Cesty života / život na cestách

všechno jsem vnímal
       jen jako sérii sta­tic­kých ob­rázků
nikdy jsem si ne­u­vě­do­mil
       ten pohyb
a ne­ob­vyklá krása
       lad­ných gest a let­mého spěchu
byla krásná
       nebylo pochyb
Klíčky v za­pa­lo­vání
stroj star­tuje
na pouť křížem krážem
a ze skály dolů
Pod koly vlaku vzplála láska
Každé ráno – den se pro­bouzí op­ti­mis­mem
na­ka­žený do morku kostí, ale ve svém
obrazu v zr­ca­dle čtu vrásky
přesto vstá­vám s nadějí
lžu si do očí a vím
že nože v rukou vrahů mi míří na srdce
Blížím se stavu rigor mortys (čím dál víc)

Vidím to jak sen
až přijde onen den
ne­smírně krásný
nálada vzletná (jen vzlét­nout)
cíl mi bude jasný
a ty na mě čekáš
beze spěchu
ale rychle jako blesk
vjedu do cesty prachu
a po­ve­dou mě tvé oči a jejich lesk
pádím sil­nicí/ne­vní­mám bolest
která mi bodá pod kůži dýky
a říká, že nemám cíl
Blížím se stavu rigor mortys (čím dál víc)

Má být vše staré za­po­me­nuto?
Ne!
Plno krás­ných dáv­ných chvil?
Ne!
To vše rázem za­po­me­nuto?
Ne!
O čem bych teď snil?
(to bych radši shnil)
Jsem jen pa­te­tic­kej pa­to­genní šmejd

Jakoby za­tmění mozku
ne­o­vla­da­telné myš­lenky
mě ovládly do po­sled­ního kousku
všechno na­blízku
od­plulo za oceán
a láska pod koly vlaku vy­chlá­dala…

Za­čmá­rané kusy po­zná­mek
    něčeho, co chtělo být mi­lost­nou básní
    hoří v ohništi a sa­la­man­dři
    se smějí při po­myš­lení
    na onu křeh­kost papíru a
    ni­cot­nou pod­statu tuhy

vy­chlá­dala…

Di­a­manty jsou na tom stejně
    máme pece a uva­říme je
    pro sebe. Proč se vrtat
    v blátě? Kvůli tra­di­cím?

vy­chlá­dala…

Ani nevím jak to přišlo
jako závan cho­roby
ale pocit zmaru
zmařil moje naděje
moc toho ne­zbylo
(a tak krásně vše začalo)
dávno
dávno
kurva dávno

vy­chladla.

Vždycky jsem doufal, že tě spat­řím v záři lamp
čekat na vlak
a v něm já s ote­vře­nou náručí
pro tebe

mnoho věcí umřelo
nás ne­vy­jí­maje
zůstal snad jen otisk po­libků
    na druhé straně zr­ca­dla

byl smutný
smutný celý den
a vše­chen svůj smutek
smutek dával všem

seděl v dě­ra­vém člunu
oči v svůj cíl upřené
kře­čo­vitě svíral vesla
ten motor do ráje; tělo zpo­cené
bez po­hledů za sebe
(ani vlevo, ani vpravo)
měl jen jeden cíl
v ne­do­hlednu…

je úterý a já si na­dá­vám
je středa a je se ne­ná­vi­dím
je čtvr­tek a já se blížím stavu rigor mortys (čím dál víc)

gra­fická podoba básně