k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

Dekomprese_

30. 5. 2008 (před 12 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

a byli tam pro­gra­má­toři a jiná havěť


která se běžně loví bi­o­li­tem

uz­líčky nervů a uz­líčky masa a bílé tváře,

které po nocích neu­ro­ticky dlou­hými lží­cemi vy­li­zují ztvrdlý med
a byla tam i naděje

její stu­dené a červy ro­ze­žraná mrt­vola po­ho­zená vkoutě
a byla noc bez měsíce i snů,

kdy oni vy­lé­zali ze svých be­to­no­vých krytů na stře­chy mra­kodrapů

a komíny vy­has­lých pecí a jako zví­řata – zdi­vo­čelí smut­kem vyli na měsíc
a byl tam taky ten pocit pod kůží,

ne­u­r­čité svr­bění ticha, ne­klidný třas a šku­bání svalů
a byla tam míst­nost na­pl­něná němým křikem

a sle­pými po­hledy na pro­mar­něné roky vy­stlané vakuem a morem apatie
a byli tam ne­spo­ko­jení bás­níci zdro­jo­vých kódů,

kteří se po­hy­bo­vali trhaně a chtělo se jim řvát a křičet

a hlavy měli ob­těž­kány sny smí­cha­nými s lihem

a byli sami a nikdo se o ně ne­za­jí­mal
a bylo tam ticho před bouří,

vy­čká­va­jící ticho v re­zo­nu­jí­cích leb­kách

ve kte­rých byly na­pjaty struny tenze a ne­klidu a touhy něco vy­ko­nat
a pak tam byly spa­lo­vací pece a mastný dým

a prů­vody lidí, kteří do nich vha­zo­vali svůj čas a dívali se radši jiným směrem

a hrstka ne­klid­ných duší se krou­tila v bo­les­tech ve frontě a kři­čeli a vzdo­ro­vali

a budili se ze sna s vě­do­mím, že jejich mládí je v ne­ná­vratnu
a byli tam i ne­spaví rváči se za­rud­lýma očima,

kteří pra­co­vali dvacet čtyři hodin denně a stále je hnal pocit,

že padají pro­pastí času a zrych­lují

a proto neu­ro­ticky v rukou tří­mali pera a kla­vi­a­tury po­čí­tačů

a sna­žili se za­ne­chat v ře­čišti času ně­ja­kou stopu

a doufat, že se jí někdo všimne
a byli tam i vědci, kteří zkou­mali pod­statu vesmíru

a dou­fali, že najdou od­po­vědi na otázky,

ale našli jen děs a za­tra­cení a důkazy zániku

a pevné se­vření svě­ra­cích ka­za­jek v blá­zin­cích

a mumlali ne­sro­zu­mi­telné úryvky vzorců a ne­zvrat­ných pravd,

které nikdo ne­chtěl slyšet

a jejich mozky plály dál se­bez­ni­ču­jící ak­ti­vi­tou
a byli tam dva­ce­ti­letí stu­denti,

kteří za­bředli do bažin otázek a ne­jis­tot

a ptali se sami sebe i jiných

a nikdo jim ne­dá­val od­po­vědi

a zuřili ne­kli­dem a věděli, že jejich mládí de­fi­ni­tivně končí a oni nemají na co vzpo­mí­nat

a mají šrámy na duši a na tělech jizvy a třas a tremor a neklid

a rudé oči od po­no­co­vání a psaní básní

a mu­či­vých myš­le­nek na se­be­vraždu a touze po štěstí,

které se jim ne­do­stává a jsou sami a pomalu stár­nou,

uvěz­něni v ne­klid­ných kle­cích vlast­ních myš­le­nek
a byli tam pa­ci­enti na ne­moc­nič­ních lůž­kách

s těly oba­le­nými sádrou

a s kůží spá­le­nou a duší vy­prahlou

a v hla­vách měli prázdno a jenom čekali na smrt

a třásli se stra­chem a po­ci­tem, že nic ne­vy­ko­nali a umí­rají zby­tečně
a byl jsem tam i já

* 7.5.2008 krátce po půl­noci

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz