Háky na maso

Jedu vlakem & sedím úplně vzadu
při průjezdu nádražím si kladu
otázku, proč potkávám tolik tváří
celkem známých a oni se tváří
jako, že mě neznají. Možná za to může
moje nálada naladěná na růže
vykvetlé z nových setkání
s neznámými kráskami, které při kouření
trávy znuděně prohlašují, že se polepší
& hned poté zradí své blízké. Zaprší
déšť polibků a vášně. Bohužel na jednu noc.
Zase jsem nenašel. Ani nevíte jak moc
mě to štve. Jako kdykoli jindy padla noc.

Zase sedím úplně vzadu a jedu vlakem
za okny se míhá zlá noc a mě pod tlakem
v hlavě bují myšlenky o samotě a vynucených
ztrátách, před kterými tě
nikdo neupozorní a ty nad nimi
jen netečně mávneš rukou, ale přesto svými
slovy cítíš v srdci bolest. Obzor
se zaplnil sídly různých povah, jejichž názor
na zodpovědnost přejdu, ale věřím, že díky
telefonnímu seznamu si můžeme dýky
osudu zkusmo hodit do davu čísel
a doufat, že nám někoho přinese posel
dobrých zpráv – nic nemám a mnoho jsem nabízel.

Zas sedím úplně vzadu. Při jízdě vlaku
pražce šeptají, že za opary máku
bují samota, před kterou jsem chtěl kvapně
utíkat a válet se v bílém vápně
čirých drog. Avšak bývalá kráska s dredy
jako medúza, moje stará láska s vředy
ve vyhaslých očích, hlavou prázdnou klátí
v rytmu vlaku sem a tam. Zase se vrátí
touha navázat lana častých styků v rohu
restaurace hluboko ve snech. Ale já se mohu
už jen probudit a pozřít skřípavé ticho
prázdného kupé kuřáků. Bolí mě břicho
vyzvracel bych vzpomínky, padlo ticho.

Napsáno někdy, když jsem jezdil vlakem na střední, takže někdy mezi zářím 2002 a červnem 2006, ale pravděpodobně jsem to napsal někdy začátkem tohoto období, protože pak už jsem doopravdy zapomněl. Poslední sloka byla napsána s nějakým časovým odstupem od prvních dvou.