k47.cz

twitter RSS

Nádražní příběh jednoho letního dne

23. 12. 2003 (před 18 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

((Óda o Martinovi a Janě))

Martin čekal na nádraží
a kytky kolem voněly
jako kopec hnoje.
Varovaly,
aby si do nich nikdo nelehal.
Představa to byla značně odporná,
Nelhaly.

Martin čekal dál,
den vstával a vánek vál
a voněl jako kýbl splašek,
týden stojící v koutě
kam nikdo nechodí
a už nikdy nepůjde.

Martin čekal stále,
hleděl na tu krásnou krajinu
a skvostný letní den,
bylo parno,
v hale rotovaly větráky a ventilátory,
takže mu to stejně bylo jedno.

Martin čekal stále dál,
kolem něj se budil ráj,
z bláta, mokra, plískanice.
Z dáli vzduchem nes se hvizd,
to přijížděl vlak, na nějž čekal,
u obzoru se zjevila malá modrá siluetka
vlaku špinavého, pomalého, rezavého
a drahého.

Supěl z posledního tažení,
moc mu nezbývalo sil,
ten vlak samozřejmě
snad táhlo ho krav spřežení.
Martin se těšil,
snil o ní, jak přijede,
ale měl smůlu.
Byl to dopravní vlak z jézédé.

Řekl si: tak nic a čekal dál,
den se rozvinul do nečekaných podob,
horko bylo, že se o úpal bál,
přesto Martin čekal dál.
Den se mu smál,
spíše vysmíval.
Ptáčkové poletovali, sice jen tak tak,
a jeden z nich se vykálel
Martinovi těsně vedle ucha,
proklínal mocného a tajuplného
přírody ducha.

Hlásili v rozhlase
z tlampačů na nádraží
hlasem, jako když má mluvčí na nose kolíček na prádlo
a je na to hrdý.
Hlásili, co každému došlo:
„Pozor, pozor, dámy a pánové
Češi, Rusové, Irové a Dánové
jak jistě víte, vlak má zpoždění.
Čekejte dál a dejte strojvůdci čas v jeho snažení.
Tak to je konec hlášení.“

Martin věděl – teď jde do tuhého,
nádražáci přiznali – jede to pozdě,
vážná situace to jistě bude,
asi se jim někde u Světic
samým horkem udělal uzel z kolejnic.
Vážná věc a dlouhé čekání,
asfaltem a dlouhou nudou to tu zavání.

Uplynula hodina,
Martinova rodina
za chvíli se vrátí,
a to bude definitivní konec radovánek,
jež ani nenastali
kvůli takové maličkosti
jako je uzel z kolejiště.

Čas se vleče po minutách
v délce celých dlouhých hodin
dnů a staletí.
Ticho přetne huhlavé hlášení:
„Pozor, pozor, dámy a pánové
Češi, Rusové, Irové a Dánové
neskutečné stalo se,
vlak zase pohne se,
přijede do setmění,
za šest hodin v co se promění.
Tak to je konec hlášení.“

Byla to sice trochu dobrá zpráva,
na druhou stranu za hovno stála.
Bude to moc pozdě,
co Martinova milá dorazí,
to za to potom, drazí,
ani nestojí.

Sice přece za chvíli
pod obzorem se v letní záři
zaleskl ten daný spoj.
Každý čekající byl nadmíru překvapen,
z míry vyveden
v úžas.
Ale ze všech nejvíc Martin:
však si ještě užijí
spolu
dost dlouho,
hurá!

Martin čekal dál,
poslední vteřiny
mu protékali kolem tváří.
Třením vzniká teplo,
byl horký, jako horké olovo.
Kola vlaku zaskřípali,
Martin se vrhnul na dveře,
rval je,
nebyly žádným odporem,
svým očím nevěře.
Lidí tady byla fůra,
ale milá zlatá nikde,
plechy z vlaku se slouply jak kůra,
ale obnažený obsah zel prázdnotou.

Zklamán odcházel k zastávce busu,
špatná nálada a nevrlost
splynula do jednoho kusu,
chtěl toho dost,
ale nemá nic.

Happy endy se dneska nosí,
proto, když kráčel mezi kapkami rosy,
uviděl autobus
historickou Karosu,
jak supí a mele z posledního,
za jevu pro něj nevšedního
veselého autobusáka
vyskočila na horký a rozteklý asfalt
jen tak bosky
jeho milovaná Jana,
ráda, že ho vidí.
Objali se
a šli si spolu užít,
protože čas tlačí.

Tak skončil epos.
Tak skončila óda.
Osud přišel bos,
přifrčel v autobuse,
aby stihnul
co se dá.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz