Kousky milostné poezie

(věnováno Kristýně Haškové)


Kristýnko jsem tak sám,
bez tebe si připadám
jako deprimovaná troska, co se zhroutí,
zdementní, zabije se, páteř si zkroutí,
exploduje, potom imploduje a to všechno naráz.
Buď se mnou, vzpamatuju se snáz.

Klesám před tebou na kolena,
jsi moje vyvolená.
Roky žiju bez tebe, půjde to tak dál?
Můžu to přežít? Ne! Toho jsem se bál.
Jsem vinen za to, když chci abys věděla,
že mi páráš srdce a trháš údy od těla.
Kdybys řekla ano, poslala poštovní holuby
nebo jen neznatelně přikývla – Kdyby? Kdyby!
byl bych nejšťastnější zamilovanec,
který sdílí tenhle hnusej země kusanec.
Věděl bych na čem jsem, jestli mě má láska žere
jako nějaký stejk, nebo zdali na mě sere.

Rád bych ti řekl těch několik slovíček:
„Kristýnko, miluji tě – jsi můj slavíček.“
Jsi tak krásná, asi jako poupě;
ale pořád sama – navštiv mé doupě.

(pozdě – už má někoho jiného)

Myslím že by mě stejně nechtěla.