k47.cz

twitter RSS

Cesty života / život na cestách

8. 6. 2005 (před 17 lety) — k47 (CC by-nc-sa)

všechno jsem vnímal
       jen jako sérii statických obrázků
nikdy jsem si neuvědomil
       ten pohyb
a neobvyklá krása
       ladných gest a letmého spěchu
byla krásná
       nebylo pochyb
Klíčky v zapalování
stroj startuje
na pouť křížem krážem
a ze skály dolů
Pod koly vlaku vzplála láska
Každé ráno – den se probouzí optimismem
nakažený do morku kostí, ale ve svém
obrazu v zrcadle čtu vrásky
přesto vstávám s nadějí
lžu si do očí a vím
že nože v rukou vrahů mi míří na srdce
Blížím se stavu rigor mortys (čím dál víc)

Vidím to jak sen
až přijde onen den
nesmírně krásný
nálada vzletná (jen vzlétnout)
cíl mi bude jasný
a ty na mě čekáš
beze spěchu
ale rychle jako blesk
vjedu do cesty prachu
a povedou mě tvé oči a jejich lesk
pádím silnicí/nevnímám bolest
která mi bodá pod kůži dýky
a říká, že nemám cíl
Blížím se stavu rigor mortys (čím dál víc)

Má být vše staré zapomenuto?
Ne!
Plno krásných dávných chvil?
Ne!
To vše rázem zapomenuto?
Ne!
O čem bych teď snil?
(to bych radši shnil)
Jsem jen patetickej patogenní šmejd

Jakoby zatmění mozku
neovladatelné myšlenky
mě ovládly do posledního kousku
všechno nablízku
odplulo za oceán
a láska pod koly vlaku vychládala…

Začmárané kusy poznámek
    něčeho, co chtělo být milostnou básní
    hoří v ohništi a salamandři
    se smějí při pomyšlení
    na onu křehkost papíru a
    nicotnou podstatu tuhy

vychládala…

Diamanty jsou na tom stejně
    máme pece a uvaříme je
    pro sebe. Proč se vrtat
    v blátě? Kvůli tradicím?

vychládala…

Ani nevím jak to přišlo
jako závan choroby
ale pocit zmaru
zmařil moje naděje
moc toho nezbylo
(a tak krásně vše začalo)
dávno
dávno
kurva dávno

vychladla.

Vždycky jsem doufal, že tě spatřím v záři lamp
čekat na vlak
a v něm já s otevřenou náručí
pro tebe

mnoho věcí umřelo
nás nevyjímaje
zůstal snad jen otisk polibků
    na druhé straně zrcadla

byl smutný
smutný celý den
a všechen svůj smutek
smutek dával všem

seděl v děravém člunu
oči v svůj cíl upřené
křečovitě svíral vesla
ten motor do ráje; tělo zpocené
bez pohledů za sebe
(ani vlevo, ani vpravo)
měl jen jeden cíl
v nedohlednu…

je úterý a já si nadávám
je středa a je se nenávidím
je čtvrtek a já se blížím stavu rigor mortys (čím dál víc)

grafická podoba básně

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz