k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Proč je tak velká věda to, že by zákony měly platit i online?

23. 5. 2011 (před 8 lety) — k47 (CC by) (♪)

Jedním z hlav­ních po­ža­davků Pi­rát­ské Strany je, aby of­fline zákony, pla­tily i online. Myslím, že jde o zcela ro­zumný po­ža­da­vek; in­ter­net není spe­ci­ál­ním pří­pa­dem, ale jen sou­částí re­a­lity. Pro­blémy se objeví, když si za­sta­ralé, ale stále vlivné prů­mys­lové od­větví, uvě­domí, že rovné uplat­ňo­vání práv­ních před­pisů zna­mená, ne­mož­nost dal­šího vy­nu­co­vání dis­tri­buč­ního mo­no­polu.


Pře­klad článku Why Is It Rocket Science That Laws Should Apply Online Too? pu­b­li­ko­va­ného pod li­cencí Cre­a­tive Com­mons BY, jehož au­to­rem je Rick Falkvinge – za­kla­da­tel Švéské pi­rát­ské strany.


Abychom po­ro­zu­měli ab­sur­ditě po­ža­davků zá­bav­ního prů­myslu (co­py­right in­dustry), musíme se za­sta­vit a za­mys­let se, jaká práva po­va­žu­jeme za na­prosto sa­mo­zřejmá v ana­lo­go­vém světě. A jsou to práva, která stejně tak platí i v di­gi­tální části re­a­lity, ale jsou ně­ja­kým způ­so­bem skrytá v právní hře na scho­vá­va­nou.

Po­dí­vejme se na práva, která mám, když s někým ko­mu­ni­kuji ana­lo­gově – pro­střed­nic­tvím papíru, pera, obálky a poš­tovní známky. Ta samá práva by měla platit i když po­u­ži­jeme di­gi­tální ko­mu­ni­kační kanál, tedy ale­spoň te­o­re­ticky, pro­tože zákon ne­roz­li­šuje mezi jed­not­li­vými me­to­dami ko­mu­ni­kace. Na­neštěstí pro zá­bavní prů­mysl, za­ru­čení těchto práv online by zna­me­nalo, že ko­pí­ro­vací mo­no­pol (co­py­right mo­no­poly) bude zcela ne­vy­ma­ha­telný a právě z tohoto důvodu v sou­časné době zá­bavní prů­mysl útočí právě na tato zá­sadní práva. To však ne­zna­mená, že tato práva nemáme.

Když někomu napíšu dopis, já a jedině já se roz­hodnu, jestli se iden­ti­fi­kuji v dopise uvnitř obálky, na obálce, na obou mís­tech sou­časně nebo nikde. Je mým ne­od­vo­la­tel­ným právem se roz­hod­nout, jestli budu ko­mu­ni­ko­vat ano­nymně nebo ne. Toto právo máme pro ana­lo­go­vou ko­mu­ni­kaci za­kot­vené v zákoně. Je zcela ro­zumné po­ža­do­vat, aby stejná pra­vi­dla pla­tila i online.

Když někomu napíšu dopis, nikdo nemá právo za­chy­tit dopis, roz­le­pit obálku a pro­zkou­mat jeho obsah pokud právě já nejsem již dříve po­de­zřelý ze spáchání kon­krét­ního zlo­činu. V tom pří­padě může soud (a jenom soud) na­ří­dit taková opat­ření. Sa­mo­zřejmě nemám po­vin­nost někomu po­má­hat ote­ví­rat a in­ter­pre­to­vat mé dopisy. Je zcela ro­zumné vy­ža­do­vat, aby stejná pra­vi­dla pla­tila i online.

Když někomu napíšu dopis, žádná třetí strana nemá právo změnit jeho obsah, než bude do­ru­čen nebo do­konce úplně za­me­zit jeho do­ru­čení. Nemělo by být zcela ro­zumné po­ža­do­vat stejná pra­vi­dla i pro online ko­mu­ni­kaci?

Když někomu napíšu dopis, nikdo nemá právo stát u poš­tovní schránky a vy­ža­do­vat, aby mohl za­zna­me­ná­vat veš­ke­rou mojí ko­mu­ni­kaci, tj. s kým ko­mu­ni­kuji, kdy a jak dlouho. Opět, po­ža­do­vat stejná pra­vi­dla pro online svět by bylo jedině lo­gické.

Když někomu napíšu dopis, pošťák ne­soucí tento dopis jeho ad­re­sá­tovi není nikdy zod­po­vědný za to, o čem jsem se roz­hodl psát (imu­nita poslů). A zase, je zcela ro­zumné po­ža­do­vat, aby i toto pla­tilo online.

Všechna zmí­něná práva jsou pod sys­te­ma­tic­kým útokem zá­bav­ního prů­myslu. Soudí se s po­sky­to­va­teli in­ter­ne­to­vého při­po­jení a po­ža­dují, aby na­in­sta­lo­vali za­ří­zení pro od­po­slech a cen­zuru mezi své switche; ne­u­stále ohlo­dá­vají imu­nitu poslů (prostý přenos (mere con­duit) a common carrier prin­ci­ple); po­ža­dují opráv­nění iden­ti­fi­ko­vat jed­not­livce, kteří spolu ko­mu­ni­kují, chtějí pra­vo­moc nám ode­přít mož­nost vůbec vy­ko­ná­vat zá­kladní práva; a mají koule na to, aby na­vrhli cen­zuru, jen kvůli udr­žení svého do­sa­vad­ního dis­tri­buč­ního mo­no­polu.

Všechna zmí­něná práva jsou pod sys­te­ma­tic­kým útokem zá­bav­ního prů­myslu. Soudí se s po­sky­to­va­teli in­ter­ne­to­vého při­po­jení a po­ža­dují, aby na­in­sta­lo­vali za­ří­zení pro od­po­slech a cen­zuru mezi své switche; ne­u­stále ohlo­dá­vají imu­nitu poslů (prostý přenos (mere con­duit) a common carrier prin­ci­ple); po­ža­dují opráv­nění iden­ti­fi­ko­vat jed­not­livce, kteří spolu ko­mu­ni­kují, chtějí pra­vo­moc nám ode­přít mož­nost vůbec vy­ko­ná­vat zá­kladní práva; a mají koule na to, aby na­vrhli cen­zuru, jen kvůli udr­žení svého do­sa­vad­ního dis­tri­buč­ního mo­no­polu.

Všechno výše zmí­něné pra­mení ze sku­teč­nosti, že každý pro­stře­dek di­gi­tální ko­mu­ni­kace, který může být vyžit k sou­kromé ko­re­spon­denci, může být vždy použit k pře­nosu di­gi­ta­li­zo­va­ného díla, na které se vzta­huje co­py­right – a nikdo ne­do­káže ro­ze­znat co je co bez toho, aby dal zá­bav­nímu prů­myslu právo po­ru­šit pečeť a číst sou­kro­mou ko­re­spon­denci, což je právo, kte­rého se nikdy ne­hod­lám vzdát.

Toto jsou ob­čan­ské svo­body o které naši před­kové bo­jo­vali a kvůli kterým umí­rali. Je víc než zvrá­cené, že za­sta­ralý zpro­střed­ko­va­tel­ský prů­mysl po­ža­duje, abychom se těchto práv vzdali jen proto, aby byl za­cho­ván mo­no­pol zá­bav­ního prů­myslu.

Když se v še­de­sá­tých letech poprvé ob­je­vily ko­pírky, knižní vy­da­va­telé se je sna­žili za­ká­zat pro­tože mohly být po­u­žity pro ko­pí­ro­vání knih, které by pak byly ro­ze­sí­lány poštou. Všichni od­po­vě­děli vy­da­va­te­lům, že mají smůlu: co­py­righ­tový mo­no­pol je stále platný, ale to jim nedává právo na­hlí­žet do sou­kromé ko­mu­ni­kace jenom, aby hle­dali po­ru­šení au­tor­ského práva, a tedy s tím ne­mo­hou nic dělat. To platí of­fline a je zcela ro­zumné po­ža­do­vat, aby to pla­tilo stejně tak i online.

Zá­bavní prů­mysl si někdy stě­žuje, že in­ter­net je místem, kde ne­platí žádné zákony a že by stejné zákony a práva, která platí of­fline, by měly platit také online. V tomhle pří­padě nemůžu více sou­hla­sit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz