obraz nicoty

Žádná cesta
po­lední sníh už nehoří
vidím světlo
jak při­chází
já ho cítím
mohl bych ho slyšet
mohl bych se ho do­tý­kat
žádná cesta
jasný cíl
nechci ho do­sáh­nout
nikdy
nemám nic
jen ten směr
a pocit světla
upro­střed nicoty
umírám
nebe hoří
není čas si vy­bí­rat
musím jít
umírám
každý list je tisíc věků
všechny shoří
ne­zů­stane nic
pozdní tma je temný balzám
ne­vě­do­most vítají
nic nevím
a čekám
nic ne­při­jde
nic není pro mě
nic nebylo pro mě
nic na mě nečeká
navždy
chci slyšet tu hvězdu
mrtvou krásku tem­noty
ne­vi­dím ji
já umírám
čas je jak vlak
má zpož­dění
má pra­vi­delný rytmus
ale přeci je vše jinak
čekám až vyjde na světlo
čekám na ten lesk
i slepý něco uvidí
každý cítí
už to při­chází
po a přes tisíce listů
čekám na ten po­slední
až usly­ším světlo
a uvidím její hlas
čas se za­staví
bude stát
nebudu umírat
vlak ne­po­jede dál
a pak na­jed­nou všechno skončí
čekám na svůj vlak
při­veze mi světlo
já ho neznám
nevím
tápu
zatím umírám
v dáli hřmí bouře
zvedá se vítr
zvěs­tuje změnu
bolest je ne­vý­znamná
bytí jiných ne­dů­le­žité
teď jsem jen já
a ne­vi­děná pravda
konec jde ke mně
pro mě
pravda je jako bouře
při­chází ke mně
můžu jí slyšet
slyším ji
nelze skrýt
už nic
pravda všechny zahubí
vše i můj smutek
skrývá mnohá ta­jem­ství
celé věky se skryjí
v kapce černé tmy
ale pravdu nelze za­krý­vat
jednou pro­pukne
ten cíl
nechci k němu jít
musím
ne­vě­řím v osud
nemám jinou mož­nost
neznám cestu
směr je nej­dů­le­ži­tější
můj směr je pravda
ne­vi­dím nic
směr ano
pravdu ne
musím jít dál
cesta ne­za­čala
ne­skončí
je tam
krvavý otisk ve sněhu