k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

PN přechod

3. 7. 2004 (před 15 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

   „Pozor tady něco hnije,
   to je naše fan­ta­zie.“

pře­chod mezi dvěma stra­nami ulice
na jedné straně bez­mezná nicota
a na druhé lá­ka­jící ci­vi­li­zační pasti
při­ta­hují nic ne­tu­šící oběti do svých tenat.
Jed­no­směrný pře­chod | po­dobný mag­ne­tismu;
z nicoty svo­body ver­bují davy na ko­neč­nou cestu
k ne­ko­nečnu.
Pro­pa­ganda řve,
vnu­cuje se,
má­lo­kdo odolá
a přejde tu po­sra­nou ulici
směrem ke svět­lům hospod
& ne­u­tu­cha­jí­címu ki­nosálu
pro­vo­zo­va­nému omam­nými dro­gami.
Skrz hovna do hoven.
moji milí – není cesta ven…
Koho to zajímá!
všechno – se mi to – zajídá „
pře­chod mezi po­žitky a ne­ná­vistí
stojím na ne­ga­tivní straně PN pře­chodu
a po­zo­ruju ra­fi­no­va­nost pře­rodu
k hor­šímu.

   "Naladí se na trochu vyšší frek­vence
   opo­jení; kapku LSD a vzroste ka­dence
   psy­che­de­lic­kých zá­žitků“

řev člo­věka ne­po­sk­vr­ně­ného
a plného sy­ro­vého vzdoru
nad veš­ke­rou zhou­bou
všichni po­va­žují za ší­len­ství.
Buď do pol­stro­vané cely//
// nebo rovnou k nám____
radši viset na nej­bliž­ším stromě
& nechat se oku­so­vat
růz­nými mr­cho­žrouty
než přejít tu po­sra­nou ulici
(tohle není strach
pouze vzdor)
pach za­pad­lých lokálů -
zvra­cím
ze sys­té­mové de­mence,
která má za ná­sle­dek jasné barvy
& slo­ži­tější ha­lu­ci­no­genní vi­zu­a­li­zaci
světa plného zma­te­ných myš­le­nek + jiného běhu času
(nej­spíš po­zpátku)

   „Víc věří dro­go­vému po­zlátku
   než re­a­litě a oprav­do­vému světu,
   kde fan­ta­zie po­kul­hává.“

na­proti přes pře­chod
všechno vypadá křivě,
po­strádá svou při­ro­ze­nou li­nea­ritu;
asi ji tam ne­po­tře­bují.
Po­zná­vám pri­o­ritu pří­tom­nosti:
vožrat se a zhulit
má­lo­kdo chce víc
někdo si přesto po­skytne hlubší péči
& sjede se malou lajnou.
Jak mám žít –
pře­ží­vat u pře­chodu mezi po­bli­tým a ne­po­bli­tým
při­čemž zvratky pomalu ab­sor­bují
i světlo a vzduch
Zemi ne­vy­jí­maje.
Mám pocit, že už na­hma­tali ne­e­xis­tu­jící peníze
& poprvé se roz­máchli svými mil­nými křídly.
Slova vzdoru
tvrdá jako ocel
a sží­ravé urážky
se sná­šejí na jejich prázdné hlavy;
ale ne­do­ká­žou jim po­ro­zu­mět,
jsou to pro ně jen tupé a prázdné
smě­sice zvuků.
Vrtám jim do hlavy díry
ve snaze dostat se k jejich mozku -
– marné snaze
(už tam nic ne­zbylo)

   „na­proti baráku, kde se koná dro­gový dý­chá­nek
   stojím sám a stávám se osa­mě­lej­ším každou vte­ři­nou“

ty de­mentní blbe
pomoř se do tý svý za­sraný pseu­do­re­a­lity,
která se stejně ztratí
v ne­roz­po­zna­telně re­ál­ných ha­lu­ci­na­cích.
Jak
můžu
ještě
žít
ve světě, po­to­pe­ném v lep­ka­vém slizu ?
kre­téne, co ti říká slovo:
čas?
nic?
zlámu ti vaz
roz­lámu celou tvojí ubohou kostru
na prášek & ze zu­bo­že­ných zbytků
si uvařím po­lívku
při­po­mí­na­jící zvratky
& kon­zis­tentní ne­ná­vist
která se už nedá vy­já­d­řit
žádným sou­do­bým pro­střed­kem

   „A na­ko­nec shnilé zbytky spo­leč­nosti
   zase uklidí ti hodní – ze sluš­nosti.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz