Mráz v našem vztahu

Střelný prach lze ještě cítit ve vzdu­chu
a kov stále pálí;
maso vy­chládá,
pomalu, ale jistě.

Stojím nad mrt­vo­lou;
slzy z očí ne­ka­nou
i když by mohly.
Náš vztah za­pl­nil led.

Tak hezky vše začalo
před dáv­nými roky;
nej­šťast­nější příběh lásky vzplál,
divoký a in­ten­zivní.

Exis­to­vali jsme jen my dva:
já a skvělá kráska.
Jedině ona mě vy­nesla do nebe
a naopak.

Časem na mě dolehl pocit
mrhání mým ge­no­fon­dem
a tuto ne­smy­sl­nost svého bytí
jsem se roz­hodl na­pra­vit.

Stále skvělý pár,
ale vy­lep­šený o pár dal­ších kon­co­vek.
Všechno jsem stíhal
a to mě těšilo.

Že by nevěra?
Nebyl jsem si jist,
zato man­želka ano
a stala se hys­te­ric­kou.

Náš vztah na­pl­nil mráz;
zima z něj přímo sálala
a nutila mě hledat teplo
u jiných krbů.

Lásku pokryl škra­loup
a kalila ne­ná­vist.
Pod­lo­mení důvěry
vy­vr­cho­lilo ve strach.

Všechno letělo víš
a vlny na hla­dině dehtu
bičují mou duši
se nedaly snést.


Ozval se vý­střel,
pro­blémy po­mi­nuly.
Stojím nad mrt­vo­lou
a cítím se šťastný.