k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

Nádražní příběh jednoho letního dne

23. 12. 2003 (před 16 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

((Óda o Mar­ti­novi a Janě))

Martin čekal na ná­draží
a kytky kolem voněly
jako kopec hnoje.
Va­ro­valy,
aby si do nich nikdo ne­le­hal.
Před­stava to byla značně od­porná,
Nelhaly.

Martin čekal dál,
den vstá­val a vánek vál
a voněl jako kýbl spla­šek,
týden sto­jící v koutě
kam nikdo ne­chodí
a už nikdy ne­pů­jde.

Martin čekal stále,
hleděl na tu krás­nou kra­jinu
a skvostný letní den,
bylo parno,
v hale ro­to­valy vě­t­ráky a ven­ti­lá­tory,
takže mu to stejně bylo jedno.

Martin čekal stále dál,
kolem něj se budil ráj,
z bláta, mokra, plís­ka­nice.
Z dáli vzdu­chem nes se hvizd,
to při­jíž­děl vlak, na nějž čekal,
u obzoru se zje­vila malá modrá si­lu­etka
vlaku špi­na­vého, po­ma­lého, re­za­vého
a dra­hého.

Supěl z po­sled­ního tažení,
moc mu ne­zbý­valo sil,
ten vlak sa­mo­zřejmě
snad táhlo ho krav spře­žení.
Martin se těšil,
snil o ní, jak při­jede,
ale měl smůlu.
Byl to do­pravní vlak z jézédé.

Řekl si: tak nic a čekal dál,
den se roz­vi­nul do ne­če­ka­ných podob,
horko bylo, že se o úpal bál,
přesto Martin čekal dál.
Den se mu smál,
spíše vy­smí­val.
Ptáč­kové po­le­to­vali, sice jen tak tak,
a jeden z nich se vy­ká­lel
Mar­ti­novi těsně vedle ucha,
pro­klí­nal moc­ného a ta­ju­pl­ného
pří­rody ducha.

Hlá­sili v roz­hlase
z tlam­pačů na ná­draží
hlasem, jako když má mluvčí na nose ko­lí­ček na prádlo
a je na to hrdý.
Hlá­sili, co kaž­dému došlo:
„Pozor, pozor, dámy a pánové
Češi, Rusové, Irové a Dánové
jak jistě víte, vlak má zpož­dění.
Če­kejte dál a dejte stroj­vůdci čas v jeho sna­žení.
Tak to je konec hlá­šení.“

Martin věděl – teď jde do tuhého,
ná­dra­žáci při­znali – jede to pozdě,
vážná si­tu­ace to jistě bude,
asi se jim někde u Světic
samým horkem udělal uzel z ko­lej­nic.
Vážná věc a dlouhé čekání,
as­fal­tem a dlou­hou nudou to tu zavání.

Uply­nula hodina,
Mar­ti­nova rodina
za chvíli se vrátí,
a to bude de­fi­ni­tivní konec ra­do­vá­nek,
jež ani ne­na­stali
kvůli takové ma­lič­kosti
jako je uzel z ko­le­jiště.

Čas se vleče po mi­nu­tách
v délce celých dlou­hých hodin
dnů a sta­letí.
Ticho přetne huhlavé hlá­šení:
„Pozor, pozor, dámy a pánové
Češi, Rusové, Irové a Dánové
ne­sku­tečné stalo se,
vlak zase pohne se,
při­jede do setmění,
za šest hodin v co se pro­mění.
Tak to je konec hlá­šení.“

Byla to sice trochu dobrá zpráva,
na druhou stranu za hovno stála.
Bude to moc pozdě,
co Mar­ti­nova milá dorazí,
to za to potom, drazí,
ani ne­stojí.

Sice přece za chvíli
pod ob­zo­rem se v letní záři
za­leskl ten daný spoj.
Každý če­ka­jící byl nad­míru pře­kva­pen,
z míry vy­ve­den
v úžas.
Ale ze všech nejvíc Martin:
však si ještě užijí
spolu
dost dlouho,
hurá!

Martin čekal dál,
po­slední vte­řiny
mu pro­té­kali kolem tváří.
Třením vzniká teplo,
byl horký, jako horké olovo.
Kola vlaku za­skří­pali,
Martin se vrhnul na dveře,
rval je,
nebyly žádným od­po­rem,
svým očím nevěře.
Lidí tady byla fůra,
ale milá zlatá nikde,
plechy z vlaku se slouply jak kůra,
ale ob­na­žený obsah zel prázd­no­tou.

Zkla­mán od­chá­zel k za­stávce busu,
špatná nálada a ne­vr­lost
sply­nula do jed­noho kusu,
chtěl toho dost,
ale nemá nic.

Happy endy se dneska nosí,
proto, když kráčel mezi kap­kami rosy,
uviděl au­to­bus
his­to­ric­kou Karosu,
jak supí a mele z po­sled­ního,
za jevu pro něj ne­všed­ního
ve­se­lého au­to­bu­sáka
vy­sko­čila na horký a roz­teklý asfalt
jen tak bosky
jeho mi­lo­vaná Jana,
ráda, že ho vidí.
Objali se
a šli si spolu užít,
pro­tože čas tlačí.

Tak skon­čil epos.
Tak skon­čila óda.
Osud přišel bos,
při­f­r­čel v au­to­buse,
aby stih­nul
co se dá.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz