obraz nicoty

Žádná cesta
polední sníh už nehoří
vidím světlo
jak přichází
já ho cítím
mohl bych ho slyšet
mohl bych se ho dotýkat
žádná cesta
jasný cíl
nechci ho dosáhnout
nikdy
nemám nic
jen ten směr
a pocit světla
uprostřed nicoty
umírám
nebe hoří
není čas si vybírat
musím jít
umírám
každý list je tisíc věků
všechny shoří
nezůstane nic
pozdní tma je temný balzám
nevědomost vítají
nic nevím
a čekám
nic nepřijde
nic není pro mě
nic nebylo pro mě
nic na mě nečeká
navždy
chci slyšet tu hvězdu
mrtvou krásku temnoty
nevidím ji
já umírám
čas je jak vlak
má zpoždění
má pravidelný rytmus
ale přeci je vše jinak
čekám až vyjde na světlo
čekám na ten lesk
i slepý něco uvidí
každý cítí
už to přichází
po a přes tisíce listů
čekám na ten poslední
až uslyším světlo
a uvidím její hlas
čas se zastaví
bude stát
nebudu umírat
vlak nepojede dál
a pak najednou všechno skončí
čekám na svůj vlak
přiveze mi světlo
já ho neznám
nevím
tápu
zatím umírám
v dáli hřmí bouře
zvedá se vítr
zvěstuje změnu
bolest je nevýznamná
bytí jiných nedůležité
teď jsem jen já
a neviděná pravda
konec jde ke mně
pro mě
pravda je jako bouře
přichází ke mně
můžu jí slyšet
slyším ji
nelze skrýt
už nic
pravda všechny zahubí
vše i můj smutek
skrývá mnohá tajemství
celé věky se skryjí
v kapce černé tmy
ale pravdu nelze zakrývat
jednou propukne
ten cíl
nechci k němu jít
musím
nevěřím v osud
nemám jinou možnost
neznám cestu
směr je nejdůležitější
můj směr je pravda
nevidím nic
směr ano
pravdu ne
musím jít dál
cesta nezačala
neskončí
je tam
krvavý otisk ve sněhu