Ztracená dekáda
Čas letí a jediné, co můžeme udělat, je postavit se mu do cesty, aby neletěl kolem nás, ale aby to do nás napálil plnou silou a my si aspoň něco z těch pomíjivých let pamatovali. Čas, na který neexistují vzpomínky, nikdy nemusel existovat.
To je všechno pěkný, ale teď o co mi jako jde, žejo?
O jednoduchou věc, které se mě samotnému nechce věřit: povídkám a literatuře se jako profesionální diletant věnuji už skoro deset let. A během těch deseti zatracených roků, deseti zim a deseti jar a deseti podzimů jsem napsal pěkných pár řádků. Některé skončily tady na k47čce a na některé jsem zapomněl. A ono by se slušelo, kdybych všechnu to prozaickou mizérii, ztracenou jako slzy v dešti, tady nějak zvěčnil, protože, když to neudělám a nebudu mít důkaz, že se něco dělo. Celé ty roky by vůbec nemusely existovat a vyšlo by to nastejno.
Určitou část z té ztracené dekády jsem se motal kolem literárního serveru SASPI. V dobách, kdy to tam ještě žilo, šlo o celkem příjemné místo k existenci. Nevím jestli nejde jenom o nostalgii, ale teď zpětně mi to tak připadá. V těch dávných dobách života se na SASPI fóru celkem pravidelně konaly rychlovky. Jednoduché hurá akce, kdy se vyhlásilo téma, limit 777 slov, 24 hodin a začalo se psát. V té době kolem sklonku roku 2007 jsem pro rychlovku napsal několik fragmentů a minipovíde(čí)ček, které mi od té doby ležely na disku, netknuté a zapomenuté. Kdyby se ztratily, zanikl by s nimi i konec roku 2007, protože sám nemám žádné vzpomínky na tu dobu zapadanou pod pěti lety prachu.
Během pár týdnů jsem napsal celkem šest rychlovek z nichž jsem tady na k47čce publikoval jenom šílenou & absurdní ba|r|ealitu (když mám k dispozici jenom 777 slov, připadá mi, že absurdita je tou nejlepší konstrukcí slov). Dalších pět, které jsem z nějakého důvodu vynechal, se táhnou ve velice podobném duchu – malé a většinou nevážné věci, ale hlavně relikty z dávných let a důkazy času:
PS: Když si chci pamatovat, musím udělat zářez.