Hlavy strojů - Zapisovací hlava

Až uvidíš svět a budeš ho chtít hodit na papír,
nebude exis­to­vat jediné slovo, vy­sti­hu­jící po­znání
zís­kané roz­bi­tím tvrdé krusty; není tam mír
jen bahno, na­pla­vené ve vy­so­kých vrst­vách; bublání
oddělí právo od bez­práví a pak sply­nou v jedno.
Radši ne­vi­dět, po­znání docela dost bolí;
už včera bylo pozdě, teď už to nevadí, už je to jedno.
Za­bublání, jako skří­pot kol, kaž­dého skolí.

Za­pi­so­vací hlava – po­slední en­kláva,
kde se ještě píšou knihy a zelená se tráva.

Pláč vůbec nic ne­na­praví; plač klidně dál, bez mož­ností,
lepší řešení neznám – těžko nějaké lze vy­mys­let.
Sou­kolí jede dál a maže hr­bolky lid­ských od­liš­ností;
musíme být stejní, spo­ko­je­nost tam leží; jiní musí vy­mi­zet.
Pro kaž­dého je re­zer­vo­ván jen jeden list papíru,
ten po­slední, na který napíše: „nebyl jsem spo­ko­jen,
ale mohl jsem reptat?“, pak ho pohltí metan a vdechne síru.
Vez­měte do rukou tužky, než je za­ká­žou; marná snaha bojem.

Za­pi­so­vací hlava – po­slední svého druhu,
bez­pečí, spo­ko­je­nost a nad hlavou duhu.

Kola skří­pou, blízko a do­tý­kají se mé tváře;
roz­trh­neme zrádce a po­slední marný vzdor
obrátí v prach sám sebe a všechny lháře
po­sta­víme před tvář bahna; uvidí svůj mor.
Stvo­ři­telé a ni­či­telé; nevědí co všechno smějí
mazací hlavy – sou­kolí roz­dr­tilo mezi zuby
po­slední za­pi­so­vací hlavu do krů­pějí
prachu; vítr, rozfouká pa­mátky doby.

Až uvidíš svět a budeš ho chtít hodit na papír,
napiš tam, že tohle je po­slední věta na světě.