Hlavy strojů - Zapisovací hlava

Až uvidíš svět a budeš ho chtít hodit na papír,
nebude existovat jediné slovo, vystihující poznání
získané rozbitím tvrdé krusty; není tam mír
jen bahno, naplavené ve vysokých vrstvách; bublání
oddělí právo od bezpráví a pak splynou v jedno.
Radši nevidět, poznání docela dost bolí;
už včera bylo pozdě, teď už to nevadí, už je to jedno.
Zabublání, jako skřípot kol, každého skolí.

Zapisovací hlava – poslední enkláva,
kde se ještě píšou knihy a zelená se tráva.

Pláč vůbec nic nenapraví; plač klidně dál, bez možností,
lepší řešení neznám – těžko nějaké lze vymyslet.
Soukolí jede dál a maže hrbolky lidských odlišností;
musíme být stejní, spokojenost tam leží; jiní musí vymizet.
Pro každého je rezervován jen jeden list papíru,
ten poslední, na který napíše: „nebyl jsem spokojen,
ale mohl jsem reptat?“, pak ho pohltí metan a vdechne síru.
Vezměte do rukou tužky, než je zakážou; marná snaha bojem.

Zapisovací hlava – poslední svého druhu,
bezpečí, spokojenost a nad hlavou duhu.

Kola skřípou, blízko a dotýkají se mé tváře;
roztrhneme zrádce a poslední marný vzdor
obrátí v prach sám sebe a všechny lháře
postavíme před tvář bahna; uvidí svůj mor.
Stvořitelé a ničitelé; nevědí co všechno smějí
mazací hlavy – soukolí rozdrtilo mezi zuby
poslední zapisovací hlavu do krůpějí
prachu; vítr, rozfouká památky doby.

Až uvidíš svět a budeš ho chtít hodit na papír,
napiš tam, že tohle je poslední věta na světě.