí
uviděl její tvář a na­ra­zil do stěny
zhrou­til se a plakal
ta surová červeň zpod roz­mlže­ných víček
ta snová barva lásky na čepeli

nemohl nic změnit
do­tknout se jejích rtů
nemohl se za­sta­vit
ani usnout – jen kvůli ní

obehnán hrad­bou po­hledů
ml­čen­li­vých stěn
seděl u stolu
v nitru žhnul a pálil ho zá­ty­lek
ale nemohl se hnout
na­prosto pa­ra­ly­zo­ván
jen seděl s hlavou sklo­ně­nou
a smut­nýma očima
a pil stu­de­nou černou kávu

Cítil lehké dotyky Bez­časí
una­ve­nou re­a­litu za­prá­še­ných silnic
dny kal­ného cizího života
Bez­časí bylo v něm – dýchal jej, jedl i pil

Čtyři dny bez spánku
a vrátil se časem
na okraj vzne­še­ných Alp
kde chtěl klidně spát
je­di­nou noc ve svém životě
ale v koutě, ve stínu nej­tem­něj­ším
čekal za­bi­ják – ne­pří­tel jeho otce
vytáhl nůž, ocel se za­leskla
ně­ko­lik záblesků, dva šrámy
tanec života a tanec smrti

divoký pulz světa ustal
ochla­dilo se a čas za­sta­vil
Mi­chael s hrůzou, s křečí
s děsem napříč ner­vo­vými vlákny
sle­do­val svou ruku na ru­ko­jeti nože
a po­ma­lou stu­de­nou krev na ostří

S be­ze­snou hrůzou uháněl zpátky
s řez­nými ranami na krku
ka­ra­va­nou rváčů
smršť kulek pro­létla mu vlasy
letěl dál na ko­liz­ním kurzu k Novým Na­dě­jím
kde všechno končí zou­fa­lým Bez­ča­sím ve tká­ních pro­storu

jeho otec vraždy li­to­val
dokud ne­vy­kou­řil ci­ga­retu
a ne­se­třel slzy a krev

„To je re­vol­ver, má drahá
kdyby ná­ho­dou otec trval na sou­boji“
a vzá­pětí se pro­bu­dil z bdě­lého snu
Po­tla­čit únavu a spánek
a celé bez­časí prožít v hi­ber­naci
v objetí su­ro­vého ko­feinu

ka­várna Nové Naděje i celý svět
byl tichý, šedý a bez barev
jen ona – ča­ro­krásná – na druhé straně míst­nosti
ve světle mod­rých šatech
s leskem v očích a úsmě­vem na rtech

roz­prou­dit krev v žilách
spus­tit zase ten ne­smírný stroj
„už nastal Exodus, má milá“
trans­port do země za­slí­bené
do mi­lo­va­ného Dvojměstí
po­há­něn svou Apo­ka­ly­p­sou
s vrahy v patách …
zaťal zuby a zvedl zrak

šedým světem okovů
a věč­ného ledu
bleskla naděje

pár slov o Ztichlém světě


* březen a duben 2007

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz