k47.cz
koronavirus výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Háky na maso

27. 4. 2008 (před 12 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

Jedu vlakem & sedím úplně vzadu
při prů­jezdu ná­dra­žím si kladu
otázku, proč po­tká­vám tolik tváří
celkem zná­mých a oni se tváří
jako, že mě ne­znají. Možná za to může
moje nálada na­la­děná na růže
vy­kvetlé z nových se­tkání
s ne­zná­mými krás­kami, které při kou­ření
trávy znuděně pro­hla­šují, že se po­lepší
& hned poté zradí své blízké. Zaprší
déšť po­libků a vášně. Bo­hu­žel na jednu noc.
Zase jsem ne­na­šel. Ani nevíte jak moc
mě to štve. Jako kdy­koli jindy padla noc.

Zase sedím úplně vzadu a jedu vlakem
za okny se míhá zlá noc a mě pod tlakem
v hlavě bují myš­lenky o samotě a vy­nu­ce­ných
ztrátách, před kte­rými tě
nikdo ne­u­po­zorní a ty nad nimi
jen ne­tečně mávneš rukou, ale přesto svými
slovy cítíš v srdci bolest. Obzor
se za­pl­nil sídly růz­ných povah, je­jichž názor
na zod­po­věd­nost přejdu, ale věřím, že díky
te­le­fon­nímu se­znamu si můžeme dýky
osudu zkusmo hodit do davu čísel
a doufat, že nám někoho při­nese posel
dob­rých zpráv – nic nemám a mnoho jsem na­bí­zel.

Zas sedím úplně vzadu. Při jízdě vlaku
pražce šep­tají, že za opary máku
bují samota, před kterou jsem chtěl kvapně
utíkat a válet se v bílém vápně
čirých drog. Avšak bývalá kráska s dredy
jako medúza, moje stará láska s vředy
ve vy­has­lých očích, hlavou prázd­nou klátí
v rytmu vlaku sem a tam. Zase se vrátí
touha na­vá­zat lana častých styků v rohu
re­stau­race hlu­boko ve snech. Ale já se mohu
už jen pro­bu­dit a pozřít skří­pavé ticho
prázd­ného kupé kuřáků. Bolí mě břicho
vy­zvra­cel bych vzpo­mínky, padlo ticho.


Na­psáno někdy, když jsem jezdil vlakem na střední, takže někdy mezi zářím 2002 a červ­nem 2006, ale prav­dě­po­dobně jsem to napsal někdy za­čát­kem tohoto období, pro­tože pak už jsem do­o­pravdy za­po­mněl. Po­slední sloka byla na­psána s ně­ja­kým ča­so­vým od­stu­pem od prv­ních dvou.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz